Poděkování Rád bych poděkoval PhDr. Michalu Ulvrovi, Ph.D. za vedení a pomoc při zpracovávání této práce a především za trpělivost.

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Rád bych poděkoval PhDr. Michalu Ulvrovi, Ph.D. za vedení a pomoc při zpracovávání této práce a především za trpělivost.

(6)

Anotace:

Tato bakalářská práce zachycuje období třicátých a čtyřicátých let v Palestině, během kterého vzrůstalo napětí mezi arabským a židovským etnikem, často vrcholící v ozbrojené konflikty. Mandát na správu země byl dán Velké Británii, která však měla v dané zemi nelehkou pozici. V této práci, jež je analýzou onoho období, se vychází ze zpráv několika královských komisí, jež byly vyslány vždy, když situace překročila mez.

Analyzovány jsou také dokumenty z britského národního archivu a dobové britské tiskoviny.

Klíčová slova:

Konflikt, mandát, etnikum, migrace, Palestina, Velká Británie.

(7)

Summary:

This bachelor thesis is focused on period of thirties and forties in Palestine.

During that time, conflicts escalated between two main ethnics, Arabs and Jews. The Great Britain was appointed by United Nations to administer this unstable area.

Position of the Great Britain was not easy. Aim of the work is to analyse documents, especially reports of royal commissions which were usually appointed after every greater violent conflict. Also documents from the British national archive and newspapers from the British national library are analysed.

Key words:

Conflict, mandate, ethnic, migration, Palestine, Great Britain.

(8)

Obsah

Úvod ... 8

1. Mandát pro Velkou Británii a zřízení Židovské Národní domoviny ... 11

2. Migrace do vydání McDonaldovy Bílé knihy a postupné osidlování ... 13

2.1 Zakládání osad ... 15

3. Správní organizace a utvářející se politické a ilegální strany ... 17

3.1 Arabské organizace ... 17

3.2 Sionistické organizace ... 19

4. Nepokoje a ozbrojené konflikty třicátých let ... 22

4.1 Vyvrcholení arabské nespokojenosti - první fáze revolty 1936 ... 23

4.2 Britská královská komise a výsledky jejího vyšetřování ... 25

4.3 Pokračování revolty ... 26

4.4 Woodheadova komise a další Bílá kniha 1939 ... 28

5. Situace v Palestině za druhé světové války ... 31

5.1 Situace na Blízkém východě a severní Africe ... 31

5.2 Palestinské a židovské vojenské oddíly ... 32

5.3 Aktivity sionistických ilegálních skupin ... 33

5.4 Pokus o ovlivnění nacionalistických tendencí Arabů nacistickou propagandou ... 35

5.5 Imigrace a sionistická politika za druhé světové války ... 36

6. Poválečná situace ... 39

6.1 Situace Židů a sionismu ... 40

6.2 Pokračující teroristické akce a předložení palestinského problému OSN ... 41

6.3 Opět návrh na rozdělení Palestiny a období občanské války ... 43

6.4 Odchod britské armády a exodus arabského obyvatelstva ... 45

Závěr ... 48

Bibliografie ... 51

Přílohy ... 57

Seznam mapové přílohy ... 59

(9)

8 Úvod

Tématem této práce je období britského mandátu v Palestině, během nějž postupně eskalovaly konflikty mezi dvěma etniky úzce spjatými s tímto územím.

Arabská společnost bránila území, jež doposud bylo jejím domovem proti židovským přistěhovalcům, kteří na problematickém území hodlali postupně obnovit své původní kořeny. Samotná britská správa této oblasti trvala bezmála třicet let. Ač několik konfliktů proběhlo již ve dvacátých letech, omezil jsem jej na třicátá a čtyřicátá léta.

Jedná se o období, kdy během arabské revolty v druhé polovině třicátých let razantně vyvrcholila arabská nespokojenost v „celostátní“ či spíše celoarabský odboj vůči britské správě a židovským obyvatelům. Následující léta jsou poznamenána světovou válkou, během níž lze sledovat určité zklidnění. Na ně ovšem navazuje opět éra neklidu, vrcholící občanskou válkou.

Britové obdrželi mandát Společnosti národů bezprostředně po první světové válce s ohledem na jejich úspěchy při obsazování Osmanské říše. Jednalo se spíše o dělení sfér vlivu s Francií nad rozpadajícím se dědictvím nemocného muže na Bosporu.¹ Francie tím obdržela pod svou správu Sýrii. Během první světové války Britové udělali řadu diplomatických kroků, jež v ten daný moment sice byly ku prospěchu spojenců, avšak v dlouhodobém horizontu způsobily rozsáhlé komplikace.

Jedná se především o komunikaci britsko-sionistickou a britsko-arabskou.² Její odraz pak doprovází celé období britského mandátu. Britská vláda ovšem i přes veškeré snahy nedokázala čelit potížím, jež přinášel. Otázkou zůstává, jestli bylo možné je řešit jinak.

Nespokojení arabští představitelé se striktně drželi svých požadavků, které ovšem zásadně kolidovaly s těmi sionistickými. Gradace těchto neshod vyvrcholila v násilné konflikty a posléze řadu válečných střetnutí. Jejich následky a pokračování jsou patrné i dnes. Zejména tím, že tento konflikt ještě nebyl vyřešen a kompromis se zdá být v nedohlednu. I přes snahy o usmíření některých představitelů na obou stranách, stav klidu trval vždy jen pár měsíců. Ovšem v povědomí současné veřejnosti již není původ celé této situace znám.

1 Neoficiální pojmenování sultána Osmanské říše s odkazem na rozpadající se stát, viz. GOMBÁR, Eduard, Moderní dějiny islámských zemí, Praha: Karolinum, 1999, ISBN:80-7184-599-X, s. 374

2 Myšleny dokumenty v podobě Balfourovy deklarace z roku 1917 srov. s korespondencí McMahona s Husajním z roku 1916.

(10)

9

Cílem je analýza problémů týkající se tohoto území v daném časoprostoru a snahy britské vlády o co nejefektivnější řešení. Hlavním zdrojem mi budou soudobé prameny, jež jsou z většiny publikovány v angličtině. Vycházet budu hlavně z reportů jednotlivých komisí, které byly vysílány do Palestiny v určitých časových úsecích, většinou když míra trpělivosti tamních obyvatel přesáhla vrchol a východisko nalezli v násilných aktech. Po nich následovalo jmenování zmíněné komise. Na počátku nepokoje vycházely z arabské strany. Ovšem v posledních deseti letech britské správy se více radikalizovala také židovská část, jejíž struktura a organizace byly více propracované a koordinované. V této práci si však nekladu nárok na určení kořenu konfliktů. Hodlám však analyzovat klíčové události, jež vedly k nynější situaci.

Rozhodnutí vlády, známé jako Bílé knihy, jsou pak dalším zdrojem pramenné povahy. Vydávány byly právě v reakci na reporty komisí a určovaly směr, jakým se má ubírat politika správního zřízení v dané zemi na několik následujících let.

Veškeré dokumenty jsou publikovány online. Využity budou přístupy k britskému národnímu archivu a internetovým stránkám Společnosti národů, na kterých jsou uloženy veškeré dokumenty týkající se palestinské otázky. Mezi hlavní pramenné zdroje bude patřit zpráva Peelovy komise z roku 1937 a report britské správy v Palestině vypracovaný pro anglo-americkou komisi na přelomu let 1945-6, pod názvem A survey on Palestine, V polovině sedmdesátých let vyšel v českém prostředí soubor části dokumentů k palestinské otázce pod názvem Palestinská otázka v dokumentech. Dokumenty jsou přeloženy do češtiny.

Jak je naznačeno výše, k vypracování práce bude využito zdrojů uložených na webových archívech a dalších internetových úložištích. Těch je dostupných možná až přemíra, proto bude nutné klást důraz na jejich důvěryhodnost. Součástí bude také rozbor médií, především denního tisku a vzájemná komparace jednotlivých článků z regioálních deníků. Skrze britskou knihovnu jsou dostupné online články z různých periodik a denního tisku.

