Diagnostika je v oblasti SPU důležitým faktorem, nejen jako východisko k výchovně vzdělávacího procesu ale hlavně k reedukaci. Cílem diagnostiky je stanovení úrovně vědomostí a dovedností, poznávacích procesů, sociálních vztahů, osobnostních charakteristik a dalších faktorů, které ovlivňují úspěch dítěte ve školním vzdělávání. (Zelinková 2015, s. 50)
Diagnostika probíhá v zařízeních, disponujících oprávněním diagnostiku SPU provádět a jsou schopné utvořit takové podmínky, které umožní dítěti podat co nejlepší výkon. Zpravidla to bývají pracoviště pedagogicko-psychologických poraden (dále jen PPP) nebo speciálně pedagogických center (dále jen SPC).
Iniciátorem k diagnostice SPU bývá často v první řadě učitel, který rodičům dítěte doporučí návštěvu nejčastěji PPP. Samotná žádost o vyšetření je však výhradně pravomocí zákonných zástupců žáka. Učitel pak následně, se souhlasem rodičů, vypracovává tzv. školní dotazník, který se stává podkladem pro vyšetření. Při vyplňování dotazníku učitel sleduje oblasti, ve kterých má dítě obtíže (čtení, psaní, počítání a v ostatních předmětech), kde podrobně popisuje své postřehy. (Bartoňová 2012, s. 122)
Samotná diagnostika se skládá z rozhovoru s rodiči dítěte a samotného rozhovoru a práce s dítětem, případně ještě z rozhovoru s učitelem.
3.1 Rozhovor s rodiči
Rozhovor s rodiči vždy předchází vyšetření dítěte. Pedagog nebo psycholog v PPP se rozhovorem s rodiči snaží zjistit rodinnou ale i částečně osobní anamnézu dítěte. Své poznatky z rozhovoru zaznamenává do formuláře a následně společně s ostatními materiály srovnává a vyhodnocuje.
Pracovník PPP má pro zjišťování informací o rodinné anamnéze poměrně ustálené schéma, které má čtyři části. První část rozhovoru je zaměřena na možnost dědičnosti nějaké SPU. Zajímá se tedy hlavně o to, jestli někdo v příbuzenském vztahu k dítěti nemá potíže se čtením, psaním či pravopisem, jaká je vzdělanost v rodině, zda se v rodině vyskytují poruchy řeči nebo i leváctví a případně další podrobnosti.
Druhou částí rozhovoru je vývojová a zdravotní anamnéza dítěte. Zde se zaměřuje pedagog na dobu ještě před narozením dítěte, řeší otázky, zda-li bylo dítě chtěné či nechtěné, jak probíhalo těhotenství, porod a novorozenecké období. Tato část je velmi důležitá, protože může poskytnout informace o možném poškození mozku dítěte. Dále se pedagog zajímá o pohybový a řečový vývoj dítěte, o nemoci, které dítě prodělalo, lateralitu, o sociální návyky, dovednosti, povahu a vztahy dítěte k rodině, vrstevníkům, učitelům atd.
V další části rozhovoru se pedagogovi přináší informace o výchově, které mají přiblížit nastavení rodiny, kým je dítě hlavně vychováváno a jestli se případně neobjevují výchovné problémy. Čtvrtá část rozhovoru je spojena s obtížemi dítěte, z pohledu rodiče a pro které je přítomno. (Matějček 1993, s. 148 – 149)
Často je rozhovor s rodičem poměrně dlouhý a někdy se může zdát že i jednostranný, je to však tím, že pedagog (či psycholog) naslouchají vyprávění rodičů a nesnaží se podsouvat své myšlenky.
3.2 Vyšetření dítěte
Vyšetření se skládá z několika částí, které na sebe plynule navazují. Diagnózu SPU většinou pedagog sestavuje na základě výsledků testů a zkoušek ze čtení, psaní, počítání a hodnotí výkony v jednotlivých oblastech.
Úvodní rozhovor s dítětem
Na úvod vyšetření je klíčovým prvkem krátký pohovor s dítětem. Zde uplatňuje vyšetřující pedagog veškeré své schopnosti a dovednosti vedoucí k eliminaci případné nervozity, strachu z neznámého a celkové napětí dítěte. Pedagog má tak možnost s dítětem navázat osobnější kontakt. Je dobré, když pedagog od počátku s dítětem jedná tak, že dítě ví, proč je přítomno a není to pro něj novinka. Při rozhovoru by se pedagog měl nejprve zaměřovat na takové činnosti, které dítěti jdou a dělají mu radost, a až později na ty, které mu dělají obtíže. Dítě často dovede své potíže docela trefně popsat, je tedy dobré se zaměřit na to, co pro to dělá on sám i jeho okolí (škola a rodina), aby se mu dařilo lépe.
