PREVENCE RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ ŽÁKŮ NA

PREVENCE RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ ŽÁKŮ NA STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH

Bakalářská práce

Studijní program:

Studijní obor:

Autor práce:

Vedoucí práce:

B7506 – Speciální pedagogika

7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele Petra Zavřelová

Mgr. Jan Jihlavec

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Děkuji panu Mgr. Janu Jihlavcovi za odborné vedení, cenné rady a podnětné připomínky při psaní této bakalářské práce.

Název bakalářské práce: Prevence rizikového chování žáků na středních školách

Jméno a příjmení autora: Petra Zavřelová

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2014/2015 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.

Anotace

Bakalářská práce „Prevence rizikového chování žáků na středních školách“

se podrobně zabývá problematikou a prevencí rizikového chování na vybraných středních odborných učilištích a středních školách Frýdlantského výběžku a způsobem práce školních metodiků prevence na těchto školách.

Práce se skládá z části teoretické, kde je popsán současný stav rizikového chování. Jsou zde uvedeny druhy rizikového chování a druhy prevence ve školství.

Podrobněji je rozvedeno téma závislostního chování.

V části empirické jsme s použitím anonymního dotazníku zjišťovali rizikové jevy na vybraných školách a realizaci prevence. Z polostrukturovaného rozhovoru se školními metodiky prevence jsme mapovali problematické jevy ve školním prostředí, které se na uvedených školách vyskytují v nejvyšší míře a jejich konkrétní metody a postupy řešení.

Klíčová slova: drogová prevence, prevence, primární prevence, rizikové chování, sociálně patologické jevy, školní metodik prevence.

Bachelor thesis title: Prevention of Risk Behaviour Among High School Students Author’s name and surname: Petra Zavřelová

Academic year of bachelor thesis submission: 2014/2015 Bachelor thesis mentor: Mgr. Jan Jihlavec, DiS.

Annotation

The thesis Prevention of Risk Behaviour Among High School Students deals with the behaviour problems, prevention programs of risky adolescent behaviour and prevention methods of school methodology specialists.

The thesis consists of two parts. The first theoretical part informs about the current state of risk behaviour. It summarises different types of risk behaviour and risk behaviour prevention. Furthermore, it deals with risk behaviour in youth in detail.

In the second empirical part we elicited risky behaviour at selected schools and realisation of the prevention based on an anonymous questionnaire. From the semi- structured interview with school prevention methodologists we mapped problematic phenomena in the school environment, which occur in secondary schools most frequently, and their specific methods of approaches.

Key words: drug prevention, prevention, primary prevention, risk behaviour, socio-pathological phenomena, school methodist of prevention.

OBSAH

SEZNAM GRAFŮ ... 8

SEZNAM ZKRATEK ... 9

ÚVOD ... 10

TEORETICKÁ ČÁST ... 12

1 Rizikové chování ... 12

1.1 Oblasti rizikového chování ... 14

1.2 Příčiny vzniku rizikového chování ... 26

2 Období dospívání ... 30

3 Prevence rizikového chování ve školství ... 33

3.1 Primární prevence rizikového chování ... 34

3.1.1 Nespecifická primární prevence ... 40

3.1.2 Specifická primární prevence ... 41

3.2 Sekundární prevence rizikového chování ... 42

3.3 Terciární prevence rizikového chování ... 42

EMPIRICKÁ ČÁST ... 43

4 PRŮZKUM ... 43

4.1 Cíl průzkumu a hypotézy šetření ... 43

4.2 Použité metody ... 44

4.3 Stručný popis místa průzkumu ... 45

4.5 Popis výzkumného vzorku ... 46

5 Analýza dat a jejich interpretace ... 49

5.1 Ověření platnosti hypotéz ... 74

ZÁVĚR ... 78

NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ ... 80

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 82

SEZNAM PŘÍLOH ... 88

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1: Četnost výskytu rizikových typů chování ve školním prostředí v r. 2012 ... 15

Graf 2:Věk respondentů ... 47

Graf 3: Pohlaví respondentů ... 48

Graf 4: Kouření tabákových výrobků ... 49

Graf 5: Množství vykouřených tabákových výrobků... 50

Graf 6: Kouření tabákových výrobků u kamarádů dotazovaných studentů ... 51

Graf 7: Kouření marihuany ... 51

Graf 8: Četnost vykouřených cigaret marihuany ... 52

Graf 9: Kouření marihuany u kamarádů ... 53

Graf 10: Přítomnost kuřárny ... 54

Graf 11: Zkušenost s tvrdou drogou... 54

Graf 12: Tvrdé drogy od kamarádů ... 55

Graf 13: Testování na návykové látky ve škole ... 56

Graf 14: Podrobení se testu na návykové látky ve škole ... 57

Graf 15: Konzumace alkoholu ... 58

Graf 16: Četnost konzumace alkoholu ... 59

Graf 17: Záškoláctví ... 60

Graf 18: Šikana ... 61

Graf 19: Přítomnost šikany ve třídě ... 61

Graf 20: Četnost rozhovorů s pedagogy o šikaně ... 62

Graf 21: Četnost rozhovorů o drogách ve škole... 63

Graf 22: Četnost besed o drogové problematice ve škole ... 64

Graf 23: Důležitost diskusí o drogové problematice... 65

Graf 24: Osoby, se kterými by studenti diskutovali o drogové problematice ... 66

Graf 25: Osoby, kterým studenti důvěřují... 67

Graf 26: Mimoškolní aktivity... 68

Graf 27: Zájmové aktivity na škole ... 69

Graf 28: Přítomnost metodika ... 70

Graf 29: Jméno metodika prevence... 70

Graf 30: Souhrn rizikového chování ... 75

Graf 31: Nejčastěji se vyskytující rizikový jev ... 76

Graf 32: Povědomí studentů o pozici metodika školní prevence ... 77

SEZNAM ZKRATEK

CAS – Centrum ambulantních služeb DM – Domov mládež

DP – Doléčovací program

ICT – Informační komunikační technologie IVP – Individuální vzdělávací plán

KHS – Krajská hygienická stanice MPP – Minimální preventivní program MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí MŠMT – Ministerstvo školství a mládeže MV – Ministerstvo vnitra

MZ – Ministerstvo zdravotnictví

NZDM – Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež PAP – Program ambulantního poradenství

PPP – Pedagogicko-psychologická poradna SOU – Střední odborné učiliště

SŠ – Střední škola

SŠHL – Střední škola hospodářská a lesnická ŠVP – Školní vzdělávací program

TK – Terapeutická komunita ZŠ – Základní škola

ÚVOD

Téma bakalářské práce Prevence rizikového chování žáků na středních školách bylo zvoleno z toho důvodu, že autorka pracuje jako vychovatelka v Domově mládeže (dále jen DM) při Střední škole hospodářské a lesnické, Frýdlant, Bělíkova 1387, příspěvková organizace (dále jen SŠHL Frýdlant) a má tedy s chováním žáků bohaté zkušenosti. Současně zastává názor, že se s vývojem společnosti mění podmínky, které ovlivňují i vývoj dětí.

Do pedagogicko-psychologických poraden dnes přichází mnoho rodičů s nejrůznějšími problémy svých dětí.

Rodiče si často neuvědomují, že jednou z příčin rizikového chování mladistvých je nejen náplň jejich volného času, ale i vliv prostředí, ve kterém děti vyrůstají. Řada mladistvých tráví příliš mnoho času u televize, počítače, nebo v partě. Rodiče se nezajímají o trávení volného času svého dítěte zpravidla do doby, než se vyskytne nějaký problém. Projevy rizikového chování lze často také shledat u dětí ze sociálně slabých rodin, kde jsou rodiče závislí na alkoholu nebo na drogách a díky tomu tak dochází k rozmachu sociálně patologických jevů. Vzorce, které si takto vychovávané děti přinášejí z domovů, jsou nevyhovující a mnohdy přenášeny z generace na generaci. Společnost i škola by se proto měly snažit těmto dětem pomoci, aby se dokázaly zařadit do společnosti. V těchto případech nastupuje pro děti z výchovně nevhodného prostředí sekundární prevence, která se zaměřuje na děti z rizikových skupin, oproti primární prevenci, jejímž úkolem je působit speciálně preventivními programy na celou populaci, bez cíleného výběru rizikových skupin ohrožených sociálně patologickými jevy. Sekundární prevence se mnohdy prolíná s prevencí terciární, jejímž úkolem je speciálními postupy a metodami odstranit nebo alespoň eliminovat různé projevy sociálně patologických jevů.

