Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra pedagogiky a psychologie Studijní program: Vychovatelství B7505
Studijní obor: Pedagogika volného času
Volnočasová výchova dětí a dospívajících v církevních a světských zařízeních
Leisure education of children and adolescents in religious and secular institutions
Bakalářská práce: 10–FP–KAT–029
Autor: Podpis:
Dana Pokorná
Vedoucí práce: IC.Lic. Michal Podzimek, Th.D.
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
56 3 2 1 35 1
CD obsahuje celé znění BP.
V Liberci dne: 20. 4. 2012
Čestné prohlášení
Název práce: Volnočasová výchova dětí a dospívajících v církevních a světských zařízeních
Jméno a příjmení autora: Dana Pokorná Osobní číslo: P08000394
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 20. 4. 2012
Dana Pokorná
Poděkování:
Děkuji všem, kteří mě podporovali během vypracování této bakalářské práce, a to hlavně mé rodině. Mé díky patří především mému vedoucímu bakalářské práce IC.Lic. Michalu Podzimkovi, Th.D., kterému tímto děkuji za metodické vedení práce, cenné rady a připomínky.
Anotace:
Cílem této bakalářské práce je zmapovat církevní volnočasová zařízení a organizace a světská volnočasová zařízení a organizace. Vytvořit obecný přehled organizací a zařízení, popsat nalezené rozdíly mezi těmito zařízeními a organizacemi.
V první části jsou popsány pojmy a terminologie spojené s problematikou volného času, volnočasových organizací a zařízení, motivací a vývojem dítěte a jeho prožíváním volného času. V další části bakalářské práce jsou vysvětlena specifika a zvláštnosti církevních volnočasových zařízení a organizací. V této části jsou také podrobně objasněny a popsány rozdíly mezi církevními volnočasovými organizacemi a zařízeními a světskými volnočasovými organizacemi a zařízeními.
Klíčová slova: volný čas, organizace, volnočasové zařízení, církev, děti a mládež, zájem, volnočasové kroužky, vedoucí, osobnost
Summary:
The aim of this bachelor thesis is to map the religious organizations and facilities of leisure time and secular organizations and facilities of leisure time. Create a general overview of these organizations and facilities and describe the differences found between these devices.
In first part deals with fundamental terms and special terminology linked to leisure, organizations and facilities of leisure time, motivation and child development and feelings leisure time. In another part of the thesis explains the specifics and peculiarities of leisure facilities and religious organizations. This section also explained and describes details and differences between religious organizations and facilities of leisure time and secular organizations and facilities of leisure time.
Key words: leisure time, organization, facilities of leisure time, church, children and youth, interest, free time bees, leader, personality
1
Obsah
Seznam použitých zkratek: ___________________________________________________ 3
1. Úvod _____________________________________________________________ 4 2. Volný čas _________________________________________________________ 5 2.1. Volný čas dětí a mládeže ______________________________________________ 5 2.2. Výchova a volný čas - pojmy ___________________________________________ 7 2.3. Zájmová činnost _____________________________________________________ 9 2.3.1. Motivace ________________________________________________________ 10 2.3.2. Hra ____________________________________________________________ 11 2.3.3. Zážitek _________________________________________________________ 12
3. Věková stádia dětí a mládeže vhledem k prožívání volného času ___________ 13 3.1. Předškolní věk (3-6 let) ______________________________________________ 13 3.2. Mladší školní věk (6-11let) ___________________________________________ 14 3.3. Střední školní věk, pubescence (11 – 15 let) ______________________________ 14 3.4. Starší školní věk, adolescence (15 – 20 let) _______________________________ 15 3.5. Vrstevnické skupiny _________________________________________________ 16 3.6. Osobnost pedagoga volného času a vychovatele ___________________________ 17
4. Prostředí volného času ________________________________________________ 19 4.1. Rodina ___________________________________________________________ 19 4.2. Příroda a volná prostranství ve městech __________________________________ 20 4.3. Škola a školská zařízení ______________________________________________ 21 4.4. Instituce __________________________________________________________ 22 4.4.1. Střediska volného času dětí a mládeže / Domy dětí a mládeže ______________ 23 4.4.2. Přehled školských zařízení pro zájmové vzdělávání v datech _______________ 24 4.4.3. Nestátní neziskové organizace (NNO) _________________________________ 25 4.4.4. Živnostenské podnikání k dětem a mládeži _____________________________ 27 4.4.5. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM) _______________________ 27 4.4.6. Organizace církví a náboženských společností __________________________ 28 4.5. Důležité volnočasové organizace v České republice ________________________ 29 4.5.1. Skautské hnutí – Český junák _______________________________________ 30 4.5.2. Pionýr __________________________________________________________ 30 4.5.3. Klub Pathfinder __________________________________________________ 30 4.5.4. Česká tábornická unie (ČTU) ________________________________________ 30 4.5.5. Prázdninová škola Lipnice (PšL) _____________________________________ 31 4.5.6. Sokol - Česká obec sokolská ________________________________________ 31
2
4.5.7. Orel____________________________________________________________ 31 4.5.8. Duha ___________________________________________________________ 32 4.5.9. Hnutí Brontosaurus _______________________________________________ 32 4.5.10. Mládež Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska (SH ČSM) _____________ 32 4.5.11. Folklórní sdružení ČR (FoS ČR) ___________________________________ 33 4.5.12. Salesiánské hnutí mládeže (SHM) __________________________________ 33 4.5.13 YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí) _____________________________ 33 4.5.13. Počty členů největších volnočasových sdružení v ČR v roce 2008 _________ 34
5. Církevní volnočasová zařízení a organizace _____________________________ 35 5.1. Specifika církevních volnočasových zařízení _________________________________ 36 5.2. Význam církevních volnočasových zařízení a organizací ______________________ 38 5.3. Rozdělení církevních volnočasových zařízení a organizací podle jejich cílů ______ 39
6. Rozhovory _______________________________________________________ 41 7. Závěr ___________________________________________________________ 45 8. Použitá literatura:_________________________________________________ 46
8.1. Tištěné: _________________________________________________________________ 46 8.2. Elektronické: ____________________________________________________________ 47 9. Přílohy: ______________________________________________________________ 49
3 Seznam použitých zkratek:
AKSM: Asociace křesťanských sdružení mládeže o.s.
AMAVET: asociace mládeže pro vědu a techniku ČOS: Česká obec sokolská
ČTU: Česká Tábornická Unie DDM: Dům dětí a mládeže
FoS ČR: Folklórní sdružení České republiky
MŠMT: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy NNOC: Nestátní nezisková organizace
NPK: Nízkoprahový klub
NZDM: Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež o.s.: Občanské sdružení
OSN: Organizace spojených národů PšL: Prázdninová škola Lipnice
SH ČSM: Sdružení hasičů Čech, Slezska a Moravy SHM: Salesiánské hnutí mládeže
SVČ: Střediska volného času ŠD: Školní družina
ŠK: Školní klub VŠ: Vysoká škola
YMCA: Křesťanské sdružení mladých lidí (Young Men´s Christian Association) YWCA: Křesťanské sdružení mladých žen (Young Women’s Christian Association) ZŠ: Základní škola
4
1. Úvod
Mnoho dětí a mladistvých, ale i dospělých lidí tráví část svého volného času organizovanými činnostmi ve volnočasových zařízeních a organizacích. Z vlastních zkušeností vím, že každé zařízení nebo organizace je jiné, i když se věnuje stejné činnosti a tyto rozdíly formuje mnoho faktorů. Atmosféra v dané organizaci a zařízení silně ovlivňuje to, jakým způsobem se zde jedinec cítí a jak vnímá celou organizaci nebo zařízení.
V této práci se snažím objasnit a najít rozdíly, které jsou mezi církevním volnočasovým zařízením a organizací a světským volnočasovým zařízením a organizací.
Nesnažím se o zhodnocení či vynesení soudu, který typ zařízení nebo organizace je lepší nebo horší. Cílem mé práce je pokud možno zmapovat rozdíly, které jsou typické pro tato zařízení a organizace.
