Čarodějnictví v historii - proměna pojetí čarodějnice a čarodějnictví očima křesťanství

(1)

Čarodějnictví v historii - proměna pojetí čarodějnice a čarodějnictví očima křesťanství

Diplomová práce

Studijní program: N7105 – Historické vědy Studijní obor: 7105T021 – Historie Autor práce: Bc. Radmila Grohová

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

Liberec 2018

(2)

(3)

(4)

(5)

(6)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(7)

ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA V ČESKÉM JAZYCE

ANOTACE

Tato práce dokumentuje určité vývojové etapy magie a čarodějnictví v historii. Hlavní pozornost je věnovaná vzniku a vývoji fenoménu magie a čarodějnictví do období novověku, kdy probíhaly takzvané „hony na čarodějnice“. Pro pochopení problematiky je nezbytné také vymezení základních pojmů v oboru magie. Následně se práce zaměřuje na popis magické praxe a tradičního pojetí magie u starověkých národů, stejně jako popis židovské, předkřesťanské a křesťanské magie. Hlavním cílem práce je zdokumentovat obecné pojetí čarodějnictví v období středověku a novověku, kdy byl obraz tradiční čarodějnice přetvořen katolickou církví, a jako takový zásadním způsobem figuroval v procesech s čarodějnicemi.

KLÍČOVÁ SLOVA

Čarodějnictví, magie, čarodějnické procesy, satanistická čarodějnice, sabat, ďábel, inkvizice, lovci čarodějnic.

(8)

ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA V ANGLICKÉM JAZYCE

ANOTATION

This work is aimed for specific periods in the history of witchcraft and magic. The main theme of this work are origin and evolution of the phenomenon of magic and witchcraft to the period of Modern Age, which is called „witch-hunt“. To understand the issue, it is necessary to define basic concepts in the discipline of magic also. Subsequently, the thesis focuses on the description of magical practice and the traditional concept of magic in ancient nations, as well as the description of Jewish, pre-Christian and Christian magic. The main theme focuses on the concept of witchcraft in the Middle Ages and the Modern Age, when the image of the traditional witch was transformed by the Catholic Church, and as such it was in witch trials.

KEY WORDS

Witchcraft, magic, witch trials, satanic witch, sabbath, devil, inquisition, witch hunters.

(9)

PODĚKOVÁNÍ

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mojí diplomové práce, profesoru Jaroslavu Čechurovi, za jeho cenné rady, značnou trpělivost a především skutečnost, ţe byl ochoten dovést se mnou práci do konce.

(10)

8

OBSAH

ÚVOD………..9

ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY………..13

SEZNAM OBRÁZKŦ………16

1. MAGIE VE SVĚTĚ BEZ KOUZEL……….17

1.1 Čarodějnice včera a dnes………..17

1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná………..19

2. MAGIE A ČARODĚJNICTVÍ V DĚJINÁCH……….22

2.1 Kde se vzala magie………..22

2.2 V hlavní roli šaman……….28

2.3 Magie starověkého světa………33

2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako kořen západního esoterismu……….33

2.3.2 Magická moudrost vznešeného Egypta……….39

2.3.3 Řecko a černá magie bohyně Hekaté……….45

2.3.4 Vysoká magie antického Říma……….55

2.4 Tajemství ţidovské magie………..60

2.5 Pohanství a magie křesťanské církve……… ..65

3. ČARODĚJNICTVÍ OČIMA KŘESŤANSTVÍ……….71

3.1 Pekelná hierarchie ďáblů……..………...71

3.2 Úsvit inkvizice………...80

3.3 Středověká teologie jako učitelka inkvizice……….86

3.4 Tři tváře čarodějnic……….96

3.5 Čas na sabat………108

4. BIBLE SVATÉ INKVIZICE………115

5. STOUPENCI A ODPŦRCI PRONÁSLEDOVÁNÍ………..129

ZÁVĚR………..137

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŦ………138

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………..139

(11)

9

ÚVOD

„Na světě se nic neděje nadarmo, všechno má svůj význam, všechno k něčemu směřuje. Jenţe my často býváme slepí a hluší.“

(Václav Kaplický)

Historie naší civilizace je nesmírně bohatá a nabízí nezměrné mnoţství témat, které si zaslouţí opakovaný zájem badatelů i samotných čtenářů.

Čarodějnické procesy po desítky let soustřeďovaly pozornost mnohých historiků, ovšem můţeme s klidem prohlásit, ţe se i přes opakované bádání jedná nadále o téma zcela nevyčerpané. Čarodějnictví samo o sobě nemusíme vnímat pouze v kontextu historickém. Budeme-li chtít pohlíţet na tuto problematiku, můţeme tak činit z různých a často i vzájemně odlišných hledisek. Přes všechny moţnosti zůstává čarodějnictví jako odkaz pradávných civilizací i nadále součástí naší historie.

Téma čarodějnictví je nejčastěji popisováno v souvislosti s obdobím, jeţ zůstává nechvalně známé jako „hony na čarodějnice“. Tato etapa v dějinách čarodějnictví je proslulá systematickým pronásledováním domnělých čarodějnic a čarodějníků a jejich následným stíháním. Většina prací, které se tímto tématem zabývají, nám poté předkládají konkrétní sledy událostí podle toho, jak zůstaly zachyceny v pramenech. Na problematiku čarodějnictví a čarodějnic lze ovšem pohlíţet také z dalších hledisek.

Můţeme si vybrat, zda budeme dané téma vnímat z pohledu teologického, psychologického, kulturně-antropologického nebo dokonce lékařského.

Jedná o téma neuvěřitelně obsáhlé, které lze vnímat z mnoha různých úhlů.

Zájem o téma čarodějnictví je v dnešní době viditelný nejen u badatelů, ale rovněţ u široké veřejnosti. Ať uţ se jedná o literární či filmovou produkci nebo jednoduše fakt, ţe se čarodějnictví stalo v různých podobách jakousi součástí „moderní“ kultury, můţeme říci, ţe v té či oné podobě zůstává také v dnešních dnech nadále ţivým tématem.

(12)

10

Jako malé děti jsme slýchávali vyprávění o zlých čarodějnicích, které se tajně ukrývaly v lesích, míchaly jedy a představovaly hrozbu pro nevinné pocestné. Nyní jiţ víme, ţe to, co jsme v dětství povaţovali za pohádky, představovalo ve středověku a novověku pro mnohé reálnou hrozbu.

Následně se dočítáme o zrůdných procesech s domnělými čarodějnicemi, které ukončily své ubohé ţivoty na hranici. Co nás nutí se opakovaně zabývat tímto na jedné straně fascinujícím fenoménem, jehoţ nepochopení a zveličení vedlo k neštěstí takového rozsahu?

Důvody, proč jsme i po tak dlouhé době schopni číst o tortuře, nesmířlivých soudních tribunálech či krutosti inkvizitorů, a zabývat se osudy lidí, jejichţ ţivoty vyhasly na hranici, podle mého názoru nepochází z ţádné morbidní fascinace. O čarodějnických procesech čteme ze stejných důvodů, z nichţ si například stále dokola připomínáme průběh a důsledky válek či holocaustu. Je aţ nebezpečně snadné naleznout v době krize některého „obětního beránka“ a stačí málo k tomu, abychom si z našich rukou smývali prolitou krev. Nejdůleţitějším smyslem historie je odjakţiva poučit se z chyb, jeţ byly v minulosti napáchány. Z toho důvodu bychom měli i nadále projevovat zájem o taková témata, která sice nevyvolávají ve tváři úsměv, ale mohou nám pomoci vyvarovat se budoucích neštěstí.