Hlavním cílem bakalářské práce bylo popsat a analyzovat současný stav rizikového chování ve školství a způsob prevence řešící rizikové jevy na vybraných středních školách Frýdlantského výběžku.

Předkládaná bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou.

Teoretická část se skládá ze tří kapitol, které jsou vypracovány na základě studia

odborné literatury, a to zejména psychologické, pedagogické a speciálně pedagogické. V této části práce jsou shrnuty poznatky související se zkoumanou problematikou a tvoří tak teoretický základ pro vlastní průzkum.

První kapitola je věnována stručnému popisu konkrétních rizikových jevů.

Protože je tento soubor jevů velmi obsáhlý, zaměřili jsme se podrobněji na problematiku závislostního chování. Druhá kapitola se zaměřuje na charakteristické znaky období dospívání, jelikož tato práce zkoumá rizikové jevy právě v tomto věkovém období. Ve třetí kapitole jsou shrnuty poznatky týkající se druhů prevence rizikového chování.

Empirickou část práce představuje kapitola čtvrtá, ve které je zpracováno vlastní průzkumné šetření anonymním dotazníkem mezi 80 studenty středních odborných učilišť a středních škol. V ní je zjišťováno, jaké rizikové jevy se na vybraných školách vyskytují, jak jsou řešeny a zda je studentům známá funkce metodika školní prevence. Rozhovorem s metodiky školní prevence jsme zjišťovali realizaci primárních aktivit na vybraných středních školách. V této práci se autorka podrobněji věnuje rizikovému chování v oblasti kouření a experimentování s návykovou látkou (drogou).

Výsledky dotazníkového šetření jsou následně zpracovány do grafů a tabulek v kapitole analýza dat a jejich interpretace. Zpracovaná data umožnila ověření platnosti hypotéz, které byly stanoveny před samotnou tvorbou bakalářské práce pouze pro náš vzorek respondentů. Bakalářskou práci ukončuje závěr, který se věnuje shrnutí celé práce a součástí závěru jsou i navrhovaná opatření, která by mohla jen pozitivně přispět k řešení potíží v dané problematice.

TEORETICKÁ ČÁST

1 Rizikové chování

Pojem „rizikové chování“ je použit jako komplexní název pro veškeré typy nežádoucího jednání, které jsou v konfliktu se zájmy společnosti, a to v první řadě s obecně platnými normami, i normami právními¹ (Dolejš 2010, s. 12). Zůstává otázkou, co je ještě normální chování a co už naopak považujeme za chování problémové. Platí zde to, že co může jedna kultura považovat za normální, může být v jiné bráno jako odchylné nebo deviantní (Havlík 2007, s. 103).

Pod pojmem rizikové chování máme na mysli chování, v jehož důsledku dochází k nárůstu rizik pro jedince nebo společnost. Jedná se zejména o oblast zdravotní, sociální a výchovnou, jež jsou základním pilířem vývoje mladé osobnosti (Štefunková 2012, s. 133). V odborné literatuře se pro své nejednotné formulace pojmu „nežádoucí projev chování“ nejčastěji setkáváme s těmito termíny: sociálně patologické jevy, disociální, asociální, a antisociální chování² (Průcha, aj. 2003, s. 217).

Michaela Sirůčková definuje rizikové chování jako takový typ chování, který přímo nebo nepřímo působí na psychické, sociální nebo zdravotní poškození daného jedince, ostatních osob, majetku nebo prostředí. Řadí sem různé typy chování od extrémního chování po „běžné“. Tzn. od provozování adrenalinových sportů až po projevy chování na hranici patologie (např. abúzus návykových látek, sebevražedné pokusy) (Sirůčková 2012, s. 127).

Michaela Štefunková (2012) dále uvádí, že pojem sociálně patologické jevy je pojmem sociologickým a postihuje fatální jevy ve společnosti jako např. alkoholismus, krádeže, vraždy apod. Ve školství pracují pedagogové

1 Normy vymezují určitý stav „normality“, kdy jedinci, skupiny, národy v dostatečné míře uznávají, respektují společensky stanovené systémy hodnot (Dolejš 2010, s. 12).

2 Chování disociální je nepřiměřené, nespolečenské, avšak zvládnutelné vhodnými pedagogickými postupy v rodině či ve škole. Chování asociální, zde je již patrný rozpor se zvyklostmi společenské morálky a řeší se již speciálně pedagogickým postupem, či pomocí středisek výchovné péče. Chování antisociální, zde je protispolečenské jednání, které poškozuje jak jedince, tak i jeho okolí, společnost, majetek i život (i vlastní) (Slomek 2010, s. 19, 20).

s rizikovým chováním. Ke všem jevům musí mířit opatření primární prevence¹. Termín sociálně patologické jevy považuje Štefunková za stigmatizující, normativně laděný, který klade příliš velký důraz na skupinovou/společenskou normu. Mezi nejzávažnější patologické jevy řadí Štefunková kriminalitu (krádeže, ublížení na zdraví), zneužívání drog, rasismus, vandalismus, gamblerství, záškoláctví, prostituci, zneužívání dětí, domácí násilí, šikanu agresivitu, extremismus, sekty, bezdomovectví (Štefunková 2012, s. 134).

Pavel Mühlpachr vymezuje sociální patologii jako souhrnný název pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společnosti nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně označení pro studium příčin jejich vzniku a existence (Mühlpachr 2002, s. 7).

Jan Sochůrek v publikaci Úvod do sociální patologie cituje definici Havlíka, který uvádí, že: sociální patologie je obvykle chápána jako závažné odchylky od chování, které je pokládáno za „normální“, tj. které je v souladu se schválenými normami, je běžné, pro většinu typické. Jde o takové porušování normy, které překračuje určité formálně stanovené nebo neformálně sdílené „hranice“, za nimiž jsou již odchylky vnímány jako ohrožující, pobuřující, neúnosné apod. a nejsou tolerovány (Havlík in Sochůrek 2009, s. 8).

Vratislav Pokorný vymezuje sociálně patologické jevy jako chování jedince, které je charakteristické především nezdravým životním stylem, nedodržováním nebo porušováním sociálních norem, zákonů, předpisů a etických hodnot, chování a jednání, které vede k poškozování zdraví jedince, prostředí, ve kterém žije a pracuje, a ve svém důsledku pak k individuálním, skupinovým či celospolečenským poruchám a deformacím (Pokorný, aj. 2003, s. 9).

Aleš Sekot taktéž tvrdí, že sociální patologie je něco nenormálního, nezdravého, obecně i společensky nežádoucího (Sekot 2010, s. 9).

Porovnáme-li výše uvedené definice, lze konstatovat, že uvedení autoři se ztotožňují v charakteristice rizikového chování.

1 Prevencí označujeme všechna opatření, která směřují k předcházení a minimalizování jevů spojených s rizikovým chováním a jeho důsledků (Čech 2012, s. 107).

V současné školní prevenci rozlišujeme dle Michala Miovského devět oblastí rizikového chování.

 Záškoláctví.

 Šikana a extrémní projevy agrese.

 Rizikové sporty a rizikové chování v dopravě.

 Rasismus, xenofobie.

 Negativní působení sekt.

 Sexuální rizikové chování.

 Závislostní chování (adiktologie).

 Spektrum poruch příjmu potravy.

 Okruh poruch a problémů spojených se syndromem CAN.

Poslední dvě jmenované skupiny se dle Miovského řadí do rizikového chování. Avšak nelze je tam jednoznačně zahrnout. Díky výskytu v populaci se začínají stávat velkými ohnisky pro preventivní práci (Miovský 2010, s. 24).

