Eysenck definuje osobnost jako relativně trvalou organizaci charakteru, temperamentu, intelektu a tělesných vlastností, které specifickým způsobem určují přizpůsobení jedince prostředí.
Podle Eysenckovy teorie osobnosti je delikvence projevem nedostatečné socializace, jež se uskutečňuje prostřednictvím podmiňování. Delikventní chování bývá spojeno s potížemi s podmiňováním, které mají především extroverti. Eysenck předpokládal, že osobnost delikventa se vyznačuje vysokou extroverzí a neerotičností, ale také psychotičností ve srovnání se zdravou populací. Mimo to lze u delikventů očekávat také podstatně vyšší stupeň impulzivity, která by u nich mohla ještě více narušovat jejich adaptaci..
Zdá se, že příčiny delikventní činnosti lze jen nesnadno vysvětlit pouze v rámci vymezeném Eysenckovými dimenzemi osobnosti, alespoň v našich sociálně kulturních podmínkách. Eysenck přehlíží sociální vlivy, neboť se domnívá, že nejsou tématem psychologické vědy, ale sociologie, ačkoliv v genezi delikventního chování považuje sociální podmiňování za významné hledisko. (Koudelková, 1995, s. 65-67)
Při chápání osobnosti dítěte (pro naši práci hovořme o období prepuberty) a osobnosti mladistvého (hovořme převážně o období puberty) je třeba znát , co se odehrává v člověku v těchto rizikových vývojových stádiích. Díky těmto znalostem je možno předejít výchovným chybám a částečně předejít delikventnímu utváření osobnosti dítěte a mladistvého.
Prepuberta (10-12 let). Konec dětství je svým způsobem i obdobím „vstupu do světa společných hodnot", vše je ale „hodnotné" jen tehdy, má-li to hodnotu i v očích jiných. Dokonce i oblečení „musí mít" znaky oceňované vrstevníky. Dítě se tak stává dosti konformní - chce být hodné, dobře se učit, líbit se kamarádům atp. - nicméně ještě se mu to často nedaří.
S věkem se začínají dožadovat větší svobody. Vadí jim, když za ně rozhoduje někdo jiný, domnívají se, že by už samy dokázaly sledovat vlastní povinnosti. Stále více tak u nich sílí snaha výrazněji zasahovat do výběru osobních zájmů a cílů. Přestávají se již omezovat jen na pasivní přebírání názorů autorit a snaží se pozvolna v rámci svých možností o stále samostatnější úsudky. Proto se mezi sebou často přou. Usměrňujícím faktorem se však stávají mínění ostatních kamarádů, zvláště ,hodnoty, normy a cíle"
referenční skupiny vrstevníků. (Čačka, 2000, s.108)
Puberta (12-17 let). Je to doba vymykání se z pout rodiny a hledání nezávislé cesty životem, doba vnitřních i vnějších konfliktů bez jasných životních norem, plánů, stylu, s kolísavým sebevědomím atp. Nedůtklivost s přecitlivělostí napovídá, že jedinec ještě nedospěl k vnitřní harmonii. Po vrcholné fázi dětství tak nastává vlivem hormonálních změn a nového sociálního zařazení období s řadou charakteristických projevů např.:
1. V oblasti citů - zvýšená emocionalita, projevy lability emocí, poslušnost střídaná s nedůtklivostí, přátelskost s urážlivostí až hrubostí;
2. V oblasti Jáství - nejistota projevu, společenskost se snahou po izolaci, labilita sebehodnocení, halasná předvádivost přehlušující pocity méněcennosti, nadšení střídané nezájmem až apatií;
3. V oblasti vůle - klackovité chování, nevyvážené reakce a výkony, činorodost střídající se s leností atp.
Nelze si však představovat, že všechny uvedené příznaky může někdo překonat sám od sebe a navíc si najít i tu „nejlepší cestu dál". Významným „světlem v temnotách" a nadějí všech vychovatelů je postupně se prohlubující vnitřní „ orientace na dospělost". Spočívá v úsilí o nové kvality sebepojetí, přispívající k vyšší integrovanosti osobnosti - hlavnímu úkolu fáze dospívání. (Čačka, 2000, s. 228)
Ze srovnávacích studií založených na popisu chování bylo zjištěno následující:
Často zkoumaným jednotlivým znakem osobnosti, o němž se předpokládá, že se podílí na kriminálním chování mládeže, je impulzivita, čili opačně vymezeno, schopnost odložit uspokojení. Mnoho studií prokázalo, že osoby chovající se delikventně dávají přednost okamžitému uspokojení před uspokojením vzdáleným, a to i v případech, kdy odměna za oddálené uspokojení potřeby je mnohokrát vyšší než zisk, který přinese okamžité uspokojení potřeby. Osoba se sklonem k delikvenci má tendenci jednat podle hesla: Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.
