• No results found

Historický vývoj v postavení dětí a dospělých se speciálními

1 Osoby s postižením

1.1 Historický vývoj v postavení dětí a dospělých se speciálními

Matoušek (2005, s. 91) tvrdí, že v druhé polovině 20. století začali mít profesionálové v oblasti postižení výhrady k používané terminologii. Do této doby se termín hendikep a postižení využíval nejasným způsobem a často chybně použitý termín zkresloval diagnostiku a přístup k diagnostikovanému jedinci. Za necelých deset let od zájmu profesionálů byla v roce 1980 schválena Mezinárodní klasifikace vad, postižení a hendikepů. Právě tato klasifikace byla první, která začala rozlišovat rozdíly v terminologii, a to vedlo ke změně postojů a názorů společnosti. Mezinárodní

kvalifikace vad, postižení a hendikepů rozlišovala rozdíl mezi vadou, postižením a hendikepem. Všem třem termínům lze přiřadit termín znevýhodnění. Poslední aktualizace termínů je do té doby následující:

• Postižení je problém, který se týká tělesné stránky osobnosti.

• Tělesné postižení se může stát příčinou v omezení v činnosti, což má za důsledek dopad pouze na jedince, kdežto omezení účasti postiženého v některých společenských aktivitách ovlivňuje širší okolí jedince a společnost, což už by se dalo zastřešit pojmem hendikep (Matoušek 2005, s. 91).

Společnost vnímá jedince s postižením už velmi dlouhou dobu. Jejich podmínky a život se však v průběhu věků velmi změnil. Z dob paleolitu existují archeologické vykopávky, ze kterých můžeme posoudit postavení lidí s postižením ve společnosti.

Často se konaly rituální pohřby lidí zvláštních či výjimečných a zrovna tak i postižených.

(Titzl 1998, s. 11, 12).

Vnímání postižených se v různých dobách a částech světa lišilo, postižené osoby se často vnímali jako přítěž a jejich postižení si lidé vysvětlovali zjednodušeně a pod vlivem různých náboženských dogmat, např. jako důsledek trestů za hříchy, tudíž z postižených měli strach, stranili se jich, vylučovali, devalvovali. Na druhou stranu se můžeme setkat s vyzdvihováním výjimečnosti či vyvolenosti postižených.

Každopádně otázka lidských práv se v minulosti často vůbec neřešila, ty byly kodifikovány až v nedávné době. Nyní uvedu několik příkladů přístupů vůči hendikepovaným v minulosti:

V době bronzové (přibližně rok 2000 před naším letopočtem na území České republiky) se objevuje pohřbívání lidí do rakví a dětí do nádob. Pár archeologických nálezů dokazuje, že odlišné osoby (tedy i lidé s postižením) byly hromadně pochovávány stranou od ostatních lidí. To dokazují hroby, ve kterých byly nalezeny ostatky několika hendikepovaných, často i dětí ve věku od 2 do 6 let (Titzl 1998, s. 14).

Nezájem o postižené trval od počátku věků velmi dlouhou dobu. Rodina se do roku 500 n. l. postižených dětí zbavovala různými způsoby (upálení, vhození do řeky nebo do moře). Kolem tohoto roku se však vyskytují první zmínky o určitém mravním chování k lidem s postižením, ačkoliv se jedná pouze o prokázání jistého soucitu, což můžeme považovat za prvotní zlom v myšlenkách o postižených (Titzl 1998, s. 96, 97).

Podle Lechty (2010, s. 62) bylo dalším důležitým a zlomovým okamžikem povolení křesťanství, o které se zasloužil císař Konstantin roku 313 n. l., protože právě on zakázal trest smrti postiženým jedincům. V době osvícenství vznikaly první ústavy a zařízení pro lidi se speciálními potřebami (Lechta 2010, s. 62). Můžeme to dát do souvislosti s vysokou hodnotou, kterou má v křesťanské tradici pomoc

„bližnímu svému” v nouzi.