Sekundární literatura pomůže pomyslně dokreslit obraz dané situace. Využito bude publikace Davida Hirsta – Puška a olivová ratolest, jež se poměrně rozsáhle zabývá arabsko-izraelským konfliktem. V porovnání k ní bude také použita publikace Martina Gilberta – Izrael: Dějiny. K jednotlivým chronologicky

(11)

10

rozděleným kapitolám, pak vyšla řada dalších specifických publikací, se kterými v rámci této bakalářské práce budeme pracovat. Na specifické období mandátu pak byla napsána diplomová práce Markéty Kučerové s názvem Rezoluce OSN o rozdělení Palestiny a konec Britského mandátu (příspěvek ke studiu vzniku státu Izrael v letech 1945-1949). Problémem u řady těchto prací může být jejich zaujatost pro jednu z nesvářených stran, které však nemusí být vždy chtěné. Právě kvůli tomu k nim bude přistupováno se značnou opatrností a rezervovaností.

Dalším úskalím jsou názvy organizací a cizojazyčná jména. V jednotlivých publikacích a článcích jsou volně překládány. Pokud nebude okomentováno jinak v poznámkovém aparátu, bude překlad použit z již zmíněné publikace M. Gilberta, Izrael: Dějiny.

(12)

11

1. Mandát pro Velkou Británii a zřízení Židovské Národní domoviny Přidělení správy nad Palestinou Velké Británii nebylo nahodilé. Během 1. světové války bylo arabské území včetně Sýrie (k níž Palestina patřila) součástí Osmanské říše, tedy státu patřícího k takzvaným Ústředním mocnostem. Hlavní vojenské operace na tomto území byly prováděny právě britskými jednotkami, které získaly většinu Velké Sýrie, a na konci války jej měly pod svou kontrolou.³

Během řady jednání vedených v politických kruzích se Britům obratně podařilo získat podporu jak ze strany Arabského nezávislého hnutí, tak ze strany Sionistického hnutí⁴. Za podporu během války bylo arabským představitelům přislíbeno, že se Velká Británie zasadí o vznik nezávislého arabského státu. Sionisté zároveň získali podporu svého projektu na zřízení takzvané Národní domoviny v Palestině, obsaženou v deklaraci pojmenované podle tehdejšího ministra zahraničích věcí lorda Balfoura.⁵

Jednání mezi představiteli států a organizací zasazujících se jak o sionistické, tak arabské zájmy, probíhala celé válečné období a vrcholila známými mírovými jednáními, která souhrnně nazýváme Pařížská mírová konference. Blízkovýchodní otázka byla řešena v San Remu na konci dubna 1920, kde byla Palestina dána jako mandátní území Velké Británii a Sýrie připadla Francii.⁶ V Sevrés, v srpnu 1920 pak byla definitivně oddělena od Sýrie. Tato smlouva sice nikdy nebyla ratifikována Tureckem, avšak byla nahrazena smlouvou z Lausanne z roku 1923 ve stejném znění. Správní rozdělení tak kopíruje Sykes-Picotovu dohodu z roku 1916 uzavřenou právě mezi oběma zmíněnými mocnostmi.⁷ Rada společnosti národů potvrdila mandátní zřízení o dva roky později, v červnu 1922. V tomto dokumentu je také vysloveně podpořena již zmíněná Balfourova deklarace. ⁸ Britská správa vytvořila v Palestině zvláštní Administrativu v čele s Vysokým komisařem, jež ji celou vedl. Během třicetileté vlády

3 GOMBÁR, Eduard, pozn. 1, s. 382.

4 Směr v židovské komunitě, který prosazoval návrat do Palestiny jakožto původní domovské země, odkud byl tento národ vyhnán v době pod nadvládou Římské říše.

5 Balfour declaration, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/balfour.asp - [vid.14.12.2013].

6 Esco foundation for Palestine: Palestine: A study of Jewish, Arab and British Policies, New Haven:

Yale University Press 1949, s. 177.

7 Tamtéž.

8 The Palestine Mandate, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/palmanda.asp#art22 - [vid. 14.12.2013].

(13)

12

se na tomto postu vystřídalo několik lordů. Celá komise byla pak podřízena vládě Jeho Veličenstva.

Několik konfliktů mezi Araby a Židy proběhlo už v průběhu 20. let, například roku 1921 v Jaffě nebo 1929 v Hebronu a na jiných místech. Na všech stranách, jak arabské, židovské, tak i britské byla řada mrtvých a zraněných. V roce 1922 byla v reakci na první nepokoje vydána Bílá kniha⁹, nazývaná též podle jejího autora, Winstona Churchilla. Její obsah určoval směr, jakým měla směřovat politika britské správy v Palestině. Také více konkretizuje Balfourovu deklaraci, díky jejíž nejednoznačnosti došlo k obavám a nejistotě Arabů a následným konfliktům. Obsahuje také jisté omezení imigrace do Palestiny, a to na základě ekonomických možností dané země.¹⁰ Až do zmiňovaných nepokojů v roce 1929 se situaci podařilo zklidnit.

9 Originální název pojmu je White paper, český název převzat z práce Davida Hirsta – Puška a olivová ratolest, citovaná níže.

10 British White paper (Churchillův), 1922, dostupný na:

http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1922.asp - [vid. 16.12.2013].

(14)

13

2.

Migrace do vydání McDonaldovy Bílé knihy a postupné osidlování

Pro rozbor konfliktů mezi těmito dvěma etniky je důležité objasnit, z jakých důvodů je možné, že k němu vůbec došlo. V tomto případě je důležitá proměna skladby obyvatelstva v průběhu těchto několika dekád, která radikálně nastala v období od první světové války do konce druhé a také po ní. Na počátku dvacátých let se v Palestině nacházelo zhruba osmdesát čtyři tisíc židovských a přes půl milionu arabských obyvatel. V polovině třicátých let to bylo tři sta padesát pět tisíc a v období největší migrace, tedy po druhé světové válce, přibližně přes šest set tisíc příslušníků židovského etnika.¹¹

Většina židovských obyvatel pocházela z různých částí světa, především však z Evropy a přicházela postupně v několika obdobích od konce devatenáctého století.

Jednotlivé periody se nazývají Alija.¹² Značný vliv na emigraci Židů měl politický vývoj v jednotlivých zemích a řada pogromů. V návaznosti na předchozí dvě vlny během třetí Aliji migruje většina Židů také z východní Evropy. Stává se tak po skončení první světové války. Sílící tendence k antisemitismu během první poloviny dvacátých let donutily k odchodu značný počet židovských obyvatel z Polska a dalších zemí východní Evropy. V letech třicátých pak během páté Aliji především z Německa a Rakouska, zapříčiněnou nástupem nacismu a s tím související zavádění diskriminačních zákonů.¹³

Specifické pro židovskou komunitu na Blízkém východě je rozmanitost původu jejích příslušníků. Imigranti přicházeli z různých částí světa, společenských vrstev a také oborů profese. Bezpochyby to byl přínos jak pro industriální, tak v souvislosti s tím i ekonomický rozvoj. Ovšem arabské reakce byly odlišné v různých časových úsecích, nejčastěji se však židovské migrační vlny, které zvyšovaly počet židovského obyvatelstva, odrážely v nepokojích. Problémem byla především ekonomická situace, projevy celosvětové krize a nedostatečné pracovní příležitosti, které byly v očích

11 WARRINER, Darren., Land and Poverty in the Middle East, London: Royal Institute of foreign affairs, 1948, s. 54, tabulka v příloze č. 1.

