Základní důvod proč, je nutné specifické poruchy učení klasifikovat, není jen teoretický, ale hlavně praktický, protože každá porucha má své požadavky na terapii.
Díky různorodosti a rozmanitosti SPU nelze ale pracovat se všemi žáky s SPU zcela stejným způsobem. Každý žák s SPU potřebuje zcela individuální přístup, který odpovídá jeho specifickým potížím a požadavkům (Pokorná 2010, s. 40).
Nejčastější specifické poruchy v České republice jsou: dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie. Mezi ty méně časté pak zařadíme: dysmúzie, dyspinxie, dyspraxie. V této práci se budeme věnovat postupně jednotlivým SPU, jejich projevům a možné nápravě.
2.1 Dyslexie
Termín dyslexie označuje primárně poruchu čtení, někdy tímto pojmem bývá označována porucha i čtení a psaní. (Bartoňová 2012, s. 25)
Z. Matějček (in Bartoňová 2012, s. 25) uvádí obsáhlejší definici dyslexie a to v tomto znění: Dyslexie je jednou z více výrazných poruch učení. Jde o specifickou řečovou poruchu konstitučního původu, která se vyznačuje problémy s dekódováním jednotlivých slov, odrážejícími obvykle nedostatečnou schopnost fonologického zpracování. Tyto potíže se často objevují neočekávaně vzhledem k věku a dalším kognitivním akademickým schopnostem. Nejsou výsledkem generalizované vývojové poruchy nebo smyslového postižení. Dyslexie se projevuje obtížemi různého druhu při práci s různými formami jazyka a vedle potíží se čtením často zahrnuje i nápadné problémy při osvojování dovednosti psát a dodržovat pravopisnou normu.
Typy dyslexie
D. Bakeer (in Pokorná 2001, s. 112), dyslexii rozdělil na dva typy: pravohemisférovou a levohemisférovou. Tyto dva typy dyslexie jednoduše přirovnává k jízdě na koni L a P, přičemž kůň L je rychlý a vytrvalý a kůň P je pomalý, ale bystrý. Nejprve by se tedy mělo dítě učit jezdit na koni P a následně až nasednot na koně L.
Podobné je to i při nácviku čtení. Pokud dítě čte velmi pomalu, namáhavě, ale s menším množstvím chyb a čtenému textu rozumí, je patrné, že jde o pravohemisférový typ dyslexie (je zapojována převážně pravá hemisféra mozku).
Pomalé čtení je způsobeno hlavně proto, protože dítě má problém s rozlišováním tvarů a identifikací písmen. Pokud dítě čte naopak velmi rychle, ale s výskytem velkého množství chyb, je zřejmé, že jde o levohemisférový typ (je zapojována převážně levá hemisféra mozku). Dítě s tímto typem dyslexie čtenému textu nerozumí (Jucovičová, Žáčková 2014, s. 13)
Nejčastější projevy dyslexie
Michalová (2003, s. 30) mezi nejčastější dyslektické obtíže řadí: obtížné rozlišování tvarů písmen, sníženou schopnost spojovat psanou a zvukovou podobu hlásky, obtíže v rozlišování tvarově podobných písmen, nerozlišování hlásek zvukově si blízkých, obtíže v měkčení, nedodržování správného pořadí písmen ve slabice, či slově – tzv. inverze, přídavky písmen, slabik do slov, vynechávání písmen, slabik ve slovech, domýšlení si koncovky slova dle správně přečteného jeho začátku, nedodržování délek samohlásek, neschopnost čtení s intonací, nesprávné čtení předložkových vazeb,
nepochopení obsahu čteného textu a dvojí čtení, při kterém žák čte nejprve slovo, slabiku nebo jeho část šeptem pro sebe, pak teprve vyslovuje nahlas.
2.2 Dysortografie
Dysortografie je specifická porucha pravopisu, představuje narušenou schopnost zvládat gramatické projevy mateřského jazyka. Přestože se nejčastěji projevuje v psaní, mohou se některé dysortografické obtíže promítnout i do jiných oblastí (Vitásková 2006, s. 21).
