Čínská kultura, její podstatné rysy a její vliv na západní kulturu

(1)

Čínská kultura, její podstatné rysy a její vliv na západní kulturu

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 Specializace v pedagogice

Studijní obory: Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Štěpán Bucek

Vedoucí práce: PhDr. Luďka Hrabáková, Ph.D.

Katedra filosofie

Liberec 2019

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých au- torských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzi- tu v Liberci; v tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně jako původní dílo s použi- tím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické verze práce vložené do IS/STAG se shodují.

26. listopadu 2019 Štěpán Bucek

(5)

Poděkování

Děkuji vedoucí bakalářské práce, paní PhDr. Luďce Hrabákové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a čas, který mi věnovala při zpracování této práce. Rád bych také poděkoval mé rodině a přátelům za pomoc a podporu, kterou mi poskytli.

(6)

Anotace

Bakalářská práce se zabývá historií a kulturou Číny, blíže pak jejím vlivem na západní kultury.

V první části se práce zabývá vývojem čínských dynastií, ze kterých pramení základy čínské kultury. Druhá část je zaměřena na hlavní prvky čínské kultury a jejich charakteristické rysy.

Třetí část vyzdvihuje jedinečnosti a rozdíly oproti západní civilizaci. Ve čtvrté části práce popisuje vlivy čínské kultury na Západ.

Klíčová slova: Čína, čínská kultura, čínská historie, náboženství, taoismus, konfucianismus, buddhismus.

(7)

Anotace

The bachelor thesis is focused on Chinese culture and history, mainly on its influence on western cultures. The first part describes the evolution of Chinese dynasties of which Chinese culture originates from. The second part is focused on the main elements of Chinese culture and its characteristics. Third part points out its uniqueness and the differences compared to the western civilisation. Fourth segment describes the influence of Chinese culture on the Western world.

Key words: China, Chinese culture, Chinese history, Taoism, Confucianism, Buddhism

(8)

Obsah

1 ÚVOD ... 9

2 DĚJINY ČÍNY ... 10

2.1 KOŘENY ČÍNSKÉ KULTURY ... 10

2.2 STAROVĚK ... 11

2.2.1 Dynastie Čou a Čchin ... 11

2.2.2 Zrození Číny (206 př. n. l. – 220 n. l.) ... 12

2.2.3 Rozpolcená říše (220 – 618 n. l.) ... 14

2.3 STŘEDOVĚK ... 15

2.3.1 Zlatý věk (618 – 907 n. l.) ... 15

2.3.2 Druhé rozdělení Číny a Éra Dynastie Sung (907- 1279) ... 16

2.3.3 Vláda Mongolů (1279-1368) ... 16

2.4 NOVOVĚK (1368-1644) ... 17

2.5 ÉRA TŘÍ CÍSAŘŮ (1644–1800) ... 18

2.6 KRIZE A PÁD IMPÉRIA ... 18

2.7 REVOLUCE (1928–1949) ... 19

2.8 LIDOVÁ REPUBLIKA (1949–2010) ... 19

2.9 NĚKTERÉ VÝZNAMNÉ STŘETY ČÍNSKÉ A ZÁPADNÍ KULTURY VMINULOSTI... 20

3 KULTURA ... 23

3.1 STAROVĚKÉ KOŘENY ČÍNSKÉ KULTURY ... 23

3.1.1 Mýty a bohové ... 23

3.1.2 Známé čínské pojmy ... 24

3.2 NÁBOŽENSTVÍ A FILOSOFICKÉ SMĚRY ... 25

3.2.1 Konfucius a konfucianismus ... 26

3.2.2 Taoismus ... 27

3.2.3 Buddhismus ... 28

3.3 LIDOVÉ NÁBOŽENSTVÍ ... 30

3.3.1 Náboženský taoismus ... 31

(9)

3.3.2 Znamení a symboly ... 31

3.3.3 Malba ... 33

3.3.4 Poezie a literatura ... 33

3.3.5 Architektura ... 35

3.3.6 Hudba a opera ... 35

4 JEDINEČNOST ČÍNSKÉ KULTURY... 37

4.1 KULTURA ... 37

4.1.1 Jazyk ... 38

4.1.2 Náboženství ... 39

4.1.3 Rodina a přístup k jednotlivci ... 40

4.1.4 Vzdělanost ... 41

4.1.5 Hodnoty ... 42

4.1.6 Tradice, pověry a tabu ... 43

4.1.7 Vnímání času ... 44

4.1.8 Přechodové rituály ... 44

4.1.9 Gastronomie ... 45

4.2 OSOBNÍ ZKUŠENOSTI Z ČÍNY A ROZDÍLY KTERÉ JSEM VNÍMAL ... 46

5 OVLIVNĚNÍ ZÁPADU ČÍNSKOU KULTUROU ... 48

5.1 VĚDA A VYNÁLEZY ... 48

5.1.1 Papír ... 48

5.1.2 Střelný prach ... 49

5.1.3 Další vynálezy ... 50

5.2 LÉKAŘSTVÍ ... 51

5.3 BOJOVÁ UMĚNÍ ... 52

5.4 HEDVÁBÍ A PORCELÁN ... 52

6 ZÁVĚR ... 56

7 ZDROJE ... 58

(10)

1 Úvod

Navzdory tomu, že v dnešním globalizovaném světě postupně mizí bariéry omezující vzájemné poznávání odlišných kultur, zůstává Čína pro mnohé západní civilizace zahalena tajemstvím.

V rámci vzdělávání získáváme obecné informace týkající se především geografie Číny, avšak podrobnější specifika ohledně její kultury a historie nejsou všeobecně známy. Tento nedostatek informací přispívá ke vzájemnému kulturnímu neporozumění.

Tato práce si klade za cíl alespoň částečně přiblížit tuto východní kulturu a objasnit její vlivy na Západ. V první části se tedy snažím poskytnout obecný přehled čínské historie s důrazem na vývoj jednotlivých dynastií. Práce popisuje období od neolitu přes starověk, středověk, novověk až po současnost, jelikož z unikátního vývoje čínské historie vyplývá i jedinečnost její kultury.

V následující části charakterizuji hlavní rysy čínské kultury, které jsou definovány jejími myšlenkovými směry, náboženstvím a filosofií. V oblasti náboženství se primárně zaměřuji na tři dominantní náboženství, jimiž jsou konfucianismus, taoismus, buddhismus a také popisuji náboženství lidová. Specifická je také oblast umění, kde se věnuji literatuře, architektuře a hudbě.

Další kapitola popisuje, čím je tato kultura skutečně jedinečná a čím se liší od Západu.

Zmíněnou unikátnost ilustruji na tématech jako je jazyk, rodinné zázemí, vzdělání, tradice, ale i gastronomie a odlišnost vnímání času. Významným faktem, zmiňovaným v této kapitole, je také odlišný postoj k jednotlivci, který se liší od vnímání osobnosti typického pro Západ.

Stěžejní a závěrečnou částí práce je popis vlivu Číny na západní kultury se zaměřením na vědu, vynálezy a lékařství. Vynálezy jako střelný prach, kompas či papír si západní civilizace osvojila a používá je do dnes. Oproti tomu v oblasti medicíny zůstává čínská tradiční medicína opakem té západní.

Mým cílem je popsat a charakterizovat základní rysy čínské kultury a zjistit, zda a případně jak ovlivnila kulturu západní. K tomuto budu využívat literaturu obohacenou o internetové zdroje a vlastní zkušenosti, kterých jsem nabyl při pobytu v Číně.

