Reflexe dotazování

In document SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ RODINY A ŠKOLNÍ ÚSPĚŠNOST (Page 50-62)

Hloubkový rozhovor byl pro mě metodou, kterou jsem měla možnost vyzkoušet si vůbec poprvé. Při výzkumu jsem pokládala předem připravené otázky, které jsem upravovala dle situace. Informace, které jsem potřebovala zjistit, jsem získala.

Při rozhovoru jsem užívala spisovnou a hovorovou češtinu, někdy se vyskytly výrazy také z češtiny obecné. Důvodem pro užití tohoto rejstříku byla snaha vytvořit ve třídě uvolněnější atmosféru a pokus o to, aby se žák více otevřel při formulování svých odpovědí. Pro pocit neformální diskuse bylo tudíž vhodnější užít češtiny hovorové a obecné.

Co se týká délky trvání rozhovoru, „délka rozhovoru s žáky na základní škole by neměla přesáhnout 30 minut.“ (Švaříček, Šeďová a kol. 200, s. 163) Jednotlivé rozhovory nepřesáhly tento časový limit. Minutáž rozhovorů se lišila pouze mírně v závislosti na obsáhlosti odpovědí a tempa řeči respondentů. Z publikací jsem se dozvěděla, že výpovědi žáků základních škol nebývají příliš obsáhlé. „Jelikož děti a adolescenti mnoho otázek netematizují a nepřemýšlejí o nich, nejsou schopni o mnohých tématech dlouze vyprávět jako například jejich učitelé.“ (Švaříček, Šeďová a kol. 2007, s.177)

S touto skutečností jsem počítala, a tento poznatek se nakonec také potvrdil. Přesto mě překvapil žák, který odpovídal v porovnání s ostatními mnohem více (David – sociálně slabý) a žák, který odpovídal zpočátku pouze jednoslovně (Kuba – sociálně slabý). S ním bylo zprvu velmi obtížné vést rozhovor.

Malé nedostatky při pokládání dotazů shledávám v častějším užívání formulace: „a ještě bych se chtěla zeptat na..“ a v častém pokyvování „hmm“. Je otázkou, zda by nebylo vhodnější zvolit spisovnou formu českého jazyka v pokládaných otázkách. Domnívám se však, že mé dotazy byly formulovány kultivovaně a svoji funkci splnily. Pouze v přepisech působí rejstřík hovorové a obecné češtiny nezvykle, jelikož jsme zvyklí číst formu češtiny spisovné. Styblík a kol. komentuje: „Neztotožňujme spisovnost a nespisovnost s kultivovaností (kulturností) a nekultivovaností projevů.“ (2004, s. 217)

Ráda bych prezentovala jisté postřehy z rozhovoru. Ze své zkušenosti bych upozornila ve stručnosti na jevy, ke kterým jsem při vedení rozhovoru měla tendenci a ve kterých může badatel-nováček chybovat.

• diktafon přiložit do vhodné vzdálenosti k žákovi

• nahrát na diktafon také úvodní otázky

• hlídat si, aby dotazy nebyly nikterak emocionálně zabarvené

• pokládat otázky, při kterých se může respondent více rozpovídat

• nedržet se přísně stanovených otázek, vhodný je spontánnější projev

• vhodně reagovat na odpovědi respondentů a zkoumat jevy více do hloubky

• pro správný odhad délky rozhovoru je důležité mít při sobě hodinky

• vhodně rozhovor ukončit a zeptat se, zda by respondent nechtěl doplnit nějaké další informace

Při rozhovoru byli všichni respondenti milí a ochotně odpovídali na dotazy. Rozhovor s žáky byl pro mě zajímavou zkušeností.

7 VÝSLEDKY ŠETŘENÍ

7.1 Jazykové vyjadřování

Na základě Bernsteinovy teorie jazykového deficitu, který úzce souvisí se školní úspěšností, a v rámci své aprobace český jazyk jsem jednotlivé projevy zhodnotila nejprve z hlediska formy, kdy jsem se zaměřila na jazykové vyjadřování jednotlivých respondentů. Zkoumání jazykové složky je velmi náročné a je záležitostí hlavně jazykového citu, proto je třeba k ní přistupovat převážně kvalitativním pojetím. Některé kategorie jsou ale navíc podpořeny také postupem kvantitativním. Kvantitativní přehled vhodně doplňuje a potvrzuje kvalitativně získaná data (viz tabulka str.52).