Díky široké literární produkci pojednávající o tomto tématu se můţeme dokonale seznámit se všemi tragickými důsledky, které čarodějnická hysterie přinesla. Nesmíme ovšem zapomínat, ţe se stejnou pečlivostí bychom se měli věnovat téţ příčinám toho, čemu říkáme „čarodějná hysterie“.

Pokud se ponoříme hlouběji do historie, daleko před dobu hořících hranic, objevíme fascinující svět magie, jeţ byla odjakţiva nepostradatelnou součástí ţivota kaţdého člověka. Ať uţ se jednalo o první kmeny či o vyspělé starověké civilizace, pro všechny byla magie posvátnou záleţitostí, bez které by se lidé nedokázali obejít. Čarodějnické procesy byly mimo jiné zčásti důsledkem změny v chápání magie, která stejně jako vše na tomto světě podléhala jistému vývoji. Moderní západní esoterismus pak nepředstavuje nic jiného neţ jakýsi výsledný koktejl částí tradičních magických zvyklostí civilizací, které zde existovaly dávno před námi.

(13)

11

Jakým způsobem došlo ke změně v chápání čarodějnictví? V relativně krátké době dospěli středověcí teologové k názoru, ţe je křesťanský svět ohroţen čarodějnickým spiknutím a podle svých potřeb přizpůsobili podobu dosavadního pojetí čarodějnice tak, aby mohli vyhlásit válku nevhodným osobám. Je důleţité poznat, jaké představy o čarodějnicích měli lidé, kteří se na pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějníků přímo podíleli.

Obvinění z provozování škodlivých kouzel a z účasti na čarodějných shromáţděních hrály v procesech s čarodějnicemi zásadní roli. Z toho důvodu bychom se měli podrobněji seznámit s podobou nejčastějších prohřešků, z nichţ byly takzvané čarodějnice obviňovány, a uvědomit si sílu všech pověr, které o čarodějnicích po dlouhá léta kolovaly. Naší cestu ovšem musíme započít v době, kdy byla magie běţnou součástí ţivota všech lidí.

Magie a čarodějnictví tvoří pozoruhodnou součást lidské historie, která má své počátky, vlastní dějiny, pravidla, zákonitosti a významné osobnosti.

Našim cílem je seznámit se v tuto chvíli podrobněji s fenoménem magie od jejích počátků, které sahají hluboko do minulosti. Uvidíme, ţe magie nebyla vţdy povaţována za nebezpečnou disciplinu, ale ţe naopak zaujímala ve společnosti důleţité místo. Pokusíme se proniknout hlouběji do tajů magických praktik a tajemných rituálů, které lidé provozovali v různých historických obdobích a na různých místech, abychom poznali, z jakých tradic vychází naše „západní“ magie. Samotné čarodějnictví vnímáme jako součást magické praxe. Dějiny magie nám mohou ukázat, jak se magické praktiky rozvíjely v rámci různých kultur či jakým způsobem ovlivnilo jejich kulturu křesťanství. Velkou pozornost věnujeme změně, která je patrná od doby nástupu křesťanství.

Jaký byl přístup k magii ve starobylých kulturách, které předcházely křesťanství? Jaké schopnosti byly čarodějům a čarodějnicím přisuzovány a jaké představy o nich měli lidé? Byly čarodějnice pronásledovány také v jiných kulturách nebo je pohled křesťanských teologů na čarodějnictví unikátní? A jak vlastně vypadala ona obávaná satanistická čarodějnice, kterou stvořila křesťanská víra?

(14)

12

Cílem této práce je poznat, jak vypadala postava čarodějnice od počátků magické praxe aţ do doby, kdy byl její obraz přetvořen křesťanskými teology pro potřeby církve. Pokud čteme o čarodějnických procesech, je důleţité znát tradiční pověsti, které přeţívaly staletí a kterým lidé včetně inkvizitorů a lovců čarodějnic slepě věřili. Některé z těchto pověstí o čarodějnicích sami vytvořili či schválně přiţivovali, aby vyvolali mezi lidmi strach. Následující stránky nám pomohou poznat, jaké byly nejdůleţitější zbraně čarodějného arzenálů, nebo jak vypadaly nejznámější praktiky, z jejichţ provozování byly čarodějnice obviňovány.

Seznámíme se s příčinami, které přivedly stovky nevinných lidí do pekla hořící hranice…

(15)

13

ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY

Téma čarodějnictví a čarodějnických procesů bylo v uplynulých letech podrobněji zachyceno v rámci velkého mnoţství odborné, ale i méně učené literatury. Většina prací zabývající se touto problematikou se zaměřuje především na její nejznámější etapu, kterou představovaly takzvané „hony na čarodějnice“. Zmiňované publikace nejčastěji zachycují chronologicky průběh pronásledování, přičemţ se snaţí sledovat situace v jednotlivých oblastech či zemích. Autoři takových děl uvaţují dále o příčinách „čarodějné hysterie“, o motivaci samotných vyšetřovatelů a v neposlední řadě nás prostřednictvím popisů konkrétních případů vtahují do víru některých vybraných tragických událostí.

V našem prostředí se čarodějnickými procesy podrobněji zabýval profesor Bedřich Šindelář, který je autorem obsáhlé studie Hon na čarodějnice. Při práci s knihou musíme být obezřetní kvůli době, ve které vznikla. Pokud nebude brát příliš na zřetel autorovy rozhněvané výroky o katolické církvi, můţeme přesto získat základní přehled o jednotlivých vlnách pronásledování v rámci evropských států, a to včetně Severní Ameriky.

Jednotlivé případy jsou zde popsány velmi podrobným způsobem a téměř beletristickou formou, přičemţ dohromady umoţňují čtenáři poznat rozdíly v pronásledování v různých zemích. Velká část knihy je poté věnována čarodějnickým procesům v českých zemích, které se téměř výhradně soustřeďovaly do oblasti Šumperska.

Jelikoţ byly velkou měrou pronásledováním čarodějnic zasaţeny německé země, můţeme spatřovat značný zájem o čarodějnické procesy u německých badatelů. Jednou z nejnovějších publikací, která se čarodějnictvím zabývá, je kniha historika Wolfganga Behringera nazvaná Čarodějnictví – Globální historie. Autor na danou problematiku pohlíţí nejen jako na historický fenomén, ale jako na téma, které je i v dnešní době stále ţivé. Kniha je tak syntézou historických souvislostí i aktuálních problémů přetrvávající v zemích, v nichţ je víra v čarodějnice nadále aktuální otázkou.

(16)

14

Francouzský historik Robert Muchembled předkládá syntézu známých poznatků v knize nazvané jednoduše Magie a čarodějnictví v Evropě. Kniha je kompilací studií většího mnoţství historiků, kteří se zaměřují na jednotlivé geografické oblasti. Prostřednictvím této knihy se můţeme seznámit s původem některých pověr o čarodějnictví i způsobem, jak se tyto tradiční pověsti postupně vyvolaly čarodějnou hysterii.