1.1 Oblasti rizikového chování

Některé rizikové jevy převažují u dospělých a naopak některé jsou charakteristické pro adolescenci a dětský věk. Bakalářská práce se zabývá prevencí rizikového chování u studentů středních škol, tzn. že cílovou skupinou je mládež, což je sociální skupina tvořená lidmi ve věku přibližně od 15 do 25 let, kteří již ve společnosti neplní role dětí, avšak společnost jim ještě nepřiznává role dospělých (Průcha, aj. 2003, s. 156).

V Národní strategii primární prevence rizikového chování dětí a mládeže na období 2013 – 2018 autoři uvádějí následující četnost výskytu rizikových typů chování ve školském prostředí v roce 2012 za celou ČR (viz graf 1). Níže znázorněný graf je třeba považovat spíše za ilustraci odborného odhadu, jelikož data nebyla sebrána jednotnou metodikou. Nejčastějším rizikovým jevem je šikana, kyberšikana, násilí, záškoláctví, kouření tabáku a zneužívání alkoholu (Sklenář, aj. 2013, s. 5).

Graf 1: Četnost výskytu rizikových typů chování ve školním prostředí v r. 2012

Záškoláctví

Zdeněk Martínek (2009, s. 97) formuluje definici záškoláctví jako záměrné zameškávání školního vyučování, kdy žák o své vlastní vůli, ve většině případů bez vědomí rodičů, nechodí do školy a neplní školní docházku.

Od mládeže očekáváme plnění určitých povinností a pravidel. Za povinnost považujeme školní docházku. Jestliže se tak neděje a dítě do školy nedochází, hovoříme o záškoláctví. Záškolákem se tedy může stát žák základní i střední školy tím, že není omluvena jeho absence. Pak to lze formulovat jako přestupek proti školnímu řádu, kterým žák úmyslně zanedbává školní docházku. Záškoláctví může být podle Martínka (2009, s. 97) buď na základě impulzivity, kdy dítě reaguje náhle a nepromyšleně na určitou pro něj nepříznivou situaci ve škole, nebo se může jednat o účelové či plánované akce. Záškoláctví může být také sloučeno s nějakým jiným typem rizikového chování, jako je např.: zneužívání návykových látek, strach dítěte ze šikanování, dětská kriminalita, vliv vrstevníků, gambling (patologické hráčství), prostituce aj., které také velmi často negativně ovlivňují vývoj jedince. Prevence záškoláctví, způsob omlouvání nepřítomnosti žáků, řešení neomluvené nepřítomnosti a postup zúčastněných subjektů je ošetřen Metodickým pokynem MŠMT

„K jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví“ vydaným pod č. j. 10 194/2002 – 14 (Miovský 2010, s. 75).

Šikana a extrémní projevy agrese

Každý, kdo se někdy setkal se šikanovaným dítětem a poznal jeho trauma a trápení, nemůže pochybovat o závažnosti problematiky šikanování (Stejskal in Kolář 2001, s. 13).

Jako základní definici tohoto fenoménu můžeme uvést Marii Vágnerovou, která šikanu¹ definuje jako: úmyslné a opakované fyzické i psychické ubližování slabšímu jedinci (skupině) silnějším jedincem (skupinou) (Vágnerová, aj. 2009, s. 11).

Šikanování je mimořádně nebezpečná forma násilí, která ohrožuje základní výchovné a vzdělávací cíle školy. Souvisí s různými důvody, nejčastěji jsou to různé experimenty, touha po dobrodružství. Objevuje se s poruchami učení a chování, jako obranný mechanismus při problémech ve škole. V místě vzniku šikany dochází ke ztrátě pocitu bezpečí žáků, který je nezbytný pro harmonický rozvoj osobnosti a efektivní výuku. Na rozdíl od jiných druhů násilí je šikana zvlášť zákeřná, protože často zůstává dlouho skrytá. Dokonce i při relativně malé intenzitě šikany může u obětí docházet k závažným psychickým traumatům s dlouhodobými následky a k postupné deformaci vztahů ve skupině. Boj proti šikaně a její předcházení je jedním z řady úkolů, které škola má při výchově dětí. Šikanu na školách lze při dobré vůli značně omezit. Škola by měla být místem, kde je naplňováno právo dětí žít v bezpečí a svobodě. Na mnoha školách dodnes přežívá názor, že šikana je něco, co se nás netýká. Dochází i k případům, kdy sami pedagogové šikanu zakrývají, bagatelizují její projevy a v případě odhalení dokonce ospravedlňují agresora. Někdy je to z neznalosti, jindy proto, aby uchránili dobré jméno školy. Je samozřejmé, že tento přístup je zcela nesprávný a nepřijatelný.

Šikanování je závažnou poruchou vztahů ve skupině a jako takovou je ho třeba léčit.

Michal Kolář ve své publikaci Bolest šikanování uvádí, že šikanování máme chápat jako nemocné chování, kdy jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi

1 Slovo šikana (pochází z francouzského chicane) znamená ubližování, týrání, činění příkoří, pronásledování, zlomyslné obtěžování nejčastěji ve vrstevnických skupinách (Hartl, aj., 2010, s. 580).

a manipulaci. Sám uvádí, že nejhorší situace je na středních školách, konkrétně na učilištích. Mnohdy o tom ani pedagogové nevědí, protože se šikanování děje v jejich nepřítomnosti, je však důležité, aby si všimli nepřímých varovných signálů, kdy oběť skrytě volá o pomoc (Kolář 2001, s. 27).

Šikanou je nazýváno agresivní chování vůči druhé osobě, kterou fyzicky napadneme s úmyslem jí ublížit. Agresivní chování vůči sobě samému (sebepoškozování, sebetrýznění, suicidální chování (sebevražedné chování) atd.), nebo proti věcem (vandalismus ve smyslu poškozování např. školního majetku, zařízení při sportovních utkáních, sprejerství atd.). Z tohoto hlediska je šikana pouze jedním z mnoha různých podob extrémně agresivního chování (Miovský 2010, s. 75).

Poměrně mladým fenoménem u nás je kyberšikana, kterou můžeme řadit pod šikanu, ač si to mnozí mladí lidé ani neuvědomují nebo nechtějí připustit. (O tom, že je to mladý jev, svědčí i fakt, že první výzkumy kyberšikany v Čechách byly publikovány až v roce 2009 a 2010). Jedná se o zneužití informačních komunikačních technologií (ICT), internetu, sociálních sítí, ale hlavně dnešních

„chytrých“ mobilních telefonů, k takovým činnostem, které mají někoho úmyslně zesměšnit či poškodit. Díky internetu se tato nepřímá šikana dá obrazně přirovnat ke zbrani hromadného ničení, jelikož pronásleduje svou oběť kdykoliv a kdekoliv (Rogers 2011, s. 8–13). Jednoduše řečeno je to jen jiná forma týrání, která není přímá, osobní, agresor útočí formou psaného projevu, a to v podobě různých diskuzí na sociálních sítích či formou „sms zpráv“ na mobilní telefon.

Rizikové sporty a rizikové chování v dopravě

Uvedené chování je poměrně novou formou rizikového chování. Tento druh rizikového chování si můžeme definovat jako úmyslné vystavování sebe nebo druhých nebezpečí při nevhodné sportovní činnosti, která vede k vysokému riziku poškození zdraví nebo dokonce k přímému ohrožení života. To samé platí i v dopravě. Nejzávažnější je, že neohrožují jen sami sebe, ale současně i další osoby, např. ostatní účastníky silničního provozu. Patří sem: tajné závody aut přímo za plného provozu, záměrné ježdění pod vlivem psychoaktivních látek, neznalost dopravních předpisů, nekvalitně připravené raftové sjezdy divokých řek bez

potřebného vybavení a zkušeností, snowboarding v lavinových polích nebo extrémní sjezdy horských kol v nebezpečném terénu bez ochranných pomůcek (Miovský 2010, s. 76).

Rasismus, xenofobie

Rasismem a xenofobií označujeme souhrn projevů, které směřují k útlumu zájmů a práv menšin a nenávist k lidem určité rasy (Miovský 2010, s. 76).

