Specifika mentální retardace u Downova syndromu

Jak uvádí Švarcová (2001, s.122) bylo by chybné se domnívat, že úroveň rozumových schopností všech dětí s DS je stejná nebo velmi podobná. Bylo prokázáno, že u všech těchto dětí se vyskytuje mentální retardace, která je však u jednotlivých dětí různě hluboká a má rozmanitá specifika. U některých jedinců byl naměřen intelekt nepříliš vzdálený od normy, u malého množství z nich se pohybuje v pásmu těžké a hluboké mentální retardace. Průměrná hodnota IQ na níž se shoduje více autorů, odpovídá přibližně úrovni střední mentální retardace. Uvádí se, že u chlapců a mužů jsou tyto hodnoty v průměru o něco nižší než u dívek a žen. Děti s DS vychovávané v rodinách vykazují obecně vyšší úroveň intelektových schopností než děti vychovávané od časného věku v ústavech.

Pro středně těžkou mentální retardaci je charakteristické rozmezí 35 až 49 bodů IQ. U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči a i jejich konečné schopnosti v této oblasti jsou omezené. Podobně je také opožděna a omezena schopnost sebeobsluhy a zručnost. Také pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkou mentální retardací si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy trivia. V dospělosti

jsou tito jedinci obvykle schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže úkoly jsou pečlivě strukturovány a jestliže je zajištěn odborný dohled. V dospělosti je zřídka možný úplně samostatný život. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní a většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu, ke komunikaci s druhými a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. V této skupině jsou obvykle podstatné rozdíly v povaze schopností. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v dovednostech senzoricko-motorických než v úkonech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a komunikace. Taktéž úroveň rozvoje řeči je variabilní. Někteří postižení jsou schopni jednoduché konverzace, zatímco druzí se dokážou stěží domluvit o svých základních potřebách.

(Švarcová, 2001, s.28)

Ve snaze načrtnout obraz mentální retardace globálně, vyjmenovává odborná literatura následující determinanty, které se mohou vyskytnout v nejrůznější variabilitě a hierarchii:

zvýšená závislost na rodičích, infantilnost osobnosti, pohotovost k úzkosti a neurastenickým reakcím, sugestibilita a rigidita chování, nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“, opoždění psychosexuálního vývoje, nerovnováha aspirace a výkonu, zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí, porucha interpersonálních vztahů a komunikace, malá přizpůsobitelnost k sociálním a školním požadavkům, impulsivnost, hyperaktivita nebo hypoaktivita, citová vzrušivost, zpomalená chápavost, ulpívání na detailech, malá srovnávací schopnost, snížená mechanická a logická paměť, těkavá pozornost, porucha vizuomotoriky a celkové pohybové koordinace. U mentální retardace nejde však jen o prosté časové opožďování duševního vývoje, ale o strukturální vývojové změny. Postižené dítě tedy nelze automaticky přirovnávat k mladšímu

„normálnímu“ dítěti, neboť to není jenom otázka kvantitativní, ale dochází i ke změnám kvalitativním. (Valenta, 2004, s.39)

Osobnost jedince s mentálním postižením se z hlediska psychických funkcí nezbytných pro kognitivní proces v mnohém liší od svých zdravých vrstevníků. Jak uvádí Valenta a Krejčířová (1997, s.29) u zdravého dítěte je proces utváření zkušeností rychlý, zatímco u dětí mentálně postižených je proces pomalý a probíhá s určitými odchylkami. Mezi zvláštnosti smyslové percepce u jedinců s mentálním postižením patří:

• zpomalenost a snížený rozsah zrakového vnímání (zatímco normální dítě vidí globálně, mentálně retardované jen postupně a tím se ztěžuje jeho orientace v novém prostředí, při vnímání obrazu dítě není schopné pochopit perspektivu, částečné překrývání kontur, nerozlišuje polostíny)

• nediferencovanost počitků a vjemů – tvarů, předmětů, barev, zvláště silně je porušena diskriminace figury a pozadí

• inaktivita vnímání (mentálně retardovaný jedinec není schopen prohlédnout si materiál podrobně, vnímat všechny detaily)

• nedostatečné prostorové vnímání (porucha hloubky vnímání)

• snížená citlivost hmatových vjemů (objem, materiál atp.)

• nedostatečný proces analýzy v korové části proprioceptivního analyzátoru vede ke špatné koordinaci pohybu

• pro akustický analyzátor je charakteristická opožděná diferenciace fonémů a jejich zkreslení

• nedokonalé vnímání času a prostoru

Myšlení mentálně postiženého jedince je zatíženo přílišnou konkrétností, je neschopno vyšší abstrakce a generalizace, nepřesností a chybami v analýze a syntéze. Myšlení je nedůsledné, vyznačuje se slabou řídící funkcí a značnou nekritičností, pojmy se tvoří těžkopádně a úsudky jsou nepřesné. Myšlenky vyjadřujeme pomocí řeči, jež bývá u mentálně retardovaných dětí často deformována. V prvé řadě nacházíme nedostatky v rozvoji fonematického sluchu, tj.

v nedostatečné diskriminaci fonémů (dítě sice hlásky slyší, ale nerozlišuje či rozlišuje nedostatečně). Dalším ztěžovacím faktorem jsou nedostatky v artikulaci. Svoji roli hraje také oslabení sluchové a proprioceptivní zpětné aference. Z podstaty mentálního postižení samozřejmě plyne defekt obsahu sdělení, tj. nedostatečná schopnost rozumění, hodnocení, rozhodování a programování řeči v integrátoru fatických funkcí.