Italský historik Carlo Ginzburg přispěl podrobnou studií o původu a podobě klasického čarodějnického shromáţdění známého jako sabat.

Noční příběh tak nabízí zcela unikátní a ucelený pohled na tento historický fenomén, který autor rozebírá z pohledu metody mikrohistorie.

Výše zmiňované práce historiků nejrůznějších národností jsou důkazem toho, jak je téma čarodějnictví a čarodějnických procesů oblíbené ve všech koutech Evropy, i toho, ţe můţe být stále aktuální. Abychom mohli lépe pochopit změnu ve vnímání čarodějnictví, k níţ došlo v průběhu středověku s nástupem křesťanství, museli jsme se podrobněji zabývat dějinami magie jako takové. Toho dokonale docílil britský historik Richard Cavendish ve své knize Dějiny magie. Jedná se o knihu útlou, nicméně velmi podrobnou, jeţ srozumitelným způsobem předkládá fascinující cestu magie od jejích počátků aţ po současnost. Z našich badatelů se historií magie i její praktickou stránkou zabýval profesor Milan Nakonečný, který je autorem několika knih na dané téma. Při jejich četbě zjistíme, ţe magie představuje unikátní historický jev s vlastními pravidly a zákonitostmi. Jeho Lexikon magie představuje přehlednou sestavu velkého mnoţství abecedně řazených pojmů, jeţ jsou důleţité pro pochopení historie čarodějnictví.

Abychom mohli co nejdokonaleji pochopit fenomén magie, musíme vedle děl historických přikročit rovněţ k dílům autorů zabývajících se podrobněji magickou praxí. Seznámení s těmito „odbornými“ publikacemi a příručkami nám umoţňuje lépe pochopit magický obor a dokonaleji poznat praktiky uţívané čaroději. Četba těchto knih nám umoţňuje ponořit se hlouběji do tajů magické praxe. Ze starších pramenů můţeme jmenovat dílo Agrippy von Nettesheim nebo Paracelsa, mezi zástupce moderního okultismu pak patří klasikové jako Lévi, Papus či de Guaita. Z našich autorů se magií v historii i praxi zabýval podrobněji doktor Oldřich Eliáš.

(17)

15

Hlavní pramen, jenţ je potřebný pro pochopení vnímání čarodějnictví v době středověku a novověku, je Písmo svaté. Názory Bible po staletí zásadním způsobem ovlivňovaly postoje inkvizitorů a soudců a její stanovisko k problematice čarodějnictví se stalo pro mnohé oběti osudným.

Mnohé názory o démonech, ďáblovi a čarodějnicích, které byly rozšířené v období středověku i novověku, pocházely z pera jedné z největších křesťanských autorit, svatého Tomáše Akvinského. Jeho myšlenky zůstaly zachyceny hned v několika dílech.

Velmi zajímavým zdrojem poznání jsou takzvané čarodějnické příručky inkvizitorů a lovců čarodějnic, kteří se přímo zabývali vyhledáváním a vyšetřováním domnělých čarodějnic a čarodějníků. Vedle nejznámějšího pramene, kterým je proslulá příručka v historii čarodějnických procesů Malleus maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, můţeme nahlédnout do spisů lovců Rémyho, de Lancra nebo Hopkinse, které nám předkládají původní a zcela upřímný názor jejich autorů. Četba zmiňovaných příruček není jednoduchá, neboť uţívá mnohdy nevybíravého jazyka vůči domnělým čarodějnicím, které se však ve skutečnosti staly nevinnými oběťmi jejich zvrácené posedlosti.

Téma čarodějnictví je v dnešní době tématem natolik oblíbeným, ţe bylo při výběru literatury důleţité oddělit kvalitnější práce od těch méně kvalitních. Veškerá literatura i prameny byly voleny z hlediska jejich celkové přínosnosti i podle toho, jak se jevily dostupné. Konečný soupis pramenů i literatury je rozmanitý a obsahuje mnoţství zajímavých zdrojů.

(18)

16

SEZNAM OBRÁZKŦ

Obr. č. 1: Tančící kouzelník.

Obr. č. 2: Lilitú.

Obr. č. 3: Thovt sedící na trůnu.

Obr. č. 4: Tři tváře bohyně Hekaté.

Obr. č. 5: Kristus a Ďábel.

Obr. č. 6: Inkviziční tribunál.

Obr. č. 7: Ve vězení.

Obr. č. 8: Čarodějnice přivolávající bouřku.

Obr. č. 9: Mladá čarodějnice.

Obr. č. 10: Smlouva s ďáblem.

Obr. č. 11: Čarodějnická koupel.

Obr. č. 12: Sabat čarodějnic.

Obr. č. 13: Malleus maleficrum.

Obr. č. 14: Tortura.

Obr. č. 15: Upalování čarodějnic.

(19)

17

1. Magie ve světě bez kouzel

1.1 Čarodějnice včera a dnes

Téma čarodějnictví pro mě po dlouhou dobu zůstává jedním z nejpoutavějších námětů, jemuţ se člověk můţe v historickém bádání věnovat. Ačkoliv bylo na toto téma sepsáno jiţ mnoho odborné i méně učené literatury, přesto se setkáváme s celou řadou mylných představ, jeţ jsou s tímto tématem spojovány aţ do dnešní doby. Zeptejme se lidí, jaká myšlenka jim v souvislosti s čarodějnictvím vyvstane v první chvíli na mysl, a odpovědí nám budou nechvalně proslulé „hony na čarodějnice“. Ty sice mohou být nejznámější etapou čarodějnictví v dějinách, ale čarodějnictví v naší historii neznamená pouze Kladivo na čarodějnice, ohavné praktiky inkvizitorů a drastické popravy na hranici. Jak ještě uvidíme, čarodějnictví je samo o sobě velice přitaţlivým a poutavým fenoménem, jenţ provází člověka od nepaměti.

Jiţ od počátků temných kultů a prvních čarodějnic bylo čarodějnictví jako nízká forma magie spojováno především s ţenským pokolením, ovšem smutnou pravdou zůstává, ţe v dobách, kdy bylo pronásledování v plném proudu, se mohl stát obětí čarodějnických procesů kaţdý bez ohledu na společenské postavení, věk či pohlaví.

Hony na čarodějnice jsou bezpochyby jednou z nejsmutnějších kapitol našich dějin. Jen samotné označení, pod jakým je toto systematické pronásledování a trestání domnělých čarodějnic a čarodějníků známé v literatuře i v povědomí obyčejných lidí, musí nutně vyvolávat hrůzu. Je s podivem, ţe tato nechvalně proslulá čarodějnická hysterie nepatří ve větší míře do období temného středověku, kdy byl celý svět překryt stínem tmářství a dogmat, ale do období novověku.

Novověk je fascinující etapou naší historie, dobou, jeţ je plná významných objevů, převratných vynálezů a osvícených myšlenek, které proměnily podobu náboţenských dogmat svazujících lidský intelekt.

