TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta textilní
Technické a technologické podmínky
pro zpracování usní pro automobilové čalounění
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Liberec 2014 Bc. Klára Hejtmánková
TECHNICKÉ A TECHNOLOGICKÉ PODMÍNKY PRO ZPRACOVÁNÍ USNÍ PRO AUTOMOBILOVÉ
ČALOUNĚNÍ
Diplomová práce
Studijní program: N3106 – Textilní inženýrství
Studijní obor: 3106T017 – Oděvní a textilní technologie Autor práce: Bc. Klára Hejtmánková
Vedoucí práce: doc. Ing. Antonín Havelka, CSc.
Liberec 2014
TECHNICAL AND TECHNOLOGICAL CONDITIONS FOR ELABORATION OF CAR
LEATHER UPHOLSTERY
Diploma thesis
Study programme: N3106 – Textile Engineering
Study branch: 3106T017 – Clothing and Textile Engineering
Author: Bc. Klára Hejtmánková
Supervisor: doc. Ing. Antonín Havelka, CSc.
Liberec 2014
ORIGINÁL ZADÁNÍ PRÁCE
4
PROHLÁŠENÍ
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
V Liberci dne 19.5.2014 Podpis:
5
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji tímto vedoucímu mé diplomové práce panu doc. Ing. Antonínu Havelkovi, CSc.
za náměty, cenné rady a podnětné připomínky, které jsem uplatnila při psaní této práce.
Dále mé poděkování patří společnosti BOS Automotive Products CZ, s.r.o., za možnost spolupráce, vřelý přístup, poskytnutí prostředků a materiálů.
Poděkování patří také panu Ing. Ladislavu Kubátovi za odborné rady, konzultace při tvorbě experimentu a předané znalosti v oboru kožedělném.
V neposlední řadě bych ráda poděkovala svým rodičům za podporu, důvěru a zázemí, které mi poskytovali po celou dobu studia.
6
ANOTACE
Diplomová práce se věnuje problematice spojené s technologickým zpracováním a hodnocením kvality autočalounických usní. Rešeršní část je zaměřena na kůže, jejich zpracování na usně a také na automobilový průmysl, ve kterém se uplatňují především na automobilových sedačkách. Rozlišení usní na vhodné a nevhodné pro technologické zpracování je předmětem praktické části. Usně nekvalitní, s velkým výskytem vad a nevhodné pro další zpracování jsou popsány a definovány v katalogu vad s reálnými vzorky usní. Katalog je vytvořen ve spolupráci s firmou BOS Automotive Products CZ, s.r.o. Kvalitní usně jsou po vyseknutí spojovány šitím. Při ozdobném prošívání na dvoujehlových šicích strojích dochází k šikmému kladení stehů, které je nežádoucí a způsobuje nejednotný vzhled švu. Završením praktické části diplomové práce je testování tohoto nežádoucího jevu, jeho hodnocení a zjišťování změny zákrutu. Cílem je najít optimální podmínky pro vytvoření kvalitního výrobku z usně s minimálním výskytem vad a zároveň takového, který je kvalitně ušitý.
Klíčová slova:
kvalita kůže usně
technologické zpracování automobilové sedačky dvoujehlové šicí stroje šikmé kladení stehů
7
ANNOTATION
This diploma thesis is focused on technological process issues and evaluation of the quality of car leather upholstery. The research part is focused on hides, their elaboration to leather and also on the car industry in which leather is being used on the car seats.
Distinction of leather to appropriate and inappropriate for technological elaboration is the goal of the practical part. Leathers, which have poor quality, many defects and are inappropiate for the next elaboration, are described and defined in the catalog of defects with real samples of leather. The catalog is created in cooperation with BOS Automotive Products CZ, s.r.o. Quality leather is sewn together after knockouting to pieces.
By making decorative quilting on double needle sewing machines, inclined setting of stitches occur. This is undesirable and causes a disunited appearance of the seam. At the end of the practical part of this diploma thesis, is made testing of this undesirable phenomenon, its evaluation and detecting of a twist change. The goal is to find the optimal conditions for creating of a quality product from leather with minimal occurrence of defects and together with quality of the sewing.
Key words:
quality hide leather
technological processing car seats
double needle sewing machine inclined stitches
8
OBSAH
Úvod ... 10
REŠERŠNÍ ČÁST ... 12
1 Kůže ... 12
1.1 Historie ... 12
1.2 Specifické vlastnosti ... 14
1.3 Složení kůže ... 14
1.4 Stavba kůže ... 14
1.5 Rozdělení ... 16
1.6 Kůže před zpracováním ... 17
2 Usně ... 18
2.1 Přírodní usně ... 18
2.2 Syntetické usně ... 23
3 Hodnocení a kvalita autočalounických usní ... 26
3.1 Kvalita materiálů ... 26
3.2 Hodnocení kůží a usní ... 27
4 Spojovací proces usní ... 29
4.1 Faktory ovlivňující spojovací proces ... 29
4.2 Problematika spojovacího procesu ... 33
5 Usně v automobilových interiérech ... 34
5.1 Automobilový průmysl ... 34
5.2 Automobilové sedačky ... 34
5.3 Potahové materiály ... 35
5.4 Šicí nitě ... 37
EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ... 38
6 Katalog vad ... 39
6.1 Výrobek – cupholder ... 39
6.2 Zónování ... 40
6.3 Charakteristika povrchu ... 40
7 Ozdobné prošívání autočalounických usní ... 42
9
7.1 Šikmé kladení stehů ... 42
7.2 Příprava materiálu a postup hotovení ... 44
7.3 Hroty strojních šicích jehel ... 45
7.4 Zhotovení ozdobných švů ... 47
7.5 Hodnocení změny zákrutu ... 65
Závěr ... 70
Seznam použité literatury ... 72
Seznam použitých obrázků ... 74
Seznam tabulek ... 77
PŘÍLOHOVÁ ČÁST ... 78
Příloha 1 – Ozdobné švy ... 79
Příloha 2 – Měření zákrutů ... 85 Příloha 3 – Katalog vad: Nachází se v samostatném výtisku
10
ÚVOD
Automobil patří mezi nejrozšířenější dopravní prostředky na světě. V posledních desetiletích a s rostoucími příjmy obyvatel naší planety se kromě základního vybavení interiéru vozidla zdůrazňuje komfort při jízdě prostřednictvím jeho nadstandardní výbavy. Zájemci o koupi automobilu posuzují mimo jiné bezpečnost, jízdní vlastnosti, prostornost a vnitřní uspořádání interiéru. Avšak konečné rozhodnutí o koupi daného vozidla mohou ovlivňovat ve velké míře i sedačky, jejich tvar a především materiál, ze kterého jsou vyrobeny. Mezi komfortní a luxusní materiál patří samozřejmě kůže.
Drahý, tradiční, ale také odolný materiál. Pro někoho plus a nadstandard, pro jiného přepych, který si nemůže dovolit nebo i zbytečnost, kterou nepotřebuje. Volba je pochopitelně většinou pouze na samotném člověku a jak se říká: „nadstandardní prvky v automobilu přece koly netočí!“ Není to ale jen důkaz snobství a marnotratnosti, kůže v autě je věc praktická. Složitá a velmi zdlouhavá technologie její výroby dokáže vytvořit materiál a následně výrobek v podobě koženého sedadla s užitnou hodnotou a nádechem luxusu, kterou ocení každý řidič. I ten méně náročný, který preferuje spíše jízdní vlastnosti auta, než vzhled interiéru a osobní pohodlnost při jízdě autem.
Automobily představují v dnešní době pro některé lidi pracovní prostředí (pojízdnou kancelář), ve které tráví většinu pracovního dne. O to důležitější je dopřát mu pohodlí a komfort. Každý jedinec upřednostňuje vzhledem ke svým potřebám při výběru sedačky něco jiného. Někdo považuje za komfort mít vyhřívaná nebo klimatizovaná sedadla a pro jiného je to zase tvar či kvalitní materiál. Stále jsou vyvíjeny nové možnosti, jak co nejlépe uspokojit zákazníka. Co ale zůstává stejné, je použitý materiál na výrobu autopotahů.
K čalounění se v dnešní době hojně používá textil a kůže (přírodní, syntetická), která už není jen výsadou těch nejdražších a nejluxusnějších automobilů, jako tomu bylo po druhé světové válce. Nyní automobiloví výrobci dopřávají tento luxus většině vozů jako příplatkovou položku.
