Zaměření finanční analýzy z pohledu jejích uživatelů

I dokument Zhodnocení finanční situace vybraného podnikatelského subjektu (sidor 21-0)

Posledním charakterizovaným, avšak neméně významným uživatelem finanční analýze je stát, jehož hlavním zájmem ve vztahu k podnikové sféře je zjišťování a kontrola plnění daňových povinností. Státní orgány dále využívají informace o podnicích pro kontrolu firem se státní majetkovou účastí či svěřenou státní zakázkou, dále také pro statistické účely a rozdělování finančních výpomocí, jako jsou například subvence, dotace, vládou garantované úvěry apod. (Grünwald, 2007; Kislingerová, 2004)

Je nutné zmínit, že uvedený výčet uživatelů finanční analýzy není úplný. Pro potřeby práce jsou charakterizovány pouze ty subjekty, které mají nejvýznamnější vliv na činnost podniku. Grünwald (2007) zmiňuje ještě další možné zájemce o finanční analýzu, jako jsou například finanční analytici, daňoví poradci, oceňovatelé podniku, burzovní makléři, pracovníci univerzit, novináři a široká veřejnost. Členění uvedených uživatelů z hlediska jejich zájmů ve vztahu k finanční analýze rekapituluje následující obrázek.

Zdroj: Vlastní zpracování

2. Zdroje dat pro finanční analýzu

Vypovídací schopnost výsledků finanční analýzy je do značné míry podmíněna množstvím dostupných zdrojových dat. Z důvodu, že informace obsažené v těchto datech by měli být nejen kvalitní, ale také komplexní, je nutné při analýze identifikovat pokud možno veškerá data, která by mohla jakýmkoli způsobem zkreslit výsledky hodnocení finančního zdraví podniku (Růčková, 2010).

Z předchozích kapitol je již známo, že základní data pro finanční analýzu jsou z převážné většiny čerpána z účetních výkazů. Tyto výkazy lze podrobněji členit na účetní výkazy finanční a vnitropodnikové. Finanční účetní výkazy představují zdroj informací zejména pro externí uživatele, neboť se jedná o veřejně dostupné informace, které je firma povinna zveřejňovat nejméně jednou ročně v rámci účetní závěrky (příp. výroční zprávy). Přesto je možné tyto výkazy označit za stěžejní zdroj dat pro firemní finanční analýzu, neboť podávají informace o stavu a struktuře majetku, zdrojích jeho financování, tvorbě a užití výsledku hospodaření a peněžních prostředcích. Vnitropodnikové účetní výkazy jsou naopak určeny individuálním informačním potřebám interních uživatelů3 v konkrétní firmě. Informace v těchto výkazech tedy logicky ani nemají právně závaznou strukturu a zpravidla nejsou firmami zveřejňovány. Přístup k těmto informacím však vede ke zpřesnění výsledků finanční analýzy a umožňuje eliminovat riziko odchylky od skutečnosti (Růčková, 2010).

Mezi základní finanční účetní výkazy se řadí rozvaha a výkaz zisku a ztráty, které jsou standardně součástí účetní závěrky, jejíž struktura a zveřejňovací povinnost je v České republice upravena v zákoně č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Součástí každé účetní závěrky je také příloha k účetní závěrce, která obsahuje doplňující informace ke zmíněným výkazům a může zahrnovat i přehled o peněžních tocích (výkaz cash flow) nebo přehled o změnách vlastního kapitálu. Další informace pro posouzení finanční situace lze v případě firem, které podle § 21 zákona o účetnictví podléhají auditu, najít ve výroční zprávě, která kromě uvedené závěrky obsahuje například bližší informace o podnikatelské činnosti, předpokládaném vývoji, aktivitách v oblasti výzkumu a vývoje dané firmy, atd. (Kislingerová, 2004) Následující kapitoly se věnují podrobné

3 Jedná se zejména o informační potřeby managementu pro podnikové řízení.

charakteristice hlavních účetních výkazů využívaných při finanční analýze, tedy rozvaze, výkazu zisku a ztráty a přehledu o peněžních tocích.

