1 Teoretická část
1.4 Novodobý historický vývoj výchovy ve volném čase
Hlavním znakem historického vývoje volného času v životě jedince je, že se měnily formy, zastoupení, ale především nárůst volného času na úkor práce. Jinými slovy pracovní doba se zkracovala, volný čas pro volnočasové aktivity se prodlužoval. Zlomovou dobou byl přelom mezi 19. a 20. stoletím, kde se volný čas začal rozvíjet ve větší míře. Změny byly viditelné nejdříve ve městech a ve vyšších vrstvách, ale postupem času se změn docílilo všude.
Významně a zjevně se začíná projevovat ale až ve druhé polovině století 20., přesněji od šedesátých let 20. století. V této době vznikají již specifické prostředky a postupy k jeho smysluplnému využívání, dále se rozšiřují funkce, cíle, obsah, metodika, materiální a legislativní podpora (Pávková, aj. 2002, s. 18–28).
Od roku 1945 se začaly rýsovat tři fáze pojetí volného času.
1) Doba válečná a 50. léta, kdy se volný čas považuje za dobu na zotavení a regeneraci před i po práci, aby byla zachována jak fyzická, tak psychická pracovní síla.
2) 60. a 70. léta, se vyznačují trávením volného času jako konzumu, který slouží k utrácení peněz (cestování, automobil, zábava, móda). Motto této doby je: „Člověk musí v práci něco dokázat, aby si mohl ve volném čase něco dovolit!“.
3) V 80. létech se člověk snaží svůj volný čas uvědoměle a intenzivně prožívat, užívat si zážitků (Spousta, aj. 1994, s. 13–15).
Některé z příčin uvědomování si důležitosti volného času jsou: zkracování pracovní doby dospělých, zavedení pravidelnosti týdne ve smyslu pět dní škola/práce a dva dny volna, nárůst počtu žáků na školách a jejich zájmu o využívání volného času (Hofbauer 2004, s. 16).
Škola se v oblasti volného času začala ve větším měřítku angažovat již v 19. století.
Počínalo to tělesnými cvičeními na čerstvém vzduchu, zřizováním místností pro hry, vytváření prostor pro trávení volného času o přestávkách či po výuce na započetí domácí přípravy. Ve druhé polovině zmíněného století narůstal ve školách počet knihoven a čítáren. Ve dvacátém století byly postupně budovány školní hřiště, vznikaly žákovské samosprávy, vycházely školní časopisy a počínaly pokusy o školy v přírodě (Hofbauer 2004, s. 66–67).
„Škola ve spolupráci s rodiči, institucemi volného času a obce rozvíjí a kultivuje zájmy a nadání, sociální vztahy a demokratické občanství“ (Hofbauer 2004, s. 66).
„V Československu bylo od druhého pololetí školního roku 1966–1967 zavedeno deset volných sobot, později všechny sudé a nakonec všechny soboty. V každém týdnu tak vznikl souvislý dvoudenní blok vytvářející příznivější podmínky pro jeho smysluplnou individuální i společnou realizaci v rodině i v zařízení a sdružení volného času“ (Hofbauer 2004, s. 68).
Na základě spolupráce lékařů, pedagogů, obcí a dobrovolníků, se na počátcích vniku zařízení pro volný čas zavedly dva druhy institucí, ze kterých se čerpá i v současnosti.
1. Zařízení a aktivity s původním jednoznačným určením pro dospělé, které ovšem činnosti pro děti nevylučovaly. Šlo spíše o pohybové a sportovní činnosti, ke kterým se postupem času přidávaly i další.
2. Sdružení a zařízení zaměřená pouze na děti a mládež, zde může být zmíněno např.
skautské hnutí, ze zahraničí YMCA a YWCA, různé klubovny a tábory (Pávková, aj. 2002, s. 21).
„Současný život a výchova dětí ve volném čase se rozvíjejí v etapě společenského vývoje označovaného jako globalizace“ (Hájek, aj. 2008, s. 49). Toto období se tak označuje od šedesátých let dvacátého století a pojednává o prolamování bariér mezi státy a oslabování významu hranic mezi nimi. Hlavním znakem globalizace jsou vzájemné interakce mezi státy i kulturami.
Pojem pedagogika volného času si v oblasti terminologie prošel také změnou, od výchovy mimotřídní, přes výchovu mimoškolní, výchovu mimo vyučování, až k již zmíněné pedagogice volného času.
Počátkem let 90. ve 20. st. se terminologie koncepcí výchovy mimo vyučování a pedagogiky volného času uplatňovali souběžně (Hofbauer 2004, s. 12).
