PROJEVY ŠIKANY NA VYBRANÝCH STŘEDNÍCH ODBORNÝCH UČILIŠTÍCH NA DĚČÍNSKU
Bakalářská práce
Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice
Studijní obor: 7504R100 – Učitelství odborných předmětů
Autor práce: Bc. Eva Franzová
Vedoucí práce: doc. PhDr. Tomáš Kasper, Ph.D.
Liberec 2014
Anotace
Bakalářská práce je zaměřena na problematiku šikany na středních odborných učilištích.
Práce je rozdělena na dvě části – teoretická a praktická. V teoretické části se nachází informace obecného charakteru. Teoretická část je zaměřena na vymezení pojmu šikana, definování účastníků šikany, krátký popis vyšetřování a dílčí léčby šikany a popis psychické šikany. V neposlední řadě je teoretická část krátce zaměřena na středoškolskou mládež, její životní styl a postoje a popis adolescence vycházející z vývojové psychologie.
V závěru teoretické části je uvedeno krátké vymezení a popsání středního odborného učiliště.
Praktická část bakalářské práce byla vypracována formou dotazníkového šetření provedeného na třech středních odborných učilištích na Děčínsku. Předmětem výzkumu bylo porovnání projevů šikany na vybraných středních odborných učilištích s převahou dívek žaček a vybraných středních odborných učilištích s převahou chlapců žáků.
Pro praktickou část byly stanoveny předpoklady zkoumající závislost složení kolektivu na formě šikany.
Klíčová slova
Šikana, účastníci šikany, vyšetřování a léčba šikany, psychická šikana, středoškolská mládež, střední odborné učiliště, dívčí šikana, chlapecká šikana
Annotation
The bachelor thesis deals with the issue of bullying at the secondary vocational schools.
The thesis is divided in two parts – theoretical and practical. General information can be found in the theoretical part. The theoretical part is focused on defining the concept of bullying and the participants of bullying, a short description of investigation, a partial treatment of bullying and a description of psychological bullying. Secondly, the theoretical part is focused on teenagers at the high schools, their lifestyle and attitudes and the description of adolescence based on the developmental psychology. The end of the theoretical part includes a short definition and a description of the secondary vocational school.
The practical part of the bachelor thesis was made as a questionnaire survey carried out on three secondary vocational schools in Děčín region. The subject of research was a comparison of the symptoms of bullying on the selected secondary vocational schools with a predominance of female students and the selected secondary vocational schools with a predominance of male students. The assumptions which were used for the investigating of dependence of the collective composition on the type of bullying were determined in the practical part.
Key words
Bullying, participants of bullying, investigation and treatment of bullying, psychological bullying, teenagers at the high school, secondary vocational school, female bullying, male bullying
6
Obsah
Seznam grafů ... 8
Seznam tabulek ... 9
Úvod ... 10
I. TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1. Šikana ... 12
1.1 Trojrozměrný praktický pohled na šikanování ... 13
1.1.1 Šikanování jako nemocné chování ... 13
1.1.2 Šikanování jako závislost ... 15
1.1.3 Šikanování jako porucha vztahů ve skupině... 16
1.2 Účastníci šikany ... 19
1.2.1 Agresor ... 19
1.2.2 Oběť ... 22
1.2.3 Svědci ... 24
1.3 Vyšetřování a dílčí léčba šikany ... 25
1.3.1 První pomoc ... 26
1.4 Psychická šikana ... 27
1.4.1 Dívčí šikana ... 28
2. Středoškolská mládež ... 29
2.1 Adolescence ... 29
2.2 Životní styl a postoje středoškolské mládeže ... 30
3. Střední odborné učiliště ... 32
II. PRAKTICKÁ ČÁST ... 34
4. Příprava výzkumu ... 35
4.1 Výzkumný problém ... 35
4.2 Cíl výzkumu ... 35
4.3 Stanovení předpokladů ... 35
4.4 Metoda výzkumu ... 36
7
4.5 Výzkumný vzorek ... 37
4.6 Sběr a analýza dat ... 38
5. Analýza a výsledky výzkumu ... 39
5.1 Analýza identifikačních položek ... 39
5.2 Analýza výzkumných položek ... 42
5.3 Závislosti vybraných položek ... 58
5.3.1 Závislost pohlaví agresora na formě šikany ... 58
5.3.2 Závislost pohlaví agresora na pohlaví oběti šikany ... 59
5.3.3 Závislost chlapeckého a dívčího kolektivu na formě šikany ... 60
5.4 Vyhodnocení předpokladů ... 61
5.5 Interpretace a závěrečné shrnutí výzkumu ... 63
Závěr ... 67
Seznam použité literatury ... 68
Seznam příloh ... 70
8
Seznam grafů
Graf 1: Pohlaví respondentů Graf 2: Věk respondentů Graf 3: Obor studia Graf 4: Studovaný ročník Graf 5: Jistota v kolektivu
Graf 6: Kamarád/kamarádka v kolektivu Graf 7: Příslušnost k partě
Graf 8: Kolektiv
Graf 9: Narušení kolektivu
Graf 10: Kontakt se spolužákem narušujícím jistotu Graf 11: Svědci šikany
Graf 12: Projevy šikany v dívčím a chlapeckém kolektivu Graf 13: Četnost ubližování
Graf 14: Místo šikanování Graf 15: Pohlaví agresora
Graf 16: Pohlaví a počet agresorů Graf 17: Svěření se se šikanou
Graf 18: Komu by se šikanovaní žáci svěřili Graf 19: Komu se šikanovaní žáci svěřili Graf 20: Pomoc šikanovanému žákovi Graf 21: Potrestání agresora
9
Seznam tabulek
Tabulka 1: Mapa vnějších projevů šikanování Tabulka 2: Výzkumné položky a jejich úkoly Tabulka 3: Odpovědi na položky č. 12 – 14
Tabulka 4: Závislost pohlaví agresora na formě šikany
Tabulka 5: Závislost pohlaví agresora na pohlaví oběti šikany Tabulka 6: Závislost kolektivu na formě šikany
10
Úvod
Tématem mé bakalářské práce jsou projevy šikany na vybraných středních odborných učilištích na Děčínsku. Toto téma jsem si vybrala z důvodu častého výskytu šikany na učňovských oborech. Vlastní zkušenost s šikanováním poznamená jedince na celý život a v nitru jedince zanechá hlubokou rýhu, která může být jen velice těžko zahlazena.
V dnešní uspěchané době si rodiče nevšímají varovným náznaků šikanování a ve většině případů na dítěti nic nepoznají, v případě psychické šikany je rozpoznání varovných náznaků mnohem složitější. Rodiče žijící v uspěchané době nemají většinou čas na výchovu dětí a předávání jim hodnot a postojů a tato povinnost přechází na školu a její učitele. Přitom by stačilo, aby učitelé obezřetněji sledovali třídní a školní klima, příznaky šikany řešili v jejich počátku a správně nastavili prevenci šikany.
Neméně důležité je žáky informovat, jak se při setkání se šikanou zachovat, kde mohou nalézt pomoc, na koho se mohou obrátit a jak se šikaně ubránit. Šikanování je velice závažným a komplikovaným jevem a z toho důvodu se stává prevence a řešení předmětem práce psychologů a speciálních pedagogů. V současné době přibývá na našem každém kroku brutality, bezohlednosti a netolerance, proto se není možné divit faktu, že šikanování začíná ve stále nižším věku a s účastníky šikany se nese celý život.
O šikaně již bylo vydáno mnoho publikací a knih, proto se může zdát lehké toto téma přehledně zpracovat. Opak je pravdou, téma šikany je velice obsáhlé a je důležité se v něm důkladněá zorientovat. Teoretickou část bakalářské práce jsem pojala z hlediska obecného popisu a stručného nastínění problematiky. Teoretická část obsahuje definování šikany včetně šikany psychické, popsání účastníků šikany a vyšetřování a dílčí léčbu šikany.
