Aplikace respiračních cvičení do výuky na základní škole DOL Bukovany
Diplomová práce
Studijní program: M7503 Učitelství pro základní školy Studijní obor: Učitelství pro 1. stupeň základní školy
Autor práce: Tereza Hlaváčková
Vedoucí práce: MgA. Jana Konvalinková, Ph.D.
Katedra primárního vzdělávání
Liberec 2020
Zadání diplomové práce
Aplikace respiračních cvičení do výuky na základní škole DOL Bukovany
Jméno a příjmení: Tereza Hlaváčková Osobní číslo: P15000119
Studijní program: M7503 Učitelství pro základní školy Studijní obor: Učitelství pro 1. stupeň základní školy Zadávající katedra: Katedra primárního vzdělávání Akademický rok: 2018/2019
Zásady pro vypracování:
CÍL: Diplomová práce si klade za cíl zanalyzovat a zhodnotit výuku žáků prvního stupně základní školy při Dětské Odborné léčebně v Bukovanech. Především aplikovat a zhodnotit efektivitu projektu založeném na respiračních cvičeních.
POŽADAVKY: Prostudování odborné pedagogické literatury a odborné literatury věnující se respiračním onemocněním. Zpracování aktivit spojené s respirací. Vytvoření projektu a jeho následné ověření v praxi. Analýza vstupních a výstupních dat klientů.
METODY: Na základě komparace odborné literatury věnující se respiračnímu onemocnění a také na základě odborné pedagogické literatury budou analyzována cvičení, která by se měla používat při snížení respiračního onemocnění. Bude sestaven projekt, který by mohl být zařazen do výuky žáků prvního stupně základní školy při Dětské odborné léčebně v Bukovanech. Reliabilita získaných dat bude hodnocena na základě porovnání se vstupními a výstupními zdravotními hodnotami žáků.
Výsledkem diplomové práce bude zjištění, zda nově stanovená cvičení zařazena do výuky pomáhají při zmírnění respiračního onemocnění.
Rozsah grafických prací:
Rozsah pracovní zprávy:
Forma zpracování práce: tištěná/elektronická
Jazyk práce: Čeština
Seznam odborné literatury:
GAVORA, Peter, 1996. Výzkumné metody v pedagogice: příručka pro studenty, učitele a výzkumné pracovníky. Brno: Paido. ISBN 80-859-3115-X.
KLÍMA, Jiří, 2016. Pediatrie pro nelékařské zdravotnické obory. Praha: Grada Publishing. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-5014-9.
KOLEK, Vítězslav, Viktor KAŠÁK a Martina VAŠÁKOVÁ, c2014. Pneumologie: výběr článků
ku příležitosti XIX. kongresu České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS JEP 17.-19. června 2015. 2., rozš. vyd. Praha: Maxdorf. Jessenius. ISBN 978-80-7345-387-9.
KRONIKA LÉČEBNY DOL BUKOVAN
SLAVÍKOVÁ, Jana a Jitka ŠVÍGLEROVÁ, 2012. Fyziologie dýchání. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2065-7.
TICHÁ, Alena, 2014. Učíme děti zpívat: hlasová výchova pomocí her pro děti od 5 do 11 let. Vyd. 3.
Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0648-4.
Vedoucí práce: MgA. Jana Konvalinková, Ph.D.
Katedra primárního vzdělávání
Datum zadání práce: 1. prosince 2018 Předpokládaný termín odevzdání: 30. dubna 2020
prof. RNDr. Jan Picek, CSc.
děkan
L.S.
PhDr. Jana Johnová, Ph.D.
vedoucí katedry
V Liberci dne 18. prosince 2018
Prohlášení
Prohlašuji, že svou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně jako původní dílo s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s ve- doucím mé diplomové práce a konzultantem.
Jsem si vědoma toho, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých au- torských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzi- tu v Liberci; v tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Současně čestně prohlašuji, že text elektronické podoby práce vložený do IS/STAG se shoduje s textem tištěné podoby práce.
Beru na vědomí, že má diplomová práce bude zveřejněna Technickou uni- verzitou v Liberci v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.
Jsem si vědoma následků, které podle zákona o vysokých školách mohou vyplývat z porušení tohoto prohlášení.
19. května 2020 Tereza Hlaváčková
Poděkování
Touto cestou bych velice ráda poděkovala vedoucí předložené práce MgA. Janě Konvalinkové, Ph.D., za její odborné vedení, cenné rady a připomínky v průběhu zpracování diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomohli zorientovat se v dané problematice.
Anotace
HLAVÁČKOVÁ, T. Aplikace respiračních cvičení do výuky na základní škole DOL Bukovany. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2020. Vedoucí diplomové práce:
MgA. Jana konvalinková, Ph.D.
Diplomová práce se zabývá aplikací respiračních cvičení do běžné výuky na základní škole při dětské odborné léčebně v Bukovanech. Teoretická část se zaměřuje na stručné představení respiračního ústrojí a dechových cvičení.
Popisuje základní pojmy, jež jsou spojeny s projektovým vyučováním. Praktická část obsahuje metodické podklady k realizaci projektu, založeném na respiračních cvičeních.
Klíčová slova
Respirační onemocnění, dětské odborné léčebny, projekt, projektové vyučování, Malý princ
Annotation
HLAVÁČKOVÁ, T. Application of respiratory exercises to the Primary school of DOL Bukovany. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2020. Leader of the diploma thesis:
MgA. Jana konvalinková, Ph.D.
The diploma thesis deals with application of respiratory exercises to the common education on the primary school in the Child specialized health resort in Bukovany. Theoretical part deals with brief introduction of the respiratory apparatus and breathing exercises. It describes basic concepts, which are connected with project teaching. Practical part consist methodical documentation based on respiratory exercises for realizing project.