2.1 Rozvaha

Rozvaha je účetní výkaz, který v peněžním vyjádření zachycuje stav majetku (aktiv) v podniku a zdrojů jeho financování (pasiv) k určitému časovému okamžiku, nějčastěji k poslednímu dni účetního období (Grünwald, 2007). Při sestavování rozvahy musí být dodržen tzv. princip bilanční rovnosti neboli bilanční princip, při kterém platí, že součet aktiv se musí rovnat součtu pasiv (Kislingerová, 2004). Účelem tohoto výkazu je podat věrný obraz o majetkové a finanční struktuře podniku a jeho finanční situaci (Růčková, 2010). Podává například informace o tom, v jakých konkrétních druzích je majetek vázán, jak je oceněn a jaká je míra jeho opotřebení, dále jaká je výše a struktura vlastních a cizích zdrojů a také jakého zisku podnik dosáhl v daném účetním období a jak byl tento zisk rozdělen, případně jaká byla velikost vykázané ztráty a zda a jak byla tato ztráta uhrazena (Kovanicová, 1995a). Zjednodušená struktura rozvahy je uvedena tabulce 1. Pro analýzu financí podniku je nezbytná znalost dílčích položek aktiv a pasiv. Následující kapitoly se proto věnují jejich charakteristice.

Tabulka 1: Struktura rozvahy ve zkráceném rozsahu

Označení AKTIVA Označení PASIVA

AKTIVA CELKEM PASIVA CELKEM

A. Pohledávky za upsaný základní kapitál A. Vlastní kapitál

B. Dlouhodobý majetek B. Cizí zdroje

C. Oběžná aktiva C. Časové rozlišení

D. Časové rozlišení

Zdroj: Vlastní zpracování podle KNÁPKOVÁ, Adriana, Drahomíra PAVELKOVÁ a Karel ŠTEKER: Finanční analýza: komplexní průvodce s příklady, s. 23.

Aktiva (Majetková struktura podniku)

Majetková struktura podniku je v rozvaze zastoupena jednotlivými položkami aktiv (viz tabulka 2), jejichž přítomnost ve firmě je výsledkem minulých investičních rozhodnutí.

Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že jejich společnou charakteristickou vlastností je schopnost přinést v budoucnu firmě ekonomický prospěch (Růčková, 2010; Kislingerová, 2004). „Základním hlediskem členění aktiv je především doba jejich upotřebitelnosti,

případně rychlost a obtížnost jejich konverze v peněžní prostředky (likvidnost), aby bylo možné uhradit splatné závazky (hledisko likvidity).“ (Knápková, 2013, s. 23)

Tabulka 2: Majetková struktura v rozvaze

Zdroj: vlastní zpracování podle KNÁPKOVÁ, Adriana, Drahomíra PAVELKOVÁ a Karel ŠTEKER: Finanční analýza: komplexní průvodce s příklady, s. 23-25.

První samostatnou položkou strany aktiv v rozvaze jsou pohledávky za upsaný základní kapitál, které zachycují stav upsaných nesplacených akcií a podílů. Jedná se o pohledávky za jednotlivými upisovateli, jimiž jsou akcionáři, společníci a členové družstva (Knápková, 2013).

Dlouhodobý majetek je investiční majetek s dobou využitelnosti delší než jeden rok, který je dále tvořen dlouhodobým nehmotným majetkem, Dlouhodobým hmotným majetkem a Dlouhodobým finančním majetkem (Růčková, 2010).

Dlouhodobý nehmotný majetek nemá fyzickou podstatu a zahrnuje zejména zřizovací výdaje, nehmotné výsledky výzkumu a vývoje, software a ocenitelná práva, jakými jsou například různé licence, patenty, ochranné známky, či know-how. Významnou položkou je také goodwill, což je kladný či záporný rozdíl mezi oceněním podniku nebo jeho části a souhrnem jeho individuálně přeceněných složek majetku sníženým o převzaté závazky.

