Fyzická a duševní zátěž se u disponovaných jedinců může projevit vznikem syndromu vyhoření. Tato kapitola hovoří o příčinách, projevech, příznacích a prevenci syndromu vyhoření.
Dle Stocka syndrom vyhoření provází řada příznaků, které jsou velmi obecné, proto jej nelze v počáteční fázi dobře rozpoznat. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace není vyhoření klasifikováno jako nemoc. Je zde uvedena pouze neurastenie, která se projevuje též stavy vyčerpání a únavy. To znamená, že pojišťovny pacientů nehradí léčbu (Stock 2010, s. 14).
Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Pracovníkem zde míníme jak profesionála, tak dobrovolníka (Matoušek aj. 2008, s. 55).
Syndrom vyhoření patří k pomáhajícím profesím, každý pracovník po určité době má některé jeho projevy. Profesionální sociální práce nese pracovníkům neustálý kontakt se skupinami lidí, jejich potřebami, nevyrovnanou psychikou.
Náročná je práce s hendikepovanými lidmi, s lidmi, kteří jsou v určitých zařízeních nedobrovolně např. ve vězení, výchovných ústavech, psychiatrických léčebnách.
Práce s velmi vážně postiženými klienty, zejména mají-li kombinovaná postižení nebo umírajícími je rovněž velmi náročná.
19
Sociální pracovník je angažovaný ve své práci svou osobností. K motivům jeho práce patří motivy osobní, náboženské, někdy i snaha léčit si svá vlastní psychická traumata (Matoušek aj. 2008, s. 55).
Dosáhnout pocitu uspokojení při výkonu práce v sociálních službách je obtížnější než v jiných profesích.
5. 1 Projevy syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření definujeme změnou chování pracovníka (Matoušek aj. 2008, s. 56).
Syndrom vyhoření může vzniknout u některých pracovníků poměrně rychle od doby nástupu do zaměstnání. U některých jedinců k tomuto jevu dochází již za několik týdnů po nástupu do zaměstnání. Někteří pracovníci pracují s vysokým nasazením, snaží se dosáhnout nejlepšího pracovního výsledku. Stávají se na práci závislí pro uznání a souhlas, ne pro peníze. Nebývají proto spokojeni s množstvím vykonané práce. Výsledkem těchto tendencí člověka je vyčerpávající stres.
K typickým projevům syndromu vyhoření Matoušek řadí (Matoušek aj. 2008, s. 56):
• snahu vyhýbat se intenzívním a delším kontaktům s klienty, z klienta se stane
„případ“,
• lpění na zavedených postupech, ztráta citlivosti pro potřeby klienta,
• pracovník práci věnuje jen minimum energie,
• preference administrativních činností,
• důraz na služební postup, na formální pravomoc, na mzdu, na výhody, které plynou ze zaměstnání,
• skeptické úvahy o klientech,
• časté pracovní neschopnosti, někdy i těhotenství,
• omezení komunikace s kolegy, konflikty,
• pocity vyčerpání,
• ojediněle i zneužívání klientů.
Vyjmenované projevy syndromu vyhoření se vyskytují u pomáhajících profesí na všech typech pracovišť. K nejčastěji vyskytujícím se projevům u pracovníků přímé péče řadíme pocity vyčerpání, skeptické úvahy o klientech, konflikty a lpění na zavedených pracovních postupech.
20
Podle Matouška syndrom vyhoření vzniká na pracovištích (Matoušek aj. 2008, s. 57):
• kde není věnována pozornost potřebám personálu,
• kde noví pracovníci nejsou řádně zacvičení,
• kde chybí plány osobního rozvoje,
• kde chybí supervize,
• kde pracovník nemá možnost sdělit problémy a potíže kompetentní osobě a poradit se o možných řešeních,
• kde vládne soupeřivá atmosféra se silnou byrokratickou kontrolou chování personálu i klientů.
Tato pracoviště se neprávem domnívají, že je nutné zaměřit veškerou péči pouze směrem ke klientovi. Péči o pracovníky se téměř nevěnují, často očekávají, že problémy, které vzniknou, si vyřeší pracovníci sami. V případě, kdy se pracovník snaží řešit potíže se svými nadřízenými, nenachází prostor ke komunikaci. Obvykle dochází k tomu, že se nadřízení cítí
ohroženi, snahu o vyřešení problému pociťují především jako kritiku své práce.
Syndrom vyhoření vzniká snadno u osob, které očekávají od práce plnou seberealizaci nebo dokonce ztotožní své soukromí a práci.
Syndrom vyhoření může způsobit i doba strávená na jedné pracovní pozici nebo chybějící zpětná vazba.
5. 2 Vývoj burnout syndromu
Dle Stocka vývoj syndromu vyhoření bývá popisován ve fázích. Postižený fázemi prochází postupně, některé fáze je však možné přeskočit (Stock 2010, s. 23).
Edelwich a Brodski ve fázovém modelu uvádí, že jedinec zpočátku pracuje s velkým nadšením, žije jen svým zaměstnáním, svou energii vynakládá neefektivně, přeceňuje síly – fáze idealistického nadšení (Stock 2010, s. 23).
Ve fázi stagnace se pracovník dostatečně seznámil s realitou a začíná přehodnocovat své ideály, zažívá zklamání. Vykonává svou práci, ale ta už není tak vzrušující jako zpočátku.
Dříve nedůležité věci jako plat a kariérní růst se dostávají do popředí. Rodinný život dostává první trhliny. V této fázi nebývá syndrom vyhoření u jedince pozorován (Stock 2010, s. 24).
21
Ve fázi frustrace pracovník zjišťuje své omezené možnosti, pochybuje o smyslu svých snah, zpochybňuje svou práci. Projevuje se nedostatek uznání ze strany zaměstnavatele i klientů, zklamání vzrůstá (Stock 2010, s. 24).