Neméně důležité je popsání středoškolské mládeže, jejího životního stylu a postojů a popis středního odborného učiliště. Cílem praktické části je zjištění projevů šikany na vybraných středních odborných učilištích s převahou chlapců žáků oproti vybraným středním odborným učilištím s převahou dívek žaček v mikroregionu Děčín.
11
I. TEORETICKÁ ČÁST
12
1. Šikana
Šikana je v současné době velkým problémem napříč společností. Definic tohoto sociálně patologického jevu je několik. V následujícím textu je uvedeno několik vysvětlení od různých autorů.
„Šikanování je úmyslná snaha získat psychologickou nebo společenskou a hmotnou výhodu nad jinými jedinci prostřednictvím ubližování, hrozeb, výsměchu a zastrašování.
Šikanování probíhá jak v prostorách školy, tak mimo ni a může postihnout děti každého věku, od počátku až do konce školní docházky.“ (Fontana, 1997, s. 302)
„Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně.
Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však obvykle neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibližně stejně fyzicky vybavených soupeřů.“ (Říčan, 1995, s. 26)
„Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.“ (Říčan, Janošová, 2010, s. 21)
„Šikana – jeden nebo více žáků úmyslně a většinou opakovaně týrá spolužáka nebo spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“ (Martínek, 2009, s. 109)
„Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“ (Kolář, 1997, s. 20)
Šikanu můžeme charakterizovat následujícími body:
Ubližování mezi těmi, kteří jsou ve stejném postavení (ve školním prostředí tedy mezi žáky).
Mezi agresorem a obětí je osobní asymetrický vztah. Oběť ví, kdo je agresorem, a bojí se ho.
13
Oběť šikany se nemůže nebo je neschopná se bránit. Neschopnost bránit se může být dána určitým handicapem postiženého, tělesnou slabostí a nešikovností, invaliditou, opožděným rozumovým vývojem či neurotickou plachostí.
Nebo převahou agresorů, kteří oběť lehce přemohou.
Šikanou se myslí opakované ubližování. Oběť trpí často celé měsíce nebo dokonce celá léta. V případě zvlášť krutého ublížení je možno za šikanu označit i jednotlivou událost, která se stala poprvé.
1.1 Trojrozměrný praktický pohled na šikanování
Další text vychází z trojrozměrného praktického pohledu na šikanování publikovaném v knize Nová cesta k léčbě šikany od Dr. Michala Koláře. V tomto trojrozměrném modelu šikanování je fenomén chápán jako nemocné chování, závislost a těžká porucha vztahů.
1.1.1 Šikanování jako nemocné chování
Kolář (2011, s. 32) definuje vnější rysy šikanování následovně: „Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“
Projevy šikany mohou být rozčleněny do následujících kategorií:
fyzická agrese a používání zbraní,
slovní agrese a zastrašování zbraněmi,
krádeže, ničení a manipulace s věcmi,
násilné a manipulativní příkazy,
zraňování izolací, oklikou a „uměleckými“ výtvory.
Pro lepší pochopení jsou v následujících bodech uvedeny některé projevy učňovské šikany:
Agresoři vrážejí oběti špendlíky do hýždí až po hlavičku, případně do ní „malým pícháním“ bodají špendlíky či kružítkem, až jí teče krev; házejí šipkami na živý terč nebo oběť bolestivě píchají tužkou.
Agresoři se zcela vážně pokoušejí oběť vyhodit z okna, shodit z mostu apod.
Oběť je chycena za nohy a roztahována, dokud neudělá, co je agresory požadováno.
Oběti je vyhrožováno zabitím, mučením nebo násilím.
14
Oběti je vyhrožováno nepřímo, anonymně, po telefonu.
Oběť je zastrašována zbraněmi.
Agresoři berou oběti peníze, zabavují výplaty.
Agresoři trhají a ničí oběti oblečení.
Agresoři si přivlastňují nejrůznější věci oběti.
Oběť je násilím donucena klečet před agresory a prosit je o milost.
Oběti je přikázáno odtlačit auto, které předtím musela nakreslit na tabuli.
Spolužáci oběť ignorují, neodpovídají na její pozdrav, na prosbu nereagují, dělají, že neslyší.
Když si oběť přisedne ke stolu při obědě, tak si všichni štítivě odsednou jinam.
(Kolář, 2011, s. 32-35)
V důsledku toho, že se šikana děje většinou v nepřítomnosti pedagoga, je velice těžké ji vypozorovat. Větší naději rozpoznání šikany dávají varovné znaky šikanování, které mohou být rozděleny na přímé a nepřímé znaky šikanování. Mezi přímé znaky šikanování může být zařazeno:
Nevhodné poznámky na adresu žáka, ponižující nadávky nebo přezdívka.
Nátlak na žáka, aby odevzdával agresorovi věcné nebo peněžní dary.
Rvačky, v nichž jeden z účastníků je znatelně silnější než druhý.
Nátlak na žáka k realizaci nemorálních až trestných činů.
Strkání, honění, rány, kopání, šťouchání, u kterého je zřejmé, že napadený útok neoplácí.
Společnost by neměla podceňovat ani nepřímé znaky šikanování:
Žák v době přestávky často sedí sám, nikdo se s ním nebaví, vyhledává společnost učitelů.
Prospěch žáka se nevysvětlitelně zhoršil.
Oběť šikany vyhledává důvody pro nepřítomnost ve škole.
Oběť často obměňuje cesty do školy a ze školy.
Při týmových hrách je oběť šikany vybírána do týmu mezi posledními.
Žák postrádá věci, jejichž ztrátu nedokáže vysvětlit.
Oběť nedokáže vysvětlit modřiny, škrábance, odřeniny a další poranění. (MŠMT, 2010, s. 53-54)
15
Přímé ani nepřímé znaky šikanování by neměly být podceňovány a měly by být vždy náležitě prověřeny.
Dle Koláře (2005, s. 32) je nejpraktičtější tzv. trojdimenzionální mapa, která projevy šikany člení na:
1. přímé a nepřímé, 2. fyzické a verbální, 3. aktivní a pasivní.
Kombinací těchto tří dimenzí vznikne osm druhů šikanování (zapsané v Tabulce 1), které umožňují postihnout odlišnosti u různých typů šikanování. Kateřina Vágnerová toto rozdělení nazývá ve své publikaci tzv. trojdimenzionální mapou.
Tabulka 1: Mapa vnějších projevů šikanování Druh šikanování Příklady projevů
Fyzické aktivní přímé Útočníci oběť škrtí, věší, kopou, fackují.
Fyzické aktivní nepřímé Kápo pošle nohsledy, aby oběť okradli, zbili. Oběti jsou ničeny nebo schovány věci.
Fyzické pasivní přímé Agresor fyzicky brání v dosahování cílů – nedovolí oběti, aby si sedla do lavice.
Fyzické pasivní nepřímé Agresor odmítne splnit oprávněné požadavky oběti – oběť na její požádání odmítne pustit ze třídy na záchod.
Verbální aktivní přímé Nadávky, urážení, zesměšňování.
Verbální aktivní nepřímé Agresor rozšiřuje o oběti pomluvy. Lze sem zařadit také tzv. symbolickou agresi, která může být vyjádřena pomocí kreseb, básní, apod.
Verbální pasivní přímé Agresor neodpovídá na pozdrav nebo otázky, ignoruje oběť.
Verbální pasivní nepřímé Oběť je nespravedlivě obviněna z něčeho, co udělal agresor, a spolužáci se oběti nezastanou.
Zdroj: Vágnerová, 2011, s. 74-75
1.1.2 Šikanování jako závislost
Druhý pohled na šikanování již není vnějšímu pozorování přístupný. Jedná se o vzájemnou vazbu mezi agresorem a obětí, kdy útočník a oběť jsou na sobě závislí a navzájem se
16
potřebují. V praxi se také vyskytuje pouze jednostranná závislost, jak ze strany oběti, tak ze strany agresora. Avšak splňuje podmínku nerovnosti vztahu.