V první části mé práce popisuji volný čas a volnočasová zařízení obecně, snažím se o objasnění důležitých pojmů a mechanismů, týkajících se volnočasových zařízení a organizací. Dále se v práci zabývám způsobem, jakým děti a mládež prožívají svůj volný čas a zájmové aktivity. Pro každou věkovou skupinu je třeba připravovat jiný typ programu, je třeba přizpůsobit styl komunikace a v neposlední řadě je třeba si uvědomit, že v každém věku je stejná aktivita prožívána jinak. Kapitola prostředí volného času pojednává o místech, kde většinou bývá volný čas naplňován a jak tato místa ovlivňují prožívání volného času. V poslední části práce se snažím o vyzdvižení rozdílů a specifik církevních volnočasových zařízení a organizací. Pokouším se o vyhledání co největšího spektra rozdílů a jejich zhodnocení vzhledem k tomu, jaký vliv mohou mít tato specifika na členy zařízení a organizací.
5
2. Volný čas
Volný čas, jak jej vnímáme dnes, nebyl tak vždy chápán během historie lidstva a ve své podstatě má jen krátkou minulost. Možná i to je důvod, proč se k pojmu volný čas váže tolik definic, kdy všechny mají něco společného, ale také se v něčem liší.
Před průmyslovou revolucí byl volný čas přístupný jen vyšším vrstvám společnosti, která nebyla nucena manuálně pracovat, a to hlavně ve městech. Volný čas vstoupil do života všech společenských vrstev až v průběhu průmyslové revoluce. V tomto období se s postupně eskalující urbanizací snižovala pracovní doba a upouštělo se od dětské práce, což mělo za následek nárůst volného času. Tento čas byl využíván nejen k regeneraci po práci, ale i k rozvoji osobnosti jedince. Volný čas se netýkal jen dospělých, ale i dětí, které po škole zůstávaly bezprizorné. Lidé si rychle uvědomili, že je třeba dětem nabídnout smysluplnou náplň volného času a zamezit tak rozvoji sociálně patologických jevů. Tato potřeba umožnila zřizování a rozvoj aktivit v rámci volného času. (1 s. 22-27). Od devatenáctého století až do dnešních dnů se doba volného času zvětšuje, a tím roste i jeho důležitost jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost.
Pod pojmem volný čas si každý představí něco jiného, ale co máme společné, je to, že tato asociace je nám příjemná. Volný čas se ovšem velmi těžko definuje, což potvrzuje velké množství definic. Volný čas můžeme chápat jako činnost přinášející příjemné zážitky a očekávání, kam člověk vstupuje a kde se jí účastní na základě svého svobodného rozhodování. (2 s. 12) Volný čas také můžeme definovat jako čas, který je částí lidského života mimo čas pracovní nebo studijní (škola) a také mimo čas, který zahrnuje biofyziologické potřeby člověka, chod rodiny a domácnosti. Volný čas je dobou, kterou má po splnění těchto potřeb a povinností člověk k dispozici pro činnosti sebeurčující a sebevytvářející. Některé aktivity nelze s jistotou zařadit jako volnočasovou aktivitu ani jako povinnost; pro takové činnosti se uplatňuje pojem čas polovolný, jsou to aktivity přinášející radost a současně i případný užitek (zahrádkaření, ruční práce nebo vaření). (3.
s. 10 - 11)
2.1. Volný čas dětí a mládeže
Volný čas dospělých se v mnohém liší od volného času dětí a mládeže. Děti a mládež mají obecně více volného času, svůj volný čas také naplňují jiným obsahem, který často bývá pestřejší, a také je třeba, aby tento čas byl pedagogicky ovlivňován a jeho náplň formována žádoucím způsobem. (3 s. 66) Jejich volný čas proto oprávněně přitahuje
6
mimořádnou pozornost. V období dětství se každý učí, jak volný čas využívat a čím jej naplňovat i v dalším životě. Pozitivní volnočasové aktivity umožňují dětem i mladistvým najít šanci a způsob pro vlastní rozvoj a seberealizaci. Naplňováním svých volnočasových zájmů a ambicí i hodnocením jejich výsledků si účastníci ověřují vlastní schopnosti.
Získávají tím novou, postupně se rozšiřující možnost učinit z nich trvalou a významnou součást života a utváření své osobnosti. Tento fakt se může stát jedním z opěrných bodů v dospělosti. (3 s. 8)
Děti a mládež ve volnočasových aktivitách ve většině případů kladou důraz na rozmanitost a v období dospívání hledají a zkoušejí nejrůznější aktivity, avšak na rozdíl od dospělých se aktivitám obvykle nevěnují dlouhodobě a cílevědomě, jejich zájem není hluboký a soustředěný. Míra samostatnosti dítěte úzce souvisí s jeho věkem, fyzickou a psychickou vyspělostí, zázemím, které mu jeho rodina poskytuje, a nabídce volnočasových aktivit. Výchovné ovlivňování ve volném čase by mělo být spíše nedirektivního rázu a formou nabídky atraktivních aktivit s důrazem na dobrovolnost jedince. (3 s. 66) Pro vychovatele nebo pedagoga může být v posledních letech poměrně těžké nabídnout dětem a hlavně mladistvým takové aktivity, které by pro ně byly zajímavé a zároveň aktivizační.
S rozvojem technologií narůstá nabídka spíše pasivních volnočasových aktivit, jako jsou počítačové hry, sledování televize s mnoha kanály a velmi jednoduchá dostupnost internetové sítě. Pasivní zábava je pro děti a zvláště mladistvé velmi lákavá a naopak aktivní trávení volného času se v mnoha případech zdá neatraktivní a příliš namáhavé.
Volný čas není jedinou příčinou a viníkem. Je to důležitá součást života a jako taková se může na životě mladistvého podepsat pozitivně nebo negativně. Na naléhavosti proto nabývá požadavek, aby se děti a mladiství učili, jak volný čas prožívat smysluplně a aktivně, a aby ho přenášeli do celého svého života. (4 s. 13) Je úkolem nejen rodiny, ale i pedagogů a vychovatelů motivovat a vytvořit takové nabídky aktivit, aby se děti i mladiství byli ochotní do aktivit dobrovolně zapojit.
Jak zhodnocovat a smysluplně využívat volný čas se člověk učí od nejútlejšího dětství, nejprve v rodině, později ve státních institucích, jako je mateřská školka a později škola. Na tento vývoj má tedy silný vliv rodina a vrstevnická skupina, pedagogové a vychovatelé mají vliv menší. Rodiče slouží svým dětem jako vzory, ať už pozitivní nebo negativní. Rodiny, které neplní dobře svoji výchovnou funkci, se velmi často vyznačují nezájmem o to, jak dítě tráví svůj volný čas. Školy a další výchovná zařízení mají možnost tento nedostatek do určité míry kompenzovat vhodným pedagogickým vedením. Trávení
7
volného času pasivním způsobem má za následek sledování akce, ale bez hlubšího prožitku, nižší socializaci a s tím spojený nedostatek citu, a také dlouhotrvající pocit nudy.
Tyto vlivy formují jedince v lehce manipulovatelnou osobnost, která jednoduše podléhá sociálně závadným vztahům a prostředí, což vede k agresivitě, vandalismu, alkoholu nebo až k drogám. Situace není jednoduchá pro rodiče ani pro pedagogy, protože v období dospívání roste vliv vrstevnické skupiny, který nemusí být vždy pozitivní. Tomuto nebezpečí se snáze čelí, pokud je dospívající členem nějaké výchovné nebo sportovní volnočasové organizace, kde má možnost si najít svou vrstevnickou skupinu a trávit volný čas smysluplně a pod nenásilným pedagogickým dohledem. Pedagogické ovlivňování volného času by mělo podporovat aktivitu dětí a mládeže, poskytovat prostor pro jejich spontaneitu, uspokojovat potřeby nových dojmů, seberealizace, sociálních kontaktů, kladné citové odezvy, ale také poskytovat pocit bezpečí a jistoty. Činnosti ve volném čase, konané na základě dobrovolné účasti a vhodným pedagogickým způsobem motivované a usměrňované, poskytují příležitost pro rozvoj všech stránek osobnosti, tělesných a duševních vlastností i sociálních vztahů. (1 s. 15 - 20)
2.2. Výchova a volný čas - pojmy
Dle Pávkové (3 s. 65) bývá výchova chápána jako záměrné, cílevědomé, dlouhodobé působení vychovávajícího na vychovávaného v pozitivním smyslu. Výchova a volný čas spolu velmi úzce souvisí vzhledem k tomu, že většina výchovného působení probíhá během volného času vychovávaného. Souvislost mezi pojmy výchova a volný čas se dá vyjádřit jako výchovné zhodnocování volného času, které zahrnuje tři oblasti.