Stock řadí k hlavním příznakům syndromu vyhoření vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Dochází k vyčerpání fyzickému i emočnímu. Emoční vyčerpání se projevuje podobnými pocity, které bývají často spojeny s depresí např. sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebeovládání, výbuchy vzteku, pocity strachu, prázdnoty, apatie, ztráta odvahy a pocity samoty (Stock 2010, s. 19).
K fyzickým projevům dále patří nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, náchylnost k onemocněním, výskyt kardiovaskulárních poruch, poruch paměti, náchylnost k nehodám (Stock 2010, s. 20).
Odcizení se projevuje u člověka lhostejným postojem ke svému okolí a své práci (Stock 2010, str. 20). Ztrácí cílevědomost, idealizmus, zájem, slábne pracovní nadšení. Klienti, nadřízení i spolupracovníci jsou vnímáni přezíravě, s nechutí.
Pocit odcizení se dle Stocka projevuje (Stock 2010, s. 21):
• negativním postojem k sobě, k životu,
• negativním vztahem k práci,
• negativním vztahem k ostatním,
• ztrátou schopnosti navázat a udržet společenské vztahy,
• ztrátou sebeúcty,
• pocitem vlastní nedostatečnosti i méněcennosti.
Chronická zátěž se projevuje i v soukromém životě podrážděností nebo apatií, nezájmem.
Pokles výkonnosti se projevuje ztrátou důvěry ve vlastní schopnosti, nespokojeností s vlastním výkonem, nižší produktivitou, ztrátou nadšení a motivace, vyšší spotřebou času a energie při práci (Stock 2010, s. 22).
Dle Úlehly (1999, s. 116) jsou pracovníci pomáhajících profesí vystaveni zátěžovým situacím, vyplývajícím z jejich pracovních povinnost. Nejčastějšími příčinami stresů v sociální práci jsou nadměrné počty přidělených případů, rutinnost pracovní náplně, převaha administrativy, nedostatečná spolupráce klientů, špatná supervize a management a zdánlivě nedostatečný pokrok v práci s klienty (Řezníček 1994, s. 65).
22
Jako obranná reakce proti frustraci nastupuje ve fázi apatie vnitřní rezignace. Postižený vykonává pouze nezbytně nutné činnosti, přidávají se pocity zoufalství. Na vzniku těchto pocitů se u pracovníků přímé péče významně podílí práce s klienty trpícími demencí, nevyléčitelně nemocnými a umírajícími, nevyhovující organizace práce, manažerská selhání vedoucích pracovníků. Pokud se přidruží problémy v osobním životě, vyvine se syndrom vyhoření poměrně rychle.
5. 3 Ochrana před vyhořením
Dle Stocka prvním krokem je přiznat si, že v daný okamžik je toho na postiženého moc.
Je třeba se na pracovní a soukromé problémy dívat s odstupem, získat nadhled. Rovněž doporučuje vytvořit si fyzický odstup, odjet nebo provést v sobě důkladnou inventuru a zmapovat svůj stres (Stock 2010, str. 60).
Pokud člověk zjistí, co mu ubírá energii, určí si cíle, které je třeba zvládnout. Cíle je nutné formulovat pozitivně.
K podpůrným metodám ochrany proti syndromu vyhoření Stock řadí využití relaxačních metod jako např. (Stock 2010, s. 70):
autogenní trénink podle Schultze,
• uvolnění svalů dle Jacobsona,
• asijské techniky – jóga, tai chi,
• hypnóza, autohypnóza,
• meditaci,
• biofeedback.
Tyto techniky nabízí vzdělávací centra v různých kurzech. Lze využít literaturu, ke zlepšení depresivních stavů přispívá i kondiční cvičení.
Podstatné je omezení pracovní zátěže např. zkrácením pracovní doby, využitím dovolené nebo odchodem do předčasného důchodu (Stock 2010, str. 76).
V zaměstnání je dobré začít navazovat kontakty, komunikovat se spolupracovníky o týmové práci, efektivitě práce.
Dobrým řešením bývá týmová supervize. Pokud je situace v práci komplikovaná, někdy nastane nutnost zaměstnání opustit.
Na vznik syndromu vyhoření mají vliv i kvalitní sociální vztahy, hlavně fungující rodina, přátelé, dobré sousedské vztahy. Pokud je pracovník přímé péče s volbou svého zaměstnání
23
spokojen, má dobré organizační schopnosti, je schopen komunikovat se spolupracovníky, umí si vytvořit pohodu při vykonávání pracovních činností a zároveň cítí oporu ve své rodině, pak se syndromu vyhoření pravděpodobně ubrání (Stock 2010, str. 85).
Jak uvádí Matoušek prevencí syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí je především kvalitní příprava na profesi, jasná definice poslání organizace a metod práce, jasná definice profesionální role pracovníka a náplň práce, systém zácviku nových zaměstnanců.
Dále k prevenci syndromu vyhoření řadí plány osobnostního rozvoje, podporu dalšího vzdělávání, supervizi nebo omezení pracovního úvazku. Doporučuje kombinovat přímou práci s klienty s jinými činnostmi. Významnou roli v prevenci syndromu vyhoření zastává sociální opora pracovníka tj. rodinné zázemí, společné trávení volného času nebo provozování zájmových činnost (Matoušek 2008, s. 58).
Aby zátěžové situace pracovníci pomáhajících profesí zvládali co nejlépe, je dobré absolvovat sebezkušenostní výcvik, odborné kurzy a semináře, supervize. Nezastupitelnou roli hraje pohoda ve společenských vztazích pracovníka a vzájemná opora partnerů v osobním životě.