(11)

2 Dějiny Číny

Dějiny Číny jsou velmi bohaté a sahají až do vzdálené minulosti. Ačkoli by se mohly na první pohled jevit jen jako sled vládnoucích dynastií, jsou jedním z prvků, které dávají Číně její jedinečné kulturní bohatství. V období neolitu se zde pravděpodobně v krátkém časovém úseku vystřídaly dvě různé kultury: první je nazývána kulturou červené keramiky a druhá kulturou keramiky černé. Kolébkou čínské civilizace jsou území okolo Žluté a Západní řeky. Přibližně již ve 3. tisíciletí př. n. l. se v Číně začaly objevovat první stopy civilizace.¹

Některé charakteristické prvky čínské mentality se objevují v době bronzové, jejíž vrchol můžeme datovat do druhé poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Již v těchto dávných dobách byla Čína ovlivňována ze Sibiře, střední Asie, Indie a možná dokonce i z Mezopotámie. Zároveň dochází k postupnému počínšťování obyvatelstva oblastí okolo Číny.

Po prostudování čínské historie víme, že Chanská říše mohla z pohledu moci a kultivovanosti soupeřit s Římskou říší. Čína za vlády dynastií Tchang a Sung byla nejvyspělejší zemí na světě, především v oblasti umění a technologie. Za dynastie Ming podnikali Číňané námořní výpravy a poslední velká dynastie za vlády Čchingů docílila největší územní rozlohy říše. Příchod Evropanů zprvu jako misionářů a později jako obchodníků urychlil změny, které vedly ke konci císařského systému.²

2.1 Kořeny čínské kultury

Neolitické kultury neboli kultury pěstující plodiny, používající keramiku a chovající zvířata, se v Číně objevily již kolem roku 8000 př. n. l. Zemědělství se vyvinulo na několika na sobě nezávislých místech.

Dle tradičního čínského podání historie se za počátek Číny pokládá doba existence tří dynastií Sia, Šang a Čou.³

1 Kultura ve staré Číně. BÖTTGER, Walter. Berlin: Panorama, 1984, s. 15-24.

2 Čína. V Praze: Euromedia Group - Knižní klub, 2008, s. 80-81.

(12)

V době dynastie Sia začala doba bronzová. Ta vyvrcholila v éře dynastie Šang, která ve druhém tisíciletí před naším letopočtem ovládla střední tok Žluté řeky.⁴ V této době byly civilizace spojovány s hrdiny, jakými byl například Žlutý císař.⁵

O dynastii Šang máme mnohem více informací, neboť tato doba je spojena se vznikem písma.

Dochází k organizaci společnosti založené na královské moci paternalistického typu. Představa o společnosti se odvíjí od společenství rodiny, rozdělení městské aristokracie a zemědělců. Král žije v obdélníkovém městě situovaném podle světových stran a střed paláce je považován za střed světa.

2.2 Starověk

2.2.1 Dynastie Čou a Čchin

Dynastie Šang byla ke konci 12. století př. n. l. poražena a byla nahrazena dynastií Čou, jež si nárokovala mandát Nebes, který jí měl dávat právo vládnout. Z tohoto období pochází první jednoznačné záznamy čínských dějin⁶ - nástup dynastie Čou a dělíme je na následující etapy:

 Západní Čou (1122 - 771př. n. l.)

 Východní Čou (771 - 221 př. n. l.)

o Období Jara a Podzimu (771 - 481 př. n. l.)

o Doba Válčících států (481 - 221 př. n. l.)⁷

O době dynastie Čou (1122 – 221 př. n. l.), i když zde došlo ke značnému řemeslnému úpadku ve zpracovávání bronzu oproti dynastii Šang, můžeme mluvit jako o věku „Velkých myšlenek“.

Neboť stejně jako v antice se i zde objevují různé filozofické školy a hlavní myšlenkové proudy čínské filozofie.

Jeden ze čtyř hlavních myšlenkových proudů Číny je konfucianismus, jehož zakladatelem byl Konfucius (551 - 479 př. n. l.). Hlavní myšlenkou jeho učení je synovská úcta, která vyžaduje

4 Čína země nebeského draka. Praha: Knižní klub, 2001, s. 24-25.

5 Klasická Čína. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 17-19.

6 Kultura ve staré Číně. BÖTTGER, Walter. Berlin: Panorama, 1984, s. 28.

(13)

poslušnost vůči rodičům a péči o ně ve stáří. Konfucius nabádal panovníky, aby s podanými nakládali dobře a zaměstnávali dobré úředníky.

Proti Konfuciovi vystoupil Mo-c´ (470 - 391 př. n. l.), který proti konfuciánským vztahům staví univerzální lásku. Zastává názor, že pokud vládce vládně špatně, mají poddaní právo se vzbouřit.

Věřil, že lidská přirozenost je v jádru dobrá. Naproti tomu Sün-c´ (298 – 238 př. n. l.) byl názoru, že podstata člověka je špatná a dobré vlastnosti jsou osvojené či umělé. Nerodíme se k dobru, ale k egoismu a smyslovým požitkům. Zde můžeme sledovat první animální přirozenost a druhou přirozenost, která je lidská a získáváme ji osvojováním kultury.⁸

Dalším hlavním myšlenkovým proudem je taoismus, jehož nejstarší text Tao-te-T´ing pravděpodobně napsal Lao-c´. Za ideálního panovníka považoval učence.

“Nejdůležitější zásadou Taoismu je wu-wej: Konej tak, abys nepodnikl žádný čin – řád se prosadí.”⁹

Čína se za vlády dynastie Čou rozpadla na 170 samostatných států. Během vzájemných válek byl ale jejich počet zredukován na sedm. Vzestup západního státu Čchin, který roku 316 př. n. l.

zahájil dobyvačné války, znamenal cestu ke vzniku jednotné čínské říše. Čchinský král přijal titul, který vedl k vytvoření role císaře: První vznešený císař.¹⁰

Během vlády dynastie Čchin je Západ poprvé vystaven vlivu Číny ve větším měřítku a díky vývozu hedvábí a keramiky proudí do Číny velké bohatství.

Kolem roku 221 př. n. l. král Čeng vytvořil první jednotnou čínskou říši. Ačkoli jeho vláda trvala krátce, položil opravdové základy čínské říše.

2.2.2 Zrození Číny (206 př. n. l. – 220 n. l.)

Říše Čchinů zanikla po povstání vedeném Liou Pangem, který se narodil jako prostý rolník.

Proslavil se jako císař Kao-cu, který založil dynastii Chan. Po něm císař Wu-ti rozšířil vliv do střední Asie a do Koreje. V této době také nastává změna ve správě říše. Úředníci jsou

9 BAILEY, Alison. Čína. 2008, s. 82.

(14)

jmenováni na základě jejich schopností. Objevují se střety s Huny na západě, jež daly podnět ke stavbě Velké zdi spojením již dříve existujících úseků zdi.¹¹

Se vzestupem Čínské říše postupně nastává kulturní a technologický rozvoj. V období dynastie Chan vzniká tzv. Hedvábná stezka. Jedná se o obchodní tepnu, která spojovala dnešní Si-an a západní Asii.

Největší rozkvět zažila dynastie Chan za vlády císaře Wu-tiho (kolem 1. století př. n. l.), který vládl celých padesát čtyři let. Aby oslabil šlechtu, nařídil, aby se dědictví po lordu dělilo rovným dílem mezi všechny jeho syny. Wu-ti také začal nabírat úředníky pomocí zkoušek.

Wu-ti i přes neustálé boje s Huny dokázal za své vlády dobýt celou jižní Čínu. Také posílal expedice do střední Asie, aby později získal kontrolu nad Hedvábnou stezkou a měl tak přístup ke kontaktům s Římany, Parthy, Peršany a Indií.¹²

Po Hedvábné stezce se také přepravovalo hedvábí do Říma. Jednalo se také o důležitou spojnici pro předávání myšlenek a technologií se Západem. Také se po ní do Číny šířilo náboženství ze západu. Tu-chuang, který je situovaný na rozcestí Hedvábné stezky, se tak stal centrem buddhismu, jenž je jedním z hlavních myšlenkových proudů Číny. Díky tomu se začalo rozvíjet buddhistické umění a literatura.