(20)

18

Ale ponoříme-li se hlouběji do zkoumání této úţasné epochy, zjistíme, ţe není všechno zlato, co se třpytí, a ţe novověk i nadále zůstává dobou temna, která si s sebou nese obrovskou černou skvrnu v podobě honů na čarodějnice. Kolik obětí po sobě tento teror zanechal? Kolik z lidí, kteří stanuli před inkvizičním tribunálem, byli skutečně vinni, a kolik z nich se stalo pouhou obětí lidské chamtivosti a krutosti náboţenského fanatismu?

Úvahy o mnoţství obětí čarodějnických procesů byly po dlouhou dobu velmi problematickým tématem, a z toho důvodu se počty reálných obětí v historiografii naší i světové výrazně rozcházely. Kolik lidí tedy ve skutečnosti ochutnalo rudé plameny hranice? Jakým způsobem pokračovaly ubohé ţivoty muţů a ţen vězněných v temných ţalářích, týraných na těle i na duchu? Dokázali se s proţitými hrůzami vyrovnat?

A jak asi mohly vypadat ţivoty dětí, jeţ své matky naposledy spatřily na popravišti?

Nejrůznější literatura nám můţe předloţit rozličné závěry zaloţené na archivních průzkumech, ale ani ta nejpřesnější statistika nebude nikdy schopna zachytit truchlivé osudy těch, jejichţ ţivoty byly poznamenány hanebným „řáděním“ Svaté inkvizice. Vţdyť i lidé, kteří měli štěstí v neštěstí a unikli popravě, anebo třeba jen příbuzní obětí, ti všichni si své „čarodějné stigma“ nesli po zbytek ţivota. Čarodějná nálepka představovala zátěţ, která se přenášela z jedné generace na druhou. Je aţ neuvěřitelné, jak jediná myšlenka vzešlá z netolerance, podpořená náboţenským fanatismem a poháněna prostou lidskou touhou po moci a majetku, byla tak dokonale ospravedlněna za pomoci Písma svatého a dokázala spojit představitele odlišných církví i obyčejný lid všech koutů Evropy ve společné snaţení, které našim dějinám a celé civilizaci zasadilo onen ostudný šrám.

Přes všechen vědecký a technologický pokrok, přes propracované filosofické systémy a úchvatná umělecká díla, přes všechno, co má demonstrovat vyspělost lidstva, nalezneme v našich dějinách stále okamţiky, které dávají prostor oprávněným pochybám o naší velikosti.

Hony na čarodějnice jsou tomu nešťastným důkazem…

(21)

19

1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná

Rozhlédněme se kolem sebe a spatříme svět, jenţ pozbyl svého veškerého kouzla. Nevěříte?

Své zraky můţeme upínat k nebesům, ale ve hvězdách jiţ nespatříme střípky budoucnosti, tak jako se zrcadlila věštcům v dobách jiţ dávno zapomenutých. Amulet ze vzácného kamene pomalu se houpající na našem krku pro nás není ničím jiným neţ pouhou ozdobou. A co teprve sluneční světlo a vítr hladící naše tváře? Mohou být stále důkazem boţích sil zde na zemi?

Na první pohled ţijeme ve světě, jenţ v sobě postrádá cokoliv magického, v němţ je chod všech věcí racionálně zdůvodňován pomocí moderní vědy, vyspělé techniky a logického myšlení. Víme, ţe přírodní zákony nedovolují ţádné kompromisy, a ţe je jen těţko můţeme zpochybnit. Ale i kdyţ se zdá, ţe zde není místo pro něco „nepřirozeného“ či dokonce „magického“, faktem je, ţe se i ve 21. století setkáváme s pozoruhodnými jevy, které nedokáţeme vysvětlit, ale jejichţ existenci se nám zatím nepodařilo vyvrátit. Následkem toho se ze všech koutů světa doslýcháme o mimosmyslovém vnímání a paranormálních jevech jako je telepatie, psychokineze, prekognice a dalších „nevysvětlitelných“ fenoménech, které nás často tak fascinují.

Nemusíme uvěřit, ţe jsou to věci magické - důleţité je si uvědomit, ţe vţdy bude existovat něco, co nebudeme schopni uspokojivě vysvětlit. V minulosti to nebylo jiné. Jiţ od počátků se lidstvo setkávalo se skutečnostmi, které si nedokázalo rozumově vyloţit, a které se proto zdály nadpřirozené.

Magie je stará jako lidstvo samo, neboť po dlouhý čas zastávala v ţivotě lidí nepostradatelnou úlohu jiţ od počátků prvního člověka, který svěřoval svůj osud do rukou kmenového kouzelníka, přes starověké kněţí, kteří se starali o chod prvních měst, antické mágy, jeţ dali vzniknout uceleným magickým systémům aţ do doby, kdy magické praktiky stály proti oficiální náboţenské doktríně.

Lidé vnímali magické rituály jako běţnou součást svého ţivota, ať se jich účastnili hromadně či v soukromí vlastních domovů. Všechny magické rituály a tajemné praktiky, které tvoří podstatu magie, měly jediný účel, a to

(22)

20

změnit lidský osud. Vţdyť víra v magii od pradávna pramenila z touhy vymanit se z bezmocnosti a nejistoty, které jsou se ţivotem kaţdého z nás spojeny od okamţiku narození aţ po smrt, jedinou jistotu v ţivotě. K magii se lidé přikláněli z touhy čelit nepřízni osudu a ze zoufalé snahy přivést do ţivota alespoň špetku dobrého. S její pomocí chtěli ovládat vlastní ţivot, způsobem, aby plynul dle jejich vlastních přání a prostřednictvím jejich vůle, ať uţ se jednalo o snahu poznat vlastní budoucnost, zbavit blízkého nemoci nebo odehnat zlo.

Podívejme se na dobu, ve které ţijeme. Je snad nynější ţivot o něčem jiném, neţ tomu bylo v minulosti? Náš uspěchaný moderní svět můţe být zahlcený technickými vymoţenostmi a vědeckými analýzami, ale historie nás učí, ţe člověk si ze své přirozenosti vţdy ponechával alespoň nepatrný kousek místa pro cosi magického. Pokud se vydáme po této tajuplné stezce napříč dějinami, po stopách šamanů a kouzelníků, mágů a čarodějů aţ po bouřlivou dobu čarodějnických sabatů, snad budeme schopni připustit si i malou moţnost toho, ţe nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá, a ţe existuje mnoho věcí nevídaných, běţnému člověku skrytých.

Ve skutečnosti jsou tyto věci přístupné všem, kteří jsou v sobě schopni nalézt alespoň zrnko víry.

V průběhu historie se mnozí pokoušeli definovat magii nejrůznějšími způsoby, přičemţ i samotné její chápání bylo mnohdy značně odlišné. Magii můţeme ztotoţňovat s prostou lidovou vírou pramenící z neznalosti přírodních zákonů, ale rovněţ s posvátnou vědou uchopující do svých rukou nejzákladnější zákony přírody. Můţeme ji povaţovat za cosi jako prazáklad všech náboţenských systémů, protoţe stejně jako víra v boţské pracuje i tato tajemná nauka s vírou v posvátné síly.

