Stres

I dokument 3.1. Pojem zdraví a jeho definice (sidor 27-34)

4. Ž ivotní styl

4.4. Stres

První výzkumy z oblasti stresu se objevují ve 30. letech 20. století a jsou spjaty s osobností Hanse Selyeho, jehož myšlenky se staly základem teorií stresu (Jiřincová, 1997, s. 12).

Selye (1936) definuje stres jako určitý stav těla i mysli, který se projevuje řadou zjistitelných chemických a fyziologických dění v orgánech těla.

Kondáš (1977) charakterizuje stres jako změny, které vznikají v psychologických regulačních mechanizmech a činnostech, jako reakce na působení různých stresorů, k nimž dochází při stresových situacích.

Čáp (1967) formuluje stres jako stav vyvolaný stresovou situací, tj. takovou náročnou situací, ve které nějaká rušivá okolnost nebo škodlivý vliv působí na organizmus, ztěžuje mu vykonávání činnosti či uspokojování potřeb.

Křivohlavý (1994) uvádí, že „stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím obtěžován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.“

Pod pojmem „stres“ se přitom může rozumět celkově těžká životní situace (rozvodová situace apod.), odpověď organizmu na stresující činitele nebo celkový vnitřní stav (jak fyzický, tak psychický) člověka, který se nachází v nepříznivých okolnostech (Wedlichová, in Machová, 2009, s. 126).

Podle toho, jak stres na člověka působí, se rozlišují dva kvalitativně odlišné póly – záporně působící stres spojený s negativními pocity se nazývá distres a kladně působící stres spojený s příjemným prožíváním eustres.

Pojmem stresory bývají označovány faktory, které vedou ke stresu a distresu a jsou to např.

přetížení množstvím práce, časový stres, neúměrně velká zodpovědnost, nevyjasněné pravomoci, vysilující snaha o kariéru, nezaměstnanost, hluk, nedostatek spánku, špatné vztahy s lidmi, pocit bezmoci, omezený prostor apod.

Stres může být vyvolán nespočetným množstvím událostí. Některé představují závažné změny ovlivňující mnoho lidí – např. válka, jaderná katastrofa či zemětřesení. Jiné představují závažné změny v životě jednotlivce – např. stěhování do nové oblasti, změna zaměstnání, svatba, ztráta přítele, vážná nemoc (Holmes a Rahe, 1967, stupnice těžkých životních situací in Křivohlavý, 2003, s. 182). Každodenní nepříjemnosti rovněž můžeme prožívat jako stresory – ztrátu peněženky, dopravní zácpu, spor s druhým člověkem apod. Zdroj stresu může být v člověku ve formě konfliktních motivů nebo přání.

35

Pro definici stresové situace je podstatný poměr mezi mírou stresogenní situace a silou danou situaci zvládnout. Jde o nadhraniční zátěž. Nemusí ji způsobit jediný, silný stresor, ale také běžné denní starosti, které mohou být nad mírou zvládání (Křivohlavý, 2003, s. 170).

4.4.1. Reakce na náro č né životní situace

Reakce na stres mohou být fyziologické (A) nebo psychické (B). Mnohé části těla jsou stresem ovlivňovány negativně, což vede k náchylnosti k fyzickým i duševním chorobám.

A. Fyziologické reakce na silné emoce byly vyvinuty za účelem naší záchrany v dávných dobách. Pro člověka tyto reakce znamenaly boj nebo útěk a připravovaly ho k akci. V dnešní době může být spouštěčem těchto reakcí téměř cokoliv. V našem těle se tak zvyšuje produkce hormonů adrenalinu a kortizonu, které způsobují změny srdeční frekvence, krevního tlaku a metabolismu (Wilkinson, 2001, s. 19). Může se objevit svalové napětí, rychlé či nepravidelné bušení srdce, mělké dýchání, pocení, rozšíření zornic, pocit nevolnosti od žaludku, nervozita, bolesti hlavy, poruchy trávení, nepříjemné pocity na hrudníku, zácpa či průjem, únava a slabost, bolesti zad, mravenčení, sucho v ústech nebo krku, žaludek na vodě,atd.

Mezi fyzické a duševní účinky stresu patří: zvýšení krevního tlaku a tím i zvýšení rizika srdeční příhody, způsobení či zhoršení mnohých onemocnění zažívacího systému včetně poruch trávení, vředů nebo dráždivého tračníku, mnohé duševní a emocionální problémy mohou být způsobeny stresem (s. 18).