Hedvábná stezka nabyla svého největšího významu v 7. a 8. století, kdy se Čchang-an stal největším městem světa. Poté však stezka začala ztrácet na své důležitosti a ožila až ve 13. století za vlády Mongolů.

Ve druhém století ve spise Pojednání poustevníkovo popisuje Wang Fu bídu lidu, všeobecnou korupci a čím dál častější vpády prototibetských Čchiangů. Nárůst bohatství říše se stává zároveň jedem, který nahlodává vnitřní integritu říše. Přílišné ambice lidí u dvora vyvolávalo konflikty, což oslabovalo obranyschopnost dynastie Chan proti vnitřním a vnějším hrozbám.

Navzdory korupci není tato doba ochuzena o intelekt. Lze to doložit konkrétními příklady;

budhismus v Číně, vynález papíru (1. st. n. l), tisk z dřevěných bloků (kolem r. 600), první noviny v Číně (kolem roku 740 n. l.) Kolem roku 100 n. l. vychází první čínský slovník

(15)

‚Vysvětlení jednoduchých a rozbor složitých znaků‘, jehož autorem je Sü Šen a jedná se o jeden z nejstarších slovníků na světě.¹³

2.2.3 Rozpolcená říše (220 – 618 n. l.)

Doba 3. až 6. století je dobou nejednotnou, avšak i když není Čína sjednocená, dochází k rozvoji buddhismu a kultury. Jsou budovány velké buddhistické kláštery. Vzniká řada menších království. Doba tzv. Třech království (Wej, Wu a Šu-chan) představuje velmi oblíbený a romantizovaný literární námět.¹⁴

Ve 3. století vznikají a později také zanikají dynastie Wej, Šu-chan a Wu. Znovu sjednotit Čínu se podařilo až dynastii Západní Ťin (280-316), ta se však vzápětí rozpadá na Východní Ťin na jihu a šestnáct barbarských království na severu. Doba mezi 420-589 je nazývána obdobím Jižních a Severních dynastií.¹⁵

V celé Číně, hlavně pak na severu, klesá počet obyvatel v důsledku nejistoty a tlaku barbarů, avšak i v této chaotické době se rozvíjí intelektuální a duchovní život. Vzdělanci se oddávají tzv. „čistým rozpravám“- jedná se o směs poezie, učenosti a sofistiky.

Barbaři, kteří se později zmocnili severní Číny, jsou počínštěni. V 6. století byl založen dodnes aktivní klášter Kuo-čching s‘, z něhož pramení buddhistický proud, jenž byl později velmi významný pro Japonsko.

Dochází k řadě pokusů o znovusjednocení celé Číny. K úspěchu těchto snah došlo až roku 589, když se Jang Ťien chopil moci a založil dynastii Suej. Nicméně jeho syn i přes počáteční úspěch ve vládě (po tom, co nechal svého otce zavraždit) uvrhá Suej na pokraj rozpadu po neúspěšném tažení proti Koreji.

(16)

2.3 Středověk

2.3.1 Zlatý věk (618 – 907 n. l.)

V roce 618 byla dynastie Suej nahrazena vládou Tchangů, kteří odstartovali dobu mocenského, kulturního a hospodářského rozmachu. Po zakladateli dynastie se k moci dostává jeden z největších čínských císařů Tchaj-cung (627-649). Dochází k mnohým změnám. Stát jako jediný mohl razit mince a byly znovu zavedeny zkoušky pro úředníky. Soudnictví muselo používat tchangský právní kodex. Tchaj-cung se snaží podmanit okolní národy a vysílá poselstva do Indie a Japonska. Japonsko do značné míry přebírá některé prvky čínské kultury (písmo, instituce, administrativu). Také Korea je i přes značný odpor ovlivněna čínskou kulturou.¹⁶

Tchaj-cung se inspiruje správou dynastie Chan a zdokonaluje správní systém, jehož základem se stalo učení konfuciánských vzdělanců. Zavedl systém vzdělávání, kde nejnadanější jednotlivci měli přístup na místa ve státní správě, a to nehledě na původ či bohatství.

V této době také přicházejí do Číny první křesťané a židé. Roku 650 n. l. přichází buddhismus do Tibetu a o něco později se také objevuje islám.¹⁷ Roku 780 n. l. sepsal Lu Jü Klasický výklad o čaji, což je vůbec první popis pěstování a podávání čaje na světě. Následuje rok 837 n. l. kdy vzniká „Devět klasiků“. Jedná se o sbírku devíti konfuciánských textů jako je například Kniha proměn, Kniha dokumentů a Kniha písní. Tyto knihy byly vytesány do kamenných desek, které jsou dodnes k vidění v Lese stél v Si-anu.¹⁸

V roce 874 nastává úpadek Tchangů, jehož důvodem jsou ostré třídní rozdíly, jež ústí v rolnické povstání. Tyto rozdíly charakterizoval jeden z největších básníků Číny Tu Fu těmito slovy:

„Vůně vína a masa se šíří z bran paláce, při cestě zahnívající kosti mužů, kteří zmrzli.“¹⁹ Lze zde sledovat typický cyklus dynastií, se kterým se můžeme v čínských dějinách setkat poměrně často. Nejprve země pod vládou schopného císaře prosperuje, později jsou však vládci

17 Středověká Čína: společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. Praha: DharmaGaia, 2001, s. 25-27.

19 Kultura ve staré Číně. BÖTTGER, Walter. Berlin: Panorama, 1984, s. 30.

(17)

ovládnuti sobeckým dvorem, což má za následek úpadek hospodářství. Vzbouřenci svrhnou dynastii a cyklus se opakuje.

2.3.2 Druhé rozdělení Číny a Éra Dynastie Sung (907- 1279)

Nastává opět období nejednoty, které trvá až do poloviny 11. století, kdy byla většina Číny ovládnuta dynastií Sung (960-1279). Před příchodem dynastie Sung v Číně vládlo několik menších dynastií. Nepokoje v zemi však rostly a na několik let dochází k pronásledování buddhismu. Přestože se jedná o dobu nejistou, je zároveň časem rozkvětu umění a nárůstu bohatství.²⁰

Dynastie Sung sídlila v hlavním městě Kchaj-feng, které leželo u Velkého kanálu, což usnadňovalo dopravu rýže. V 11. století se stalo největším městem na světě, avšak počátkem 12. století bylo město dobyto Mongoly.²¹

Za Sungů se mnoho změnilo. Například státní systém zkoušek zavedený Chany se stal hlavním kritériem pro výběr státních úředníků. Dále se také za této dynastie objevuje řada vynálezů, které později značně ovlivnily celý svět. Jedná se především o střelný prach: roku 1044 je poprvé doložen recept na jeho výrobu. Zmínky o něm se objevují již v 9. století, neobsahují však podrobnosti o jeho výrobě. V Evropě se první střelný prach začíná využívat až o celá dvě století později. Dalším příkladem je také nejstarší kompas.²²

2.3.3 Vláda Mongolů (1279-1368)

Roku 1279 dobyl Chubilaj Čínu a podrobil ji tak vládě Jüan (mongolské dynastii). Zde jeho ambice neskončily. Roku 1281 se pokusil o invazi do Japonska, ta však byla zastavena tajfunem.

Poté se až do své smrti věnoval správě Číny.²³

Díky stabilitě během mongolské vlády bylo usnadněno cestování. Do Číny se tak dostávají první evropští misionáři. Tato vláda také přispěla k rozvoji umění. Objevilo se tzv. Jüanské

21 Středověká Čína: společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan. Praha: DharmaGaia, 2001, s. 28-43.

(18)

divadlo a rozšířilo se také malování porcelánu pomocí kobaltové modři pod polevou, což mělo za výsledek zářivě modrou barvu dekoru. Dochází k velikému rozmachu buddhismu.

