Ve většině případů nelze dle vlastností oběti určit, že bude šikanována. V souhře náhod to může být jakékoliv dítě. Přes to vše, však existují určité rysy, které mohou předznamenávat, že se dítě může stát obětí šikany. Jak již bylo napsáno, jedná se o nerovnoměrný poměr sil mezi „silnými“ a „slabými“. Slabí se tedy vyznačují bojácností a zranitelností. „Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti.“ (Kolář 2001, s. 87)
Matthews (2015, s. 71) tvrdí, že obětí se lehce stane ten, kdo nemá rád sám sebe.
A tak radí, ať zapomeneme na dokonalost a snažíme se jen být lepší. „Když odpustíš sám
sobě vlastní chyby, automaticky začneš dělat totéž i u druhých. Což znamená, že si budeš druhých lidí víc užívat.“
Níže se zaměříme na typické psychické vlastnosti obětí. Říčan a Janošová (2010, s. 61) uvádějí tyto vlastnosti, které můžou oběť předznamenávat:
• Neurotické dítě, které bývá plaché, tiché, do sebe stažené, v kolektivu izolované, ustrašené, sebemenší kritika ho zraní, ze sebemenšího konfliktu se celé roztřese, přitahuje v dětském kolektivu agresi jako hromosvod.
• Dítě s hyperaktivitou a poruchou pozornosti (syndrom ADHD).
• Dítě s opožděným rozumovým vývojem (láká k žertům svou naivitou a sugestibilitou).
• Dítě oslabené nemocí.
• Dítě provokující (snaha navázat vztah skrze provokaci i za cenu výprasku podle hesla:
„Lepší být bit než být vzduch.“).
• Dítě sobecké, špatně získávající přátele.
• Dítě s pocity méněcennosti, s pesimismem a beznadějí.
• Dítě výrazně submisivní, plaché, neschopné se prosadit ve skupině vrstevníků.
• Dítě ze sociálně slabé rodiny, neschopné soutěžit s ostatními úrovní konzumu: Tento faktor hraje pravděpodobně rostoucí roli, protože „nůžky“ mezi bohatými a chudými se rozevírají.
• Dítě, které není solidární s ostatními v drobných nebo i větších „alotriích“, protože se bojí, nebo proto, že je loajální k učitelům a k základním cílům výuky.
• Takzvaný „šplhoun“, dítě, které se přehnaně snaží získat přízeň učitelů úslužností, okázalou zdvořilostí a otrockou horlivostí v plnění jejich pokynů – a nechápe, jak tím irituje spolužáky s běžnou mentalitou.
Jak si všímá Kolář, Říčan i Janošová, typické oběti nepostrádají v dětství mateřskou lásku.
Naopak matka děti tak miluje, že je nadměrně ochranitelská až úzkostlivá. Děti nejsou vedeny k samostatnosti, chybí jim pak schopnost se prosadit v kolektivu. Ovšem Kolář ještě vypozoroval další skupinu dětí, která své rodiče popisuje jako nepřátelské, tvrdé a kritické.
4 Stadia onemocnění šikanou
Kolář (2001, s. 35) popisuje šikanu jako onemocnění. Nejedná se ale pouze o onemocnění, které vzniká mezi agresorem a obětí. Vzniká v kontextu nějaké skupiny osob.
Proto to chápe jako „poruchu vztahu skupinového organismu, který podlehl infekci“.
Následovně je popsán proces, schéma, který vyjadřuje, jak se šikana může negativně vyvíjet až do stadia, kdy všichni přijmou normy a hodnoty agresorů. Je to poslední a nejhorší stupeň, který je srovnáván s totalitním společenstvím.