Zaměřila jsem se na několik podstatných rysů a jejich nedostatky či nadbytky jsem u jednotlivých respondentů dále komentovala. Nejvýraznější negativní jevy, které se v komunikaci nacházely a které hodnotím jako stěžejní pro určení horší kvality vyjadřovacích schopností, jsou: velmi prosté nerozvinuté odpovědi, nadměrné užívání neurčitých a ukazovacích zájmen namísto explicitních pojmenování, dále je to celková nerelevantnost výpovědí, velké množství kostrbatých vyjádření a časté přeformulování slov či větných částí.

V tabulce (viz níže) jsou v levé části vybrány jevy, které mají přiblížit kvality řečových projevů jednotlivých žáků. V pravé části se nachází celkový počet výskytů těchto oblastí u jednotlivých výpovědí. Tyto jevy jsou v přepisech rozhovorů (viz přílohy) náležitě rozlišeny barevným písmem. Kategorie kostrbaté vyjádření či přeformulování výpovědi je zvýrazněna žlutou barvou v pozadí textu z toho důvodu, že se v rámci těchto částí vyskytují někdy i další jevy, které jsou označeny dalšími barvami.

Tabulka č. 9: Jazykové vyjadřování respondentů

Jazykové vyjadřování respondentů

Martin Lenka Jakub David

Celkový počet slov ve výpovědích 714 712 520 1313

Průměrná délka věty 11,96 9,45 4,28 9,87

Kostrbaté vyjádření či přeformulování výpovědi 8 3 9 36

Výplňkové výrazy/parazitní slova 51 55 28 145

Jednoslovné odpovědí 7 12 22 4

Odpovědi na otázky za pomocí zvuku "hmm" (=ano) 6 1 31 4

Nesrozumitelnost výpovědi 0 1 3 9

Neukončenost výpovědí ... 1 7 2 12

(Zdroj: Autor práce)

V tabulce se nachází kategorie: neukončenost výpovědí a jejich nesrozumitelnost, odpovědi pomocí výrazu „hmm“ či jednoslovné odpovědi, dále přeformulování výpovědí, kostrbatost vyjádření a výplňkové výrazy/parazita neboli slova, která nemají žádnou obsahovou hodnotu. Tyto jevy jsou při velkém množství hodnoceny jako nedostatkové a poukazují na nekultivovanost projevu a horší úroveň vyjadřovacích schopností.

Styblík a kol. uvádějí: „Při vyjadřování bychom se měli vyhýbat nedbalosti, a to jak při mluvení, tak při psaní. Pečlivost nebo nedbalost se projevuje ve výslovnosti nebo v písmu, ve volbě slov, jejich tvarů, slovních spojení, větných konstrukcí i ve výstavně projevu jako celku. Primitivně působí například nadměrné užívání parazitních slov: no, tak, prostě, vlastně, jako a jiné. Totéž platí i pro větnou stavbu, opakování stále stejných větných konstrukcí.“ (2004, s.217)

Projevy respondentů nejsou stejně dlouhé. Mírně se liší čas v závislosti na tempu řeči dotazovaných a obsáhlosti projevů. Proto je třeba na data tabulce nahlížet vzhledem k délce jednotlivých výpovědí. Z těchto údajů se ale dá usoudit na jisté jevy, které se v každém z projevů vyskytují více či méně.

Jelikož je zkoumání jazyka záležitostí kvalitativního přístupu, subjektivního náhledu a jazykového citu, v jistých případech jsou některé jevy náročné na přesné zhodnocení. Je například těžké určit, zda je výpověď již příliš kostrbatá, jaké výrazy v kterých kontextech budou zhodnoceny jako výplňkové/parazitní, do jaké míry je odpověď relevantní, kdy budou odpověď zaznamenány jako jednotlivé věty, či celá souvětí atd. Z toho důvodu jsou čísla prezentovaná v tabulce u některých kategorií pouze orientační a přibližná a slouží k další podpoře některých z tezí získaných kvalitativním přístupem.

Nejmenší počet slov užil Kuba (sociálně slabý) 520, Martin (sociálně silný) použil 714 slov, Lenka 712 slov (sociálně silná), a nejobsáhleji hovořil David (sociálně slabý), užil celkem 1313 slov ve svých výpovědích.