Žáci se ve většině skupin dělí na silné (ti, kteří reagují silově a svůj strach skryjí tím, že ho vyvolají v těch druhých) a slabé (ti, kteří jsou strachem tak ochromeni že ukáží všechny slabosti, které chtějí zakrýt). V závislosti na diferenciaci na silné a slabé vzniká mezi těmito dvěma skupinami silná oboustranná vazba.
Pro agresora je ovládání a lámání vůle oběti slastí. Na přísun slasti si navykne tak moc, že je nucen ke zdokonalování a stupňování utrpení oběti. Agresor má nutkání stále více šikanovat, aby se mu dostávala potřebovaná dávka slasti.
Oběť hraje hru na „slabého“, snaží se vyhovět „silným“ spolužákům, zejména v případě, kdy jsou obdivováni ostatními. Pokud brutalita agresorů překročí určitou hranici, dojde u oběti většinou k prolomení křehké obrany vůči tělesné a psychické bolesti. Nezřídka to v oběti vyvolá sebeobviňování, pocity viny a bezmoc. Ve vzácných případech může být následkem i silná forma závislosti, kdy se oběť identifikuje s agresorem. Přehnaná identifikace s agresorem se může dokonce přeměnit i v sympatii či lásku (oběť považuje agresora za kamaráda a obdivuje ho). Poslouchá agresora na slovo. (Kolář, 2011 s. 37-45)
1.1.3 Šikanování jako porucha vztahů ve skupině
Třetím fenoménem je pochopení šikany jako onemocnění celé skupiny. Šikanování není pouze záležitostí oběti a agresora, ale celé skupiny, která se zapojuje do šikany buď přímo, nebo nepřímo. Jedná se tedy o těžkou poruchu vztahů skupiny.
Kolář (2011, s. 45-53) definoval pět stádií onemocnění, které vyžadují odlišné způsoby zásahů. Jednotlivá stádia obsahují typickou konstelaci postojů k násilí. Mezi ně patří otevřený nesouhlas, zastrašený nesouhlas, lhostejnost, ambivalence, sympatizování a souhlasný postoj.
První stádium: Zdroj ostrakismu
Šikanování se může objevit téměř v každé skupině, podmínky vzniku mohou být zcela běžné a nenápadné. V takovéto třídě bývá kázeň zpravidla dobrá, iniciátory šikany jsou
17
obyčejní žáci a šikanovanými jedinci jsou ti, kteří jsou méně oblíbení nebo vlivní. Stávají se tzv. obětními beránky, černými ovcemi nebo outsidery.
Při tradičním způsobu výchovy přicházejí tito žáci do styku s prvky šikany, tzv. ostrakismem. „Jde o mírné, převážně psychické formy ubližování, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíben a neuznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod.“ (Kolář, 2011, s. 47)
Pokud se ve třídním kolektivu objeví znaky ostrakismu, jedná se již o zárodek šikanování a existuje riziko dalšího nepříznivého vývoje.
Druhé stádium: Přitvrzování manipulace a výskyt fyzické agrese
Pro předcházení negativního jevu šikanování je zapotřebí vytvořit takovou skupinu, ve které existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, žáci mají zároveň negativní vztah k násilí a ubližování slabším. V takovéto skupině pokusy o šikanu neuspějí.
V případě krize ve skupině přerůstá ostrakismus do dalšího stádia. Jestliže jsou žáci ponecháni sami sobě, využívají v obtížných situacích destruktivní způsob řešení problému.
Nejčastěji se jedná o nalezení obětního beránka, na kterém se skupina snaží upevnit svou soudržnost. Agresoři si na obětním beránkovi vybíjí zlost vycházející například z nadcházející písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Obdobně jako ve školním prostředí dochází ke stmelování třídního kolektivu i v mimoškolních podmínkách.
Důvodů pro vývoj destruktivních vztahů je více a navzájem se mohou podmiňovat. Jestliže je imunita třídního kolektivu vůči šikaně nějakým způsobem oslabena, je šikana trpěna a je téměř jisté, že při souhře dalších okolností, může růst do pokročilých stupňů skupinové destrukce.
Třetí stádium: Klíčový moment – vytvoření jádra agresorů
Jestliže se v této fázi nezačne bojovat proti přitvrzeným manipulacím a počáteční fyzické agresi jednotlivců, utvoří se skupina agresorů. Tito agresoři začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. Nejsnazšími obětmi jsou pro ně ti, kteří jsou již osvědčeným objektem ostrakizování, tedy ti, kteří jsou slabí.
18
Skupina se v tomto stádiu rozděluje na podskupiny a záleží na tom, která z těchto podskupin je silnější. Pokud se nezformuje pozitivní podskupina, která by se vyrovnala podskupině negativní, může nadvláda agresorů pokračovat.
Čtvrté stádium: Většina přijímá normy agresorů
Jestliže se ve skupině nenajde silná pozitivní podskupina, může činnost agresorů pokračovat a „vzkvétat“. Třídní kolektiv přijímá normy agresorů, které se stávají nepsaným zákonem. U členů přemožené podskupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která podléhá normám vůdců. Mírní a ukáznění žáci se začínají chovat krutě, aktivně se účastní šikanování spolužáků a prožívají při tom pocit uspokojení.
Páté stádium: Totalita neboli dokonalá šikana
Páté stádium může být nazýváno také stádiem vykořisťování, kdy celý nebo téměř celý třídní kolektiv přijímá normy agresorů a respektuje je. Žáci se rozdělují na dvě skupiny – otrokáře a otroky. Velice často otrokáři sami sebe označují jako nadlidi nebo krále, kdežto otroci jsou pro ně podlidmi, poddanými nebo nevolníky. Otrokáři zneužívají otroky citově i materiálně, využívají jejich rozumových schopností a školních znalostí.
„Čas pracuje převážně pro nárůst a zdokonalování násilí. Otrokáři ztrácejí poslední zbytky zábran, smysl pro realitu, jsou nutkáni k opakovanému násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu s jeho ideologií pánů a otroků.“ (Kolář, 2011, s. 52)
Postupně třídní kolektiv začíná přijímat ideologii násilí, v níž není místo pro soucit ani pro pocit viny. Neutrální nebo mírně nesouhlasící žáci začínají zainteresovaně pozorovat situaci, případně se do šikanování slabších jedinců zapojují aktivně.
Otroci jsou na otrokářích stále závislejší a ochotní dělat cokoliv, co jim otrokář nařídí.
Situaci řeší absencí ve škole, nemocí, přestupem na jinou školu a v nejhorším případě sebevraždou.
Poslední fází pátého stádia je prorůstání násilí do školní struktury. Tato fáze se vyskytuje nejčastěji ve věznicích, vojenském prostředí nebo výchovných ústavech pro mládež.
V mírnější podobě se vyskytuje i ve školním prostředí, kdy je otrokářem předseda třídy,
19
žák s výborným prospěchem, který pomáhá učiteli. Pro učitele je nedotknutelný.
A jakékoli volání o pomoc slabším žákem je přehlíženo. (Kolář, 2011, s. 45-53)
1.2 Účastníci šikany
Za základní protagonisty sociálně patologického jevu šikanování lze považovat agresora, oběť a přihlížející. Šikana může být záležitostí celé skupiny ale i jednotlivce.
V následujících podkapitolách budou účastníci šikany blíže popsáni.
1.2.1 Agresor
Sklony k agresivnímu chování se vytvářejí podle odborníků již v předškolním věku, kdy určitou roli hraje nejen impulzivita, vznětlivost a snížená schopnost odhadnout následky svého jednání, ale především styl výchovy v rodině. Nejvíce dítě podle Říčana (1995, s. 33) poškodí „nedostatek vřelého zájmu, citový chlad, ponižování, lhostejnost až nepřátelství, prudké výbuchy negativních citů nebo dokonce nenávist. K tomu často přistupuje fyzické i psychické násilí: bití, kruté tělesné tresty, nadávky, ponižování.“
Michal Kolář rozděluje agresory do těchto typů:
1. typ – „Hrubián“
„Hrubý, primitivní, impulsivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy, narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost.
Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování ostatních.“ (Kolář, 2005, s. 86) Specifika výchovy: V rodině agresora se velice často objevuje brutalita a agresivita ze strany rodičů, útočník vidí takové chování doma a považuje ho za naprosto normální, na obětech si vybíjí svou zlost. (Kolář, 2005, s. 86)
2. typ – „Slušňák“
„Velmi slušný, kultivovaný, sevřený, úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu.
Vnější forma šikanování: násilí a mučení je cílené a rafinované, děje se spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědků.
20
Specifika rodinné výchovy: časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky.“ (Kolář, 2005, s. 86-87)
3. typ – „Srandista“
„Optimistický se smyslem pro humor, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný.
Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních, patrná snaha vypíchnout zábavné stránky.“ (Kolář, 2005, s. 87)
Specifika rodinné výchovy: U výchovy nebyla zjištěna žádná specifika, v obecnější rovině bylo zaznamenáno dlouhodobé neuspokojování citových potřeb dítěte. Rodině také chybí duchovní a mravní hodnoty. V rodině lze předpokládat ironii a sarkasmus včetně „černého humoru“. (Kolář, 2005, s. 87).
Typologie agresorů podle Zdeňka Martínka:
Agresor hrubý, fyzický:
Jedná se o jedince, který k týrání své oběti používá fyzické převahy a síly, oběti jsou často mláceny, páleny a škrceny. Agresor prahne po jejich fyzickém utrpení. Tento typ agresora většinou zažívá podobné chování doma od svých rodičů. Za prohřešky bývá velice tvrdě trestán a ve třídním kolektivu trestá oběti za to, co se jemu samotnému nelíbí a je mu nepříjemné.
Agresor jemný, kultivovaný:
Jemný a kultivovaný agresor se chová k dospělým lidem a učitelům velice slušně, je ochotný pomáhat a pro učitele je to oblíbený žák. Agresor vyrůstá převážně v rodině s velice tvrdou výchovou, která se blíží vojenskému drilu. Dítě je doma pod neustálým dohledem, musí plnit všechny příkazy rodičů a jeho svobodná vůle je utlačována. Prožívá stav zvýšeného napětí, který musí někde kompenzovat. Je iniciátorem poměrně tvrdé šikany, avšak nikdy neubližuje oběti sám, má své komplice, kteří veškerou „špinavou“
práci odvedou za něj.
Agresor srandista:
Agresor srandista je jedinec, jenž je pro učitele poměrně příjemný. Nepřipouští si žádnou zodpovědnost a starosti. Překážky si nebere nijak k srdci, a pokud se nějaká překážka objeví, obchází ji. V průběhu nudných hodin dokáže pronést v pravém okamžiku vtip, který všechny pobaví.
21
Ubližování ostatním spolužákům zakrývá legrací, protože učitel nevidí jasnou převahu srandisty nad obětí ani nepříjemnost pro oběť, nepovažuje tuto legrácku za šikanu. Rodina agresora je většinou volnomyšlenkářská a vedou i dítě tímto stylem. Hranice ve výchově jsou naprosto nejasné. Učitel je pro agresora nutné zlo, které pouze iniciuje problémy.
Agresor spouštějící ekonomickou šikanu:
Agresor spouštějící ekonomickou šikanu je jedinec, jehož rodiče ve výchově preferují nadbytek materiálních věcí. Rodiče svého potomka maximálně podporují a chtějí, aby byl za každou cenu co nejlepší, vždy má každou novinku, aby ve společnosti nezaostával.
Tento typ agresorů má opravdu vše, co si přeje. Rodiče se snaží citovou stránku nahrazovat materiální.
Takovýto postoj se velice snadno přenáší na děti, které mají potom problémy naučit se vážit mezilidských vztahů. Dítě i rodič často odsuzují méně majetné rodiny. Ve školní hierarchii se takovéto děti staví na piedestal na úkor dětí, které jsou talentované a úspěšné ve škole. Děti spouštějící ekonomickou šikanu se dostávají do výběrových tříd, především na přání rodičů, kteří se nezajímají o schopnosti dítěte, ale pouze o prestiž. (Martínek, 2009, s. 136-138)
„Odlišnosti můžeme u agresorů pozorovat také z hlediska jejich pohlaví. Z provedených výzkumů vyplývá, že chlapci při šikaně nedělají rozdíly mezi pohlavím, zatímco dívky se spíše soustředí zase na dívky. Chlapci používají zejména násilí fyzické, výhružky a vydírání a hlavním faktorem je pro ně fyzická nebo psychická slabost oběti. Dívky mají naopak sklon k šikanování psychickému. Nejčastěji využívají intrikování proti oběti, její vytěsňování ze skupiny, pomluvy. Důvodem takového chování bývá nejčastěji získání pozornosti a obdivu ze strany ostatních nebo tzv. školní lásky, kdy se jedná o vzájemné přebírání chlapců.“ (Bendl, 2003, s. 45)
Dle Říčana (1995, s. 33-34) se agresivita vytváří v předškolním věku. Při formování agresivity hrají roli temperamentové dispozice (především vznětlivost, impulsivita a nižší citlivost k možným následkům jednání), ke kterým se musí přidat určitý způsob výchovy.
„Nejvíce patrně dítě poškodí nedostatek vřelého zájmu, citový chlad, ponižování, lhostejnost až nepřátelství, prudké výbuchy negativních citů nebo dokonce nenávist.
22
K tomu často přistupuje fyzické i psychické násilí: bití, kruté tělesné tresty, nadávky, ponižování.“ (Říčan, 1995, s. 33)
Třetí rozhodující roli hraje tolerance k násilí, kterého se dítě dopouští na svých vrstevnících, někdy i podpora a pochvala za násilné jednání od rodiče, který v tomto jednání vidí naprosto normální prostředek k dosahování cílů při jednání s druhými lidmi.
Říčanův výzkum zjistil silnou závislost mezi chováním otce a účastí dítěte na šikaně.
Rodiče zkoumaných agresorů obou pohlaví měli nepřátelské, chladné otce, kteří brzdili autonomii dítěte.
1.2.2 Oběť
Obětí šikany se může stát kdokoliv. Existují určité charakteristiky, pro které je oběť šikanována, např. tělesný či psychický handicap. Dalším spouštěčem šikanování může být rasová odlišnost, osobnost člověka včetně vyjádření jeho individuality stylem oblékání, barva vlasů, tělesná stavba nebo vzhledová odlišnost. Agresoři tyto odlišnosti vyhledávají a svádí na ně své jednání. Oběti jsou často plaché, tiché, úzkostné a mají nízké sebevědomí. Obvykle ustoupí, stáhnou se, jsou zvyklé podřizovat se a můžou trpět měsíce, v některých případech i celá léta.
„Nejčastějšími oběťmi se stávají jedinci odlišující se vzhledově, sociálně nebo s fyzickým viditelným postižením, dále neobratní, bázliví a plaší. Mohou se odlišovat rasově a národnostně, hodnotami, vyznáním, jiným chováním. Stále častěji jsou mezi ně řazeni žáci s vývojovými poruchami učení, případně se smyslovými vadami a žáci ukáznění, bezproblémoví, dodržující školní řád, kteří nad ostatními většinou nějakým způsobem vynikají.“ (Bendl, 2003, s. 46-47)
Kateřina Vágnerová uvádí jako „rizikové faktory a projevy v chování obětí šikany:
Jakákoli odlišnost, která prohlubuje problémy se sebepřijetím, znamená nejistotu a zvyšuje zranitelnost jedince.
Příliš ochranitelská výchova – mazlíčci („mamánci“, „maminkáči“).
Sociální neobratnost, která často způsobuje jejich neoblíbenost.
Osobnostní výjimečnost a nadání.
23
Preference alternativního životního stylu v rodině. Projevy až bezhraniční ochoty pomáhat a sloužit a odpor k jakémukoli násilí.
Projevované náboženské postoje.