Jistě by bylo nejsnazší povaţovat magii za něco tajemného nebo nepřirozeného, za cosi, co stojí mimo náš fyzický svět a do našeho běţného ţivota nepatří. V počátcích bylo ovládání magických praktik něčím jako výsadou, jeţ měla být vyhrazena jen několika málo zasvěceným. Právě tito lidé pak vystupovali jako prostředníci mezi tím, co je boţské, a tím, co náleţí obyčejnému člověku. Byli to oni, kteří komunikovali s bohy a stali se mágy pečlivě střeţící svá tajemství a hovořící tajemným jazykem tajemných rituálů a záhadných obřadů. Na druhou stranu nalézáme její stopy ve všech

(23)

21

kulturách po celém světě jiţ od počátků lidské civilizace. Smíme ji proto povaţovat za něco „nadpřirozeného“, kdyţ se s magickými projevy v nejrůznějších podobách setkáváme celá tisíciletí?

Kdyţ se zamyslím, nevidím jediný důvod, proč by měla být magie povaţována za něco „nadpřirozeného“. Snad ji tak smíme označit pouze ve smyslu „stojící nad tím, co je člověku přirozené“, ale v ţádném případě jako něco, co by do našeho světa nemělo patřit.

Magie je jako víra. Pokud člověk uvěří, odhalí se mu úţasný svět plný netušených skutečností.

(24)

22

2. Magie a čarodějnictví v dějinách

2.1 Kde se vzala magie

Magie vţdy znamenala moc, ať jiţ moc nad vlastním osudem, moc nad okolní přírodou anebo, a to především, moc nad ostatními lidmi. Vţdyť jiţ samotné slovo magie pochází z perského slova „magush“ znamenající

„mocný“ nebo téţ „veliký“. ¹

Britský historik Richard Cavendish velmi výstiţným způsobem popisuje hlavní rozdíl mezi náboţenstvím, vědou a magií:

„Podnětem v náboţenství je uctívat, ve vědě vysvětlovat a v magii ovládat a rozkazovat.“²

Můţeme říci, ţe ve své podstatě nezáleţí ani tak na tom, čím magie ve skutečnosti je, zda vírou, náboţenstvím, vědou nebo uměním, ale na účelu, za jakým je provozována.

Vedle historiků a antropologů se pokoušelo definovat magii také velké mnoţství samotných mágů. Paracelsus (1493 – 1541), známý švýcarský lékař a alchymista, jenţ se během svého ţivota dotkl také magického umění, přirovnával magii k „nejvyšší moudrosti“. Podobně se význam magie snaţil vystihnout německý humanistický učenec, právník a lékař Heinrich Cornelius Agrippa von Netesheim. Agrippova Okultní filosofie byla poprvé vydána v roce 1534 a dodnes patří mezi klasická díla okultismu. Právě v ní autor obhajuje magickou vědu a popisuje způsob, jakým magie představuje

„nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody“.

1 NAKONEČNÝ, Milan. Podstata a lidský smysl magie. In WOLF, Josef: Člověk ve světě magie. Praha: Unitaria, 1992, s. 1

2 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 7

(25)

23

Francouzský spisovatel Eliphas Lévi (1810 – 1875), jeden z velikánů moderního okultismu, chápe magii především jako vědu, dle vlastních slov

„nejvznešenější ze všech věd“. V jednom ze svých klíčových děl ji popisuje aţ básnickým způsobem:

„Magie, první z věd, nejsvětější ze všech, neboť nejvznešenějším způsobem představuje veliké, náboţenské pravdy.“³

Léviho duchovní pokračovatel, francouzský stoupenec klasické magie známý pod jménem Papus (1865 – 1916), který je mimo jiné autorem systematických příruček o magii, ji charakterizuje především v praktickém kontextu:

„Magie je uţití dynamizované (opatřené silou) lidské vůle k rychlému vyvinutí ţivoucích sil přírody.“⁴

Ačkoliv téměř ţádná z uvedených citací nevypovídá podrobněji o charakteru magie, všechny jsou důkazem toho, jakým způsobem ji měli velicí učenci v nejvyšší úctě. Obecně pak můţeme prohlásit, ţe magie dává člověku schopnost ovládat za pomoci určitých magických úkonů jisté přírodní síly a vyuţívat jejich působení ve vlastní prospěch. Ovládání je jejím hlavním cílem a nejdůleţitější věcí při jejím praktikování je víra, ţe má sama moc něco změnit. Jisté ale je, ţe neexistuje ţádná definice, která by dokázala magii vystihnout ve všech jejích podobách.

Velký vliv na vnímání magie a jejího charakteru měl pochopitelně vývoj samotného lidského myšlení. Je jisté, ţe lidé na magii pohlíţeli odlišným způsobem v době, kdy si nebyli schopni vysvětlit nejrůznější přírodní zákonitosti, a jinak v období „znovuzrození“ na přelomu středověku a novověku. Tento vývoj nazírání na magii byl procesem nevyhnutelným.

S postupem času, během něhoţ člověk vstupoval stále hlouběji pod povrch poznání světa, v němţ ţil, a objevoval stále nové a fascinující poznatky o přírodě, o jejích zákonitostech a příčinách a důsledcích, společně s tímto prohlubováním znalostí se ze světa postupně magie větší měrou vytrácela.

Boţské a magické přestalo být tajemným a nepřístupným, neboť se postupně stávalo přirozenou součástí světa.

3 LÉVI, Eliphas. Klíč k velkým tajemstvím. Praha: Universalia, 1937, s. 48

4 PAPUS. Základy praktické magie. Praha: Volvox Globator, 1996, s. 29

(26)

24

Tak přestala být magie prvotní výsadou kněţí a mágů, ale přešla mezi obyčejné lidi a přetvořila se v cosi jako lidovou víru a prosté „nízké“ umění vycházející z neznalosti a pověrčivosti. Magie ze světa ale nikdy nevymizela, pouze se jako taková transformovala v závislosti na konkrétních potřebách té či oné historické epochy. Snad právě z toho důvodu je těţké nalézt tu

„správnou“ definici magie, poněvadţ pohled na ni byl v mnoha ohledech v rámci různých epoch lidských dějin stejně tak odlišný.

V dávných dobách by se lidé bez magie jen stěţí obešli, neboť jim magie přivolávala tolik očekávané deště, zajišťovala dostatečnou obţivu a odháněla zlé katastrofy od jejich vesnic. Od těchto prvotních magických rituálů k zajištění chodu sídel se magická praxe proměnila v pečlivě propracované systémy s vlastními zákonitostmi a pravidly. Stala se běţnou součástí náboţenství, neboť právě jejím prostřednictvím docházelo ke komunikaci s boţskými bytostmi, kdy skrze magické rituály ţádali lidé bohy o přízeň.

S její pomocí si lidé zajišťovali nejen hojnost v ţivotě, ale také blaţenost duše po smrti, léčili nemocné a chránili se před působením zlých sil. Neboť stejně jako se magie uţívala ku prospěchu, věřili lidé v existenci lidí, kteří skrze ni vědomě ubliţovali a škodili druhým. Tak se zrodila víra v čarodějnice a čaroděje, osoby, které za pomoci magických praktik přivozují lidem neúrodu, neštěstí, nemoci a dokonce také smrt.

