2.1.1 Motorické schopnosti
Pohybová schopnost je vnitřní, geneticky podmíněný (přirozený) předpoklad pohybu (Bo-rová, aj. 1998, s. 22). Při rozvíjení motorických schopností využíváme aktivní pohyby. Ty mů-žeme rozdělit na reflexní, volní a mimovolní.
Reflexní pohyby jsou většinou vůlí neovladatelné, obranné pohyby, které mohou zcela nečekaně ovlivnit způsob a provedení právě vykonávaného pohybu. Na jejich základě se tvoří volní motorika. Volní pohyby jsou pohyby, které dítě vykonává s určitým záměrem, ví, jak je bude provádět. Mimovolní pohyby jsou nechtěné, vůlí nepotlačitelné. Často bývají projevem nervových poruch.
Dle Bajzíkové (2013) můžeme rozdělit motorické schopnosti na kondiční, které lze rych-le zrych-lepšit, arych-le jsou nestálé. Je nutno je stárych-le udržovat, jinak dochází k jejich rychlému pokrych-lesu.
Mezi kondiční schopnosti patří síla, rychlost, vytrvalost a flexibilita neboli pružnost.
Schopnosti koordinační (obratnost) je nutno trénovat delší dobu, ale jsou stabilnější.
2.1.1.1 Kondiční schopnosti
Silové schopnosti – síla je základní předpoklad pohybu a je základem svalové zdatnosti.
Pro každý pohyb je potřeba schopnost stahu (kontrakce) svalu. Určitá svalová síla je po-třebná pro možnost stát, chodit, vykonávat pohyby běžné denní potřeby (Dvořáková 2006, s. 81). Úroveň silových schopností je limitována úrovní rozvoje svalstva, ale i v předškolním věku je nutná pro udržení vzpřímeného postoje a pohybu. Rozvíjíme je formou přirozeného posilování dynamického charakteru (střídání napětí a uvolnění) (Bajzíková 2013, Dvořáková 2006, s. 81).
Rychlostní schopnosti umožňují rozvíjet rychlost reakce na signál, rychlost provedení zadané činnosti, rychlost v cyklické činnosti (třeba v běhu) (Dvořáková 2006, s. 82). V před-školním věku dochází k výraznému posunu díky dozrávání centrálního nervového systému, který rychleji zpracuje podnět a reakci na něj (Bajzíková 2013, Dvořáková 2006, s. 82).
Vytrvalostní schopnost je schopnost vydržet v určité aktivitě delší dobu. Pro zdraví je důležité vydržet v aktivitě, která zatěžuje svaly celého těla, srdečně cévní a dýchací systém, čímž dochází ke zvyšování funkčnosti vnitřních orgánů. V předškolním věku je to především formou spontánního pohybu – běh, honičky, poskoky,...(Bajzíková 2013, Dvořáková 2006, s. 82)
Pohyblivostní schopnosti charakterizují rozsah v kloubech. Děti v mateřské škole mají vysokou flexibilitu kloubů. Nejde nám tedy o zvyšování pohyblivosti, ale o její udržení. Po-hyblivost některých kloubů snižují zkrácené svaly, proto se zaměřujeme zejména na pro-tahování zkrácených svalů (Bajzíková 2013, Dvořáková 2006, s. 83).
2.1.1.2 Koordinační schopnosti
Obratnost je schopnost provést pohyb přesně v čase a prostoru přiměřenou intenzitou. Její úroveň závisí na stavu centrální nervové soustavy, která dozrává koncem předškolního věku, a na stavu pohybového aparátu (jeho flexibilitě). Optimální možnosti rozvoje koordinačních schopností nastávají podle Bajzíkové (2013) přibližně v pěti letech a vrcholí kolem 13. roku.
Dvořáková (2006, s. 83) uvádí věk mezi šesti a deseti lety.
Jak uvádí Kouba (1995, s. 50) motorické schopnosti se nerozvíjí stejně. Okolo šesti let jsou na nízkém stupni rozvoje schopnosti kondiční, ale naopak vysokého stupně rozvoje do-sahují koordinační schopnosti. V tomto věku již dokáže dítě téměř dokonale vykonávat i vel-mi komplikované pohyby.