Výchova pro volný čas (k volnému času) - její podstatou je utváření, rozvíjení a kultivování schopností, dovedností, motivace a kompetencí pro hodnotné využívání volného času. (3 s. 67). Výchovu k volnému času lze tak právem pokládat za klíč pro otevírání nových možností, aktivit a rozvoje člověka, za motor, který celému úsilí dává potřebnou orientaci a dynamiku. Výchova ve volném čase bere v úvahu dobrovolnost účasti na volnočasové činnosti a umožňuje do výchovného procesu zapojovat děti a mladistvé jako jeho aktivní účastníky a vytvářet tak nové možnosti pro jejich formování.
Výchova volným časem směřuje k utváření osobnostních rysů účastníka a jeho působení mezi ostatními lidmi. Východiskem i cílem aktivit je osvojovat si nové znalosti, dovednosti a kompetence v oblasti volného času (4 s. 19). Výchova volným časem označuje nejen aktivity ve volném čase, ale i příslušné instituce, použité metody a formy jako prostředky výchovy. Naznačuje obsahové a institucionální působení prostřednictvím zařízení, sdružení apod. (3 s. 67). Společným cílem je vést a učit zejména děti a mládež k tomu, aby z bohaté
8
nabídky uměly volit a aby tato volba byla ku prospěchu jim samotným, jejich okolí i celé společnosti. (2 s. 14)
Pávková uvádí, že v nejnovější pedagogické literatuře se objevují nové pojmy, které výchovné působení dělí podle místa, kde k němu dochází. Jde o formální výchovu, která probíhá prostřednictvím škol a jiných odborných vzdělávacích zařízení, kdy dokončení vzdělání je doloženo příslušným dokladem (vysvědčení, osvědčení apod.) Dalším termínem je neformální výchova, která zahrnuje cílené a strukturované aktivity mimo formální výchovný systém, jež probíhají ve volném čase (kroužky, kluby, soubory atd.). Posledním pojmem je informální výchova kde jde hlavně o zcela nahodilé učení v běžných životních situacích vyplývající z každodenního sociálního kontaktu. (3 s. 68)
Důležité je také rozdělení výchovného působení ve volném čase podle míry jeho organizovanosti a konkrétního místa, kde je naplňován; podle těchto ukazatelů je mnohdy možné sledovat, jak kvalitní je obsah volného času, jeho smysluplnost a jaké pozitivní faktory nabízí. Činnost spontánní je nepřímo ovlivňována pedagogicky a výchovně, je vykonávána individuálně nebo ve skupině podle momentálního zájmu účastníků.
Spontánní aktivity nemají určený čas konání a jsou přístupny všem, kdo o ně mají zájem.
Zájmová činnost příležitostná je časově ohraničena a přímo řízena pedagogem či vychovatelem, současně umožňuje a podněcuje spoluúčast dětí a mládeže. Takováto činnost je organizovaná a tyto akce jsou většinou jednorázové, ale mohou být i cyklické, ve většině případů se jedná o vzdělávací, rekreační nebo oddechové aktivity. Zájmová činnost pravidelná zpravidla probíhá po celý školní rok v pravidelných intervalech většinou jednou nebo několikrát týdně pod vedením kvalifikovaného pracovníka. Takováto činnost probíhá většinou v rámci zájmových útvarů, jako jsou umělecké soubory, kroužky, kluby nebo sportovní družstva. Jejich cílem bývá, aby si účastníci osvojili nové vědomosti, dovednosti a prohloubili kladný vztah k předmětu zájmu. (4 s. 21) Zájmová činnost pravidelná je ve většině případů zaštítěna nějakou větší organizací či zařízením, které zodpovídá za kvalitu takovéto činnosti, podporuje její činnost a pomáhá s propagací a financováním. Tento typ činnosti má více pozitivních stránek, jejich účastníci mají díky častému kontaktu možnost mezi sebou vytvořit kladné sociální vztahy, naučit se novým vzorcům chování a mnohem více prohloubit své znalosti o zájmové činnosti.
9 2.3. Zájmová činnost
Zájmy jsou nejčastěji vyvolány potřebami, ale přesto s nimi nejsou totožné.
Existující potřeby umožňují rozvoj zájmů, tím dochází k jejich uspokojování a zároveň ovlivňují jejich charakter a vznik dalších potřeb. Během výchovného působení ve volném čase dochází prostřednictvím obsahu činností nejen k uspokojování již existujících potřeb, ale i k jejich výchovnému regulování podle požadavků společnosti a dispozic jedince.
Zájmy je možné popsat jako relativně stálé zaměření osobnosti nebo snaha zabývat se předměty nebo činnostmi, které člověka upoutávají po stránce poznávací nebo citové, takovému předmětu nebo činnosti člověk přikládá zvláštní hodnotu, je tak motivován k aktivnímu styku s ní. Zájmy také souvisejí i s celkovým zaměřením osobnosti jedince.
(5 s. 92) Ve struktuře osobnosti řadíme zájmy mezi vlastnosti aktivačně – motivační. To znamená, že nás zájmy aktivizují k činnosti zaměřené na uspokojení potřeb. Mají velmi úzkou souvislost s vlohami a schopnostmi jedince, které podmiňují úspěšné vykonávání určité činnosti, tedy jedinec rozvíjí zájmy hlavně v těch oblastech, ve kterých je úspěšný.
Zájmové činnosti jsou ve většině případů vykonávány ve skupině, a to je další aspekt, který vede k tomu, že jsou socializačním prostředkem a stávají se tak důležitými činiteli individuálního i společenského rozvoje, ale také velmi příznivě ovlivňují efektivitu výchovy a vzdělávání. Všechny typy zájmových činností umožňují prožívání kladných citů, relaxace, poznávání vlastních možností a tím i sama sebe. Pokud se dítě od mladšího školního věku účastní dobré pedagogicky vedené zájmové činnosti, je vysoká pravděpodobnost, že tento návyk si ponese do staršího školního věku, mnohdy až do dospělosti, naučí se tedy zacházet s volným časem a účelně jej využívat. Nejen že zájmová činnost působí preventivně proti sociálně patologickým jevům, které mnohdy vznikají z nudy, ale mnohdy také pomáhá překonávat osobní i pracovní neúspěchy a tím se jedinec stává odolnějším, sebevědomějším a schopnějším ve všech aspektech života. (3 s. 163-166)
Zájmovou činnost lze dělit podle obsahu činnosti, podle forem a podle druhu aktivity. Podle obsahu se zájmové činnosti dělí hlavně z důvodů organizačních, každá z oblastí má své priority a cíle v rozvíjení osobnosti jedince. Dělí se na směry:
vědeckotechnické a vědecké (biologické, radioamatérské, modeláři apod.), technicko- praktické (kroužky dovedných rukou, ikebany, apod.), společenskovědní (jazykové, historické, apod.), přírodovědné – pěstitelské a chovatelské (rybáři, chovatelé, apod.), esteticko-výchovné (výtvarné, hudební, dramatické, literární), tělovýchovné, sportovní a turisticky zaměřené (atletika, sportovní hry, gymnastika apod.). Formy zájmové činnosti dle Jiřího Němce lze dělit do čtyř kategorií: 1. činnosti pravidelné, organizované,
10
v relativně stálých zájmových útvarech jako jsou kroužky, oddíly nebo umělecké soubory.