Také paměť mentálně retardovaných osob vykazuje určitá specifika. Postižení si vše nové osvojují pomalu, až po mnohačetném opakování. Naučené rychle zapomínají a pamětní stopy si vybavují nepřesně, vědomosti neumí včas uplatnit v praxi. Ke zvláštnostem paměti těchto jedinců náleží také nekvalitní třídění pamětních stop, postižení mají spíše mechanickou paměť.

Záměrná pozornost mentálně postižených osob vykazuje nízký rozsah sledovaného pole, nestálost a snadnou unavitelnost, sníženou schopnost rozdělit se na více činností. Je pro ni charakteristické, že s nárůstem kvantity výkonu narůstá i počet chyb. Po soustředění musí následovat relaxace.

Po stránce emoční je mentálně postižené dítě vybaveno menší schopností ovládat se v porovnání s intaktními jedinci jeho věku. Citová otevřenost souvisí s malou řídící funkcí rozumu, kterým lze prožitky tlumit či dokonce přehodnocovat. Intenzita emočních reakcí klesá úměrně s věkem. Mezi zvláštnosti emocionální sféry u jedinců s mentálním postižením patří:

• dlouhodobá nediferencovanost citů, rozsah prožitků je minimální, buď převládá jednostranné uspokojení či jednostranné neuspokojení, chybí citové odstíny

• city jsou neadekvátní svojí dynamikou a intenzitou k podnětům, dítě buďto události vnímá povrchně s minimálním prožitkem nebo neúměrně silně a interně

• egocentrické emoce podstatně ovlivňují tvorbu hodnot a postojů

• city častěji obchází intelekt a dítě snáze podléhá afektu (častější výskyt dysforie – chorobné poruchy nálad, neadekvátní výkyvy nálad mohou ovšem směřovat i do euforie, další formou dysforie je apatie provázená lhostejností)

Ve volních projevech mentálně retardovaných jedinců je patrná zvýšená sugestibilita, citová a volní labilita, impulsivnost, agresivita, ale i úzkostnost a pasivita. Specifickým rysem je v tomto ohledu dysbulie (porucha vůle) a abulie (nerozhodnost, nedostatek vůle a neschopnost zahájit činnost). Jedinec s mentální retardací se liší od svého vrstevníka také specifickou aspirací. Pro aspirační úroveň mentálně postižených jedinců je příznačný výkyv na jednu stranu, tj. směrem k podhodnocování se (nižší aspirace) či nadhodnocování se (vyšší, nereálné aspirace).

(Valenta, 2004, s. 44)

Mentálně postižený jedinec má stejné základní psychické potřeby jako jiní lidé. Tyto potřeby však mohou být pod vlivem omezenější kapacity rozumových schopností a učení různým způsobem modifikovány. Tito jedinci mají tendenci uspokojovat svoje potřeby neodkladně a bez zábran. Mentálně postižení lidé preferují stereotypnější, jednodušší a jednoznačnější stimulaci, jejich potřeba podnětové proměnlivosti není tak velká jako u zdravé populace. Důležitým aspektem stimulace mentálně postižených je její srozumitelnost. Nesrozumitelné informace by představovaly zátěž a vyvolávaly by obranné reakce. Obvykle jde o tendenci uniknout z nepříjemné situace nebo o záchvaty vzteku. Potřeba učení je u mentálně postižených vyjádřena tendencí porozumět v mezích svých možností nejbližšímu okolí. Tato potřeba může být u mentálně postižených slabší a může být ovlivněna větší závislostí na zprostředkující aktivitě jiných lidí.

Potřeba citové jistoty a bezpečí bývá u mentálně retardovaných velmi silná. Citová jistota, daná především vztahem s blízkým člověkem, event. i stabilitou prostředí v němž žijí, je v tomto případě ještě důležitější, protože může sloužit jako zdroj rovnováhy, narušované subjektivně obtížnějším porozuměním okolnímu světu a obtížnějším přizpůsobením jeho požadavkům.

Potřeba citové opory se i v dospělosti projevuje přetrvávající infantilitou. Pubertální proměna citové vazby a postojů k jednotlivým členům rodiny ve své typické podobě nenastává. Fixace na rodinu se obvykle příliš nemění. Mentálně retardovaný adolescent nemá potřebu emancipace z takové vazby, která je pro něj v mnoha směrech vyhovující. Potřeba seberealizace je ovlivněna mírou mentálního postižení a z toho vyplývajícího způsobu sebepojetí. Sebehodnocení bývá pouze mechanickou akceptací názoru autority dospělé osoby, na níž jsou závislí. Protože jim chybí schopnost hypotetického uvažování, neplánují ani svou budoucí seberealizaci. Spokojí se s dosažením pozitivní odezvy u ostatních, s pochvalou a oceněním, které jim aktuálně potvrzuje jejich vlastní hodnotu. Potřeba životní perspektivy i její uspokojování jsou modifikovány podobným způsobem. (Vágnerová, 2003, s.31)