Jucovičová s Žáčkovou (2014, s. 23) vznik dysortografie připisují narušené sluchové percepci (rozlišování slyšeného, sluchová analýza a syntéza, sluchová orientace a sluchová paměť). Děti s dysortografií mají zhoršený jazykový cit, ale také vnímání rytmu a schopnost reprodukce. J. Swierkoszová (2005, s. 84) uvádí, že dysortografie se často vyskytuje současně s dyslexií, a to i u více než 80 % případů.
Typy dysortografie
J. Swierkoszová (2005, s. 84) rozlišuje dva typy dysortografie v závislosti na tempu dítěte.
Hypoaktivní typ se vyznačuje velmi pomalým písemným projevem dítěte, mohlo by se zdát, že si dítě obtížně vybavuje tvar písmene. Vinu u těchto obtíží připisuje Swierkoszová (2005, s. 84) nedostatečné souhře obou mozkových hemisfér.
Hyperaktivní typ dítěte píše poměrně rychle, ale psaní a i mentální procesy s tím spojené probíhají bez kontroly a zpětné vazby. Nedochází k propojení určitých dějů potřebných pro psaní.
Z. Žlab (in Michalová 2003, s. 31 – 32 ) rozlišuje dysortografii následovně.
U audiotivní dysortografie jde o narušení sluchového rozlišování a analýzy. Děti mají problém se zachycením pořadí jednotlivých hlásek ve slově, význam slov ale chápou.
Žáci s vizuálním typem dysortografie mají sníženou vizuální paměť a tudíž jim dělá potíže si dokonale vybavovat podobu písmen, obzvláště těch, které jsou buď sluchově nebo tvarově podobná. Často žák není ani schopen chyby v textu identifikovat a opravit je. Více častá je naopak oprava toho, co má správně.
Příčinou motorické dysortografie je narušená jemná motorika. Psaní jako takové působí dítěti takovou námahu, že není schopno se koncentrovat na aplikaci gramatických pravidel či vlastní kontrolu napsaného textu.
Nejčastější projevy dysortografie
Michalová (2003, s. 32) mezi nejvýraznější projevy dysortografie řadí grafické záměny zvukově podobných hlásek (b-d, s-z, h-ch), obtížnou výbavnost naučeného tvaru písmene v písemné podobě, sníženou schopnost spojení psané a slyšené podoby hlásky. Následují záměny tvarově podobných písmen v písemné podobě, chyby z artikulační neobratnosti, chyby v měkčení na akustickém podkladě, chyby v důsledku sykavkových asimilací, neschopnost dodržovat pořadí písmen a slabik ve slově. Škála projevů je zakončena inverzí, přidáváním nepatřících písmen a slabik do slov, neschopností dodržování délek samohlásek, neschopnost rozlišovat hranice slov ve větě, problémy ve slabikách a slovech se slabikotvornými r, l.
2.3 Dysgrafie
Dysgrafie je porucha grafického projevu, postihuje zejména celkovou úpravu písemného projevu, osvojování jednotlivých písmen, napodobení tvaru, spojení hlásky s písmenem a řazení písmen (Bartoňová 2012, s. 32).
Swierkoszová (2005, s. 83) jako hlavní příčiny dysgrafie uvádí především deficity v oblasti jemné a hrubé motoriky, pohybové koordinace, zrakové a pohybové paměti, pozornosti nebo prostorové orientace. Dále poukazuje na spojitost se systémy, které zajišťují převod mluvených slov do psané podoby.
Nejčastější projevy dysgrafie
Michalová (2003, s. 33) shrnuje znaky a projevy dysgrafie následovně. Dítě má obecně nečitelné písmo, i přes dostatečnou časovou dotaci a pozornost věnovanou danému úkolu. Má tendence ke směšování psacího a tiskacího písma, potýká se s nepravidelnou velikostí, rozličností tvarů, nerovností linií, nerovnoměrností sklonu, častá je také neschopnost dodržet psaní na řádku. Nedopisuje slova či písmena, vynechává slova v souvislém textu, nepravidelně uspořádává text na stránce vzhledem
k řádkám a okrajům a hustota mezi slovy a písmeny je velmi nepravidelná. Významný je atypický úchop psacího náčiní či křečovitý úchop prstů ve špetce s prolomeným ukazovákem přesto, že ruka se nám jeví celkově uvolněně. Má zvláštní držení těla při psaní, typické bývá diktování si polohlasem sledu písmen, bedlivé pozorování vlastní píšící ruky, výrazně pomalé tempo práce, neskonalé úsilí po veškerém písemném projevu. Obsah napsaného textu v časové tísni velice často neodpovídá na žádném stupni školního vzdělávání, skutečným žákovým (studentovým) jazykovým dovednostem a schopnostem.