2. činnosti pravidelné, které mají individuální charakter jako je hra na hudební nástroj nebo výuka cizího jazyka. 3. příležitostná činnost organizovaná jako jednorázová nebo cyklická kolektivní akce - těmi jsou například letní tábory, nebo kurzy s různým zaměřením. 4.
příležitostná činnost individuálního charakteru, což například může být četba, poslech hudby, návštěva divadla. Zájmovou činnost podle druhu aktivity dělíme na receptivní (diváckého charakteru) a aktivně tvořivé (aktivní činnost jedince). (6 s. 23 – 25)
Obsah zájmové činnosti dětí, mládeže je rozdílný podle věku, vyspělosti jedince a předchozích zkušeností. V předškolním věku je přítomen hlavně zájem o samotnou činnost. V mladším školním věku nejsou zájmy ještě zcela rozlišeny, a proto jsou zájmy dětí krátkodobé; děti spíše jednotlivé zájmové oblasti objevují. Z tohoto důvodu je třeba po krátkém čase střídat jednotlivé činnosti a prostředí. Dospívající prožívají své zájmy velmi intenzivně a věnují jim množství času, někdy i na úkor jiných důležitých činností. Mnohdy dospívající jedinci stále hledají oblast, která by jim umožnila být úspěšný a zároveň je uspokojovala. V tomto období je potřebné citlivě usměrňovat a rozvíjet zájmové činnosti.
V období dospělosti jsou zájmové činnosti už mnohdy úzce specifikované a jedinec se jim věnuje dlouhodobě. (5 s. 97 – 98) Tato věková specifika by měla být při práci s dětmi a mládeží akceptována, a to hlavně při plánování činností. Nejsou to však jediná specifika, je známým faktem, že rozdíly v zájmové činnosti lze najít podle pohlaví či charakterových vlastností. Vychovatel či pedagog volného času by měl být schopen tyto rozdíly vypozorovat či z počátku odhadnout a přizpůsobit jim program.
2.3.1. Motivace
Motivace je základem veškerého lidského jednání, jde o stav, kdy pociťujeme určitý nedostatek a snažíme se jej doplnit. V oblasti volného času je motivace velmi důležitou oblastí, hlavně v souvislosti s dospívajícími jedinci.
Jako první musí být vždy uspokojeny základní fyziologické potřeby, pak může dojít k uspokojování vyšších potřeb, jako jsou volnočasové zájmy. Z potřeb dítěte vyplývá určitý postoj, který dítě zaujímá ke svému okolí a nabízeným aktivitám. Postoje a tedy i potřeby jsou motivačními dispozicemi, které se uplatňují jako činitelé regulující vztah i chování vůči jiným subjektům, situacím nebo činnostem. Základním úkolem pedagoga je vyvolávat v dětech a mládeži motivaci k činnostem. Jeho motivace by měla vyvolávat potřebu a zároveň ukazovat cestu, jak dosáhnout jejího uspokojení. Důležité je, že aktivita pro jakoukoliv zájmovou činnost nesmí být vynucena, ale vyvolána. Nejlepší motivací je
11
kladná zkušenost, která ovšem udržuje určitou hladinu napětí a očekávání. Motivace je úspěšná nejen podle toho, jakou důležitost dítě činnosti přisoudí, ale hlavně očekáváním úspěchu a oceněním od okolí a od určitého věku hlavně oceněním od vrstevníků. Pedagog nebo vychovatel by měl motivaci využívat k aktivizaci jedince, regulaci jeho činností a chování a také jejím prostřednictvím posilovat žádoucí chování. (3 s. 170 – 172) Motivace je v oblasti pedagogiky volného času, výchovy a obecně práce s dětmi a mládeží velmi složitou a často diskutovanou problematikou. Nalézt tu správnou motivaci, která by vyhovovala jedinci, natož celé skupině, je mnohdy velkým uměním a složitým procesem.
Myslím si, že důležitým aspektem motivace je vědomí sounáležitosti s určitou skupinou a ocenění ze strany jejich členů.
2.3.2. Hra
Hru je velmi těžké charakterizovat, natož definovat, protože zahrnuje velmi mnoho různých aktivit. Podle J. Němce je hra činnost, která má smysl sama o sobě, nebo její smysl stojí mimo vlastní hru, a pak se stává prostředkem k dosažení jiných cílů. Důležitou součástí hry jsou také pravidla, která hru dělají zajímavější. Hra má mnoho dalších aspektů, jejichž prostřednictvím je hra rozvíjena a její možnosti a prospěch pro jedince a společnost jsou výrazně posilovány. Nejdůležitější je možnost hráče se dobrovolně rozhodnout, zda do hry vstoupit či ne, pokud je tato zásada porušena, již se nejedná o hru.
(6 s. 81 – 96)
Hra je evidentně velmi důležitá pro správný rozvoj všech oblastí duševního vývoje dítěte. Dítě hru vnímá jako zábavu a činnost, kterou vykonává pro dobrý pocit, který mu přináší, učení je mnohdy nevědomé a až druhé v pořadí. Přesto je nesprávné pohlížet na dětskou hru jako na maření času, už jen z toho důvodu že přináší radost, která jedinci evidentně přináší žádoucí fyziologický a psychologický prospěch. Hra se v průběhu vývoje a dospívání dítěte postupně mění a vyvíjí od zcela fyzické hry kojence, až po hry se složitými pravidly, od osamocené hry jednotlivce po sociální hru, kde vývoj závisí na interakci s vrstevníky. V poslední fázi vývoje se mnohdy jedná o sport, kdy vzhledem k charakteru soupeření ztrácí hra část své nevinnosti a již není pouhý zdroj radosti. (7 s.
50-59)
Z předchozích řádků je jasné, že hra je velmi důležitým aspektem života dětí i mládeže a dokonce i dospělých. Je vhodné tento fakt nezlehčovat a přijmout hru jako důležitý zdroj radosti a příležitosti pro učení a komunikaci.
12 2.3.3. Zážitek
Zájmy jsou spojovány se zážitky, které ze stejné činnosti každý zúčastněný prožívá jinak, zasáhne ho jiný moment, jinak silně a získá jinou zkušenost. Základem zážitku je vlastní aktivita a vynaložení vlastní energie, čím více jí musíme vydat, tím je zážitek intenzivnější. Komerční zábava člověka sice rozptýlí, ale nezanechá žádné stopy a změny, protože je to jednoduchý úkon, který nestojí žádnou energii. Taková aktivita, která je namáhavá (fyzicky nebo psychicky), je na první pohled nezajímavá ba dokonce děsivá, ale má vysoký potenciál k získání nových zkušeností. (3 s. 21-24) Prožitek je charakteristický svou bezprostředností, pokládáme ho za emocionálně zabarvenou evidenci minulého, přítomného i očekávaného. Jeho prožívání je silně závislé na předchozích zkušenostech a osobnostních předpokladech jedince, zážitek proto působí vždy výrazně individuálně.
Výchovné postupy, které využívají zážitkovou pedagogiku, obsahují intenzivní zážitky a prožitky získané aktivní účastí na programu, který obvykle zahrnuje náročné fyzické činnosti spojené s určitou mírou rizika, takové programy bývají zaměřeny na rozvoj sebepoznání. Po takovýchto programech většinou následuje sebereflexe a reflexe sociálních vztahů ve skupině, poznání sama sebe a své role ve skupině. Tyto programy budují psychickou odolnost, sebevědomí a sebedůvěru. Zážitková pedagogika je účinnou metodou výchovy i výuky, která je založena na silném emocionálním zážitku, reálném prožití skutečností a překonávání překážek a v neposlední řadě vnímání kontaktu s přírodou. Jejím základem je navození bezpečných situací se zdáním nebezpečí a dobrodružství, kdy účastníci musí překonávat nevyhnutelné překážky, kdy se musí spoléhat jen na své schopnosti a spolupráci ve skupině. (3 s. 175 – 176) Tento způsob výchovy však nese svá rizika a je třeba, aby si organizátor byl jist, že ví, co dělá, a proč to dělá. Je vhodné, když se jedná o zkušený tým organizátorů či vedoucích, kteří si sami stejnými aktivitami již prošli. Zážitková pedagogika je velmi účinným nástrojem, avšak je možné s její pomocí více ublížit než pomoci.
13
3. Věková stádia dětí a mládeže vhledem k prožívání volného času
Každý jedinec během života prochází dlouhým a složitým vývojem, ten je nejrychlejší a nejvýraznější v období dětství a dospívání. Na jeho průběh působí mnoho vlivů (vrozené předpoklady, prostředí, způsob výchovy, atd.), které společně ovlivňují vývoj jedince. Některé periody vývoje však mají své charakteristické rysy a vyvíjejí se dovednosti, které by měly být v daném období zvládnuty. Některé periody jsou dítětem zvládnuty rychle v krátkém období a jiné zase trvají déle. Pro pedagoga volného času a vychovatele je nutné tato specifika znát, aby byli schopni vytvořit správné prostředí, vyhovující a podnětný program a aby v neposlední řadě mohli případně upozornit na opožděný vývoj jedince či na projevující se nadání.