První stadium: Zrod ostrakismu
Je zárodkem šikanování, běžně a nenápadně probíhá v téměř každém kolektivu. „Kde se tedy šikanování ve zdánlivě zdravých kolektivech bere?“ ptá se Kolář (2001, s. 36). Prvky šikanování zakoušejí jedinci na okraji tzv. sociometrického chvostu. „Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, všichni jednotlivci, kteří se dostanou na chvost skupiny, zakoušejí prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet drobné legrácky apod.“ (Kolář 2001, s. 36)
Druhé stadium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace
Když ostrakismus přerůstá v agresi, bavíme se o druhém stadiu. To vzniká z různých důvodů, Kolář vypozorovat tyto dvě příčiny:
1. V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako ventil.
2. V jedné třídě se sejde několik výrazně agresivních asociálních jedinců a v rámci své
„přirozenosti“ od samého počátku používají násilí pro uspokojení svých potřeb.
„Další vývoj do značné míry závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na postojích žáků k šikanování. V případě, že ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoj k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí.“ (Kolář 2001, s. 36)
Třetí stadium: Klíčový moment – vytvoření jádra
Pokud se ale nevytvoří skupina, která bude chránit slabé, zabrání přitvrzení manipulací a počáteční agrese, vznikne skupinka tzv. „úderného jádra“. To je silná skupina, která pracuje propracovaně, a díky navzájem propojené spolupráci začnou šikanovat oběti. Nejdříve začnou s osvědčenými oběťmi z prvního stadia a postupně přidávají další slabé jedince. Toto stadium se také právem nazývá klíčový moment, protože přehoupnutím se, tedy vytvořením jádra se dostáváme do šikanování pokročilého.
„Skupina je již v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny a „kliky“, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se nezformuje silná pozitivní podskupina, která bude alespoň rovnocenným partnerem ve vlivu a popularitě svých členů podskupině tyranů, tažení tyranů může nenarušeně pokračovat.“ (Kolář 2001, s. 39)
Čtvrté stadium: Většina přijímá normy agresorů
Pokud doposud nevznikla silná aktivní podskupina, vliv agresorů může růst a sílit. Ti si diktují svoje normy, které musí, a také ochotně přijímá většina ve skupině. Na to postavit se jim je už pozdě. U některých jedinců se může projevit i prvek posttraumatické stresové poruchy (viz. níže). „U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela platná normám vůdců. To, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení.“ (Kolář 2001, s. 40)
Páté stadium: Totalita neboli dokonalá šikana
Poslední stadium je nejbrutálnější a nejsmutnější ze všech. Normy agresorů jsou daným zákonem a respektovány všemi členy skupiny. Oběti šikan, jsou zahnány do kouta a musejí, některé až dlouhodobě, snášet velké tělesné a psychické bolesti. Důsledkem toho je zlomení jejich duševní síly – stávají se poslušnými a identifikují se s agresorem. Nastává období totalitní ideologie šikanování, kdy Kolář (2010, s. 40) rozděluje žáky na dvě sorty:
otrokáře a otroky. Otrokáři ztrácí jakýkoliv nadhled nad situací, stávají se brutálnějšími a nelidskými. Otroci jsou schopni udělat cokoliv, ale situace pro ně se stává čím dál více neúnosnější. Východisko z ní řeší únikem do nemoci, častou absencí, odchodem ze školy, případně sebevraždou. V této chvíli se může provalit šikana. Kolář ještě upozorňuje, že případný odchod ze školy na jinou většinou oběť nezachránil, slabý jedinec se často opět stal předmětem ostrakismu, či šikany.
V souvislosti s posledním stadiem se mluví o tzv. Stockholmském syndromu. „Oběti jsou většinou ve stadiu, kdy dochází k tzv. Stockholmskému syndromu – nedokáží si svůj život bez agresorů představit, vzhlížejí k nim, zcela bezmyšlenkovitě plní ponižující příkazy, popř. si nechají naprosto dobrovolně ubližovat bez známek jakéhokoliv odporu, i ony jsou na šikanujícím chování plně závislé.“ (Martínek 2009, s. 128-129)
„Prorůstání parastruktury násilí do oficiální školní struktury je poslední metou k absolutnímu vítězství šikanování. Tento nejvyšší stupeň „dokonalosti“ je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se však někdy vyskytuje i na školách. Stává se to v případě, kdy iniciátor šikanování a vůdce jádra agresorů je sociometrickou hvězdou třídy.“ (Kolář 2001, s. 40) To potom ani pedagog není schopen si všimnout, čeho je žák většinou s výborným prospěchem, který aktivně pomáhá pedagogovi, schopen.
