• No results found

Filosofie

In document VLIV ISLÁMU NA ZÁPADNÍ KULTURU (Page 40-49)

2 Vývoj exaktních věd a jejich šíření na západ

2.4 Filosofie

Islámská filosofie, neboli arabská, je celek zachycující myšlenky muslimských učenců. Zahrnuje filosofické učení a směry od 9. do 16. století. Největšího rozmachu dosáhla již ve 12. století a mezi největší střediska moudrosti patřili Bagdád a španělská Cordóba. O islámské filosofii lze hovořit jako o snaze o harmonii mezi moudrostí a vírou.

Přesto, že mezi tvůrce arabského myšlení pařili i příslušníci jiných národů, převažují zde především texty psané arabsky. Islámská filosofie se opírala o myšlenky Platóna a Aristotela, jejichž učení se k nim dostalo ze Sýrie. Dále byli islámští myslitelé ovlivněni indickou moudrostí a filosofickými vlivy z Východu.

Arabská filosofie má několik významných představitelů. Mezi takové patřil i Ibn Síná (Avicenna). Nejoriginálnější myslitel, který si již v 16 letech vysloužil pověst vynikajícího lékaře. Avicenna,, ačkoli se sám považoval za věrného aristotelika, nikdy však autorově filozofii zcela neporozuměl. „Četl jsem knihu Metafyziky, aniž bych z ní

83 převzato z: http://www.vesmir.cz/clanek/alchymie-a-chemie-v-islamskem-svete [cit. 2010-03-21]

84 převzato z: http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1men_mudrc%C5%AF [cit. 2010-03-21]

cokoli chápal; záměr jejího autora mi byl temný. Přečetl jsem ji čtyřicetkrát, až jsem se ji naučil nazpaměť. Přesto jsem stále nedokázal pochopit, co v ní je, ani záměr jejího autora. V zoufalství nad sebou samým jsem si řekl: tuto knihu není možné pochopit.“ 85

Aristotelovo dílo se mu stalo bližším až

Možné – existuje jen díky příčině, není nutné samo sebou.“ 86 Pozoruhodné je, že proti tomuto rozdělení neměli výhrady ani pozdější muslimští a křesťanští teologové. Avicenna považoval vědu za objektivní pravdu a svět je podle něho poznatelný. Ve svých dílech

Avicenna87

prosazoval věčnost duše a jednotu Stvořitele.

Ibn Síná napsal několik knih o filosofii, které byly ve 12. století překládány do latiny a postupně ovlivnily středověký Západ. Za vrchol středověkého myšlení je považována jeho filosofická a vědecká encyklopedie Kitáb aš-Šifá´ (Kniha uzdravení).

Jasně od sebe odděloval filosofii východních učenců a řeckou filosofii:

„Mám knihu jinou než tyto dvě, v níž představuji filosofii takovou, jaká od přirozenosti jest a jak to vyžaduje čiré nazření věcí, knihu, která nebere v potaz myslitele spřízněné v tomto umění a kde se nebojíme odloučit se od jejich společnosti: je to má kniha o východní filosofii. Pokud jde o tuto knihu, je jasnější a podrobnější, ale věnuje víc místa nalezení shody se spřízněnci, jimiž jsou peripatetikové.

Pokud chce ale někdo pravdu bez úprav, musí si vyhledat tu druhou knihu.“ 88

85 LIBERA, Alain de. Středověká filosofie : byzanstská, islámská, židovská a latinská filosofie. 2001.

s.122.

86.BONDY, Egon. Poznámky k dějinám filosofie. 5, Středověká islámská a židovská filosofie. s.54 .

87 převzato z: http://unescoeducation.blogspot.com/2009_11_01_archive.html [cit. 2010-04-12]

88 LIBERA, Alain de. Středověká filosofie : byzanstská, islámská, židovská a latinská filosofie. 2001.

s. 125.

Ibn Síná jako první definoval předmět metafyziky. Předmětem metafyziky je jsoucno jakož to jsoucno, v žádném případě Bůh. Avšak Bůh je jeho součástí a do metafyziky bezpodmínečně patří. Svojí argumentací se snažil vytvořit ucelený metafyzický systém.