Kožený interiér dodává vozům hodnotný a luxusní vzhled, který se jen tak jednoduše a rychle neokouká a je možné mluvit o tom, že se jedná o materiál ryze nadčasový.
Důkazem může být i to, že si kůži lidé stále volí jak třeba do interiéru, tak i do některých exteriérových prostor. Velmi zajímavě může kůže působit právě v automobilech. Kožené autopotahy jsou vynikající hlavně z hlediska svého designu, nicméně nelze opomenout také další přednosti takovýchto autopotahů.[1]
11 Kůže je přírodním, přirozeně krásným materiálem zvířecího původu. Je to velmi odolný materiál s dlouhou životností. Každý produkt pokrytý kůží je unikátní ve svém druhu, jelikož každá kůže je díky svým znakům neopakovatelným originálem. Neexistuje přírodní materiál bez drobných vad a zároveň neexistují na světě dvě naprosto shodné vady. Je třeba zdůraznit skutečnost, že v případě usní se jedná o zcela přírodní materiál, u kterého je nutné do jisté míry akceptovat jeho nestejnoměrnost a přirozené vady.
Naopak je potřeba tyto vady vyhledávat, protože přítomnost těchto osobitých znamení, která vyprávějí životní příběh zvířete, dokazuje, že jsou kůže pravé a mají velkou cenu.
Názory se však mnohdy různí. Zatímco někteří považují tyto drobné nedokonalosti za znak, kterým se odlišují od umělých materiálů a při vhodném zakomponování do výrobku jsou brány spíše jako ozdoba, pak tytéž vady jsou někým jiným považovány za nepřípustné a neakceptovatelné. Je nutné si také uvědomit, jakými procesy musí projít, než se ze surové kůže stane useň a dostane ke spotřebiteli v podobě kožedělného výrobku.
[2]
U všech používaných potahových materiálů v automobilovém průmyslu je kladen důraz na jejich vysokou kvalitu a zároveň na perfektní vzhled ozdobných švů. Cílem je vytvořit trvalé spojení, které má také dekorativní efekt. Výroba vysoce kvalitních výrobků z usní je ovlivněna jak problematikou zpracování kůží, tak celým procesem výroby, a právě touto problematikou se zabývá tato diplomová práce.
12
REŠERŠNÍ ČÁST
1 KŮŽE
Kůže tvoří vrchní pokryv těla obratlovce a slouží jako ochrana před vnějšími vlivy jako jsou zima, vlhko, světlo, poranění, ale také umožňuje dýchání, zprostředkovává styk s okolím a udržuje jejich tělesnou teplotu. Slovo kůže znamená prvotní, nezušlechtěnou surovinu. [3]
1.1 HISTORIE
Surové kůže mnohých živočichů jsou používány jako důležitá základní surovina koželužského průmyslu. Mezi prvotní obory lidské činnosti v dávnověku patří právě umění zpracovávat kůže a vyrábět z nich užitkové předměty. Kůže spolu se dřevem a kamenem byla s největší pravděpodobností jedním z prvních materiálů, jehož zpracováním se lidstvo zabývalo. Z historických poznatků z dávných dob a praktických poznatků dneška lze zcela bezpečně říci, že kůže stále zůstává významným a velmi důležitým materiálem k výrobě určitých předmětů především díky svým cenným vlastnostem, které ostatní materiály postrádají. Právě proto začal pračlověk těchto vlastností kožek zvířat využívat a to především jako primitivní oděv. Po zjištění, že neopracovaná kožka hned po stažení vysychá, tvrdne či křehne, začal zpočátku velmi primitivními způsoby upravovat kožku dřením o kámen, kůru stromů nebo ji zpracovával žvýkáním. Zlepšování vláčnosti, trvanlivosti a konzervování bylo zpočátku prováděno též primitivním způsobem. Později se člověk naučil zpracovávané kůže sešívat a tím dal vzniknout prvním oděvům. [4] [3]
Dodnes není známo, kdy a kým bylo vynalezeno vydělávání kůží. Z historických objevů je známo, že všechny národy od pradávna znaly upravování, vydělávání a barvení usní.
Za nejstarší způsob vyčiňování kůží je považováno vyčiňování tukem, které bylo pravděpodobně kombinováno s vyčiňování kouřem. Homér se zmiňuje o vyčiňování kůží tukem již v Iliadě. Při archeologických výzkumech Egypta (3000 let p.n.l.) byly objeveny nejstarší věcné památky, ale v této době dosahovalo zpracování kůží v asijských zemích daleko vyšší dokonalosti. V období 500-300 let p.n.l. bylo koželužství ve velkém měřítku provozováno v bohatých řeckých městech, kde jako pracovními silami byli otroci.
Všechna řemeslná a ruční práce byla v té době považována za nedůstojnou pro
13 svobodného občana a proto se ani špinavé a páchnoucí koželužské dílny netěšily příliš velké oblibě. [4]
Výrobou kůží se v dobách římských zabývali hlavně řemeslníci. V této době dochází k rozkvětu výkupu sbíraných kůží, které se nevykupovaly pouze na římském venkově, ale byla to důležitá surovina při obchodování s koloniemi. Větší rozmach při zpracování kůží nastal v 6. až 10. století, ale zpracování kůží až na hotový výrobek bylo prováděno doma pro svou potřebu v krajinách středoevropských až do středověku. S vývojem měst docházelo k rozvoji obchodu a řemesel a zároveň rostla i moc vznikajících cechů, které se v době krize bránily zvyšování výroby a stanovovaly např. limity na zpracování počtu kůží v jednotlivých dílnách, zakazovaly reklamu a další. Až konec 17. století umožnil vzniku manufaktur a svobodné výroby, avšak první koželužské manufaktury v českých zemích vznikly až koncem 18. století. Ruční práce se začala nahrazovat strojovou a od manufakturní výroby se přechází na výrobu tovární. Velké změny zaznamenává kožedělná a kožešnická výroba až ke konci 19. století, kde novinky jako používání zámořských třísliv, výroba tříselných výtažků atd. znamená obrovský pokrok.
Konec velkovýroby v kožedělném průmyslu nastal po roce 1989, který byl způsoben nedostatkem finančního kapitálu, nízkými ambicemi a absencí etických zásad managementu. Opouštění východních trhů přineslo úbytek financí a zapříčinil krach i takových gigantů jako byly Kara na výrobu kožešin nebo Kozak na výrobu kožené galanterie a dalších značek. Došlo k úpadku prakticky všech tuzemských koželužen.
Žádný efekt nepřinesl ani rozpad těchto podniků na menší celky (s.r.o.). [4]
Svůj prvotní účel si ponechala kůže pouze u severních národů, u kterých je jejich použití ještě nadále nezbytné, ale s vývojem kultury člověka se kůže a kožešiny začaly nahrazovat tkaninou a v pozdější době i pleteninami. [5]
obr. 1 Tradiční zpracování kůží [5]
14
1.2 SPECIFICKÉ VLASTNOSTI
Díky zvláštní histologické stavbě a chemickému složení má kůže mnoho specifických vlastností. Na živém těle obratlovců jsou kůže vždy uzpůsobeny tak, aby plnily své poslání. Jejich tvar, tloušťka i velikost se může u různých živočichů lišit, avšak v chemickém složení a v základní stavbě jsou si všechny kůže velmi podobné. Jejich hlavním úkolem je vytvořit přirozený obal těla, zabránit vniknutí nákazy, umožnit tělu dýchat a vylučovat škodlivé látky. Velikost, tvar a vlastní strukturní stavba je uzpůsobena tak, aby byla kůže schopna plnit tyto významné funkce, které mají pro život zvířat dalekosáhlý význam. Vrchní pokryv těla živočichů je tvořen hustým vláknitým pletivem, které je zvlášť zesíleno v místech, kde dochází k námaze nebo je vystaveno zvýšenému tělesnému nebezpečí. Těla těchto živočichů jsou pokryta srstí, peřím nebo šupinami a obsahují zrnka barevných pigmentů, potní a mazové žlázy. [4]
Při výrobě kůže (koželužská výroba) se musí počítat se strukturálními rozdíly a s růzností pokrytí, které se výrazně podílejí na vzhledu a vlastnostech kůže. Tyto vlivy je možno působením výrobního procesu částečně zastřít, avšak základní znaky, jako je rozdílnost v hustotě pletiva jednotlivých částí nebo lícová kresba a další, si kůže do značné míry zachovává i během koželužského zpracování až po hotový výrobek. [4]
1.3 SLOŽENÍ KŮŽE
Po chemické stránce je kůže složena z vody, bílkovin, tuků, minerálních látek a řady nečistot organických i anorganických, které jsou obsaženy v srsti savců. Voda je pro tkáň kůže nezbytně nutná, neboť umožňuje průběh biologických pochodů. Bílkoviny jsou organické vysokomolekulární látky a tvoří základní složku vazivové tkáně kůže.