Emoční labilita.
Zdravotní, případně psychický handicap.
Příslušnost k minoritě a skupinám imigrantů.
Sociálně znevýhodněné prostředí.
Stav související s přestupem do nové skupiny.“ (Vágnerová, 2011, s. 86-87)
Michal Kolář rozděluje oběti do těchto typů:
1. typ - oběti „slabé“, které jsou tělesně nebo psychicky handicapované, 2. typ – oběti „silné“ a náhodné,
3. typ – oběti „deviantní“ a nekonformní,
4. typ – šikanovaní žáci s životním scénářem oběti. (Kolář, 2005, s. 89)
Druhým pohledem na typologii obětí je rozdělení dle Zdeňka Martínka (2009, s. 139-141):
Oběť na první pohled:
Tyto oběti samy o sobě vysílají do okolí signál slabosti, neumí se ve třídě prosadit, většinou sedí zamlklé, osamocené, neumí se bránit počátečním legráckám – utečou, rozbrečí se nebo pouze zuří a vztekají se (to třídu podnítí k legráckám ještě více). Oběti jsou nápadné – jsou slabé, vytáhlé, mají zvláštní barvu vlasů – ukazují slabost a bojácnost.
Tyto děti jsou v rodině od raného věku ochraňovány, rodiče o ně mají přehnaný strach, dávají až moc najevo, jak je okolní svět nebezpečný. Ve většině případů je od dětství ubíjena jejich vlastní aktivita.
Oběť setrvávající dlouhou dobu pod ochranitelskými křídly matek nebo babiček:
Jde o děti, jejichž matky a babičky si nedokáží připustit, že se jejich dítě nebo vnouče stává samostatným. Vidí v něm nesamostatné dítě, které si nedokáže nic zařídit, musí ho hlídat a mít nad ním neustále dohled. Takovýto rodič doprovází dítě ve škole až k lavici a pomáhá mu připravit si veškeré pomůcky, dává dítěti najevo, jak je těžké rozloučit se na celé dopoledne. Pro ostatní žáky je toto chování velice provokativní, protože jsou doma přesvědčováni o samostatnosti.
24 Handicapované děti:
Handicapované děti jsou velice snadnými oběťmi. „Současné školství hodně volá po integraci postižených dětí do základních škol. Proti tomuto trendu nelze nic namítat, zdravá společnost si musí uvědomit, že mezi námi žijí jedinci, kteří neměli to štěstí, aby jejich zdraví bylo zachováno, popř. již na svět přišli s postižením, a naopak i postižený jedinec, pokud se má dobře zařadit do života, se musí naučit žít do jisté míry samostatně mezi zdravou populací. Jestliže má být jeho integrace dobře ošetřena, musí učitel vědět, jaké základní potřeby dané postižení obnáší. Živelná a nepřipravená integrace je spíše pro takové dítě ohrožující. Můžou být například případy, kdy si ostatní děti posílají chlapce na vozíku ve velké rychlosti z jedné strany chodby na druhou. Učitel může mít dojem, že si děti s postiženým krásně hrají, a nepřemýšlí o tom, že chlapec nekřičí radostí, ale hrůzou, že spadne.“ (Martínek, 2009, s. 140)
Učitelské děti:
Učitelské dítě je jednou z nejčastějších obětí, situaci ještě zhoršuje fakt, pokud rodič dítěte učí na stejné škole, kterou dítě navštěvuje, případně dítě i učí. Pozice dítěte je nevýhodná z více úhlů pohledu. Dítěti neprojde to, co spolužákům ano, rodič učitel má veškeré informace z první ruky a kolegové rodiče učitele rádi a často informují o chování dítěte.
Námitka dítěte, že ostatní to dělali také, u rodiče absolutně neobstojí. (Martínek, 2009, s. 141)
Dalším problémem je to, že ostatní děti nevěří učitelskému dítěti, že rodič učitel neřekne dítěti, kdy bude zkoušeno nebo co bude v písemné práci. Dítě má podle spolužáků výhodu.
Aby rodič učitel tomuto mínění spolužáků předešel, nevědomky sklouzne k větší přísnosti na své dítě a tím narušuje vztah rodič – dítě. Problémem může být taky hodnocení ostatních kolegů rodiče. Spolužáci nabývají dojmu, že i tento učitel hodnotí učitelské dítě lépe než ostatní.
1.2.3 Svědci
Za svědky lze považovat ty jedince, kteří probíhající šikanu vidí, vědí o ní, ale nezakročí nebo dokonce agresorovi pomáhají. Převážně jsou za svědky považování především spolužáci, ale v některých případech je možno do skupiny svědků zahrnout také učitele, kteří mají obavu z aktivního zásahu do situace. Někteří svědci se identifikují s obětí, ale ze strachu před agresorem nic neudělají, protože tuší, že by se mohli stát další obětí
25
šikany. V případě, že svědci nevědí jaký postoj k šikaně zaujmout, uchylují se k přijetí šikany jako zcela normální součásti života. (Vašutová a kol., 2010, s. 67)
Ve skupině poznamenané šikanou se projevují následující rysy:
Postoje svědků se pohybují od pasivního nesouhlasu přes nezúčastněnost až po souhlasný postoj, v některých případech až po aktivní účast na šikaně.
Svědci nemají soucit s obětí šikany, protože se jich jeho utrpení dostatečně nedotýká.
Svědci s trýzněním spolužáků nesouhlasí, ale neprojevují žádnou snahu útokům zabránit.
V případě, že svědci pociťují výhrady proti chování agresora, jsou většinou paralyzováni strachem, že se zájem agresora může otočit i na ně.
Především v pokročilejším stádiu šikany svědci hodnotí veškeré chování s ohledem na svůj prospěch. (Vágnerová, 2009, s. 88-89)
1.3 Vyšetřování a dílčí léčba šikany
Vyšetřování a dílčí léčba šikany se řídí podle jednotlivých stádií šikany definovaných Kolářem. Znalost vývoje šikanování umožňuje stanovit nejlepší možnost léčby a pomoci a zároveň zvolit nejvhodnější diagnostické a terapeutické postupy.
Existují zásadní rozdíly ve vyšetřování a léčbě u počátečního (prvního, druhého a třetího stádia) a pokročilého (čtvrté a páté stádium) onemocnění skupiny. Svědky je možno naleznou pouze u prvních třech stádií, u čtvrtého a pátého stádia není možné naleznout svědky a učitel zůstává sám proti všem. Počáteční onemocnění skupiny je možno dále dělit – první dvě stádia, tzv. rozptýlená stádia, jsou charakteristická slabší šikanou, která není řízena, a třetí stádium, kdy existuje skryté jádro agresorů.
Rozptýlená stádia jsou nejsnadněji řešitelná, negativní proces je teprve v zárodku, šikanu lze odvrátit programy osobnostní a sociální výchovy. Druhou možností léčby rozptýlených stádií je metoda usmíření. Léčba třetího stádia již vyžaduje specializovaný program proti šikaně. Toto stádium zvládají léčit ještě odborníci prvního kontaktu, ale je možné léčbu svěřit i specialistům na šikanu.
26
V případě onemocnění skupiny čtvrtým nebo pátým stádiem je nutné rozbít skupinu agresorů a přetvořit na kolektiv, který má naději k uzdravení. Některé případy pokročilé šikany nedokáží vyřešit ani specialisté na šikanu a je možné pouze mírnit škody. (Kolář, 2011, s. 56-57)
V prevenci a samotném odhalování šikany je důležité, aby si učitel vybudoval autoritu a důvěru. Měl by také dát najevo, že bude stát za šikanovanými dětmi. Tento postoj mnohdy přispívá k tomu, aby byla šikana zdárně vyřešena. Učitelé by při prevenci měli podporovat rozvoj spolupráce, toleranci a vzájemnou úctu. (Jedlička, 2011)
1.3.1 První pomoc
První pomoc při šikaně naznačuje kroky potřebné k vyšetření a nápravě šikany. Učitel nejprve musí odhadnout závažnost onemocnění skupiny, podle které se dále odvíjí celý postup první pomoci. Jak již bylo uvedeno výše, šikanu můžeme rozdělit na:
počáteční – první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou a
pokročilou – čtvrtý a pátý stupeň šikanování, kdy jsou normy, hodnoty a postoje vůči šikanování přijaty většinou skupiny nebo všemi členy skupiny.
