Orffův instrumentář

Zde se budu věnovat nástrojům Orffova instrumentáře, způsobu hry na ně i jejich využití.

4.1.6.1 Nemelodické nástroje

Mezi nemelodické nástroje patří ozvučná dřívka, rámový bubínek, tamburína, dřevěný blok, rourkový bubínek, triangl, různá chřestítka, prstové činelky, činely, tympány. Lze sem zahrnout i drhlo a jiné.

Ozvučná dřívka (hůlky, claves):

Ozvučnými dřívky rozumíme pár hůlek z dobře znějícího dřeva či bambusu, jimiž se bije o sebe. Držíme je tak, aby konce dřívek zůstaly volné, nejlépe mezi palcem a ukazováčkem. Je také možné položit jednu z hůlek přes levou dlaň (u leváků přes pravou dlaň), zahnutou do podoby duté misky. Dřívko tak leží mezi konečky prstů, které ho však nedrží, a mezi středem dolní části dlaně. O toto dřívko ťukáme druhým dřívkem. Tento způsob hry dává intenzivnější zvuk.

Ozvučná dřívka je vhodné využívat ke hře rychlejších pasáží. Jejich zvuk je krát-ký a nedoznívá. Na dřívka můžeme hrát rytmus říkadel, hodí se k pohybu a doprovodu běhu. Výhodou ozvučných dřívek je možnost současné hry více dětí.

Rámový bubínek:

Rámový bubínek má tvar nízkého válce ze dřeva nebo plastu (lub), potaženého blánou z kůže či plastu. Rámový bubínek držíme za lub v levé ruce. Aby nám nevypadl z ruky, vstrčíme do otvoru v lubu prostředníček. Na bubínek hrajeme měkkou plstěnou paličkou. Palička musí od blány bubínku lehce odskočit. V opačném případě, kdy by pa-lička od blány neodskočila, by papa-lička tlumila vibrace blány a zvuk bubínku by nebyl

pěkný. Úder vedeme blíže k okraji bubínku, kde je rezonance nejbohatší. Na bubínek můžeme hrát i bříšky prstů.

„Hrou na bubínek většinou interpretujeme pulsující doby (zpravidla čtvrťové hodnoty) nebo přízvučné doby v taktu (první doba v taktu). Bubínek využíváme k do-provodu chůze.“ (Lišková, 2007, str 134)

Tamburína

Tamburína je velmi podobná rámovému bubínku. V jejím lubu jsou zasazeny kovové talířky, které při úderu vydávají chřestivý až zvonivý, velmi dominantní zvuk.

Tamburínu můžeme držet v levé ruce a zvuk vydávat údery pravou rukou o tamburínu.

Tamburínu lze také držet v pravé ruce a zvuk vydávat údery tamburínou o stehno. Zvuk lze vydávat i potřásáním tamburínou. Lze také spojit potřásání s údery. Jiný zvuk vydá jemné poklepání prsty do lubu tamburíny.

Některé tamburíny mají zároveň i blánu. S těmito tamburínami lze dosáhnout dvo-jího zvuku.

Tamburínu používáme tam, kde chceme výrazněji znázornit pulsující doby či ryt-mus.

Dřevěný blok

Dřevěný blok má tvar dřevěného kvádru, který má v jedné straně podélný otvor.

Dřevěný blok se lehce položí na levou dlaň a hraje se na něj dřevěnou paličkou.

Dřevěný blok má o něco jasnější a hlasitější zvuk než dřívka, dá se však využívat stejně.

Rourkový bubínek

Rourkový bubínek má tvar roury, která je uprostřed zúžená, ze zúžení vychází dřevěná tyčka, za kterou se rourkový bubínek drží. Rourkový bubínek se rozezvučí úde-rem dřevěné paličky do jednoho ze dvou konců. Každý z konců vydává jinak vysoký zvuk. Lze hrát jen na jeden konec, nebo je v pravidelných intervalech střídat. Zvuk rour-kového bubínku je podobný zvuku dřívek, je však ostřejší a o chvilku déle doznívá.

Rourkový bubínek se používá k vyjádření rytmu, k doprovodu říkadel či pohybu.