Při celém úvodním rozhovoru pedagog dává pozor na to, jak dítě mluví. Zaměřuje se především na výslovnost slov, artikulaci, skladbu řeči, slovní zásobu, obsahovou stránku mluveného projevu a také schopnost užití řeči v sociální sféře. V případě, že se s dítětem rozhovor nepodařilo z nějakého důvod rozvinout, je možné dítě odreagovat například malováním obrázku, či jinou manuální činností. V tomto případě pedagog sleduje, úchop tužky, jak velký tlak na tužku vyvíjí, jestli obrázek dává smysl a mnoho dalších. (Matějček 1993, s. 150 – 151)
Zkouška čtení
Při zkoušce čtení pedagog hodnotí rychlost čtení, porozumění čtenému textu, analyzuje chyby, které dítě při čtení dělá a sleduje, jak se dítě při čtení chová (Pokorná 2001, s. 199). Pro posouzení rychlosti čtení se používají normové texty. Ty umožňují určit úroveň čtení v porovnání s průměrem daného ročníku. Je důležité si všímat, jaké chyby dítě dělá, která písmena v textu zaměňuje, jestli jsou to stále stejná písmena či slabiky nebo se liší, jaký typ slabik a slov mu dělají obtíže. Je rovněž důležité zjistit, do jaké míry si dítě uvědomuje obsahovou stránku textu, který čte, a jestli je schopno si pamatovat a uvědomovat, o čem čte. Pedagog provádějící šetření neustále sleduje chování dítěte při čtení. Zajímá ho uvolnění nebo naopak napjetí dítěte, zda-li se dítě v textu vrací nebo předbíhá, do jaké míry se v textu opravuje a chyby si uvědomuje, zda-li správně dýchá nebo jestli dítě nečte tzv. dvojím čtením. (Matějček 1993, Pokorná 2001)
Hodnocení písemného projevu
Písemný projev je hodnocen z hlediska grafické, pravopisné a obsahové stránky.
Nejčastěji používané diagnostické nástroje jsou opis, přepis, diktát a volný písemný projev. Při opisování je dbáno na grafomotorické zvládnutí tvarů písmen, jejich uspořádání se slovech a větách. Při vyšetření se používají nesmyslné texty, zajišťující nemožnost si pomáhat kontextem a bylo vidět, jak má tuto dovednost osvojenou. Při přepisování sleduje pedagog stejné cíle, jen dítě musí navíc zvládnout přepis textu tiskacích písmen do psací podoby. Diktát je velmi komplexní dovedností, ukazující na dostatečně rozvinuté sluchové a zrakové vnímání, grafomotoriku, schopnost spojovat jednotlivé hlásky s písmeny a také aktivní používání gramatických pravidel. Schopnost
samostatně se písemně vyjadřovat a zároveň zvládat grafomotoriku a gramatická pravidla je záležitostí volného písemného projevu (slohu).
Je nutné, aby se vyšetřující pedagog nejprve seznámil s osnovami školy, kam žák dochází, protože určité pravopisné jevy se učí až ve vyšších ročnících a pokud dítě nemá určitý pravopisný jev dostatečně zažitý, nelze to brát jako projev poruchy.
Zvládnutí pravopisu se hodnotí podle diktátu či volného písemného projevu, pozornost pedagoga by se podle Pokorné (2001, s. 211 – 212) měla zaměřovat hlavně na následující chyby.
Při vyšetřování nás zajímá komolení slov, při kterých dítě přehazuje písmena, obrací pořadí písmen, vynechává jednotlivá písmena nebo části slov, opakovaně zaměňuje některá písmena za jiná (nejčastěji za písmena vizuálně podobná, nebo písmena která nedokáže rozlišit sluchem). Nedodržování diakritických znamének tzn. vynechává čárky, háčky, tečky, nebo je umístí nesprávně (může být způsobeno nesprávným sluchovým rozlišováním). Jedním z projevů je nerozlišování tvrdých a měkkých slabik. V běžné praxi některé děti používají I a Y zcela náhodně a bez smyslu, jiné naopak všude píší jen I nebo Y (to ale není tak časté). Dopouští-li se dítě pravopisných chyb, je velmi důležité podchycení příčiny. Je tedy nezbytné zjistit, zda dítě umí pravopisná pravidla ústně, zda napíše doplňovací cvičení lépe či s ještě větším počtem chyb. Nedílnou součástí je schopnost vyhledat a zdůvodnit chyby v textu a opravit je. Je nutné také zjistit, není-li příčinou nezvládnutí stavby slov nedostatečný grafomotorický vývoj, nebo zda nejsou největší obtíže s vybavováním odpovídajících pravidel. (Zelinková 2015, s. 65)
Grafická stránka textu se hodnotí podle způsobu sezení při psaní, držení psacího náčiní, pracovního tempa, tvarů písmen (plynulost tahů, přítlak, … ), velikosti písmen, rychlosti výbavnosti písmen, uspořádání na ploše (Zelinková 2015, s. 46).