Úpadek mongolské moci je připisován několika faktorům, zejména však čínské nenávisti k mongolské vládě a úpadku mongolské vojenské moci. Dynastie mohla ovšem trvat déle, kdyby nebyla zasažena řadou katastrof na počátku 50. let 14. století.²⁴

2.4 Novověk (1368 - 1644)

Po porážce Mongolů nazval nový císař svou dynastii Ming (Jasná). Během své vlády dokázal ukotvit tuto dynastii, která se později měla stát nejpevnější v historii Číny. Tato doba je jednou částí historie Číny, za které dochází k největšímu rozkvětu čínské kultury. Vznikají učené sbírky, nové literární žánry a inovuje se malba a kaligrafie.

Na obranu proti Mongolům je dokončována stavba jedné z nejvýznamnějších (a také nejznámějších) kulturních památek Číny – Velké čínské zdi. Sídelní město se přesouvá do Pekingu, kde je budována další národní památka – Zakázané město (viz Příloha 2 - Zakázané město). Takto je nazváno, neboť bez císařova svolení nikdo do tohoto paláce nesměl vstoupit.

Jedná se o největší palácový komplex na světě, který měl mít údajně 9 999 místností. Střechy byly pokryty císařskou žlutou a uprostřed paláce se nacházel trůn, ze kterého císař vykonával úřad prostředníka mezi Nebesy a Zemí.²⁵

Velkou zvláštností, kterou v takovém měřítku nenajdeme jinde na světě, je tzv. vláda eunuchů (kastrovaní služebníci), kteří jako jediní kromě císaře měli přístup do harému. Jednalo se o vlivné služebníky, kteří se často vměšovali do politiky. Kvůli tomu vznikla snaha omezit jejich moc, která ale neměla dlouhého trvání.

Roku 1514 Portugalci objevili námořní cestu do Číny okolo mysu Dobré naděje a otevřeli tak cestu obchodu. Dynastie Ming však byla značně nedůvěřivá k ‘cizím’ obchodníkům a později se uzavřela do sebe. Císařský dekret zakázal obchod s Evropou, avšak Evropany to neodradilo.

(19)

Vzhledem k velké poptávce po čínském zboží, hlavně pak hedvábí a keramice, prosperovaly zejména černé trhy.²⁶

2.5 Éra tří císařů (1644 – 1800)

Jedná se o ranou dynastii Čching. Za vlády tří císařů dosáhla čínská říše největšího územního rozmachu. Za císaře Čchin-lunga, který je také nazýván patronem učenců, zažila obrovský rozkvět literatura.

V této době jsou u vlády Mandžuové a nastává přísná segregace společenských skupin.

Mandžuové byli považováni za nadřazené a byl vydán zákon nakazující mužům oholit si přední část hlavy a nosit cop. Odmítnutí uposlechnout lze shrnout slovy: “buď přijdeš o vlasy, nebo o hlavu”.²⁷ Dochází k potlačování menšin. Vzniká tak velká vlna odporu, ta je však velmi rázně potlačena.

Na konci vlády dynastie Ming získal tibetský dalajlama od Číňanů uznání o nezávislosti, to však bylo ignorováno následující dynastií Čching a roku 1750 Čchin-lung využil příležitosti a prohlásil Tibet za protektorát Číny. Vzniká také nový divadelní žánr Pekingská opera, který se zachoval až dodnes.

2.6 Krize a pád impéria

V důsledku korupce a nadužívání opia čchingská říše na konci 18. století upadá. Pokus o potlačení obchodu s opiem ústí v první opiovou válku s Brity (1839-1842), kterou dynastie Čching prohrála. Tato prohra zasadila velmi vážný úder vládnoucí moci a opět začaly narůstat nepokoje mezi obyvatelstvem. Úpadek dále podpořila a prohloubila porážka ve válce o Vietnam, kde bojovali Číňané s Francouzi (1884-1885).

Významnou postavou je zde císařovna-vdova Cch‘-si (viz Příloha 1 - Císařovna-vdova). Roku 1861 zemřel císař a na jeho místo je dosazen jeho 6-ti letý syn, jehož matka se stává regentkou.

Měla vše tak pevně v rukou, že se dokázala udržet u moci i po smrti syna a vládla až do roku 1908. Obvykle je charakterizována jako panovnice bez morálních principů. Za své vlády se

(20)

snažila o dvě věci: udržet si osobní moc a o udržení uzavřené Číny. Když pak ve 20. století byla nucena uznat vratké postavení dynastie a začala podporovat reformu, bylo už pozdě.²⁸

Na počátku 20. století se snažila dynastie Čchingů nastolit konstituční monarchii, a tak roku 1901 vzniká “Nová Čína”, avšak náhlé sociální změny ji značně oslabily.

Roku 1911 vojenská vzpoura odstartovala éru republiky. Navzdory úspěšnému začátku vlády se po smrti prezidenta Jüan Š’-kchaj začala Čína rozpadat. Národní a komunistická strana se spojily za účelem sjednocení země, ale kvůli rozdílným ideologiím byly tyto snahy neúspěšné.

2.7 Revoluce (1928 – 1949)

Komunisté zakládají roku 1928 Rudou armádu, která je po roce 1946 přejmenována na Lidovou osvobozeneckou armádu. Nastává nejen občanská válka mezi nacionalisty a komunisty, ale i válka mezi Čínou a Japonskem.

Japonsko využívá této situace a zahajuje invazi do Číny. Země se rozpadá a území je kontrolováno Japonci. Japonskou nadvládu v Číně zakončilo bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki. Po válce roku 1946 byli nacionalisté, jedna ze dvou hlavních politických stran, z pevninské Číny vypuzeni a prchli na Tchaj-wan.²⁹

2.8 Lidová republika (1949 – 2010)

Mao Ce-tung v čele komunistické strany musel přebudovat politickou organizaci země a provést řadu reforem. Tyto změny však vedly k hladomoru. Odhaduje se, že v jeho důsledku zemřelo něco mezi 16 až 27 milióny lidí. Čína prohlašujíc, že “osvobozuje” Tibet od imperialistů, ho obsazuje a prohlašuje za autonomní oblast Si-cang. Dochází ke kulturní revoluci, při které opět dochází k občanským nepokojům.

Z důvodu přelidnění byla po roce 1950 nastolena politika jednoho dítěte, což znamenalo, že až na malé výjimky, bylo možné mít pouze jedno dítě. Tento zákon se střetává se snahou mít

(21)

mužského potomka. V důsledku toho se rozšířil počet potratů a vraždění novorozenců ženského pohlaví. V roce 1984 byly rozšířeny výjimky z tohoto zákona.³⁰

Čtyři roky po Maově smrti vyhlásil Teng Siao-pching rehabilitaci obětí kulturní revoluce.

Během své funkce dovedl Čínu k velikým ekonomickým změnám a i jeho nástupci pokračovali v reformním úsilí. Čína tak začala být respektována v mezinárodním měřítku, což potvrdila také volba Pekingu za místo konání olympijských her roku 2008.³¹

2.9 Některé významné střety čínské a západní kultury v minulosti Cesty Marca Pola do Číny

Marco Polo nebyl zdaleka prvním západním cestovatelem, který Čínu navštívil, ale jako první publikoval deník svých cest. Marco Polo se do Číny dostal po Hedvábné stezce koncem 13. století v průběhu mongolské vlády. Ve svém deníku Marco Polo tvrdí, že mu bylo přiděleno vysoké úřednické postavení a byl vyslán na několik důležitých misí v Číně a Indii.³²

Jeho kniha „The Travels of Marco Polo“, ačkoli obsahovala i nepřesné informace, byla velmi důležitým zdrojem popisujícím další velmi vyspělou kulturu mimo evropský kontinent. Tato kniha byla prvním podrobným zdrojem přibližujícím čínskou kulturu evropským národům.