Rozdělení na děti a mládež, popřípadě dospívající, je pokaždé jiné a vždy záleží na tom, jaká kritéria použijeme jako výchozí bod. Z právního hlediska podle Úmluvy o právech dítěte (OSN, New York 1989) je dítětem každá lidská bytost do věku 18 let. Lidé ve věku 15 – 18 let jsou chápáni jako mládež. (4 s. 22) Dále uváděné rozdělení je obecné a jednotlivé etapy je možné rozdělit na kratší časové úseky, které by podrobněji popisovaly lidský vývoj. Jedná se o popis a rozdělení hlavně z psychologického a sociálního pohledu, které mají na zájmovou činnost jedince největší vliv.
3.1. Předškolní věk (3-6 let)
V období předškolního věku roste tělo dítěte spíše do výšky, protahuje se a ztrácí na své „baculatosti“. Celkově se zlepšuje jemná i hrubá motorika a dítě má větší potřebu pohybu. Dítě tak svou potřebu pohybu nejčastěji uspokojuje při hrách a spontánním pohybu, zvládá již jízdu na kole nebo hru s míčem. Je na rodině aby rozvíjela aktivity dítěte a dávala mu prostor pro jeho aktivity. Pozornost je nestálá, a tak je třeba vymýšlet a nabízet stále nové činnosti. Zájmy jsou všeobecné a nahodilé. Velké změny jsou v oblasti řeči, a také sociálního vývoje, kdy hledá kontakty hlavně se svými vrstevníky, děti si, ale hrají spíše vedle sebe než společně. Fantazie je pro dítě velmi důležitá, za její pomoci si ujasňuje nejrůznější jevy, a tak dochází k takzvané dětské lži. (3 s. 83 – 86) Během předškolního věku se dítě většinou poprvé dostává do kontaktu s institucí, a to mateřskou školkou, kde se učí pobytu ve skupině a zakouší dlouhodobé odloučení od matky. V tomto období podstatně převažuje volný čas, který je dítětem využíván pro rozvoj schopností.
14 3.2. Mladší školní věk (6-11let)
V tomto období pokračuje výrazný růst do výšky, svalstvo i všechny vnitřní orgány zvyšují svou výkonnost a objem. Zlepšuje se pohybová koordinace, pohyby jsou tedy rychlejší a přesnější, oblíbenou činností se stávají sportovní aktivity. V prvním a druhém ročníku je pozornost dětí ještě dost labilní, ale vyvíjí se i záměrná pozornost, která ale děti více vyčerpává. Mladší školní věk je stále spojen s egocentrismem dětí, kdy hlavně z počátku tohoto období stále nejsou schopny se vžít do pocitů druhých, mohou se jevit jako bezcitné. Přibližně po osmém roce se rozvíjejí vyšší city estetické, morální a intelektuální. Důležitou roli hraje obsahově bohatá zájmová činnost, jíž se dítě věnuje v době mimo vyučování. Děti navazují první opravdová přátelství a vytvářejí herní skupiny, jejich hra je realističtější a promyšlenější, spolupracují společně na rozvoji hry.
Děti jsou v tomto období silně extravertně zaměřeny a mají velice širokou paletu zájmů, které jsou ale povrchní a nestálé. V některých oblastech se již může projevit talent nebo nadání. (3 s. 86 – 90) Od šesti do jedenácti let prochází dítě mnohými změnami, a to zvláště v oblasti vnímání a těla. Děti se tak snaží objevovat a využívat nové možnosti, které jsou jim těmito změnami poskytnuty. V tomto období je velmi důležitý pohyb a nové zkušenosti, proto je volný čas velmi oblíbenou částí dne. Děti se často hlásí do sportovních kroužků a klubů, ač zde mnohdy dlouho nevydrží je pro ně tato zkušenost mnohdy velmi důležitá.
3.3. Střední školní věk, pubescence (11 – 15 let)
Období pubescence je typické velkými duševními i tělesnými změnami.
Charakteristická je nevyzrálost emocionální stránky, tedy citů a sociálních vztahů. Pro jedince je důležitá příslušnost k nějaké vrstevnické skupině, ať už ve škole nebo mimo ni.
Tělo se v tomto období rozvíjí intenzivně a hlavně oproti předchozím obdobím nerovnoměrně, což se nejvýrazněji projevuje na protažení končetin. Pohyb již není tak ladný a koordinovaný, a proto mnoho pubescentů přestává sportovat. Typickým a důležitým znakem dospívání je pohlavní zrání, které přibližně začíná okolo 12. roku, avšak v posledních letech je pozorován začátek u některých dětí, už v 9. letech. Tento jev je ze strany rodičů, učitelů a vychovatelů mnohdy přijímán s rozpaky, až nevolí. Znamená to zvýšený zájem o jedince opačného pohlaví, na což je třeba brát zřetel. Děti vyžadují koedukované skupiny při aktivitách, také dynamika a charakter her se v souvislosti s přítomností opačného pohlaví mění. Některé dívky bývají citlivé na aktivity, jejichž charakter vyžaduje fyzický kontakt. Nově jsou jejich city a pocity rozmanitější a
15
intenzivnější, dochází ke kolísání nálad, kdy se střídá pesimismus s nadšením. Tyto změny nesmí pedagoga překvapit a ani rozčílit, co se zdálo být před chvílí výborné se nyní zdá trapné a ve většině případů není možné aktuální náladu nijak zvrátit. V tomto období se také formují mravní zásady, které dospívající aplikují jak na sebe, tak na své okolí a jsou extrémně citliví na jakoukoli nespravedlnost či nepravost, kterou pozorují u dospělých. Na tento fakt je třeba brát zřetel během všech aktivit a snažit se o maximální spravedlnost a dodržování pravidel. Je třeba vždy veškeré aktivity vyzkoušet dopředu a být si jist správností a „neprůstřelností“ pravidel. Ve vztahu ke skupině se objevují city jako kolektivní čest a odpovědnost, také velmi důležité je přátelství, láska a uznání. Důležitá vrstevnická skupina mnohdy nevzniká ve škole, ale ve volném čase v zájmových zařízeních, kdy je na osobě vychovatele nebo pedagoga, aby zajistil, že skupina bude mít na jedince dobrý vliv. Zájmy dospívajících se stávají hlubšími a trvalejšími, některé zůstávají i po celý život či dokonce mohou ovlivnit volbu povolání. (3 s. 90 – 99) Období puberty je obdobím, kdy je možné již zapojit náročnější aktivity a přenechávat aktivitu na dětech. Oblíbené bývají inscenační hry, kdy je třeba diskutovat nebo jednat v roli nějaké postavy. Volný čas je v tomto období prožíván velmi intenzivně, protože je dobou kdy se pubescenti mezi sebou mohou nerušeně setkávat a vytvářet nové sociální kontakty.
3.4. Starší školní věk, adolescence (15 – 20 let)
Období staršího školního věku, je vhodné rozdělit na další dvě období kdy 14 – 16 let je stále poznamenané doznívající pubertou a věk 16 – 20 let se označuje jako adolescence. Ve druhé polovině staršího školního věku dochází ke zklidnění vývoje, dozrávají všechny tělesné funkce a dokončuje se psychický vývoj jedince. Mládež v tomto období stále roste, ale již ne tak překotně a hlavně už dále nerostou končetiny, ale trup.
Zvyšuje se tělesná hmotnost, a to hlavně v důsledku tvorby svalové hmoty a ukládání tukových vrstev, postava se stává zaoblenější, tvary těla se slaďují a postava získává konečnou podobu. Znovu se zvyšuje zájem o sport a další fyzické aktivity. V období adolescence je silná potřeba diskutovat jak při řešení teoretických problémů, tak i v běžných situacích. Je tedy vhodné do volnočasových programů zařazovat takové aktivity, které diskuzi umožňují nebo ještě lépe, vyžadují. Dospívající tak uspokojují vysokou intelektuální aktivitu, touhu po poznání a formování vlastních světonázorů. V období adolescence jsou dospívající již schopni sebevýchovy, a proto je vhodné je k ní vést také vzhledem k tomu, že příkazy a zákazy mají jen krátkodobý a povrchní výchovný dopad.