Magii můţeme dělit do nejrůznějších skupin, například podle sféry, kterou se ten či onen druh magie zabývá, podle úrovně, na které se kouzelník nachází, či podle cíle, za nímţ je magie provozována. Jedním ze základních rozdělení magické praxe je její dělení podle předmětu, a totiţ na magii přirozenou neboli přírodní (magia naturalis), která je zastoupena především šamanismem, a nadpřirozenou magii (magia innaturalis). Tu dále dělíme z hlediska vývojového na psychurgii a theurgii.⁵

Druh magie označován jako psychurgie je z hlediska vývoje niţší formou magické praxi. Zároveň se jedná pravděpodobně o její nejstarší podobu.⁶ Jinými slovy představuje psychurgie přístupnější podobu magie, při níţ mág operuje na niţší úrovni astrálního světa pouze s jeho určitými elementy.

5 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář, 1999, s. 195

6 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7

(27)

25

Taková práce je pro mága o poznání jednodušší, na rozdíl od operování na úrovni boţských bytostí, ačkoliv i takové jsou součástí astrální dimenze.

Pod pojmem astrální svět máme na mysli neviditelnou sféru obklopující náš fyzický svět, jeţ tvoří cosi jako jeho „čtvrtou dimenzi“. V podstatě se jedná o nevnímatelnou substanci všech věcí a bytostí existující v našem světě. Tato astrální krajina je neuvěřitelně bohatá, neboť je domovem celé řady astrálních forem a bytostí.⁷V první řadě se zde koncentrují „duše“

zemřelých, které nadále zůstávají určitým způsobem spojeny s naším světem. Z toho vyplývá skutečnost, ţe součástí psychurgie je také obávaná nekromantie neboli vyvolávání mrtvých. Vedle duší mrtvých se zde ale můţeme setkat také s astrálními těly lidí stále ţijících, jejichţ vědomí si z nějakého důvodu jen na malou chvíli do astrálu „odskočilo“. Dále se zde nacházejí elementálové, bytosti, které rovněţ označujeme jako fluidické larvy neboli psychoidy. V tomto případě se jedná o zvláštní útvary vytvářené za pomoci prostého hnutí lidské mysli či prostřednictvím magických úkonů, ať jiţ cíleně či spontánně. Rovněţ se zde můţeme setkat s nejrůznějšími démony neboli astrálními útvary přírodních sil a lidských pudů.

Komunikace s těmito bytostmi obvykle sloţitá nebývá a z toho důvodu spadá do operační sféry psychurgie.

Tato niţší forma magie se vyvinula z manismu, náboţenství zaloţeném na uctívání předků, díky čemuţ nalezneme její stopy ve všech kulturách po celém světě. Právě z důvodu, ţe se psychurgie zaměřuje na nepříliš vyspělé bytosti a „podivné“ astrální obyvatele, byla často ztotoţňována s tolik obávaným čarodějnictvím. Lidé věřili, ţe mág můţe s jejich pomocí negativně ovlivňovat dění ve svém okolí. Nejedná se ale jen o záleţitost minulosti, neboť ve formě spiritismu, víře v komunikaci se zemřelými, přetrvala psychurgie aţ do dnešní doby.⁸ Naproti tomu theurgie neboli vyšší magie je pokročilejší formou magické praxe a na rozdíl od své starší sestry se soustředí na představitele „vyšších inteligencí“, jeţ jsou nazýváni génii.

V obecnějším rámci můţeme theurgii vnímat jako protiklad černé magie.⁹

8 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7

9 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 299

(28)

26

Vedle boţských bytostí je cílem magických evokací komunikace s duchy ţivlů, takzvanými elementáry. Jiţ od pradávna existovala víra v tyto duchy čtyř základních přírodních ţivlů – salamandry (oheň), undiny (voda), sylfy (vzduch) a gnómy (země).¹⁰ Mág, který chce tuto formu magie úspěšně provozovat, musí často absolvovat velmi náročný výcvik. Jedná se o takzvanou „adaptací magikovy osobnosti“, kterou je myšlena dlouhodobá příprava mága. Ta spočívá na prvním místě ve zdokonalování sebepoznání, sebekontrole a v neposlední řadě v sebeobraně.¹¹

Velmi tradiční zůstává dělení magie z hlediska účelu, za nímţ je provozována. Tak se dostáváme k populárnímu dělení na magii bílou (magia alba), jeţ je rovněţ označována jako boţská (magia divina), a její protiklad magii černou (magia nigra). Poslední ze zmiňovaných druhů byl v historii velmi obávaným. Smyslem bílé magie je komunikace s boţskými bytostmi a jejím cílem konání dobra, naproti tomu goetie, jak se černá magie označuje v protikladu k theurgii, je popisována jako zavrţeníhodný druh magie, jejímţ prostřednictvím čaroděj koná zlo.

Mezi další specifické druhy magie patří například magie zvědná, jeţ se soustředí převáţně na vidění věcí minulých či budoucích, a to za pomoci magických zrcadel. Dalším zvláštním druhem magie je poté magie sexuální.

Sex byl odjakţiva důleţitou sloţkou magie, ať uţ byl chápán jako součástí některých magických rituálů anebo hlavním cílem, za nímţ byl tento druh magie provozován (například v podobě vyvolání milostného vzplanutí u vytouţené osoby).¹² Jelikoţ sex uţ od nepaměti znamenal ţivot, byl vyuţíván ve všech známých kulturách především pro rituály plodnosti a hojnosti.

Existuje velké mnoţství magických úkonů, které přísluší tomu či onomu odvětví magie. Jiné postupy vyuţije v praxi mág, který se zabývá nízkou magií, a jinak bude postupovat při vyzývání boţské bytosti. Téměř vţdy ale platí, ţe daný rituál by měl mít příznivou astrologickou konstelaci.

11 Uvádění magie do praxe se podrobným způsobem věnuje například Papus ve svých Základech praktické magie. Zde je pečlivě popsána ona dlouhá cesta, jiţ musí mág podniknout před přikročením k samotným magickým rituálům.

12 NAKONEČNÝ, Milan: Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář, 1999, s. 193. Více téţ samostatná kapitola Sexuální magie, s. 202 – 208.

(29)

27

Tyto zákonitosti platí především pro zhotovování magických přípravků, výrobu a svěcení talismanů, amuletů nebo magických nástrojů, ale rovněţ pro samotnou evokaci (vyvolávání). Evokace představuje proces vyvolávání, který se rovněţ dělí podobně jako celá magie na evokaci psychurgickou a theurgickou. Všechny magické rituály mají vţdy pevně daný postup.

A ačkoliv existují druhy magických operací, které mohou být spontánního charakteru (jednou z velmi oblíbených spontánních praktik je například kletba), magická literatura nás učí, ţe úspěch magické operace závisí právě na správném dodrţování všech jejích zákonů a pravidel.