Vyšetření matematických schopností
Pro vyšetření matematických schopností vydala Psychodiagnostika Brno soubor testů, pomocí kterých vyšetřující pedagog sleduje obtíže v matematické paměti, problémy se zaměňováním pořadí číslic, orientace v prostoru, problémy ve čtení čísel a psaní čísel, poruchu v oblasti matematických operací nebo poruchu matematického porozumění (Zelinková 2015, s. 124)
Fonologické schopnosti
Obtíže ve sluchovém vnímání mohou být příčinou poruchy řečové analýzy a syntézy, ale také samotné řeči. Správná sluchová analýza a syntéza je hlavním předpokladem dítěte k výuce psaní a čtení. V případě, že sluchová analýza a syntéza nejsou správně rozvinuté, dochází ke komolení slov při psaní i čtení.
Vyšetření sluchové analýzy probíhá tak, že vyšetřující pedagog dítěti říká jednotlivé slabiky a slova a dítě má z úkol povědět z jakých hlásek se určitá slabika či slovo skládá. Při vyšetření sluchové syntézy je to naopak, vyšetřující pedagog říká hlásky a dítě z nich skládá slovo.
Děti, které sluchově nerozlišují tvrdé a měkké slabiky, se dostávají do problémů, protože nejsou schopni pochopit nejjednodušší pravidlo pro psaní tvrdého Y a měkkého I, tím pádem jsou často i později nejisté v ostatních pravidlech. Při vyšetření se dítě zpravidla posadí naproti vyšetřujícímu, ten dítěti říká určitá slova a dítě určuje zda se ve slově píše I nebo Y. Během šetření vyšetřující zapisuje slova s chybou a vyznačuje, zda-li se jednalo o tvrdou nebo měkkou slabiku a postavení slabiky ve slově.
Stejně, jako některé děti nerozlišují tvrdé a měkké slabiky, tak některé děti nerozlišují dlouhé a krátké samohlásky. Při vyšetření dítě zapisuje diktovaná slova.
Zrakové vnímání
Nejčastěji se při diagnostice využívá Edfeldtův test ve kterém jsou figury které se liší podle osy v rovině horizontální nebo vertikální. Dítě má za úkol určit jestli jsou obrazce stejné či rozdílné. Vyšetřující pedagog při práci dítě pozoruje a zjišťuje jestli dítě pracuje systematicky, nebo nahodile a jaký druh chyb převažuje. (Zelinková 2015)
Lateralita
V souvislosti s SPU se vyšetřující zaměřuje hlavně na vztah mezi lateralitou ruky a oka. K vyšetření se používá test, tzv. zkouška laterality, který sestavili Z. Žlab a Z. Matějček. Testy obsahují orientaci ve čtverci, orientaci na vlastním a cizím těle, ale také zcela běžné životní situace. Zasouvání klíče do zámku, nandavání kolíčků nebo navlékání korálků (Bartoňová 2012, s. 125).
Řečové schopnsti
V průběhu šetření se pedagog zaměřuje i na výslovnost, vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu dítěte. Případný výskyt specifických poruch řeči zjistíme opakováním slovních spojení či vět: např. sušené švestky, cvičenci cvičí, nejnebezpečnější zvíře, nalakované lavice, lokomotiva…(Zelinková 2015, s. 70)
Paměť
Pro starší žáky byly vypracovány dva testy paměti. Jeden je založen na opakování číselné řady, při kterém se sleduje naučení číselné řady. Druhý je založen na zapamatování a reprodukci přečteného textu. V případě mladších dětí není žádný normovaný test. Schopnost paměti pozoruje vyšetřující pedagog v průběhu celého vyšetření.
3.3 Rozbor školní dokumentace a rozhovor s učitelem
Pedagog provádějící diagnostiku by měl mít k prostudování několik prací konkrétního žáka. Součástí by měl být školní i domácí sešit z českého jazyka a matematiky. Důležitou informací může být i učitelem poskytnutý průběh školních obtíží a školní vysvědčení žáka. (Máme na mysli zejména od kdy jsou obtíže patrné, kdy jsou nejčastější a kdy naopak se moc neprojevují atd.)
Rozhovor s učitelem není díky vytíženosti učitelů tak častým jevem, obvykle se pedagog spokojí se zprávou učitele a poskytnutými pracemi.