12 GILBERT, Martin, Izrael: Dějiny, Praha: BB art, 2002, ISBN: 80-7257-740-9, s. 647.

13 Příčinu můžeme vidět například v přijetí a aplikování Norimberských zákonů, vydaných v září 1935.

(15)

14

arabských obyvatel omezovány právě židovským přistěhovalectvím.¹⁴ Také britské noviny Dundee Courier se stavěly k otázce přistěhovalectví rezervovaněji a přikláněly se na stranu arabské části. Například v článku „The Palestine Murders“ je přirovnávána palestinská soudobá situace imaginárnímu příchodu vetřelců do východní Anglie.

Tamní obyvatelé by projevovali stejné chování, jaké se projevovalo u arabských obyvatel na Blízkém východě, tedy vypukly by nepokoje.¹⁵

Imigrace do Palestiny však byla značně omezena a hranice hlídány britskými vojáky a policisty. Docházelo proto k ilegálnímu překračování hranic. Pro tento způsob migrace se používá označení Alija Bet, jejíž počátek je kladen na druhou polovinu let třicátých. Největší vlna však emigrovala v souvislosti s nástupem Hitlera k moci v Německu a následujících letech. Tato fáze trvala do roku 1939.¹⁶ Během jejího počátku, v první polovině třicátých let, sice došlo k oficiálnímu omezení přistěhovalectví, avšak Velká Británie byla vcelku tolerantní až do konce třicátých let, kdy došlo ke změně kurzu politiky.¹⁷ Sice ne tak extrémní, ale podobná politická situace jako v Německu potkala židovskou menšinu v Rumunsku a opět v Polsku, odkud byla imigrace do Palestiny početně nejsilnější.¹⁸

Imigranti se snažili vstoupit na palestinské území několika způsoby. Přejít hranice bylo možné po souši ze Sýrie či Transjordánska. Zajímavým „trendem“

především mezi ženami usilujícími o palestinské občanství bylo získání občanství pomocí sňatku s palestinskými občany či permanentními rezidenty v této oblasti. Jako manželka se pak na základě vyhlášky z roku 1925 také stává palestinskou občankou a nemůže být proto deportována. Přicestovat se dalo i skrz cestovní vízum a jednoduše v zemi zůstat.¹⁹ Jednou z dalších cest bylo, co do objemu největší, užití námořní dopravy. Ta ovšem v následujících letech, při narůstání ilegální imigrace, způsobovala značné problémy a katastrofy, vzhledem k sabotážním akcím prováděným sionistickými skupinami.²⁰

14 Royal (Peel) Commission Report for Palestine, Londýn 1937, s. 51-5, dostupný na:

http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/88A6BF6F1BD82405852574CD006C457F - [vid. 7.12.2013].

15 The Palestine Murders, Dundee Courier [online], 20. 5. 1936, [vid. 12.10.2014], s. 6, dostupné z:

http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/BL/0000564/19360520/196/0001?browse=true

16 Souvisí s vydáním takzvané Bílé knihy v roce 1939, viz kapitola 4.4.

17 Viz. Woodheadova Bílá Kniha, kapitola 4.4.

18 Royal (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 81.

19 Tamtéž, s. 290.

20 Viz. kapitola 5.4.

(16)

15 2.1 Zakládání osad

Když Židé přicházeli do Palestiny na konci první světové války, bylo obděláváno pouze malé procento půdy.²¹ Přistěhovalci prvních Alijí přicházeli do Palestiny ovlivněni socialistickými ideály. Zakládali takzvané mošavy či kibucy.²² V prvním typu komuny se kombinovalo soukromé vlastnictví drobných podnikatelů s prvky družstevního hospodářství. V druhém případě je hospodářství založeno na kolektivním vlastnictví.²³

Osady byly často zakládány na nehostinných a z počátku neobdělávatelných plošinách. Půdu proto bylo nutno nejdříve kultivovat, což častokrát nebylo úplně bez potíží. Ať už se jednalo o problém s komáry přenášejícími malárii, jako tomu bylo při třetím pokusu založit kibuců v Jizreelském údolí, nebo nedostatek vodních zdrojů, příkladem může být mošav Kfar Gibeon.²⁴Jak píše Martin Gilbert ve své knize Dějiny Izraele: Požadavek Židů není ve skutečnosti nic jiného než požadavek celého národa na právo na práci.²⁵ Ovšem již během první poloviny dvacátých let byla polovina emigrujících Židů, právě kvůli nevyhovujícím podmínkám, nucena vrátit se zpět do země svého původu.²⁶

Arabská část palestinské společnosti a forma vlastnictví byly stále na úrovni feudálního zřízení, ve kterém existovalo několik privilegovaných rodin či klanů s rozsáhlým vlivem a majetkem. Půdu sionisté skupovali právě od těchto arabských rodin, jejíž členové ji prodávali se značným ziskem.²⁷ Pozemek však byl obýván a obděláván chudšími Araby, takzvanými feláhy, kteří zde žili v podnájmu a často ani nevěděli, že se nějaký obchod uzavřel. O tom se kolikrát dozvěděli až při přebírání půdy Židy.²⁸ V tom můžeme také vidět jednu z příčin sociálních nepokojů a násilností vůči židovským přistěhovalcům. Už od počátku byl sice prodej půdy samotnými Araby zavrhován, avšak vidina finančního polepšení byla zřejmě silnější. Zdrojem financí pro

21 WARRINER, Darren, pozn. 11, s. 57.

22 Tyto typy osad se zakládaly i během předchozích imigračních vln. Ovšem tato je specifická svým rozsahem.

23 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 58-59.

24 Tamtéž, s. 61.

25 Tamtéž, s. 54.

26 Jews leaving Palestine, Aberdeen Journal, [online] 12.5 1924, [vid. 12.10.2014], s. 6, dostpupný na:

http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000577/19240512/068/0006

28 rozhovor s Edwardem Hayden Tinkerem, tehdejším policejním důstojníkem, dostupný na:

http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/80004452 - [vid. 22.9.2014].

(17)

16

nákup půdy se stal Židovský národní fond a Zakládací fond byl utvořen na pomoc při zřizování osad.²⁹

V poslední dekádě devatenáctého století bylo založeno také Židovské kolonizační sdružení, nezávislé na sionistickém hnutí.³⁰ Přispívali do něj především bohatí sionističtí podnikatelé. Mezi největší a nejznámější přispěvatele patří britský majetný podnikatel baron de Rotschild.³¹ Ten byl také jeho spoluvlastníkem. Na zakládání osad, skupování půdy a její kultivaci byly vynaloženy značné finanční prostředky a úsilí.³² Také finanční pomoc od jednotlivých států nebyla výjimkou.

Například v lednu 1939 informoval britský Dundee Courier, že Československá vláda zaslala na účet Židovské agentury přes půl milionu liber na pomoc při usídlování Židů z československé emigrace.³³ V té době již byla Československá republika okleštěná o pohraniční oblasti a pod značným tlakem antisemitského Německa.

Získávání půdy se stalo důležitým sionistickým cílem a v budoucnu také jedním z hlavních nástrojů, kterým postupně rozšiřovali svůj vliv. Bez vlastnictví půdy by se jen těžko dalo usazovat imigraci, kultivovat půdu a zakládat národní domovinu.³⁴ Procento vlastnictví půdy se během těch několika let také razantně změnilo, podobně jako skladba obyvatelstva. Avšak ani přes rozsáhlou židovskou imigraci nedošlo do konce britského mandátu k přečíslení arabské populace.

30 V rámci sdružení bylo financováno zakládání osad nejen v Palesitně, ale i jinde mimo Evropu, především v jižní Americe.

31 JOHNSON, Paul, Dějiny židovského národa, Praha: Rozmluvy, 1995, ISBN: 80-5336-31-6, s. 417.

32 HIRST, David , Puška a olivová ratolest: kořeny násilí na Blízkém východě, Praha: BB art, 2005, ISBN: 80-7341-434-1, s.140.

33 £500,000 for Jewish Immigrants, Dundee Courier [online], 13.1.1939, [vid. 12.10.2014], s. 3, dostupný na: http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000564/19390113/026/0003

34 GAVISH, Dov, A survey on Palestine under the British Mandate 1920-1940, London:

RoutledgeCurzon, 2005, ISBN: 0-714-65651-8, s. 24.