Dlouhodobý hmotný majetek tvoří položky aktiv pořizované za účelem zajištění běžné činnosti podniku. Jsou to například pozemky, stavby, samostatné hmotné movité věci a soubory hmotných movitých věcí (stroje, dopravní prostředky) a jiný dlouhodobý

Dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek nejsou v podniku spotřebovávány najednou, ale formou odpisů, vyjadřujících postupný proces fyzického i morálního opotřebení, jehož hodnota se postupně převádí do nákladů firmy4. Součet odpisů od počátku odepisování tvoří oprávky (Kislingerová, 2004). Z rozvahy (viz tabulka 2) lze následně vypozorovat hodnotu majetku za běžné a minulé účetní období, přičemž hodnota za běžné období je rozdělena do sloupců brutto, korekce a netto. Sloupec „brutto“ vyjadřuje hodnotu majetku v pořizovací hodnotě. Následující sloupec „korekce“ představuje hodnotu zmíněných oprávek (opotřebení) a poslední sloupec „netto“ zobrazuje zůstatkovou hodnotu majetku, která je současně rozdílem hodnot brutto a korekce (Grünwald, 2007). Je nutné zmínit, že podnik má možnost volby mezi jednotlivými metodami odpisování - lineární, degresivní nebo progresivní, čímž může ovlivnit výši zůstatkové hodnoty majetku i hospodářského výsledku v daném období. Při provádění finanční analýzy by proto tato skutečnost měla být brána na vědomí (Knápková, 2013).

Poslední položkou dlouhodobého majetku je dlouhodobý finanční majetek, který představuje specifickou formu investic podílející se na tvorbě finančních výnosů. Může jít o strategickou investici v podobě podílových cenných papírů a vkladů v podnicích s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, či alokaci dočasně volných peněžních prostředků ve formě ostatního finančního majetku, jako jsou dluhopisy, směnky, ale i třeba nemovitosti, umělecká díla a komodity pořízené za účelem obchodování (Knápková, 2013;

Grünwald, 2007).

Další poměrně rozsáhlou složkou aktiv jsou oběžná aktiva. Jedná se o majetek krátkodobé povahy s dobou využitelnosti do jednoho roku5, který je jednorázově spotřebováván pro zajištění reprodukčního procesu v podniku, v jehož průběhu hned několikrát mění svou podobu od peněžních prostředků přes zásoby a pohledávky znovu na peněžní prostředky (Grünwald, 2007). Jak uvádí Růčková (2010, s. 25): „Oběžná aktiva jsou součástí hodnocení likvidity firmy.“ Při analýze je proto nutné věnovat pozornost jejich jednotlivým položkám.

4 Vyjímku však tvoří pozemky, umělecká díla či sbírky. Tento druh majetku se neodepisuje, neboť se jedná o aktiva, jež se v čase zhodnocují (Růčková, 2010).

5 V následujícím textu se však ukáže, že tento předpoklad nemusí platit v případě dlouhodobých pohledávek.

Zásoby zahrnují především skladovaný materiál, nedokončenou výrobu a polotovary, výrobky a zboží. Pohledávky jsou v rozvaze tříděny z hlediska času na krátkodobé (se splatností do jednoho roku) a dlouhodobé (se splatností delší než jeden rok). Z hlediska účelu jsou poté tříděny na pohledávky z obchodních vztahů, za podniky s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, pohledávky za společníky a jiné. Finální položkou oběžných aktiv je krátkodobý finanční majetek, který zahrnuje peněžní prostředky v hotovosti a na bankovních účtech a dále také krátkodobé obchodovatelné cenné papíry, které slouží k zabezpečení rychlé likvidity podniku. Přestože se oběžný majetek neodpisuje, i v jeho případě je v rozvaze využíván sloupec s korekcemi. Zde jsou zaznamenávány opravné položky, které představují přechodné snížení hodnoty majetku (Knápková, 2013).

Je také potřeba zmínit poslední kategorii aktiv v rozvaze, kterou je časové rozlišení. V této části jsou zachyceny náklady příštích období (např. předem placené nájemné) a příjmy příštích období (např. provedené nevyfakturované práce a služby) (Grünwald, 2007).