Isaac Newton, fyzik a pravděpodobně nejvlivnější vědec v dějinách lidstva, se zaobíral zákonem hybnosti. To, že by se právě Newton mohl inspirovat teorií zformulovanou Avicennou je pro mnohé až překvapivé. Ibn Síná vydal vědecké spisy, o 600 let dříve než Newton, ve kterém „zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl.“ 89

Ve stejném duchu jako Avicenna pokračoval v islámské filosofii Ibn Bádždža, na Západě známý jako Avempace. I on se zabýval komentáři Aristotelových děl. Ibn Bádždža se snažil o propojení myšlení s obecným a tvrdil, že život lidských duchů není věčný a po smrti i oni zanikají. Jediné co přežívá je duše. Ta může přijímat tresty i odměny. Mezi jeho velká díla patří učení o etice, přesněji „Vedení osamělého“.

Avempace v tomto spise říká, že jednotlivec musí být schopen se za určitých okolností stáhnout ze společnosti. Ti, co ale hledají pravdu, mohou vytvářet menší či vetší komunity. V tomto případě však musí respektovat zákony přírody a žít s nimi v souladu.

Stávají se přáteli božími a v našem světě se stávají cizinci.

Ve XIV. století působil v muslimském Španělsku Ibn Tufajl. Jeho učitelem se stal Ibn Bádždža, proto není divné, že v jeho myšlenkách pokračoval. Ačkoli byl především výborným lékařem, zanechal po sobě filosofický román Hajj Ibn Jakzán – Živý syn bdícího. Ústřední myšlenkou je člověk odtržený od civilizace, zamýšlející se nad povahou světa, existencí Boha, nebes, přežívající za pomocí svých vlastních zkušeností a rozumu. Autor se snaží ukázat, že pouhým pozorováním přírody se můžeme dostat k jádru novoplatónské filosofie. Že vše, ať už rostlina či zvíře, je cosi božského. Mnozí historikové se domnívají, že právě toto „dílko“ se stalo podnětem pro Deniela Defoa k napsání Robinsona Crusoa.

89 převzato z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Avicenna [cit. 2010-04-10]

Ibn Rušd, celým jménem originálního myslitele, jenž se obrací ke starým poznatkům. Sám Averroes prohlásil, že se nesnažil o vytvoření nového myšlenkového směru, jeho cílem bylo pouze co nejpřesnější a nejautentičtější výklad Aristotelových myšlenek. Dílu se snažil porozumět a především pochopit a vyjádřit jeho poslání. Tímto se značně odlišoval od Ibn Síny, který viděl smysl ve vytváření nových filosofických poznatků a ne v obracení se k minulosti. Přesto, že se po celý život snažil vyhýbat konfliktům, islámská ortodoxie v něm neustále viděla cosi špatného.

Smyslem jeho filosofie byla snaha o harmonii mezi filosofií a náboženstvím.

Přesněji řečeno, pokusil se o propojení Aristotelových myšlenek s idejemi islámu. Mezi filosofií a náboženstvím není žádný konflikt a pravdy se můžeme dobrat dvěma možnými způsoby: pomocí filosofie nebo náboženství. Také došel k závěru, že lidská duše je složena ze dvou částí: z individuální, která není věčná, a z duchovní.

Stejně jako duše i pravda je dle něho dvojí. První je založena na víře, druhou tvoří filosofie. Největší rozruch však způsobil svojí teorií o trojím lidu. Vychází z toho, že existují tři druhy myšlení a podle toho lze rozlišit i tři druhy lidí. Lidé důkazu - filosofové, lidé „dialektické“ argumentace – teologové, mutakallimové a třetí skupinou je prostý lid. Korán je určen pro všechny vrstvy a každý ho může číst po svém. Podle

90 převzato z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:AverroesColor.jpg [cit. 2010-04-12]

Ibn Rušda jsou nejhorším typem teologové, kteří stojí na pomezí náboženství a filosofie. Tímto rozdělením značně pobouřil lid křesťanského vyznání.