(18)

17

3. Správní organizace a utvářející se politické a ilegální strany

Po skončení Velké války se v Palestině začaly utvářet organizace, jež měly zastřešovat zájmy obou etnických skupin. Představitelé těchto organizací pak měli značný vliv na své příslušníky a jejich chování. Dle Davida Hirsta, ne vždy byli tyto vůdčí postavy schopny zabránit spontánnímu výbuchu násilností, jako se stalo například v Hebronu roku 1929, kdy na několika místech propukly nepokoje proti židovskému obyvatelstvu. Celou situaci však negativně ovlivnil jeruzalémský muftí Amín al Husajní, z jehož iniciativy došlo k provokacím během židovského svátku. Avšak někteří arabští představení se snažili celou situaci uklidnit, ale davy se jim podařilo uklidnit vždy lokálně a na určitou dobu. Nepokoje tak trvaly i několik dní a rozšířily se i do jiných měst. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých na obou stranách.³⁵

Příznačné pro arabské organizace ve dvacátých letech byla jednak většinová neochota spolupráce s britskou legislativou a participace na uspořádání jednotné legislativy, a jednak neschopnost koordinovaného postupu při vyjednávání s Brity.

Příčinu můžeme hledat v rozkolu mezi jednotlivými vládnoucími klany, především rodinou al-Husajní, jež měla pevně v rukou významné funkce na jedné straně a rodinou al-Našášibí podporovanou několika dalšími rodinami na straně druhé, které naopak byly ochotny vyjednávat s britskou správou.³⁶ Oproti tomu Sionisté byli vcelku vstřícnější. I když ne vždy souhlasili s politikou či omezeními vydanými britskou legislativou, během třicátých let se neuchylovali ke stávkám či násilným akcím. K násilí se přiklonili až v průběhu dalších let, kdy docházelo k vyostřování britské politiky a zvyšování arabského odporu.³⁷

3.1 Arabské organizace

Na počátku třicátých let však došlo k značnému vývoji na politické scéně Palestiny. Již ve dvacátém roce byla na kongresu založena takzvaná Arabská

35 HIRST, David: pozn. 32, , s.162-163 srov. GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 74.

36 A survey of Palestine, 1946 , s. 949.

37 ČEJKA,Marek.: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu,

Brno: Centrum strategických studií, 2005, ISBN: 80-903333-9-7, s. 48.

(19)

18

exekutiva.³⁸ Nicméně co se týče politického vlivu, nepřesáhl vliv Židovské agentury.

O dva roky později vznikla Nejvyšší muslimská rada pod kontrolou Velkého jeruzalémského muftího, který do ní dosazoval funkcionáře.³⁹ Tento institut také postupně získával větší moc oproti Arabské exekutivě. Po celou dobu trvání mandátu byl v jejím čele anti-sionisticky smýšlející Mohamed Amin al-Husajní, který však byl od roku 1937 v emigraci.⁴⁰

V roce 1932 byla založena Strana nezávislosti (al-Istiqlál) s programem pan- arabského sjednocení a anti-britským přístupem. Navazovala na ideu emíra Fajsala, který viděl arabskou jednotu pod patronací Sýrie.⁴¹ V polovině třicátých let vzniklo několik dalších politických stran pod vlivem významných rodin. Nejvýznamnější byla strana rodiny al-Husejní, Palestinská arabská strana. Vůdcem byl již zmíněný Velký muftí Amín al-Husejní. Její cíle v otázkách britského mandátu se shodovala se Stranou nezávislosti, Palestinu však viděla jako samostatné těleso zaměřené na blízké vztahy s arabskými státy. O pár měsíců před ní vznikla Strana národní obrany pod vlivem další vlivné rodiny al-Našášibí, největšího konkurenta Husejního strany. Její program se od nich zásadně odlišoval. ⁴² Další, o něco méně významnou stranou, byla strana rodiny al-Chalídí, která nesla název Reformní strana.⁴³

Začala se tak formovat ucelenější opozice vůči britské vládě, i když mezi jednotlivými stranami panovala stále určitá rivalita. Al Husajního strana pak byla také společným rivalem ostatním stranám.⁴⁴ Ovšem i přes neshody se dokázaly sjednotit do jednoho bloku. Alespoň na určitou dobu. Během revolty strany vytvořily celek nazvaný Vysoká arabská komise, která však již rok po svém ustanovení byla zakázána a k její obnově došlo až po válce.⁴⁵ Do jejího čela byl rovněž postaven Amín al-Husejní.

Rodina al-Našášibí v ní také chvíli působila, ale ještě před jejím zákazem z ní pro neshody stihla vystoupit.

38 Anglický název zní Arab executive. Překlad převzat z HIRTS, David, pozn. 32. srov. A survey of Palestine, pozn. 36, s. 946.

39 HIRST, David, pozn. 32, s. 175.

40 Tamtéž.

41 Emír Fajsal = pan-arabský vůdce Arabů v boji proti turecké nadvládě a vyjednávač se Spojenci v první světové válce. Poté krátce králem Sýrie a následně Iráku.

42 A survey on Palestine, pozn. 36, s. 948.

43 Překlad jmen politických hnutí je převzat z: ČEJKA, Marek, pozn. 37, s. 48.

44 LESH, Ann Mosely., Arab politics in Palestine 1917 – 1939, The frustration of national movement, London: Cornell University Press, 1979, ISBN: 0-8014-1237-4, s.110.

45 Tamtéž.

(20)

19

Pro arabské obyvatelstvo Palestiny a jejich příznivce mimo ni, především pro radikální část, se stal důležitou postavou Izz ad-Dín al-Kassám, původem syrský šejk, duchovní a odpůrce jak tehdejšího režimu v Sýrii, kde byl Francouzi odsouzen k trestu smrti, tak britské správy v Palestině, kam se přes Egypt přesunul. Na počátku třicátých let tento radikální arabský nacionalista kolem sebe vytvořil organizaci Černá ruka, která měla několik stovek členů a s níž pořádal teroristické útoky na židovské obyvatelstvo.⁴⁶ Byl také podporovaný stranou nezávislosti a dalšími bohatými šejky.

V roce 1935 se jeho skupina usadila v okolí Jeninu, odkud pořádala zmíněné akce. Brzy po jejich usazení však byla skupina dopadena britskými jednotkami a při přestřelce padl al-Kassám. Jeho osoba se však stala symbolem radikálního odporu a příkladem pro nacionalistické přívržence, což dokazuje například pojmenování jednotek hnutí Hamás jeho jménem nebo raket používaných při odstřelování Izraele tou samou organizací v současnosti.⁴⁷

3.2. Sionistické organizace

Oproti Arabům měli sionisté ucelenou strukturu již od dvacátých let. Sionistické hnutí jako takové je aktivní již od poloviny devatenáctého století, tehdy ovšem ještě bez oficiálního vedení. Za jeho zakladatele je považován Theodor Herzl, židovský novinář a spisovatel rakouského původu. Byl ovlivněn zvyšující se antisemitskou vlnou v té době. Do svého deníku si poznamenal, že: je nutné časem vytvořit Židovský stát, nutné pro celý svět.⁴⁸ V roce 1897 byl na jeho popud svolán první sionistický kongres do Basileje, na kterém byly stanoveny základní instituce, jako například Sionistická organizace a cíle. Nejvýznamnějším správním orgánem sionistického hnutí v Palestině se stala Židovská agentura, založená v roce 1929 a britskou správou uznaná za ústřední instituci Židů v Palestině. Fungovala tak jako neoficiální vláda pro židovské záležitosti.