Xenofobii charakterizují projevy odporu a nedůvěra ke všemu cizímu, také strach ze všeho cizího. Na mysli máme hlavně nepřátelství k lidem jiné barvy pleti, jiné národnosti, jazyka, náboženského přesvědčení, kultury. To se pak projevuje odporem a nepřátelstvím vůči imigrantům, ale i cizincům s trvalým pobytem, uprchlíkům atd. Tento pojem je často spojován s jinými termíny, jako např. rasismus, nacionalismus a antisemitismus.

Rasismus je základním východiskem pravicového extremismu. Zdůrazňuje význam v rozdílu mezi rasami. Vychází z přesvědčení o tom, že „bílá rasa" je nad ostatními druhy ras nadřazená a významnější a tudíž předurčena k nadvládě (Národní informační centrum pro mládež 2014).

Ve školách se setkáváme s projevy xenofobie a z ní pramenících agresivních postojů, zejména k příslušníkům romského etnika. V dnešní době je tato problematika o to vážnější, že se vlivem imigrace do naší společnosti dostávají příslušníci různých jiných etnických skupin.

Negativní působení sekt

Sektou označujeme určitou sociální skupinu, jejíž členové sdílí ideologický koncept, jehož prostřednictvím se skupina vymezuje vůči svému okolí, přičemž dochází k postupné sociální izolaci, manipulaci a dalším extrémním zásahům do soukromí členů sekty (Miovský 2010, s. 76).

Sexuální rizikové chování

Sexuální rizikové chování je souborem projevů chování, které doprovázejí sexuální aktivity a současně vykazují pro jedince rizika v oblastech zdravotních

i sociálních. Mezi rizikové sexuální chování zařazujeme předčasný pohlavní styk, náhodný nechráněný pohlavní styk, promiskuitní chování, styk bez kondomu, prostituční chování, užívání návykových látek za účelem sexuálního uspokojení a sexuální zneužíváni nejen mladistvých. Patří sem i kyberšikana v této oblasti, pořizování fotografií za účelem zveřejňování na sociální síti, eventuálně jejich zasílání e-mailem nebo „mms zprávami“ (Miovský 2010, s. 76, 77).

Závislostní chování

Mezi běžné závislostní chování řadíme kouření tabákových výrobků, pití kávy a alkoholu. O pití alkoholu se děti dozvídají od nejútlejšího věku v pohádkách, s tím, že je to něco, co k dobré náladě a družné lidské pospolitosti neodmyslitelně patří. Často děti vidí pití alkoholu i ve filmech (Jedlička 2007, s. 359). Alkohol a tabák je mezi žáky i dospělou populací velmi nebezpečná látka, protože je skoro nemožné se této závislosti zbavit. Jsou to látky, které jsou společností tolerovány, jsou všude dostupné, cigaretový kouř je všudypřítomný. Rodiče se domnívají, že pro prevenci pití alkoholu stačí, když s dětmi vedou diskuzi na toto téma kolem patnáctého roku, kdy ukončí docházku na ZŠ a „vyrážejí do světa“. Často je dětem alkohol podáván (mnohdy i malým dětem) na různých rodinných oslavách s oblibou z rukou rodičů a prarodičů. Myslí si, že přípitek o narozeninách, či silvestrovský přípitek nemůže uškodit a je lepší když to poprvé zkusí pod jejich dozorem. Ovšem i malý doušek může napáchat škodu na nevyzrálém dětském organismu. U dětí se organismus teprve vyvíjí a neumí z těla alkohol účinně odbourávat. Nevědomky tak rodiče své děti vychovávají k tomu, že alkohol na jakékoliv oslavě je normální.

Dokonce si troufáme konstatovat, že je zde určitá povinnost připít si na zdraví.

Rodiče jsou pro své dítě vzorem, a jestliže doma je normální konzumovat alkohol, proč by ho nemohl konzumovat i sám mladistvý. Konzumace alkoholu mezi mladými lidmi je velmi rozšířeným fenoménem, což potvrzuje i vysoká prevalence užívání alkoholu mezi šestnáctiletými studenty. Pouhá necelá dvě procenta dotázaných studentů nemá žádnou zkušenost s pitím alkoholických nápojů, naopak 80 % studentů bylo někdy v životě opilých. V současnosti konzumuje alkohol 77 % šestnáctiletých (Marádová 2006, s. 10). Mnohdy si mladistvý sám bez potíží alkohol a cigarety koupí, pokud uvedené neprodají jemu, pošle staršího kamaráda, či jde nakoupit jinam. Problémem je to, že zakázané je prodávat alkohol a cigarety

mladistvým, není jim však zakázáno alkohol a cigarety konzumovat. Většina kuřáků začíná s kouřením v mládí. Závislost na nikotinu se vyvíjí rychle. V ČR začíná denně kouřit asi 100 dětí mladších 18 let, nejčastěji kolem věku 14 let. Ve věku 13 - 15 let u nás kouří asi 35 % dětí - dívky kouří stejně nebo dokonce více než chlapci.

S věkem výskyt kouření stoupá – ve 13 letech kouří 26 %, ve 14 letech 36 %, v 15 letech 44 % dětí (Pešek, aj. 2008, s. 6). Kouření cigaret je potom u mládeže jen přestupnou stanicí pro kouření marihuany, kterou si mladí lidé mnohdy dokonce sami doma nebo na svých zahradách pěstují. A odtud už je jen malý krůček k různým tvrdším drogám¹ (produkty konopí, stimulační drogy, halucinogeny, opiáty, inhalační drogy).

Dělení návykových látek

Návykové látky dělíme obecně na „měkké a tvrdé“, ale uvedeme si dělení podle legálnosti.

Legální návykové látky (užívání alkoholu, kouření tabáku, káva, závislost na psychoaktivních lécích, těkavé látky). Užívání těchto látek není společností vnímáno jako rizikové, protože prvně jmenované jsou součástí různých rodinných oslav i výjimečných událostí. Mnohdy se alkohol užívá na kuráž a pro zvýšení sebevědomí. Díky alkoholu opadá ostych a lépe se navazují vztahy. Oproti tomu kouření může pro mladého člověka znamenat určitý rituál pro přestávku mezi vyučováním a získání prestiže v partě, protože se chová jako dospělý.

Nelegální návykové látky:

 konopné drogy (marihuana),

 stimulační drogy – kokain, pervitin, crack,

 taneční drogy (extáze, tekutá extáze),

 opiáty – heroin, metadon, morfium,

 halucinogeny – psychedelika (mezkalin, psylocibin, dimethyltryptamin (DMT), LSD, 2C-B), disociační drogy (rajský plyn, andělský prach, ketamin), delirogeny (Drogy info, 2003).

1 Droga je jakákoli syntetická nebo přírodní látka, která po aplikaci do živého organismu (našeho těla) mění alespoň jednu nebo více psychických (např. halucinace) nebo tělesných (např. nadměrná potence) funkcí (Kolektiv autorů 2011, s. 4).

Dle Veroniky Nielsen Sobotkové (2014, s. 87, 88) je nejčastěji užívanou nelegální drogou konopí a jeho deriváty (až 34 %), následuje extáze (10 %). První kontakt s drogou má 25 % třinácti- až patnáctiletých dětí.

Drogami (návykovými látkami) označujeme látky, které jsou přírodní (částí rostlin), nebo synteticky (chemickou cestou) připravené. Tyto látky působí na naši psychiku, ovlivňuji naše prožívání i chování. Jedná se o látky návykové, tj. mohou vyvolat závislost (konzument pociťuje nezvladatelnou touhu drogu užívat, zvyšovat dávky, i když ví, že je to pro něj nebezpečné). Někdy si ani neuvědomujeme, že takových látek se vyskytuje kolem nás mnoho. Některé z nich, přestože zdraví neprospívají, naše společnost nejen toleruje, ale občanům přímo nabízí.

V obchodech s potravinami nalezneme bohatý výběr alkoholických nápojů, kávy a cigaret (Marádová 2006, s. 5).