Key words
Respiratory illness, Child specialized health resort, project, project teaching, The Little Princ
7
Obsah
TEORETICKÁ ČÁST
ÚVOD ... 11
1 CÍLEAMETODIKADIPLOMOVÉPRÁCE ... 13
2 DĚTSKÉODBORNÉLÉČEBNÉÚSTAVYRESPIRAČNÍCHONEMOCNĚNÍ ... 14
2.1 Typy léčebných a ozdravných zařízení ... 14
2.2 Přehled stávajících odborných léčeben pro děti ... 15
3 COJETORESPIRAČNÍÚSTROJÍ ... 19
3.1 Vývoj respiračního ústrojí u dětí ... 20
3.2 Nejčastější onemocnění dýchacího systému ... 21
3.3 Důsledky nemocí na vzdělávání ... 24
4 DECHOVÁCVIČENÍ ... 26
5 COJEACONENÍPROJEKT? ... 33
5.1 Vymezení základních pojmů ... 33
5.1.1 Projekt ... 33
5.1.2 Projektová metoda ... 34
5.1.3 Projektové vyučování, projektová výuka ... 35
5.2 Klady a zápory projektů ... 36
6 DĚTSKÁODBORNÁLÉČEBNACH.G.MASARYKOVÉV BUKOVANECH ... 38
6.1 Historie DOL Bukovany ... 38
6.2 Chod DOL Bukovany ... 42
6.3 Charakteristika školy při Dětské odborné léčebně v Bukovanech ... 44
6.4 Charakteristika školního vzdělávacího plánu ... 46
7 PROJEKT ... 50
7.1 Den první ... 51
7.2 Den druhý ... 63
7.3 Den třetí ... 66
7.4 Den čtvrtý ... 69
7.5 Den pátý ... 72
7.6 Den šestý ... 75
7.7 Den sedmý ... 77
7.8 Den osmý ... 79
8
7.9 Den devátý ... 81
7.10 Den desátý... 83
8 REFLEXE A HODNOCENÍ PROJEKTU ... 85
ZÁVĚR... 89
SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ ... 90
PŘÍLOHY ... 94
Seznam obrázků
Obrázek 1 - Respirační ústrojí ... 20Obrázek 2 - Pohyb bránice a břišní stěny při výdechu a nádechu ... 30
Obrázek 3 - Návštěva T. G. Masaryka ... 39
Obrázek 4 - Historická fotografie DOL Bukovany ... 40
Obrázek 5 - Kontrola bráničního (břišního) dýchání ... 53
Obrázek 6 -Kontrola pro dolní žeberní dýchání ... 54
Obrázek 7 - Kontrola pro horní žeberní dýchání ... 55
Obrázek 8 - Kontrola pro horní žeberní dýchání ... 55
Obrázek 9 - Dechová vlna ... 64
Obrázek 10 - Dechová vlna ... 65
Obrázek 11 - "kočička" fáze 1 ... 67
Obrázek 12 - "kočička" - fáze 2 ... 67
Obrázek 13 - "kočička" fáze 3 ... 68
Obrázek 14 - Dýchán spojené s pohybem ... 70
Obrázek 15 - Dýchání spojené s pohybem ... 70
Obrázek 16 - Foukání na květinu ... 73
Obrázek 17 - vybraná portfolia dětí ... 88
Obrázek 18 - Ozdravovna Bukovany... 99
Obrázek 19 - Fotografie pacientů ... 99
Obrázek 20 - Klimatoterapie ... 100
9
Obrázek 21 - Loučení T. G. Masaryka ... 100
Obrázek 22 - Podpis T. G. Masaryka ... 101
Obrázek 23 - Podepisování do kroniky ... 101
Obrázek 24 – Návštěva ... 102
Obrázek 25 - Čtení ... 103
Obrázek 26 – Čtení ... 103
Obrázek 27 – Čtení ... 104
Obrázek 28 - Tvoření ... 104
Obrázek 29 – Tvoření ... 105
Obrázek 30 – Tvoření ... 105
Obrázek 31 - Závěrečná reflexe ... 106
Seznam tabulek
Tabulka 1 - Harmonogram dne ... 42Tabulka 2 - Naplňování cílů RVP ZV v podmínkách školy ... 46
Tabulka 3 - Učební plán pro 1. Stupeň ... 47
Seznam příloh
Příloha č. 1 - Dotazník pro rodiče ... 94Příloha č. 2 - Dotazník pro kmenovou školu ... 96
Příloha č. 3 - Historické fotografie DOL Bukovany ... 99
10
Seznam použitých zkratek a symbolů
ADD - ATTENTION DEFICIT DISORDE
ADHD - ATTENTION DEFICIT HYPERACTIVITY DISORDE cm - CENTIMETR
CO2 - OXID UHLIČITÝ ČČK - ČESKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ
ČSČK - ČESKOSLOVENSKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ DLL - DĚTSKÁ LÁZEŇSKÁ LÉČEBNA DO - DĚTSKÁ OZDRAVOVNA DOL - DĚTSKÁ ODBORNÁ LÉČEBNA
Ch. G. Masaryková - CHARLOTTR GARRIGUE MASARYKOVÁ m. n. m. - METRY NAD MOŘEM
o . p. s. - OBECNĚ PROSPĚŠNÁ ORGANIZACE O2 - KYSLÍK
OÚ - OKRESNÍ ÚŘAD
OÚNZ - OKRESNÍ ÚSTAV NÁRODNÍHO ZDRAVÍ p. o . - PROSPĚŠNÁ ORGANIZACE
RVP - RÁMCOVÝ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM s. r. o . - SPOLEČNOST S RUČENÍM OMEZENÝM SVP - SPECIÁLNÍ VZDĚLÁVACÍ POTŘEBY
SZO - SVĚTOVÁ ZDRAVOTNÍ ORGANIZACE ŠVP - ŠKONÍ VZDĚLÁVACÍ PROGRAM T. G. Masaryk - TOMÁŠ GARYK MASARYK tj - TO JE
WHO - WORL HEALTH ORGANIZATION ZŠ - ZÁKLADNÍ ŠKOLA
11
ÚVOD
K tématu diplomové práce mě přivedla především každoroční práce v Dětské odborné léčebně v Bukovanech. Každé léto od mých 18 let v této organizaci vykonávám práci vychovatelky. Jako studentka pedagogického lycea jsem byla velmi nadšena z této nabídky. První léto jsem si s dětmi, které do léčebny dojíždějí pravidelně, vytvořila velmi přátelský vztah, proto jsem se rozhodla, stejně jako děti, vracet se do léčebny každé léto. Tato práce mi zprostředkovala průchod nabytí nových zkušeností a vědomostí jak ve sféře pedagogické, tak v oblasti první pomoci.
Touto prací bych ráda upozornila na problematiku respiračních onemocnění a přiblížila způsob chodu a prostředí léčebny v Bukovanech. Bukovanská léčebna má dlouholetou tradici ve svém působení. Historie toho místa je velmi pestrá a neopomenutelná. Personál léčebny odvádí velmi skvělou práci, která je však psychicky i fyzicky náročná, ovšem ne dostatečně oceněna. Proto bych touto formou ráda poděkovala všem zaměstnancům, kteří svou práci odvádějí znamenitě.
Tato diplomová práce se zabývá aplikací respiračních cvičení do výuky v Základní škole v Bukovanech. Zařazení dechových cvičení do běžné výuky v tomto ústavu jsem zvolila z toho důvodu, že se domnívám, že druh těchto aktivit v edukaci dětí schází. Pojetí vzdělávání v této škole je velmi monotónní a pro některé děti i velmi nudné. Touto prací se tedy pokusím skloubit mou oblíbenou knihu Malý princ s programem pro děti v tomto zařízení. Program bude navržen tak, aby dětem zpestřil jejich pobyt v léčebně a naučil je něco nového a užitečného nenásilnou a zábavnou formou.
Diplomová práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou.
Teoretická část se v úvodní části zabývá přiblížením dětských zdravotních specializovaných zařízení a představením některých těchto ústavů. Z části prozkoumává historii a legislativu léčeben a ozdravoven, které se specializují na dětské pacienty. Dále je v teoretické části stručný popis respiračního ústrojí a výčet několika nejvyskytovanějších dechových nemocí. Teoretická část se také
12
zabývá teorií dechových cvičení. A v neposlední řadě pojednává o vymezení pojmů, které se vztahují k projektu a projektovému vyučování.
Praktická část využívá poznatků z teoretické části, na základě kterých byl vytvořen projekt. Vytvořený projekt byl vyzkoušen ve výuce v DOL Bukovany. Pro každý den bylo vybráno nejméně jedno dechové cvičení, které bylo zaznamenáno v portfoliu dětí. Portfolia si děti následně mohla odvézt domů. Cílem bylo, aby děti měly neustále možnost dechová cvičení cvičit a mít po ruce něco, co jim umožní správně dýchat i po odjezdu z léčebny. Diplomová práce by také mohla sloužit jako inspirace učitelům, kteří se zajímají o problematiku respiračních onemocnění a rádi by dechová cvičení aplikovali ve své výuce.
13
1 CÍLE A METODIKA DIPLOMOVÉ PRÁCE
Hlavním cílem této práce je aplikace projektu zaměřeného na respirační cvičení. Dílčím cílem bude vypracování projektu, jeho následná aplikace do výuky na základní škole v dětské odborné léčebně v Bukovanech a jeho posouzení přínosu v praxi.
Teoretická část bude obsahovat stručný popis dětské odborné léčebny Ch. G.
Masarykové. Tato část bude zaměřena na historii chodu léčebny, popis harmonogramu dne a činností. Další částí této kapitoly bude charakteristika školy a jejího školního vzdělávacího plánu. Tato část práce, vychází především z analýzy odborné literatury, zaměřené na respirační ustrojí a jeho onemocnění. V neposlední řadě se teoretická část bude zabývat vymezením základních pojmů, jako je projekt, projektové vyučování, projektová metoda a jiné.
Hlavní cíl diplomové práce, tj. aplikace a zhodnocení efektivity projektu, založeném na respiračních cvičeních. Praktická část si bude klást za úkol efektivní aplikaci dechových cvičení ve výuce a následné zhodnocení efektivity daného projektu.
