Stres vzniká u pracovníků pomáhajících profesí jako důsledek dlouhodobého zatížení organizmu, ke kterému dochází při řešení náročných a opakujících se problémů a situací klienta.

Křivohlavý uvádí, že slovo stres k nám proniklo z anglického stress, a to vzniklo z latinského slovesa stringo, stringere, strinxi, strictum, což znamená podle latinského slovníku utahovati, stahovati, zadrhovati (Křivohlavý 1994, s. 7).

Úsloví býti ve stresu lze tedy rozumět jako býti vystaven tlakům.

„Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná“ (Křivohlavý 1994, s. 10).

Stres chápeme jako stav zvýšeného zatížení organizmu. Stres může mít i určitý pozitivní význam. Vztah míry stresu je dobře měřitelný s dosazeným výkonem (Paulínová 1998, s. 85).

11

Přiměřená stresová situace nutí člověka ke koncentraci a zvyšuje jeho výkonnost. Toto tvrzení platí i v pomáhajících profesích. Pokud se však stresové situace opakují a pracovník je trvale přetěžován fyzicky i psychicky, dochází v mnoha případech ke vzniku syndromu vyhoření.

3. 1 Projevy stresu

Stres vnímáme jako stav ohrožující, kdy dochází k přetěžování organizmu a stavům vyčerpanosti. Narušení rovnováhy provázejí nejrůznější příznaky: třes celého těla, chvění, bušení srdce, pocení, kousání nehtů, noční pomočování, panika, pocit osamělosti mezi lidmi, koktání, negativní emoce a reakce, zvýšená chuť k jídlu (Křivohlavý 1994, s. 30).

Jestliže se tyto příznaky opakovaně dostavují a člověk neřeší jejich příčiny, je pravděpodobné, že se po určité době na jejich základě vyvine psychosomatické onemocnění.

Mezi onemocnění, kde si lidé psychickou příčinu uvědomují, patří žaludeční vředy, bolesti hlavy, nespavost, žlučníkové záchvaty, vysoký krevní tlak, infarkty, diabetes, bolesti hlavy a páteře, zažívací obtíže, snížení funkce imunitního systému a mnohé další.

Křivohlavý (1994, s. 30) k fyziologickým příznakům stresu řadí např.:

• bušení srdce (palpitace),

• bolest a sevření za hrudní kostí,

• nechutenství a plynatost v abdominální oblasti,

• bolesti břicha, průjem,

• sexuální impotenci,

• bolesti hlavy,

• nepříjemné pocity v krku,

• svalové napětí v krční oblasti.

Za emocionální příznaky Křivohlavý považuje prudké a výrazné změny nálady, neschopnost projevit emocionální náklonnost, nadměrné starosti o svůj zdravotní stav i vzhled, nadměrnou únavu, omezení kontaktu s druhými lidmi. K behaviorálním příznakům stresu patří např. nerozhodnost, zvýšená absence v pracovním procesu, nemocnost, zhoršená kvalita práce, větší spotřeba a závislost na návykových látkách, ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání (Křivohlavý 1994, str. 30)

12

Jak uvádí Vágnerová, znaky stresových situací lze shrnout do několika bodů (Vágnerová 2009, s. 50):

Pocit neovlivnitelnosti situace. Člověk vnímá s větší pravděpodobností určitou situaci jako stresovou, pokud je přesvědčen, že nelze zabránit tomu, aby vznikla.

Přesvědčení, že můžeme průběh událostí nějak ovlivnit, snižuje prožitek stresu.

Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace.

Nemožnost odhadnout, kdy tato situace vznikne, a tudíž se na ni nelze připravit, zvyšuje pocit intenzity stresu. Takto může působit i obava z opakování přírodní katastrofy, např.

nových záplav.

Pocit nezvládnutelnosti situace, která klade subjektivně nepřiměřené nároky. Například pokud člověk není schopen zvládnout požadavky určitého zaměstnání nebo je přesvědčen, že se nemůže ubránit šikaně, které je vystaven na pracovišti. Za subjektivně neřešitelné mohou být považovány i některé vnitřní konflikty, např. dítě trpí nevhodným chováním otce-alkoholika, ale zároveň by rádo získalo jeho lásku.

Nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn vyvolává pocit dezorientace, zásadní změna životních zvyklostí klade vysoké nároky na adaptaci a znehodnocuje význam fungujících strategií chování. Takovou situací je např. přechod do jiného typu školy, úraz či rozpad rodiny.

Paulínová ve své knize uvádí, že mezi vnější příčiny vyvolávající stresové situace patří dlouhodobé duševní vypětí bez úlevy, hluk, neustálý spěch, tlak termínů. Také sem můžeme zařadit nedostatek pohybu, monotónnost, nedostatek podnětů, nedostatek spánku a odpočinku i narušené vztahy v rodině nebo na pracovišti (Paulínová1998, s. 86).