Minerální látky (soli, kovy) tvoří asi 1 % kůže. [3]
1.4 STAVBA KŮŽE
Kůže všech živočichů se skládá ze tří zřetelně oddělených vrstev, jež lze na řezu tlustých kůží pozorovat pouhým okem. Jedná se o pokožku, škáru a podkožní vazivo.
Tenká vrchní vrstva kůže, ze které vyrůstají chlupy, je pokožka (epidermis). Skládá se z buněk, jež se neustále množí a směrem k povrchu kůže se zplošťují, postupně schnou, stárnou a odpadávají ve formě lupů. Tloušťka pokožky je poměrně stejnoměrná.
Z celkové tloušťky kůže tvoří 1 až 2 %. Z chemického hlediska je pokožka tvořena bílkovinou keratin. [3]
15 Škára (derma) je základní a nejcennější vrstva kůže tvořící podložku, na které leží pokožka. Tato tlustá vláknitá vrstva zaujímá i více než 90 % celkové tloušťky kůže.
Vlákenné pletivo je základním stavebním prvkem škáry. Je tak husté, že se v řezu jeví pouze jako jediný celek. Pletiva obsahují bílkovinu kolagen a hustota těchto kolagenových vláken, jejich vzájemné provázání pak určuje mechanické vlastnosti škáry jako je pevnost, tažnost, pružnost a řadu dalších. Škáru tvoří horní vrstva, která se nazývá papilární. Ta obsahuje vlasové papily, z níž vyrůstají vlasy. Retikulární část skládající se z hrubších kolagenových vláken tvoří spodní vrstvu škáry. Na rozhraní těchto dvou částí škáry je pomyslná čára, která spojuje jednotlivé papily. Kolem této čáry jsou rozloženy mazové buňky, potní žlázy a krevní žilky. [3]
Hrubá vlákna obdobného složení jako ve škáře jsou rovněž obsaženy i ve třetí, nejspodnější vrstvě surové kůže – podkožním vazivu (subcutaneus). Podkožním vazivem se rozumí pletivo, jímž se kůže upínají na svaly živočišného těla. Lehké stažení kůže před zpracováním je umožněno velkým počtem tukových buněk. Tato vrstva se při výrobě usní nijak neuplatňuje a je odstraněna ještě před vyčiňováním a zpracovává se na klih. [4]
Srst savců je tvořena chlupy, které vyrůstají z chlupových váčků a pronikají až do škáry.
Místo, kde vyúsťují nervy, je na spodní části váčku. Nad pokožkou je stvol a pod ní je kořen a chlupová cibulka. U každého chlupu je potní žláza, mazová žláza a přímící sval.
Vývoj chlupu se skládá ze tří fází – chlup rostoucí, dorostlý a přezrálý, který později samovolně vypadne. Je známo několik základních typů chlupů, které jsou obsaženy v kožešinové srsti. Skládá se z pesíků a podsady. [6]
obr. 2 Schéma řezu surovou kůží [5]
16
1.5 ROZDĚLENÍ
Kůže je možno dělit podle druhu zvířete (suroviny), jakosti nebo části z celkové kůže.
1.5.1 DLE SUROVINY
hověziny (tur domácí)
teletiny (mláďata tura domácího)
vepřovice (prase domácí)
koniny (kůň domácí)
koziny (koza domácí)
skopovice (ovce domácí)
divočiny (jeleniny, srnčí, sobí, antilopí a mufloní kůže)
ostatní (hadí, ještěrčí, krokodýlí, rybí a pštrosí kůže) [3]
Za nejběžnější a zároveň nejdůležitější kůži je považována hovězina. Je plná, většina plochy je jadrná a vlákna jsou hustě propletena. Její hmotnost je přibližně 15 až 50 kg a využívá se pro všechny obory kožedělné druhovýroby (obuvnictví, čalounictví, autočalounictví atd.). K nejdražším kůžím patří kůže pštrosí, které se používají na luxusní usně. [3]
1.5.2 DLE JAKOSTI
jadrná kůže (kvalitní plná kůže s hustě propletenými vlákny)
prázdná kůže (málo kvalitní kůže s řídce propletenými vlákny)
padlice (kůže z uhynulého zvířete, jež obsahuje sraženou krev)
rozpáraná kůže ((kůže stažená z obratlovce po rozpárání)
nerozpáraná kůže (kůže stažená z obratlovce bez rozpárání) [6]
1.5.3 DLE ČÁSTI
Kůže je možno zpracovávat vcelku nebo po částech, rozdělené. Dělí se v ploše a v tloušťce. Oddělování jadrných částí kůží od řidších, rozřezáním v ploše se nazývá kruponování, které usnadňuje zpracování velkých a těžkých usní v koželužnách. Dochází k rozřezání na kusy s přibližně stejnými vlastnostmi a tloušťkou. Hověziny se mohou kruponovat na půlky, štiky, půlštiky, krupony, půlkrupony, krajiny. Jiným způsobem dělení kůží je štípání. Oddělení se provádí v tloušťce na štípacím stroji. Vrchní část se nazývá lícová, má jemnější a hustěji propletená vlákna než část spodní, která se nazývá štípenka. [6]
17
1.6 KŮŽE PŘED ZPRACOVÁNÍM
Oddělení kůže nebo kožky od těla obratlovce se provádí bezprostředně ihned po jeho usmrcení a odkrvení. Stažená kůže z uhynulého zvířete se nazývá padlice a zpravidla má v sobě ještě sraženou krev. Tato kůže má vytlačené stopy od cév naplněných krví. Ve veterinárních asanačních společnostech je získávána kůže, která se nazývá kafilerní a bývá v různém stupni poškození. [4]
Základní řez kůže pro výrobu usní z velkých savců je veden středem břicha od tlamy až k řitnímu otvoru a stahují se na plocho. Dále jsou řezy vedeny po spodní části nohou směrem k základnímu řezu. Obvykle se kůže stahuje celá, ale někdy se např. hlava, nohy, ocas a břicho nestahují. [4]
Stahování může být prováděno ručně nebo strojně, kde se k vyvinutí tahu používá různé zařízení. Při stahování musí být dodrženo několik zásad. Kůži je nutno stahovat tahem.
Použití nože je minimální a když tak velmi opatrně, aby nedošlo k poškození, protrhnutí nebo naříznutí řemene. Před samotným stahováním by měl být obratlovec zbaven nečistot, stahování by mělo být provedeno co nejdříve po usmrcení a co nejšetrněji. [4]
Po stažení dochází okamžitě k opracování. Nepoužitelné části kůže (např. oháňka, uši) jsou odstraněny, rub kůže je zbaven svaloviny, podkožního tuku a podkožního vaziva.