14
2 DĚTSKÉ ODBORNÉ LÉČEBNÉ ÚSTAVY RESPIRAČNÍCH ONEMOCNĚNÍ
Přesná definice, která stanovuje rozdíly mezi jednotlivými typy těchto zdravotnických zařízení, se stanovuje podle § 33 a § 34, zákona O veřejném zdravotním pojištění č.48/1997 Sb. Zde je stanoveno, že léčebně rehabilitační péče, která je jako součást léčebného procesu, je hrazena zdravotní pojišťovnou. Aby tato služba byla hrazena, je důležité, aby pacient měl doporučení od ošetřujícího či praktického lékaře. Lékař žádost vyplňuje na předem předtištěnou žádost od dané pojišťovny. Po vystavení doporučení žádost ještě kontroluje revizní lékař jednotlivých zdravotních pojišťoven. Po obdržení schválené žádosti, zdravotnické zařízení samo navrhne termín pobytu pacienta. Vše závisí na obsazenosti zařízení, zdravotním stavu pacienta, či určitých požadavcích zákonných zástupců. Doba nástupu je většinou jeden měsíc od podání žádosti k léčbě (Zákon č. 48/1997 Sb).
2.1 Typy léčebných a ozdravných zařízení
Odborná péče v dětských léčebnách a ozdravovnách se poskytuje pacientům do 18 let. Pobyt je hrazen zdravotní pojišťovnou buďto kompletně nebo jen částečně.
Zařízení, která poskytují léčebné a ozdravné pobyty jsou členěna podle poskytování odborné péče a podle personálního a technického vybaví.
Nejvyšší úroveň zdravotní péče poskytují Dětské odborné léčebny (DOL).
V těchto zařízeních je neustále přítomen lékař a jiný zdravotnický personál. Pobyt je vyměřen na 6 až 8 týdnů a je dán vyhláškou. Tato zařízení převážně slouží k léčbě dětí, které jsou pod dohledem svého praktického lékaře. Většinou se jedná o děti, které jsou chronicky nemocné.
15
U zařízení typu Dětské lázeňské léčebny (DLL) či Dětské ozdravovny (DO) jsou požadavky na poskytování zdravotní péče jiná. Lékař či jiný zdravotní personál, není v zařízení přítomen nepřetržitě. Lékaři do těchto zařízení docházejí přibližně 2x týdně.
A nemusí být speciálně kvalifikovaní, jako je tomu u DOL. Pobyt zde trvá 21 dní a je opět určen vyhláškou. Tato zařízení plní pouze funkci preventivní nikoli léčební (Zákon č. 48/1997 Sb).
Svou pozornost zaměřují především na děti s onemocněním horních a dolních cest dýchacích, alergikům a astmatikům. DOL poskytují krom zdravotní péče také péči zaměřenou na vzdělání, což znamená, že při každé DOL by mělo být školské zařízení, která poskytuje školní výuku dětem od 3 do 18 let. Mezi další služby můžou být zařazeny mimoškolní, volnočasové aktivity, které jsou poskytovány pedagogickými zaměstnanci léčebny.
Poskytované služby jsou pro děti od 0-18 let. Děti do 6 let mohou do léčebny přijet v doprovodu zákonného zástupce. Bez zákonného zástupce je možné, aby byla dětem poskytnuta péče až od tří let.
2.2 Přehled stávajících odborných léčeben pro děti
Autor knihy Škola a zdraví pro 21. století pan Evžen Řehulka (2009, s. 45, 46) uvádí, že zakladatelem sociálního lékařství a protituberkulózních dětských léčeben je pan profesor František Hamza. Pan profesor Hamza se v roce 1897 rozhodl pro systematické léčení tehdy neléčitelné sociální nemoci tuberkulózy. V roce 1900 založil v Luži-Košumberku první ústav pro postižené děti touto chorobou. Z toho vyplívá, že historie dětských odborných specializovaných zdravotnických zařízení sahá až do konce 19. století. Tato zařízení se starala o děti, které byly opuštěné, zanedbané, chudé, anebo nemocné.
Tato forma zdravotní péče na svém počátku byla velmi nestabilní a nikdo moc přesně nevěděl, kam tyto ústavy zařadit. Pravidla péče nebyla jasně definována, jako je tomu dnes. Dětské ozdravovny a léčebny byly původně určeny pro děti ze sociálně slabého a nepodnětného prostředí, které bohužel ještě byly nemocné. Zařízení, která
16
poskytovala služby pro tyto pacienty, nebyla podporována finančně státem. Léčebny a ozdravovny byly většinou v soukromém vlastnictví. Finančně je proto podporovali různé nadace, sponzoři, městské dotace, dárci a jiní. Vše bylo založeno na dobrovolné pomoci lidí, kteří chtěli pomoci sociálně oslabeným a nemocným dětem.
Jedním z prvních lidí, kteří začali myslet na dobro dětí, byl Alois Oliva. Pan Alois Oliva byl zakladatelem Olivovy nadace, která pro tyto účely funguje do dnes.
Nadace byla založena v roce 1896, pro účely a podporu vychovatelny Aloise a Luisy Olivových v Říčanech u Prahy. Tato vychovatelna díky darům od Olivovy nadace a drobných finančních příspěvků od Pražského magistrátu začala proměňovat v dětskou ozdravovnu a to v roce 1926. V období druhé světové války se zařízení proměnilo v plicní preventorium a po roce 1980 na Dětskou respirační léčebnu (Puk, Boček, & Oliva, 2008, s. 29-35).
Ani v dnešní době není pravidlem, že DOL financuje stát. V České republice je k dnešnímu dni funkčních přesně šest dětských léčeben, které se zaměřují na respirační onemocnění. Všechna tato zařízení jsou umístěna v prostředí, které je takřka nezničené lidskou rukou. Ekologie míst, kde se léčebny nachází je nezávadná, a proto vhodná pro léčbu dechových onemocnění. Všechny léčebny používají velmi podobné rehabilitační metody (Interní materiály DOL Bukovany).
Seznam DOL:
Dětská odborná léčebna Bukovany Léčebna respiračních nemocí Cvikov Olivova dětská léčebna Říčany o . p. s.
Dětská léčebna se speleoterapií Ostrava u Macochy Odborný léčebný ústav Metylovice, p. o.
Sanatorium EDEL s. r. o. Zlaté Hory (ČR, ÚZIS, 2007, s. 105)
17
Dětská odborná léčebna Bukovany se nachází v bezprostřední blízkosti Orlické přehrady v malebné ekologicky neponičené přírodě. Po celou dobu existence má toto zdravotní zařízení přívlastek dětské. I když se v průběhu staletí zřizovatelé léčebny měnili, i tak si toto zařízení zachovalo svou dobrou pověst a špičkovou zdravotní péči.
Poskytování péče pro děti je celoroční a sjíždějí se sem pacienti jak noví tak i tací, kteří své pobyty zde opakují pravidelně. Léčebna je převážně určena pro pacienty s dechovým onemocněním dolních či horních dýchacích cest, pro děti s alergiemi nebo astmatem. Kapacita léčebny je 60 lůžek pro pacienty od narození do 18 let.
V Martinově Údolí ve Cvikově nalezneme další z odborných léčeben a to Léčebnu respiračních nemocí Cvikov. Tato léčebna není primárně dětskou odbornou léčebnou. Specializují se zde na léčbu a diagnostiku onemocnění plic a průdušek.
Dětské oddělení je odloučeným pracovištěm tohoto zařízení. Léčebna se nachází v Chráněné krajinné oblasti Lužických hor. Zřizovatelem této léčebny je Liberecký kraj.
Součástí tohoto zařízení je i alergologická poradna poskytující odborné služby pacientům.
Zřizovatelem dalšího zařízení je přímo město Praha. Na území katastru Říčany se nachází Olivova dětská léčebna Říčany o . p. s., která se rozléhá přímo v lesoparku který je spojen s velkou plochou lesa. Služby se zde zaměřují převážně na poskytování rehabilitační a následné péče specializované na léčbu a prevenci onemocnění dýchacího a pohybového aparátu, nadváhy a obezity. Historie tohoto zařízení sahá až na samý počátek dětských odborných léčeben. Tato léčebna byla jednou z prvních. Měla poskytovat služby dětem zdravotně a sociálně znevýhodněným. Budova, která zde stojí již od roku 1896, ubytovává pacienty ve čtyřech odděleních.