Život dospívajícího je velmi úzce spojen s vrstevnickou skupinou, má silnou potřebu sociálního kontaktu, přátelství a lásky. Vrstevnická skupina tyto potřeby naplňuje, a proto
16
je pro dospívajícího velmi důležitá. Skupina mnohdy klade důraz na konformitu. Se svou skupinou většinou jedinec tráví téměř všechen volný čas. Z biologického hlediska přetrvává potřeba uspokojení sexuálního napětí, které se ale již děje nejen ve fantaziích, ale i reálně ve vztazích. Zájmy adolescentů bývají již konkrétní a trvalé, pokud bylo výchovné vedení špatné, může se stát, že někteří jedinci nemají v tomto věku žádný zájem a jsou v této oblasti bezradní. (3 s. 99 – 109) V tomto období se již silně diferencují (nastoupení do práce, na VŠ, založení rodiny) životy jednotlivců a tyto rozdíly, pochopitelně každý jinak, působí na jejich další život. V mnoha volnočasových zařízeních se v adolescentním věku z konzumentů stávají organizátoři aktivit, nejrůznějších akcí či se podílejí na chodu zařízení nebo organizace. Je na ně pohlíženo jako na pokračovatele a je jim postupně dávána větší a větší zodpovědnost.
Povědomí o zvláštnostech a charakteristikách období lidského života jsou pro ty, kteří pracují s dětmi a mládeží velmi důležité, protože jedna a ta samá aktivita má jiný význam a důsledek pro různá věková období. Také přístup pedagoga nebo vychovatele se musí lišit podle toho, s jakou skupinou má pracovat. Radek Pelánek uvádí jako příklad noční putování ve dvojicích, kdy cestou jsou různá zastavení s texty. Pro dospělé je tato hra o textech, pro dospívající o tom, s kým jsou ve dvojici a pro malé děti je hra o překonávání strachu.
3.5. Vrstevnické skupiny
Jak je patrné z popisu vývoje člověka, velmi důležitým aspektem zdravého dospívání je potřeba socializace, vrstevnické skupiny. Příslušnost k takovéto skupině poskytuje psychickou a sociální ochranu, vytváří pocit bezpečnosti a pomáhá formovat pozitivní hodnoty jedince. Z těchto důvodů mají vrstevnické skupiny vysoký výchovný potenciál. (4 s. 98 – 99) S větší vrstevnickou skupinou se jedinec většinou poprvé setkává v mateřské školce, a pak na základní škole, ale obecně můžeme říci, že svou vrstevnickou skupinu může jedinec najít na třech místech - škola, okolí bydliště a zájmová organizace.
Ve školním prostředí není skupina přirozeně vybrána, ale striktně dána (nejčastěji rozdělena podle příjmení) a to může mít za následek patologické jevy, jako je šikana.
Dochází zde také k nejrůznějšímu rozdělování na menší podskupiny. V místě bydliště se vrstevnické skupiny tvoří v posledních letech čím dál méně. Tento typ skupin však přináší největší riziko patologických jevů, protože jejich náplň času nebývá nijak smysluplná.
Skupiny ve volnočasových zařízeních a organizacích bývají vytvořeny na základě nějakého
17
zájmu a dobrovolného rozhodnutí zapojit se. Ve většině případů bývají zájmové skupin děleny alespoň přibližně podle věku pro lepší plánování aktivit.
S vrstevnickou skupinou neodmyslitelně souvisí konformita, která je vyžadována, v každé takové skupině je to podmínka, kterou musí každý ze skupiny splnit, aby do ní mohl patřit. Skupina si většinou vytváří svůj styl chování, mluvy nebo oblékání, který je nutné respektovat jako znak členství. Skupinový tlak je velmi silný a nesmlouvavý, děti mu dovolí formovat své chování i v oblastech, kdy se skupinou nesouhlasí. Pokud se stane, že se jednotlivec vzepře tomuto tlaku, tak se většinou jedná o nezávislou a sebejistou osobnost. Během dospívání děti potřebují jistotu, kterou získávají příslušenstvím ke skupině. (7 s. 286 – 287)
3.6. Osobnost pedagoga volného času a vychovatele
Volnočasová zařízení jsou silně závislá na práci vychovatelů a pedagogů, pokud tito nemají správné předpoklady pro práci s dětmi a mládeží, tak se jejich práce míjí účinkem a je bezcenná. Jinými slovy, tato zařízení jsou tak kvalitní, jak kvalitní je práce zaměstnanců a dobrovolníků v ní. Vztah vychovatele a vychovávaného je velmi křehký a vychovatel mnohdy musí dlouho a usilovně na dobrém vztahu pracovat, proto je důležité, aby věděl jak. Bohužel, takovéto dovednosti je možné se naučit jen z části a je třeba pro ně mít dobré předpoklady a osobnostní vlastnosti.
Výchova ve volném čase má převážně neformální charakter, má rysy výchovy v rodině, ale i ve škole. Je více osobní, ale zároveň profesionální, a je z části založena na plnění zadaných úkolů a jejich hodnocení. Z toho vyplývá, že u pedagoga volného času musí převládat neformální autorita, jako osobnost by měl imponovat vychovávaným a být schopen aktivizovat jedince. Práce pedagoga volného času a vychovatele obsahuje několik důležitých zvláštností, které způsobují její specifičnost. Obsah výchovy není závazně a přesně stanoven, pedagog si jej stanovuje sám, avšak musí brát zřetel na specifické požadavky a potřeby vychovávaných. Pedagog musí být schopen odhadnout poměr formálního a neformálního chování vzhledem k instituci, ve které pracuje a situaci ve které se nachází (letní tábor – družina). Pedagog by měl být připraven vstupovat do nejrůznějších rolí (kamarád, instruktor, rádce) podle potřeby vychovávaných a dané situace. K výchově ve volném čase neodmyslitelně patří nejrůznější aktivizující metody a formy práce, kdy se střídají prostory i rozdělení účastníků, což klade vysoké nároky na pedagogické schopnosti. Aby byl pedagog schopen tyto požadavky splnit, měl by mít nejrůznější kladné vlastnosti a schopnosti. Mezi obzvláště žádoucí vlastnosti pedagoga,
18
který pracuje s lidmi ve volném čase, jsou: schopnost přizpůsobovat se nečekanému, aktivita a iniciativa, fantazie a tvořivost, hravost, smysl pro humor, fyzická zdatnost, příjemný vzhled a projev, schopnost účinně jednat s lidmi. Takovýchto vlastností je možné jmenovat mnohem více, ale je jasné, že ideální pedagog se všemi požadovanými vlastnostmi neexistuje. (3 s. 130-138)
Volnočasová zařízení by rozhodně nemohla fungovat bez dobrovolníků, kteří zde pracují na pozicích vychovatelů a pedagogů volného času, a to mnohdy bez pedagogického vzdělání. Jejich pozice je těžší vzhledem k nedostatku teoretických znalostí, avšak takovouto práci většinou vykonávají lidé, kteří mnohé z výše zmíněných vlastností přirozeně mají či si je osvojili.
Je třeba poznamenat, že stejně jako pedagogové volného času a vychovatelé mají poměrně specifickou práci, tak pedagogové či vychovatelé v církevních zařízeních, organizacích či nejrůznějších spolkách pracují většinou nepatrně jiným způsobem. Jejich přístup k výchově je mnohdy odlišný, protože se svou prací a působením se snaží přivést děti a mládež k Bohu. Věřící lidé se většinou pravidelně scházejí v takzvaných sborech, kdy jedna část bývá určena dětem a mladistvým, práce s nimi bývá pro komunitu velmi důležitá. Výchova je zde založena na osobním přístupu a budování přátelských vztahů v celé skupině. Vychovatelé v takovémto prostředí mnohdy prožívají práci s dětmi a mládeží jako své poslání, kterému se plně, s intenzivním nasazením, věnují. K zefektivnění své práce využívají nejen klasické setkávání s modlitbou a čtení bible, ale i výlety, tábory či nejrůznější akce. Vychovatelé a pedagogové v církevních zařízeních většinou vedou děti a mládež k rozvíjení osobnosti a schopností, snaží se o vytvoření bezpečného prostředí, kde se pracuje na bázi spolupráce a ne soutěže. Toto prostředí je základem k tomu, aby dítě mělo možnost se s pocitem bezpečí otevřít k hovoru s vychovatelem o víře a Bohu.