2.1.2 Motorické dovednosti
Pohybová dovednost je učením získaná způsobilost k vykonávání určité pohybové činnosti (Měkota in Borová, aj. 1998, s. 22). Je to tedy pohyb získaný, nikoli vrozený, který se díky častému opakování zdokonaluje, až se stane pohybem automatickým. Motivací a vhodnými podněty děti pobízíme k pohybu a tím pohybové dovednosti záměrně rozvíjíme, zejména základními pohyby, jako je chůze, dřep, uchopení předmětů. Tyto pohyby můžeme rozdělit na lokomoční, nelokomoční a manipulační (Borová, aj. 1998, s. 22–26).
2.1.2.1 Nelokomoční dovednosti
Jsou to změny poloh těla a pohyby částí těla (Dvořáková 2006, s. 27). Mezi nelokomoční dovednosti patří:
Vnímání vlastního těla a orientace v tělesném schématu. Informace přijímáme z okolí tělem a smysly (zrak sluch, hmat, čich a chuť). Základní smysly taktilní, vestibulární a propri-oceptivní zprostředkovávají informace o vlastním těle, jeho částech, ohraničenosti a o jeho napětí (Dvořáková 2006, s. 48). Kůží jsou zprostředkovány taktilní počitky, které dítěti vytvá-ří představu o jeho těle, podporují vnímání těla při základních dovednostech, jako je plazení, lezení, převaly, chůze naboso. Prakticky se seznamuje s částmi svého těla a učí se je poj-menovávat, orientuje se na svém těle, ovládá je, zjišťuje rozdíly i podobnosti. O poloze těla a jeho pohybu nás informuje Vestibulární čidlo uložené ve středním uchu. I se zavřenýma oči-ma víme, v jaké poloze se naše tělo nachází. Je to smysl důležitý zejména pro rovnováhu.
O poloze našeho těla, o klidu či napětí svalstva nás informuje smysl zvaný propriocepce.
Různé polohy těla a jejich změny. Běžnou a nejjedno-dušší polohou je stoj, stoj rozkročný, sed, leh, leh na břiše, vzpor dřepmo.
Rovnovážné polohy těla jsou velmi důležité pro ver-tikální postavení těla a pro zvládání všech pohybů. Tré-ninkem rovnováhy se posiluje svalový aparát, který zajišťuje vzpřímené držení těla. Zasahuje také drobné svaly v hlubších vrstvách, které mají velký význam právě pro správné vzpří-mené držení těla a běžným cvičením se neposilují tak, jako velké svaly. K cvičení stability nám poslouží různé balanční pomůcky. Je naším úkolem sledovat správné držení těla u dětí.
Pohyby částí těla – prvními a nejjednoduššími jsou pro dítě pohyby paží, později nohou a nakonec uvědoměle ovlá-dá celé tělo. Pohyby musí být oboustranné a symetrické.
Složitý je pohyb jen jednou paží či nohou, nejsložitější je po-hyb asymetrický.
Polohy a pohyby těla s využitím nářadí podporují orientaci a obratnost. Děti je většinou provádějí bezděčně při hrách (poloha hlavou dolu, houpání, a jiné), využívají k tomu různá náčiní, například prolézačky, houpačky.(Dvořáková 2006, s. 28).
2.1.2.2 Lokomoční dovednosti
Lokomočními pohyby označujeme ty pohyby, při kterých se tělo přesouvá z místa na místo. Nejprve je to plazení a lezení, později chůze, běh a skok. Každá z těchto dovedností má svůj význam ve vývoji dítěte a proto není dobré některou z nich přeskočit. Naopak je dů-ležité vytvářet vhodné podmínky pro jejich rozvoj. Jak již bylo napsáno, je důdů-ležité motivovat děti k pohybu a tím zdokonalovat jejich pohybové dovednosti, protože úroveň dosažených dovedností nezávisí jen na věku a schopnostech dítěte, ale právě na prostředí a podmínkách, ve kterých se dítě pohybuje.(Borová, aj. 1998, s. 23 a 70, Dvořáková 2006, s. 32).
Lezení je po plazení prvním pohybem dítěte po prostoru. Je to komplexní pohyb celého těla v nízkých polohách (vzpory, sedy, lehy), který účelně zaměstnává všechny svalové oblasti a orgány. Posiluje zvláště svalstvo končetin, pletence ramenního a svalstvo zádové, zlepšuje pohyblivost páteře, působí na vnitřní orgány a procvičuje pohyblivost kloubů. Způsob lezení prozrazuje i zralost nervových center řízení pohybu (Borová, aj. 1998, s. 32). Tato dovednost je postupně překonána a ustupuje chůzi. Pro dítě předškolního věku však zůstává lezení po-hybem přirozeným. Dítě při hrách leze po zemi, po různých prolézačkách, přes i pod pře-kážky, na nářadí.