Další odborné zařízení je specifické v tom, že využívá speleoterapii. Dětská odborná léčebna Ostrov u Macochy se touto specifickou léčbou zabývá již od roku 1985. Výhodou tohoto zařízení je bez pochyb lokalita, ve které se nachází. Severní část Moravského krasu v blízkosti Macochy poskytuje pro léčbu ideální podmínky.
Dětská léčebna se speleoterapií je součástí příspěvkové organizace Jihomoravské
18
dětské léčebny, která sídlí v Křetíně. Další specifikací této léčebny je fakt, že zde od roku 2015 probíhá následná péče pomocí přístrojové techniky Bemer, která posiluje pozitivní účinky speleoterapie. Pacienti, kteří sem pravidelně přijíždí, jsou většinou děti s chronickým onemocněním dýchacích cest, recidivujícími chorobami horních a dolních cest dýchacích, astmatem, pollinozou, alergickou rýmou, atopickým ekzémem či po operaci dýchacích cest.
Odborný léčebný ústav Metylovice, p. o . se tyčí na úpatí Moravskoslezských Beskyd v nadmořské výšce 370 m n. m. pod lesním masivem Ondřejníku. Ústav se zaměřuje na léčbu onemocnění respiračního a pohybového ústrojí, obezity a neurologických onemocnění. Historie toho místa začíná v roce 1949, kde zde byla zotavovna. Tato zotavovna sem byla přemístěna z Jánských lázní. V průběhu let došlo k celkové změně jak názvu, tak i léčebného charakteru. Pacienti mohou využít i wellness program, ve kterém je k dispozici krytý bazén, whirpool, sauna, solná jeskyně, oxygenoterapie, mořská lázeň, hirudoterapie nebo suché uhličité koupele a masáže.
410 m n. m. se nachází další z dětských odborných léčeben a tou je Sanatorium EDEL s. r. o . Zlaté hory. Toto sanatorium je situováno na severním okraji podhůří Jeseníků. Již v druhé polovině 19. století zde bylo založeno Lesní sanatorium pro pacienty s neurologickými a dýchacími obtížemi. První zmínky o dětské ozdravovně jsou doloženy až po druhé světové válce. Dětskou odbornou léčebnou se sanatoriem stalo až v roce 1993. Toto zařízení je soukromou dětskou léčebnou, která se zaměřuje na opakované a chronické nemoci dýchacího ústrojí. Specifikem této léčebny je fakt, že přijímá pacienty až od dvou let. I zde využívají v posledních několika letech speleoterapii (Interní materiály DOL Bukovany).
19
3 CO JE TO RESPIRAČNÍ ÚSTROJÍ
Dýchací ústrojí se skládá ze tří částí a tím jsou bránice, dutina hrudní a plíce.
O toto tvrzení se zasloužili pánové Hála a Sovák (1962, s. 24-25). Podle Čiháka (2016, s. 160-224) se dechové ústrojí dělí na horní a dolní cesty dýchací, hrot nosní, křídla nosní a nosní dírky. Mezi horní cesty dýchací řadí dutinu nosní, na kterou navazuje nosohltan. Do skupiny dolních cest dýchacích zahrnuje hrtan, průdušnice, průdušky, plíce, pohrudnicovou dutinu.
„Dýchací soustavu tvoří dýchací cesty a plíce. Její nedílnou součástí je plicní krevní oběh, který je: převážně funkční – slouží výměně dýchacích plynů, z menší části nutritivní – přivádí plicní tkáni O2 a živiny a odvádí zplodiny metabolismu“ (Merkunová, Orel, 2008, s. 115).
Procesy, které můžeme označit jako dýchání, rozdělujeme na dvě kategorie, a to na dýchání zevní a dýchání vnitřní. K zevnímu dýchání dochází při výměně plynů mezi orgánem a zevním prostředím. Pokud dochází k výměně kyslíku a oxidu uhličitého v krvi a tkáních, dochází k takzvanému vnitřnímu dýchání. K základním složkám respirace patří ventilace, difuze, perfuze a kontrola dechu. Ventilací označujeme proces, při kterém dochází k výměně vzduchu mezi alveoly a zevním prostředím. Dalším procesem je disfuze, což znamená výměnu kyslíku s oxidem uhličitým. Další důležitou fází je cirkulace krve. Tento proces probíhá v srdci, kdy neokysličená krev putuje z pravého srdce do plicních kapilárů, zde se okysličí a vrací se zpět do levého srdce. Tento proces nazýváme perfuze. Poslední složkou, je kontrola dýchání. To je regulace ventilace podle potřeb organismu (Klíma, 2016, s.
113).
20 Obrázek 1 - Respirační ústrojí
Zdroj: https://www.lung.ca
3.1 Vývoj respiračního ústrojí u dětí
Dýchací ústrojí se vyvíjí v prenatálním období a ještě dlouhou dobu po porodu. Dýchací systém se mění po celou dobu dětství. Dítě, které roste, má velké nároky na spotřebu kyslíku. U dítěte dochází ke dvěma typům dýchání, a to k dýchání rychlému a povrchnímu. U kojenců dochází k vývoji dýchacích cest, které jsou velmi úzké a nachází se zde velké množství krevních a lymfatických cév. Tento stav může mít za důsledek překrvení a otok. Jelikož jsou v tomto věku chrupavky ještě měkké, je dost vysoká pravděpodobnost, že dojde k zúžení a splasknutí dýchacích cest (Klíma, 2016, s. 113-114).
21
Dýchání u dětí se tomu dospělému podobá až kolem sedmého roku. Do té doby je dechová frekvence u dětí mnohem vyšší než u dospělých. Novorozenci a kojenci dýchají pouze nosem. Nosní dýchání mění za dýchání ústy pouze při pláči.
Novorozenec má hrtan v úrovni třetího krčního obratle, který sestoupí do dvou let na úroveň čtvrtého krčního obratle. Šestého krčního obratle dosahuje ve věku staršího školního věku. A kolem třetího roku začínají používat i svalstvo hrudníku.
Kolem desátého roku dochází ke zmenšování adenoidní vegetace umístěné v klenbě zadní části nosohltanu. Tato adenoidní vegetace je jinými slovy nosohltanová mandle, která má velký vliv na imunitu a obranyschopnost organismu u dětí. U předčasně narozených dětí chybí látka, která se nazývá surfaktant, který chrání alveoly před kolapsem při dýchání těsně po narození (Sedlářová, 2008, s. 99).
3.2 Nejčastější onemocnění dýchacího systému
„Definice zdraví – podle Světové zdravotnické organizace, dále jen SZO (= World Health Organisation, WHO), je zdraví definováno jako „stav úplné tělesného, duševního a sociálního blaha“. Jde tedy o takový stav, kdy je člověk schopen a ochoten uspokojovat všechny své tělesné, duševní a společenské potřeby (potřeby biologické, psychické a sociální.
Nemoc je definována jako porucha rovnováhy (homeostázy) vnějšího prostředí s vnitřním prostředím organismu nebo porucha integrity jeho součástí“ (Klíma a kolektiv, 2016, s. 18).
Zdraví ovlivňuje velké množství faktorů, tyto faktory nazýváme determinanty zdraví. Faktory můžeme rozdělit do dvou velkých skupin a to na faktory vnitřní a vnější. Některé faktory se ovlivnit dají, některé bohužel člověk neovlivní, ani když se moc snaží. Mezi ty, které se nedají moc ovlivnit, patří především faktory vnitřní.
Mezi ty patří například dědičnost, která zapříčiní informaci pohlavních buněk, předpoklady vzniku znaků a vlastností nebo poškození genetických informací. Tyto faktory mohou mít za následek nedonošení plodu či vznik různých vad a chorob.