Dalším často zkoumaným znakem osobnosti v souvislosti s delikventním jednáním je sebehodnocení (self-concept). S větší přesvědčivostí než u předchozí charakteristiky docházejí výzkumníci k závěru, že většina delikventně jednajících lidí má negativní sebehodnocení, že si sebe neváží, že sami sobě nepřipisují hodnotu, případně - v mírnějších formulacích – že nemají o své hodnotě jasnou představu, že jejich sebehodnocení je zmatené, plné protikladů. U menší podskupiny delikventně jednajících mladistvých je naopak zjišťováno sebehodnocení nerealisticky zvýšené, jež je dáváno do souvislosti s vysokou pohotovostí k agresivní obraně vlastní osoby.(
Matoušek, Kroftová, 2003, s.55-56)
Osobnost je specificky lidské dynamické uspořádání duševního života, je to bio – psycho – sociální jednota (interakce psychických, somatických a sociálních jevů), syntéza všeho původního (zděděného, vrozeného) a získaného (osvojeného během individuálního vývoje, zejména v průběhu socializačního procesu). Její podstatnou charakteristikou je typičnost, jedinečnost pro daného jednotlivce, projevující se chováním, jednáním a sebeuvědoměním. Osobnost je součástí prostředí (přírodního, společenského), které ji v určité míře ovlivňuje a na které ona specifickým způsobem působí. (Švingalová, 2006, s.8-10)
Člověk, který se dopouští trestné činnosti, má z hlediska běžného názoru vždycky narušenou morálku. Průzkumy prováděné na delikventně se chovající mládeži neukazují významné rozdíly mezi touto mládeží a mládeží nedelikventní v prvním znaku. I delikventně se chovající mladiství většinou dobře vědí – na úrovni neangažovaného názoru -, co je pro ně a pro společnost „dobré“ a co „zlé“. Jenom jistá malá část delikventně se chovající mládeže má morální postoje z hlediska standardní morálky zcela zavrženíhodné, odvozené např. z postojů vůdců satanistických skupin (člověk má realizovat všechny své sklony, včetně zlých a deviantních, aby se vnitřně osvobodil) nebo z postojů vůdčích osobností skinheadských skupin (člověk má bojovat
za rasovou čistotu své země a nemilosrdně pronásledovat příslušníky jiné rasy jen proto, že mají jinou barvu pleti). Pachatelé většiny ostatních trestných činů vědí – podle výsledků empirického šetření – velmi dobře, že to co provedli, dělat neměli, cítí jen o něco menší zábrany k provedení trestného činu a v menší míře něž jiní mladí lidé (kteří meze zákona nikdy nepřekračují) pociťují následné pocity studu a pocity viny.
Komunikační dovednosti a způsob řešení konfliktů jsou dalšími znaky, v nichž se průměry delikventně a nedelikventně jednajících mladých lidí liší. Delikventně jednající jedinci mají, jak se dá předpokládat, v průměru nižší schopnost vnímat sociální významy lidského chování, řadí je do méně kategorií, hůře tolerují dvojznačnost v sociální komunikaci, na sociální chování reagují méně přiměřeně – z hlediska běžných norem – a konflikty řeší méně konstruktivně, zkratovitěji i agresivněji. (Matoušek, Kroftová, 2003, s.57 a 59)
V policejní praxi se často setkáváme s mládeží, která má narušenou morálku a sebehodnocení. Věk dospívání se stále snižuje a ještě malé děti se musí poprat s problémy, náležícími dospělému. Díky stále se zvyšující zátěži na dětskou osobnost se snižuje i věk, kdy se dítě začíná chovat impulsivně. Můžeme zde hovořit o typickém
„puberťáckém chování“. Díky této zátěži, kterou na dítě společnost nakládá, vzniká spousta předpokladů k tomu, aby dítě svou osobností problém nezvládlo a jednalo pak asociálně.