U dětí předškolního věku se ještě může vyskytovat špatná koordinace trupu a končetin, problémy s odhadem velikosti překážky a tím s koordinací pohybu, špatný úchop rukou při le-zení na překážky (Borová, aj. 1998, s. 34).
Chůze je přirozený cyklický pohyb, při kterém je zapojena většina svalstva (Dvořáková 2006, s. 36). Dítě začíná samostatně chodit kolem jednoho roku života. Nejprve chodí o ši-roké stopě, jeho krok je krátký, nejistý. Po druhém roce začíná koordinovat chůzi s pohyby paží (Bajzíková 2013). Ke konci předškolního období zvládá dítě plynulou chůzi mezi překáž-kami, chůzi po nerovném terénu, chůzi v útvaru, pohotově střídá různé druhy chůze. Může se však ještě vyskytovat nedokonalá souhra pohybu trupu a končetin, nepravidelnost délky a tempa kroku, paralelní postavení a vtáčení chodidel, našlapování na celé chodidlo a pře-trvávající pokrčení nohou v koleni a kyčlích (Borová, aj. 1998, s. 46).
Běh se od chůze liší takzvanou letovou fází. Chvílí, kdy se dítě nedotýká země. Normálně vyvíjející se dítě by mělo letovou fázi zvládnout do 37. měsíce. Zpočátku dítě běhá o široké
stopě. Jeho běh má krátkou letovou fázi a rovnováhu si zajišťuje balanční polohou paží. Běh se stabilizuje se mezi 5. – 6. rokem. V předškolním období bývá běh nejpřirozenějším a nej-častějším pohybem dítěte. Někdy mohou přetrvávat nevhodné souhyby paží (Dvořáková 2006, s. 38) a stejně jako u chůze našlapování na celé chodidlo nebo na paty, pokrčení nohou v kolenou a kyčlích, potíže s rovnováhou a udržením směru běhu (Borová, aj. 1998, s. 57).
Skok je přirozeným pohybem k překonání vzdálenosti – skok do dálky, skok z vyšší rovi-ny – seskok nebo skok do výšky. Skok je charakteristický fází odrazu a letu. U skoku roze-znáváme také přípravnou fázi, odraz, let a doskok. Malé děti neumí skákat do výšky, přeskočit přes překážku, ale ve třech letech již zvládnou přeskočit nakreslenou metu. Seskočí do hloubky asi 20 cm. Spojit skok s rozběhem podle Bajzíkové (2013) neumí dítě do 4 let, před skokem vždy zastaví. Borová, aj. (1998, s. 70) uvádí, že spojit odraz s rozběhem začíná dítě kolem pěti let.
Všechny fáze skoku začíná dítě zvládat mezi pátým až šestým rokem. Skáče do výšky, do dálky i do hloubky a skoky se snaží vědomě koordinovat. Ke konci předškolního věku se však může ještě vyskytovat špatná koordinace trupu a paží ve všech fázích skoku, špatný odhad místa odrazu a zastavení rozběhu před odrazem.
2.1.2.3 Manipulační dovednosti
Manipulační dovednosti se vyvíjí od narození. Pohyby ruky přechází postupně přes ucho-povací reflex, který odeznívá v 6. měsíci věku dítěte, k cíleným pohybům. Dítě začíná na předměty sahat, později je uchopuje a manipuluje s nimi. Při hře s předměty si dítě procvi-čuje souhru oka a ruky. S každou hračkou či předmětem, s kterým má možnost si hrát, se zdokonalují jeho pohyby rukou až k citlivé koordinaci pohybů prstů (Borová, aj. 1998, s.
88). Do tří let zvládá dítě základní sebeobslužné činnosti, jen zapínání knoflíků je pro něj ještě složité. V předškolním věku se manipulační dovednosti stále zdokonalují, zejména při hrách se stavebnicemi a při různých výtvarných činnostech, jako je modelování, stříhání, vytrhávání a mačkání papíru, různá manipulace s nářadím a jiné.
Mezi manipulační dovednosti patří házení, chytání, kopání a ovládání předmětu jiným předmětem. Míč bývá v předškolním věku nejoblíbenější hračkou. Dítě hází většinou horním obloukem, při chytání zavírá oči nebo odvrací hlavu. Bohužel děti dostávají málo příležitostí k házení (Bajzíková 2013). Dětem bychom měli vytvářet vhodné podmínky a příležitosti učit se nápodobou.