Hlavním cílem této agentury bylo vyjednávání s Brity, především o zmírnění

46 KIMMERLING, Baruch, MIGDAL, Joel: The Palestinian People: History [online], London: Harvard university press, 2003, [vid. 6.2.2014], ,ISBN: 0-674-01131-7, , dostupný na: dostupný na:

http://books.google.cz/books?id=6NRYEr8FR1IC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summar y_r&cad=0#v=onepage&q=black%20hand&f=false, s. 63.

47 Tamtéž, s. 63.

48 HERZL, Theodor, ed. PATAI, Raphael, The Complete Diaries of Theodor Herzl, New York. Herzl Press and Yoseloff, 1960, s. 171.

(21)

20

omezujících kvót pro přistěhovalectví, pomoc imigrantům apod. Do jejích pravomocí patřil také ekonomický sektor, kulturní a zdravotnické odvětví a školství.⁴⁹

V rámci sionistického hnutí existovalo několik názorově rozdílných proudů a stran. K nejvýznamnějším patřili labourističtí sionisté, jehož hlavním představitelem byl Chajim Weizmann předseda sionistické organizace a po ustanovení Izraele jeho první prezident. S Davidem Ben Gurionem, budoucím izraelským předsedou vlády, tak tvořili hlavní vedení.⁵⁰ Vyjednávání s Brity a celkově se zahraničím bylo v jejich kompetenci. Oproti tomuto vedení se vyčlenil takzvaný revizionistický sionismus pod vlivem Vladimira Žabotinského, kterému nepřišlo prosazování sionistických zájmů dost razantní a v hlavním proudu viděli ústup od hlavního cíle sionismu – celou Palestinu pod židovskou správou. Pro svůj extrémně nacionalistický a militantní přístup byl však hlavními představiteli odsuzován.⁵¹ V jedné věci se však z počátku shodovaly oba směry a to v pohledu na důležitou roli Velké Británie v otázce založení Židovského domova, či státu.

Během mandátu vznikla také řada ozbrojených, posléze vojenských organizací státu Izrael, které primárně vznikly na ochranu židovských obyvatel a majetku. Všechny tyto organizace však nebyly povoleny britskými úřady a tudíž jednání jejích členů bylo ilegální, navíc dvě třetiny z nich se aktivně podílely na odbojové politice vůči britské správě.

Nejvýznamnější a nejstarší fungující organizací byla Hagana, založená již ve dvacátých letech. Její role se v průběhu let proměňovala. Zprvu mělo jít o organizaci na obranu židovských obyvatel a majetku. Během arabské revolty se z ní však stala úderná organizace.⁵² Aktivní byla také v přístupu k imigraci, především té ilegální. Do jejího čela se postupně vypracoval David Ben Gurion, který roku 1935 stanul v čele Židovské agentury, do jejíž kompetence Hagana spadala.⁵³ Vedení Guriona bylo po dlouhou dobu umírněné, snažil se mírnit akce proti Arabům, jelikož si uvědomoval, jaké dopady to může mít na plnění sionistických ambicí. I jeho pohled se však s neústupnou britskou

49 Mandate for Palestine – Report of the mandatory to the League of Nation, 31.12.1929, dostupný na:

http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/38bed104db074b49052565e7005 4eb22?OpenDocument - [vid. 4.5.2014].

50 ČEJKA, Marek, pozn. 37, s. 52.

51 SEGEV, Tom, One Palestine complete. Jews and Arabs under the British mandate, New York:

Picador, 2001, ISBN:978-0805065879, s. 386.

52 LESCH, Ann Mosely, pozn. 44, s. 200.

53 SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 385.

(22)

21

politikou po druhé světové válce změnil. V době kdy se schylovalo k občanské válce a po vzniku Izraele i bojích o nezávislost sehrála Hagana významnou roli. Měla také ústřední úlohu v Židovském hnutí odporu, ustanoveném právě po druhé světové válce.

To sdružovalo všechny židovské militantní složky vzniklé do té doby.

Na začátku třicátých let vzniklo v rámci Hagany radikální křídlo Irgun pod kontrolou revizionistů. Toto křídlo bylo spojeno opět se jménem Žabotinského.

Organizace také sehrávala důležitou roli v ilegálním přistěhovalectví, především v tom lodním. V druhé polovině té samé dekády se od ní odtrhlo kvůli nedostatečné razanci Hagany. O devět let později se od Irgunu oddělila ještě radikálnější část zvaná Lechi nebo také Sternův gang, která měla blízko k nacismu a často byla označována za fašisticky orientovanou skupinu. ⁵⁴ Obě tyto skupiny viděly cestu vytvoření samostatného státu pomocí násilí a to nejen proti Arabům, ale také především proti Britům. To také během let výrazně stupňovaly. Právě Sternův gang nepřerušil své aktivity během válečného období. Jejich požadavkem nebylo nic menšího než nedělená Palestina.

Od těchto skupin se také distancovalo hlavní vedení Židovské agentury, které v jejich aktivitách vidělo spíše zábrany, které zavdávaly příčinu britské správě k zastavení budování národní domoviny ve svaté zemi.

54 GILBERT, Martin, pozn. 12, s. 122-123.

(23)

22

4. Nepokoje a ozbrojené konflikty třicátých let

Po nepokojích v Hebronu roku 1929 byla v návaznosti na Hope-Simpsonův report vydána takzvaná Bílá kniha. Pro Palestinu se jednalo o v pořadí druhou, pojmenovanou též po tehdejším ministru kolonií, tentokrát lordu Passfieldovi. Jejím následkem mělo být snížení imigračních kvót pro přistěhovalce.⁵⁵ Tento krok vyvolal vlnu kritiky ze strany představitelů Sionistické organizace. Po korespondenci s britským předsedou vlády Ramseym McDonaldem však došlo k uklidnění situace. Britský předseda vlády je ujistil o zájmu Velké Británie na zřízení Národní domoviny, zmírnil vyznění Bílé knihy a de facto ji negoval.⁵⁶

Tím ovšem vyvolal nespokojenost u arabských představitelů a ti ji dávali najevo jak v projevech na veřejnosti, tak protesty a demonstracemi, jako například v září 1933 při projevu prezidenta Arabské exekutivy na sváteční muslimské slavnosti v Nebi Rubin, či o měsíc později při jednodenní stávce a demonstraci v Jeruzalémě. Při ní musely zasáhnout pořádkové síly, jelikož vládní orgány demonstraci zakázaly.⁵⁷ I v několika dalších větších městech Palestiny musely být povolány pořádkové síly a došlo i ke značnému počtu zranění, ve třech desítkách případů smrtelných.⁵⁸ Představitelé arabského hnutí vyzývali k bojkotu židovského zboží a zakázali prodej půdy přistěhovalcům.⁵⁹ Což bylo dodržováno, nemuselo to být ovšem jen kvůli autoritě představitelů hnutí, nýbrž také kvůli násilí, které prodejcům hrozilo ze strany radikálnější arabské části.

Následně však, na podzim roku 1935 bylo ve skladech v přístavním městě Jaffa nalezeno větší množství zbraní a munice propašovaných z Belgie. Údajně mělo patřit

55 British White Paper ( Passfield) , 1930, dostupný na:

https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/passfield.html – [vid. 12.9.2014].

56McDonaldův dopis dr. Weizmannovi z 13.2.1931, dostupný na:

http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/MacdonaldText.html - [vid.12.8.2014].

57 Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation, prosinec 1933, dostupný na:

http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/aa1ca3c5176a0915052565d7005c 1bc3?OpenDocument - [vid. 12.8.2014].

58SEGEV, Tom, pozn. 51, s. 351.

59A survey of Palestine, pozn. 36, s. 32.