Úkolem první pomoci je zmapování symptomů šikany. V praxi to znamená, že učitel musí najít odpovědi na následující otázky.
Kdo je obětí, případně kolik je obětí?
Kdo je agresorem a kolik agresorů je? Kdo z nich je iniciátorem, kdo je účastníkem šikanování a kdo je obětí i agresorem?
Co, kdy, kde a jak dělali agresoři konkrétním obětem?
Jak dlouho šikanování trvá?
První pomoc při šikaně má následující kroky:
1. Rozhovory s informátory a oběťmi
Učitel by nejdříve měl vést rozhovor s informátorem, který nastíní učiteli, jak šikanování probíhá. Následuje rozhovor s obětí šikany o průběhu šikany.
27 2. Nalezení vhodných svědků
S pomocí informátora a oběti učitel vytipuje členy skupiny, kteří by byli ochotni dosvědčit šikanování oběti.
3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky
Učitel vede rozhovory s jednotlivými žáky, kteří jsou ochotni pravdivě vypovídat.
V žádném případě by nemělo dojít ke společnému vyšetřování agresorů a svědků.
4. Zajištění ochrany obětem
U počátečních stádií šikanovaní nejsou většinou potřeba mimořádná bezpečnostní opatření.
Oběť se nesmí nikdy ponechat svému osudu.
5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi
Rozhovor s agresory je vždy při první pomoci posledním krokem. Učitel by měl být na tento krok pečlivě připraven, musí znát kdo, koho, jak, kde a jak dlouho šikanoval a musí mít shromážděné důkazy. Pokud učitel nesplní tyto podmínky, je zbytečné vést s agresory jakýkoli rozhovor. Agresoři dostanou pouze zpětnou vazbu o tom, že někdo jejich činnost oznámil, budou hledat informátora a hrozí nebezpečí, že se informátorovi budou chtít pomstít.
Pokročilá šikana vyžaduje vysoce odborné a psychologické postupy, protože není neobvyklé podávání křivých výpovědí, povolání falešných svědků nebo zastrašování svědků. (Kolář, 2005, s. 110-116)
1.4 Psychická šikana
Psychická šikana na rozdíl od fyzické šikany nezanechává jasně viditelné stopy a tím je její odhalení složitější. Velkým problémem je určení, zda se opravdu o šikanu jedná či nejedná.
U psychické šikany je nemožné se opřít o viditelné následky šikanování, jako jsou zranění oběti nebo hmotné škody. Z tohoto důvodu bývá psychická šikana často podceňována.
I odborníkům na šikanu se může stát, že zamění pokročilou psychickou šikanu za počáteční stádium a první tři stádia psychického šikanování zamění za škádlení.
28
1.4.1 Dívčí šikana
U chlapců převažuje přímá, fyzická agrese, zatímco u dívek se nejčastěji vyskytuje psychická podoba šikany. Dívčí šikana má oproti šikaně chlapců tři odlišnosti.
1. Zbraně dívek mají převážně psychickou podobu
V dívčí šikaně se nejčastěji vyskytuje nepřímá a přímá verbální agrese (psychické násilí).
Dívky se mezi sebou zraňují pouze slovem a izolací. Dívčí šikana se dá velice dobře maskovat a motiv ublížit se dokazuje velice těžko. Někdy si motivu ublížit není vědoma ani sama agresorka. Šikanované dívky většinou dlouho netuší, kdo za šikanováním stojí a je velice časté, že agresorku považují za svou nejlepší kamarádku.
2. Šikana se děje v kamarádském převleku
Dívčí šikana se velice často odehrává v kamarádském převleku. Oběť a agresorka spolu tráví volný čas, mají stejné zájmy a v případě, že se oběť agresorce nějakým způsobem znelíbí, přichází na řadu pomsta v podobě šikanování. Existuje ale také možnost, že agresorka se skamarádí s obětí, aby se „kamarádce“ dostala pod kůži a třeba i získala důvěrné informace, které by jí šikanování mohly usnadnit.
3. Častější a intenzivnější závislost mezi ničitelkou a obětí
Kamarádství mezi agresorkou a obětí je pevnou součástí šikany, obě zainteresované se navzájem potřebují. Agresorka zdokonaluje ubližování oběti, současně se oběť nebrání a v podstatě vychází agresorce vstříc, protože ji považuje za svou kamarádku.
Stejně jako je typické pro psychickou šikanu to, že i odborníci na šikanu zamění pokročilou psychickou šikanu za počáteční stádium a první tři stádia psychického šikanování zamění za škádlení, je typická záměna pokročilé dívčí šikany za počáteční stádium a prvních třech stádií dívčí šikany za škádlení.
Při vyšetřování dívčí šikany je důležité si uvědomit, že dívčí přátelství nejsou vždy idylická a jsou často podřízena hierarchii. Záměr ublížit může být skrytý a ani sama agresorka o něm nemusí vědět.
Podkapitola 1.3 Vyšetřování a dílčí léčba šikany platí i pro psychickou a dívčí šikanu.
Avšak odhalení, získání důkazů a nalezení svědků ochotných vypovídat je mnohem obtížnější. (Kolář, 2011, s. 80-82)
29
2. Středoškolská mládež
Bakalářská práce se zabývá šikanou na středních odborných učilištích a z toho důvodu je důležité středoškolskou mládež definovat. Kapitola je rozdělena na dvě části – první část vychází z vývojové psychologie a charakterizuje adolescenci, druhá část pojednává o životním stylu středoškolské mládeže.
2.1 Adolescence
Adolescence je období nastupující po pubertě, přibližně ve věku 15-20 let. Oproti pubertě je adolescence klidnější období, kdy se dokončuje tělesný růst a pokračuje společenské zařazování mladistvých a také jejich přechod do dospělosti.
Toto období zahrnuje dva důležité mezníky sociálního vývoje – ukončení povinné školní docházky a ukončení střední školy vyučením nebo maturitou, nástup do zaměstnání nebo na vysokou školu. Pokračují ve formování identity, ale jsou v přechodné situaci – nejsou ani dětmi a nechtějí jimi být, ale zároveň nejsou ani dospělými, protože odmítají odpovědnost přicházející s dospělostí. Erik Erikson tuto přechodnou situaci nazval psychosociálním moratoriem, které vyjadřuje čas, který jedinci dává společnost, aby si vytvořil životaschopnou identitu.
Senzomotorické i intelektové předpoklady jsou na tak vysoké úrovni, že umožňují dosahovat vysokých výkonů a v určitých oblastech těchto výkonů opravdu dosahuje, např. ve sportu, zájmových činnostech, některém učebním předmětu aj. Velké množství adolescentů ovšem nevyužívá těchto předpokladů, obzvlášť ve škole. Příčinou tohoto negativního postoje může být nedoceňování kultury a školního vzdělání v rodině, ve skupině vrstevníků, tlak některých skupin k průměrnosti či nenápadnosti, ale i zkušenosti s neodpovídajícím hodnocením pracovníků s vyšším vzděláním, také málo rozvinuté volní vlastnosti mnoha mladistvých (nedostatek vytrvalosti, absence rychlého dosažení uspokojení a ocenění). Avšak u silně motivované činnosti dokáží adolescenti vyvinout značné úsilí.
Adolescenti prosazují svou nezávislost na rodičích a obecně dospělých, chtějí nalézt svou cestu, názory, způsob života, kulturu. Odmítají názory a postoje ostatních. Je snadné je
30
nadchnout a získat ke členství v hnutí či sektě s radikální ideologií. Druhá skupina adolescentů nevystupuje otevřeně a bojovně, ale ignoruje starší generace.
