• No results found

Historický vývoj učitelské profese

K porozumění specifikům učitelské profese je důležité znát její historický vývoj. Kapitola charakterizuje významné mezníky historie školství, které učitelské povolání posunuly na soudobou úroveň. Uvedené informace se budou týkat oboru učitelství pro 1. stupeň primárních škol.

K porozumění specifikům učitelské profese je důležité znát její historický vývoj. Kapitola charakterizuje významné mezníky historie školství, které učitelské povolání posunuly na soudobou úroveň. Uvedené informace se budou týkat oboru učitelství pro 1. stupeň primárních škol.

Povolání učitele je jedno z nejstarších zaznamenaných povolání a jeho vývoj jde ruku v ruce s vývojem lidstva. Učitelství se rozvíjelo již v pravěké společnosti, kde byli vzdělavateli kněží, náčelníci kmenů, šamani a stařešinové, kteří předávali poznatky o přírodě a člověku. Učili méně zdatné jedince řemeslům, jako jsou tkalcovství, léčitelství, či kovářství. Nicméně nejstarší důvěryhodné zmínky o profesi učitele se dochovaly z dob přibližně před 5000 lety. Tehdy na území starověkých států (Indie, Egypt a Čína, později Řecko a Řím) začaly vznikat první školy, ve kterých byli žáci vyučováni specializovanými profesionály. (Průcha, 2002, s. 9).

Termín pedagogika vznikl na základě slova „paidagogos“. Tímto pojmenováním byl označován otrok, který pečoval o syna svého pána a doprovázel ho do školy a na cvičení. V latinské obdobě se objevilo pojmenování „paedagogus“.

Vzdělaný otrok, který nebyl jen pečovatelem, ale také průvodcem, vychovatelem a učitelem. (Janíkova, 2009, s. 71)

Ve středověku bylo učitelství součástí církevního vzdělávání. Z tohoto důvodu vyučovali kněží v prostředí klášterů, katedrál a škol při těchto zřízených institucích.

Přelom v dobách středověku nastal se zakládáním univerzit, které vznikaly ve městech s bohatým ekonomickým zázemím. Na univerzitách vyučovali vysoko-školští profesoři (univerzitní mistři s titulem magister), kteří vedli studenty k řádnému dokončení studia. Studenti mohli dosáhnout titulu bakalář nikoliv po třech

letech studia jako v současné době, ale po dvou letech studia. Absolventi univerzit s titulem bakalář většinou vyučovali na církevních nebo městských školách.

K dosažení titulu magister svobodných umění bylo nezbytné studovat další dva roky na univerzitě. Absolventi magisterského studia byli povinni jeden až dva roky vyučovat na příslušné fakultě. Po dvouleté praxi bylo možné pokračovat v dalším vzdělávání nebo se věnovat kněžskému povolání. Nejvyšším dosažitelným titulem byl doktorát. Pozoruhodná byla v období středověku skutečnost, že si školné platili pouze bohatí občané. Školné bylo hlavním příjmem učitelů. Čím více žáků z bohatých rodin ve třídě bylo, tím byl zámožnější učitel. Od chudých rodin si učitelé školné vybírat nedovolili. (Cipro, 1984, s. 15)

Významným mezníkem v historii školství se stal rok 1774 a školská reforma za vlády Marie Terezie. Ve shodném roce vstoupil v platnost nový model školství, Všeobecný školský řád, vypracovaný a definovaný pedagogickým odborníkem Johannem Ignazem von I. Felbigerem. Základní podstatou modelu školství bylo ustanovení povinné školní docházky, které se týkalo obou pohlaví ve věku od 6 do 12 let. Vznikaly tři základní typy škol, a to školy triviální, hlavní a normální.

(Průcha, 2002, s. 11).

Vzhledem k zavedeným reformám byly přijaty změny v přípravě pro učitelskou profesi. Pro nedostatek učitelů mohli dříve vyučovat dokonce i bývalí vojáci. Adepti na pozici učitele byli povinni absolvovat tzv. preparandie, tříměsíční kurzy pro učitele triviálních škol, nebo šestiměsíční kurzy pro učitele hlavních škol.

Absolventi preparandií posléze působili na školách jako pomocníci učitele a po ročním zaškolení mohli složit zkoušku učitelského povolání.