Procesy, které snižují kvalitu, nastávají ihned po usmrcení, kdy dochází prostřednictvím bakterií a enzymů k rozkladným a hnilobným procesům. Konzervace zabraňuje těmto degradujícím procesům a umožňuje dále kůže přepravovat na místo zpracování a vytváření zásob pro plynulou výrobu. Ojediněle lze proces konzervace opomenout, ale to pouze v případě, že je porážka a stahování sladěno s jejich zpracováním v blízké prvovýrobě. Konzervace probíhá na základě vytvoření takového prostředí, ve kterém rozkladné procesy neprobíhají a tohoto je možno dosáhnout snížením teploty, snížením obsahu vody nebo chemickou změnou bílkovin. Dále se kůže umísťují do nádob, zasypou se ledem z ledovacího zařízení a probíhá chlazení, po kterém následuje sušení při teplotě cca 30 °C v sušárně, v temnu a v napnutém stavu. Obsah vody je tím snížen zhruba na 20 %. Další snížení obsahu vody (cca 40 %) se provádí solením pevnou solí nebo roztokem soli. [4]
18
2 USNĚ
2.1 PŘÍRODNÍ USNĚ
Usně jsou velice zajímavým a hodnotným přírodním materiálem s mnoha vynikajícími a charakteristickými vlastnostmi. Díky speciálním vlastnostem, které je obtížné nalézt u jiných přírodních či umělých látek, je umožněno jejich mnohostranné využití. Usně jsou cenným materiálem, polotovarem mnohých průmyslových odvětví. Jejich účel použití je velmi různorodý. [4]
Useň je trojrozměrná vláknitá hmota, ve které jsou vlákna a vlákénka velmi složitě a v různých směrech propletena. Orientaci těchto vláken lze cílevědomě ovlivňovat a usměrňovat je chemickými i mechanickými procesy. Úpravy jsou prováděny tak, aby co nejlépe vyhovovaly při konečném použití. Bílkovinná hmota kožních vláken se mění na hmotu usňovou prostřednictvím vyčiňovadel. Usně se poté vyznačují stálostí vůči změnám teploty, biologickému rozkladu a po jejich usušení také pohyblivostí vláken.
Ohromný povrch vláknitého pletiva obsahuje vzduchem vyplněné mezivláknité prostory.
Vzduch obaluje celou vláknitou stavbu usně. Usňová vlákna jsou po vyčinění do jisté míry hygroskopická a zachovávají si vlastnost adsorbovat vodu. Na lícové straně je výrazně ztvárněna vláknitá spleť usně. Dohromady všechny tyto základní vlastnosti a charakteristické znaky usně vytváří jeden harmonický celek, nesnadno napodobitelný.
[4]
Usně lze považovat z chemického hlediska za polykondensační hmoty. Pevná vlákna jsou tvořena řetězci uspořádanými do jednoho směru. Vynikající mechanické vlastnosti jako pevnost usní a vysoká pevnost proti vytržení ve stehu je dána především díky jejich složitému trojrozměrnému propletení. Největší předností usní je zejména pevnost v tahu a trhání v různých směrech. Pevnost v tahu podél bývá zpravidla o něco větší než pevnost napříč. Vysoká odolnost vůči trvalému a opakovanému ohýbání je vlastnost zpravidla jen některých usní. Nejvíce se tato vlastnost uplatňuje u usní obuvnických, řemenových, rukavičkářských a oděvnických. Dalšími charakteristickými vlastnostmi usní je nízká váha, dobré tepelně izolační vlastnosti. Za jednu z nejcennějších vlastností je nutno považovat schopnost propouštět vodní páru. Nejde však jen o pouhé mechanické propustnosti závisející na velikosti pórů. Jedná se o poměrně složitý pochod „dýchání“
usní, při kterém dokáže adsorbovat pot vylučovaný kůží a přenášet jej v podobě páry na
19 povrch, kde je odstraňován odpařením. Vylučované množství potu je do jisté míry značné, ale pot je přenášen bez podstatného navlhčení usně. [4]
Kromě těchto popsaných vlastností nabízejí usně ještě řadu neméně důležitých a zajímavých vlastností jako například odolnost vůči vodě nebo značná odolnost vůči plísním a jiné. Usně jsou hodnotným průmyslovým materiálem využitelným v mnoha oborech a odvětvích. Umělé materiály, jimiž se často nahrazují nelze považovat za hodnotné nahrazení či konkurenci. [4]
2.1.1 KOŽELUŽSKÉ ZPRACOVÁNÍ KŮŽÍ NA USNĚ
Koželužským procesem dochází k výrobě usní z kůží. Jde o velmi důležitý a složitý proces skládající se z několika desítek technologických operací. Tento proces je možno rozdělit dle posloupnosti na výrobu holiny a činění, předúpravu a konečnou úpravu.
Celkově se koželužská výroba skládá až z 93 operací. Řada těchto výrobních operací je prováděna ve vodném prostředí, a proto je při výrobě usní velká spotřeba vody (cca 70 litrů na 1 kg kůže). Kvalitu operací a zároveň výslednou kvalitu usní ovlivňuje celá řada faktorů. Jedním z nich je kvalita užitkové vody, která je při výrobě používána. Voda musí být čirá, bez mikroorganismů a organických látek, musí mít konstantní teplotu (cca 18 °C), přiměřenou tvrdost, pH neutrální (6-8). [7] [4]
obr. 3 Zjednodušený technologický postup zpracování kůže na useň [5]
20 2.1.1.1 Výroba holiny
Pro výrobu holiny je zapotřebí několik technologických operací. Jako první se provádí námok, což je v podstatě namáčení surových kůží ve vodě při ideální teplotě 12° až 18 °C.
Vyšší nebo naopak nižší teplota způsobuje nežádoucí bobtnání, zkrácení či umožnění rozmnožení hnilobných bakterií. Hlavním účelem námoku je přivést kůži do stavu, v jakém byla po stažení zvířete. Nekontrolovaný nebo nesprávně provedený námok může způsobit zahnívání kůží, který se na hotové kůži projeví matným a narušeným lícem.
Holina je zbavována nerozpustných a přebytečných tuků odtučňováním pomocí chemikálií (např. Syntapon L). [4]
Uvolňování chlupů loužením se provádí pouze u kůží, které jsou určené pro zpracování na useň. Louhováním se odstraňují chlupy z kožky a některých mezivlákenných bílkovin.
Kožka tímto procesem nabobtná, čím dochází k postupnému dělení vláken a růstu vzdáleností mezi nimi. Nabobtnání kožky má vliv na jemnost, ohybnost a měkkost hotových usní. [6]
Po loužení dochází k mechanickému opracování kožky operacemi:
odchlupování – odstranění chlupů a pokožky, vzniká holina
mízdření – odstranění podkožního vaziva se zbytky svalů a blan z rubu kůže, umožnění lepšího pronikání chemikálií do holiny
mykání – očištění lícní strany, odstranění pokožky
štípání – egalizace (vyrovnání tloušťky) [6]
Ražení plánu, třídění a vážení patří k dalším důležitým operacím v koželužském procesu.
Výrobní dávky se označují společným čtyřmístným číslem. Optimální kvality usní je dosaženo tříděním holiny podle tloušťky, čistoty líce a jakosti. [6]
Příprava holiny na činění má za následek měkkost, hladkost a plnost holiny, která nesmí přijít do styku s vodou a musí být ihned chemicky dále zpracovaná (činěním).
praní a odvápnění – odstranění chemických látek z předchozího zpracování
moření – zvýšení měkkosti, tažnosti, hladkosti a propustnosti pro vodní páry a vzduch
piklování – dosažení maximálního nabobtnání a uvolnění vláknité struktury, které je prováděno většinou v sudech, kde pak následně dochází k činění. [6]
21 2.1.1.2 Činění
Dříve užívaný výraz „vydělávání“ kůží znamená činění. Jedná se o fyzikálně-chemický proces, při kterém se holina přeměňuje v useň za pomoci činících látek organického nebo anorganického původu. Je to nejdůležitější úsek koželužské výroby. Činění zabraňuje slepení kolagenových vláken v rohovitou hmotu. Jednotlivá vlákna jsou činěním udržována ve vzájemně volném a pohyblivém stavu. Tímto procesem se kožka stane vláčnou a neztvrdne. Existuje několik způsobů činění jako například chromočinění, činění tříslovinami, jirchářství, činění tukem a kombinované činění.[8]
Správně vyčiněná useň je odolná vůči vlhkosti a vodě, odolává vyšším teplotám než holina, účinkům baktérií a enzymů, působení slabých kyselin a zásad, má trvalou pružnost, pevnost, ohebnost a správný omak.[9]
obr. 4 Činění [5]
2.1.1.3 Úpravy usní
Završením koželužské výroby (zpracování kůží na usně) je předúprava a konečná úprava usní. Předúprava zahrnuje několik technologických operací, při kterých dochází k odležení po činění, odvodňování, postruhování, neutralizaci a praní, přičiňování, barvení, mazání a plnění a impregnaci. [6]
Poslední stádium přípravy usní tvoří povrchové úpravy (konečná úprava usní), které jsou v dnešní době jedním z nejdůležitějších kroků v koželužském a zejména automobilovém průmyslu. Jde o nejsložitější a nejnákladnější část výrobního procesu. Jejím úkolem je zachovat či zviditelnit přirozené vlastnosti usně, aby se na první pohled lišila od syntetických materiálů. Povrchová úprava výrazně ovlivňuje mnoho vlastností jako je
22 stálost na světle, v potu, vodě a lepší abrazivní vlastnosti. Tyto vlastnosti usnadňují použití v interiérech automobilů. [7]
Při konečných úpravách se usně vlhčí, měkčí, napínají, ořezávají poškozená místa, brousí (zjemnění, očištění, vyhlazení), kartáčují a další. V průběhu úprav se useň také několikrát upravuje žehlením. Použitím apretovacích roztoků je možné docílit velkého množství efektů. Apretování je nezbytnou fází konečného zpracování usní. Vytváří na povrchu usně jemný povlak a dodává konečný vzhled i vlastnosti usní. [6]
Na základě požadavků zákazníka lze usně upravit na požadovaný odstín a desén.