22
Dědičnost ovlivňuje lidské zdraví zhruba z 20%. To, co se z velké části ovlivnit dá, jsou determinanty vnější, které tvoří prostředí, ve kterém se jedince pohybuje, životní styl a zdravotní péče. Tyto faktory tvoří zbylých 80% ovlivnění lidského zdraví. Nejvyšší poměr ovlivnění ovšem tvoří životní styl člověka. Důležité v této oblasti je především dodržování návyků. Mezi nejdůležitější návyky patří strava, díky které člověk přijímá potřebnou energii a je důležitá pro správný růst a vývoj. Pro udržení optimálního vnitřního prostředí je důležitý pravidelný pitný režim v přiměřeném množství.
Doporučený denní příjem tekutin je 2,5 – 3 litry u dospělých, u dětí je příjem tekutin větší a závisí na věku a hmotnosti. Dalším faktorem, který velmi ovlivňuje člověka je jeho denní a týdenní režim. Především u dětí je tento faktor velmi důležité dodržovat a do jejich režimu zařazovat velké množství aktivit od těch, které je aktivně zaměstnají, ale i ty které je zklidní a u kterých si odpočinou. Péče o děti je brána v dnešní době velmi vážně a o pozitivní rozvoj zdraví, se stará velké množství zástupců. Hlavní a téměř nezastupitelný článek je bez debat rodina a nejbližší okolí dítěte. Mezi další články péče o dítě můžeme zařadit například školská zařízení, skupiny vrstevníků, zdravotnictví nebo sociální péči (Klíma a kolektiv, 2016, s. 17-26).
U dětí k nejčastějším onemocněním řadíme onemocnění respiračního systému.
Determinanty podílející se na těchto onemocněních jsou převážně porucha imunity a nepříznivý vliv vnějších podmínek jako je například znečištěné ovzduší nebo špatná a nekvalitní strava.
K vnitřním determinantům, které ovlivňují vývoj a průběh respiračních onemocnění u dětí, patří genetika, stavba jejich dýchacího systému. Mezi další příčiny se řadí vrozené vady dýchacích cest. Tyto vady jsou přímo spojeny s anomáliemi orgánů a většinou jsou neslučitelné se životem. Vliv na vývoj dýchacích cest má i hrudník a páteř. Proto pokud dojde k vadě v této oblasti, je s velkou pravděpodobností ovlivněn i vývoj dýchacích cest. Jedním z těchto postižení je například ptačí hrudník. Ptačí hrudník je vada hrudního koše, který je vpáčený v dolní části hrudníku. K respiračnímu selhání může dojít při skolióze. Při skolióze dochází k patologické rotaci páteře, která právě může vést k tomuto jevu (Helhmann, 2010, s.
91-92).
23
Mezi nejčastější onemocnění dechového ústrojí u dětí můžeme považovat především tyto nemoci:
- Rýma
- Zánět vedlejších dutin nosních - Bronchitida
- Astma bronchiale - Akutní tonzilitida
Rýma se řadí mezi nejčastější formy onemocnění dolních dýchacích cest a celkového dýchacího aparátu. Nejběžnější formou této nemoci bývá rýma akutní.
Bývá virového původu. Projevuje se například kýcháním, neprůchodností nosních cest, což způsobuje obtíže při dýchání, bolestí v krku, které se popisuje jako škrábání a další. Je velmi složité rozpoznat rýmu akutní od té alergické (Klíma a kolektiv, 2016, s. 121). Pokud se rýma neléčí, může docházet k zánětům dutin nosních. Toto onemocnění ve většině případů vyvolává záněty středního ucha (Veleminský a kolektiv, 2009, s. 97). Toto onemocnění může být vyvoláno jak virově, tak bakteriálně. Nejčastější příčinou bakteriálního onemocnění je pneumokok a stafylokok. Nejčastějšími příznaky je zvýšená teplota, kašel, hnis v oblasti nosohltanu (Klíma a kolektiv, 2016, s. 122).
Dalším velmi běžným onemocněním je zánět průdušek, ať už akutní či chronický. Toto onemocnění se řadí stejně jako rýma mezi nemoci dolních cest dýchacích (Mrzena, 2009, s. 26). Dochází k zánětlivému onemocnění sliznice průdušek.
Tato nemoc je nejčastěji způsobena virem, a to až z 90%. Nejčastějším virem, který stojí za onemocněním akutního zánětu je virus chřipky. Akutní a chronická bronchitida se může vyskytovat samostatně, ale mohou k ní byt přidruženy například astma, chronická obstrukční nemoc, cystická fibróza a jiné. Projevuje se suchým kašlem.
Suchý kašel je ovšem pouze na začátku onemocnění a postupně se proměňuje v kašel hlenovitý. To může u dětí vyvolávat zvracení (Klíma a kolektiv, 2009, s. 123).
Nejstarší zmínky jsou o chronickém respiračním onemocnění, které se nazývá Astma bronchiale nebo také průdušková záducha. Astma je definováno jako „chronický
24
zánětlivý proces, v němž se uplatňuje řada buněk a působků, způsobujících recidivující hyperreaktivitu průduškového systému“ (Mrzena, 2009, s. 33). Poměrně složitý je proces diagnostiky. Je velmi důležité zaměřit se jak na příznaky, které se u pacienta projevují, tak i na rodinnou anamnézu jedince (Mrzena, 2009, s. 33- 34). K vzniku astmatu může docházet dvojím způsobem, a to buďto imunologicky nebo neimunologicky. Neimunologický způsob vzniku je takzvaný bronchospazmus, jinak řečeno zúžení průdušek. To může být zapříčiněno například námahou, infekcí, fyzikálními či psychickými podněty. Tento proces aktivizuje buňky k činnosti, díky které dochází k chronickému zánětu dýchacích cest. Záchvaty přicházejí v různých časových intervalech. Mezi jednotlivými příhodami mohou být pacienti téměř bez jakýchkoli příznaků či potíží. U jednotlivých pacientů jsou příznaky různé a jinak silné. Může docházet k dráždivému kašli, noční dušnosti, vykašlávání, ale také může nastat těžký záchvat výdechové dušnosti. Záchvaty mohou být spojeny s neklidem a úzkostí (Klíma a kolektiv, 2016, s. 126-127).
Další velmi známou nemocí jak u dětí, tak u dospělých je akutní tonzilitida neboli angína. Tato nemoc, může být jak virového, tak bakteriálního původu.
Nejčastějšími příznaky jsou vysoká teplota, zduření krčních uzlin, od tohoto příznaku se odvíjí bolest při polykání. V krčních mandlích se mohou objevovat čepy (Klíma a kolektiv, 2016, s. 122).
3.3 Důsledky nemocí na vzdělávání
Typickým znakem chronických nemocí je kolísavý průběh. Jelikož žáci s takovými typy nemocí často chybí, může pedagog nabýt dojmu, že kolísavost výsledků je způsobena nepozorností, leností, špatnou přípravou, nedostačujícím rodinným zázemím, lajdáctvím, či jinými podobnými negativními příčinami. Tento postoj pedagoga má velmi negativní dopad na postoj dítěte ke škole a také na jeho hodnocení. Tento pedagogický přístup může vést dítě k záškoláctví, fobii ze školy či depresím. Proto musí být žák hodnocen komplexně nikoli diferenciovaně. K dětem by
25
se mělo přistupovat individuálně a učitel by měl mít přehled o celkovém životě všech svých studentů.
Pokud se ve škole nachází vyšší počet alergiků, astmatiků a jinak respiračně nemocných žáků, měla by jim škola umožnit například tělesnou výchovu zaměřenou na dechová cvičení či přímo specializovanou třídu. Cílem vzdělávání je zapojit do edukace všechny žáky i studenty, i přes jejich speciální vzdělávací potřeby. Děti by kvůli své nemoci neměly být separovány. Je velmi důležité, aby chronická onemocnění, alergie či jiné nemoci byly zohledněny při výběru volby dalšího vzdělávání dětí, žáků i studentů (Fischer, 2007, s. 78-79).
Vzdělávání všech dětí, žáků a studentů je upravováno zákonem č. 472/2011 Sb.
O předškolním, základním, středoškolském, vyšším odborném vzdělávání, kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb. Tato novela stanovuje zásady podmínek, při kterých dochází k rovnoprávnému vzdělávání všech občanu České republiky. Zohledňují se zde všechny potřeby, které by děti mohly mít.