Největší množství jednoslovných odpovědí a odpovědí „hmm“ je zaznamenáno u Jakuba (sociálně slabý).

V nad míře užívání výplňkových slov vítězí David (sociálně slabý), který jich užil v celém rozhovoru celkem 145. Martin s Lenkou (sociálně silní) se pohybují okolo čísla 50. Jakub (sociálně slabý) jich užil nejméně, celkem 28. To je způsobeno tím, že jeho odpovědi jsou prosté, často jednoslovné a rozhovor s ním byl nejkratší.

Nejvíce nesrozumitelných projevů bylo shledáno u Jakuba a Davida (sociálně slabí). To platí také u přeformulování výpovědi a kostrbatých vyjádření.

Zajímala mě také průměrná délka vět respondentů. Z jednotlivých odpovědí jsem vydělila věty s prvními 520 slovy (nejkratší výpověď – 520 slov – viz Karel). Ty jsem následně vložila do programu Text Content Analysis Tool, který spočítal průměrný počet slov ve větě. (Text Content Analysis Tool 2014)

Průměrná délka věty obsahuje: Karel – 4,28 slov, Lenka – 9,45 slov, Martin – 11, 96 slov, David – 9,87 slov. Karlovy (sociálně slabý) věty obsahují v průměru velmi malý počet slov. Naopak Davidovy (sociálně slabý) výpovědi jsou v porovnání s Karlem

velmi obsáhlé a pohybují se v rozmezí průměrné délky věty sociálně silných. Další analýzy ovšem ukazují, že vysoká kvantita projevu, nerovná se zákonitě jeho vysoká kvalita.

7.1.1 Sociálně silní

a) Lenka

Lenka formuluje své odpovědi srozumitelně a má velmi kultivovaný projev. Její vyjadřování působí suverénně, jelikož nepřeformulován své odpovědi a její výpověď je koherentní, plynulé. Vytkla bych pouze častější užívání hesitačního zvuku „ehm“, který může být způsoben rychlejší mluvou. Ovšem nepůsobí rušivě a při nepřipraveném mluveném projevu je tento jev zcela běžný. Dotazovaná se snaží odpovídat vždy verbálně a samotný projev nonverbální anebo nezdvořilá odpověď hmm, se v rozhovoru vyskytuje pouze v jednom případě.

Lenka, se pravidelně věnuje četbě, a to každý den před spaním. Denně přečte jednu kapitolu z knihy, pokud večer nemá na četbu čas, druhý den si přečte o to více. Je zde vidět jistá disciplína a svědomitost. Lenka každý měsíc odevzdává panu učiteli čtenářský deník. Její oblíbená kniha je One Direction.

Když byla malá, rodiče jí četli pohádky a také pouštěli kazety s pohádkami. Na základě své zkušenosti si Lenka uvědomuje, že číst je důležité, jelikož četba rozšiřuje slovní zásobu, rozvíjí fantazii a díky knihám si čtenář také může celou scénu i se všemi charaktery představit sám. Vzorem k četbě může být také její maminka, která čte poměrně často ve svém volném čase. Kutálková píše: „Vzorem pro dítě by měli být ale především rodiče – čtou-li rodiče hodně (knihy, nejen noviny), dá se při troše štěstí očekávat, že i jejich dítě bude mít čtení rádo.“ (2004, s. 41)

Slovní spojení: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, vysvětlila Lenka vhodně, a to způsobem, že když někomu někdo něco provede, tak se mu to většinou vrátí, anebo když něco utají, tak se to časem provalí. Slovo přepych vysvětluje: „něco jako víc než

b) Martin

Rozhovor s Martinem probíhal plynule. Odpovědi žáka byly srozumitelné a relevantní. Respondent se snaží neodpovídat pouze v jednoslovných formulacích, naopak vyjadřuje se v souvislých větách, které na sebe logicky navazují a jsou vhodně ukončené. Žák občas opraví svoji odpověď, ale vesměs se nepřeříkává a nepřeformulovává své výpovědi. V jeho mluvě se nachází přiměřené množství výplňkových slov, nejčastěji výraz „no“ k uvedení začátku věty, které ovšem nepůsobí rušivě. Jeho vyjadřování je kultivované.

