Lotrando Zubejda

I dokument Příloha A - Pracovní listy k hodinám mluvnice (sidor 62-65)

5 Zdeněk Svěrák – Scénárista

5.5 Pohádkové scénáře

5.5.2 Lotrando Zubejda

Scénář k pohádce Lotrando a Zubejda vznikl spojením dvou pohádek od Karla Čapka z knihy Devatero pohádek. Jedná se o pohádky Druhá loupežnická a O princezně solimánské. Pohádka byla natočena v roce 1996 a dodnes patří mezi nejoblíbenější. Režie se ujal Karel Smyczek. Zdeněk Svěrák scénář oživil i veselými písňovými texty, které zhudebnil Jaroslav Uhlíř.

Svěrák v této pohádce zastává roli vypravěče. Hlavním tématem je uzdravení princezny Zubejdy. Děj pohádky je chronologický a odehrává ve skutečném prostředí na území Čech a také v cizí zemi se zcela odlišnou kulturou.

Z pohádkových motivů se setkáváme s loupežníky, princeznou a vítězstvím dobra nad zlem. Zlo v tomto případě představuje loupežnictví a nemoc princezny.

Hlavními postavami jsou vzdělaný loupežník Lotrando, dřevorubec Drnec a princezna Zubejda.

Lotrando je mladý osmnáctiletý chlapec, kterého otec loupežník Lotrando poslal do školy mezi mnichy. Cílem otce bylo, aby Lotrando získal všeobecné vzdělání, a tím loupežnické řemeslo dále posunul. Hlavní důraz kladl na cizí jazyky, díky nimž by mohl loupit i v cizině. Ze zcela negramotného Lotranda se stane velice vzdělaný a slušný muž. Po smrti otce se pokouší dodržet slib a pokračovat v loupežnickém řemesle. Jeho nadmíru slušné chování působí při přepadávání velmi komicky. Během svých loupežnických pokusů potkává drvoštěpa Drnce, který se s ním rozdělí o chleba s tvarohem. S Drncem zavítá do daleké Solimánie, kde nakonec najde lásku a svou matku prodanou do vyhnanství.

Další hlavní postavou je krásná princezna Zubejda dcera sultána Solimána.

Zubejda náhle onemocněla a Sultán dělá vše pro její uzdravení. Otec Zubejdy je pravým opakem otce Lotranda. Sultán Solimán se stará až příliš, kdežto starý Lotrando si svého syna nevšiml několik let. Sultán chce pro svou dceru toho nejlepšího doktora. Dá na rady českého obchodníka Lustiga, díky němuž se do této vzdálené země dostane Lotrando s Drncem a princeznu uzdraví. Zubejda s

63

Lotrandem se do sebe zamilují a celý příběh končí happy endem. Všichni společně odcházejí zpět do české země.

Jazyk postav je srozumitelný a většinou spisovný. Kontrast ve vyjadřovacích schopnostech vidíme u Lotranda a jeho otce loupežníka Lotranda.

Vyjadřování mladého Lotranda je až příliš spisovné a nadmíru slušné, kdežto starý negramotný loupežník používá slova nespisovná, zhrubělá a loupežnický slang.

Zvláštní artikulaci spatřujeme u velvyslanců ze Solimánie. Tito velvyslanci hovoří lámanou češtinou, v níž slyšíme chyby ve slovosledu a chybnou flexi. Dialogy s velvyslanci působí velmi komicky. Zdeněk Svěrák pro ně vymyslel i komická jména, která se rýmují – Halí, Belí, Zelí. (,,Ty Drnec s náma, konec chudoba.“ Drnec, ty zlobíš, ale ať je po tvojemu.“)

Dialogy Drnce s Lotrandem opět tvoří jazykový kontrast. Drnec jako nepříliš vzdělaný člověk používá češtinu hovorovou, kdežto Lotrando dbá na spisovnost a správnou artikulaci.

Vedlejší, ale pro děj důležitou postavou, je český obchodník s bižuterií Lustig. Komická situace nastává při jeho přednášce o bižuterii ve farní škole.

Lustig se snaží posluchače upoutat, ale při tom užívá slova do tohoto prostředí zcela nevhodná (hergot, sakra, kruci písek, hyml hergot )

Pohádka končí happy endem. V porovnání s originální pohádkou od Karla Čapka má Lotrando zcela jiný osud. Druhá loupežnická pohádka se odehrává v konkrétní oblasti kolem Trutnova. Ze zdvořilého loupežníka se stane ,,mejtný“, jehož zdvořilost se po několika letech vytratí. Na rozdíl od pohádky Karla Čapka, Lotrando ve filmovém zpracování nezůstává sirotkem, ale ve vzdálené zemi nachází matku Madlu, která se ovšem v cizině jmenuje Lamat. Jméno této postavy je důkazem Svěrákovy jazykové hravosti. Vyslovíme-li slovo Lamat několikrát za sebou, z úst nám vyjde české jméno Madla.