B. Psychické reakce na stres

Stresové situace vyvolávají emoční reakce v rozmezí od veselé nálady (kdy jedinec zhodnotí situaci jako náročnou, ale zvladatelnou) až po úzkost, vztak, sklíčenost a depresi. Jestliže stresová situace přetrvává, emoce mohou kolísat v závislosti na úspěšnosti našeho úsilí o zvládnutí situace. Typickými psychickými reakcemi na stres je úzkost, vztek a agrese, nebo apatie a deprese. Stres také způsobuje oslabení kognitivních funkcí (Wedlichová, in Machová, 2009, s. 130).

Chování lidí se může ve stresu poměrně významně změnit. Většina z nás na stres reaguje způsobem natolik vlastním a jedinečným, jako je jedinečný například otisk palce. Můžeme se setkat s častějším používáním výmluv, větším množstvím podvádění, lhaním. Přejídání nebo naopak nechutenství je celkem častým důsledkem stresu. Varující jsou také časté absence, zvýšená nemocnost, pomalé uzdravování (Křivohlavý, 2003, s. 184).

Lidé často při stresu nesnášejí samotu a snaží se hledat podporu v rodině a u přátel. Naopak někteří se uzavírají do sebe a stávají se netečnými, ztrácejí zájem o druhé. Někdy hledají ujištění

36

druhých a stávají se nerozhodnými, často mění své názory, mohou být plačtiví, nespokojení a pro druhé obtížní (Wilkinson, 2001,s. 17).

4.4.2. Zp ů soby zvládání zát ě žových situací

Při zvládání stresu je potřeba rozlišovat mezi pojmy „adaptace“ a „coping“ (Křivohlavý, 2003, s. 69). „Adaptace“ je vyrovnání se zátěží, která je relativně v normálních mezích,

„copingem“ rozumíme boj člověka s nepřiměřenou, nadlimitní zátěží. Při adaptaci jde o řešení problému, při němž známe potřebné způsoby postupu. Při copingu jde o řešení krizí, pro které nemáme k dispozici potřebné znalosti a dovednosti (Jiřincová, 1997, s. 16).

Wedlichová uvádí (in Machová, 2009, s. 132), že proces zvládání těžkostí je někdy označován jako čelení stresu, moderování stresu nebo stress management, tj. řízení toho dění, kterým by se nepříjemný a nepříznivý stav stresu měl změnit. Moderování stresu se děje řadou různých faktorů. Patří sem osobnostní charakteristiky lidí bojující se stresem, styly zvládání těžkostí, strategie zvládání stresu a v neposlední řadě techniky zvládání těžkostí, které je možno se naučit. Patří sem i využívání tzv. vnějších zdrojů.

Zvládání stresu a životních těžkostí je tak chápáno jako dynamický proces, v jehož rámci dochází k vzájemným interakcím mezi člověkem a stresovou situací. Na jedné straně je třeba vidět danou osobu, která má určité zdroje, možnosti, hodnoty a osobní zaměření, na druhé straně pak prostředí, jež na člověka klade určité požadavky a působí na něho řadou vlivů. V průběhu zvládání stresu dochází k řadě akcí a aktivit z jedné i z druhé strany, tzn. akcí a reakcí, ofenzivních útoků i defenzivních obran (in Machová, 2009, s. 132).

4.4.3. Styly zvládání t ě žkostí

Styl zvládání těžkostí byl definován jako „obecná tendence jednat se stresující situací zcela určitým způsobem“. Je možno říci, že takovýto styl zvládání těžkostí do značné míry charakterizuje určitého člověka. Dostane-li se do stresové situace, pak očekáváme, že se bude chovat zcela konkrétním způsobem, který jsme u něho již dříve několikrát viděli (Křivohlavý, 2003, s. 85).

Podle Wedlichové může rozlišit tyto styly zvládání těžkostí (in Machová, 2009, s. 136):

 Vyhýbání se stresu: jde o minimalizování kontaktu se stresem (uniknout z jeho spárů).

Je vhodnější tam, kde se dá očekávat, že stres nebude příliš velký a nebude trvat dlouho. Je častější u lidí, kteří mají relativně menší zdroje k dlouhodobějšímu boji (nemají finanční zdroje, nejsou na tom dobře zdravotně, jsou starší apod.)

 Stavění se na odpor stresu: jde o aktivní postavení se proti tomu, co člověka ohrožuje.

37

Je nejvhodnější tam, kde se dá očekávat, že stresová situace bude trvat delší dobu, nebo tam, kde se pravděpodobněji bude častěji opakovat.

 Sebeznehodnocující styl: je používán tam, kde daná osoba očekává, že v těžké situaci, před kterou stojí, s určitou pravděpodobností neobstojí. Přistupuje k ní (např. ke zkoušce) tak, že předem prohlašuje, že jde o nerovný boj, že zdravotně není v pořádku, že je tím či oním handicapován apod. Uváděním negativních věcí (omlouváním se a vymlouváním se) se snaží předem zabezpečit pro případ prohry a zachovat si tak tvář.