Důvodem zneužívání návykových látek bývá nejčastěji potřeba uniknout problémům a povzbuzení, užívání je spojeno s jistým druhem zábavy a také s názorem, že s drogou dostává život smysl a drogy přinášejí užitek. Zneužívání návykových látek je však také významně spojeno s krádežemi a kriminalitou (Nielsen Sobotková, aj. 2014, s. 87).

Drogy jsou celosvětovým problémem, který se stále nedaří ve velké míře minimalizovat. Přes velkou snahu organizací zabývajících se touto problematikou jsou drogové závislosti řešeny dnes již na základních školách, kde se v rámci preventivních programů snaží pedagogové předcházet pomocí speciálních programů sociálně patologickým jevům. Školská prevence navazuje na výchovu v rodině, kde bohužel je často zrod problému. Mnohdy jsou rodinní příslušníci tak pracovně vytíženi, že v návalu vlastních povinností zapomínají na trávení volného času svých děti. Nelze zde vyčíst řadu faktorů, které jsou primárně často spouštěčem jakékoliv drogové závislosti. Každopádně je velmi důležité této problematice věnovat pozornost.

Závislost obecně na jakékoliv návykové látce je často devastující a má vliv nejenom na jedince samotného, na jeho zdraví a osobnost, ale má také dopad i na jeho rodinu a přátele, se kterými je v kontaktu, potažmo na celou společnost.

Drogové závislosti s sebou přinášejí další rizika. Člověk přestává vnímat svět kolem sebe a jeho jedinou potřebou se zpravidla stává droga a její obstarávání.

Podřizuje tomu svůj život, přestává dbát o svůj zevnějšek. Pravidelná docházka do školy a následně do zaměstnání se stává problémem. Jedinec se často dostává do konfliktů se zákonem, protože „ufinancování“ jeho závislosti bývá problém.

Jedinec, který se dostal díky závislosti na „dno“ a není již schopen samostatné existence, se zpravidla dostává v lepším případě do rukou lékařů, psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů atd., kteří se snaží přes nastavený individuální léčebný program pomoci drogově závislému od závislosti. Po celém terapeutickém procesu, který jedinec absolvuje v rámci léčby, nastává moment, kdy se navrací do reálného života, bez drog a iluzí, které droga dříve přinášela. Jedinci je nabídnut resocializační program, ve kterém jsou hledány různé cesty, které mu umožní bezproblémový návrat do běžného života skrze organizace, které poskytují nejen léčbu samotnou, ale i resocializaci – návrat do společnosti. Často se jedná hlavně o nalezení zaměstnání, vhodného ubytování atd. V horším případě jedinec končí smrtí, a to např. předávkováním drogou, nemocemi, které nejsou včas léčeny atd.

Důsledky, které vyvolává užívání návykových látek

Akutní intoxikace, může způsobit přechodnou změnu psychických a fyziologických funkcí.

Zneužívání vzniká v důsledku opakovaného užívání návykových látek, ale není zde ještě vytvořena závislost. Může způsobovat různé tělesné a psychické změny, např. deprese po těžkých stavech opilosti.

Závislost vzniká na základě pravidelného užívání určité látky, která postupně poškozuje tělesné, psychické a také sociální funkce člověka. Mnohdy má velmi negativní dopad na zdraví a osobnost daného člověka. Přesto se tento jedinec není schopen vzdát návykové látky (Vágnerová 2003, str. 46).

Sociální důsledky užívání návykových látek

Užívání návykových látek se promítá i do společenské a sociální sféry jedince, často ztrácí rodinu, kamarády, přátele. Zjednodušeně se dá říci, že závislost na návykové látce devastuje celé okolí uživatele.

Vliv na školní docházku či zaměstnání – při narůstající závislosti na návykové látce dochází také ke zhoršení výkonnosti ve škole nebo v zaměstnání.

Závislý jedinec není schopen pravidelné docházky do školy, či dodržovat pracovní dobu v zaměstnání. Často pak dochází k absencím. Hůře se soustředí, je pomalý, nepřesný. Velmi často je podrážděný a nervózní. Ztrácí motivaci k učení, či udržení zaměstnání a stává se problémovým žákem nebo nezaměstnaným (Vágnerová 1999, str. 293).

Vliv na rodinu – konzumace návykových látek představuje pro celou rodinu značnou zátěž. Dochází k narušení mezilidských vztahů, můžou se měnit role v rodině. Závislý jedinec neplní své povinnosti, chová se bezohledně a velmi často lže. Jelikož nemá dostatek finančních prostředků, půjčuje si peníze, které většinou není schopen ani vrátit, nebo je za něj vrací rodina, která se tak často dostává do potíží. Takto postižená rodina je stigmatizována, její sociální status se snižuje.

Závislostní jednání může vést až k úplnému rozpadu rodiny, kdy postižený jedinec zůstává sám a většinou končí na ulici jako bezdomovec. V horším případě začnou užívat návykovou látku i ostatní členové rodiny (Vágnerová 2003, str. 53, 54).

Trestná činnost spojená s návykovou látkou – závislostní jednání posiluje sebevědomí jedince, snižuje jeho úzkost a psychické napětí, nebo dokonce zvyšuje jeho agresivitu. Může být tím pádem příčinou mnoha trestných činů.

Např. mladiství usedají za volant posíleni návykovou látkou (alkoholem či drogou).

Často tyto jízdy končí tragicky. Partneři jedinců, kteří jsou závislí na návykové látce, jsou velmi často napadáni a týráni. Samotní závislí jedinci často končí na ulici jako bezdomovci.

Zdravotní důsledky užívání návykových látek

Tabák – kouření je příčinou přibližně každého 5. úmrtí na nemoci srdce a cév, z jedné třetiny je příčinou všech nádorových onemocnění. V 90 % je příčinou rakoviny plic. Souvisí také s rakovinou ústní dutiny, hrtanu, hltanu, jícnu, močového měchýře, ledvin, žaludku a slinivky. Kouření také podstatně ovlivňuje možnost lidské reprodukce tím, že u mužů poškozuje kvalitu spermií a u žen snižuje plodnost, ale zároveň zvyšuje možnost předčasného porodu či spontánního potratu.

Světová zdravotnická organizace hodnotí kouření tabáku jako nemoc, která má svou

diagnózu (F 17.2) a dále uváděné abstinenční projevy jsou hodnoceny jako projevy nemoci (Pešek, aj. 2008, s. 8, 11).

Alkohol – poškození jater, srdce, vysoký krevní tlak, poruchy nervového systému, duševní poruchy, ztráty vědomí, zvracení, žaludeční potíže, poruchy vidění, problémy s chůzí a rovnováhou.

Produkty konopí – zhoršená paměť a schopnost soustředit se, podrážděnost, poškození mozkových buněk, poruchy koordinace a udržení rovnováhy, poruchy zraku a sluchu, dýchací potíže, zvýšené riziko nádorových onemocnění plic, choroby cévní, halucinace, deprese (Marádová 2006, s. 9 – 12).

Spektrum poruch příjmu potravin

Spektrum poruch příjmu potravin zahrnuje takové poruchy, které jsou způsobeny rizikovým chováním ve vztahu k přijímání potravy. Tyto poruchy s sebou nesou mnoho potíží (Miovský 2010, s. 77).

Dnešní doba nabízí určitý ideál krásy a s tím spojené ideální míry.

Každodenně se na nás valí formou televizních reklam, internetových stránek a sociálních sítí obrázky polonahých na kost vyhublých modelek s těly, po kterých touží snad všechny ženy a dívky. Z touhy po jejich dosažení dochází k poruchám příjmu potravy, a to k záchvatovitému přejídání, mentální anorexii a bulimii (Marádová 2006, s. 19, 20).

Záchvatovité přejídání se vyznačuje stavy, kdy lidé najednou snědí velké množství stravy, a to i ve chvíli, kdy nemají hlad. Podmínkou pro jejich záchvatovité stravování není ani příjem oblíbeného jídla. Záchvatovité přejídání nemusí být každý den, stačí 2x až 3x v týdnu a tento stav musí trvat alespoň 2 měsíce. Tito jedinci konzumují jídlo o samotě, neb mají pocit určité viny, zejména po jídle. Tento stav není ukončen bezpodmínečně zvracením, jídlo stráví, raději však nebudou další den jíst.