V roce 1896 vešel v platnost tzv. Hasnerův zákon, který stanovil nahrazení triviálních škol školami obecnými a hlavních škol školami měšťanskými. Změna se projevila i na přípravě budoucích učitelů. Na místo preparandií začaly vznikat učitelské ústavy, které výrazně zvýšily kvalitu přípravy učitelů obecných a měšťanských škol. Velkým přínosem pro učitele bylo vyplácení penze. Určité zdroje tvrdí, že postavení učitelů z hlediska sociálního a ekonomického, bylo v této době velmi ubohé. Důkazem jsou školní deníky skladatele Jana Jakuba Ryby, v nichž

kostelníci, písaři apod. Často se tak stávali středem posměchu germánských vrstev.

V protikladu toho se můžeme v publikaci od J. Petráně Příběh Ouběnic, dočíst o vážnosti učitelského povolání, kde učitel patří k vesnické intelektuální elitě.

(Průcha, 2002, s. 12).

Hasnerův zákon stanovoval i některé nesmyslné body. Jedním z nich byl tzv.

učitelský celibát. Absolventky učitelské profese měly dána striktní pravidla. Jedno ze základních pravidel, které bylo v jisté míře diskriminující, spočívalo v nemožnosti učit po provdání. Celibát byl zrušen až v roce 1919. (Spilková, 2004, s. 75).

V 19. století se můžeme setkat s prvními pokusy o další vzdělávání učitelů, které nebylo příliš náročné. Z velké míry spočívalo v samostudiu učitelů, v návštěvě různých vzdělávacích kurzů a učitelských konferencí. Politické poměry nebyly příliš příznivé, přesto byl zaregistrován velký nárůst učitelů. Zvyšoval se zájem o vzdělávání vysokoškolských profesorů. Z toho důvodu byla z učitelských prostředků v roce 1921 zřízena Škola vysokých studií pedagogických v Praze, poté v Brně a v Bratislavě.

V roce 1945 byl ustanoven dekret prezidenta republiky o nabývání učitelského vzdělání na školách pedagogických a jiných fakultách škol vysokých. Ustanovená změna se dotkla všech stupňů vzdělávání, kromě škol mateřských.

(Průcha, 2002, s. 13 - 14).

Pro obor učitelství prvního stupně byl významný rok 1950, kdy se začala zřizovat tzv. pedagogická gymnázia. Hlavním cílem gymnázií bylo vzdělávání učitelů škol primárních. Jednalo se o přechodový stupeň mezi základním všeobecným vzděláním a rozšířeným vzděláním pro učitelskou profesi. Po absolvování pedagogických gymnázií studenti nezískali úplnou kvalifikaci, přesto měli nastoupit do škol jako učitelé. Pro získání úplné kvalifikace museli navštěvovat dvouleté dálkové studium na pedagogických fakultách.

V letech 1959-1963 byl zaznamenán pokles v úrovni vzdělávání učitelů.

Měřítkem bylo zakládání pedagogických institutů. Instituty měly sjednotit učitelství pro 1. a 2. stupeň.

Dalším krokem bylo zrušení pedagogických fakult a jejich nahrazení vyššími pedagogickými školami a vysokými školami pedagogickými. V roce 1964 byly pedagogické fakulty znovu otevřeny, ovšem nedošlo k jejich úplnému vzpamatování.

Vysokoškolské studium pro přípravu budoucích učitelů bylo prodlouženo o jeden rok. V kombinaci s oborem učitelství pro první stupeň bylo možné studovat učitelství jednoho předmětu na druhém stupni. Zmíněná možnost byla ve školním roce 1970/71 zrušena.

V roce 1976 dochází ke změně koncepcí a učebních plánů. Studium trvá pět let a zásadní změny ovlivňují také oblast praxe, docházky do hodin či seminářů. Mění se učební osnovy a slučuje se příprava učitelů vyšších a nižších sekundárních škol.

Nutno podotknout, že sloučení přípravy učitelů druhého stupně a přípravy středoškolských profesorů, mohlo výrazně ovlivnit rozhodnutí lidí, stát se středoškolským profesorem. Pro studenty oboru učitelství středních škol byla reforma určitou degradací. Pro studenty druhých stupňů základních škol naopak posunem na vyšší úroveň. V protikladu sloučení 2. a 3. stupňů nastala kladná změna v přípravě učitelů 1. a 2. stupně. Studium učitelství 1. a 2. stupně bylo ostře odděleno. Rozdělení trvá dodnes a je jedním z pozitivních a dlouhotrvajících změn v našem školství. (Pánková, 2009, s. 33-37).