Historie a základní pojmy

2.1.1 Vznik projektového vyučování.

Pedagogické myšlenky spojené se začátkem projektového vyučování jsou starší než sto let. Progresivní výchova pronikala do Evropy, a tedy i do tehdejší Československé republiky, hlavně ve 30. letech 20. století. (Dvořáková, 2009). Počátky vznikly z kritiky tzv. herbartovské školy, která v té době byla moderním modelem vyučování v Evropě i v Americe. Učitelé z praxe a teoretici kritizovali způsob učení v herbartovské škole. Českým kritikům herbartovské školy vadilo, že škola nedovede probudit zájem o základní věci a vychází z podrobností, že dbá více na pamětní učení než usuzování a že v učení převažuje verbalismus. Ukazovali také na nedostatek názornosti ve školách. Herbartovská škola přirozenou aktivitu dítěte záměrně potlačovala, neboť převládal názor, že tato aktivita narušuje pozornost dítěte. Největší vlna kritiky herbartovské školy se zdvihla v 19. století, mezi velké kritiky patřila švédská lékařka E. Keyová, která nazvala 20. století „stoletím dítěte“. (Kašová, 2009).

U nás první vystoupil již v 80. letech 19. století Josef Úlehla, který školu považoval za nepřirozenou, bez vztahu ke skutečnému životu a samotnému dítěti. (Dvořáková, 2009).

Hnutí, které přineslo do pedagogického myšlení obrat, které se nazývá reformní pedagogika nebo také hnutí nové výchovy, ovlivnilo pedagogické myšlení i praxi škol v celé Evropě, včetně Ruska, a přímo projektové vyučování změnilo školu v USA.

V české pedagogice se projektové vyučování vyskytovalo ve zcela specifických podobách a vedly se o něm ostré diskuze. (Kašová, 2009). Česká pedagogika v teorii i v praxi hledala určitý kompromis, který měl podobu spojení předmětového a projektového vyučování. Projektové vyučování v české škole nikdy nenahradilo vyučování a učební předměty. Myšlenka spojení školy se životem včetně prvků projektového vyučování byla ověřena hlavně v pokusných reformních školách, kde se nejvíce snažili o zavedení formy a metody individualizovaného učení. Učení vycházelo z vlastního zájmu žáka a bylo založeno na aplikaci poznatků. Nejdůležitějším znakem byla aktivita žáka, který měl vědomosti získávat vlastním úsilím. Tento proces se označuje jako „samoučení“. (Dvořáková, 2009).

14 Národní škola, které umožňovaly úpravy učebních plánů a rozvrh hodin.

„Nejpříznivější doba pro projekty nastala po uzákonění rámcově vzdělávacích programů a tvorby školních vzdělávacích programů, kde se projekty staly prostředkem plnění současných vzdělávacích cílů“. (J. Kašová, 2009, str. 13)

2.1.2 Co je to projekt?

Projekt je celkový úkol (problém), spjatý s životní realitou, s nímž se žák ztotožňuje a přebírá za něj odpovědnost, aby svou teoretickou i praktickou činností dosáhl výsledného žádoucího výstupu projektu, pro jehož obhajobu a hodnocení má argumenty, které vycházejí z nově získané zkušenosti. (Jana Kratochvílová, 2009).

Projekty se odehrávají ve třídě, v prostorách školy, ale i na školách v přírodě, na výletech, na školních kurzech. Děti hledají, pozorují, sbírají, ptají se, sepisují, vyřizují a tím se učí. Projekt je obvykle celkové povahy, složený z několika problémů, což se může zdát jako paradox ve vztahu k samotnému vymezení problému projektu. Projekt vede k realizaci praktického, ale i teoretického výstupu. Největším předpokladem pro dobrý projekt je zájem žáka, proto je nejlepší zvolit obsah projektu z podnětů z vlastního života žáka a z jeho blízkého okolí. Učitel by se měl na projektové téma dobře připravit, měl by nejlépe poznat svou třídu záměrným sledováním, diskuzemi nebo i testy na zjištění zájmů jednotlivých žáků. V tomto případě a ve všech projektech, kladl projekt velké nároky na učitele. Předpokládal jeho rozsáhlé vědomosti, dovednost přeměnit stávající školské struktury učební látky a pohotovost v celém vědním oboru.