U mentální anorexie jedinci, převážně dívky, odmítají jídlo nebo mají přísnou dietu, kterou ještě umocňují přehnaným cvičením. Mentální anorexie je zařazena mezi poruchy osobnosti, neboť lidé trpící anorexií mají mylnou představu o své

postavě, vnímají ji negativně. Díky tomu se pokoušejí hubnout, jednak pomocí drastických diet, tak i velkou fyzickou aktivitou. Zpočátku omezování v jídle kompenzují bavením se o jídle, čtením receptů, vařením pro jiné, jsou dobří fabulátoři.

Při bulimii se střídá záchvatovité přejídání se zvýšeným pozorováním tělesných proporcí. Následují výčitky svědomí, starost o vlastní proporce a tělesnou hmotnost a dochází k používání projímadel a vyvolávání zvracení.

Všechna uvedená onemocnění, jsou při dobře vedené psychologické péči léčitelná, nicméně při nějaké zátěžové situaci se mohou zase vrátit. Péče o tyto pacienty bývá multidisciplinární. Do léčby se zapojují nejenom psychologové, psychiatři, výživový poradci, ale i lékaři zabývající se onemocněním trávicího ústrojí.

Okruh poruch a problémů spojených se syndromem CAN

Zkratka CAN pochází z anglického termínu Child Abuse and Neglect a dá se přeložit jako: týrání, zanedbávání, zneužívání (Hartl, aj. 2010, s. 73).

Jakákoliv forma týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je pro naši společnost nepřijatelná.

Sochůrek ve své publikaci cituje definici Dunovského a kol., kde uvádí, že týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte, označované jako syndrom CAN, je jakékoli nenáhodné, preventabilní (závadné), vědomé (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt (Dunovský in Sochůrek 2009, s. 144).

Nevhodná péče o potomka či svěřené dítě má mnoho podob. Bohužel nezůstává pouze u jednoho typu špatného zacházení a velmi často k němu dochází opakovaně.

Zdravotní komise Rady Evropy definuje týrání jako tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí zabránit takovému ublížení dítěti. Týrání má následující formy: emoční (sociální izolace, nadměrná kritika atd.), tělesné (zahrnuje

nepřiměřené tělesné tresty), Münchhausenův syndrom v zastoupení (rodiče předstírají nebo vyvolávají u dítěte nejrůznější somatické potíže a jejich příznaky.

Poté si vynucují opakovaná lékařská vyšetření a vyžadují léčbu dítěte, aby uspokojili vlastní psychické potřeby). Dále se sem řadí zneužívání dítěte pro uspokojení vlastních potřeb v rodinném prostředí i mimo něj. Jde především o zneužívání dětí k fyzicky náročné práci, sexuální zneužívání, ekonomické zneužívání, při němž je dítě většinou vlastními rodiči nuceno např. ke krádežím (Spravedlnost dětem - sdružení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů 2014).

Zanedbávání a psychická deprivace úzce souvisí se sociálním prostředí a emočním klimatem, v němž dítě vyrůstá. Zanedbávání se vyznačuje především nedostatečnou a nepřiměřenou výživou, hygienou a zdravotní péčí (Krejčířová 2006, s. 287, 288).

1.2 Příčiny vzniku rizikového chování

Ve vývoji každého mladého člověka hraje stěžejní roli několik faktorů.

Za základní považujeme osobnost dítěte jeho genetické faktory a neurobiologické faktory. Dále je důležitá rodina a prostředí, ve kterém vyrůstá, vrstevníci a školní prostředí. Uvedené faktory mohou být pro mladého člověka rizikové nebo protektivní (ochranné) (Charvát, aj. 2012, s. 45, 46). Podle Matouška (1998, s. 20) jsou genetické faktory zakotveny v lidském jednání jako aspekt současnými společenskými vědami stále nedoceněný. Prakticky všechny osobnostní vlastnosti i většina lidských postojů, a dokonce i zájmů je dědičná.

Zásadní význam pro vznik rizikového chování má určitě prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, a lidé, kteří ho obklopují. Ti na něj působí pozitivně, nebo negativně. Nejdůležitější úlohu při formování mladého člověka má rodina¹, která ovlivňuje jedince od narození, předává mu základní hodnoty a tvoří z něj osobnost. Základem je, aby rodiče šli dětem příkladem, zejména by neměli zvýšeně konzumovat alkohol či jiné drogy, nebo to alespoň nedělat v přítomnosti svých dětí.

Dále je vhodné trávit se svými dětmi maximum času nebo alespoň vědět, kde děti

1 Rodina je podle pedagogického slovníku: nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálně – regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu (Průcha, aj. 2003, s. 202).

jsou, s kým a co dělají. Vhodné je stanovení si jasných „rozumných“ pravidel a domluvit se na sankcích při jejich nesplnění. Důležité je budování důvěry v rodině, děti by měly mít oporu v rodičích a vědět, že se jim mohou se vším bez obav svěřit. Otec i matka by měli ve svých dětech posilovat zdravé sebevědomí, za splněný úkol je chválit, nelhat jim a mluvit s nimi vždy narovinu. Neméně důležité je i sociální prostředí. Prostředí, kde mladý člověk vyrůstá, je důležité pro jeho vývoj a pro utváření jeho osobnosti. Důležitou roli také hraje vzdělání a zaměstnání rodičů, jejich začlenění do společenských skupin. Jestliže jsou rodiče drogově závislí, těžko bude jejich potomek drogám odolávat. Dalším faktorem, který může zapříčinit rizikové chování, je rozvod rodičů, jejich hádky, nepřítomnost rodičovské autority či změna příjmů do rodinného rozpočtu. Podle Vágnerové je důležitá přítomnost obou rodičů při výchově. I když vztah s rodičem stejného pohlaví může být dočasně napjatý. Důležitá je přítomnost mužské role hlavně pro chlapce. Otec pro svého syna představuje vzor mužské role. Syn se učí zvládnout svou roli muže nápodobou otce, identifikuje se s ním. Otec je pro něj autoritou, která vyžaduje určité správné chování a matka je oázou lásky a jistoty. Chybí-li však mužský vzor v rodině – neví jak se chovat. Oproti tomu otec, který má na syna příliš velké nároky, může jeho sebevědomí poškodit tím, že ho bude ponižovat a podceňovat a syn se tak bude identifikovat do negativní role. Ve srovnání s výše uvedeným je pak vztah k matce nastaven k odmítání nadměrného „opečovávání“.

Podobné je to i ve vztahu matky a dcery (Vágnerová 2008a, s. 355, 356). Nepříznivá situace je ovšem tam, kde matka vůči dítěti selhává ve své pečovatelské roli a kde otec chybí nebo je hrozivou postavou. Matka má představovat pro dítě lásku a jistotu, a otec má být tou autoritou, jehož přízeň si dítě zaslouží správným chováním (Jedlička 2007, s. 327).

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje chování je styl výchovy.

Výchova je soustavné a systematické působení na jedince (či skupinu), které je zaměřeno na kultivaci prožívání, seberegulaci pak osvojení si příslušnou kulturou vyznávaných hodnot a žádoucích sociálních kompetencí. Jedlička Richard uvádí rozdělení výchovných stylů na hyperprotektivní, autoritářské, libertinské a demokratické (Jedlička 2007, s. 330). Ve vztahu k příčinám rizikovému chování nás budou zajímat první tři jmenované styly výchovy.

Hyperprotektivní výchova (ochraňující) se snaží dítěti vše ulehčit, chrání ho před stresem, nepříjemnostmi, chorobami, zraněními, starostmi. Péče je až přehnaně ochranitelská. Dítě si pak myslí, že všichni jsou tu jen pro něj, aby ho ochraňovali, a vyhýbá se problémům, hledá úlevy a protekce. Tyto děti jsou pak ve stresových podmínkách málo odolné a psychicky lehce zranitelné. Mají-li něco řešit samy, jsou bezradné a čekají na pomoc okolí. Tato výchova pak může vést k závislostnímu rizikovému chování ve smyslu alkoholismu a drogových závislostí, je to pro ně útěk od nepříjemné reality k chvilkové slasti a zdánlivé bezstarostnosti (Jedlička 2007, s. 331, 332).