Velmi důleţitá je samotná osobnost operatéra, která by měla projít čímsi jako magickým vývojem. Ten zahrnuje v první řadě důkladné sebepoznání, dále očištění nevědomí a psychický výcvik spočívající především v meditaci, koncentraci a sebekontrole proţívání. Fyzický stav operatéra by měl být vytrénován příslušnou výţivou, případně půstem, dostatečnou koncentrací a meditací, kontrolou dechu. Podobně jako psychická a fyzická příprava je pro úspěch magické operace nesmírně důleţité místo konání. Oratoř by měla být vybavena vším potřebným, coţ představuje oltář a všechny důkladně připravené magické nástroje. Také sama místnost by měla být řádně vysvěcena a mág by neměl nikdy zapomínat na základní pravidlo, totiţ ţe musí vţdy pracovat v ochranném magickém kruhu. Jedním z nejvhodnějších míst pro provádění magických rituálů je volná příroda, kde můţe dojít k dokonalému splynutí s přírodními silami. Pro konkrétní magickou operaci by měl být pouţit také správný čas a astrologická konstelace. Obecně se rituály dělí podle fází měsíce a dále podle postavení planet, protoţe pro jednotlivé operace jsou vhodné rozdílné hodiny planet.¹³

Magie je uměním neuvěřitelně rozmanitým. Součástí magických rituálů můţe být nejen práce s astrální sférou, ale také s magickými rostlinami, s drahými kameny nebo se symboly. Její divinační metody v sobě zahrnují často aţ bizarní praktiky. Magie můţe být uplatňována prostřednictvím celé řady rituálů, které dovedou přivolat lásku a štěstí, ochránit před zlými silami, vyléčit z nemoci, předpovědět budoucnost a vidět minulost, ale také očarovat a přinést neštěstí, nemoc a dokonce i smrt.

(30)

28

2.2 V hlavní roli šaman

Pokud hovoříme o šamanismu, musíme si v první řadě uvědomit, ţe se ani zdaleka nejedná o mrtvé umění. Ačkoliv je šamanismu povaţován za nejstarší formu magie, můţeme se s jeho projevy setkat stejně tak dobře v dnešní době. Šamanismus vychází z prvotní a nejdůleţitější víry, totiţ z víry v přírodu a její nejzákladnější principy. A navzdory tomu, ţe je náš svět vytrvale laděný na vlnu racionalismu, pravdou zůstává, ţe naší planetu stále obývají národy, které ţijí „přírodním“ ţivotem a které si svou tradiční víru udrţeli aţ dodnes. Onou vírou můţe být právě tato zvláštní forma magie známá jako šamanismus.

Slovo šaman má svůj původ na daleké Sibiři, konkrétně v tunguzském slově shaaman, jenţ v překladu znamená „toho, který je v transu“.¹⁴ Jinými slovy se jedná o kouzelníka nebo čaroděje představujícího prostředníka mezi lidmi svého kmene a tajuplnou, neznámou „druhou“ sférou.

Kořeny šamanismu sahají aţ do doby prehistorie, kdy byl kaţdý kmenový kouzelník nepostradatelnou osobou. Jako takovou byl vţdy velmi váţeným a ctěným člověkem, jenţ díky svému umění ovládání magie stál v rámci kmene na jeho absolutním vrcholu. Můţeme říci, ţe se v podstatě jedná o stejně vysoký úřad, který v pozdějších dobách zastupovali například kněţí. Osoba, jiţ označujeme jako šaman, měla v dané společnosti zpravidla privilegované postavení, a kromě toho, ţe byla chována ve vysoké aţ dokonce posvátné úctě, mohla také nezřídka participovat na politické moci.

Ve své podstatě se šaman stal předchůdcem kouzelníků a mágů, neboť jeho magické umění vystupovalo jako most mezi světem ţivých a říší mrtvých, mezi lidmi a jejich bohy. Magie provozovaná šamanem tvořila základní kámen původních náboţenství a byla neoddělitelně spjatá s ţivotem pravěkého člověka.

Mezi nejdůleţitější magické praktiky šamanismu patřilo od počátků především léčení, věštění a komunikace s duchy zemřelých, ačkoliv ani toto nepatřilo zdaleka mezi jeho jediné dovednosti.

14 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 10

(31)

29

Šamanům byly v průběhu historie přisuzovány nejrůznější, často aţ pohádkové schopnosti. Byli jediní, kteří dovedli hovořit se zvířaty či brát na sebe jejich podobu, učinit se neviditelným nebo sestupovat do podsvětí.

Dokonce jim mělo být umoţněno vidět, co se odehrává na kterémkoliv vzdáleném místě či setrvávat na několika místech najednou. V souvislosti s šamanismem se rovněţ hovoří o schopnosti levitace a přivolávání mrtvých nazpět k ţivotu. Co se týče oblasti léčitelství, mohl být šaman současně medicinmanem, ale kaţdý medicinman nemusel být nutně šamanem. Jako medicinmana označujeme osobu, která dovede léčit za pomoci nejrůznějších přípravků, bylin nebo za pomoci sugesce. Šaman k tomu ale navíc hovoří s duchy a pracuje ve stavu transu.¹⁵

Právě trans neboli extáze je nejtypičtějším projevem šamanismu, ačkoliv není výlučně šamanskou technikou, neboť je znám ve všech kulturách po celém světě. Jedná se o nezvyklý psychický záţitek, kdy je vědomí odděleno a následně dochází ke stavu „rozšířeného vědomí“. Tohoto stavu šaman docílí za pomoci nejrůznějších metod – lze jej navodit příslušnou hudbou (nejčastěji bubny) a tancem, ale také meditací a dechovými cvičeními nebo drogami.¹⁶ Během „putování“ šamanova vědomí pak často dochází ke křečovitým záchvatům či jiným fyzickým projevům. Je otázkou, kde se ve stavu transu lidská mysl či vědomí nachází. Můţe cestovat do jiných sfér, do nebes či do podsvětí.

Hlavním cílem šamanových snaţení byla komunikace s dušemi mrtvých a získávání informací „z druhé strany“. V takovém stavu dokáţe šaman ovládat síly, které by za normálních okolností nemohl získat, a právě za pomoci těchto sil můţe ovlivňovat lidi a jevy ve svém okolí.

Pravděpodobně nejstarší podoba šamana je zachycena v srdci jeskyně Les Trois Frères, kterou nalezneme na jihu dnešní Francie. Zde můţeme spatřit postavu muţe, která můţe představovat boha, ale také šamana oděného do zvířecí kůţe.¹⁷

15 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 9

(32)

30

Nástěnná malba se nachází v průčelí ve výšce větší neţ tři a půl metru nad zemí. Tento „tančící čaroděj“, jak je v literatuře postava často nazývána, představuje s největší pravděpodobností právě kmenového kouzelníka – šamana, jehoţ obličej je skryt pod maskou připomínající sovu. Zvířecímu oděvu nechybí ocas ani jelení paroţí.¹⁸ Jedná se pravděpodobně o zachycení rituálního tance, kdy na sebe šaman bere podobu zvířete. Jde o druh magické techniky, která spočívá ve snaze dostatečně realistiky napodobit danou věc. Pokud k tomu dojde, daná věc se stává skutečností. Šaman oděný do zvířecí kůţe během rituálu, kdy napodoboval zvířecí zvuky a pohyby, chtěl v danou chvíli zvíře co nejlépe ovládat.¹⁹ Tato technika byla známá jiţ u pravěkých lovců, kteří se rovněţ odívali do zvířecích masek a kostýmů a co nejvěrněji se snaţili napodobit zvěř, aby se tímto způsobem dostali co nejblíţe k nic netušící kořisti.

Nejdůleţitějším posláním kaţdého šamana bylo slouţit svému kmeni, pečovat o jeho bezpečí a starat se o jeho blahobyt. Šamani měli léčit nemocné, zajišťovat bohatou úrodu a odhánět zlé síly. Vedle náboţenských obřadů běţně obstarávali rituály na přivolání deště a rituály plodnosti a hojnosti. Stejně tak ale mohl šaman seslat kletbu či zabít na dálku.