Marco Polo jako první popisuje kulturní a náboženské odlišnosti východní Asie. Jako příklad je zde uvedena víra v reinkarnaci. Ačkoli byly tyto popisy značně zkresleny jeho vírou a úhlem pohledu, byly jediným zdrojem informací, které Evropa v této době měla, což mělo za následek mnoho nejasností a zmatení v interpretaci východních kultur. Přestože se nejedná o naprosto autentický popis Číny, vyvolává tento spis u Evropy zájem a později fascinaci vyspělou kulturou tak odlišnou od té evropské.

Dokonce i dvě stě let po Marco Polovi bylo velice obtížné získat podrobné a přesné informace o východní Asii a Číně.³³

30 Chinese for Europeans [online] str. 5. [cit. 2019-05-07].

32 Marco Polo’s Travel to China [online]. [cit. 2019-10-07].

33 HENSS, Michael. The Travels of Marco Polo in China and Central Asia. In: Asiasociety [online].

(22)

Ve své knize popisuje svoji cestu přes střední Asii až do Asie východní. Velmi detailně se zabývá popisem jádra města Kambalu (Pe-king) - paláce a moci Kublai Khana, či lorda lordů.

Existují pochyby o tom, že Marco Polo byl skutečně až v Kambalu nebo zda o tomto a dalších místech pouze slyšel na svých cestách. Nicméně, na základě jeho detailního popisu Kambalu a Kublai Khana je pravděpodobné, že toto místo opravdu navštívil, neboť by bylo téměř nemožné popsat tyto detaily pouze na základě vyprávění druhých.

Představuje tak Evropanům kulturu velmi odlišnou a zároveň velmi mocnou. Vypráví o rozlehlém městě s mnoha vysokými zdmi a branami, o zdech pokrytých zlatem a stříbrem či barevnými freskami znázorňujícími draky, koně a další zvířata. Lze si představit, jak pozoruhodné se toto místo muselo čtenářům na začátku 14. století jevit. Není tedy divu, že jeho kniha podnítila obrovský zájem o Čínu a její kulturu, který se projevoval například v podobě umělecké inspirace.³⁴

Po Marcu Polovi byly nejvýznamnějším zdrojem informací jezuitští misionáři, kteří hlavně v 16. a 17. století fungovali jako zprostředkovatelé znalostí, kultury a vynálezů mezi Evropou a Čínou.

Jezuité byli přijímáni a považováni u čínského dvora za vzdělance znalé především v astronomii, matematice a geografii. Šířili tak do Číny evropskou vědu, techniku a kulturu. Do Evropy se pak začaly šířit překlady čínských děl, jako například díla Konfuciova. Tyto nové myšlenky a pojmy jako Osm trigramů, nebo jin/jang zaujaly evropské myslitele a filosofy (Leibniz). Michal Boym napsal čínsko-latinský a čínsko-francouzský slovník. Tyto slovníky jsou první, které byly vydány pro Evropu. Dalším důležitým přínosem jezuitů bylo zmapování Číny v 18. století. Do té doby byly mapy východní Asie velice nepřesné a neúplné.³⁵

Opiové války

Dalším výrazným střetem západu a Číny jsou Opiové války. Jedná se o dvě války, které proběhly v polovině 19. století, respektive v letech 1839-1842 a 1856-1860, kdy britská vláda, později s pomocí Francie, importovala nelegálně do Číny opium. Tyto problémy byly

34 POLO, Marco, MURRAY, Hugh, ed. The Travels of Marco Polo, s. 1-30; 100-130.

35 Jesuit China missions. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2019-11-26].

(23)

výsledkem předchozích střetů dvou velmi rozdílných kultur. Dřívější obchodní mise v letech 1793 a 1816 skončily neúspěchem, neboť hrdí západní vyslanci se odmítly poklonit před císařem Qing, což bylo pro Číňany potrpící si na formality vnímáno jako urážka a ztráta tváře.³⁶ Po těchto nezdarech se západní mocnosti rozhodly nebrat v potaz vyjednávání a začaly do Číny přímo importovat zboží, z něhož velká část bylo opium. Opium bylo již mnohokrát v Číně zakázáno, to však Brity nezastavilo. V obchodu s opiem bylo obrovské bohatství, kterého se britské impérium nechtělo vzdát, nicméně tento obchod narušoval čínskou teritoriální suverenitu a ekonomickou sílu. Tento konflikt zájmů vyústil v Opiové války, kdy se Čína po neúspěšném vyjednávání rozhodla zablokovat obchodní lodě a donutit je odevzdat nelegální opium. Britská vláda se rozhodla pro vojenskou odezvu.³⁷

Tyto boje pramenící převážně z kulturních nedorozumění a agresivního vlivu západu významně ovlivnily čínské a západní vztahy na dalších dvě stě let. Přispěly také k vytvoření moderního čínského nacionalismu popisujícího hrdinský vzdor Číny západní konspiraci s cílem zničit jejich zemi opiem.

36 LOVELL, Julia. The Opium War: Drugs, Dreams and the Making of China, s. 1-30.

37 Opium Wars. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2019-10-09].

(24)

3 Kultura

Navzdory četným válkám a vpádům cizích národů se čínská kultura za čtyři tisíce let zásadně nezměnila. Dodnes můžeme v čínské kultuře pozorovat prvky, které se zde objevily již před tisíci lety, a tak abychom mohli Číně porozumět, je nejdříve nutné se seznámit s její historií a dávnými mýty.

3.1 Starověké kořeny čínské kultury

Jednou z nejzákladnějších myšlenek je ^道Tao neboli „cesta“. Tao lze vykládat jako cestu, po níž by měl jednotlivec kráčet životem, nebo představu vesmírného, přírodního a společenského řádu. Příčinou katastrof je chaos, který je způsoben nedostatkem ctnosti. Z toho lze vyvozovat, že úkolem panovníka je udržovat v zemi řád.³⁸

Tradičně základní a nejdůležitější prvek společnosti je rodina. Tato priorita čínských představ o životě, i když značně oslabena vlivem západu, přetrvává v Číně dodnes.

„Ideální rodina je silně patriarchální, otec je centrální osobou již je nutné poslouchat a ctít. Stejně jako vládce má otec povinnost zachovávat harmonii a vést příkladem, následováním Taa. Každý člen rodiny si je vědom svého postavení, ale role se postupem času mění.“³⁹

3.1.1 Mýty a bohové

V čínské mytologii můžeme nalézt velkou řadu božstev a s nimi spojených skutků.

盘古 Pchan-ku nebo Pangu - V každé kultuře nalezneme různé mýty o vzniku světa, a tak je tomu i v Číně. Podle tohoto mýtu nebylo ve vesmíru na počátku nic, pouze beztvárný chaos, který se postupně spojil a vytvořil dva protikladné principy jin a jang. Z tohoto spojení vznikl obr Pangu, který reprezentuje lidský prvek kosmické triády. Nebe, Země a lidé. Pangu oddělil jin zemi od jang nebes. Pak mezi nimi stál a držel je od sebe, až do své smrti, kdy se jeho tělo přeměnilo. Jeho oči se staly sluncem a měsícem, kosti kovem v horách atd.⁴⁰

38 SHAUGHNESSY, Edward L., ed. Čína země nebeského draka, s. 90-104.

40 Pangu. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2019-05-25].

(25)

Nü-wa - V některých mýtech, které jsou starší než mýtus o Pangovi, bohyně Nü-wa stvořila lidi ze žluté hlíny, avšak to ji přestalo po čase bavit, a tak zbytek lidí vytvořila z hrudek bahna.

Tímto byl vysvětlován rozdíl mezi vládnoucí třídou a obyčejnými lidmi. Také se tak odůvodňoval například vznik různých nemocí. Tato bohyně je považována za ochránkyni a spolu s bratrem Fu-sim jsou nazýváni „Rodiči lidstva“. Fu-si je považován za boha pokroku a jsou mu připisovány nejdůležitější vynálezy včetně písma.