1.4.1 Vytváření systému volnočasových aktivit
Tendence a skutečnosti, které vytváří systém volnočasových aktivit, prošly také určitým vývojem. Jedná se zejména o následující skutečnosti, které se využívají u zhodnocování volného času a jejich společným jmenovatelem je otevřenost.
• Volný čas se rozšiřuje a proniká do různých oblastí života a výchovy celé společnosti,
• jeho obsah a způsoby realizace se obohacují a diferencují,
• výrazná je dynamika volnočasových aktivit,
• roste význam zájmovosti a zainteresovanosti účastníka o zvolenou aktivitu,
• v průběhu volnočasových aktivit se rozvíjejí individuální předpoklady i sociální vztahy,
• rozšiřují se demokratické možnosti účastníků na volnočasových aktivitách (Hájek, aj. 2008, s. 46–47).
Na čem všem záleží kvalita, styl a doba trávení volného času si můžeme prohlédnout na obrázku níže. Obrázek vypovídá o stylu trávení volného času a života v socio-ekonomickém prostředí.
(Vážanský 1994, s. 15).
1.4.2 Výsledky vývoje aktivit ve volném čase
Určitý vývoj volného času nám časem přinesl i výsledky, jimiž jsou:
• rozrůstání obsahu činností i jeho různorodosti,
• vytváření nových typů výchovných pracovníků a narůstání pracovníků profesionálních,
• zlepšování materiální, prostorové a finanční podpory,
• vznik a rozvoj zaštiťující legislativy,
• zvýšení pozornosti v oblasti vědecké a koncepční,
• řízení a koordinace volného času ze strany státní správy, regionálních a místních samospráv, Ilustrace 1: Styl volného času a života v socio-ekonomickém prostředí
• stávání se součástí politiky v oblasti pro volný čas dětí a mládeže,
• přispívání k vytváření systému výchovy ve volném čase ze stran některých mezinárodních organizací (jako jsou např. OSN, Evropská unie, Rada Evropy, mezinárodní sdružení organizací nebo zařízení volného času dětí a mládeže) (Hofbauer 2004, s. 49–53).
Kdyby měl být charakterizován volný čas mladé generace, jednalo by se především o jeho relativním nárůstu, při čemž kvalita jeho využívání je nahrazována kvantitou. Dalším znakem je spokojení se i s receptivní účasti na volnočasových aktivitách na úkor osobní či neovlivňování využívání volného času společností (Bartoňová, aj. 2013, s. 119).
Zásady, které se uplatnily při stabilizaci systému, měly by být zmíněny následující:
dobrovolnost a volitelnost účasti na aktivitách volného času, demokratismus, otevřenost, široké rozpětí působení vzhledem k osobnosti svěřenců, výchova k demokratickému občanství (osvojování si a uplatňování hodnot spoluúčasti, spoluzodpovědnosti, tolerance a multikulturality), působení v různých sociálních prostředích a nyní bude zmíněna nejdůležitější zásada, a tou je participace zúčastněných (Hofbauer 2004, s. 52).
1.4.3 Pracovní doba a volný čas
Volného času přibývalo s ubýváním pracovní doby. Nyní se můžeme zaměřit na fakta z dob minulých. Ve středověku se počet pracovních dní pohyboval mezi 190–215 dny, z čehož se uvádí, že odpracovaných hodin bylo okolo 2500. V novověku, z důvodu snížení množství svátků, se odpracované hodiny navýšily na 3167 hodin ročně. V první polovině 19. století se pracovní doba pohybovala mezi 12–14 hodinami. Na přelomu 19. a 20. století byla pracovní doba ustanovena na 60 hodin týdně. 40 hodinový pracovní týden, jak je tomu dnes, byl poprvé zaveden ve třicátých letech 20. století, ale až po několika dalších desetiletích byl tento týden rozdělen na pět pracovních a dva nepracovní dny (Hofbauer 2004, s. 25–26).
„Dnes svým rozsahem volný čas zaujímá ve struktuře lidského života první místo, druhé si zachovávají základní životní potřeby, zatímco sféra práce se s velkým odstupem dostává až na místo třetí“ (Hofbauer 2004, s. 27).
Další faktory, které ovlivnily nárůst volného času, kromě zkracování pracovní doby, jsou:
osvobození dětí od nedobrovolné práce, stěhování lidí do měst, demografické změny, prodlužování
doby na profesní přípravu (školní docházky), vývoj medicíny a z toho vyplývající prodlužování délky života, možnost dopravy osobními vozidly.
„V současné době je Česká republika se svými 52 volnými sobotami a stejným počtem nedělí, 13 svátky2 a nejméně 20 dny dovolených ročně mezi první desítkou zemí s rozsáhlým počtem 137 volných dní v roce, tedy skoro 40% jejich celkového počtu“ (Hájek, aj. 2008, s. 39).