Triangl

Triangl je, do rovnostranného trojúhelníku zahnutá, kovová tyčka, jejíž konce se nedotýkají. V jednom z vrcholů trianglu je umístěna nylonová šňůrka, za kterou se tri-angl drží. Tritri-angl se nechává volně viset a rozezvučí se kovovou tyčkou. Čím je kovová

tyčka tenčí, tím je zvuk jemnější. Úder se zpravidla vede o vodorovnou základnu, ale je možné hrát i na na obě ramena. Tremola dosahujeme rychlým kmitáním kovové tyčky uvnitř trianglu.

Triangl má jasný zvonivý zvuk, který dlouho doznívá. Proto je vhodné jej použít při hře dlouhých tónů. Využijeme ho při hře začátků jednotlivých frází, při hře v poml-kách či k ukončení písně. Triangl slouží také k zvukomalebnému ozvláštnění písně.

Prstové činelky

Prstové činelky jsou kovové talířky, které mají látkové poutko. Prstové činelky se nasazují na palec a ukazováček nebo prostředníček (jeden hráč tedy může hrát zároveň na dva páry) a pružně jimi ťuká o sebe. Tento způsob hry je vhodný k tanečnímu po-hybu. Prstové činelky je také možno držet za poutka (v každé ruce jednu) a rozezvučet je úderem shora okrajem pravého činelku o levý nebo obráceně.

Prstové činelky jsou vhodné ke zvukomalebnému dokreslení atmosféry.

Činel

Činel je kovový velký talíř, který se buď zavěšuje na šňůrku a rukou se volně drží, nebo se zavěsí na stojan. Činel se rozezvučuje měkkou plstěnou paličkou. Úder vedeme jemně a blíže k okraji činelu. Na činel hrajeme střídmě, většinou na těžké doby taktu, na začátku dvoutaktí nebo čtyřtaktí. Rozezvučený činel můžeme nechat doznít, nebo jej utlumit rukou. Barva nástroje slouží k navození tajemné a tiché atmosféry. Hru dvou ta-lířů o sebe nepoužíváme.

Roničky

Rolničkami rozumíme kovové koule, které jsou prořezané, uvnitř kterých je volně umístěna kovová kulička. Zvuk rolniček závisí na materiálu i velikosti. Rolničky můžou být samostatně nebo můžou být umístěny na držátku. Rolničky držíme za držátko v pravé ruce a úder vedeme o hřbet levé ruky.

Rolničky používáme k doprovodu pohybu či k vytvoření veselé atmosféry.

Chřestítka, vajíčka, rumba koule

Chřestítka jsou různého tvaru, ale vždy naplněny sypkým materiálem, který při potřásání vydává typický chřestivý zvuk. Chřestítka lze s dětmi velmi jednoduše vyro-bit. Různého zvuku docílíme různým naplněním chřestítka. Chřestítko držíme mezi pal-cem a ukazovákem pravé ruky a potřásáme s ním dopředu a dozadu v rytmu. Lze jej také zastavit úderem pravého zápěstí o levou ruku.

Vajíčko je chřestítko, které má tvar vajíčka.

Rumba koule má tvar koule s držátkem, v tomto případě je sypkým materiálem naplněna pouze koule a držátko se drží v celé dlani.

Chřestítka, vajíčko a rumba koule slouží ke zjemnění nálady písně i atmosféry.

Tympány

Tympány jsou bubny s regulovatelnou výškou tónu. Používají se hlavně ve dvoji-cích a pokud možno v rozdílných velikostech tak, aby bylo možno je navzájem vyladit do kvarty nebo kvinty. Při ladění dbáme stejnoměrného napínání a povolování kůže a to tak, že všechny šrouby uvedeme v pohyb týmž směrem a to vždy dva protilehlé až do-sáhneme žádané výšky, dotahujeme šrouby zbývající. Rozestavění tympánů se doporu-čuje podobné, jako o xylofonu tzn., vlevo od hráče stojí tympán s hlubším zvukem a na-pravo od hráče stojí tympán s vyšším zvukem. Úhoz vedeme asi do poloviny poloměru poloměkkou plstěnou paličkou.

4.1.6.2 Melodické nástroje

Mezi melodické nástroje Orffova instrumentáře patří xylofon, metalofon a zvonkohra. Tyto nástroje mohou být v altovém, tenorovém, nebo sopránovém prove-dení. Od sebe se liší polohou a barvou tónu. Na tyto nástroje se hraje výhradně palič-kami.