Žlutý císař – Je považován za předka všech Číňanů a tvůrce čínské kultury a civilizace. Jeho matka spatřila neobvyklý blesk a po 23 měsících se jí narodil syn. Je považován za zakladatele čínské medicíny, díky které se dožil přes sta let. Po své smrti se stal nesmrtelným a nejvyšším božstvem taoismu.

V mýtech můžeme také nalézt základy předávání moci na základě zásluh, nikoliv dědičně.

Příkladem toho je legenda o Jaovi, který měl být synem červeného draka. Z těchto mýtů také vyplývá symbolické číslo devět, které je spojováno s mužským principem jang a nebem.

Velkou váhu měli v Číně věštci a šamani, kteří měli za úkol interpretovat přírodní jevy a komunikovat s božstvy. Známky šamanismu jsou dosud patrné v taoistické poezii a v lidovém náboženství.⁴¹

3.1.2 Známé čínské pojmy

S pojmem čchi se setkáváme výhradně pouze v Číně. Čchi je přítomné ve všech věcech, jedná se o energii, která je spojována s vitalitou a životadárným dechem vesmíru. Funguje v cyklech růstu a ústupu, což je spojováno s vzestupy a pády dynastií. Má negativní i pozitivní vlastnosti a je spojeno s emocemi. Problémy s čchi mohou vést k narušení fyzického, mentálního, společenského i kosmického světa. Ti, kdo se věnují léčení, meditaci či bojovým uměním, zdůrazňují důležitost rovnováhy čchi. Tradiční čínská medicína se zakládá na drahách či meridiánech v těle, jimiž čchi proudí. Uzdravení je možné pouze tehdy, když je odstraněn problém s čchi.

Pojmy Jin a Jang jsou jedny z nejznámějších tradičních čínských pojmů, a to i v západních zemích. Jedná se o dva principy, které tvoří svět a které jsou často definovány formou binárních

41 BAILEY, Alison. Čína. 2008, s. 234-241.

(26)

párů, jakými jsou například muž a žena, světlo a tma, slunce a měsíc, atd. Navzdory tomu, že jsou tyto principy protikladné, potřebují se navzájem, a pouze pokud jsou v rovnováze, mohou fungovat v naprostém souladu. Jin a Jang jsou všudypřítomné od jídla až po lidové náboženství.

Další významný pojem je Pět prvků. Pět prvků vzniklo jako jin a jang z čchi a vztahy mezi prvky pomáhají vysvětlit přírodní jevy. Jedná se o prvky dřeva, ohně, kovu, vody a země. Tyto prvky jsou cyklické, to znamená, že každý prvek je slabší než předchozí a podléhá mu (voda poráží oheň). Avšak i opak je pravdou, kdy jednotlivé prvky rodí prvek následující (voda živí dřevo). Tyto prvky jsou také dále spojovány s barvami, světovými stranami a zvířaty zvěrokruhu. Teorie pěti prvků je také hojně užívána v čínské medicíně.⁴²

3.2 Náboženství a filosofické směry

Na rozdíl od západnějších duchovních náboženství se čínská náboženství týkají spíše etických kodexů, spojených s různými pojetími Cesty. Jak již bylo zmíněno dříve v této práci, hlavní vývoj čínských filosofií a náboženství lze datovat do období Jara a Podzimu, kdy se objevuje tzv. Sto myšlenkových proudů. Mezi nejdůležitější čínská náboženství patří konfucianismus, taoismus a buddhismus, které jsou doplňovány tradičním kultem předků a tvoří tak čtyři základní pilíře čínského filosofického myšlení.

Na taoismus a konfucianismus se mnohdy nahlíží jako na dvě strany jedné mince, kdy konfucianismus představuje život veřejný a taoismus kontemplaci a uměleckou tvořivost.

Kromě těchto „hlavních“ směrů, které jsou také známé jako trojí učení, existuje v Číně mnoho lidových náboženství a zvyků.⁴³

43 PALÁT, Augustin a Jaroslav PRŮŠEK. Středověká Čína, s. 216-234.

(27)

3.2.1 Konfucius a konfucianismus

Konfucianismus byl čínskou státní ideologií přibližně od druhého století př. n. l. do roku 1911.

“Víra v převahu morálního přesvědčení nad brutální silou, v moc učenosti a slušnosti změnit lidi a v potřebu ctít tradice minulosti jsou dodnes živé v duchu Konfuciových optimistických ideálů.”⁴⁴

Přestože Konfucius nezastával důležitou funkci, inspiroval své studenty natolik, že jeho filosofie již po dvě tisíciletí ovlivňuje lidi východní Asie. Nejdůležitější prací jsou Hovory nebo také Rozpravy, které byly sepsány po smrti jeho žáky. Jedná se o soubor na sobě nezávislých výroků.

Nejdůležitější cností je žen neboli lidskost a laskavost: „Přinášet útěchu starým, důvěřovat přátelům a pečovat o mladé.“⁴⁵ V principu žen vyslovuje Konfucius jednu z nejstarších verzí pravidla známého po celém světě: Nikdy nevnucuj jiným to, co by sis sám nezvolil.

Toto učení praví, že panovník by měl být laskavý a vládnout morálním příkladem, ne silou.

Jedinec by měl žít život ctnostný tak, aby byl příkladem. Konfucius věřil, že všichni lidé by se měli neustále snažit zlepšovat: Pokud máš nějaké chyby, neboj se jich zbavit.⁴⁶

Aby se mohl jedinec stát morálním vůdcem společnosti, musel být nejprve dobrým synem, který ctí a respektuje své rodiče. Synovská úcta a důraz na vědomí vlastní role a postavení v rodině je klíčem ke spořádanému a harmonickému světu. Společenský soulad a řád je hlavní myšlenkou konfuciánského světonázoru představující idealizovanou vizi jedince, který pracuje na společném dobru, zakotveném v Cestě.

„Pravil Mistr: Ťü, mám tě naučit, co je vědění? Vědění je uznat, když něco víš, že to víš, a když něco nevíš, uznat, že to nevíš.”⁴⁷

46 KAMENAROVIĆ, Ivan P. Klasická Čína, s. 136-137.

47 Hovory Konfuciovy. Přel. V. Lesný a J. Průšek. Jan Laichter, Praha 1940, s. 11, 15-16, 55-56.

(28)

Nejlepším Konfuciovým žákem byl Mencius, který si dal za úkol vychovat vládce tak, aby vládl lidsky. Neboli aby se zajímal o své poddané a získal jejich srdce. Avšak podle něj lidé měli také právo špatného vládce sesadit.⁴⁸

Konfucianismus je značně optimistický a vidí člověka jako dobrého tvora, který však podléhá negativním vlivům vnějšího světa. Pro konfuciány znamená Cesta morální kodex či pomyslný vzorec chování, dle kterého by se lidé měli snažit jednat a žít.

3.2.2 Taoismus

Tato filosofie se řídí Cestou, která je cestou přírodního světa, jež se mění a je přítomna ve všech věcech. Vládce podle Taa by dal lidem svobodu a nepokoušel by se jim vládnout, podobně jako je tomu u moderního konceptu minimálního státu. Tao se objevilo přibližně ve stejné době jako konfucianismus a také velmi zásadně ovlivnilo čínskou kulturu, avšak jeho vliv se spíše vztahuje na umění, literaturu a filozofii než na vládu.

Čínští úředníci byli často konfuciány ve svém veřejném životě, ale v soukromí praktikovali taoismus. Ačkoli si tyto dva směry v mnoha ohledech odporují a mnohdy také soupeřily o přízeň vládce, bylo možné praktikovat je zároveň. Na tom můžeme pozorovat jeden ze zajímavých prvků čínské kultury, tedy to, jak různá náboženství mohou existovat v relativním souladu a navíc si ještě předávat některé prvky.⁴⁹

Za otce taoismu je pokládán Lao-c‘ a jeho dílo Kniha o Cestě a její Síle. Jedná se o jedno z nejpřekládanějších čínských děl, které hlásá: „Znát druhé je moudrost, znát sám sebe je osvícení.“⁵⁰

Zde je Cesta popisována metaforami a je zde uvedeno, že ji nemůžeme definovat. „Cesta, o níž můžeme mluvit, není Cestou.“⁵¹ Nejvíce se můžeme Tao přiblížit pomocí schopnosti myslet.