4.4.4. Strategie zvládání stresu

U stylů zvládání těžkostí jde o specifičtější způsoby přístupu ke stresu jak uvádí Křivohlavý (2003, s. 86). O strategiích zvládání stresu je možno říci, že jsou ještě specifičtějšími způsoby přístupu ke zvládání stresu. Již před více než čtvrt stoletím byly vytipovány dva základní druhy strategií zvládání stresu:

Při strategii zaměřené na řešení problému jde o vyvinutí vlastní aktivity a snahu konstruktivně řešit danou situaci – např. odstranit to, co působí obavy a strach, zlikvidovat stresotvorné situační vlivy a změnit podmínky, které zhoršují celkový stav. Strategie zaměřené na problém mohou být také nasměrovány dovnitř: osoba mění něco v sobě místo toho, aby měnila prostředí. Příkladem může být změna aspirační úrovně, nalezení alternativních způsobů uspokojení a osvojení nových dovedností. Míra úspěšnosti aplikace této strategie závisí především na zkušenostech jedince a jeho schopnosti sebeovládání (in Křivohlavý, 2003, s. 87).

Strategie zaměřené na vyrovnání se s emocionálním stavem jsou zaměřeny na řízení (regulaci) emocionálního stavu, který se radikálně změnil v důsledku stresu, do něhož se daná osoba dostala. Jde např. o snížení míry obav a strachu či snížení míry zlosti. Lidé používají zvládání zaměřené na emoce proto, aby zabránili zaplavení negativními emocemi, které by jim znemožnily provést určité kroky k vyřešení problému. Zvládání zaměřené na emoce používají rovněž tehdy, když je problém neovlivnitelný (in Machová, 2009, s. 137).

Širší paleta strategií zvládání stresu byla zjištěna v práci autorského kolektivu vedeného Lazarusem a Folkmanovou (Folkman, Lazarus, Dunkel-Schetter, DeLongis, Gruen, 1986, in Křivohlavý, 2003, s.86). Celkem 85 manželských párů zaznamenávalo v průběhu šesti měsíců stresové situace a způsoby jejich zvládání. V této studii byly diagnostikovány následující strategie zvládání stresu:

1. Konfrontační způsob zvládání stresu.

38 2. Hledání sociální opory.

3. Plánované hledání řešení problému.

4. Sebeovládání (uklidnění emocionálního vzrušní) 5. Distancování se od dění.

6. Hledání pozitivních stránek dění.

7. Přijetí osobní odpovědnosti za řešení situace.

8. Snaha vyhnout se stresové situaci a utéci z ní.

Podle Wedlichové (in Machová, 2009, s. 137 - 138) existuje mnoho způsobů jak zvládnout negativní emoce, a několik způsobů dělení těchto strategií:

 Dělení na behaviorální a kognitivní:

- Behaviorální strategie zahrnují použití různých prostředků ke zmírnění naléhavosti problémů, např. tělesné cvičení, pití alkoholu, braní drog, vybíjení vzteku, hledání psychické podpory u přátel.

- Kognitivní strategie obsahují dočasné odsunutí problému z vědomí (např.

"nestojí to za to, abych si s tím dělal starosti"). a zmírnění ohrožení změnou významu situace ("její přátelství pro mě není zas tak důležité"). Často zahrnují přehodnocení situace.

Některé behaviorální a kognitivní strategie mohou být adaptivní, ale jiné mohou způsobovat člověku více stresu (např. opíjení se).

 Dělení na ruminační, rozptylující a vyhýbavé:

- Ruminační strategie zahrnují uzavření se do sebe, abychom mohli přemítat o tom, jak je nám špatně, abychom se mohli trápit důsledky stresových událostí či svým duševním rozpoložením nebo stále dokola mluvit o tom, jak se nám daří špatně, aniž bychom se pokusili ve věci něco udělat.

- Rozptylující strategie obsahují provádění příjemných činností, které posilují a vedou ke zvýšení pocitu, že jsme schopni ovlivnit průběh událostí. Mezi tyto činnosti patří sportovní aktivita, návštěva kina s přáteli nebo hraní si s dětmi.

Podstatou rozptylujících strategií je oddechnout si od negativních pocitů a znovu získat pocit kontroly nad situací.

- Vyhýbavé strategie jsou činnosti, které nás mohou vytrhnout z nepříjemné

39

nálady, ale od rozptylujících strategií se liší tím, že vyhýbavé strategie jsou potenciálně nebezpečnými aktivitami, které mohou pouze zjitřit naše smysly.