Pasiva (Finanční struktura podniku)

Stranu pasiv v rozvaze lze označit za stranu zdrojů financování podniku nebo také finanční strukturu podniku. Struktura jednotlivých položek pasiv (viz tabulka 3) představuje rozložení kapitálu v daném podniku, jež podává informaci o tom, jakým způsobem je financován jeho majetek. Základním kritériem členění pasiv je vlastnictví, podle kterého jsou zdroje v rozvaze členěny na vlastní kapitál a cizí zdroje. V rámci analýzy finanční struktury podniku je třeba zaměřit pozornost zejména na relaci mezi těmito položkami, neboť s ní úzce souvisí náklady na získání příslušného druhu kapitálu, jejichž hodnota se kromě výše daného kapitálu odvíjí také od doby jeho splatnosti a rizika spojeného s jeho využíváním (Růčková, 2010).

Vlastní kapitál je tvořen vlastními dlouhodobými zdroji, jež byly do podnikání vloženy nebo byly vytvořeny hospodářskou činností podniku. Součástí těchto zdrojů je základní kapitál, kapitálové fondy, fondy ze zisku a výsledek hospodaření minulých let a běžného období (Grünwald, 2007).

Tabulka 3: Finanční struktura v rozvaze

Zdroj: Vlastní zpracování podle KNÁPKOVÁ, Adriana, Drahomíra PAVELKOVÁ a Karel ŠTEKER: Finanční analýza: komplexní průvodce s příklady, s. 23-32.

Základní kapitál je tvořen souhrnem peněžních a nepeněžních vkladů společníků do dané společnosti. Kapitálové fondy zahrnují emisní ážio (rozdíl mezi tržní a nominální hodnotou akcií), dary, dotace a také oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků a rozdíly vzniklé při přeměnách společností. Fondy ze zisku jsou fondy tvořené ze zisku společnosti na základě interních rozhodnutí. Jedná se o rezervní fond6, který je určen ke krytí případných ztrát, statutární fondy a ostatní fondy (např. sociální fond k financování zaměstnaneckých benefitů a společenských akcí). Výsledek hospodaření minulých let představuje výši nerozděleného zisku (část zisku po zdanění, která nebyla převedena do fondů ani vyplacena společníkům), případně výši neuhrazené ztráty, převáděné do dalšího účetního období. Výsledek hospodaření běžného účetního období je poté vykázaný zisk (resp. ztráta) za dané období (Grünwald, 2007; Růčková, 2010; Knápková, 2013).

Druhou rozsáhlou složkou kapitálu jsou cizí zdroje, které byly podniku zapůjčeny na určitou dobu od jiných právnických nebo fyzických osob. Náklady, které podniku obvykle vznikají v souvislosti s jejich užitím, se nazývají úroky. Součástí cizích zdrojů jsou

6 Do 31.12.2013 dle obchodního zákoníku vznikala akciovým společnostem a společnostem s ručením omezeným povinnost vytvářet rezervní fond. Od 1.1.2014 vešel v platnost nový zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, dle kterého uvedeným společnostem tato povinnost již ze zákona neplyne.

rezervy, dlouhodobé závazky, krátkodobé závazky a bankovní úvěry a výpomoci (Kislingerová, 2004).

Rezervy představují interní dluh, který podnik vytváří na vrub nákladů za účelem krytí budoucích očekávaných výdajů. Jejich součástí jsou rezervy podle zvláštních právních předpisů7, které jsou současně daňově uznatelnými náklady (např. rezervy na opravy dlouhodobého majetku), a ostatní rezervy (např. rezerva na daň z příjmů, rezerva na důchody a podobné závazky). Za dlouhodobé závazky jsou ve finanční struktuře podniku považovány závazky od nebankovního sektoru s dobou splatnosti delší než jeden rok. Patří mezi ně závazky z obchodních vztahů, závazky ke společníkům, závazky ke společnostem s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, ale také emitované dluhopisy, dlouhodobé směnky k úhradě, dlouhodobé přijaté zálohy a jiné závazky. Krátkodobé závazky se od těch dlouhodobých liší v době splatnosti do jednoho roku. V jejich členění lze kromě již zmíněných nalézt také závazky k zaměstnancům, institucím sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a státu. Bankovní úvěry a výpomoci zahrnují dlouhodobé a krátkodobé bankovní úvěry a krátkodobé finanční výpomoci poskytnuté jinými osobami než bankami a společníky obchodních společností (Grünwald, 2007; Knápková, 2013).