Nejčastěji se usně barví anorganickými pigmenty, jako jsou uhlík ve formě sazí (černá barva), oxid titaničitý (bílá barva) či chroman olovnatý (žlutá barva). Dezénováním lze vtlačit umělou kresbu do líce usní pomocí žehlících strojů nebo dezénovacích válců.
Soudržnost povrchového filmu, tažnost, odolnost vůči oděru a vodě je zajištěna nanesením pojiv. [10]
U takto upravených usní se zjišťuje plocha, váha a tloušťka. Na základě ukazatelů jakosti se usně dále hodnotí a třídí do skupin. Nakonec se vytříděné usně balí předepsaným způsobem a označují. [6]
2.1.2 ROZDĚLENÍ USNÍ
V technické literatuře nebo v obchodním styku mají usně své odborné názvy. Dělí se dle několika hledisek:
druhu obratlovců (hověziny, teletiny, vepřovice, koniny, atd. – viz kapitola 1.4.1)
způsobu činění (tříselná, chromitá a pryskyřičná useň, atd. – viz kapitola 2.1.1.2)
druhu výrobku (oděvnické, obuvnické, galanterní, technické, čalounické, autočalounické, rukavičkářské, sedlářské a brašnářské usně)
povrchové úpravy (s přírodním, broušeným a stahovaným lícem, oboustranně upravené, hladké, tlačené, povrstvené, matné, s úpravou vlasovou, lakovou, transparentní, polotransparentní, lehkou transparentní, záměrně zastíranou nebo bez povrchové úpravy)
způsobu provedení (box, hlazenice, flexibilní spodková useň, juchta, vašeta, šagrén, kona, skajvr, nubuk, tlačený nubuk, velur, ševro, štípenková useň, napa, glazé, dogs,
šér, mocheto, lícová zámišová useň, hydrofobizovaná useň) [6]
23
2.2 SYNTETICKÉ USNĚ
Význam a důležitost přírodních kůží jako průmyslových surovin je nesporný. S kůžemi by se tedy mělo nakládat jako s velmi cenným materiálem. Vždy tomu tak v dostatečné míře není. Nízké početní stavy dobytka a ekologické hnutí nutí chemický průmysl k vývoji syntetických usní s patřičnými hygienickými vlastnostmi. Jednu z prvních usní tohoto druhu se podařilo vyrobit německému chemikovi Herrmannu Staudingerovi při jeho experimentech během 2. světové války. Charakterizoval polymery a jejich vazby, čímž otevřel cestu k masové produkci plastových výrobků. Textilie potažené plastem se pak začaly hojně vyrábět od poloviny 60. let minulého století a od té doby se zdokonalují až do dnešní podoby. Syntetické usně se dělí na plastiky, poromery, koženky a syntetické usně typu Alcantara. [4] [11]
Plastiky jsou samonosné plošné kompaktní nebo lehčené materiály vyráběné z plastů.
Vyznačují se nepropustností pro vzduch a vodní páry. Naopak vynikající hygienické vlastnosti mají syntetické usně typu poromer. [12]
Poromer je pórovitý polymerový materiál, který je vzhledem a charakterem podobný přírodním usním a vyrábí se s podkladem nebo bez podkladu. [8]
2.2.1 KOŽENKA
Vinyl (polyvinylchlorid) se vyrábí polymerací vinylchloridu. V praxi se jedná se o tzv.
koženku, která je pevná a má dlouhou životnost. Rozdíly mezi přírodními usněmi a vinylem jsou na první pohled neznatelné. Lze je rozeznat převážně pohmatem. [13]
Koženka je plastový plošný materiál s kompaktní nebo odlehčenou vrstvou, která je nanesená na podkladovém materiálu (tkanina, pletina, netkaná textilie), jenž zabezpečuje pevnost, rozměrovou stabilitu a ulehčuje zpracování usně. Zpracování koženek je v některých směrech odlišné od zpracování klasických textilních materiálů a částečně i od zpracování přírodních usní. Hlavní rozdíl je v povrchu, který je daleko méně klouzavý než povrch jiných materiálů. Proto se pro šití používá teflonová patka, která lépe klouže po materiálu a nedochází k prosekávání jehlou na místě. Další možností k zajištění lepší klouzavosti povrchu je natírání koženek silikonovým olejem.
Syntetické usně typu koženka s lehkou vzdušnou strukturou jsou prodyšné, propustné pro vodní páry, zdravotně nezávadné, odolné (voda, pot, mikroorganismy) a mají dobré tepelně izolační schopnosti. [8]
24 Principem výroby je nanášení pasty na nosný (podkladový materiál). Pasta musí mít předepsanou viskozitu a vytvářet souvislý film, který lze zajistit přímým či nepřímým nátěrem, válcováním a laminováním. Pro výrobu koženek je zapotřebí surovin, které je možné rozdělit na:
polymerní směsi (lícní vrstva)
podkladové nosné materiály
pomocné látky (konečné povrchové úpravy) [8]
Konečného vzhledu syntetických usní je dosahováno prostřednictvím povrchových úprav. Jednou z nich je dezénování vytvořené vtlačením plastického vzoru do povrchu syntetické usně. Dezénování využívá termoplastičnosti nánosu a provádí se na dezénovacím válci, za působení tepla a tlaku. Efekty lesk, mat, polomat se dosahují vložením vhodné vložky (např. fólií, papírů) mezi vzorovací zařízení a povrch usně.
K ostatním úpravám používaným na syntetických usních patří barevné vzorování, matný povrch, perleťově lesklý povrch s využitím perleťových pigmentů. [8]
2.2.2 ALCANTARA
Převratem jsou syntetické usně typu Alcantara, které mají vzhled nerozeznatelný od přírodních usní. Jedná se o nový, zcela jedinečný a unikátní materiál s přednostmi, díky kterým vyniká nad ostatními potahovými materiály. Nelze jej zařadit do jakékoli klasifikace zahrnující ještě další materiály. Alcantara nezapadá do žádné ze stávajících kategorií produktů, ale definuje novou kategorii imitace kůže. [14]
Alcantara je umělý materiál (68 % polyester, 32 % polyuretan) vyrobený z ultrajemných vláken. Tento druh syntetické usně se začal vyrábět v Japonsku roku 1970 a je používán nejen v nábytkářském, ale také automobilovém a oděvním průmyslu. Na omak velice příjemný a měkký materiál, svým vzhledem připomíná semišovou kůži, kterou však svými vlastnostmi v mnohém ještě daleko předčí a je před ní upřednostňována. [15]
Obsažený polyester dává látce sílu a trvanlivost, polyuretan měkkost. Vyznačují se vysokou odolností (vydrží 30 000 – 35 000 cyklů) proti otěru a působení vody, nízkou hmotností, měkkým omakem, stálostí rozměrů, nemačkavostí, jednoduchou údržbou, jednoduchým zpracováním, barevnou rozmanitostí, velmi dobrým fyziologickým komfortem a poloviční hmotností oproti přírodním usním. [15]
Syntetické usně tohoto typu se skládají z podkladového materiálu (netkané textilie, osnovní pleteniny, tkaniny) a impregnace. Každá z těchto textilií musí být
25 naimpregnována, aby byla zajištěna požadovaná splývavost, tuhost a pevnost nutná k tomu, aby se útvar podobal co nejvíce přírodní usni. Impregnace plošného útvaru se provádí polyuretanem, polyesterem, jejichž vlastnosti musí vyhovovat fyziologickým podmínkám. [8]
Vyrábí se jednovrstvé, dvouvrstvé nebo usně na bázi tkaniny či pleteniny. Rozdělení je závislé na použité textilii a jejím zpevnění. Usně první skupiny se nejvíce přibližují svou konstrukcí přírodním usním. Charakteristickým rysem je vysoký obsah polyuretanu.