Příklady zahrnují opíjení se do bezvědomí, hazardérství (např. rychlá jízda autem), agresivní osočování druhých.

Ruminační a vyhýbavé strategie prohlubují a prodlužují depresivní náladu, zatímco rozptylující strategie depresivní náladu zmírňují a zkracují.

 Psychické obranné mechanizmy

Tyto strategie zaměřené na emoce nemění stresovou situaci, avšak mění způsob, jak ji osoba vnímá nebo jakým způsobem o ní přemýšlí. Všechny obranné mechanizmy tedy obsahují prvek sebeklamu. Podle Wedlichové (in Machová, 2009, s. 138) nám pomáhají překonat nepříjemné situace, dokud nejsme schopni se s nimi vyrovnat přímo. Rozdíl mezi obrannými mechanizmy a výše popsanými strategiemi zvládání spočívá v tom, že obranné mechanizmy jsou nevědomé procesy, zatímco strategie zvládání lidé často provádějí vědomě.

Mezi obranné mechanizmy paří např. vytěsnění, potlačení, racionalizace, reaktivní výtvor, projekce, intelektualizace, popření či kompenzace.

Obecně lze říci, že čím je lidská bytost zralejší, stabilnější a harmoničtější a čím příznivější má sociální vztahy, kterými žije, tím méně a tím adekvátněji psychických obranných mechanizmů využívá. Přijímá skutečnost nezkreslenou a přímo se s ní vyrovnává rozumem na základě zkušeností.

Četnými studiemi bylo zjištěno (Machová, 2009, s. 140), že zhruba z 30% je preference té či oné strategie vrozená. Zároveň se zjišťuje, že příklon k častějšímu používání konkrétní strategie je dán jak rodinnou výchovou, tak vlivem společenského prostředí (kultury), v němž daný jedinec žije.

4.4.5. Techniky zvládání t ě žkostí

V souvislosti se zvládáním životních těžkostí se obvykle jedná o zvládání napjatého emocionálního stavu a znovunastolení duševního uvolnění (klidu).

Wedlichová (in Machová, 2009, s. 141) uvádí tyto techniky zvládání těžkostí:

- Relaxace. V psychologii zdraví se tímto termínem rozumí záměrné

40

uvolňování, a to jak v oblasti psychické, tak fyzické.

- Dechová cvičení. Jde často o aplikaci jógových dechových cvičení, jež mají kladný vliv na uklidnění nejen dechu, ale i psychiky.

- Imaginace - forma psychického soustředění, při němž je předmětem určitá situace vyznačující se klidnou atmosférou (les, moře) nebo představa barvy.

- Meditace - hlubší zamyšlení např. nad určitou myšlenkou (tzv. moudrem), biblickým podobenstvím nebo citátem.

- Hudba. Uklidňující vliv může mít jak klasická hudba, tak ten druh hudby, který má daný jedinec rád. Existují i speciální nahrávky uklidňující hudby.

- Beletrie. Léčebný vliv spočívá jak ve čtení, tak i v naslouchání předčítání.

- Humor. Má nezanedbatelný vliv na psychiku, a to zvláště ten druh humoru, který je jedinci blízký.

- Poskytování sociální opory. M Svatošová (1995, s. 65) píše: "Nejlepším lékem na špatnou náladu a smutek je sebrat se a jít někomu udělat radost; stačí maličkost - usmát se, prohodit vlídné slovo, nabídnout pomeranč, dolít vodu, přinést z venku sedmikrásku nebo jinak dát najevo pochopení a lásku."

- Biologická zpětná vazba. Jedinec dostává informace (zpětnou vazbu) o určité proměnné svého fyziologického stavu a potom se pokouší tento stav změnit.

Pomocí přístroje lze sledovat, jak je daná osoba s to ovlivňovat své vlastní fyziologické činnosti. Tato skutečnost umožňuje výcvik ovládání těchto fyziologických činností, což je chápáno jako příprava na zvládání těžkých životních situací (stresů, konfliktů, životních krizí apod.).

- Náboženská víra. Duchovní mediátor zvládání stresu, jež lze definovat jako

"využití kognitivních a behaviorálních technik, které jsou založeny na náboženských a duchovních momentech člověka, při zvládání těžkých životních situací" (Tix, Frazer, 1998, in Křovohlavý, 2001, s. 91).

- Cvičení. Jedinci, kteří pravidelně provádějí aerobní cvičení (jakoukoli činnost zvyšující srdeční frekvenci a spotřebu kyslíku, např. jogging, plavání, jízdu na kole), vykazují při reakci na stresové situace významně nižší srdeční frekvenci a krevní tlak než jedinci, kteří pravidelně nesportují.

41

I dokument 3.1. Pojem zdraví a jeho definice (sidor 27-34)