Opakem je výchova autoritářská, která se vyznačuje bezmeznou poslušností, plněním příkazů a dodržováním zákazů, jednoduše se dá říct, že se dosahuje až vojenského drilu, který v některých případech může přerůst až v týrání. Dítě pak žije v neustálém napětí, co přijde za trest, až něco pokazí, je ustrašené, pasivní a nesamostatné. Nebo se naopak ztotožní s agresorem a chová se k ostatním stejně tvrdě, jako se k němu chovají doma. Takto vychovávané děti trpí často pocity méněcennosti, neurotickými projevy a psychosomatickými projevy. Do školy pak často nechodí, pěstuje se v nich záškoláctví, nebo naopak ve snaze zalíbit se učiteli žalují na ostatní, či jsou původci šikany. Trápením druhých si odreagovávají vlastní ponížení a utvrzují pocit osobní důležitosti i moci nad svou obětí. Dívky ve snaze být dokonalé, touží po určitém společenském postavení a hledají pak odpovídajícího partnera – střídají často partnery a jsou promiskuitní, nebo naopak partner nahrazuje rodiče agresora a mnohdy pak bývají obětí domácího násilí (Jedlička 2007, s. 333).

Nevhodná je i libertinská výchova – příliš volná, kdy mladý člověk má hodně volnosti a začne trávit svůj volný čas s vrstevníky bez dozoru rodičů. Zároveň však ani příliš přísný přístup výchovy není vhodný, dítě se proti němu bouří, mohou nastat např. útěky z domova. Rodiče ponechávají dětem příliš volnosti, nezakazují, nepřikazují, nic nevyžadují, vše nechávají na vůli dítěte. Děti takto vychovávané pak mají problém s respektováním školních pravidel, s tím, aby byly náhle ukázněné. Mohou mít problémy s návykovými látkami, protože omezování a odříkání v nich nikdo záměrně nepěstoval (Jedlička 2007, s. 334).

Poslední je výchova demokratická – základní zásadou rodičů je respekt k osobnosti dítěte, ale rovněž požadavek na sebekázeň a sebekontrolu. Dítě je ukázněné, nebojí se trestů při neúspěchu, nevyžaduje pochvalu a dárky za to, že je poslušné. Výsledkem přiměřeného výchovného tlaku i laskavé zdrženlivosti a tolerance je dospělý člověk, který dokáže uskutečňovat své zájmy, spolupracovat s druhými, umí pracovat systematicky, dokáže milovat, hrát si a znaky rizikového chování se u takto vychovávaných jedinců neprojevují (Jedlička 2007, s. 335).

Vedle rodinného prostředí a stylů výchovy hraje velkou roli vrstevnická skupina, ve které se jedinec pohybuje. Vliv názorů stejně starých dospívajících jedinců jako i snaha se jim vyrovnat, překonat je nebo upoutat jejich pozornost, vede pak velmi často k tomu, že dítě začne např. užívat drogy. Přátelé a způsob trávení volného času s nimi jsou prvním indikátorem konfliktů v dospívání. Pokud tito kamarádi žijí rizikovým životním stylem, představují též zvýšené riziko pro sledovaného jedince. Oldřich Matoušek (1998, s. 83) uvádí, že vrstevnické skupiny mohou jedince směřovat k rizikovému chování tím způsobem, že se vymknou běžným mechanismům sociální kontroly, vytvoří si vlastní hodnotové preference a chovají se vysoce autonomně. Tlak skupiny vrstevníků se uplatňuje mnoha způsoby. Jestliže se mladí lidé ve své partě nudí, popřípadě nemají dostatek prostředků pro zábavu, obstarávají si toto nelegálně, např. kriminalitou. Jedinec – obzvláště ten, který si není zvláště jistý sám sebou, hledá přirozeně jakékoliv cesty, jak dosáhnout mezi vrstevníky obliby, pak mu není zatěžko např. něco pro partu ukrást. Nejrizikovější jsou skupiny mladých, ve kterých je užívání drog jednoznačně normální – a ti, kteří je neužívají, jsou pak odsouzeni k posměchu, ponižování nebo odmítání (Hajný 2001, s. 56).

K rozvoji rizikového chování může přispět také škola. Se školním prostředím souvisí rizikové chování jako např. ztráta zájmu o školu a výuku, která může být způsobena např. častými neúspěchy v procesu vzdělávání. Dalším možným rizikovým jevem je záškoláctví, ale i nadměrné lhaní, krádeže, podvádění, členství v závadové skupině, šikana, kouření, pití alkoholických nápojů, užívání drog.

K rozvoji rizikového chování ve školách přispívá to, že se zde nachází velké množství pubescentů a adolescentů na jednom místě, kteří se ocitají v citlivém a kritickém období dospívání. Domníváme se, že pro dobrý vzájemný vztah mezi

učiteli a žáky je důležité, aby učitelé brali své žáky jako možné partnery. Partnery, se kterými je možno vést dialog, které neberou jako své podřízené. Důležité je i to, že každý vyučující musí vzít v úvahu stupeň psychického a sociálního vývoje žáka, individuální zvláštnosti, jeho věk a prostředí, ze kterého jedinec pochází.

2 Období dospívání

Dospívání neboli adolescence¹je přechodná fáze mezi obdobím dětství a obdobím dospělosti. Jelikož je rizikové chování nejvíce zastoupeno v adolescentním věku, je nezbytné si jej charakterizovat, přestože v pozdějších vývojových fázích projevy rizikového chování víceméně odeznívají. Právě v tomto období mají dospívající zpravidla první zkušenosti s konzumací alkoholu, kouřením cigaret a zkušenostmi s drogami, zejména s marihuanou. Vše je spojeno s touhou vyzkoušet něco nového, což je charakteristické pro toto vývojové období.

Vágnerová (2008b, s. 100) definuje dospívání jako období, které zahrnuje jednu dekádu života, od 10 do 20 let. V tomto období dochází ke komplexní proměně osobnosti ve všech oblastech: somatické, psychické i sociální. Mnohé změny jsou primárně podmíněny biologicky, ale vždycky je významně ovlivňují psychické a sociální faktory, s nimiž jsou ve vzájemné interakci. Tělo je důležitou součástí identity dospívajícího. Zevnějšek se stává cílem i prostředkem. Dospívající si své tělesné změny uvědomuje a potřebuje se líbit nejenom sám sobě, ale hlavně svému okolí, potřebuje toto vědomí k tomu, aby se ubezpečil o své hodnotě a dosáhl tak určité prestiže ve společnosti. Může to být také určitý prostředek k tomu, jak vyjádřit okolí kým je, či kým touží být (např. tendence k uniformitě nebo napodobování aktuálního symbolu krásy) (Vágnerová 2008a, s 328, 329).

Období dospívání dělíme vývojově na dvě období.

1 Adolescence je z latinského slova adolescére, což znamená dospívat, mohutnět. Tento termín není v odborné literatuře jednotný. V české literatuře je to období mezi pubescencí, která se vyděluje jako samostatná fáze, a ranou dospělostí; nástup sekundárních pohlavních znaků, dosažení pohlavní zralosti, dozrávání rozumových schopností a dotváření celistvosti osobnosti; u dívek mezi 12. a 18.

rokem. V anglické literatuře adolescencí nazývají celé dospívání včetně období, které u nás označujeme jako pubescence (Hartl, aj. 2010, s. 13).

Pubescence neboli puberta, je období, kdy se z dítěte stává biologicky zralý dospělý, který je schopný reprodukce; k období pohlavního dospívání patří kromě prvních menses a první poluce i kritičnost, kolísání nálad, citů, pocity nejistoty, sebepodceňování; u nás začíná mezi 12. A 15. rokem (Hartl, aj. 2010, s. 479).

Prvním obdobím je raná adolescence (puberta), která trvá přibližně od 11 do 15 let. Hlavním znakem je pohlavní zralost a ukončení povinné školní docházky.

