• No results found

2.2 TEORIE LOKALIZACE

2.2.2 Všeobecné teorie lokalizace

Teorie všeobecné lokalizace řeší aspekty prostorové ekonomiky v rámci celého národního hospodářství, tedy bez ohledu na jednotlivá odvětví. Hlavním představitelem této teorie byl

3 Faktory deglomerační naopak zapříčiňují rozptýlení výroby.

4 Suroviny a zdroje, které jsou v území rozmístěny rovnoměrně v dostatečném množství a v požadované kvalitě za stejnou cenu, takže svým četným výskytem na rozdíl od lokalizovaných materiálů (vyskytujících se pouze v omezeném počtu) neovlivňují lokalizaci.

5 Tento index (dále MI) vyjadřuje poměr lokalizovaných surovin k váze produkce. V indexu nejsou zahrnuty všechny potřebné suroviny, ale pouze ty, které je nutno dopravovat. Jeho velikost je tedy rozhodující podmínkou pro určení lokality s nejnižšími dopravními náklady. Pokud je MI vyšší než 1, jedná se o materiálově orientovanou firmu, která svou lokalizaci přiblíží zdrojům surovin. Pokud bude hodnota MI menší než jedna, bude firma orientována spíše na spotřebu a umístí se tak blíže konečnému trhu.

Lösch (1978, s. 5), který v závislosti na úhlu pohledu jako hlavní lokalizační faktor určil odbytový trh a jako vedlejší faktory minimalizaci nákladů na dopravu a na práci. Původní lokalizační teorie byly dle Lösche (1978, s. 9) nejdříve podrobněji diskutovány von Thünenen, detailněji formovány Launhardtem a do mezních případů shrnuty Weberem.

Alfred Weber abstrahoval ve své lokalizační teorii od diferencovaných realizačních cen v závislosti na prostorovém umístění trhu a August Lösch abstrahoval od diferencovaných výrobních nákladů v závislosti na umístění firmy. Teorie, které neabstrahují ani od prostorově diferencovaných výrobních nákladů ani od prostorově diferencovaných realizačních cen, se začaly rozvíjet zejména po druhé světové válce a jsou shrnovány pod tzv. americkou školou. Tyto teorie mají podobu složitých matematických modelů o optimálním umístění firmy. Jedním z jejich nejznámějších představitelů je americký ekonom Walter Isard (1956), který modifikoval teorii, jež se sice opírá o Weberovu a Löschovu, ale dává jí nový syntetizující a zobecňující charakter. Typickým znakem těchto teorií je snaha o co nejpřesnější přiblížení praxi a o komplexní zahrnutí ovlivňujících faktorů. V případě Isarda to znamená možnost využití tehdy nových abstraktních matematicko-ekonomických schémat, modelů a počítačové techniky. Další všeobecnou teorii lokalizace se pokusil vytvořit Predöhl, jehož teorie vychází z optimálního umístění na základě nalezení minimálních výrobních nákladů a všeobecného substitučního principu výrobních faktorů.6 Dopravní náklady jsou v této teorii považovány za jeden druh výrobních nákladů a trh zde již není soustředěn do jednoho bodu. Dopravu jako nejdůležitější lokalizační faktor ve své teorii uvádí také Palander, který se orientuje na maximalizaci zisku a poprvé využívá časové analýzy vzhledem k existenci procesu prostorové koncentrace a vzájemné konkurence (Kadeřábková, 1996, s. 42), pracuje s cenou determinovanou tržní pozicí prodávajícího a velikostí jím ovládaného trhu a dále předpokládá řadu zjednodušení, jako například homogenitu dopravních ploch či skutečnost, že dopravní tarify jsou funkcí vzdálenosti (Matoušková, 2000, s. 8). Jeho analýza spočívá v nalezení nákladového optima, přičemž jako proměnná zde vystupuje poloha firmy.

Odlišný pohled na uspořádání firem v prostoru má pak francouzská škola, ze které stojí za

6 Jestliže se tedy bude cena nějakého výrobního faktoru měnit, zatímco ceny ostatních výrobních faktorů zůstanou zachovány, bude se firma snažit substituovat drahé zdroje levnějšími.

zmínku především Perroux, který ve své teorii přisuzuje dominantní vliv působení několika málo zemí světa na hospodářský růst ostatních zemí. Tato teorie se nazývá jako teorie pólů rozvoje a jejím základním předpokladem je skutečnost, že růst se neprojevuje ve všech oblastech ve stejné intenzitě, čase a se stejnými efekty. Na Perrouxovu odvětvovou polarizaci navazují teorie regionální polarizace, mezi jejichž hlavní představitele patří Myrdal (1957) a Hirschman (1958). V jejich pojetí je již pól růstu označen jako silně rostoucí region či lokalita.

Neoklasickou ekonomii a racionální chování odmítá nejstarší americký institucionalismus, který se zaměřuje na řešení praktických problémů a na ochranu spotřebitele a malého podnikatele před velkými korporacemi a silnými zájmovými skupinami. Institucionalisté ve svých teoriích nenahlížejí na trh jako na nástroj optimální alokace, ale jako na společenskou instituci, která je dána celkovým institucionálním uspořádáním ekonomiky (Holman a kol., 2001, s. 539). Mezi hlavní představitele institucionalismu patří Commons (1936, s. 238), dle jehož názoru se firma snaží především optimalizovat výrobní postupy a docílit tak maximálního zisku. Dalšími významnými představiteli jsou Berle a Means (1932, s. 217), kteří se zabývali lokalizací u velkých amerických korporací, které díky své tržní síle diktují ceny a trh již sám o sobě nerozhoduje o alokaci zdrojů ani investic.

Dalším významným představitelem, který se pokusil popsat prostorové uspořádání firem, byl již zmíněný Hotteling (1929, s. 45), který se zabýval dopadem různých cen na tržní zónu a do neoklasického modelu zavedl prvky nedokonalé konkurence. To znamená, že i malé firmy se v jeho modelu snaží o dosažení pozice monopolu alespoň na určitém území.

Dále se zabýval tzv. duopolem7, kde díky předpokladu neelastické poptávky dochází k závěru, že pokud bychom měli dva podniky stejné výrobní činnosti, budou se nejspíše lokalizovat na stejném místě a tím se snažit o maximalizaci tržní zóny. Posunem ke konkurentovi totiž zvětšuje daná firma rozsah svých zákazníků, aniž by dosavadní ztratila.

Pokud se v teorii upustí předpoklad neelastické poptávky, bude trh nejspíše rozdělen rovnoměrně v závislosti na dopravních nákladech poptávajících. Snížení ceny jednoho z výrobců by pak vyvolalo přesun části spotřebitelů od ostatních dražších výrobců.

7 Duopolem rozumíme oligopolní prostředí pouze se dvěma firmami.