Usně dvouvrstvé konstrukce jsou tvořeny jádrem z netkané textilie, kombinované na obou stranách tkaninou velmi jemné konstrukce a řídké dostavy nebo pleteninou z polyesteru.
Nižší obsah polyuretanu usní této konstrukce má za následek růst propustnosti vzduchu a splývavosti. Žádné nebo jen velmi malé množství polyuretanu obsahují usně třetí skupiny. [8]
Prodyšnost a vzdušnost je hlavní výhodou Alcantary oproti přírodním usním. Velmi dobře odolává působení vody, nesráží se a ani nevytahuje. Je proto velice vhodným materiálem do interiérů osobních automobilů. [15]
obr. 5 Uplatnění Alcantary v interiéru automobilu [15]
26
3 HODNOCENÍ A KVALITA AUTOČALOUNICKÝCH USNÍ
3.1 KVALITA MATERIÁLŮ
Pravá kůže, která získává stále více na významu je projevem luxusu a přepychu, tudíž kvalita by měla být zde samozřejmostí. Materiál pro kožedělné výrobky je zajišťován oddělením zásobování, nákupu. Kvalita těchto materiálů (usní), které svoji kvalitu přenášejí na kvalitu kožedělného výrobku, je jejich schopnost svými vlastnostmi uspokojit požadavky, to znamená potřeby a očekávání zákazníka. Německá společnost kvality považuje za dobrou kvalitu (výrobku, zboží) vlastnost, která činí zboží způsobilým, po splnění předem daných požadavků. Předem dané požadavky vyplývají všeobecně z účelu použití. Norma ISO 9000:2005, definuje kvalitu, jako stupeň splnění požadavků souborem inherentních charakteristik. Kvalitu neboli jakost usní (autočalounických) si určuje zákazník. Zákazníkem se rozumí automobilka nikoliv majitel auta. Termín "jakost" se může používat s přívlastky, např. špatná, dobrá nebo vynikající. Kvalita usní je určena třemi atributy:
norma určuje požadované vlastnosti
vzorek určuje charakter a vzhled
katalog a zóny určují, co jsou znaky a vady [6] [2]
Za požadované vlastnosti autočalounických usní odpovídá koželužna, která je předem určena automobilkou. Kvalita je dále zajišťována vstupní kontrolou a v některých případech ověřením hodnot udávaných koželužnou v nezávislé akreditované laboratoři.
Useň je přírodní, plošný, nehomogenní materiál, který má různý tvar a v ploše má různě rozmístěné znaky a vady, které jsou pro přírodní useň typické. Useň vyjadřuje exkluzivitu a přirozenost plně přírodního produktu, který pochází ze živého zvířete a na jehož kůži zanechal stopy život a okolní prostředí. Tyto stopy dávají důkaz o pravosti a individualitě.
Každá jednotlivá kůže je jedinečná a reprezentuje způsob života zvířete. Neexistuje useň bez vad. Před samotným zhotovením kožedělného výrobku je proto velmi důležité hodnocení kvality usní a dokonalá znalost toho, co je znak usně a co už je považováno jako vada. Dále rozhodnutí o vhodnosti usní pro další zpracování, tedy zakreslení dílu na useň, výsek a následné spojování jednotlivých usňových výseků šitím. Pokud není useň vhodná pro zpracování, je nutné vyřadit či reklamovat dodavateli (koželužně).
Za nekvalitní usně nelze obecně považovat veškeré znaky a nedokonalosti objevující se na povrchu, protože mimo jiné právě tyto znaky, které odlišují přírodní kůži od umělé.[2]
27
3.2 HODNOCENÍ KŮŽÍ A USNÍ
Kůže je na těle zvířete během jeho života vystavena mnoha nepříznivým vlivům, které vedou k jejímu poškození. Dobytek je porážen většinou pro maso a kůže je zde vlastně pouze odpadem. S těmito kůžemi se poté špatně nakládá a dochází k jejich znehodnocování. Snížení možnosti využití kůží je také následkem nevhodného koželužského zpracování bez ohledu na jejich přirozené vlastnosti. Ke znehodnocení kůží dochází za jistých okolností, které je nutné znát. Jen tak je možno provádět opatření, která mají za úkol zabránit jejich poškozování a umožňují jejich plnohodnotné využití. [4]
3.2.1 VADY KŮŽÍ A USNÍ
Dle ČSN 79 0009 Názvosloví vad koželužských kůží a usní jsou vady rozděleny do skupin podle jejich vzniku:
1. za života zvířete 2. při stahování kůží
3. konzervováním, dopravou a skladováním 4. během výrobního postupu v koželužně [16]
3.2.1.1 Vady surových kůží vzniklé za života zvířete
Neexistuje kůže, která by neměla žádnou vadu vzniklou za života obratlovce. Tyto vady ke kůži patří a podtrhují její název přírodní. [18]
Kůže zvířat je vystavená mnoha vlivům a nebezpečí, které může způsobit poranění a neodstranitelné vady. Tyto vady jsou způsobené především nevhodným a nešetrným zacházením chovatele, cizopasným hmyzem, nemocí nebo vady zapříčiněné jinými vlivy jako například stářím, pohlavím a v neposlední řadě výživou. [4]
Faktor, který ve velké míře ovlivňuje jakost kůže je zdravotní stav zvířete. Jakákoli nemoc zvířete trvá-li delší dobu, kůži poškozuje a znehodnocuje. Ve většině případů způsobí nemoc hubnutí zvířete. To způsobuje řídnutí kožního pletiva, čímž kůže ztrácí jadrnost a pružnost a tím se stávají méně hodnotnou koželužskou surovinou. K nemocím znehodnocujícím a zamezujícím plnohodnotné využití kůže, patří antrax, černý vřed – uhlák, slintavka a kulhavka, bradavice, plísňové onemocnění kůží a další. Pohlaví ovlivňuje velikost kůže, váhu, tloušťku, hrubost kožního pletiva a lícovou kresbu. Ani způsob výživy, vliv prostředí, podnebí, plemen nezůstává bez vlivu na jakost surových kůží. Všechny tyto vlivy se projevují na surové kůži v podobě žírných vrásek, žulovitosti, bradavic, jizev, odřenin, zahnojenou kůží a řadou dalších vad. [4]
28 3.2.1.2 Vady surových kůží vzniklé po poražení zvířete
Po usmrcení zvířete dochází k vadám zejména při nešetrném stahování a opracování kůží.
Po provedení základních řezů bývá nutno kůži před vlastním stahováním v některých místech (oháňka, končetiny, hlava a břicho) násilně oddělit od svalů, aby se dala zachytit a strhnout silou. K tomuto účelu se stále ve většině případů používá nožů. Při neodborném a neopatrném zacházení dochází pořezání na rubové straně a vznikají tak typické jatečné vady kůží. Nejčastěji vyskytující charakteristikou povrchu této skupiny vad je probrané místo a řez. [4]
3.2.1.3 Vady vzniklé konzervováním, dopravou a skladováním
Nedokonalé konzervování způsobuje především solné skvrny, které se vyskytují zejména na hovězinách, a čím jsou kůže mladší, tím hojněji bývají napadány. Surové kůže konzervované pozdě po stažení nebo konzervované nedokonale způsobují zahnívání kůží.
I předem řádně konzervované a uskladněné kůže mohou být velmi snadno poškozeny při dopravě, kdy příčiny poškození mohou být různé, avšak většinou jde hlavně o následky způsobené vodou při svém působení na suroviny konzervované různým způsobem.
K dalším vadám způsobeným nedbalým konservováním, skladováním či dopravou patří např. polámaný líc, žilovitost, zapařená kůže, poškození kožojedy, mrazem nebo konzervačními prostředky. [4]
3.2.1.4 Vady vzniklé při koželužské výrobě
Výroba usně z kůže trvá zhruba 4-6 týdnů a skládá se z mnoha náročných operací.