Jeho kultivovaný projev může být mimo jiné způsoben také vlivem četby knih. Dříve se četbě knih věnoval zhruba třikrát týdně. Nyní se více zajímá o sport, čte tedy o trochu méně. Momentálně má rozečtenou knihu Přebytečný příběh z roku 2140.

Správně a jednoduše vysvětlil význam rčení: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. „Když někdo udělá něco blbýho, tak se mu to vrátí.“ Co se týká názoru na důležitost četby, žák se domnívá, že četba je důležitá a pokud člověk čte, vytvoří si ke knihám vztah a baví ho to. Se čtením následně nemá problém a z knih si může vzít ponaučení. Martin má, stejně jako Lenka, celkově kladný vztah ke knihám.

Respondentův řečový projev a uvažování jsou na jeho věk poměrně vyspělé. Martin občas užil také odborných výrazů či cizích slov, které poukázaly na kvality jeho slovní zásoby: dotyčný, business, investovat. Líbila se mi odpověď na otázku, kdo to je úspěšný žák. Odpověděl, že je to žák, který se snaží o to, aby dostal jedničku, aby se něco naučil, a je to jedinec, který to chce vytáhnout v životě nahoru.

7.1.2 Sociálně slabí

a) Jakub

Jakub odpovídal velmi stručně. Respondentovy nejčastější odpovědi byly jednoslovné, dále neverbální (přikývnutí), či nenásledovala žádná odezva. „Je pro tebe důležitý mít dobrý známky, nebo ti na tom moc nezáleží?“ „Důležitý.“ „A když dostaneš dobrou

známku, pochlubíš se doma?“ „Ano.“ „Pak jsem se chtěla zeptat, jestli máš nějakou představu o tom, čím bys chtěl jednou být, jestli si o tom přemýšlel?“ „Farmářem.“

„Myslíš si, že je důležité, aby člověk chodil do školy?“ „Ano.“

V žákově mluvě se nachází bezpočet souhlasného „hmm“, kterým odpovídal nejraději. Takovéto odpovědi působí nezdvořile. „Ahoj Jakube. Já bych se tě chtěla zeptat, jak se ti líbí tady na škole, baví tě chodit do školy?“ „Hmm.“ „Dostaneš někdy dobrou známku?“ „Hmm.“ „Chválí tě doma?“ „Hmm.“

Po otázce často následuje pauza, kdy si žák rozmýšlí stručnou odpověď, ovšem občas skáče do řeči a nenechá výzkumníka dokončit otázku. „Á umožní ti to doma, aby ses učil, nebo.. „Ano“. ..musíš plnit nějaký jiný povinnosti?“ „Zúčastnil ses někdy nějaké školní olympiády? „Ne“ ..nebo nějaké soutěže.“ “Jó, jó, bruslení, bruslení.“

Jakub také několikrát nesprávně skloňuje volená slova: „Čím bys chtěl jednou být?

„Farmářem, anebo automechanik.“ „Á, jak ses cejtil, kdyžs dostal poznámku? Bylo ti to jedno, nebo..“ „No, bylo. Protože já už sem jich dostal, třeba v minulým roku víc.“

„A čet si teďka třeba nedávno nějakou knížku?“ „Nó, teďkon čtů ó Fiat 125 P, jak se složí.“

Co se týká četby, Kuba na dotaz, jestli ho baví číst knihy, odpovídá: „Hmm.“ Jeho odpověď je velmi neurčitá. Z jeho reakce vyznívá, že by bylo vhodné říci ano, ovšem pravda je odlišná. Žák si uvědomuje, že je četba důležitá, ale domnívám se, že s knihami nemá příliš mnoho zkušeností. Na otázku týkající se knihy, kterou četl naposledy, hovoří o „knize“, jak složit Fiata 125 P (návod). Žádnou jinou oblíbenou knihu žák nemá. V dětství mu matka knihy nikdy nečetla, byla v práci, pohádky mu vyprávěla babička.