Po problematické pubertě dochází v některých případech ke zklidnění vztahu mezi rodiči a dětmi, dokonce i ke zvýšení důvěrnosti. Změna závisí jak na dítěti, ale také na rodičích, kteří dokázali pochopit změny ve vývoji dítěte a podle toho upravit své jednání, celkové uspořádání rodiny a způsobu jejího života.
Biologické základy usnadňují některým adolescentům získat uznání druhých, posílit své sebevědomí a budovat svou identitu. Avšak tyto základy (u chlapců fyzická síla a u dívek atraktivnost) jsou pomíjivé. Adolescenti by měli budovat svoji identitu na základě vzdělání, schopností, výkonů, komunikačních dovedností a rysů osobnosti. Toto je složitější cesta a ve většině případů adolescenty odmítána.
V této věkové skupině existují velké rozdíly mezi jedinci i skupinami. Existují také rozdíly mezi nevyučenými, učni, žáky středních odborných škol a studenty, kteří chtějí pokračovat ve studiu na vysoké škole. (Čáp, 2007, s. 236-238)
2.2 Životní styl a postoje středoškolské mládeže
Životní styl je systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý živý subjekt nebo i objekt. Jedná se o souhrn relativně ustálených každodenních praktik, způsobů realizace činností a způsobů chování.
Životní styl je výrazně ovlivněn hromadnými sdělovacími prostředky.
„Pojem životní styl označuje komplex psaných a nepsaných norem a identifikačních vzorců, souhrn životních podmínek, na které lidé berou ohled ve vzájemných vztazích a chování. Jeho podoba je ovlivněna životním cyklem, společenskými rolemi, tradicí apod.“ (Jandourek, 2001, s. 243)
Životní styl je souhrn relativně ustálených každodenních praktik, možností realizace činností a způsobů jednání. Za obecné faktory ovlivňující životní styl můžeme považovat tradice, prostředí a ekonomickou a sociální vyspělost prostředí. Názory středoškolské mládeže také z velké části ovlivňuje rodina, sociální podmínky, navštěvovaná škola
31
a média, především internet. Hlavním aspektem individualizace životního stylu je trávení volného času. (Jana Hrubá: Co nejvíc ovlivňuje mladé lidi?)
„Nejvíce času věnují mladí lidé poslechu hudby (velmi často 70 %, celkem často 23 %), komunikaci s vrstevníky prostřednictvím internetu nebo mobilu, surfují na internetu nebo jsou někde s kamarády (v klubu, v hospodě, venku). Poměrně často také tráví čas s rodinnými příslušníky, čtou časopisy, sledují televizi, sportují, chodí do přírody a na výlety a nakupují v obchodních centrech. Kupodivu méně se připravují do školy (jen 8 % velmi často, 32 % celkem často, zato 13 % výjimečně a 2 % nikdy, zbytek občas).
Počítačové hry hraje často třetina respondentů, skoro polovina výjimečně nebo nikdy (také jeden mýtus!). 40 % čte často knihy, 24 % ale výjimečně a 18 % nikdy.
Mezi činnostmi byste našli ještě brigády a návštěvy kina, do divadla nebo na koncert jdou mladí v 60-70 procentech výjimečně a nebo nikdy (ono není při těch cenách vstupenek ani divu). Že by se jejich životní styl příliš lišil od stylu ostatní populace, (ačkoli třetina z nich tvrdí, že nemá jednoznačné životní vzory a jen 9 % uvádí rodiče)? Snad jen tou fixací na internet, mobily a empétrojky.“ (Jana Hrubá: Co nejvíc ovlivňuje mladé lidi?)
Vývoj postojů středoškolské mládeže pokračuje na základech postojů získaných v dětství.
Dítě si každý den skrytě osvojuje názory a hodnocení rozdílných podob chování a jednání osob, skupin, případně i ideologií. Zásadní úlohu při formování postojů hraje rodina, škola, vrstevníci, okolní prostředí, pohádky a příběhy a sdělovací prostředky.
Do vývoje postojů probíhajícího v adolescenci zasahuje širší společenské prostředí. Začíná se nápadně projevovat aktivnost a sebedeterminace (svobodná volba vlastního jednání bez vnějšího donucení), rozhodování mezi rozmanitými názory a hodnotami, antipatie k některým oficiálním názorům a hodnotám, někdy i odpor vůči životnímu stylu starších generací. Středoškolská mládež využívá rozvinutého intelektu, argumentují, diskutují, dokáží se zorientovat v abstrakci a formulovat, přejímat, porozumět, modifikovat nebo odmítat zásadně formulované principy. (Čáp, 2007, s. 345)
32
3. Střední odborné učiliště
Bakalářská práce je zaměřena na žáky středních odborných učiliště, z toho důvodu je v této kapitole text zaměřen na definování a krátké popsání středních odborných učilišť dle školského zákona.
Cílem středního vzdělávání je rozvoj vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot získaných základním vzděláváním důležitých pro osobní rozvoj jedince. Střední vzdělávání poskytuje žákům obsahově širší všeobecné vzdělání nebo odborné vzdělání s všeobecným vzděláním a upevňuje žákovu hodnotovou orientaci. Absolvováním středního odborného vzdělání jsou vytvářeny předpoklady pro plnoprávný osobní a občanský život, samostatné získávání informací a celoživotní učení, pokračování v navazujícím vzdělávání a přípravu pro výkon povolání nebo pracovní činnosti.
Střední odborné učiliště spadá pod střední vzdělání s výučním listem. Výuční list žák získá úspěšným zakončením vzdělávacího programu denní formy vzdělávání dlouhého 2 nebo 3 roky nebo úspěšným zakončením vzdělávacího programu zkráceného studia pro získání středního vzdělání s výučním listem.
Vzdělávání na středním odborném učilišti se skládá z teoretické a praktické části a výchovy mimo vyučování. Praktické vyučování se dle školského zákona dělí na odborný výcvik, cvičení, učební praxi a odbornou nebo uměleckou praxi a sportovní přípravu podle navštěvovaného oboru vzdělání.
Praktické vyučování probíhá ve školách nebo školských zařízeních nebo na základě smlouvy s fyzickou nebo právnickou osobou, která má oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání, na její provozovně. V průběhu praktického vyučování se na žáky vztahují ustanovení zákoníku práce, která stanovují pracovní dobu, bezpečnost a ochranu zdraví při práci a další předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, aj.
Vzdělávací obory vedoucí k dosažení středního vzdělání s výučním listem jsou ukončeny závěrečnou zkouškou a dokladem o dosažení středního vzdělání s výučním listem je vysvědčení o závěrečné zkoušce a výuční list. Závěrečná zkouška má za úkol ověřit, jak žák dosáhl cílů vzdělávání stanovených rámcovým vzdělávacím programem a školním vzdělávacím programem v daném oboru studia a také ověřit úroveň klíčových vědomostí
33
a dovedností, jež jsou důležité pro vstup na trh práce nebo na další stupeň vzdělávání.
Závěrečná zkouška se v oborech vzdělání vedoucích k dosažení vzdělání s výučním listem skládá z písemné a ústní zkoušky a praktické zkoušky z odborného výcviku. (Česko, 2008).
34
II. PRAKTICKÁ ČÁST
35
4. Příprava výzkumu
Ve fázi přípravy výzkumu jsem se zaměřila na nalezení výzkumného problému, stanovení cíle a předpokladů výzkumu, metody výzkumu, určení výzkumného vzorku a na samotný sběr dat.
4.1 Výzkumný problém
Tento výzkum je zaměřen na prozkoumání projevů šikany na středních odborných učilištích (dále SOU) na Děčínsku a má za úkol zjistit, zda se liší šikana v dívčím a chlapeckém kolektivu.
Předmětem výzkumu bylo zjistit, jakým způsobem se šikana nejčastěji projevuje v dívčím a chlapeckém kolektivu, kdo je agresorem, jakým způsobem jsou žáci šikanováni a kde k šikanování dochází.