Zákon 561/2004 § 16 odstavec 1 specifikuje dítě, žáka a studenta se speciálními vzdělávacími potřebami a to takto: „Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami se rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta. Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření školou a školským zařízením“( 561/2004 § 16 odstavec 1). Tento paragraf dále upřesňuje podpůrná opatření, která dětem mohou být poskytnuta. A déle popisuje, jak tato
opatření mohou děti, jejich rodiče nebo učitelé získat.
26
4 DECHOVÁ CVIČENÍ
Pokud dochází k pravidelnému cvičení dechu, může docházet k předcházení oslabeného dýchacího ústrojí či vadného držení těla a velkou pomocí mohou být dechová cvičení při zlepšování tělesné zdatnosti (Kratochvílová a Zachrla, 2005, s. 28).
Tyto tři faktory spolu bez pochyb úzce souvisí. Vše se navzájem ovlivňuje, a to se nakonec odráží v celkovém pojetí zdravotního stavu jedince. Správné držení těla si můžeme představit tak, že z hrbu kosti týlní spustíme těžnici, která by se měla dotýkat zad v místě hrudních obratlů, rýhou mezihýžďovou a pokračovat dál mezi paty. Další těžnici lze spustit z průmětu zvukovodu. Ta by měla správně procházet středem ramenních a kyčelních kloubů a dále pokračovat před kloub hlezenní. Třetí a poslední těžnice začíná v mečíkovitém výběžku kosti hrudní, lehce se dotýká břišní stěny, nebo je několik málo centimetrů před ní. Tyto těžnice ukazují ideální držení těla, pokud vezmeme ideální lidské tělo. Ovšem každý jedinec je individuální a liší se od ostatních například hmotností, výškou, systematickým i nervovým typem. Lidé se od sebe navzájem také liší i duševními stavy jako je například smutek či radost, které se na držení těla jedince také odrážejí. Proto i ideální držení těla se u jednotlivců drobně liší.
Ovšem můžeme určit znaky, které jsou téměř pro všechny společné. Těmi to znaky jsou, držení hlavy, která je držena zpříma jako by ji někdo tahal za temeno vzhůru, čímž dochází k optickému prodloužení krku. Krk a brada společně svírají téměř pravý úhel a lordóza je normální nezvětšená. Ramena se tlačí dolu po stranách hrudníku a lopatky v dolní části neodstávají od hrudníku. Hrudník je klenutý a napřímený pomocí hrudního svalstva. Dochází ke zpevnění břišní bránice a podsazení pánve. Pánevní osa je vodorovná a prochází středem kyčelních kloubů.
Mírně nakloněna je díky hýžďovým a břišním stahům svalstva. Dolní končetiny jsou mírně vtočeny dovnitř. Správné držení těla vytváří optimální podmínky pro správné fungování vnitřních orgánů a setrvávání antagonických svalových skupin v tonické rovnováze. Ke špatnému držení těla dochází při větších či menších odchylkách.
27
Nejčastějším vadným držením těla je takzvané ochablé držení. Každý jedinec si může vlastním úsilím držení vylepšit a zafixovat si držení správné.
K tomu, aby člověk zjistil, jak je na tom, si může udělat sám několik cviků a testů, u kterých přijde na to, které svaly je potřeba posílit a které protáhnou. Testy pro svaly posturální ukazují protažení jednotlivých svalových skupin. Pokud dojde k úspěšnému splnění cviků, jedinec si ověří, že má dobrou pohyblivost kloubních spojení a dostatečnou elasticitu svalstva a vazů. Ovšem výsledky jsou pouze orientační. Abychom mohli s přesností říci, jak na tom jedinec opravdu je, test by musel být specifikován na určitý věk a pohlaví. Zde se normy rozchází. Lze říci, že obecně se tyto testy lépe plní mladším lidem a ženám. K jiným výsledkům ovšem dochází u testů zaměřených na svaly fyzické. Zde lepších výkonů dosahují muži. Tyto cviky a testy ukazují na sílu jednotlivých svalových skupin (Knížetová a Kos, 1989, s.
6-8).
Dýchání můžeme rozdělit dle několika typů, a to do dýchání žeberního, bránicového, smíšeného a svrchního. Nesprávné a škodlivé dýchání je dýchání svrchní, při kterém dochází ke zvedání ramen. Dech se dostává pouze do horní části plic, je velmi krátký a rychle uniká. Správným a nejúspornějším typem dýcháním je smíšené. Můžeme ho také nazývat jako kosto-abdominální dýchání. Hrudní koš se rozšíří, bránice se sníží a dojde ke zvětšení objemu hrudní dutiny horizontálně i vertikálně. Plíce po snížení tlaku uvnitř hrudníku nasají dostatečné množství vzduchu.
Žeberní, neboli hrudní dýchání probíhá tak, že ramena zůstávají v klidu, ale vzduch se nedostává do nejspodnější části plic. Podnětem pro tento typ dýchání je zvýšená tělesná námaha. Abdominální neboli bránicové dýchání je takové dýchání, které probíhá v břiše. Je hluboké a bránice při něm maximálně klesá.
Dýchání lze také rozdělit na tři skupiny dle toho, zda vzduch přichází do plic horními cestami dýchacími. Skupina první se nazývá dýchání nosní. Tento typ dýchání je velmi hygienický, dochází při něm k odstraňování prachové příměsi. Dochází tomu díky nosnímu průduchu, zde je vzduch nejen pročišťován, ale díky nosní sliznici je i zvlhčován. Studený vzduch z vnějšího prostředí vyvolává takzvaný nasopulmonální
28
reflex, díky němuž se dýchací pohyb stává vydatnějším. Při tělesné námaze nebo při zvýšené spotřebě vzduchu, jako například při dlouhých frázích, dochází k druhému typu dýchání, a to dýchání nosem a ústy zároveň. Tento typ dýchání je ovšem neestetický a je slyšet. Posledním třetím typem je dýchání ústy, které je ze všech typů nejrychlejší. Ovšem nevýhodou tohoto dýchání je fakt, že do plic se dostává vzduch neupravený (Hala a Sovák, 1962, 29).
Dýchání je základní biologický proces a je důležité si uvědomit, že ať už přímo či nepřímo je spojen se všemi fyziologickými funkcemi organismu (Knížetová a Kos, 1989, s. 35). Tento proces vyměňuje plyny O₂ a CO₂, což jsou plyny dýchací, mezi tkáněmi a zevním prostředím. Pomocí nádechu O₂, dochází k chemickému ději, který probíhá ve všech buňkách organismu. Tomuto děti říkáme metabolismus. Zbytkovou látkou, která je zplodinou je CO₂, kterou tělo pomocí výdechu vylučuje. Proces výměny těchto plynů v lidském těle zapříčiňuje krevní oběh. Pokud dochází ke správnému dýchání, je pozitivně ovlivněn lidský organismus, díky tomu dochází ke zklidnění a harmonizace. Pokud k takovému dýchání nedochází, většinou je organismus nedostatečně vyživován a čištěn a jednotlivé funkce se postupně zpomalují.
Následkem malého odvodu CO₂ je okyselení vnitřního prostředí, což vede například k zhoršení mozkové činnosti, myšlení, soustředění nebo pozornosti. Vznikat také může únava, nespavost, nechutenství, či změny nálad. Při psychickém vytížení, jako je například hněv, pláč, smích, stres, často dochází k nevědomému zadržování dechu.
Proto je důležité se soustředit na hluboké dýchání, především potom na prodloužený výdech. To může pomoci s volněním a odbouráním stresu. Pomocí dechu lze velmi pozitivně ovlivňovat lidské zdraví. Pravidelné pohybové aktivity napomáhají psychickému stavu (Bursová, 2005, s. 43).