2.4 Dyskalkulie
Tímto termínem označujeme specifické poruchy matematických operací. Definicí v literatuře najdeme opravdu mnoho. Mezinárodní klasifikace nemocí definuje dyskalkulii následovně: „Tato porucha zahrnuje specifické postižení dovednosti počítat, kterou nelze vysvětlit mentální retardací ani nevhodným způsobem vyučování. Porucha se týká ovládání základních početních úkonů (sčítání, odčítání, násobení a dělení) spíše než abstraktnějších dovedností jako je algebra, trigonometrie, nebo diferenciální počet.“ (Blažková 2009, s. 14)
V české literatuře je ale nejvíce rozšířená definice Ladislava Košče (1985):
„Vývojová dyskalkulie je strukturální porucha matematických schopností, která má svůj původ v genově nebo perinatálními vlivy podmíněném narušení těch částí mozku, které jsou přímým anatomicko-fyziologickým substrátem věku přiměřeného dozrávání matematických funkcí, které však zároveň nemají za následek snížení všeobecných rozumových schopností. (in Blažková 2009, s. 14 – 15)
Oproti těmto a několika dalším H. Simon (2006 in Blažková 2009) uvádí ohledně definice dyskalkulie jen dvě věci. Neexistuje žádný definovaný jev „dyskalkulie“. Každé dítě má svůj vlastní soubor potíží s porozuměním, typů chyb, příčin atd. Není pravděpodobně nutné nalézt přesnou definici dyskalkulie.
Typy dyskalkulie
L. Košč (1978) dyskalkulii klasifikuje podle základních problémů, které se u dětí vyskytují.
U dyskalkulie praktognostické má dítě potíže s manipulací s konkrétními předměty nebo nakreslenými symboly (přidávání, ubírání, rozkládání nebo porovnávání). Dělá mu velké obtíže tvoření skupin, řazení podle nějakého vzorce, ale také porovnávání. Dítě nedokáže přiřadit konkrétní počet k číslu a naopak. Má potíže i v oblasti geometrie, nezvládá řadit podle velikosti nebo rozlišovat různé geometrické tvary. Z potíží s geometrií plynou i potíže s prostorovou orientací a naopak.
Při dyskalkulii verbální, má dítě potíže s verbálním označováním množství, počtu předmětů, operačních znaků, vázne i pochopení matematické terminologie jako je o X více nebo méně či X krát více nebo méně. Dítě nedokáže vyjmenovat číselnou řadu podle určitého uspořádání. Dítě si nedokáže spojit číslo s jeho hodnotou.
V případě dyskalkulie lexické dítě nezvládá číst ani správně popořadě napsat vícemístná čísla, matematické znaky a jejich kombinace. Má problém v rozlišování tvarově podobných číslic nebo přečíst či napsat vícemístná čísla s nulou (hlavně uprostřed). Příčinou bývá narušená zraková percepce nebo narušená pravolevá orientace v prostoru.
U dyskalkulie grafické dítě není schopno psát číslice podle diktátu nebo přepisu, nezvládá psát víceciferná čísla (vynechává číslice, píše je ve špatném pořadí nebo vynechává nuly). Dále dítě nezvládá psát správně čísla pod sebe (jednotky, pod jednotky, desítky pod desítky, atd). Tento typ dyskalkulie L. Košč nazývá numerická dysgrafie.
Dyskalkulie operacionální se vyznačuje tím, že dítě má potíže s matematickými operacemi, často je zaměňuje, nebo nahrazuje za jiné, pro něj lehčí. Často dítě počítá jednoduché příklady složitými způsoby, není schopno řešit správně písemné úlohy, nedokáže v hlavě udržet výsledky.
Při dyskalkulii ideognostické dítě nechápe matematické pojmy a vztahy mezi nimi. Nechápe číslo jako pojem a není schopné ho převést do praxe, mívá tedy velmi často problém při řešení slovních úloh.