V hodinách českého jazyka je vhodné pracovat s touto pohádkou např. při četbě Devatera pohádek od Karla Čapka. Žáci budou moci porovnat originální zpracování spolu s filmem.

Pohádka Lotrando a Zubejda obsahuje řadu vzdělávacích prvků. Zdeněk Svěrák do svého scénáře zařadil několik znaků reprezentujících Českou zemi.

64

Prostřednictvím pana Lustiga se žáci seznámí se světoznámou bižuterií z Jablonce. V závěru pohádky se objevuje typicky český tanec polka. Ve scéně, kdy Lotrando popisuje dětem velblouda, se žáci dozvědí základní informace o tomto exotickém zvířeti.

Z klíčových kompetencí se rozvíjí kompetence k učení. Žáci na Lotrandovi vidí důležitost vzdělání. Z průřezových témat se v prvé řadě objevuje multikulturní výchova. Žáci získají povědomí o existenci jiného světa a odlišného způsobu života v cizí zemi. Pohádka ukazuje zcela jiný životní styl, na který nejsou žáci v České republice zvyklí. Po zhlédnutí ukázky, či celého filmu se mohou pokusit tyto rozdíly vyhledat.

Z pohledu politologického je dobré zmínit rozdíly ve způsobu vlády, kdy zemi řídí uznávaný sultán. Žákům je třeba vysvětlit tuto formu vlády, čímž český jazyk propojíme s dějepisem a výchovou k občanství. Z pohledu sociologického se žáci dozvědí o polygynii (mnohoženství). Zde se nabízí zmínit, že polygynie se v některých státech dodnes vyskytuje a žáci pomocí různých informačních zdrojů vyhledají dané země. Do výuky tím zapojíme další průřezové téma multikulturní výchovu a také myšlení v globálních souvislostech. Abychom u žáků rozvíjeli komunikační dovednosti, na toto téma můžeme zahájit diskuzi, jejímž cílem bude uvědomit si výhody a nevýhody tohoto způsobu života.

Zdeněk Svěrák celou pohádku oživil písňovými texty, k nimž hudbu složil opět Jaroslav Uhlíř. Ty mohou posloužit rovněž jako didaktický materiál.

Úvodní text Pod dubem za dubem popisuje loupežnictví jako velmi výnosné povolání. Díky střídavému a sdruženému rýmu jsou verše jednoduché a srozumitelné. Z básnických figur se objevuje např. anafora (Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme, pod dubem za dubem, tam tě oškubem).

Z pohledu jazykového Zdeněk Svěrák využil několik vrstev českého jazyka. Většina slov pochází ze spisovné češtiny, ale najdeme i příklad historismu (formánek), slangových výrazů (šlohnout, oškubat) a slova s příznakem knižnosti (osvěta). Pro slovo povolání použil i několik synonym (řemeslo, profese).

Další text vhodný do výuky je píseň Mniši jsou tiší, jež seznamuje žáky s životem v klášteře. Tento text obsahuje velké množství slov s měkkými

65

souhláskami, a proto se dá využít k procvičování správné výslovnosti. Zdeněk Svěrák sem zařadil i jedno rčení (svatá Lucie noci upije).

Scénáře Zdeňka Svěráka patří ke zlatým fondům české kinematografie.

Tyto filmy jsou u diváků stále oblíbené. Do výuky z nich můžeme vybrat velké množství didaktického materiálu zaměřeného buď na charakteristiku filmové či literární postavy nebo k práci s textem, kde u žáků budeme rozvíjet čtenářskou tramvají v pražských Strašnicích. Diktáty jsou diktovány v konkrétním prostředí.

Diváci a žáci mají možnost vidět, to o čem píšou a navíc jsou motivováni k případnému výletu. Na konci každého diktátu Zdeněk Svěrák vysvětluje některé záludné pravopisné jevy.

Diktát z roku 2007 se diktuje v pražské ZOO a žáci jsou vzděláváni i v oblasti přírodopisu. Tento diktát se zaměřuje např. na věty vložené, předpony a z-, přídavná jména odvozená od zvířat a také jsou zmiňována některá cizí slova.

Diktát diktovaný 1. září 2008 pochází z místa, které by podle Zdeňka korunovačních klenotech či připomínka Otce vlasti. V diktátu najdeme zhruba třináct pravopisných oříšků. Shoda podmětu s přísudkem, předložky a předpony s a z, zdvojené souhlásky (cenný), upozorňuje na často chybované slovo výjimečné, vlastní jména (Otec vlasti, kostel Nebevzetí Pany Marie) a slovo kdybyste. Viz. Diktát – mluvnice.

I dokument Příloha A - Pracovní listy k hodinám mluvnice (sidor 62-65)