Co se týká vysvětlení významu slov a rčení, Kuba neumí správně vysvětlit, co znamená slovo charakteristika. Výraz „přepych“ popisuje: „Jó, to je třeba ve vilé. Jakó, třeba někdo má jedno křeslo a tamty jich maj třeba deset.“ Žák říká, že neví, co znamená rčení: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Po pobídce se nakonec pokouší slovní spojení vyložit: „Když někdo něco říká? Tak se mu to pak někdy vrátí. Na někoho.“

Žák někdy neodpovídá přesně na stanovenou otázku: Máš na učení klid, anebo je u vás rušno a nemůžeš se soustředit na učení? „Jakó, někdy je tam rušno. Třebá když přijede na návštěvu teta s dětma.“ Hm. „Nebo babička.“ A to se učíš? „No, to ne. To se jim spíš věnuju. A až vodjedou, tak se učim.“

V analýze rozhovoru s ním se našlo překvapivě málo výplňkových výrazů a hesitačních pauz. To je ale dáno převážně tím, že rozhovor s ním byl nejkratší a používal při něm hlavně jednoslovná vyjádření a výrazy „hmm“.

b) David

Pro řeč Davida je příznačné časté užívání výplňkových výrazů, které nemají žádnou významovou hodnotu, slouží pouze k získání času na přemýšlení o zformulování následující myšlenky: nó, jakó, prostě, tak, jakože tó, ňákej.

Mnoho odpovědí je nerelevantních. Jsou formulovány nepřesně, nelogicky a žák přemýšlí zdlouhavě nahlas. Výpověď tak působí zmatečně. Takovýchto odpovědí se v rozhovoru skrývá velké množství, např.: „Myslíš si, že je důležité, aby člověk chodil do školy, nebo by bylo lepší, kdyby se zrušily všechny školy?“ „Nó, bylo by to, nó, bylo by tó, u mě by to bylo tak, nó, spíš jakó je to lepší chodit do školy. Protože vlastně čim, jako tim marníme čas, nebo nemarníme čas vlastně, že se něco učíme a tak.“

Žák často přeformulovává své výpovědi: „Kolik času doma věnuješ učení?“ „Tak půl hoďky, tři čtvrtě. „Denně?“ „No, obden, obden, denně, obden. Jak kdy.“ „Myslíš si, že je důležité, aby člověk chodil do školy, nebo by bylo lepší, kdyby se zrušily všechny školy?“ „Nó, bylo by to, nó, bylo by tó, u mě by to bylo tak, nó, spíš jakó je to lepší

chodit do školy. Protože vlastně čim, jako tim marníme čas, nebo nemarníme čas vlastně, že se něco učíme a tak.“ „Dostal jsi někdy ňákou poznámku?“ „Nó, jó, docela často, no, jako ne docela často, ale někdy jó, dostanu jí.“ „Kdyžs byl malej, tak četli ti domá nějaký pohádky?“ „No, jakožé, říkali mi pohádky o Karkulce, o koz, o tý, kozičce, jak měla ty kozlatka kozlátka, pak o prasátkách, pak mi četli jakože i knížky se zvířátkama, co dělaj, jak dělaj slepice a ták..“ „To si byl s mamkou, nebo s kamarádáma?“ „Ne ne, se sestřenkou a s kamarádkou, jakoby s její kamarádkou, nebo jako naší kamarádkou.“

Výpověď je často závislá na kontextu. Žák neurčitými a ukazovacími zájmeny odkazuje na různé skutečnosti. Často jsou jevy vyjádřeny nepřímo. Neurčitá a ukazovací zájmena zastupují explicitně pojmenované jevy.

„Hlavně ten kolektiv a ty učitelé, že nejsou takový, jako že tó.“„..dostáváme furt, no ňáký ty, prostě literaturu a tak.“„ V plavání, no když, jo, v plavání, pak v čarodějnických těch, no jako, když ňáká je akce, tak se do toho rád zapojim.“ „Seš veselej o hodině?“ „Ano. Nó, já sem furt ňákej takovej.“

Žák často věty nedokončuje: „A kdybys měl vybrat jednu dobrou, pozitivní věc na škole, co by to bylo?“ „No, mý spolužáci, že vo mě jako, že mám takovej dobrej kolektiv. A, ehm, nevim. Ješté, hmm, no, to je asi všechno. Hlavně ten kolektiv a ty učitelé, že nejsou takový, jako že tó…“ „Dál bych se tě chtěla zeptat, jestli máš nějakou představu o tom, jak bys jednou chtěl bydlet.“ „Jakó, jak? Mít velkej, mít velkou vilu.“