(29)

3.2.3 Buddhismus

Stejně jako taoismus a konfucianismus je buddhismus považován za jednu ze „tří cest“. Jak již bylo zmíněno v historické části, buddhismus se do Číny dostal 1. a 2. století po Hedvábné stezce a velmi rychle se integroval do čínského myšlení a společnosti. Z počátku hledali učenci v buddhismu nesmrtelnost skrze duševní cvičení a meditace. Později byli myslitelé fascinováni filosofickými myšlenkami buddhismu a mnozí našli útěchu v Buddhově poselství slitování a spásy.

Jedním z nejvíce ceněných budhistických textů v Číně je překlad Lotosové sútry mnicha Kumáradžíva (350-413). Kromě tohoto překladu je mu také připisován překlad téměř čtyřiceti dalších textů. Pro usnadnění a zrychlení šíření budhismu si překladatelé půjčovali myšlenky a terminologii taoismu. To mělo však za následek, že se v Číně objevily naprosto jedinečné buddhistické školy, které nebylo v Indii možné najít. Z těchto jedinečných směrů je na Západě nejvíce známý japonský zenový buddhismus, který vznikl v 7. století a pro laiky je zajímavý tím, že nabízí možnost dosáhnout buddhovství i v tomto životě. Zen se svou spontánností a přísností stal náboženstvím samurajů. Dalším příkladem je škola Čisté země, která uctívá buddhu Amitábhu a bóddhisattvu Kuan-jin a patří k učením s největším počtem přívrženců.

Bóddhisattva je člověk, který dosáhl stavu osvícení, ale odmítl buddhovství, aby mohl zůstat a pomáhat ostatním ke spáse.⁵²

Všechny buddhistické školy sdílejí základní principy, které jsou shrnuty ve Čtyřech vznešených pravdách, které hlásal Guatáma Buddha (přibližně 563-483 př. n. l.):

1) Utrpení je nedílnou součástí existence.

2) Původem utrpení je nevědomost, projevující se zejména v poutech k vnějšímu světu a tužbách.

3) Pout a tužeb je možno se zbavit.

4) Následování cesty osmi kroků vede k ukončení utrpení.

(30)

„Guatáma Buddha řekl, že život je utrpení. Lidé jsou polapeni ve věčném koloběhu života znovuzrození, ze kterého není úniku, dokud se neosvobodí od všech pout a tužeb, které způsobují utrpení.“⁵³

Pokud se jedinec pomocí meditace, modliteb a konání dobra dokázal zbavit všech pout (ženy se nejprve musely znovu narodit jako muži), mohl dosáhnout nirvány neboli osvícení, což znamená zbavení se všeho vědomí. V Číně je velmi oblíbený směr mahájána, také známý jako buddhismus velkého vozu, neboť slibuje lidem spásu a možnost posmrtného života a nikoli naprostou nicotu. Tento pohled se také mnohem více hodí k optimistickému konfucianismu, což přispělo ke značnému rozšíření tohoto směru v Číně.⁵⁴

Buddhistické pojetí karmy, neboli znovuzrození založené na jednotlivcových činech a jeho dřívějších životech je v souladu s pao, neboli tradiční čínskou představou nebeské odplaty.

Podle té jsou dobré skutky odměňovány a špatné trestány. Tyto myšlenky jsou i dodnes součástí čínské kultury, hlavně pak v lidových praktikách.

Navzdory rychlému šíření buddhismu po celé Číně, čínská elita, která byla vychovávána v konfucianismu, tomuto novému náboženství odporovala. Tento odpor byl částečně založen na cizím původu buddhismu, ale hlavním důvodem bylo to, že buddhismus popírá některé základy čínské víry. Hlavně pak důležitost rodinných vztahů.

Buddhistický život v celibátu a snaha o přerušení pout se světem (což v čínštině znamená čchu-ťia neboli doslovně „opustit rodinu“) je v naprostém rozporu s Menciovou doktrínou, kde nejlepším činem je, pokud syn pokračuje v rodinné linii. Opozice argumentovala tím, že oholením hlavy, aby se člověk stal mnichem či jeptiškou, zohyzďujeme tělo, které jsme obdrželi od rodičů. Buddhisté argumentovali tím, že modlení se za spásu svých rodičů je dostatečným důkazem úcty a lásky syna. Toto téma lze najít ve velmi známé buddhistické povídce o Mu-lianovi, mnichu, který putuje pekly buddhismu, aby zajistil spásu své chamtivé a nevděčné matce.

(31)

Proniknutí buddhismu do Číny tuto zemi značně změnilo. Nejenže se Číňané poprvé setkali s kulturou, která se mohla rovnat té jejich, ale zároveň toto nové náboženství proniklo do všech částí čínské společnosti. Příchod budhismu také přinesl i nový umělecký proud. Zejména pak inspiroval umělce k tvorbě soch, architektury a maleb. Mnohé čínské hory, které byly dle tradice považovány za svatá místa, se staly domovem buddhistických chrámů a klášterů.

Vzniklo zde také nespočet poutních míst.

Nádherné chrámy a sochy jsou důkazem několika staletí oddanosti a bohatství následovníků Buddhy. Obrovská změna také nastala v oblasti literatury a jazyka, neboť mniši začali tisknout lidové příběhy pro širokou veřejnost. Tímto způsobem pronikli bohové buddhistické víry do čínského pantheonu. Buddhistická pekla se tedy stala součástí čínský představ o podsvětí a posmrtném soudu za lidské činy, dobré i špatné. Víra tohoto nového náboženství ve slitování pomohla vytvořit čínskou filantropii, kterou zde můžeme pozorovat dodnes.⁵⁵

3.3 Lidové náboženství

Lidová náboženství jsou v Číně velmi úzce spojena s konfucianismem; někdy dokonce až do té míry, že tyto dva odlišné systémy sdíleli jeden chrám či svátek. V novověké době zažila lidová náboženství dočasný útlum ze strany komunistů usilujících o modernizaci, kteří je označovali za pověrčivost. V dnešní době lidová náboženství v Číně opět vzkvétají i přes to, že některá rozšířenější náboženství byla částečně potlačena ze strachu z povstání. Malým a lokálním náboženstvím se však meze nekladly. Ba dokonce byla často podporována, neboť zachovávala identitu společenství a smysl pro veřejný řád.

Je celkem obvyklé, že lokální komunity uctívají daného boha této oblasti nebo staví chrámy, které jsou zasvěceny známým osobnostem, jako je Konfucius, jehož svatyně spojené se vzdělaností lze najít po celém území Číny.⁵⁶

(32)

Každé město v Číně má zpravidla svého boha, který je na daném území zodpovědný za posmrtnou spravedlnost, kde uděluje tresty a odměny. Socha takového boha se dodnes nosí v procesí kolem města, a tak je i vymezena moc jeho působnosti.⁵⁷

3.3.1 Náboženský taoismus

Současně s buddhismem se v Číně objevila varianta taoismu nazývána náboženský taoismus.

Tato nová forma přejala mnoho aspektů z buddhismu, postavila své chrámy a vyvinula vlastní modlitby a rituály včetně nového nesmrtelného pantheonu, který sídlil ve vysokých horách zahalených oblaky.

Zastánci taoismu pátrali po mystériích dlouhověkosti a nesmrtelnosti. Prováděli různé experimenty, kdy pojídali rostliny (lístky chryzantém) či dokonce i jedovaté látky jako rtuť.