Výše je popsána cesta od „jemného“ ostrakismu až po neúprosnou a brutální šikanu.
Je spousta vlivů, které zasahují do mechanismu, a jak již bylo napsáno, nevzniká pouze nerovnováhou sil v určité skupině. Příkladem může být na první pohled celkem neškodné prohlášení dospělých, kteří nestojí na straně slabších. Neuvážený postoj může podpořit agresory. „Nejhorší na celé věci je, že s každým dalším nepotrestaným případem šikany narůstá podle psychologů sebevědomí útočníků a zvyšuje se beznaděj týraných nováčků.“
(Bendl 2003, s. 52) Je tedy velmi důležité, aby všichni, obzvlášť pedagogové, mysleli na ochranu slabších. Necitlivé zesměšnění nebo ironie na účet žáka si mohou ostatní vyložit jako její podporu. Stejně tak i styl výchovy rodičů, kteří preferují tvrdé lokty a ostré drápy na úkor slušnosti. To vše může být později použito jako spouštěč šikany. Agrese není pouze tolerována, nýbrž brána jako základní pilíř výchovy.
5 Jak řešit šikanu
Je důležité, nevidět v každém bouchnutí ihned šikanu. Pokud ale máme důvodné podezření, je třeba situaci řešit. Zvlášť když se o ní dozvíme od dětí ze třídy, případně přímo zastihneme agresory při činu. Zachovat klid, i přestože jsme překvapeni nečekanou brutalitou. Nechat si vše promyslet, než bezmyšlenkovitě emočně jednat, je rozhodně dobrý začátek. „Rozčílená reakce učitele může agresorům poskytnout dodatečnou vítanou zábavu a zlepšit jejich pozici, zvýšit empatie a prestiž, které mají u ostatních dětí.“ (Říčan, Janošová 2010, s. 73) Dále také hrozí nebezpečí, že vyšetřování bude k ničemu. Oběti bude ještě více ubližováno, případně v krajní možnosti bude určena hlavním agresorem. Každopádně je věc třeba pečlivě vyšetřit.
Hlavní zásady správného postupu dle Říčana (1995, s. 51) jsou:
Pokud je pedagog svědkem násilné šikany, je na to často nepřipraven a nedokáže adekvátně reagovat. Je zděšen tím, co právě vidí a jedná v šoku a nevědomky. Správný postup, který je vhodný, se nazývá: láska, soucit a odvaha. „Jednání, které mělo zázračný účinek, nezávisle na sobě předvedlo několik žen v roli pedagoga. Lze ho popsat přibližně následovně: „Bože, Josefe, co ti to udělali?! Učitelka si klekla k oběti a objala ji, hladila ji po vlasech a čele... Kde tě to bolí?... Zjišťovala, zda je oběť zraněna. Agresoři zkameněli, něco se zlomilo. Jejich napřená agrese ochabla, zůstala v polovině cest... Oběť prožila úžasný pocit záchrany, bezpečí...“ (Kolář 2001, s. 140).
Pokud bude chtít pedagog šikanu úspěšně odhalit, musí si uvědomit, že:
• kromě pedagoga se stane laickým kriminalistou a psychoterapeutem,
• nenechá se zmanipulovat ani obelhat případnými agresory, kteří můžou působit velmi přesvědčivě,
• nevyvede ho z rovnováhy více či méně zjevný odpor žáků ke spolupráci,
• bude poskytovat ochranu a emoční podporu oběti, která se často nachází v krajní nouzi,
• bude se citově a časově angažovat – nestačí pouze během přestávky, předpokladem je minimálně jedna vyučovací hodina (Kolář 2001, s. 108).