(24)

23

palestinským Židům, což opět zvedlo vlnu nespokojenosti mezi Araby a protižidovské kampaně v arabském tisku.⁶⁰

V listopadu 1935 zaslali sjednocení představitelé pěti arabských stran memorandum siru Arthuru Wauchopovi, v té době vysokému komisaři.⁶¹ Požadovali v něm ustanovení demokratické vlády, oficiální zákaz prodeje arabské půdy Židům a okamžité zastavení židovské imigrace do Palestiny. Odpovědí na tuto výzvu byl návrh podaný jak arabským, tak židovským představitelům. Komisař navrhl ustanovení neoficiálního legislativního orgánu, avšak s rozsáhlými pravomocemi. Zástupci by byli voleni dle náboženské příslušnosti – většinově muslimové, ti by měli osm zástupců, tři Židé a jeden křesťan.⁶² Arabská veřejnost se zdála být nakloněna této nabídce, naopak arabský tisk jí kritizoval a arabští představitelé váhali. Naopak židovští představitelé jej odmítli ihned.

4.1 Vyvrcholení arabské nespokojenosti - první fáze revolty 1936

Eskalující nespokojenost Arabů začala přerůstat z pasivního bojkotu k aktivní antiimigrační politice a zvyšujícímu počtu násilných aktů. To, co je v židovských dějinách popsáno jako několik incidentů a naopak v arabských jako revolta, začalo v polovině dubna 1936, kdy byli zabiti 2 Židé a třetí vážně zraněn na jedné z cest. Jejich pohřeb následujícího dne vyvolal chuť po odvetě, demonstrace a nepokoje, namířené nejen proti Arabům, ale také proti britské vládě.⁶³ Odvetný útok byl proveden pravděpodobně skupinou Irgun následujícího dne, když skupina Židů zaútočila a usmrtila arabské dělníky. Během několika následujících dnů následovaly útoky z obou stran. Původem syrští Arabové napadli dvacátého dubna židovskou čtvrť v Jaffě. O dva dny později bylo osm Arabů zabito a několik desítek zraněno po zásahu policie v Jeruzalémě.⁶⁴ Vysoký arabský výbor žádal úplné pozastavení židovské imigrace a zákaz prodeje půdy židům, na což mandátní správa nepřistoupila. Byla vyvolána generální stávka, trvající bezmála půl rok a vytvořeny arabské revoluční výbory. Byl

60 Mandate for Palestine – Report of the Mandatory to the League of Nation, prosinec 1935, dostupný na:

http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/b672dc87b2d50447052565d4005 173df?OpenDocument - [vid.12.8.2014].

61 Dopis zaslaný siru Arthuru Wauchopovi, Cabinet Memorandum, 10.1.1936, ref. CAB/24/259/6 dostupný na: www.nationalarchives.gov.uk - [vid. 6.6.2014].

62 Royal (Peel) commission report for Palestine, pozn. 14, s. 90.

63 Tamtéž, s. 96.

64 LESCH, Ann Mosely, pozn. 44, s. 218.

(25)

24

vyhlášen bojkot židovských obchodů a zboží, což paradoxně židovskému obchodu prospělo, neboť během této doby byl otevřen první čistě židovský přístav v Tel Avivu, jenž byl součástí toho jaffského.⁶⁵

Skupiny arabských rebelů operovaly především z hor. Během května a června byla napadána židovská sídla, farmy, obchody a docházelo i k útokům na samotné obyvatelstvo. Výjimkou nebylo nastražení min na silnice, bombové útoky, apod. Celá první fáze trvala půl roku – do listopadu téhož roku. ⁶⁶ Od jejího počátku do poloviny srpna britské pořádkové jednotky neprováděly rozsáhlejší represivní akce na jejich potlačení, veškeré síly byly využity na obranu klíčových bodů, železnic a silnic.

Docházelo však k preventivním demolicím různých arabských objektů, například na počátku června bylo britskou armádou zdemolováno přes dvě stě domů na Starém Městě v Jaffě.⁶⁷ Arabská vysoká komise sice odvolala stávku v listopadu, avšak k úplnému zastavení násilí nedošlo. Některé skupiny z horských oblastí pokračovaly v boji, nicméně první fáze povstání jako organizovaná celonárodní akce dospěla ke svému konci.⁶⁸

Od května ovšem probíhal přesun vojenských jednotek z Egypta a Malty právě do Palestiny a od září, kdy byla rebelie obnovena, začaly probíhat operace. Do akce bylo povoláno dvacet tisíc vojáků. To byl jeden z důvodů ukončení povstání. Též apel nejvyšších představitelů okolních arabských států urychlil jeho konec.⁶⁹ Dalším faktorem, který měl vliv, byla vzrůstající ekonomická krize v důsledku stávky a s ní související období sklizně, jež se chýlila ke svému konci. V roce 1935 tvořil vývoz citrusů z Palestiny osmdesát čtyři procent celkového vývozu.⁷⁰

65 A survey of Palestine, pozn. 36, s. 857.

67 Mandate for Palestine: Report of the Mandatory of League of Nation, prosinec 1936, dostupný na:

http://unispal.un.org/unispal.nsf/9a798adbf322aff38525617b006d88d7/fd4d250af882632b052565d20050 12c3?OpenDocument - [vid. 19.9.2014].

69 Tamtéž, s. 37.

70 Royl (Peel) Commission Report for Palestine, pozn. 14, s. 129.

(26)

25

4.2 Britská královská komise a výsledky jejího vyšetřování

Vláda zareagovala podobně jako u předchozích vyostřených situací v britském impériu. Ustanovila komisi, která měla celý incident prošetřit, analyzovat a připravit zprávu s návrhem řešení. Tak pak byla předána vládě. Obdobná situace nastala již po zmíněných nepokojích v roce 1921 v Jaffě, kdy byla sestavena Haycraftova komise.

Stejně tak po nepokojích v Hebronu o osm let později vláda jmenovala komisi komisaře Hope-Simpsona a v návaznosti na ní Shawovu komisi.

Královská Komise pod vedením lorda Williama Artura Peela byla vyslána v srpnu 1936. Po pečlivém, jedenáct měsíců trvajícím vyšetřování a hodnocení, vydala rozsáhlou zprávu. V ní přehledně analyzovala poměry v Palestině. Příležitost k vyjádření dostali jak arabští, tak židovští představitelé. Prvně jmenovaní se však rozhodli komisi bojkotovat. Jak komise poznamenala, příčinou byla především arabská snaha o získání nezávislosti a strach ze zřízení židovské národní domoviny. Což komise také brala v potaz a zpráva obsahuje návrh na omezení židovské imigrace. Dále je v ní však navrhnuto také rozdělení Palestiny na tři části – arabskou, židovskou a třetí pod správou Velké Británie. Židovská zahrnovala severní část, oblast Galilee a Negevu, na hranicích se Sýrií a Libanonem. Arabům byla připsána východní část země podél hranic s Transjordánskem a celou jižní Palestinu. Zahrnovala sice větší procento země, avšak to také bylo tvořeno z větší části neobydleným a nekultivovaným prostředím. Britská část měla zahrnovat pouze oblast svatých míst okolo Jeruzaléma a užší koridor ke Středozemnímu moři.⁷¹

Sionisté i přes prvotní rozčarování návrh přijali. Viděli v něm spíše dočasné řešení dávající prostor pro budoucí vyjednávání a expanzi. Oproti tomu Arabská vysoká komise v tomto návrhu viděla porušení slibů a ohrožení vzniku samostatného arabského státu a návrh zamítla. I v britských kruzích vyvolal výsledek komise značné rozpaky.