Vychovatelé by se měli snažit ke všem přistupovat s přátelskou láskou a pochopením. (8 s. 9-39) Luigi Giussini ve své knize Riziko výchovy hovoří o tom, že vychovatel je ten, kdo se ve svém životě aktivně angažuje a je schopen usuzovat a sdělovat svůj názor, který umí obhájit a vysvětlit důvody, které jej k němu dovedly. Jde o schopnost diskutovat s dětmi a hlavně s mládeží, pokud je vychovatel ochoten a schopen diskuse, tak dává najevo, že si názoru dětí i mládeže váží a je ochoten naslouchat. Aspekt diskuse je ve výchově k Bohu velmi důležitým a účinným nástrojem, který je hojně využíván.
Výchova v každém typu zařízení se v detailech odlišuje (jiné zvyky, jiné možnosti a prostředky atd.), avšak tyto rozdíly většinou nejsou na první pohled viditelné. Vychovatelé
19
a pedagogové v církevních zařízeních mnohdy neberou výchovu a práci s dětmi a mládeží jako své zaměstnání, ale jako velmi důležitý úkol. Ve světských volnočasových zařízeních a organizacích je práce a dětmi a mládeží taktéž brána velmi vážně a zodpovědně, avšak nestává se vyšším posláním, což nutně nemusí znamenat nižší úroveň výchovy a práce s dětmi. Velmi záleží, co rodiče, kteří vybírají volnočasové zařízení pro své děti, očekávají od zařízení a jaká jsou kritéria pro výběr.
4. Prostředí volného času
V posledním desetiletí aktivity volného času výrazně rozšířily svou působnost i nabídku. Staly se součástí všech pracovních a studijních dnů dětí, mládeže, ale i volných dnů dospělých, a to od útlého dětství až po seniorský věk. Účastníky volnočasových aktivit jsou lidé ze všech sociálních skupin společnosti. Aktivity a instituce volného času se dnes tedy uplatňují ve všech prostředích života a výchovy dětí a mládeže. S volným časem se člověk poprvé setkává v rodině a později ve škole, zde nabývá první zkušenosti v oblasti volného času a zjišťuje jeho pozitivní i negativní stránky. Většinou v období školní docházky mají děti první možnost se poměrně dobrovolně rozhodnout o vstupu do jiných nových prostředí, které nabízejí možnost volby a participace na dění, kterou rozvíjejí svou osobnost. Takovéto prostředí je zdrojem nového poznání, sociálních vztahů, ale i poznání sama sebe. To se děje prostřednictvím radostí z úspěchů i zklamáním z nezdarů, rozvojem dalších svých zájmů, sociálních kontaktů a spoluvytvářením životního programu, takovéto trávení volného času má pozitivní vliv pro budoucí život jedince. (4 s. 55)
4.1. Rodina
Rodina je primární sociální skupinou a je rozhodující pro vývoj dětí a mládeže, je také prvním prostředím volnočasového života a výchovy, zásadně se podílející na formování jejich osobnosti. Tradiční rodina prochází v posledních letech výraznými změnami, jako je například uvolňování vztahů, nízký nebo žádný počet sourozenců. To vše ovlivňuje volnočasový život všech členů rodiny. Na volný čas dětí v rodině výrazně působí objektivní podmínky života a výchovy dětí, hlavně velikost a úplnost rodiny, životní úroveň, sociální status rodiny a způsob začlenění do společnosti. Důležitou funkcí rodiny je také vytváření příznivých podmínek pro kvalitní trávení volného času, jako například motivace k dosahování cílů, uspořádání života rodiny tak, aby dětem poskytovala dostatek času, zajištění finančních a hmotných potřeb, a také informace a podněty pro účast v dalších prostředích mimo rodinu. Na základě působení rodiny by se mělo dítě naučit přistupovat k volnému času tvůrčím způsobem, a vytvářet postoje, které bude ochotno a
20
schopno v budoucnosti uplatňovat. Takováto výchova a učení probíhá prostřednictvím nápodoby, reprodukcí, pravidelnými zájmovými činnostmi v rodině a citlivým sledováním a reagováním na potřeby, zájmy a nadání dětí. Důležitým východiskem v této oblasti je dostatek času rodičů věnovaný dětem, kdy tento společný čas by měl být naplněn společnými aktivitami a zájmem o dítě. V současnosti se kromě skutečného nebo údajného nedostatku času některých rodičů, jejich nezájmu a neznalosti, nepochopení, nerespektování potřeb a zájmů dětí nebo nevyužívání existujících možností projevují také další negativní jevy jako je toxikomanie, šikana, agresivita, domácí násilí. V současné praxi se uplatňují způsoby, jak tyto problémy alespoň omezit, jejich důsledky napravovat a hlavně jak jim předcházet. Rodina je základem, na němž závisí bohatost zážitků dítěte a jeho připravenost na volnočasový život v dospělosti a usnadňuje jim vstup do dalších sociálních prostředí. (4 s. 55 - 65)
4.2. Příroda a volná prostranství ve městech
Volnočasové aktivity pronikají do nejrůznějších přírodních prostředí, tyto aktivity nabývají mnoha podob a liší se nejen v náplni, ale i v délce a intenzitě pobytu. Přírodní prostředí je k těmto aktivitám přizpůsobováno, aby rozvoj aktivit usnadňovalo a podněcovalo k němu. Aktivity sledují nejrůznější cíle jako je podpora psychické a fyzické odolnosti účastníků, rozšiřování znalostí o přírodě, její důležitosti a ochraně. Tímto způsobem vytvářejí pozitivní vztah člověka k přírodě, posilují a kultivují mezilidské vztahy. Nejen lidé se přesouvají do přírody, ale snaží se přesouvat i přírodu přímo do měst za pomoci nápodoby přírodního prostředí nebo výseče ponechané bez zástavby. Tyto prostory se staly trvalou součástí měst nebo v nich nově vznikají, tímto způsobem je urbanizovaný člověk alespoň částečně spojen s přírodou i ve městech. V parcích i na jiných zelených plochách bylo zřizováno nejrůznější vybavení a tyto prostory se tak měnily na specifická volnočasová zařízení aktivního odpočinku. Nejčastěji to byla dětská hřiště, která postupem času buď přestala být spravována a byla zrušena nebo naopak je o ně pečováno a jsou přestavována na modernější a vyhovující novým bezpečnostním normám.
Dnes v parcích a na jiných plochách stojí tematická dětská hřiště, hřiště pro nejmenší, venkovní posilovny, přírodní stavby a mnoho jiných zajímavých a podněcujících staveb a atrakcí. Příroda samotná, ale i její části ve městech vybízejí k organizování nejrůznějších volnočasových akcí a jsou k těmto akcím využívány mnohdy i dlouhodobě. V dnešní době je poměrně rozvinutá různorodá nabídka aktivit, pobytů, ale i pohybu v přírodě, které mají za cíl rozvíjet schopnosti a vědomosti člověka a v poslední době jej také naučit, jak chránit přírodu či jak se v ní dokonce pohybovat.
21
Stejně jako parky či jim podobná přírodní prostředí ve městech jsou ulice, náměstí či prázdné prostory důležitou součástí sociálněprostorové dimenze v životech lidí, hlavně dětí a mládeže. Tyto prostory nebyly původně vymezeny pro volnočasové aktivity, avšak vždy byly, jsou a budou využívány pro spontánní hry a setkávání informálních skupin dětí a mládeže. Pokud se společnost nezajímá o dění v těchto prostorách, mohou zde vznikat a působit negativní vlivy. Volnočasové výchovné působení by se z tohoto důvodu mělo zaměřit i na tyto prostory. V posledních desetiletí se pro volnočasové aktivity začaly využívat i ulice, náměstí či jiné městské prostory pro příležitostné, divácké i účastnické sporty, happeningy, street art či výstavy nebo divadla. Těmito aktivitami lidé většinou vyjadřují svůj názor, upozorňují na nějaký problém nebo jde jen o zábavu.