(in Bartoňová 2012, s. 34; Blažková 2009, s. 16-17; Michalová 2003, s. 35-36;
Zelinková 2015, s. 44-45)
2.5 Další specifické poruchy učení
Vedle dyslexie, dysgrafie, dysortografie a dyskalkulie existují ještě další, méně časté SPU. Těmi jsou dyspraxie, dyspixie a dysmúzie.
Dyspraxie
Praxie je specifická lidská dovednost, která umožňuje mozku plánovat, organizovat a řídit interakci s vnějším světem. Spolu s vnímáním a myšlením umožňuje člověku úspěšnou komunikaci s lidmi i předměty v jeho okolí. Je důležitým základem pro organizaci chování v denních aktivitách, pro sociální interakci a komunikaci (Zelinková 2017, s. 15).
Ayresová (in Zelinková 2017, s. 15) uvádí tři hlavní části praxie:
• Vědět, co udělat
• Vědět, jak na to, jak to udělat
• Umět proces úspěšně dokončit
Praxie je souhrn mnoha aktivit, které si většina lidí nemusí ani uvědomovat a provádí je automaticky, bez většího přemýšlení. Jde například o plánování pohybů při chůzi (kolik kroků a jak dlouhých je potřeba udělat pro překonání překážky v cestě, abychom nezakopli), chytání míče, manipulaci s příborem při jídle, zavazování tkaniček a obecně všech běžných denních aktivit, které děláme, aniž bychom o nich museli přemýšlet. (Zelinková 2017, s. 17).
V případě, že dítěti tyto běžné aktivity dělají obtíže nebo je zcela neschopno je provádět, hovoříme o dyspraxii. Dyspraxie se projevuje výraznou pohybovou neobratností dítěte, která je značně v rozporu s jeho věkem a intelektuálními předpoklady. Obtíže se týkají jak hrubé motoriky (chůze, lezení), tak motoriky jemné (stříhání, jemné pohyby prstů, motorika mluvidel). Nejvíce je narušená koordinace složitějších, přesných a cílených pohybů, mimo jiné v důsledku sníženého napětí svalstva (Vitásková 2006, s. 22).
Dyspinxie
Dyspinxie je specifická porucha kreslení. Výrazně se zde projevuje spojitost poruch. Dítě, které není schopné naučit se psát, nemůže být ani dobrým kreslířem. Tato porucha je nejčastějším příznakem lehkých mozkových dysfunkcí, při zjišťování dysfunkcí se používají nejvíce kresebné testy. Postihuje jak složku vizuální (neschopnost napodobit předlohu), tak motorickou (neobratnost). Držení kreslicích potřeb je křečovité a neobratné, tahy jsou tvrdé a nejisté.
Dítě nedovede graficky znázornit svoji představu, přenést trojrozměrnou představu na dvojrozměrný papír. Kresba má nízkou, primitivní úroveň, odpovídající věkově mladším dětem. Tvary jsou nedokonalé. Nápadná je disproporce jednotlivých částí těla kreslených postav, připojení jednotlivých částí na špatném místě, opomenutí podstatných detailů, bizarní tvary, používání geometrických tvarů, obliba techniky vyčmárání detailu, nápadná poloha postavy v prostoru, obtíže s členěním plochy papíru (Gošová 2011).
Dysmúzie
Dysmúzie je považována za specifickou poruchu hudebních dovedností. Převážně se jedná o sníženou či úplnou neschopnost vnímat a vytvářet hudební motivy (např.
části melodie) či neschopnost rozlišit vlastnosti hudebních zvuků (jejich výšku, délku, barvu apod.). Žák s dysmuzií se není schopen dostatečně naučit zpívat, hrát na hudební nástroj, apod. (Vitásková 2006, s. 21). Lze tedy říci, že dítě s dysmúzií má narušené vnímání hudby a rytmu a často není schopno rytmus ani hudbu reprodukovat. Avšak potíže se čtením a psaním notových zápisů je otázkou spíše dyslexie či dysgrafie (Bartoňová 2012, s. 35)
Podle Kremličkové a Novotné (in Swierkoszová 2005, s. 88) rozlišujeme dvě formy dysmúzie. Při dysmúzii expresivní dítě není schopno reprodukovat známý hudební motiv. Dysmúzie totální se projevuje nechápavostí, neidentifikací a nezapamatováním hudby.