Nezávislé činitele ovlivňující vztahy ve třídě

V následujících odstavcích je nutné uvést podmínky vývoje a charakteristik třídy , které jsou značně nezávislé na skupinové dynamice a na učiteli, které však vytvářejí předpoklady pro rozdílný vývoj tříd. Proto musí být brány v potaz, má-li být racionálně stanovena strategie výchovného vedení třídy a má-li být objektivně hodnocena jeho účinnost.

A proto jak uvádí Hrabal (2002, s. 33-37), početnost třídy ovlivňuje život a činnost třídy po mnoha stránkách, ovšem ne vždy jednoznačně a žádoucím směrem. Velmi malé třídy do 15-16 žáků vytvářejí nesporně lepší předpoklady pro individuální kontakt, pro intenzivnější interakci jak mezi učitelem a žáky, tak mezi žáky navzájem. Všeobecně se sníženému počtu žáků ve třídách připisuje podstatný podíl na zlepšování vyučovacích i výchovných výsledků u handicapovaných žáků v srovnání s normálními třídami. Jednota názorů však neexistuje v otázce vlivu početnosti třídy na optimální formování vztahu mezi žáky ve třídě a na strukturu třídy jako sociální skupiny. Malé třídy nebo podskupiny chlapců a děvčat v nich dávají příležitost vzniku malých homogenních přátelských útvarů se silnou vnitřní kohezí. Malá kohezivní skupina tvoří totiž velmi příhodné prostředí pro denní život

žáka ve škole a zvyšuje vliv spolužáků na jeho postoje a chování. Ovšem směr působení mikroskupiny na vyučování a jeho výsledky závisí na tom, jaké hodnoty a normy v ní převládnou.

Větší podskupiny a třídy však dosahují obtížněji vysoké úrovně koheze a vzájemné obliby a naopak častěji se v nich vyskytuje relativně nízká celková hladina sympatií, ale ani tady není početnost v obvyklých mezích jednoznačně určujícím činitelem. S růstem počtu členů roste v zásadě počet všech druhů vztahů žáka ke spolužákům, ale rychleji se zvyšuje počet ambivalentních a emocionálně neutrálních vztahů.

Nároky na učitele, které rostou až neúměrně s početností třídy, mluví jednoznačně ve prospěch menších tříd. Je také nesporné, že ve velkých a malých třídách by měl učitel používat do určité míry odlišných strategií, které by respektovaly odlišné možnosti a kompenzovaly negativní působení obou variant.

Rozdílné vývojové předpoklady mají třídy koedukované – u nás na základní škole zatím naprosto převažující – a segregované třídy chlapecké a dívčí, které se objevují především jako vedlejší produkt specializace na středních odborných školách a v učňovském školství.

V základní škole bývá poměr pohlaví vyrovnaný. Působení a existence intersexuálních rozdílů – i když se modální osobnost muže a ženy v mnohých ohledech výrazně přiblížila, přesto existují mezi oběma pohlavími již při vstupu do školy významné rozdíly, které ovlivňují jejich život, interpersonální vztahy ve skupině i charakter samé skupiny. Rozdíly se prohlubují a stávají se evidentními zvláště v pubertálním období. Pokud jde o vztahy ke skupině a skupinotvorné tendence, prosazují se silněji u chlapců, u děvčat vznikají častěji intenzivnější interpersonální přátelské vztahy – dívčí skupiny a třídy mají tendenci rozpadat ser do dyád a triád. Interindividuální vztahy chlapců na úrovni neformální skupiny ve třídě mívají vyšší průměrný index vlivu, a to podle hodnocení chlapců samých i děvčat.

Ve formální struktuře třídy – ve vztazích k učiteli a z hlediska dodržování i interiorizace školních norem jsou děvčata vyspělejší, méně konfliktní, konformnější. Při vedení koedukované třídy jde hlavně o to vytvářet podmínky pro integraci a zároveň zdravou autonomii chlapeckých a dívčích skupin.