Stejně jako v případě majetkové struktury i finanční struktura obsahuje kategorii časové rozlišení. Na straně pasiv jsou v tomto případě zachyceny výdaje příštích období (např.

nájemné placené pozadu) a výnosy příštích období (např. nevyfakturované dodávky) (Grünwald, 2007).

2.2 Výkaz zisku a ztráty

Výkaz zisku a ztráty8 je v pořadí druhým výkazem tvořícím nezbytnou součást účetní závěrky. Jedná se o písemný přehled o výnosech, nákladech a výsledku hospodaření za určité období. Výkaz zisku a ztráty tedy zachycuje tokové veličiny vztahující se k určitému časovému intervalu, čímž se zásadně liší od rozvahy, která zobrazuje stav aktiv a pasiv k určitému časovému okamžiku (Růčková, 2010). Smyslem tohoto výkazu je informovat o úspěšnosti podnikatelské činnosti firmy prostřednictvím zobrazení vztahů mezi

7 Zejména podle zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

8 Výkaz zisku a ztráty je v podnikové praxi známý také pod pojmem „výsledovka“.

dosaženými výnosy a náklady spojenými s jejich vytvořením (Kislingerová, 2004). Výnosy a náklady jsou zaznamenávány a vykazovány v období, k němuž se časově a věcně vztahují bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k příjmu nebo výdaji peněžních prostředků - akruální princip. Pro uznání výnosů je tedy rozhodující období jejich realizace (např. okamžik vyskladnění, dodání zboží zákazníkovi nebo poskytnutí služby) - realizační princip. Obdobně je pro uznání nákladů kritické období, v němž se tyto náklady podílely na tvorbě výnosů - princip věcné shody nákladů s výnosy (Grünwald, 2007).

Výnosy a náklady jsou ve výkazu zisku a ztráty řazeny nejčastěji dle druhového členění, které sleduje jejich povahu bez ohledu na příčinu jejich vzniku. Výsledek hospodaření je následně definován jako rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady podniku (Knápková, 2013). Zkrácená podoba výkazu zisku a ztráty je uvedena v tabulce 4 na následující straně.

Výnosové položky jsou ve výkazu označeny římskými číslicemi, nákladové položky jsou označeny písmeny. Řádky označeny (+) nebo (*) poté představují součet či rozdíl jednotlivých výnosových a nákladových položek. Prvními položkami ve výkazu zisku a ztráty jsou tržby za prodej zboží a s nimi související náklady vynaložené na prodané zboží, jejichž rozdíl je vyjádřen jako obchodní marže podniku. Významné hodnoty na těchto řádcích mají zejména podniky zaměřené na obchodní činnost. Na dalším řádku jsou zachyceny výkony, které zahrnují tržby za prodej vlastních výrobků a služeb, změnu stavu zásob vlastní činnosti (tj. nedokončené výroby, polotovarů a výrobků) a aktivaci, jež vyjadřuje hodnotu aktivovaných nákladů na dodání služeb či výrobu majetku ve vlastní režii. K výkonům se váže kategorie nákladů výkonové spotřeby, které jsou dále členěny na náklady za spotřebu materiálu a energií či služby. Kromě nákladů za materiál nebo energie se jedná například o náklady na opravy a udržování, cestovné, náklady na reprezentaci, nájemné atd. Zatímco první dva řádky výkazu jsou obvykle dominantní pro obchodní podniky, výkony a výkonová spotřeba jsou významné především pro podniky s výrobním zaměřením (Knápková, 2013). Důležitou položkou je také následující mezisoučet přidaná hodnota, která představuje součet obchodní marže a výkonů snížený o výkonovou spotřebu (Růčková, 2010). Jak ve své publikaci uvádí Kislingerová (2005, s. 24): „Jedná se o jednu z nejdůležitějších částí výsledovky, neboť ukazuje, kolik byl podnik schopen „vydělat“

v tom nejužším slova smyslu - tj. pouze ve vztahu tržby a nejúžeji související náklady (spotřeba materiálu a energie) bez vlivu dalších nákladových položek: ostatní náklady,

daně a poplatky, odpisy, tržby a náklady z prodeje dlouhodobého majetku, změna stavu rezerv či ostatní náklady a výnosy.“

Tabulka 4: Struktura výkazu zisku a ztráty

Označení VÝKAZ ZISKU A ZTRÁTY F. Zůstatková cena prodaného dlouhodobého majetku a materiálu

G. Změna stavu rezerv a opravných položek

Zdroj: Vlastní zpracování podle KNÁPKOVÁ, Adriana, Drahomíra PAVELKOVÁ a Karel ŠTEKER: Finanční analýza: komplexní průvodce s příklady, s. 39 - 40.