Vysoký britský důstojník, který viděl problém Palestiny v širším obzoru, poznamenal, že toto řešení by zkomplikovalo sionistický problém. Pokud by došlo k jeho provedení, v mezinárodním měřítku by to uvolnilo prostor italské propagandě a zvyšování vlivu v této oblasti, popřípadě expanzi.⁷² Což by znamenalo ohrožení britských zájmů v této

71 Royal (Peel) Commission Report, pozn. 14, s. 380, viz. mapa, příloha č. 2.

72 MEINERTZHAGEN, Richard: The Middle East Diary 1917-1956, New York: Thomas Yoseloff, 1960, s. 165.

(27)

26

oblasti. Právě fašistické vysílání se snažilo využít arabského nacionalismu a postrčit Araby ke vzpouře proti Britům.⁷³

4.3 Pokračování revolty

Nejvíce ohroženo se cítilo arabské obyvatelstvo v severní části země – Galileji, jež se měla stát součástí Židovského státu. Zde také došlo k vůbec prvnímu plánovanému útoku na britského úředníka, L.Y. Andrewse a k britské správě jako takové. Na konci září byl oblastní komisař pro Galileu zastřelen a policejní důstojník, který jej doprovázel, smrtelně raněn.⁷⁴ Tím také padla pomyslná poslední kapka a byla rozpoutána druhá fáze revolty. Od počátku do ní byli zapojeni arabští představitelé, kteří ovšem vinili židovský tisk z rozpoutání kampaně proti Arabům.⁷⁵ Avšak došlo k zatčení několika z nich, kteří byli za útoky morálně odpovědni, a jejich deportaci na Seychelské ostrovy. Velký muftí, předseda komise a jeden z hlavních vůdců povstání se nejdříve ukrýval v posvátné Chrámové hoře a pak uprchl do Libanonu. Politické strany, jež byly sdruženy v Arabské vysoké komisi, byly rozpuštěny a zakázány.⁷⁶ Strana národní obrany, jež z ní prozíravě vystoupila ještě před jejím zákazem, zůstala povolena jako jediná. Přiklonila se tak ke spolupráci s britskou správou. Podle zpráv z části britských médií bylo zatčení a deportace vůdců Arabské vysoké komise vnímáno jako akce proti terorismu a proti sérii vražd, který jej doprovázel.⁷⁷

Arabské vedení boje i přes zatčení jejích vůdců bylo tentokrát více organizované. Skupiny rebelů neoperovaly jen v horských oblastech, ale přesunuly se i do měst, kde bylo snadnější provádět různé operace a poté se ukrýt v davu. Rebelové získali pod svoji kontrolu několik měst jak na severu (Nábul a Jenin), tak v centrální (Ramallah, Jeruzalém) a jižní Palestině (Hebron a Gazu). Oproti tomu na venkově docházelo ke značným ztrátám na vládní straně.

73 Viz. kapitola 5.4.

74 HIRST, David, pozn. 32, s. 199.

75 Expression of Condolance at Andrew’s death, The Palestine Post [online], 30.9. 1937, [vid.

13.10.2014], s. 1, dostupné na:

http://jpress.nli.org.il/Olive/APA/NLI/SharedView.Article.aspx?parm=ONsPjPvQUedRzzxVb2rMK1zO vs0HVQnuNc0f3I6nGVzKKUzqUR51Z0LdRmMoAKbvYw%3D%3D&mode=image&href=PLS%2F19 37%2F09%2F30&page=1

76 A survey of Palestine pozn. 36, str. 42.

77 Drastic end to the act of terrorism, Western Daily Press and Bristol Mirror [online], 2. 10. 1937, [vid.

29.7. 2014] s. 7, dostupné na:

http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/viewer/bl/0000513/19371002/036/0007 srov. Swoop of Palestine trouble-makers, Aberdeen Journal [online], 2.10. 1937, [vid. 29.7.2014], s. 7, dostupné na:

(28)

27

Britové v této oblasti měli již dvacet tisíc vojáků. Přesunu vojáku věnoval pozornost americký tisk. V článku deníku Milwaukee Journal jej zdůvodňovali právě zvyšujícími se útoky z obou stran.⁷⁸ Hned na počátku této fáze vydali zvláštní opatření, jež zakazovala nošení a přechovávání zbraní pod hrozbou trestu smrti.⁷⁹ Sionisté a Britové, společný cíl Arabů, začali spolupracovat i přes to, že vojenské organizace sionistů měly stále ilegální status. Židovským obyvatelům však bylo povoleno zřídit si obranné skupiny a dostalo se jim výcviku pod vedením britských důstojníků, z nichž mezi nejznámější patří Orde Wingate,⁸⁰ který pomáhal vycvičit oddíly Hagany a organizovat noční přepady. Pro tento účel vytvořil takzvané Speciální noční oddíly.⁸¹ V očích britských příslušníků palestinských složek však nebyly moc v oblibě.⁸² Hagana a Irgun plně realizovaly svůj potenciál. V červenci 1938 na arabském ovocném trhu provedli příslušníci těchto skupin dva bombové útoky. Zemřelo při nich 74 Arabů.

V rámci kontra-terorismu britské jednotky používaly teror. Jako odveta, zároveň jako

„prevence“ byly dále demolovány arabské objekty.⁸³ Na podzim toho roku byly zas z arabské strany provedeny žhářské útoky na policejní a vládní budovy v Beer-shebě.

Revolta se v průběhu času měnila z jednotného nacionalistického boje za arabskou nezávislost v roztroušený boj jednotlivých arabských skupin, které postupně ztrácely většinu svých vůdců. Buďto byli zabiti britskými jednotkami nebo utekli do zahraničí.⁸⁴ Také to už nebyl jen boj Arabů proti Britům a Židům. K násilnostem docházelo také mezi Araby samými. Ti, kdo se nepřidali na stranu povstalců nebo jen odmítli poskytnout pomoc (například při přechovávání zbraní) byli považováni za zrádce a kolaboranty. Především ovšem docházelo k boji o moc mezi jednotlivými klany. Jak je zmíněno výše, především Rodina al-Husajní proti al-Našašíbí, kteří se rozhodli pro spolupráci s Brity. Tyto souvislosti neunikly britským policejním jednotkám a britskému tisku. Lze tak shledat z výpovědi policejního důstojníka, jenž

78 More troops to Palestine, Milwaukee Journal [online], 10.7.1938, [vid. 13.12.2014], s. 2, dostupný na:

http://news.google.com/newspapers?nid=1368&dat=19380710&id=woNSAAAAIBAJ&sjid=Pw0EAAA AIBAJ&pg=7063,1307608

79 HIRST, David, pozn. 32, s. 202-203.

81 Originální název Special night squads.

82 Rozhovor s policejním důstojníkem Proud, Ianem Saxbym, část 3, dostupný na:

http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/80010879 - [vid. 10.10.2014].

(29)

28

uvedl, že si arabské klany vyřizovaly účty mezi sebou. Využívali k tomu právě chaosu, který zavládl během nepokojů. Mnohdy i Židé a Britové stáli mimo dění.⁸⁵

Na počátku roku 1939 britská armáda získala pod svou kontrolu střední a jižní oblasti Palestiny. Arabský odpor slábl a začal se omezovat na již zmíněné, sporadické incidenty mezi jednotlivými klany.⁸⁶ Tato fáze revolty trvala sice déle než ta první, avšak její konec byl podobný.

4.4.Woodheadova komise a další Bílá kniha 1939

Ještě během nepokojů byla britskou vládou opět ustanovena vyšetřovací komise.

Navazovala na práci Peelovy komise, jež navrhovala rozdělení Palestiny, jak bylo uvedeno. Jejím cílem bylo důkladněji analyzovat možnosti rozdělení území, včetně ekonomických, finančních, dopravních a bezpečnostních aspektů.⁸⁷ Členové komise strávili v Palestině tři měsíce. Oproti předešlé komisi však během nich vytvořili tři teoretické plány. Návrh Peelovy komise, tedy Plán A, byl zamítnut všemi čtyřmi členy.

Zbylé dva plány dělily Palestinu na tři části. Jeden člen byl pro plán B. Dva členové, sir Alison Russell a Percival Waterfield, preferovali plán C. Severní a jižní část země by zůstala pod britským mandátem, podél části západního pobřeží by byl vytvořen Židovský stát. Jižnější a větší úsek Středozemí by připadlo Arabskému státu, včetně přístavu Haifa. Oproti tomu v plánu B by jižní část Palestiny patřila arabskému státu a židovskému by náležela severovýchodní část země.⁸⁸ Čtrtý participant, Thomas Reid byl dokonce toho názoru, že žádný z plánů není proveditelný. Členové komise tak nedošli k jednoznačnému závěru a ve výsledku připustili, že ani jeden z plánu není dostačující.⁸⁹ Nakonec po předložení parlamentu byly návrhy zamítnuty.