Rodina a rodinné prostředí žáků, které mnohostranně a dlouhodobě ovlivňují vývoj a život dítěte, se svými vlivy promítá i do postavení žáka ve třídní skupině. Navíc se výrazné odlišnosti v rodinném pozadí žáků odrážejí ve vývoji atmosféry a struktury tříd. Mnohé závisí na shodách a rozdílech mezi skupinou, v níž žák vyrostl a v níž si vytvořil dispozice

pro skupinový život a mezi skupinou, v níž mnoho hodin denně pracuje, učí se a žije. Mnohé rozdíly mezi třídami na různých typech škol úzce souvisí se sociologickými charakteristikami rodin, z nichž žáci pocházejí, zvláště se vzděláním a zaměstnáním rodičů a se společenskou vrstvou, k níž rodiny patří. Čím je ve třídě větší počet žáků z rodin se středním a vysokoškolským vzděláním, ekonomicky dobře zabezpečených, tím je pravděpodobnější, že ve třídě převládnou pro-školní hodnot, tím menší je nebezpečí konfliktu formálních a neformálních forem, tím snáze jsou třídou přijímáni žáci se pozitivním vztahem k učení, tím lehčeji se dostávají do vedoucích pozic. Ještě bezprostředněji závisí vývoj žáka a třídy na sociálně psychologických charakteristikách rodiny jako skupiny, na její struktuře, atmosféře, vzájemných vztazích členů, na výchovném stylu rodičů.

Věková specifika tříd se výrazně promítají i do struktury a dynamiky třídy jako skupiny a do postavení jedince v ní. V různých věkových obdobích má skupina vrstevníků odlišnou váhu v životě a socializaci jedince.

V předškolním věku a ještě i dále na počátku mladšího školního věku nejsou děti schopny vytvořit přechodná, hlavně hrová seskupení, zaměstnávají se v rostoucí míře pohromadě, vedle sebe, paralelně podle pokynů učitelky nebo dočasně i vrstevníka. Mají tendenci reagovat hromadně, často emocionálně. Základem vzorcem vztahů zůstává závislost na matce.

I v mladším školním věku, zvláště na počátku školní docházky v 1. a 2. třídě, závisí vztahy mezi žáky a struktura skupiny intenzivně na učiteli jako na autoritativním a spontánně přijímaném dospělém. Ve třídě převažují – zvláště při postoji učitelky zdůrazňující hierarchii – vztahy podřazenosti a nadřazenosti, a to i vůči vrstevníkům. Nejčastější sociální útvary, které vytvářejí osmi až desetileté děti, bývají označovány jako „gangy“, party. Nejsou ještě skupinami v plném slova smyslu. V počátečním školním období je členství v nich ještě většinou přechodné, účastníci zpravidla přicházejí tehdy, když je to pro ně výhodné, a právě tak snadno a bez komplikací odcházejí , když je činnost omrzí.

Teprve na druhém stupni základní školy dochází k výraznému posunu ve vývoji třídní skupiny, zvláště v posledních ročnících v souvislosti s prepubertálním a pubertálním rozvojem osobnosti. Prohlubuje se totiž individualizace ve smyslu růstu osobnosti, svébytnosti a svéráznosti každého žáka. Prudké snížení závislosti na autoritě dospělých rozložilo zřetelně dřívější jednoznačnou závislost třídy na učiteli, na jeho požadavcích, normách a hodnocení. Rostoucí nezávislost žáků se promítá na kritickém hodnocení učitele.

Častěji se ve třídě tvoří na dospělých a škole značně nezávislé party, dvojice a dočasná seskupení. Ve většině tří převažují pozitivní interpersonální vztahy, přátelské dvojice, skupinky podobně zájmově orientovaných žáků, spojené sportovními a technickými zájmy a zájmy o přírodu. Dospívající již prožívá skupinu jako možný zdroj bezpečí, prožitků přijetí druhými a jako možné místo sebeuplatnění.