Většina jeho děl je zaměřena na Aristotela. K jeho spisům psal komentáře a komentoval i díla řady dalších Aristotelových komentátorů. To mu také přineslo titul

„Komentátor“. Většina jeho spisů se v arabském originále nedochovala, proto nám jsou převážně známé jen hebrejské a latinské (Metafyzika) překlady. Hebrejské překlady a především Averroova středověká evropská škola výrazně ovlivnily židovskou filosofii.

Mezi jeho nejvýznamnější díla patří polemika s Ghazálím Taháfut at-taháfut (Inkoherence inkoherence). Zde obhajoval rozumové poznání, které není spojeno s jednotlivcem, ale s nesmrtelným rozumem.

Z pout myšlenek a klamů jsem se osvobodil, záhadu smrti však neumím rozuzlit.“ 92

Evropská věda v době ranného a vrcholného středověku v mnohém oproti islámské zaostávala. Islámští myslitelé se vědními obory zaobírali již od 8. století a využívali poznatků a dědictví starých národů Předního východu. Na úspěších arabského kontinentu se podíleli nejen muslimští učenci, ale i křesťané a židé.

Bez „bystrého oka“ muslimských lékařů bychom pravděpodobně ještě dnes neznali zvětšovací čočku, mnohé léčivé byliny, nerozpoznali bychom sennou rýmu ani některé dětské nemoci. Arabští astronomové zdokonalili přístroje, stanovili průměr zemského glóbu a další zeměpisné míry. Nebýt islámských vědců, neznali by Evropané ani arabské číslice natož řešení kvadratických rovnic.

91 převzato z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Averroes [cit. 2010-04-12]

92 převzato z: http://cs.wikiquote.org/wiki/Avicenna [cit. 2010-04-12]

3. ISLÁMSKÉ PROSTŘEDÍ, OSOBNOSTI NEBO DĚJINNÉ UDÁLOSTI V TVORBĚ ČESKÝCH AUTORŮ

Slovanské země byly ve styku s Východem odedávna. Svědčí o tom nálezy uměleckých předmětů, především mincí a zbraní. Podle Pavla Josefa Šafaříka měly orientální kmeny vliv na kolonizaci slovanských západních krajů. Fredegarova kronika zachycuje Sámovo hrdinství a podíl na sjednocení Slovanů na našem území. Sámo bránil slovanský lid před kočovným kmenem Avarů. Důkazem tohoto střetu je i vznik slova obr. Bylo odvozeno od jmen členů nájezdného kmene. Přestože je notoricky známé, že kupec Sámo byl franckého původu, Otakar Klíma tuto skutečnost popírá.

Sámo údajně nebyl francký, nýbrž syrský kupec přicházející z francké země.

Roku 863, v době, kdy se ujímá moci křesťanství, pozval velkomoravský kníže Rastislav Konstantina a Metoděje ze Soluně na Velkou Moravu. „Spis Život sv. vypadá interiér orientálních paláců. Tato líčení se posléze dostala i do českých kronik zachycujících dějiny od prvopočátku. „Tak např. v Kronice Františka Pražského napsané roku 1341 kronikář v kapitole o založení Nového Města pražského píše, že v oblasti mezi Čínou a Persií padal shůry oheň jako vločky sněhu a ničil města a obce.

Na jiném místě píše, že v Číně pršela voda smíšená s červy, hady a žábami.“ 94

První přímý kontakt Slovanů s arabským Východem zaznamenal Vojtěch Nejedlý v rozsáhlé epické básni Wratislaw. Pomocí verše líčí účast Čechů na křižáckém tažení i nájezdy z pozice arabského bojovníka Usáma In Munkize. Nemilou vzpomínkou na „exotický“ lid je bitva u Olomouce z roku 1241. Nájezd Tatarů se hluboce vryl do paměti obyvatelstva, což umocňovaly i poezie a divadelní dramata vznikající na toto ožehavé téma. Téma se stalo inspirací ke vzniku básně Jaroslav, jež je