K vnitřním příčinám, které vyvolávající stresové situace Paulínová řadí negativní emoce a myšlenky, pocity viny a špatné svědomí, obavy a strach z budoucnosti, nemoc, bolest, nedostatek sebevědomí. Zmiňuje též trvalou podřízenost a neschopnost uhájit svá práva. Tyto příčiny ve velké míře mohou vyvolávat stresové reakce právě u seniorů, pak dochází ke sporům s pečujícími (Paulínová 1998, s. 86).

Jako jednu z možností odstranění negativních příčin stresu Paulínová doporučuje psychickou cestu. Základním předpokladem je uvědomit si a přiznat si přítomnost negativního stresového stavu. Dalším krokem je poctivé hledání a odhalení příčin tohoto stavu. Není-li totiž problematická příčina nalezena, racionálně vysvětlena, adekvátně prožita a řešena, nemůže se dostavit potřebná úleva a ozdravění (Paulínová1998, s. 86).

13

Psychosomatická cesta je dlouhodobější a vyžaduje zásadnější změnu životního stylu ve smyslu rovnovážného a stálého aktivizování všech důležitých aspektů života. Znamená vědomě kultivovat vztahy s rodinnými příslušníky, s přáteli, dopřát si čas na koníčky, mít možnost radovat se z pracovních úspěchů, dbát na zdravou výživu, mít čas na dostatek pohybu, na odpočinek i na aktivní péči o své zdraví ( Paulínová 1998, s. 86).

3. 2 Zvládání a prevence stresu

Pro pracovníky přímé péče je důležité nejen stresory identifikovat, ale také znát metody zvládání stresu a zátěžových situací, ke kterým často dochází při výkonu práce s klienty.

V této kapitole jsou výše zmíněné dovednosti uvedeny.

Ke zvládání stresu Křivohlavý doporučuje např. metodu adaptace nebo copingu.

Adaptace je schopnost organizmu přizpůsobit se novým neobvyklým a náročným změnám a vlivům vnějšího prostředí. Coping znamená zvládání stresu, nadlimitní zátěže např. boj pacienta s bolestí a pocity spojenými s těžkou bolestí. Účelem copingu je odstranění nebo snížení škodlivého vlivu nadlimitní zátěže (Křivohlavý 1994, s. 38 - 42).

Křivohlavý ve své knize uvádí strategie zvládání stresu (Křivohlavý 1994, s. 44):

1. Strategie apatie: ten, kdo se dostává do těžké stresové situace, chová se ke všemu zcela apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese, beznaděje.

2. Strategie vyhnutí se působení noxy (škodliviny): jde o obdobu vyhnutí se rozzuřenému býku – uskočit stranou. V emocionální sféře se to projeví pocity obav a strachu.

3. Strategie napadení útočníka (noxy): „ jde o snahu zabít komára, který mne chce píchnout“.

4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly: jde o výcvik dovedností, sebekontroly a sebevlády.

Právě s těmito metodami a strategiemi zvládání stresu by měl být pracovník přímé péče seznámený, měl by být schopen je využívat právě při řešení zátěžových situací co nejlépe, aby tak předešel konfliktům.

Dle Mlýnkové by si měl pracovník vytvořit jistý pozitivně laděný odstup od klientů. Není ale možné, aby se pracovník chránil proti stresu na úkor péče o klienta. Neprofesionální chování pracovníka se může projevovat odosobněním, kdy se obyvatel stává případem, mrzákem, „tím, co má revma“ (Mlýnková 2010, s. 43).

14

Někdy dochází k izolaci od klienta, která se projevuje strohým, chladným chováním ke klientům. Profesionál zaujímá roli experta vůči laikům (Mlýnková 2010, s. 43).

Pokud je nárok pracovní situace vnímán spíše jako ztráta než přínos např. něco nového se naučit, bude tato situace pravděpodobně hodnocena jako stresující.

Účinným prostředkem redukce stresu je vyhnout se osobnímu prožívání lidských osudů a vztahování je k vlastní osobě. Pracovník se nesmí nechat zahltit problémy klientů. Jistý emoční odstup od klientů je nezbytný (Mlýnková 2010, s. 43).

Prevenci stresu provádíme především přirozenými prostředky. Jsou vhodné některé psychologické a psychoterapeutické techniky např. různé formy relaxace, meditace, řízené imaginace, cvičení jógy.

Mezi často využívané metody relaxace patří autogenní trénink, Jacobsenova postupná relaxace, jejichž principy si pro ilustraci uvedeme dále v textu.