Člověk je účastníkem i realizátorem volnočasového působení v přírodě i ve společnosti kde žije, pracuje a tráví volný čas. Obě tato prostředí spoluvytváří a sám je jimi formován. Proto by neměl být jen pouhým objektem, ale i iniciátorem, tím kdo nápad zrealizuje a tak aktivně vstupovat do dění ve společnosti a ovlivňovat ji. (3 s. 15-25 a 81- 82)
4.3. Škola a školská zařízení
V průběhu historie se do činností školy zařadily i volnočasové aktivity. K této změně došlo, protože se od školy jako od vzdělávací a výchovné instituce očekávalo vytváření předpokladů pro úspěšný vstup do profesionálního a občanského života, tedy příprava jedince ve všech aspektech jeho osobnosti. Výuka ve školách probíhá podle stabilního učebního plánu, soustavy předmětů a zachovává tradiční organizaci, záleží na každém vyučujícím, jaký styl výuky zvolí, ale vždy bude ve vyučovacích hodinách méně flexibilnosti, volnosti a dynamiky než ve volnočasových aktivitách. Ve školských zařízeních dochází k poznání, prožívání, navazují se sociální kontakty a je prostor i pro praktické konání. Oproti vyučování školská zařízení působí výběrově a méně plošně, každý jedinec se svobodně může rozhodnout o své činnosti, což vytváří silnou motivaci.
Škola si tento fakt uvědomuje, a proto mnohdy ve spolupráci se školskými zařízeními pořádají jednorázové aktivity (výstavy, návštěvy památek atd.) vědomostní nebo sportovní soutěže, kdy zvláště vědomostí jsou stále populárnější. V neposlední řadě školy také otevírají či dávají k dispozici své prostory pravidelným zájmovým činnostem (zájmové kroužky, umělecké soubory, dílny atd.), které jsou zvláště prospěšné pro rozvoj jedince. (4 s. 66 – 72) Z požadavku na rozvoj celé osobnosti v rámci školy se v průběhu historie vyvinula nejprve školní družina (dále ŠD) pro první stupeň základní školy a školní klub
22
(dále ŠK) pro druhý stupeň základní školy. Jejich základní poslání je od vzniku až do dnešních dní pořád stejné a jeho podstata se nezměnila. Škola a školská zařízení se tedy doplňují a jejich společným cílem je výchova celého člověka.
Práce ve školských zařízeních se od vzdělávacího procesu ve škole liší relativní dobrovolností účasti jedince na aktivitách, program a postup činností vychází z reálných zájmů, je zde prostor pro individuální přístup a vlastní tempo činnosti. Tato zařízení dávají relativní časovou volnost, díky níž je možné využít nejrůznější formy a metody práce, také je možnost měnit prostory podle potřeby, což více podporuje tvořivost a zamezuje nudě.
(3 s. 140 – 142)
Školní družiny a školní kluby jsou ve většině případů zřizovány pod základní školou. Činnost v těchto školských zařízeních je pravidelná, jde tedy o každodenní pedagogickou a výchovnou práci s žáky. ŠD a ŠK jsou součástí základní školy, jejich činnost se lehce liší, a to z důvodu věkových rozdílů dětí, které je navštěvují; děti na prvním stupni mají jiné potřeby než děti na stupni druhém. Avšak v obou zařízeních se uskutečňují podobné typy činností (odpočinkové, rekreační, zájmové, veřejně prospěšné a příprava na vyučování), ty jsou ale přizpůsobeny věkovým rozdílům a potřebám. (5 s. 113- 115) Ve ŠD je základní formou činnosti hra, která dětem přináší kladné emoce a zážitky a také se jejím prostřednictvím učí nejen sociálním dovednostem. Základní formou činnosti ve ŠK jsou zase zájmové činnosti, které jsou organizovány formou nejrůznějších kroužků či průběžnou nabídkou spontánních aktivit. (3 s. 144 – 147) Je všeobecně známým faktem, že v posledních letech se ŠD stávají stále populárnější, oproti tomu zájemců o ŠK ubývá a mnohde jsou proto ŠK rušeny.
4.4. Instituce
Aktivity ve volném čase nenabízejí jen školská zařízení, ale i mnoho dalších organizací a institucí. Školská zařízení nemají prostředky finanční, časové a mnohdy ani prostorové či personální pro uspokojení poptávky dětí a mladistvých po organizovaných činnostech ve volném čase. Z tohoto důvodu vznikla střediska volného času a jiná další zařízení, která se touto činností zabývají.
Výchova ve volném čase probíhá zpravidla v rámci určité instituce (zařízení, sdružení apod.) toto organizační zařazení ač mnohdy nenápadně, ale přesto ovlivňuje práci vychovatele. Typ organizace definuje do určité míry cíle působení, možnosti spolupráce s dalšími odborníky, dobu a místo setkávání s dětmi atd. (5 s. 111) Z toho důvodu se
23
každému typu volnočasového zařízení v dalším textu věnuji zvlášť. Přesto volnočasová zařízení a instituce mají některé prvky společné a jejich výchovné cíle si jsou mnohdy podobné. Funkce volnočasových zařízení rozhodně není jen jedna, naopak je jich mnoho (zábava, oddech, osvojování si nových poznatků, utváření postojů, sociálních vztahů a názorů, veřejně prospěšná činnost), zařízení nebo instituce se zpravidla specializují na některé z nich. Volnočasové aktivity většinou probíhají buď periodicky (kroužky, kluby, umělecké soubory nebo sportovní družstva) nebo příležitostně (maškarní ples, Mikulášská nadílka, soutěže apod.) či prázdninově (nejrůznější typy táborů). Tyto aktivity jsou navzájem kombinované tak, aby umožnily dosahování výchovných cílů a uspokojily poptávku ze strany dětí, mladistvých, ale i dospělých. Jednotlivá zařízení a instituce volného času je také možné dělit podle cílové skupiny dětí a mládeže, na kterou se zaměřují, nebo pracují se všemi věkovými kategoriemi, které o to mají zájem. Tento aspekt je velmi důležitý, protože dle věku účastníků je nutné přizpůsobit aktivity, přistup pracovníka, ale také výchovné cíle. Rozdíly mezi institucemi jsou znatelné i vzhledem k její velikosti, tedy zda je zařízení jen lokálního rozsahu či je celostátní nebo mezinárodní.
Podstata rozdílu je v opoře (jakéhokoliv typu) kterou zařízení může využít, jaký význam je organizaci přičítán a také vliv který může organizace mít a využít v rámci spolupráce s jinými organizacemi. (4 s. 89 – 94)
4.4.1. Střediska volného času dětí a mládeže / Domy dětí a mládeže
Střediska volného času dětí a mládeže neboli Domy dětí a mládeže (dále DDM) jsou širokou sítí propojených volnočasových zařízení, pod něž se řadí i stanice zájmových činností. Význam DDM získal na důrazu především ve druhé polovině dvacátého století a v průběhu let přes četné problémy prokázal svou životaschopnost a potřebnost pro společnost. (4 s. 86) Nejen obec, ale i školský úřad, církev nebo jiný subjekt mohou být zřizovateli DDM. Tato střediska jsou ze zákona zařazována do sítě škol a školských zařízení, díky tomu mají nárok na podporu ze strany státu, na druhou stranu musí naplňovat určité činnosti. (5 s. 121) DDM jsou zařízení se širokou zájmovou působností, pokud se zabývají jen jednou zájmovou oblastí, jsou to stanice zájmových činností (stanice zoologů, radiotechniků, apod.), které jsou většinou vedeny pod jednotlivými DDM nebo komplexem volnočasových zařízení. DDM se snaží nejrůznějšími způsoby rozvíjet zájem o umění, techniku, sport, přírodu nebo vědu a vytvářejí podmínky, na jejichž základě se tyto zájmy mohou rozvíjet. Formy zájmového vzdělávání stanovuje vyhláška MŠMT ČR, kdy DDM by měly naplňovat tyto druhy činnosti: zájmová činnost příležitostná, pravidelná zájmová činnost, táborová činnost, osvětová činnost, individuální práce s účastníky