Koželužská výroba má až 93 operací, při kterých mohou vznikat vady při námoku, loužení, opracování holiny, odvápňování a moření, činění, mechanickém opracování, neutralizaci a barvení, mazání, vyrážení, sušení, apretování a vady vzniklé při konečných úpravách. Vady vzniklé při těchto operacích mohou mít na povrchu zažehlený prach, potečeny apreturou, hrubý rub, přehyb nebo vyražený plán v koželužně. [4]
Vady, které se nejčastěji vyskytují v automobilovém průmyslu, jsou uvedeny v Příloze C na vytříděných (reálných) vzorcích usní.
29
4 SPOJOVACÍ PROCES USNÍ
Jedná se o souhrn technologických a pracovních procesů, při kterých dochází ke spojení dvou a více složek či polotovarů v jeden celek – kožedělný výrobek. [16]
Za zpracovatelnost lze považovat snadnost nebo obtížnost zpracování usňového materiálu ve výrobním a spojovacím procesu. Zpracování kůží je považováno za jedno z nejstarších ručních umění. Dříve byl důležitý způsob pernamentního spojení bez ohledu na vzhled švu. Dnes je tomu jinak. Hlavní prioritou je životnost, ze které se stále vychází. O určitém vzhledu dnes v mnoha případech rozhoduje móda a současný trend. K nejběžnějšímu způsobu spojování usní patří šití (konvenční způsob). Dobrého a pěkného švu lze tedy docílit s odpovídající šicí nití a použitím jehly s vhodně zvolenou špičkou, která vytvoří požadovaný efekt. [8] [19]
4.1 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ SPOJOVACÍ PROCES
Celý spojovací proces vyžaduje soulad mezi kvalitou šitého materiálu, šicí nitě, seřízením šicího stroje a vhodně zvolenou strojní šicí jehlou.
4.1.1 MATERIÁL
Technika šití (spojování) je u každého materiálu rozdílná. Rozhodující je především to, o jaký druh materiálu se jedná a jaké má vlastnosti (např. pružný, měkký, tvrdý, nestejnoměrný).
4.1.2 ŠICÍ STROJ
Šicí stroj umožňuje provázání šicího materiálu šitým materiálem a tím vytvořit určitý steh. Jeho opakováním lze vytvářet šev nebo šití. Konstrukce jakéhokoli šicího stroje je podmíněna účelem použití a druhem materiálu, který se má na něm zpracovávat. Pro spojování usní se používají jednojehlové nebo dvoujehlové šicí stroje (např. Pfaff, Dürkopp Adler). [20]
Spolehlivým základem šicího stroje je strojová šicí jehla, která je schopna vytvářet smyčku jehelní nitě bez jakýchkoliv přídavných zařízení. Princip vytvoření smyčky vychází z konstrukce jehly. Návleková strana jehly (dlouhá drážka) slouží k navlečení nitě do ouška jehly. Strana chapačová (krátká drážka s vybráním) umožňuje zachycení vytvořené smyčky hrotem chapače nebo smyčkovače. K dalším částem šicího stroje, které se výrazně podílí na tvorbě stehu, patří aktivní (např. mechanizmus podávání díla) a pasivní (např. přítlačné ústrojí) stehotvorné orgány, plus přídavná zařízení (např. zpětný chod). [20]
30 4.1.3 ŠICÍ NITĚ
Příze, která prošla družícím nebo skacím procesem se nazývá nit. Šicí nit je souvislý podélný útvar určený především ke konvenčnímu spojování nebo vyšívání. Kvalita šicích nití je posuzována z hlediska užitných (trvanlivost nitě ve švu) a zpracovatelských vlastností (šicí schopnost nitě). Dobré zpracovatelské vlastnosti má šicí nit s minimální přetrhovostí. [8]
Velmi nežádoucí je přetrhovost nitě především v případě spojování usní. Při průchodu jehly kůží vznikají vpichy (průřezy), které jsou po případném párání viditelné a neodstranitelné. Vhodné pro šití usní je použití polyesterových, střižových nebo hedvábných nití odpovídající jemnosti. Vhodnější volbou je nahrazení polyesterových nití jádrovými nebo modifikovanými polyesterovými nitěmi, které jsou odolnější proti vyšším teplotám. [8]
Pevnost dodává šicím nitím zákrut, který vzniká při předení a skaní. Směr zákrutu může být pravý (Z) a levý (S). Pro převažující část šicích procesů je zákrut Z výhodnější.
Principem je stočení vlákenného svazku, přitlačení vláken a zvýšení tření mezi vlákny.
Zákrut uzavírá povrch nití, tak aby se co nejvíce blížil tvaru optimálnímu pro šicí proces.
[21] [8]
obr. 6 Levý a pravý zákrut [2]
4.1.4 STROJNÍ ŠICÍ JEHLA
Strojová šicí jehla je finálním členem ústrojí pohybu jehly. Vyrábí se z ocelového drátu navinutého na cívkách. Drát je po odvinutí a vyrovnání nasekán na příslušnou délku vyráběné jehly. Průměr ocelového drátu odpovídá dříku jehly. Strojová šicí jehla se skládá z dříku, přechodového kužele, těla a špice jehly. Na těle jehly je vyfrézována dlouhá a krátká drážka. Délka a průměr dříku jsou charakteristickým znakem každé strojní šicí jehly. Výběr tloušťky (síly) jehly je přímo odvislý od tloušťky šicí nitě a to tak, že průměr nitě musí být o trochu menší, než je šířka dlouhé drážky na jehle. [20]
31 4.1.4.1 Označení jehel
Každá jehla je charakterizována systémem strojních šicích jehel, sílou jehly (tloušťkou) a tvarem špice. Systémové označení neobsahuje žádné konkrétní údaje o rozměrech nebo tvarech. Každý systém jehly má více značení, které se používají v různých částech světa nebo různými výrobci i když se jedná o stejné provedení jehly (jehly 134, jiné označení stejné jehly: DP×5, 135×5, 135×7, 797, SY1955). Systém jehly v sobě zahrnuje průměr dříku a funkční délku jehly, což je délka jehly od konce jehly po začátek ouška. [20] [23]
Jemnost jehly je určena průměrem těla jehly. Existují dva způsoby značení jemností.
Číselné označení vyjadřující velikost průměru těla jehly v (mm) násobené stem je tzv.
číslo metrické (Nm). Druhý způsob číslování jemnosti je podle fy Singer. Jedná se o značení pomocí číselné řady (8,10,12,14,16,…). [20]
4.1.4.2 Tvary hrotů jehel
Zúžené zakončení těla jehly různých tvarů, které propichuje dílo, se určuje podle vlastností a především druhu šitého materiálu. Kuželovitý hrot je vhodný na běžné šití.
Tam, kde je otvor již předpíchnut je používán tupý hrot. Poškození při šití pletenin lze zabránit použitím hrotu zakulaceného. Naopak pro snadné proříznutí a šití kožených materiálů je zapotřebí řezného zakončení jehly. Hrot je tvarován tak, aby působil co nejmenší odpor a příznivě ovlivnil správné položení a vzhled stehu. Hroty jehel určují tvar díry v materiálu, čímž ovlivňují kladení stehů za sebou a tím i vzhled švu. Vhodně zvolený hrot jehly má významný vliv na výsledek šití. [20]
obr. 7 Tvary hrotů a jejich průřezy [24]
Pro spojování automobilových technických textilií (airback, čalounění sedáků a dveří) jsou vyvíjeny nové druhy špiček a hrotů jehel. Nákresy jednotlivých průřezů špicí (hrotů) určených pro spojování přírodních a syntetických usní jsou v tabulce znázorněny tak, jak vznikne otvor v materiálu po vpichu jehly. Pomocí šipky je v nákresu označen směr návleku nitě do jehly zleva doprava. [20]
32 tab. 1 Tvary vyráběných hrotů jehel pro šití přírodních a syntetických usní [20] [19]
Průřez Značení Popis Použití
S úzký křížový hrot všechny druhy kůží
LR
úzký hrot nakloněný šikmo vpravo
45° měkká až středně tvrdá kůže LBR
úzký hrot nakloněný šikmo
vpravo o 45° měkká až středně tvrdá kůže LL
úzký hrot nakloněný šikmo
vlevo 45° téměř všechny druhy kůží
P úzký klínový hrot silná a tvrdá kůže
PCR úzký klínový hrot
vpravo stočená drážka silná a tvrdá kůže
PCL úzký klínový hrot
vlevo stočená drážka silná a tvrdá kůže
DI kosočtvercový hrot středně tvrdá až tvrdá kůže
VR
úzký kosočtvercový hrot nakloněný šikmo
vpravo o 45° téměř všechny druhy kůží
D trojhranný hrot silná a tvrdá kůže
plast lepenka
DH střední trojhranný hrot středně tvrdá až tvrdá kůže laminát
SD zaoblený hrot
s trojhranným ostřím měkká kůže (oděvní useň) imitace kůže (syntetické usně)
R zaoblený hrot měkká kůže
imitace kůže (syntetické usně)
RG zaoblený hrot
kůže (kožené oděvy) imitace kůže (syntetické usně)
tkané materiály (těžké látky)
33 4.1.4.3 Povrchová úprava jehel
Při spojování usní se používají jehly s povrchovou úpravou, která zaručuje odolnost při šití tuhého materiálu. V současnosti se provádí celá řada povrchových úprav jehel.