Lidé dýchají automaticky. Je to přirozená činnost lidského organismu. Děti dýchají spontánně a ve většině případů správně. Proto se nedoporučuje je uvádět do problematiky správného dýchání. Upozorňujeme pouze ty jedince, u kterých vidíme znatelné chyby. U ostatních by to mohlo vyvolat zbytečné chyby (Lišková, 2006, s. 36-37). Děti sice ve většině případů dýchají správně, ale postupem času, se mění podmínky, v kterých lidé žijí a tím dochází i ke změně podmínek k dýchání. Dýchací
29
pohyby jsou většinou omezovány a jsou nedostatečné, a proto se dýchání stává nekvalitním. Správné dýchání je nutností každého života a předpokladem zdraví a výkonu člověka. Správné podmínky pro dýchací činnost může vytvářet například běh či pravidelná sportovní aktivita (Knížková a Kos, 1989, s. 35).
Zásadou správného respiračního cvičení je celkové uvolnění těla. Proto jsou většinou dechová cvičení spojena s relaxací. Cviky také mohou být spojeny s pohybovou výchovou (Lišková, 2006, s. 36-37).
Dýchací svaly zapříčiňují pohyby hrudníku a následné rozpínání a smršťování plic. Mezi dýchací svaly můžeme zařadit zevní a vnitřní mezižeberní svaly, bránici, břišní svaly, prsní svaly, zdvihače hlavy a horní části svalů trapézových.
Nádechem se hrudník rozšiřuje a zvedá díky činnosti vdechových svalů. Zde vzniká podtlak, plíce napodobují pohyb hrudníku, a díky tomu vzduch proudí dýchacími cestami dovnitř (Knížková a Kos, 1989, s. 35). Děti jsou učeny nádechu do břicha. To se při nádechu vzedme. Vzduch je přijímán nosem, horní i dolní část hrudníku zůstává v klidu. Ramena se nezvedají. Pro nádech je důležité, aby celé tělo bylo klidné a uvolněné. Děti by měly být vedeny ke zpracovávání pouze takového množství vzduchu, které jsou schopny zpracovat. Větší objem vzduchu v plicích může zapříčinit ztuhnutí svalstva. Děti neumí hospodařit s velkým množstvím vzduchu.
Pomoci si učitel může správnou motivací, která může posloužit i k uvolnění těla.
Motivací může být například přivonění si ke květině, nasávání vůní a jiné. Nevhodnou motivací může být například přirovnání hlubokého nádechu jako u doktora nebo představa, že děti chtějí zůstat dlouho pod vodou. Dochází ke zvedání ramen a přílišnému příjmu vzduchu do plic. (Lišková, 2006, s. 37).
Výdechem se hrudník zmenšuje. Objem klesá jak vlastní vahou, tak aktivitou výdechového svalstva. Oproti nádechu, kdy dochází k podtlaku, při výdechu dochází k přetlaku, kdy se plíce smršťují a vzduch proudí z plic ven (Knížková a Kos, 1989, s.
35). Dětem je vysvětleno, že výdech provádí ústy a břicho se jim „vyfoukne“. Nádech a výdech na sebe plynule navazují. Děti neučíme zadržovat dech, protože je to pro ně nepřirozené a dochází u tohoto jevu k mnoha chybám, především k opačnému
30
napětí veškerého svalstva. Výdech by měl být plynulý a nepřerušovaný. Vhodnou motivací mohou být v tomto případě mimohudební představy. Například si děti mohou představit, že foukají na zranění, dechem se snaží rozmrazit zamrzlé okno nebo dlaně, vyfukují z bublifuku bubliny a mnoho dalších představ. Jedním ze základních cílů dechových cvičení je prodloužení dechové fáze. Tento cíl se dá naplnit hravou formou. Ovšem výdechová délka musí být přiměřená možnostem dítěte. K prodloužení výdechů můžeme použít motivaci jako je syčení hadů, bzučení much, lokomotiva a mnoho dalších (Lišková, 2006, s. 37-39).
Při dýchání má velmi důležitou úlohu bránice, což je plochý sval, který odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní. Bránice při vdechu klesá a zplošťuje se a při výdechu se zvedá a vyklenuje. Rozsah pohybu bránice v klidovém režimu jsou 2 – 3 cm a při intenzivním dýchání 5 – 7 cm.
Obrázek 2 - Pohyb bránice a břišní stěny při výdechu a nádechu
Zdroj: Knížetová a Kos, 1989, s. 36
Správné dýchání má svá pravidla. Mezi tato pravidla například patří časová posloupnost. Uznávaný časový poměr je 1:2, což znamená, že nádech je kratší než výdech. Pokud je výdech úplný, tím více se dostane čerstvého vzduchu do plicních sklípků. Všeobecně se při dechových cvičeních klade vyšší pozornost výdechu a uvolňování bránic. Pokud dojde k správnému způsobu dýchání, je důležité, aby bylo fixováno a nadále procvičováno. K tomu by mělo především docházet na čerstvém vzduchu, u vody, v lese a podobně (Knížetová a Kos, 1989, s. 35-36).
31
U dětí a mužů převládá dýchání brániční a u žen dýchání hrudní.
Nejvhodnějším dýcháním je typ smíšený. Převládat by mělo brániční dýchání, které je nejúčinnější složkou respirační funkce. Za nevhodné se považuje to dýchání, při kterém se převážně dýchá do hrudníku. Při každém cvičení je důležité kontrolovat dostatečně dlouhý nádech a výdech především nosem. Zkvalitnění nádechu dosáhneme tak, že se prodlouží výdech, který zapříčiní dokonalejší vyprazdňování plic.
Pokud je výdech krátký dochází k snížení dechového objemu, a tím se dýchání stává frekvenčnějším, mělčím a neekonomickým. Dechová cvičení lze rozdělit na cvičení dynamická a statická. Dynamická cvičení se především soustředí na výdech. Ten probíhá v základní poloze. Pohyb horních končetin je doprovázen nádechem. To napomáhá rozevírání hrudního koše. Výdech se provádí s pohybem středu těla, při tomto pohybu dochází k uvědomění si pohybu, výdechu a správného držení těla.
Statická dechová cvičení si kladou za cíl procvičit jednotlivé typy dechů a dechové vlny. Pro nácvik se uplatňuje metodický postup a různé typy dýchání v odlišných základních polohách. Polohy, ve kterých se provádějí cviky lze rozdělit do dvou skupin a to na polohy horizontální a vertikální. Mezi polohy horizontální lze zařadit leh pokrčmo, leh na zádech, na břiše, na boku a vzpor klečmo. Při doteku hrudníku s podložkou může dojít k omezení dýchacích pohybů, což ovšem současně může usnadnit koncentraci svalstva, a tím dojít k úplné relaxaci. Mezi vertikální polohy řadíme klek sedmo, klek, sed a stoj. Nejprve by se mělo dýchat v kleku sedmo a až následně přejít do dýchání v sedu či stoji. Používat by se měly vyvýšené podložky. Cviky se začínají cvičit v horizontálních polohách. Polohy, které jsou zvoleny, zásadně ovlivňují dechovou činnost. Proto je doporučeno využívat základní polohy. Krom pozic může jednotlivé typy dechů podpořit i takzvané mudry. Mudry jsou polohy rukou, které pomáhají zvyšovat účinek na své polovině těla. Dlouhé zvýrazněné nádechy aktivizují organismus a dlouhé zvýrazněné výdechy ho naopak zklidňují. Prodloužený výdech se proto využívá při protahování a uvolnění zkrácených svalů. Využít ho také lze při zefektivnění, například při posilování břišních svalů.
Doporučené dýchání při statických cvicích je v rytmu 3:3 a postupně dech prodlužovat, tedy na poměr 4:4, následně 6:6 a zakončit poměrem 8:8. Nácvik
32
aritmetického dýchání se doporučuje až po zvládnutí všech ostatních typů dechu a dechové vlny. Cvičení by se měla provádět podle vnitřních pocitů jako u všech ostatních cviků. Volba dechového cvičení a jeho délka by měly být přizpůsobena k individuálním potřebám, požadavkům a dispozicím jedinců. Pro předejetí hyperventilace se doporučuje ze začátku zařazovat spíše dynamické cviky. Doba cviků se prodlužuje přirozeně a citlivě.