Výkaz zisku a ztráty je považován za důležitý podklad pro hodnocení firemní ziskovosti (rentability), neboť udává informace o tom, jak jednotlivé položky výnosů a nákladů v daném období ovlivňovaly výsledek hospodaření (Růčková, 2010). Ten je společně se zmíněnými výnosy a náklady rozdělen do tří kategorií - provozní, finanční a mimořádný.

Provozní výnosy zahrnují již uvedené výnosy pro výpočet přidané hodnoty a dále tržby z prodeje dlouhodobého majetku a materiálu a ostatní provozní výnosy. Provozní náklady

dále obsahují osobní náklady, daně a poplatky, náklady na reprodukci, tj. odpisy dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku, zůstatkovou cenu prodaného dlouhodobého majetku a materiálu, změnu stavu rezerv a opravných položek a ostatní provozní náklady. Rozdíl součtu výše uvedených provozních výnosů a nákladů tvoří provozní výsledek hospodaření (Knápková, 2013). Podle Růčkové (2010) lze provozní VH označit za nejdůležitější položku výsledovky z důvodu, že odráží schopnost podniku generovat zisk ze své hlavní činnosti.

Finanční výsledek hospodaření je rozdílem finančních výnosů a finančních nákladů.

Finanční výnosy zahrnují tržby z prodeje cenných papírů, výnosy z prodeje dlouhodobého a krátkodobého finančního majetku, výnosy z přeceněných cenných papírů a derivátů, výnosové úroky a ostatní finanční výnosy. Finanční náklady obsahují prodané cenné papíry a podíly, náklady z finančního majetku, náklady z přecenění cenných papírů a derivátů, změna stavu rezerv a opravných položek ve finanční oblasti, nákladové úroky a ostatní finanční náklady. Finanční VH bývá u většiny nefinančních podniků záporný (Knápková, 2013).

Součet provozního a finančního VH snížený o daň z příjmu za běžnou činnost představuje výsledek hospodaření za běžnou činnost. Z předchozích operací lze již také logicky odvodit výpočet mimořádného výsledku hospodaření, který je dán rozdílem mimořádných výnosů a mimořádných nákladů, poníženým o daň z příjmů z mimořádné činnosti. VH za běžnou činnost společně s mimořádným VH tvoří výsledek hospodaření za účetní období (Knápková, 2013).

Knápková (2013) uvádí, že VH za účetní období představuje účetní zisk, který je ve finanční analýze klasifikován jako čistý zisk nebo zisk po zdanění (Earnings After Tax - EAT). Podle Růčkové (2010) se jedná o zisk, který je určen k rozdělení mezi společníky (např. ve formě dividend, podílů ze zisku) a podnik (fondy ze zisku, nerozdělený zisk).

Kromě čistého zisku jsou pro účely finanční analýzy nejčastěji rozlišovány i následující kategorie zisku. Zisk před zdaněním (Earnings Before Tax - EBT) představuje čistý zisk (EAT) zvýšený o daň z příjmů za mimořádnou a běžnou činnost, který je využíván zejména pro posouzení výkonnosti podniku v čase, kdy se může měnit zdanění zisku,

Kromě čistého zisku jsou pro účely finanční analýzy nejčastěji rozlišovány i následující kategorie zisku. Zisk před zdaněním (Earnings Before Tax - EBT) představuje čistý zisk (EAT) zvýšený o daň z příjmů za mimořádnou a běžnou činnost, který je využíván zejména pro posouzení výkonnosti podniku v čase, kdy se může měnit zdanění zisku,

I dokument Zhodnocení finanční situace vybraného podnikatelského subjektu (sidor 21-0)