Vhodně zvolená povrchová úprava strojní šicí jehly snižuje koeficient tření mezi strojní šicí jehlou a šitým materiálem. Dále chrání šitý materiál před porušením a jehlu proti korozi. Výrobci jehel vyrábí strojní šicí jehly s povrchovými úpravami:
chromované (nejpoužívanější druh úpravy pro průmyslové šicí stroje)
niklované (druh úpravy používaný pro jehly k domácím šicím strojům)
s chemickou úpravou (např. povrchová úprava BLUKOLD,KT)
s povlakem nitridu titanu, teflonu a keramiky [20]
4.2 PROBLEMATIKA SPOJOVACÍHO PROCESU
Na dvoujehlových strojích jsou při výrobní operaci vytvářeny dva paralelní, vedle sebe ležící švy. V dnešní době si zákazníci žádají, aby levý i pravý šev měl ideálně stejný vzhled neboli kladení stehů ve směru šití (rovnoběžné). [19]
U dvoujehlových šicích strojů je rozdíl ve vytvoření stehové smyčky na levé a na pravé straně, což také ovlivňuje celkový vzhled švu. Pravá jehla má chapač se spodní nití vpravo od jehly a levá vlevo. Oba chapače se otáčí ve směru hodinových ručiček tedy doprava.
V drtivé většině se používají nitě s konečným zákrutem Z, tudíž smyčka na levé jehle vzniká proti směru šití, nit má tendenci se rozmotávat, smyčka na pravé jehle vzniká po směru šití, nit má tendenci se utahovat. Navíc působí rozdílné síly při usazování nitě do díry. Tendenci stromečkovat má pravá strana (jehla). Na obr. 8 je vidět nežádoucí efekt
„stromečkování“, kdy pravá jehla vytváří šikmé kladení stehů.[2]
obr. 8 Šikmé kladení stehů [19]
34
5 USNĚ V AUTOMOBILOVÝCH INTERIÉRECH
5.1 AUTOMOBILOVÝ PRŮMYSL
Průmyslové odvětví, které se zabývá vývojem, výrobou, marketingem a prodejem motorových vozidel. Automobilový průmysl úzce souvisí také se strojírenským, elektrotechnickým a chemickým průmyslem. Ve vyspělý automobilový sektor se vyvinul automobilový průmysl v České republice především díky své dlouholeté tradici, robustní dodavatelské základně a technickému know-how. Důkazem toho může být i první překonání hranice jednoho milionu vyrobených motorových vozidel. [25]
V České republice bylo v roce 2011 dosaženo nejvyšší výroby osobních automobilů v historii, vyrobilo se téměř 1,2 miliónu kusů. Důležitý byl hlavně opětovný růst výroby výrobců dílů a příslušenství, protože dodavatelé jsou základnou českého automobilového průmyslu. Vývoj na počátku roku 2012 signalizoval pokračující růst produkce z roku 2011, ale v průběhu roku 2012 se však pozitivní trend výrazně změnil a v porovnání s rokem 2011 došlo k poklesu výroby. [26]
Český automobilový průmysl prokázal i ve složitých podmínkách roku 2013 svou konkurenční schopnost, takže celkový pokles výroby vozidel byl nakonec nižší, než se předpokládalo. V minulém roce bylo na území ČR vyrobeno 1 128 473 ks osobních automobilů, což oproti roku 2012 představuje pokles produkce. I přes uvedený pokles se jedná o historicky třetí nejvyšší výrobu osobních automobilů v ČR. [26]
Významnou součást českého automobilového průmyslu tvoří výrobci skupin, dílů a příslušenství vozidel. Současný stav produkce automobilů je úzce spjat s potřebou výroby autosedaček, dílů a příslušenství do osobních automobilů. Hromadná výroba je stále vyvíjena, rozvíjena a zdokonalována, tak aby vyhovovala především okolnostem a často se měnícím požadavkům. [27]
5.2 AUTOMOBILOVÉ SEDAČKY
Automobilová sedačka je pravděpodobně nejvýznamnější položkou interiéru vozu. Je to první věc, kterou zákazník vidí, když otevře vůz. První dojem získá zákazník dotykem, který v řadě případů nastává instinktivně ihned po otevření dveří. [27]
Dříve se automobilové sedačky moc neřešily. Rozhodně ne v tak, jako je tomu dnes. V malých autech musely zabrat málo místa a nesměly být moc drahé na výrobu, takže se do aut běžně montovaly velmi jednoduché a prostor šetřící sedačky
35 z vytvarovaných kovových trubek potažených textilními výplněmi. Prostorné luxusní limuzíny byly vybaveny velkými a měkkými pohodlnými křesly s pružinami uvnitř. [28]
V současné době se sériově vyráběné automobilové sedačky skládají z kovového rámu, výplně, potahu a opěrky hlavy. Výrobci nabízejí různé typy funkcí jako klimatizování nebo vytápění autosedaček, které je preferováno především u kožených autopotahů, ale výjimkou není ani využití u textilních autopotahů. Komfort cestujících mohou dále zlepšit velmi příjemné masážní funkce nebo sedačky s možností přifukování. [29]
5.3 POTAHOVÉ MATERIÁLY
Kromě textilu jsou kůže a její imitace důležitými čalounickými materiály v automobilovém průmyslu. Používají se na čalounění sedadel, hlavové nebo loketní opěrky, jako potahový materiál na přístrojové desky, zadní přihrádky, dveřní obložení, středové konzoly, řadicí páky, volanty, stropy a další. Imitace usní (syntetické usně) jsou oproti textiliím z hlediska údržby jednodušší. Snadněji se čistí a jsou odolnější, což způsobuje, že se tyto usně používají v sektoru veřejné dopravy (taxíky, kajuty, autobusy a tramvaje). Kůže je dražší než syntetické materiály a představuje exkluzivitu, pohodlí a používá se zpravidla v luxusnějších typech soukromých vozů. [7]
Kůže se jako potahový materiál používala v interiérech již od vynálezu automobilů a byla výsadou jen těch nejdražších aut. Konfekční značky osazovaly kůži jen výjimečně a to jen do svých nejlepších modelů, např. když si chtěly zlepšit jméno, nebo umocnit luxusnost svého produktu. Dnes je vše jinak. Konkurenční boj zbořil dřívější pravidla.
Dříve pro běžného smrtelníka nedostupné kožené čalounění lze dnes objednat i do některých malých městských automobilů. [28]
Počátek masové produkce automobilů v roce 1930 přinesl potřebu nahradit kůži levnějšími materiály. Jako první náhrada kůže, která byla použita v interiérech automobilů, lze považovat textilii potaženou vrstvou nitrocelulózy. Poté, v roce 1950 přišla na trh první textilie potažená vrstvou PVC, které bylo vynalezeno již o sto let dříve, ale technologické obtíže zdržely jeho technické využití. [7]
Na výběr jsou různé typy, jako kůže a koženky, které jsou barvené a dokončení závisí na účelu jejich použití s ohledem na požadovanou kvalitu. Nicméně, všechny tyto kůže procházejí celou řadou výrobních procesů. V automobilovém průmyslu jsou požadavky na materiály uvedené v rozsáhlých zkušebních normách EN a ISO. [7]