33
5 CO JE A CO NENÍ PROJEKT?
Jednoznačná definice pro projekt neexistuje. Není jednoduché vymezit přesnou terminologii, jelikož terminologie je velmi rozkolísaná. Autoři, kteří se touto problematikou zabývají, jsou nejednotní. Vymezit proto jasnou definici je velmi komplikované. Používají se termíny jako je projekt, projektová metoda, projektové vyučování, projektová výuka, učení v projektech, učebních projektech, pedagogických projektech a mnoho dalších (Coufalová, 2006, s. 10). Pan Valenta (1993, s. 2-7) ve své knize uvádí projekt a projektovou metodu jako to samé.
5.1 Vymezení základních pojmů
5.1.1 Projekt
V Slovníku cizích slov je projekt definován jako plán, záměr či úmysl. Paní Kašová definuje projekt jako „plán či návrh, který obsahuje obvykle stanovení konkrétního cíle (úkolu) a promyšlený postup činností, které nás k němu přivedou“ (Kašová, Sígl, 1998, s. 20). Velínsky (1932, s. 49) ve své knize definuje projekt takto: „určitě a jasně navržený úkol, který můžeme předložiti žáku tak, aby se mu zdál životně důležitý tím, že se blíží skutečné činnosti lidí v životě.“ Další definicí, kterou lze uvést je od pana profesora Žanty, který říká, že „Projekt je účelně organizovaný souhrn myšlenek seskupených kolem důležitého střediska praktického vědění, směřující k určitému cíli (Valenta, 1993, s. 4).“ Z těchto definic tedy vyplívá, že projekt je určitý úkol, který má jasně stanoveny cíle. Úkol, který je dětem zadáván, by měl být pro děti atraktivní a téma by jim mělo být blízké. Původně byl projekt vnímán jako podnik žáka, který za něj byl zodpovědný. Od toho se ovšem v dnešní době poněkud odstupuje. V knize Teorie a praxe projektové výuky Jana Kratochvílová (2016, s. 36) po výčtu všech možných definic od různých autorů definuje projekt takto: „Projekt je komplexní úkol (problém), spjatý s životní realitou, s nímž se žák identifikuje a přebírá za něj odpovědnost, aby svou teoretickou i praktickou činností dosáhl výsledného žádoucího
34
produktu (výstupu) projektu, pro jehož obhajobu a hodnocení má argumenty, které vycházejí z nově získané zkušenosti.“
(Kratochvílová, 2016, s. 36)
5.1.2 Projektová metoda
Jak již bylo řečeno, někteří autoři považují projekt a projektovou metodu za to samé. Tyto dva výrazy považují za synonyma. Podle Kratochvílové (2016, s. 38) má projektová metoda jasné znaky. Je to organizovaná činnost, která směřuje k určitému cíli, což je realizace projektu a následný výstup. Tuto činnost nelze zcela do detailu naplánovat. Nezbytné k plnění projektu je samotná aktivita a samostatnost žáků.
Činnosti, které jsou žákům předkládány, jsou tvořivé a v průběhu reagují na změny.
Projekt je řízen vnitřně. Dalším znakem je celistvý rozvoj osobnosti žáka. Dítě přebírá odpovědnost za výsledek. Zkušenosti a nabyté vědomosti nutí žáka k seberozvoji a nutí děti zkušenosti prakticky vyzkoušet.
Soustředěný kolem určité
ideje
PROJEKT Komplexní
problém, úkol
Vyhovuje žákovi – identifikuje
se s ním
Přebírá odpovědnost
za jeho realizaci Konkrétní produkt, nová
zkušenost, obhajoba (hodnocení, sebehodnocení)
35
„Projektová metoda je vyučovací metoda, v níž jsou žáci vedeni k samostatnému zpracování určitých projektů a získávají zkušenosti praktickou činností a experimentováním. Projekty mohou mít formu integrovaných témat, praktických problémů ze životní reality nebo praktické činnosti vedoucí k vytvoření nějakého výrobku, výtvarného či slovesného produktu“ (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 184).
5.1.3 Projektové vyučování, projektová výuka
„Projektové vyučování je vyučování založené na projektové metodě“ (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 184). Ovšem při projektovém vyučování má žák vliv na výběr tématu, který ho zajímá, a o kterém vyučování bude. Vyučovací proces souvisí s mimoškolními aktivitami žáků. Stejně jako projekt je učební projekt zaměřený na určitý cíl a není předem jasně naplánován do posledních detailů.
Maňák ve své knize srovnává problémovou a projektovou výuku: „ Projektová výuka (učení v projektech) částečně navazuje na metodu řešení problémů, jde však v ní o problémové úlohy komplexnější, o výukové záměry a plány, které mají vždy také širší praktický dosah. Jestliže výuka zaměřená na řešení učebních problémů a úloh se uzavírá mezi stěny učebny nebo školy, učení v projektech hranice školy překračuje, a to do přírody, společenské komunity nebo do výrobního procesu. Liší se však také od vycházky, exkurze nebo od pracovní a technické výuky hlavně tím, že účastníci projektu se angažovaně začleňují do životní praxe a že za své aktivity též přebírají určitou odpovědnost. Tradiční výuka také většinou probíhá v izolovaných vyučovacích předmětech, kdežto projekty sdružují přirozenou cestou k spolupráci několik vyučovacích předmětů, neboť jejich cílem je řešit situaci ze životní reality“
(Maňák, Švec, 2003, s. 169). Ve své knize Maňák a Švec (2003, s. 169) popisují projektové metody jako metody komplexní, progresivní a poznávací. Velkou výhodou je bráno nenucené propojení několika předmětů. Někteří autoři se shodují, že projektové vyučování je organizační formou výuky.
36
5.2 Klady a zápory projektů
Projektová výuka má své klady i zápory. Pozitiv a negativ je velké množství.
Rozdělit se dají na přednosti a úskalí z hlediska žáka, učitele, dimenze procesu učení či okolního prostředí.
Žák je do výuky zapojován podle individuálních možností a přebírá zodpovědnost za výsledky své práce. Zkušenost je získávána praktickou činností a zkušeností. S čímž je úzce spojen fakt, že dítě proces učení prožívá intenzivně a proces je vázán na pozitivní emoce. Díky tomuto typu výuky se rozvíjí samostatnost a autonomie žáků, kteří se přirozeně učí řešit problémy, spolupracovat a kooperovat se spolužáky a jinými lidmi. Mezi další pozitiva rozvoje žáků můžeme také zařadit ještě rozvoj sebepoznání, sebehodnocení, sebeúcty, tvořivosti a fantazie.
Mezi velká negativa lze zařadit neschopnost dětí zajistit si adekvátní zdroj informací a velkou časovou náročnost. Děti kolikrát samy nejsou schopny splnit stanovené cíle projektu.
Časová náročnost není jen z hlediska žáků, ale také z hlediska učitele. Projekt je velmi časově náročný na přípravu a kolikrát může vést až k samotné ztrátě motivace poklesu zájmu učitele. S časovou náročností se také pojí velmi náročné hodnocení dětí. Často dochází k vyvolání dojmu, že projektová výuka je nesystematická a nesoustavná, a proto nedochází k naplňování stanovených cílů RVP. Projektové vyučování také klade vysoké nároky na spolupráci pedagoga s kolegy a jinými odborníky společně se znalostmi a zkušenostmi z nejrůznějších sfér. Ovšem i pro učitele nese projektová výuka mnoho pozitiv. Učitel se učí nové roli a to pozorovatele a poradce. Učitel se přiblíží ke svým žákům a lépe se do nich dokáže vžít. Učitel užívá nových možností hodnocení a sebehodnocení a rozšiřuje své dovednosti v plánování a organizaci výuky.
Velký dopad má projektové vyučování také na široké okolí. Propojení školy s okolním světem obě prostředí vzájemně obohacuje. Zvyšuje zájem o školu především u rodičů a zákonných zástupců. Často se také stává, že rodiče se sami do výuky zapojují. Ovšem ne vždy má tato výuka pozitivní dopad. V některých případech může
37
okolí spíše obtěžovat. Nedostatečná informovanost může vést k názoru, že si děti ve škole pouze hrají a nic se nenaučí (Kratochvílová, 2016, 49 - 55).