93 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

94 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

součástí Zelenohorského rukopisu. „Do současnosti se zachoval každoroční zvyk přípravy pečiva zvaného „štramberské uši“ v moravském Štramberku na památku boje s Tatary. „95 Život zde položil tatarský princ, což dokazuje kronikář Dalimil:

„Tu Tataři kraleviče ztratichu, jeho pěstúny Tataři zjímachu, že svého kraleviče nechovali, pro to nepřátelóm na smrt dali.“ 96

Tragédie u Olomouce inspirovala Josefa Lindu k napsání divadelní hry Jaroslav ze Šternberka v boji proti Tatarům.

K prvním památkám, z přelomu 13. a 14. století, zmiňujícím se o Indii patří staročeský Pasionál „s prozaickým příběhem o osudech apoštola sv. Bartoloměje v této zemi“ 97, a také jen o málo starší rukopis Praveni o božiem umučenie a jeho svaté krve prolitie.

Tak jako jiné vědy i písemnictví prošlo určitým vývojem. Zpočátku byla díla překládána především do latiny a do

literatury se postupně dostávaly orientální motivy. Brzy se rovněž Indie, později se tento námět objevuje i v próze.

95 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

96 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

97 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

98 převzato z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Arabian_nights_manuscript.jpg [cit. 2010-04-17]

Nejznámější, nejvíce překládané a adaptované dílo vycházející z repertoáru arabských lidových vypravěčů je Alf lajla wa lajla – Tisíce a jedna noc. Vyprávění moudré a krásné Šahrazád doprovázejí lidové pohádky, bajky, anekdoty a jiné příběhy datované zhruba od 7. do 16. století. Dílo sestavil doposud neznámý autor, který se zřejmě snažil o zachycení tehdejších mravů a zvyklostí orientálního světa. Roku 1928 až 1934 sbírku kompletně do češtiny přeložil Felix Tauer, avšak do mysli čtenářů se dostala až díky výboru pro děti od Františka Hrubína.

Bohatě ilustrovaná literatura, encyklopedie a mnoho jiných napomáhaly k rozšiřování představ o východním světě a především o bájné Indii. Informace byly často zkreslené a se skutečností měly pramálo společného. O to důležitější se proto staly cestopisy. Na konci 14.století byl do češtiny přeložen Milion Marka Pola zachycující města, zvyky, politické události a poměry od Malé Asie po Čínu. Za „cestopisný plagiát“ je označován cestopis Mandevillův. Podává zkreslené, spíše lživé, zprávy o Cařihradu, Palestině, Egyptě, některých ostrovech Indického oceánu a Číně. Zachovalo se sedm původních rukopisů, jejichž překlad zprostředkoval českému lidu Vavřinec z Březové. Přesným opakem je cestopis Cronica Boemorum Giovanniho Marignoli. Na žádost Karla IV. sestavil knihu zachycující cestu do Číny, přes Sumatru, Cejlon až do Indie. Mezi nejzdařilejší a nejvěrohodnější patří Ordorikův spis Iter in Indian.

Významný byl hned ze dvou důvodů:

● zasloužil se o sblížení Asie a evropského lidu

● po celé Evropě se rozšířil téměř rychlostí blesku

Na cestu do Svaté země se vydalo mnoho myslitelů českého původu. Ne o každém se však dochovaly písemné záznamy. Světlou výjimkou je Jan Hasištejnský z Lobkovic, který svou cestu započal v Benátkách, přes Krétu a Kypr do Jaffy a Jeruzaléma. Stejnou cestou se vydal i nazpět. Jeho cestovatelské dovednosti byly nejprve zachyceny rukopisně, roku 1834 je knižně vydal František Ladislav Čelakovský. Podobně se podařilo zachytit cestu k Božímu hrobu Voldřicha Prefáta z Vlkova.