Dále se také věnovali alchymii, meditacím a dokonce i sexuálním praktikám, které měly zvětšovat množství jang čchi v těle. Značná část z nich se stala poustevníky žijícími v horách daleko od lidí. Zde můžeme vyvodit původ zkazek o sektách praktikující kultivování čchi, podle nichž měli být experti schopni rozbít kámen rukama či dokonce uměli létat.⁵⁸

Přestože čas od času soupeřil taoismus s budhismem o císařskou přízeň, postupem času od sebe tato náboženství navzájem převzala mnoho praktik a učení. Dokonce se jejich stoupenci později účastnili stejných svátků a oslav.

3.3.2 Znamení a symboly

Čína má velmi rozsáhlý a komplikovaný systém symbolů, jimž je přikládána jistá moc. Velká část těchto symbolů a jejich specifických významů je spojena s výslovností. Často se totiž slova píší různými znaky, ale jedná se o homofonní znaky s podobnou výslovností. Například hodiny (zhōng) jsou nepatřičné jako dárek k narozeninám, protože toto slovo zní stejně jako smrt.

Stejně tak je i číslo čtyři spojeno se smrtí. Je tedy možné se zcela běžně setkat s případy, kdy Číňané toto číslo nepoužívají, například při číslování pokojů či dokonce pater se může číslo čtyři přeskočit či se za číslo tři přidá písmeno B.⁵⁹

57 BÖTTGER, Walter. Kultura ve staré Číně, s. 162-169.

(33)

Barvy mají také specifický význam. Červená barva je znamením ohně a představuje mládí a bohatství. Žlutá barva je znamením země, která pak nahradila císařskou červenou a stala se barvou společenského vzestupu. Bílá barva je, na rozdíl od kultury západní, barvou smutku a smrti, nikoli čistoty a radosti.

Na rozdíl od Západu v Číně nejsou horoskopy spojeny s hvězdami, ale s kalendářem založeným na zvěrokruhu. Horoskop hraje významnou roli při domlouvání manželství a jiných významných událostech. Tento zvěrokruh má dvanáct zvířat: krysa, vůl, tygr, králík, drak, had, kůň, ovce, opice, kohout, pes a prase.

Kombinace zvířete, barvy a kruhů hodin a let dohromady určuje osud a charakter jedince. Žena narozená ve znamení tygra je podle tradice považována za špatnou volbu při výběru manželky.

Feng-šuej neboli vítr a voda je čínskou verzí geomantie; jedná se o umění. Jde o způsob, jak nalézt pomocí věštění a numerologie nejpříznivější místo pro různé stavby. Feng-šuej je důležitou součástí čínské kultury; hlavně na jihu země je toto umění bráno velmi vážně. Dnes je tento pojem rozšířen po celém světě. Toto umění hledá harmonii mezi kosmickou triádou:

nebem, zemí a lidmi.⁶⁰

Kaligrafie nebo také Cesta štětce je spolu s poezií a malbou známa také jako ‚tři dokonalosti;

v čínské kultuře a na celém Východě jsou považovány za nejvyšší formu umění.

Kompletní systém písma, který se již značně podobá dnešnímu systému, se v Číně objevil kolem druhého století př. n. l. Tyto znaky se později pouze zjednodušily a jsou používány dodnes. Jeden znak reprezentuje jednu slabiku a většina znaků je piktografická. Kvůli náročnosti tohoto systému byla gramotnost v minulosti značně omezená. Schopnost číst a psát tak odlišovala elitu od obyčejných lidí, což se změnilo až v 11. století, kdy byl vynalezen knihtisk a umožnil tak levně šířit knihy. Původně byly texty psány na svitky hedvábí, papír a dokonce i na těžké bambusové svitky.

Samotná kaligrafie pak byla povýšena na umění, jež spojuje tělo, mysl a štětec ve volných, ale kontrolovaných tazích, které odhalují vnitřní integritu autora a jeho sladění s rytmy přírody.

Jedním z důvodů, proč několikeré pokusy o modernizaci či zavedení latinky v Číně neuspěly,

(34)

je to, že znaky nepředstavují pouze slova, ale zároveň představují kulturu a historii národa.

Kaligrafie je cestou, kterou se tradičně dosahuje vnitřní harmonie a očištění mysli. Nástroje a proces psaní mají až téměř posvátný a rituální charakter.⁶¹ ⁶²

3.3.3 Malba

Čínská malba je velmi úzce spjata s kaligrafií. Na rozdíl od západní kultury, kde převažují portréty, se v Číně nejvíce věnují krajině, neboť ta podle nich vyjadřuje vzory přírodního světa.

Tyto krajiny se malují buď na dlouhé svislé svitky, které byly určeny k zavěšení, nebo na svitky vodorovné, které by se měly postupně odvíjet a ukazovat tak jednu scénu za druhou.⁶³

Spisovatel, historik a kritik umění Sie Che definoval v polovině 5. století „Šest principů čínského umění“:

1. „Ozvěna ducha neboli přes energie autora do jeho díla.

2. Metoda kosti tedy správný způsob práce štětcem. Nejde jen o tahy a texturu, ale i o osobnost a písmo. Kaligrafie byla v minulosti součástí umění.

3. Odpovídání předmětu neboli zobrazování formy, tedy tvar a linie.

4. Vhodnost, tedy barevnost a další aspekty.

5. Rozdělení a plánování, tedy umístění elementů v kompozici.

6. Předávání kopírováním, napodobování nejen života ale také starých děl.“⁶⁴ 3.3.4 Poezie a literatura

S výjimkou náboženských a filosofických textů je v Číně nejvíce ceněna poezie. Panuje zde víra, že poezie vyjadřuje čestnost a morální charakter básníka, k čemuž značně přispívá tónový a homofonický charakter čínského jazyka, který skládání poezie značně komplikuje.

Za kořeny čínské poezie jsou obvykle považovány dva proudy, první se zemí spojené realistické lidové písně a konfuciánské hymny, které jsou spjaty s Knihou Písní. Druhý proud je spjat

(35)

s fantastickými krajinami a duchovními cestami Čchunských písní spojovaných s šamanským básníkem Čchu Jüanem.

Kniha písní je nejstarší antologie čínské poezie. Pochází z 10. století př. n. l. a popisuje idealizovaný svět, ve kterém žili lidé v rovnováze se zemí a svým okolím. Tyto ideály společenského souladu se staly určujícím faktorem vztahu Číňanů ke světu.

Největšího rozkvětu dosáhla poezie za vlády dynastie Tchang (618-906), zejména pak v dílech tří básníků, kteří byli představiteli této doby. Jedná se o Wang Weje, Li Paje a Tu Fua. Ačkoli se tito tři básníci značně liší svými postoji a tvorbou, spojuje je jedinečné nadání ve vyjadřování pocitů slovy.⁶⁵

Na rozdíl od poezie, která byla znakem čínských elit, byla próza odsuzována. Doslovný překlad slova beletrie znamená: „malicherné řeči“. Autoři poezie se hrdě ke svým dílům hlásili, avšak autoři beletrie byli často anonymní. I přes tyto předsudky se však některé velké romány staly důležitou částí kultury a jsou zpracovány do řady dalších podob. Zdrojem čínské prózy byla často lidová vyprávění, jejichž původ byl dvojí: etnografické záznamy a svědectví víry popisující zázraky vykonané světci a mudrci.

V čínské literatuře můžeme mluvit o takzvaných šesti velkých klasických románech a ty jsou původní čtyři díla: Příběhy tří říší – Luo Kuan-čung; Příběhy od jezerního břehu nebo také Všichni lidé jsou bratři – asi Luo Kuan-čung; Zlatý lotos – anonymní a Putování na západ také známé jako Opičí král – Wu Čcheng-en. Tato čtyři díla jsou považována za nejkrásnější díla čínské prózy.⁶⁶

K těmto dílům byla za vlády dynastie Čching přidána další dvě velká díla: Literáti a mandaríni – Wu Ťing-c’a a Příběh kamene nebo Sen v červeném domě – Cchao Süe-čchina.

(viz Příloha 6 - Poezie: Wang Wej – Rozloučení)