Tyto techniky jsou založené na celkovém zklidnění mysli, uvolnění svalového napětí, regulaci dechu, regulaci myšlení, využívají se preventivně i terapeuticky.

Jak uvádí Kratochvíl, metodu autogenního tréninku vypracoval berlínský neurolog a psychiatr Schultz (1884-1970), který vedle analytických přístupů zdůrazňoval význam tzv.

aktivních klinických metod (Kratochvíl 2006, s. 169): hypnózy, sugesce, relaxace a tréninku.

Pokud chceme odstranit stres, je nutné odstranit negativní vzorec chování a nahradit ho vzorcem pozitivním. Pozitivní vzorec musíme zafixovat do podvědomí. Odborník pomůže definovat stresory a vzorce a pomůže s nápravou (Gajdošová 2012, s. 29).

Autogenní trénink je metoda krátkých, pravidelných, systematických cvičení. Cvičení pacient provádí třikrát denně asi 3 - 5 minut vleže, později může cvičit 15 minut. Základem cvičení je vyvolání pocitů tíhy, tepla, klidného dechu, chladného čela. Cvičení končí vždy odvoláním relaxace (Kratochvíl 2006, s. 169).

Jacobsenova relaxace používá svalové napětí a uvolňování. Nejprve se nacvičuje relaxace ruky. Ruku je nutné zatnout v pěst a následně co nejvíce uvolnit. Zároveň si uvědomujeme, kde v ruce vzniká napětí, jak je silné a poté si uvědomujeme uvolňování.

Následuje cvičení svalů hlavy, zejména obličejových (zamračení – uvolnění, nakrčení nosu – uvolnění). Dále nacvičujeme relaxaci šíje, ramen, zad, břicha a hrudníku, bederní část zad a dolních končetin. Pacient nacvičuje relaxaci vsedě. Vhodné je takto cvičit denně, napětí v těle se podaří postupně odstranit, následně se to daří i psychice (Gajdošová 2012, s. 29).

Řízená imaginace. Při používání této metody se klient ponoří na delší dobu do různých obrazů, motivů či témat, u kterých má delší dobu setrvat. Tato metoda může sloužit

15

k sebezdokonalení se zaměřením na budoucnost nebo k analytickému odhalování méně vědomých motivů vlastního jednání nebo skrytých konfliktů (Kratochvíl, 2006, str. 176).

Jóga využívá meditaci, nacvičování tělesných pozic a dýchání.

Tyto psychoterapeutické techniky pracovníci mohou ovládnout prostřednictvím různých výcviků, pořádaných mnoha renomovanými vzdělávacími institucemi.

Mezi psychické stavy také řadíme frustrace, kterými pracovníci přímé péče mohou trpět, pokud nezvládají techniky, uváděné v předchozí kapitole.

Jak uvádí Paulínová, frustrace úzce souvisí se stresem. Pochází z latinského slova frustra, což v překladu znamená nadarmo, zbytečně. Jde o psychický stav, který nastává při neuskutečnění, nenaplnění nebo zmarnění něčeho pro člověka velmi důležitého (Paulínová 1998, s. 87).

Každý člověk má jinou míru frustrační tolerance. Někteří lidé jsou silní a vyrovnaní, jiní obtížně snáší i menší psychickou zátěž. K obranným mechanizmům patří agresivní nebo depresivní chování, výmluvy, unikání před složitou situací. Může dojít i k regresi tj. primitivnímu způsobu chování, k úniku do nemoci, obviňování druhých. Za těmito projevy se skrývají osobní problémy a traumata. Úlevu nám přinese otevřené chování a prožívání.

Dle Vágnerové (2008, s. 48 – 49) jako frustrující označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno uspokojení subjektivně důležité potřeby. Frustrace je neočekávaná ztráta naděje na uspokojení. Tato situace vyvolává prožitek zklamání, stimuluje reakce zaměřené na vyrovnání nepříznivé situace. Pokud člověk neočekává nic dobrého, nebývá zklamán – omezení pozitivního očekávání je jednou z běžných obranných reakcí. Frustrující zkušenost je relativně častá, může být do jisté míry i žádoucí, protože nutí člověka k lepšímu úsilí hledat jiná řešení.

Člověk může být frustrován vnějšími vlivy, vlastními zábranami, nepřiměřeně vysokými

aspiracemi, nízkým sebehodnocením, nízkou sebedůvěrou (Vágnerová 2008, s. 49).

To zda jedinec zpracuje frustrující zkušenosti pozitivně a využije pro svůj další rozvoj, záleží na celkovém emočním klimatu (Vágnerová 2008, s. 49).

16

I dokument Zátěžové situace v pomáhajících profesích Stressful situations in helping professions Technická univerzita v Liberci (sidor 17-23)