Válka s Turky se stala na čas „vděčným“ tématem. „Téměř po dvě celá století, zejména od dobytí Bělehradu Turky ve 20. letech 16. století, byla habsburská říše a také

české země zajaty tureckou expanzí.“ 99 a na sto padesát let se stalo „zajatcem“ i Slovensko. Odtud byly podnikány krvelačné výpady na jižní Moravu. O tureckém tažení podává zprávy Kronika česká Václava Hájka z Libočan. V závislosti na tomto vznikaly slovácké legendy a lidové písně.

Poněkud jiného rázu je korespondence Čechů z arabsky a turecky mluvících zemí. Přeložení části koránu do našeho národního jazyka v knižní podobě spatřilo světlo světa roku 1613. Zasloužil se o to Václav Budovec z Budova, který podnikl cestu do Istanbulu a zaznamenal napjaté vztahy mezi osmanskou říší a Íránem. Václav Vratislav z Mitrovic, přezdívaný Tureček, byl zajat tureckým vojskem a uvězněn. Po propuštění vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém 1591 zkusil a po šťastném do vlasti se navrácení sám léta 1599 sepsal. Poprvé tiskem však kniha vyšla až roku 1777 s ohnivou předmluvou na obranu českého jazyka od Františka Martina Pelcla. 100

Dvůr Rudolfa II. byl nesmírně činným místem. Nejenže vyslal vzdělance na misijní cesty, sám karavany z Orientu přijímal a hostil. S tím jsou spojeny velké kosmografické práce, např. Kniha kronik, Kozmografia česká, Život Mahomedův aj.

Atmosféra ohrožení Turky sálá z děl Traktát o Svaté zemi, Kniha o narození Alexandra Macedonského nebo z česky psané Politia Historica.

Další pomyslnou příčkou českého písemnictví je zachycování obyčejů, víry a způsobu života vzdálených národů. Spis Jana Löwenklana zpracovali a roku 1594 vydali pod názvem Kronika nová o národu tureckém Kocín a Veleslavín. O mimoevropské země a arabský lid projevil zájem Jan Ámos Komenský. Důkazem toho jsou latinsky i česky psané spisy. V historii se často dovolával staroíránských králů Daria, Kambysa, Kýra, často se zmiňuje o Turcích, Peršanech, Arabech. 101 V díle Orbis pictus, ve kterém Komenský uvádí do praxe tezi Škola hrou, nalezneme kapitolu o islámských zvycích. Např. že muslimové se často umývají, že se dělí na sunnity (Turci) a šíity (Peršané). 102 Málo kdo asi ví, že napsal předmluvu k tureckému překladu bible, avšak nebyl dokončen a zůstal pouze ve fázi rukopisu.

99 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

100 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

101 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

102 převzato z: http://www.libri.cz/databaze/orient/orient.php [cit. 2010-04-17]

Zpočátku spíše převažoval zájem o země sousedící s Evropou. V 17. a 18. století se obzor značně rozšířil. Zásluhu měli i čeští misionáři. Podávali zprávy o vzdálených krajích a někteří projevili hlubší zájem o exotické jazyky. Mezi takové patřil Jan Milan.

Sloužil mezi Tatary a Kalmyky u Azovského moře a ve své zprávě Missio aswophiensis et taganrokiensis podrobně popsal obyvatele s jejich zvyky, vyprávění doprovodil výstižnými kresbami, a pojednal rovněž o spojení buddhismu se šamanismem u Kalmyků. 103

Jedním z prvních Evropanů, kteří prozkoumali oblast prameniště Modrého Nilu a zařadil se k úspěšným českým misionářům byl Václav Remedius Prutký. Dílo Itinerarium napomohlo k prozkoumávání a postupnému poznávání Etiopie. Navštívil Indii a podal svědectví o soudobých poměrech a o přítomnosti Čechů, Moravanů a Pražanů. Zdrojem informací z misijní činnosti v Orientu byly vedle Hostounského překladu též Pamětní listové učených Čechů, Moravanů a Slezanů z obojí Indie a jiných zámořských krajin do Evropy zaslaní od J. B. Dlabače, kanovníka premonstrátského řádu na Strahově. 104

In document VLIV ISLÁMU NA ZÁPADNÍ KULTURU (Page 40-49)

Related documents