Charakteristika osobnosti jedinců mentálně retardovaných

I dokument TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI (sidor 19-22)

2. TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU

2.1 Mentální retardace

2.1.4. Charakteristika osobnosti jedinců mentálně retardovaných

Charakteristika osobnosti jedinců mentálně retardovaných je kapitola, která stručně charakterizuje osobnost jednice ve všech oblastech jak psychického tak i tělesného vývoje. Důležitý je pohled na všechny typy sociokulturního prostředí, počínaje školním prostředím, přes mimoškolní aktivity až k rodinnému prostředí. Zde se nejvíce projevují odchylky procesu zrání učení a vývoje jedince s mentálním postižením od ostatních jedinců. Teoretická znalost osobnosti mentálně retardovaných jedinců je velmi důležitá pro zpracování praktické části bakalářské práce.

Dolejš (1987) uvádí, že obdobně jako všechny ostatní děti se v průběhu svého života vyvíjejí i děti s mentální retardací. Proto lze říci, že učení je základní podmínkou psychického vývoje. Učení je psychologický proces, v němž se s stimulací z vnějšího prostředí a praktickou činností dítěte v kontaktu s jeho okolím navozují, tvoří a podporují změny a pokroky ve vývoji a chování dítěte. Je jedním z řídících procesů vývoje dítěte.

Učení není činitelem jediným, neboť současně s ním probíhá proces zrání, který rovněž přináší mnoho vývojových změn, jež zasahují oblast psychiky a chování. Dítě s mentálním postižením více či méně úspěšně osvojuje všechno jednoduché, elementární.

U těchto dětí je oslabena jedna ze základních funkcí lidské psychiky a to potřeba poznávat okolní svět. Nepříznivě pro jeho psychický vývoj se od počátku rozvíjejí i jeho sociální vztahy. Dítě s mentálním postižením je pohybově neobratné, dlouho se nemůže naučit sedět, stát, chodit. Předměty nechopuje nebo je drží v rukou nepevně a nejistě.

Rodiče velmi brzy upadají do zoufalství nad jeho bezmocností a začínají je buďto zcela, nebo určitě nadměrně ochraňovat a obsluhovat. Zabraňují tak pokusům dítěte samostatně zacházet s věcmi nebo je v tom značně omezují. To má velmi nepříznivé důsledky pro jeho další vývoj. Takové dítě je téměř zbaveno nejdůležitější školy psychického vývoje, neosvojuje si úkony s předměty, neprochází adekvátní výchovou ranného a předškolního věku. Zpomalené tempo rozvoje řeči a její nedokonalost ztěžují a značně omezují kontakt dítěte s mentální retardací s lidmi. Od chvíle, kdy se dítě s mentální retardací stýká se svými vrstevníky, nezaujímá v tomto společenství řádné úkoly. Ostatní děti si s ním buď vůbec nehrají, nebo mu dávají podřadné úkoly. Často je ignorují nebo se mu posmívají.

Dítě je zbaveno dalšího významného činitele spolupůsobícího při rozvoji vyšších psychických funkcí, jímž je vliv vrstevníků. Pro některé z těchto dětí se mohou stát traumatem i pokusy o jejich začlenění do normální školy, kde si mohou osvojit některé nesprávné návyky, a v důsledku mnoha neúspěchů může u nich dojít k vytvoření záporného citového vztahu k učení. V konfrontaci se svými úspěšnějšími spolužáky si dítě začíná uvědomovat svoji odlišnost a reaguje na to celou řadou tendencí. Způsobů chování a postojů, které mají často neurotický ráz. Dítě si osvojuje množství kompenzačních a pseudokompenzačních mechanismů, například při nepochopení látky při vyučování se snaží upoutat pozornost často i negativním jednáním, které může přejít až v destruktivní.

Prostřednictvím vnímání člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé podněty situace a na základě takto získaných informací se orientuje ve svém prostředí.

Vnímání je spojeno s rozeznáváním percipovaných objektů na základě minulé

zkušenosti. Dítě s mentální retardací se, stejně jako jiné dítě, učí vidět a dívat se. To co dovede svýma očima vidět, není pouhý obraz předmětu na sítnici jeho oka, ale výsledek jeho určité životní zkušenosti. Podobně sluchové vjemy jsou výsledkem dříve vytvořených podmíněných spojů, dítě se učí rozlišovat skládat jednotlivé zvuky, tóny hudby apod. Když se jedinec s mentální retardací dívá na nějaký obraz nebo předmět, neprojevuje snahu prohlédnout si je do větších detailů, vyznat se ve všech jejich vlastnostech. Nedostatek podnětů brzdí rozvoj vnímání dítěte. Jedním za charakteristických rysů jedince s MR je omezená schopnost abstrakce a zobecňování.

Myšlení se omezuje na konkrétní situační souvislosti mezi předměty a jevy a stává se nesoustavným. S tímto souvisí slabá řídící úloha myšlení a nekritičnost myšlení. U paměti převládá pomalé tempo osvojování nového a nestálost uchování spojená s nepřesností vybavování. Kvalitu paměti dětí s mentální retardací výrazně snižuje i nízká úroveň myšlení.

Z hlediska psychické struktury osobnosti mentálně retardovaní jedinci netvoří homogenní skupinu, kterou by bylo možno globálně vyčerpávajícím způsobem charakterizovat. Každý mentálně postižený je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však u značné části z nich projevují (ve větší či menší míře) určité společné znaky, jejichž individuální modifikace závisí na druhu mentální retardace, na její hloubce, rozsahu, na tom, zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky, nebo zda jsou výrazněji postiženy některé psychické funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný.

U MRJ nacházíme často nerovnoměrný vývoj, který se odráží ve všech složkách osobnosti, ale především v rozdílném výkonu (diskrepanci) ve verbální a neverbální či názorové složce intelektu. Švingalová (2003)

V příloze č. 3 uvádím tabulku od Švingalové (1999, s.36): Průvodní jevy mentální retardace.

Průvodní jevy mentální retardace. Mezi uvedenými skupinami existují plynulé přechody i poměrně výrazné interindividuální rozdíly v jednotlivých schopnostech.

Švarcová (2001)

I dokument TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI (sidor 19-22)