Projekt slouží jako metoda samoučení, tedy prostředek individualizace učení. Hlavními znaky projektu jsou konkrétnost otázky a práce, tím vzniká potřeba poznání a přirozený zájem o poznání. (Kašová, 2009)

15

2.1.3 Co je projektové vyučování?

Vysvětlit pojem projektové vyučování není jednoduché. Při vymezování projektového vyučování se setkáváme se značnou nejasností. Různí autoři zdůrazňují jeho různé znaky. Cílem projektového vyučování je rozvíjet v žácích schopnost samostatně se učit a zároveň je motivovat k učení tak, aby byli i ochotni se sami učit.

Ke splnění těchto cílů přispívá zařazení projektového vyučování. Projektové vyučování dává prostor pro integraci poznatků z různých oborů, ale i pro integraci žákova poznávání jako takového, rozvíjí a umožňuje realizaci obecných cílů základního vzdělání a rozvíjí klíčové kompetence. Projektové vyučování není v české pedagogické teorii vnímáno zcela jednotně, je pojímáno jako metoda vyučování, ale objevuje se i vymezení projektového vyučování jako soustava vyučování. Podle S. Vrány je projekt ve škole „podnik žáka“ nebo skupiny žáků, za který přebírá plnou odpovědnost.

Stěžejní v projektu je vztah žáka k činnosti. Projektová metoda je celkově založena na vnitřní motivaci žáka, úlohou učitele je žáka především motivovat.

Projektová metoda je posuzována i z dalších didaktických hledisek. Z hlediska obsahu vyučování je to metoda koncentrační, z hlediska zapojení žáků je to metoda situační, z hlediska objevování je to metoda genetická. Metoda koncentrační se zařazuje spíše v počátečním vyučování, nelze ji uplatnit v plném rozsahu, protože psychologické předpoklady jsou, že určitý životní jev má být probírán najednou, ale z různých úhlů.

Situační metoda je živá, zajímavá situace, která motivuje žáka k dané učební látce.

Metoda je blízká spontánním projektům, ale opět rozhodující aspekt je žákova odpovědnost za úkoly a uplatnění vnitřní motivace. Genetická metoda respektuje vývoj.

Tato metoda je pro žáka zajímavá a konkrétní, ale vyžaduje více času. Žáci by měli vlastním myšlením a činností objevit poznatky, které ve svém vývoji postupně objevilo samo lidstvo. V této metodě si také žáci uvědomí příčiny a smysl objevů. Metoda pracovní má základ především v samostatném řešení problému a žákovu samoučení.

Metody představují žákovu aktivitu, jeho totální zapojení prostřednictvím konkrétních zážitků, ale i rozumového, citového a volního zpracování. V těchto metodách se zvyšují nároky na učitele, jedním z nároků je odborné vzdělání, poté metodické vzdělání, nadšení, kladný vztah k předmětu, neposledně kladný vztah k dítěti. Poslední metodou je metoda samoučení. Samoučení je způsob vyučování, ve kterém je žák sám sobě učitelem. Učitel je v pozici spíše jako nápověda, dává pouze návod, jak pracovat. Žák získává poznatky pouze svou duševní prací. Samoučení se však nehodí pro všechny

16

předměty a daná témata, vždy je třeba zvážit dvě kritéria – časovou ztrátu při samoučení a výchovný význam. (Dvořáková, 2009)

„ Projektové vyučování je jednou z možností organického spojení učebních předmětů v kognitivní a činnostní oblasti“. (Coufalová, 2006, str. 13)