V roce 1533 se objevuje první snaha o výuku jedinců s mentálním postižením, tedy o výuku „méně nadaných.“ Roky na to vznikaly ve světě rozličné školy a zařízení, například první nemocniční škola pro jedince s tělesným postižením, vyskytovaly se první pokusy o výchovu a vzdělávání nevidomých a hluchoslepých, v roce 1770 se ve světě objevuje první zařízení pro neslyšící a jiné osoby se znevýhodněním (Lechta 2010, s. 62).

Roku 1986 byl nalezen hrob u Dolních Věstonic s ostatky, které upoutaly pozornost vědců. Ostatky ženy vykazovaly značné změny levé strany těla, kratší končetiny, deformaci lebky a zkřivení páteře. Stejně jako v předchozím případě se našlo několik dalších hrobů s ostatky postižených. Nálezy těchto hrobů dokazují historii rituálních pohřbů. Tato skutečnost rovněž dokazuje přežití člověka s těžkým postižením, často i zjevně viditelným (Titzl 1998, s. 11, 12).

Prvotní organizovaná a cílená péče o lidi s postižením se objevila až ke konci 19. století a na začátku 20. století, kdy se společnost začala kompletně proměňovat s příchodem techniky, emancipací žen a vývojem nových vědních oborů, jako je pedagogika, psychologie a sociologie. Po vzniku speciálních škol se začala společnost zajímat o lidi se speciálními potřebami i z lékařského hlediska, a ne pouze

z výchovného a vzdělávacího. Ve vyspělých zemích se začal objevovat pojem inkluze, tedy začlenění postiženého jedince do společnosti (Lechta 2010, s. 63, 64).

Slowík (2007, s. 12-14) ve své literatuře popisuje několik přístupů společnosti k postiženým od období starověku až do současnosti následovně:

• Represivní přístup popisuje chování k postiženým v období starověku. V tomto období se společnost zbavovala nemocných a postižených. Lidé postižení se usmrcovali, zneužívali či zotročovali. V některých dochovaných zákonech starověkých civilizací však i přesto můžeme najít zmínky o ochraně a péči o postižené.

• Charitativní přístup v dobách křesťanského středověku přinášel určité milosrdenství k lidem postiženým. Především církev se snažila jedince chránit a pomáhat jim. V tomto období začínaly vznikat první klášterní špitály a hospice a přesto, že péče a přístup pečujících osob v takových institucích byl různý, jedná se o pozitivní posun.

• Humanistický přístup v období novověku zkoumal člověka, přesněji jeho tělesné stránky. Rozvíjelo se vědecké poznání a medicína. Důležitější pro hendikepované však je takzvaná programová péče, která byla úzce spojena se specializací přístupu pečovatelů o hendikepované. V tomto období se vyskytují první snahy o to, aby se jedinec mohl i s hendikepem účastnit plnohodnotného života. Nárůst nejrůznějších institucí pomáhajících postiženým narůstal.

• Rehabilitační přístup propojoval léčbu hendikepovaného s jeho výchovou a vzděláváním. Jedná se o období na přelomu 19. a 20. století, ale v našich zemích se jedná o období až do 80. let minulého století. Společnost se snažila hendikepované „znovu uschopnit“ pro život. Ačkoliv by se dal tento přístup považovat za pozitivní, má i svá negativa. Při nedostatečné rehabilitaci se jedinci umisťují do institucí.

• Preventivně-integrační přístup se po 2. světové válce zaměřoval na prevenci, ať už se jedná o prevenci před vznikem vady v průběhu života nebo o snahu

předejít postižení ještě před narozením dítěte. Osoby již hendikepované měly maximální možnou podporu v integraci do společnosti.

• Inkluzivní přístup se snaží zajistit úplné začlenění hendikepovaného do společnosti. S ohledem na individuální potřeby jedince, pokud je to možné, nejsou v jeho výchově, vzdělávání nebo v zaměstnání speciální prostředky.

Ačkoliv má tento přístup i stinné stránky, momentálně se jedná o nejlepší variantu soužití postižených osob s běžnou populací (Slowík 2007, s. 12-14).

1.2 Integrace osob se speciálními potřebami v rámci