„Hmm.“ „Mít hodně, být bějt hodně bohatej, hodně mít ňáký jako že to, auta plno a prostě..“ „Ehm. Co bych pak ještě rychle udělal? Hm, nevim. Jó a ještě bych si musel zajistit teda ten One Direction jako že to..“ „Ty lístky?“ „Nó, ty lístky.“ „Zúčastnil ses někdy nějaké školní olympiády, sportovní soutěže?“ „V plavání, no, když jo, v plavání, pak v čarodějnických těch...“ „A mamka když má volno, jaký má koníčky, nebo co ráda dělá?“ „..Jinak mamka jako ráda dělá, nevim, ráda hodně nakupujé, ráda si povidá s někym, prostě vona je taková mamka hodná. No, prostě jakó.. .“ „Máš ňějaký koutek

sám pro sebe, kde se učíš, nebo pokoj?“ „No, pokoj, ale jako...“ Výrazy „jako že tó, prostě jakó“ jsou u žáka velmi oblíbené. Neumí dokončit odpověď či není schopný nalézt správné slovo a vhodně ho použít ve větě.

Respondent také neumí formulovat výpověď správně či přesně: „Český jazyk. Co tě na tom nebaví?“ „Nó, jako že furt jako že my děláme nějaký slova, jako že dostáváme furt, no ňáký ty, prostě literaturu a tak.“ „Tak, pak jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys uměl vysvětlit, když se řekne: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. „Co to znamená?

No, když se ozve ten co, jako když se ozve ten jakó, s kterým třeba se jakobý hádá, nebo tó a ten druhej se taky ozve, tak jakože vlastně to je taková ozvěna, jako že to on zopakuje po Vás.“

Některé Davidovy odpovědi jsou nesrozumitelné. „Moc tě to nebaví číst, nebo..“ „Jakó baví, alé spíš jakó, ehm, se věnuju něčemu jinýmu než tomu čtení, protože jako člověk něco si dělá, třeba knížky na tabletu si dělám třeba jakože a tak.“

Občasné užití výrazů v jistých kontextech působí nevhodně či zvláštně: „Já sem se tě chtěla zeptat, jak se ti líbí tady na škole, baví tě chodit do školy?“ „Nó, moc mě né jako nebaví tady chodit, ehm, jako nebaví ne tady chodit moc na školu. Nó, no jako, je to takový zvláštní, no, jako co sem slyšel teda vod jinech kamarádů, jako co nechoděj na jiný školy.“

„Proč je důležité, aby člověk četl, nebo je to důležité?“ „Ehm. Jo. Jo je, protože abý, ehm nabíral nový jako nový vědomosti, slová, aby si to pročet a aby ten mozek trochu víc jakožé jako reagoval, aby sé prokrvily trochu ty krvinky.“

A mamka když má volno, jaký má koníčky, nebo co ráda dělá? „No, mamka ráda taky nakupuje. (úsměv) Tedá, a jakože někdy chodí třeba s kamarádama ven někam si sednout, když sem třeba, nevim, někdy taky svýho kamarádama nebo tó. Jinak mamka jako ráda dělá, nevim, ráda hodně nakupujé, ráda si povidá s někym, prostě vona je taková mamka hodná. No, prostě jakó…“

Velice výrazným rysem v komunikaci dotyčného byla snaha hodně povídat, říct toho mnoho a tvořit dlouhá souvětí. V jeho řeči se ovšem nacházelo nadmíru vycpávkových slov, přeřeků, výrazů frekventovaně opakovaných, mnoho nelogicky formulovaných vět a slov, která nebyla vhodně použita a významově do vět nezapadala. Bylo zřetelné, že se žák často snažil nalézt správné výrazy, kterými by větu doplnit. Ty mnohdy

Velice výrazným rysem v komunikaci dotyčného byla snaha hodně povídat, říct toho mnoho a tvořit dlouhá souvětí. V jeho řeči se ovšem nacházelo nadmíru vycpávkových slov, přeřeků, výrazů frekventovaně opakovaných, mnoho nelogicky formulovaných vět a slov, která nebyla vhodně použita a významově do vět nezapadala. Bylo zřetelné, že se žák často snažil nalézt správné výrazy, kterými by větu doplnit. Ty mnohdy

In document SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ RODINY A ŠKOLNÍ ÚSPĚŠNOST (Page 50-62)