Držení paliček

Než začneme s dětmi hrát na melodické nástroje, je třeba je nejprve dostatečně se-známit se způsobem držení paliček. Při špatném úchopu paliček nevydává nástroj tak kvalitní zvuk.

Paličky držíme volně, třemi prsty. Palec je nahoře, dole je ukazovák a prostředník. Pohyb rukou při úhozu je uvolněný. Palička musí po úhozu pružně odsko-čit. V opačném případě tlumí zvuk.

Zvonkohra

Na dřevěném podstavci jsou umístěny kovové kameny různé délky o stejné šířce.

Jsou seřazeny od nejdelšího k nejkratšímu a tudíž od nejhlubšího k nejvyššímu. Na zvonkohru se hraje dřevěnými paličkami, zvuk je ostrý, jasný a pronikavý. Doznívá delší dobu.

Metalofon

Metalofon je také tvořen kovovými kameny, každý však má svou vlastní ozvučni-covou skříňku. Je také možné mít jednotlivé kameny, které se řadí vedle sebe. Na metalofon se hraje plstěnými paličkami. Zda tvrdými či měkkými se názory odborníků rozchází. Orff tvrdí, že tvrdými (Česká Orffova škola) zato Lišková (Hudební činnosti pro předškolní vzdělávání) tvrdí, že měkkými. Při porovnání se zvonkohrou má metalofon jemnější zvuk, který doznívá o něco déle.

Xylofon

Xylofon vypadá velmi podobně jako zvonkohra. Kameny jsou ovšem vyrobeny z tvrdého palisandrového dřeva. Hraje se na něj gumovými nebo tvrdými plstěnými pa-ličkami. Tón zahraný na xylofon zní krátce.

5 Zoltán Kodály

Zoltán Kodály byl maďarský hudební skla-datel, etnomuzikoloh, lingvista a pedagog. Mezi-národně známý jako tvůrce Kodályho metody. Na-rodil se 16. prosince 1882 v Kecskemétu v rodině železničního úředníka a zemřel 6. března 1967 v Budapešti.

Většinu svého dětství prožil v Galántě a Nagyszombatu. Již jako dítě se učil hrát na hous-le, studoval na budapešťské hudební akademii a v Paříži, kde studoval s Charlesem Widorem a byl ovlivněn hudbou Claudea Debussyho.

Od roku 1907 působil jako profesor na Budapešťské hudební akademii. Spolu s Bélou

Bartókem se podílel na sběru lidových písní a své folklórní znalosti uplatnil ve své skla-datelské činnosti. V roce 1935, se spolu s kolegou Jenö Adámem pustil do dlouhodobého projektu reformy hudební výuky v nižších a středních školách Maďarska. Jeho práce vyústila v publikaci několika vlivných knih. Maďarský hudební vzdělávací program, který vyvinul v roce 1940, se stal základem pro to, co se nazývá

"Kodályho metoda". I když Kodály sám nenapsal komplexní metodu, ale vytvořil soubor zásad. Kodály se tak výrazně zasloužil o rozmach organizované hudební výchovy v Maďarsku.

Kodály odešel z hudební akademie v roce 1942. V roce 1945 se stal prezidentem maďarské společenskovědní rady a v roce 1963 byl zvolen prezidentem mezinárodní společnosti pro hudební výchovu.

Dílo

K významným dílům jeho tvorby patří kantáta Psalmus Hungaricus k padesátému výročí spojení Budy a Pešti, opera Hary János, orchestrální suita Tance z Galanty, Soná-ta pro sólové violoncello nebo Te Deum, které napsal k oslavě 250. výročí osvobození Budapešti z moci Turků.

Skládal také hudbu určenou k poslechu dětem.

Obr. 1: Památka Zoltána Kodálye v Pécs

V jeho pracích se objevuje originalita formy a obsahu. Kodály dokázal velmi sofistikovaně a mistrně propojit západoevropský styl hudby, včetně klasické, pozdní-ro-mantické, impresionistické a modernistické tradice s hlubokými znalostmi, a respek-tování lidové hudby v Maďarsku, Slovensku, Bulharsku Albánie a dalších východoev-ropských zemí. Částečně z důvodu světové války a částečně z přirozeného, poněkud ostýchavého temperamentu v mládí.