4.2 Cíl výzkumu
Cílem výzkumu je porovnat formy a projevy sociálně patologického jevu šikanování na vybraných středních odborných učilištích s převahou chlapců žáků oproti vybraným středním odborným učilištím s převahou zastoupení dívek žaček v mikroregionu Děčínsko.
4.3 Stanovení předpokladů
Pro praktickou část bakalářské práce byly stanoveny následující předpoklady:
1. Předpokládá se, že ve vybraných třídách na středních odborných učilištích se vyskytuje sociálně patologický jev šikanování.
2. Předpokládá se, že na středních odborných učilištích s převahou chlapců žáků převažuje fyzické šikanování.
3. Předpokládá se, že na středních odborných učilištích s převahou dívek žaček převažuje psychické šikanování.
36
4.4 Metoda výzkumu
Pro praktickou část bakalářské práce byl použit kvantitativní průzkum, výzkumnou metodou byl dotazník sestavený z 24 výzkumných položek (Příloha A).
Dotazník byl tvořen dvěma částmi – první část obsahovala průvodní dopis žákům a pokyny k vyplnění, druhou část tvořily samotné výzkumné položky. První čtyři výzkumné položky měly identifikační charakter a zjišťovaly pohlaví respondenta, jeho věk, obor studia a studovaný ročník.
Zbylých 20 výzkumných položek bylo zaměřeno na samotnou problematiku šikany.
Z celkem 20 výzkumných položek bylo 14 uzavřených dichotomických otázek, 4 polootevřené otázky s možností označit více odpovědí a 2 výběrové otázky. Úkoly jednotlivých výzkumných položek jsou vypsány v Tabulce 2.
Tabulka 2: Výzkumné položky a jejich úkoly
Výzkumná položka Úkol výzkumné položky
5 – 11 Zjistit klima ve třídě.
12 – 14 Zjistit, zda se opravdu jedná o sociálně
patologický jev šikanování.
15 – 16 Zjistit, jaké jsou projevy šikany a jak často
šikana probíhá.
17 Zjistit, kde k šikanování dochází.
18 – 19 Zjistit, kdo je agresorem.
20 – 24 Zjistit, jestli oběť o šikaně někomu řekla a jestli
se šikana řešila.
Zdroj: Vlastní zpracování
Výzkumná položka č. 20 rozdělila šikanované žáky do dvou skupin – na ty, kteří se někomu svěřili, a na ty, kteří se nesvěřili. Na základě této odpovědi se odvíjelo zodpovídání výzkumných položek č. 21 – 24. Ti, co v č. 20 odpověděli kladně, přeskočili č. 21. A ti, co odpověděli v č. 20 ne, pokračovali pouze č. 21 a dále nepokračovali.
Dotazník byl v elektronické podobě předán třem SOU, která projevila ochotu se na výzkumném šetření podílet.
37
4.5 Výzkumný vzorek
Výběr zkoumaného vzorku probíhal v několika krocích. Prvním krokem bylo nalezení středních odborných učilišť působících v mikroregionu Děčínsko. Seznam SOU je volně dostupný na webových stránkách Krajského úřadu Ústeckého kraje. Druhým krokem bylo vytřídění SOU, na kterých je možno studovat učňovské obory:
• Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace,
• Střední škola lodní dopravy a technických řemesel, Děčín VI, příspěvková organizace,
• Střední lesnická škola a Střední odborná škola sociální, Šluknov, příspěvková organizace,
• Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace,
• Střední škola zahradnická a zemědělská Antonína Emanuela Komerse, Děčín – Libverda, příspěvková organizace,
• Střední škola řemesel a služeb, Děčín IV, Ruská 147, příspěvková organizace,
• Střední odborná škola mediální grafiky a polygrafie, Rumburk, příspěvková organizace,
Jednotlivé učňovské obory na daných SOU jsou vypsány v Příloze B.
Dalším krokem bylo oslovení nalezených SOU. Ze sedmi škol projevily ochotu pro spolupráci pouze tři SOU:
1. Střední škola lodní dopravy a technických řemesel, Děčín VI, příspěvková organizace,
2. Střední škola řemesel a služeb, Děčín IV, Ruská 147, příspěvková organizace, 3. Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace.
První ze zmiňovaných škol poskytla pro výzkum tři chlapecké třídy, druhá škola poskytla dvě chlapecké a jednu dívčí třídu a třetí škola poskytla čtyři dívčí třídy.
38
4.6 Sběr a analýza dat
Výzkum byl proveden na třech SOU:
1. Střední škola lodní dopravy a technických řemesel, Děčín VI, příspěvková organizace,
2. Střední škola řemesel a služeb, Děčín IV, Ruská 147, příspěvková organizace, 3. Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace.
Sběr dat se konal v posledním týdnu měsíce května 2014. V průvodním dopise u dotazníku byl vysvětlen záměr výzkumného šetření a postup pro vyplnění dotazníku, byla také vyzdvihnuta anonymita žáků vyplňujících dotazník.
Po domluvě se všemi třemi SOU jsme zvolili variantu zpracování dotazníku na počítačích v hodinách ICT. Žáci dostali dotazník v textovém editoru Microsoft Word a v dotazníku vybrané odpovědi barevně označili nebo vepsali svou vlastní odpověď. Ukázka vyplněného dotazníku se nachází v Příloze C.
V programu Microsoft Excel byla vytvořena tabulka pro zaznamenávání získaných odpovědí respondentů. Výsledky byly vyhodnoceny pomocí statistického programu Statgraphics centurion.
39
5. Analýza a výsledky výzkumu
Výzkumu se zúčastnilo celkem pět chlapeckých a pět dívčích tříd ze třech středních odborných učilišť na Děčínsku. Při vyplňování dotazníku bylo v těchto deseti třídách celkem 110 žáků, z nichž je 58 chlapců žáků a 52 dívek žaček. Z výzkumu byly vyloučeny tři dívčí dotazníky z důvodu neúplného vyplnění.
V podkapitolách 5.1 až 5.4 bude provedena analýza identifikačních a výzkumných položek, vyhodnocení předpokladů, testy závislosti vybraných položek a následná interpretace a závěrečné shrnutí výzkumu.
5.1 Analýza identifikačních položek
Mezi identifikační položky obsažené v dotazníku jsou zařazeny otázky zjišťující pohlaví respondenta, jeho věk, obor studia a studovaný ročník.
Položka č. 1 – Pohlaví respondenta
Dotazníkového šetření se zúčastnilo, jak již bylo uvedeno výše, celkem 110 žáků, 3 dívky žačky byly z výzkumu vyloučeny. Z celkového počtu 107 správně vyplněných dotazníků bylo 61 chlapců žáků a 46 dívek žaček. Procentuální vyjádření je zřejmé z Grafu 1.
Graf 1: Pohlaví respondentů
Zdroj: Vlastní zpracování
57%
43%
Pohlaví respondentů
Chlapci žáci Dívky žačky
40 Položka č. 2 – Věk respondenta
Věk respondentů byl při vyhodnocování dat uspořádán do tabulky rozdělení četností, která je pro lepší přehlednost vyjádřena Grafem 2.
Graf 2: Věk respondentů
Zdroj: Vlastní zpracování
Z Grafu 2 vyplývá, že nejčetnějším věkem chlapců žáků je 17 let a nejčetnějším věkem dívek žaček je také 17 let.
Položka č. 3 – Obor studia
Respondenty tvořilo 29 žáků učňovského oboru Kadeřník, 13 žáků učňovského oboru Rekondiční a sportovní masér, 7 žáků učňovského oboru Kuchař – číšník, 24 žáků učňovského oboru Mechanik opravář motorových vozidel, 22 žáků učňovského oboru Zedník a 12 žáků učňovského oboru Lodník. Rozdělení je názorně zobrazeno v Grafu 3.
1
17
22
16
1
4
0 2
17
20
5
0 1 1
0 5 10 15 20 25
15 16 17 18 19 20 21
Věk respondentů
Chlapci žáci Dívky žačky