Nejnápadnější změnou je tělesné dospívání spojené s pohlavním dozráváním.

V souvislosti s tím se mění zevnějšek dospívajícího a stává se podnětem ke změně sebepojetí i reakcí okolí. Velký význam pro dítě mají v tomto období vrstevníci, s nimiž se ztotožňuje. Pro toto období je důležité přátelství. Je to období, které je charakteristické taktéž prvními láskami (Vágnerová 2008a, s. 323, 324). Nielsen Sobotková, aj. (2014, s. 27) dodává, že v tomto období nastávají významné změny v kognitivním vývoji, začíná se rozvíjet abstraktní myšlení, zvyšuje se vědomí kompetence a z toho vyplývající pocit autonomie¹.

Druhým obdobím je pozdní adolescence, která trvá cca od 15–20 let. Pro toto období je charakteristická ekonomická nezávislost a nástup do práce (což se netýká např. vysokoškolských studentů). V této době obvykle dochází i k prvnímu pohlavnímu styku. Pozdní adolescence je jakési přechodné období, které člověku slouží k urovnání si vlastních hodnot, postojů a cílů, aby následně dokázal dobře nakládat se dvěma základními atributy dospělosti – se svobodou a odpovědností.

V této fázi se dotváří identita – dospělý jedinec v optimálním případě ví, kým je – tedy zná své vlastnosti, své silné a slabé stránky, je si vědom limitů svých možností a vytyčil si realistické cíle (faktem zůstává, že k takovémuto poznání nedojde spousta lidí za celý svůj život). Rozvíjejí se i vztahy s vrstevníky, především v oblasti partnerství. V 18 letech dosahuje adolescent plnoletosti, což je jeden z mezníků dospělosti (Vágnerová 2008a, s. 325).

Jan Čáp ve své publikace uvádí, že přechodem z puberty do adolescence dochází ke zklidnění vztahů mezi dětmi a jejich rodiči, což má ovšem spojitost i s tím, že se rodiče dokázali změnit a pochopili změnu ve vývoji svého dítěte (Čáp, aj. 2001, s. 237).

Josef Langmeier (1991, s. 129) tvrdí, že období dospívání lze vymezit jako životní úsek ohraničený na jedné straně prvními známkami pohlavního zrání

1 Autonomie svébytnost, nezávislost, funkční samostatnost; projevuje se prvně v období vzdoru, kdy si dítě uvědomuje svébytnost své osobnosti, poté v adolescenci, kdy se jedinec snaží zbavit závislosti na rodině, získat sebedůvěru, nezávislost, možnost rozhodovat o vlastním životě (Hartl, aj., 2010, s. 56).

(zejména objevením prvních sekundárních pohlavních znaků) a více nebo méně vyznačenou akcelerací růstu, na druhé straně dovršením plné pohlavní zralosti (plné reprodukční schopnosti) a dokončením tělesného růstu. V období dospívání si člověk začíná uvědomovat svou osobnost a svou jedinečnost. Bouří se proti jakékoliv autoritě, nejvíc však proti té rodičovské. Časté jsou změny nálad, dochází k výkyvům v chování jak doma, tak i ve škole. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho generaci. Mladý člověk začíná poznávat přátelství, lásku, ale bohužel i násilí. Neustále pozoruje sám sebe a změny na svém těle. Vše, co bylo do této doby normální a přirozené, se začíná jevit jako velký problém. Jedinec hledá sám sebe, hledá svůj styl oblékání, chování, zábavy atd., přičemž často odmítá podřízené postavení, jakoukoliv autoritu, jako jsou rodiče, učitele neguje. Začíná k nim být velmi kritický a nadřazenou pozici je ochoten tolerovat jenom tehdy, když je přesvědčen, že si ji zaslouží. Rozhodnutí a názory těchto autorit není schopen akceptovat zcela bezvýhradně, nýbrž o nich přemýšlí, ale hlavně diskutuje a hledá názor, kterým by se odlišil. Velmi časté jsou nekonečné polemiky např. s rodiči.

Adolescenta tyto diskuze uspokojují, protože potvrzují hodnotu jeho vlastních schopností. Toto dohadování se s autoritou je typickým znakem dospívání, je to jistý druh tréninku, který adolescentovi pomáhá ukázat jeho kvalitu, jeho skutečné já. Je to v podstatě takové soupeření (jako ve sportu).

Vágnerová dále uvádí, že získání vlastní identity může být pro mnohé velice těžké. Jedinec potřebuje získat sebeúctu, potřebuje si potvrdit své pravomoci, ne pokaždé toho lze dosáhnout sociálně přijatelnými aktivitami. Potom se tak děje činností nežádoucí, v nevhodné společnosti, protože lepší varianta není dostupná (respektive se to tak subjektivně jeví). V podstatě se formuje nový člověk, který si může být velmi nejistý v mezilidských vztazích, ale zároveň také může být nespokojený sám se sebou. To znamená, pokud je člověk nejistý sám se sebou, snižuje se mu sebevědomí a začíná být agresivní nebo bezohledný, je to takový obranný mechanismus, kompenzuje si tím svá slabá místa. Experimentuje ve vztazích jak s vrstevníky, tak s dospělými. Po materiální stránce touží mít vše, na co si vzpomene a většinou to musí mít i hned. S tím souvisí potřeba vlastních prostředků, kterou ne každý rodič může naplnit (Vágnerová 2008b, s. 100–121).

Adolescence je velmi složitou fází života, se kterou se mladý člověk nemusí úplně vždy vyrovnat dobře. Adolescenti velmi špatně snáší svízelné situace, nemají dostatečně dobře dozrálou psychiku a špatné vyrovnání se s náročnou situací může vyústit až v rizikové formy chování. Nejčastěji se v těchto situacích jedná o konzumaci alkoholu, kouření a v nejtěžších případech i užívání drog. Důležitou součástí prevence rizikového chování je podle našeho názoru rodina. Pokud člověk neprošel plnohodnotnou socializací v rodině, má omezené možnosti vyrovnání se se svým sebehodnocením a snáze tak podlehne vlivu návykových látek.

Závislost na návykových látkách se u mladistvých vytváří velmi rychle. Svou roli sehrávají dědičné vlivy, sociální zázemí a prostor, ve kterém se člověk pohybuje. Nejdůležitějším prostředím je beze sporu parta, vrstevnická skupina a škola. Mezi rizikové faktory zvyšující vznik závislostí můžeme např. zařadit neúplnou rodinu, nižší vzdělání rodičů, avšak i rodiny intelektuálů, které svým dětem nevěnují dostatečnou pozornost a péči. Dle našeho názoru je to období plné rozporů, ale zároveň velmi náročné jak pro samotného mladého člověka, tak i pro jeho široké okolí. Toto období znamená pro „děti“ konec dětství. Je to období, které neprožívá jen onen "skoro" dospělý člověk, ale i celá jeho rodina a blízké okolí.

3 Prevence rizikového chování ve školství

Pojem „prevence“ (z lat. praevenire, předcházet) si můžeme vysvětlit jako opatření, která jsou učiněná dopředu. Za prevenci rizikového chování považujeme jakékoli typy výchovných, vzdělávacích, zdravotních, sociálních či jiných intervencí směřujících k předcházení výskytu rizikového chování, zamezujících jeho další progresi, zmírňujících již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky (Miovský, aj. 2010, s. 24). Řadíme sem veškerá opatření, která nám předcházejí a minimalizují ty jevy, které máme spojené se závislostním chováním či s nabídkou návykových látek a samozřejmě i s jejími důsledky (Sekot 2010, s. 22, 23). Také volba cílové skupiny určuje nejvhodnější preventivní strategii, nejvhodnější prostředí pro ni a okruh osob, které má kromě dítěte zahrnovat. Čím větší prostředí, v nichž se cílová skupina zdržuje, preventivní program zahrnuje, tím větší je naděje na její ovlivnění (Matoušek, aj. 1998, s. 262).

Cílovou skupinu pro práci v primární prevenci ve školství tvoří děti, mládež a mladí