Ovšem sionističtí a arabští lídři měli možnost projednat své požadavky na konferenci v Londýně, pořádané britskou vládou v únoru 1939. Zde byla projednána budoucnost Palestiny, její případně rozdělení a ukončení britského mandátu. Na konferenci byli zastoupeni palestinští Arabové, jejichž představitelé byli propuštěni

85 Tentýž rozhovor s policejním důstojníkem Proud, Ianem Saxbym, část 1. – [vid. 10.10.2014].

87 Palestine Partition Commission Report, říjen 1938, dostupný na:

https://archive.org/details/WoodheadCommission - [vid. 13.7.2014].

88 Palestine Partition Commission Report, pozn. 87.

89 Tamtéž.

(30)

29

z vězení. V návaznosti na bombové útoky z pár dní před začátkem konference, při nichž byli zabiti další civilisté a britští vojáci, se členové strany Národní obrany rozhodli ustanovit svou vlastní delegaci, jež by nesouvisela s delegací palestinských Arabů, kteří byli pod vlivem Amína al- Husejního. Čímž ovšem narazila na odpor Velkého muftího, jehož pádným důvodem byla neúčast strany Národní obrany v Arabské vysoké komisi.

Právě ona byla přizvána na toto jednání. Na přímluvu iráckých představitelů však předseda komise povolil účast dvou členům této strany. Po počátečních neshodách pak jednali jako jedna delegace.⁹⁰

Zúčastnili se i delegace z okolních států – Egypta, Iráku, Jemenu a Transjordánska. Za druhou, tedy židovskou stranu byli přítomni zástupci jak sionistického hnutí, reprezentované členy Židovské agentury - dr. Weizmann, Ben Gurion a další, tak i zástupci nesionistických Židů. Všechny strany pak předložily své návrhy. Delegace palestinských Arabů a sionistů jednaly odděleně na popud Arabů, kteří odmítli jednat s židovskou delegací. Celkový výsledek předznamenal už zahajovací ceremoniál, jenž byl právě v důsledku arabských požadavků pořádán nadvakrát, jeden pro arabskou část, druhý pro židovskou.⁹¹ Jednání probíhala do poloviny března 1939, byla však bezvýsledná. Britové nebyli ochotni a ani nebylo v jejich možnostech splnit požadavky jedné strany, aniž by to bylo na úkor té druhé.

Navíc obě delegace také nebyly ochotny ustoupit ze svých požadavků.⁹²

Samozřejmě se tyto události neobešly bez reflexe v tisku. Stejně tak jako britští politici, tak i tisk očekával, že po jednáních dojde k dohodě mezi znesvářenými stranami a uklidnění celé situace. Došlo také ke kritice dosavadní politiky. Například v článku publikovaném ve Western Daily Press autor kritizuje dosavadní britskou vyčkávací politiku, která akorát problém odsouvala a namísto postupného uklidnění situace docházelo akorát k více nepokojům v Palestině a také k oslabování reputace Britského impéria v oblasti.⁹³

90Srov. More terorism in Palestine, Dundee Courier [online], 21.1.1939 , [vid. 14.8.2014], s. 5 s Mufti agrees to british request, Western Morning News [online], 24.1.1939,[vid. 14.8.2014] s. 7 a Arab state case, Aberdeen Journal [online], 10.2.1939, [vid. 14.8.2014], s. 7, dostupné na:

http://www.britishnewspaperarchive.co.uk/

91 Arab Jews won|t mix, Dundee Courier [online], 4.2.1939, [vid. 14.8.2014] s. 7, dostupný na:

92 The Palestine talks, Western Daily Press [online], 18.3. 1939, [vid. 14.8.2014] s. 7, dostupný na:

93 Palestine plan rejected, Western Daily Press [online], 18.1.1939, [vid. 14.8.2014] s. 6 dostupný na:

(31)

30

Za dva měsíce, sedmnáctého května, britská vláda vydala své stanovisko v podobě MacDonaldovy Bílé knihy. Pro sionistické hnutí to byla další rána. Hlavním bodem bylo omezení kvót židovského přistěhovalectví po dobu pěti let na celkový počet sedmdesáti pěti tisíc osob. Přičemž ročně mohlo být vpuštěno deset tisíc, zbylý počet se odvíjel od ekonomické situace příchozích. Po této době měla být vláda předána většinovému obyvatelstvu.⁹⁴ To by bylo podle soudobých statistik a přirozeného přírůstku stále arabské.⁹⁵ V průběhu dalších let se však situace postupně otáčela.

Především v důsledku světové války došlo k neočekávaným událostem, jež razantně změnily očekávaný vývoj.

94 British White book, 1939, dostupný na: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/brwh1939.asp – [vid.

15.8.2014].

95 WARRINER, Dareen, pozn. 11, s. 54.

(32)

31

5. Situace v Palestině za druhé světové války

5.1 Situace na Blízkém východě a severní Africe

Zpráva o vypuknutí nového válečného konfliktu s Německem byla pro obyvatele Palestiny překvapením. Ovšem během prvních měsíců se tohoto regionu nijak zvlášť netýkala. Navíc se britská správa musela vypořádat se stále trvající arabskou revoltou, která však již nebyla tak silná jako v předchozích měsících a víceméně se jednalo o její dozvuk. Nicméně zde hrozilo vypuknutí dalšího povstání, které mohlo být využito mocnostmi Osy, k narušení už tak pošramocené britské autority na Blízkém východě.⁹⁶

Eskalující konflikt na pevninské části Evropy však stále více ovlivňoval dění na Arabském poloostrově. Především po ustanovení Vichystického režimu ve Francii se věci začaly obracet nepříznivým směrem. V důsledku toho italsko-německé velení de facto převzalo kontrolu nad Sýrií. Došlo i k převratu v Iráku, jehož vedení se přiklánělo na stranu Osy. Ukončen byl až vstupem britských oddílů na irácké území v roce 1941.⁹⁷ Byť bylo v zájmu Německa zvětšit vliv v této části poloostrova, nedostalo se mu právě z německé strany takové vojenské podpory, jakou by vedení puče potřebovalo.⁹⁸ Podobná situace nastala v Sýrii, kde probíhala úspěšná invaze spojenců od června 1941.

V té době již Německo zahájilo ofenzívu do Sovětského svazu, i zde proto můžeme hledat příčinu snížené angažovanosti Německa v této oblasti.

Ovšem Itálie a Německo se angažovaly v Africe vcelku intenzivně. Boje se odehrávaly především v severní Africe. Strategické přístavy spojenců, které zůstaly přístupné pro vojenské účely ve Středomoří, se nacházely jen v Egyptě - Alexandrie a Palestině - Haifa. Právě Haifa byla prvním místem Palestiny, kam se dostavila druhá světová válka. V červenci 1940 jej poprvé bombardovaly italské vzdušné síly. Cílem se stalo ropovodní zařízení.⁹⁹ Při náletech zahynulo několik desítek jak arabských, tak židovských obyvatel. Takové nálety na Haifu a na Tel Aviv trvaly až do léta 1941. Po doplnění italského letectva německým a francouzským se bombardování těchto měst od

96 SHARFMAN, Daphna: Palestine in the second world war: Strategic plans and political dilemma [online], Eastbourne: Sussex Academic Press, 2014, ISBN: 978-1-78284-076-3, dostupné na:

http://www.scribd.com/read/202733882/Palestine-in-the-Second-World-War-Strategic-Plans-and- Political-Dilemmas, s. 28, [vid. 10.10.2014].

97 Esco foundation for Palestine, pozn. 6, s. 978.

98 Tamtéž, s. 976.

99 SHARFMAN, Daphna: pozn. 96, s. 28.