Zdroj: vlastní zpracování podle Kunz (2012) Klíčové zájmové skupiny
Investoři Zaměstnanci Zákazníci Dodavatelé Komunita Oblasti témat
Environmentální dopad x x x
Hodnoty a způsob řízení x x
Pracovní podmínky x
Dopad produktů x x x
Transparentnost x x x
Sociální dopad x x
17
2 Environmentální pilíř
Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, tento pilíř se věnuje zmírněním dopadů činnosti podniku na životní prostředí. Toho podnik dosahuje důsledností v dodržování povinností dané legislativou a dalším nadstandartním úsilím, které je nad rámec těchto povinností.
(Anczel, 2018) Tato kapitola podrobněji rozvádí aktivity v environmentálním pilíři a popisuje vybrané environmentální nástroje.
2.1 Environmentální aktivity
Environmentální aktivita je pojem označující způsob, jak se obecně plní vytyčené cíle v environmentální oblasti společenské odpovědnosti. Existují tři hlavní kategorie environmentálních aktivit (Tetřevová, 2017):
Zajištění dodržování environmentální legislativy,
prosazení environmentálně vnitřních opatření a
prosazení environmentálně vnějších opatření.
Environmentální legislativa je v českém právním řádu zakotvena pomocí 280 platných zákonů, vyhlášek a nařízení o ochraně životního prostředí, které je nutné povinně dodržovat.
Okruhy platné legislativy zasahují od klasických témat ochrany ovzduší, půdy, vody až po genetické modifikování organismů. Vytváří ji nejen Ministerstvo životního prostředí, ale také Ministerstvo průmyslu a obchodu, Česká inspekce životního prostředí a další. (MŽP, 2018) Společensky odpovědný podnik se zavazuje, že tyto pravidla nebude obcházet nebo jakkoliv ohýbat ve svůj prospěch anebo neeticky upřednostňovat platbu finanční sankce místo vynaložení úsilí na nápravu. (Pompper, 2017)
Prosazení environmentálně vnitřních opatření se týká samotného fungování podniku uvnitř.
Díky těmto opatřením podnik např. omezuje plýtvání tepelné a elektrické energie, minimalizuje odpad během výrobních procesů nebo začne vzniklý odpad recyklovat.
(Voinea, 2018)
18
Poslední klasifikace environmentální aktivity je prosazení environmentálně vnějšího opatření. To řeší odpovědnost ve spojitosti s okolními zájmovými skupinami. Vnější opatření má většinou zlepšit stav životního prostředí místní komunity, i když s ní nejsou vedeny hlavní dialogy. (Nicolescu, 2016) Konkrétněji se zde řeší prevence a náprava negativních dopadů činnosti podniku. Do této aktivity také patří podněcování iniciativy ostatních podniků k environmentální odpovědnosti. To může mít podobu přesvědčování odběratele k nákupu environmentálně šetrnějších produktů nebo poskytování know-how o zavádění environmentálních nástrojů ostatním partnerům. Dále to může být i péče o krajinu ve vlastnictví podniku. (Tetřevová, 2017)
2.2 Environmentální nástroje
Environmentální nástroj lze chápat jako konkrétní prostředek ke splnění konkrétního cíle v rámci environmentální aktivity. Environmentální nástroje lze rozdělit do následujících kategorií (Palberta, 2015):
Administrativně právní nástroje,
ekonomické nástroje,
informační nástroje a
dobrovolné nástroje.
Administrativně právní nástroje regulují činnost podniků ze strany státu pomocí právního řádu. Kromě zákonů, vyhlášek a nařízení to mohou být také různá povolení a zákazy udělená státními orgány nebo specifické požadavky obcí a měst v lokalitě podniku. Jejich dodržování se monitoruje a při nedodržování legislativy lze očekávat sankce. (MŽP, 2018).
Ekonomické nástroje mají finanční povahu. Účelem je vybírání finančních prostředků na nápravu negativních dopadů činností. V České republice se pro ně mezi občany vytvořil souhrnný název „ekologická daň“. Prakticky se jedná o různé poplatky, které se týkají podniků a domácností. Konkrétně to jsou poplatky za znečištění vzduchu, tzv. „stočné“ za znečištění vody, poplatky za hlubinnou těžbu surovin, poplatky za likvidaci elektronických zařízení nebo aut apod. Patří sem i daň z elektřiny, protože je z většiny vytvářena z neobnovitelných zdrojů, daň ze zemního plynu nebo pevných paliv. Všechny daně a
19
poplatky jsou ukotveny v legislativě a je povinné je platit. V opačném případě je subjekt postižen sankcemi, které jsou rovněž součástí tohoto nástroje. (Eon, 2018)
Informační nástroje mají svou podstatu v průběžném sbírání dat a jejich analýze. Jsou to konkrétně statistické zprávy, které jsou používány k hodnocení stavu životního prostředí a mohou rovněž sloužit jako základ pro tvorbu státní legislativy. Tyto informace jsou pro podniky důležité z hlediska pomoci s udáním směru environmentálního cíle a zároveň jim pomáhá s chápáním opodstatněnosti ochrany životního prostředí. (Čamrová, 2012)
Dobrovolné nástroje si podnik osvojuje na základě jeho svobodné vůle bez přičinění státu na rozdíl od předchozích kategorií nástrojů, u kterých se převážně podnik zavazuje, že je bude svědomitě plnit bez obcházení nebo ohýbání. Mezi dobrovolné nástroje patří environmentální manažerský systém dle ISO 14001 nebo EMAS. Tyto manažerské systémy se soustředí na sledování a zefektivňování vnitropodnikových procesů. (Dentch, 2016) Ekolabeling dovoluje označit šetrné výrobky logem, což může zlepšit konkurenční postavení podniku. Dále sem patří ekodesign, který se zaměřuje na environmentální inovaci produktů.
Nástroj čistší produkce se zaměřuje na efektivní nakládání s materiálem a energií na vstupu a pomáhá předcházet emisím. Vzhledem k tématu diplomové práci je čistší produkci vyčleněna samostatná kapitola. Neposledním dobrovolným nástrojem je např.
environmentální reporting informující o environmentálním profilu podniku. (NEC, 2013)
Pokud se podnik rozhodne využívat některé z dobrovolných environmentálních nástrojů, může mu to přinést mnoho výhod, které jsou souhrnně jmenovány v tabulce 2. Na druhou stranu mají tyto nástroje i své nevýhody, kvůli kterým může podnik čelit rizikům.