Rozhodně ale nemůţeme říci, ţe by kvůli tomu měl být povaţován za čaroděje praktikující černou magii. V očích svého kmene byl šaman jeho ochráncem.

V době těchto prvních čarodějů se rovněţ setkáváme s prvním opravdovým magickým kultem. Středobodem ţivota prvních lidí byla bezesporu příroda, neboť pouze na ní závisel ţivot a s ní přicházela také smrt. Příroda poskytovala lidem útočiště před ţivly a představovala hlavní a jediný zdroj obţivy. Z toho důvodu byly velmi důleţité rituály na podporu hojnosti a plodnosti, které byly součástí prvního opravdového náboţenského kultu. Tím byl kult Bohyně – Matky, dárkyně ţivota a veškeré tvořivé síly na tomto světě. Základ tohoto náboţenského přesvědčení vychází z matriarchálního uspořádání prvních lidských společenství, kdy měla nejdůleţitější postavení ve společnosti právě ţena, která jakoţto matka zajišťovala pokračování rodové linie.

18 viz obrázek č. 1: Tančící kouzelník

(33)

31

Šamanská tradice v průběhu historie nikdy zcela nevymizela.

V pozdějším období prvních velkých civilizací postavení kmenového kouzelníka převzali kněţí, kteří podobně jako pravěcí šamani vystupovali jako ochránci svého lidu a pro ně ovládli mocné magické umění. Většina přírodních národů a kmenů si navíc dodnes s sebou nese odkaz prvního náboţenství, kterým byl právě šamanismus. V následujících dobách byly u jistých národů se silnou šamanskou tradicí připisovány schopnosti šamanů také čarodějnicím. Stejně jako oni také čarodějnice mohly měnit libovolně podobu nebo ovládat duchy ve zvířecí podobě a ve stavu transu překonávat i velmi daleké vzdálenosti.²⁰ Typické slety čarodějnic, jak je známe z pozdější křesťanské tradice, ale nebyly u těchto národů známy.

(34)

32

Obr: č. 1: Tančící kouzelník.

Nástěnná malba v samém srdci jeskyně Les Trois Frères je patrně nejstarším důkazem provozování magie v naší historii.²¹

21 The Sorcerer (cave art). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online].

San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=The_Sorcerer_(cave_art)

(35)

33

2.3 Magie starověkého světa

2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako kořen evropského okultismu

Od magických rituálů prvních kmenových kouzelníků se v našem putování za kořeny magie dostáváme do oblasti „Úrodného půlměsíce“, která je právem povaţována za kolébkou celé naší civilizace. Právě zde se zrodily v době daleko před naším letopočtem první státní útvary, které tvořily také původní centra lidské vzdělanosti. Oblast Mezopotámie se stala v průběhu staletí domovem velkého mnoţství národů, mísily se zde vlivy sumerské, semitské, akkadské, ale také indické a perské.²² Z hlediska dějin magie však nebyl ţádný stát důleţitější neţli starověká Babylonie, která je dodnes povaţována společně s Egyptem a Indií za jednu ze tří mateřských zemí okultismu.²³ Dny její slávy sice mohou být v historii zapomenuty, ovšem její odkaz si neseme v podobě nesmrtelného okultního učení dodnes.

Oblast Mezopotámie byla na národy velmi bohatým územím. Byly doby, kdy spolu tyto národy často tvrdě soupeřily, ale také nebylo překvapením, ţe se v průběhu let navzájem ovlivňovaly a předávaly si své znalosti a dovednosti. Je aţ s podivem, ţe v zemi, v níţ neznali lidé kámen, byli přesto schopni postavit úchvatné paláce pro své krále a velkolepé chrámy pro své bohy. Dochované střípky jejich vznešených a bohatých kultur obdivujeme dodnes v mnohých světových muzeích.

Všechny starověké národy se pyšnily moudrostí a vysokou vzdělaností.

Jejich náboţenské systémy byly velmi propracované. Faktem zůstává, ţe bychom pouze na základě hmotných památek nebyli schopni tak dokonale poznat jejich kulturu, nebýt jednoho revolučního vynálezu, totiţ písma.

23 Tamtéţ, s. 43

(36)

34

Nejenţe od doby vzniku písma počítáme skutečné dny naší civilizace, ale právě v písmu nalézáme onu magickou moudrost starověkých národů. Díky němu se dozvídáme o příbězích starých bohů a fantastických mýtech o stvoření světa. Jiţ od počátků představovalo písmo cosi jako „dar bohů“

a ti, kteří ovládali toto boţské umění a „boţskou řeč“, ovládali společně s ním veškerá jejich tajemství, včetně komunikace s bohy. ²⁴

Tradičně měly být kletba nebo jiná magická zaříkání vysloveny vţdy nahlas, neboť jen touto cestou mohl být zaručen její maximální účinek, avšak umění ovládat písmo se stalo v magické praxi stejně důleţité, ne-li důleţitější. Od svých počátků patřil tento mocný magický nástroj k těm nejzákladnějším dovednostem kaţdého kouzelníka.

Většina společnosti byla ve starověkém světě zcela negramotná, coţ jen zvyšovalo důleţitost kněţí, kteří tímto mocným uměním vládli. Mohli tak být zváni zázračnými lidmi, jimţ bohové propůjčili jeho prostřednictvím také nepoznanou moudrost a magické schopnosti. Podobně jako staří kmenoví kouzelníci byli kněţí chováni pro své dovednosti v náleţité, dokonce aţ boţské úctě, neboť představovali prostředníky mezi svými lidmi a jejich boţstvy. Pro nás je nejstarším dochovaným písmem klínové písmo, jeţ vynalezli Sumerové, a které bylo v průběhu dlouhých staletí předáváno mezi jednotlivými národy a dle jejich potřeb upravováno.²⁵

Babylonská magie byla podobně jako písmo Babyloňanů zaloţena na odkazu civilizací, jeţ jim samotným předcházely, totiţ Sumerů a Semitů.

Samotný okultismus nemůţeme oddělovat od náboţenství, neboť v průběhu historie byl vţdy jeho nedílnou součástí. Zároveň zde můţeme spatřovat velmi úzké spojení také s naším evropským okultismem:

„Bez babylonské magie a démonologie nebylo by Kabbaly a Novoplatónského okkultismu, a bez těchto dvou byl by svět ochuzen o onen svérázný a podivuhodný výkvět tajných věd, jeţ zoveme Západním okultismem, Magií evropskou ve středověku i později aţ k dočasnému vítězství materialistických filosofií.“ ²⁶

25 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Fromát, 1997, s. 21

26 Tamtéţ, s. 41

(37)

35

Hlavním okultním centrem babylonské říše byla její jihozápadní část zvaná Chaleda. Odtud také Řekové nazývali Babyloňany Chaldejci. ²⁷ Babylonský okultismus pracoval s celou řadou magických praktik, avšak rozlišujeme především tři základní typy magické praxe. Význačnou skupinu tvoří mantika neboli věštebná magie, která měla pomoci předvídat budoucnost. Nebyli to pouze Babyloňané, ale rovněţ i další starověké národy, které se proslavily děsivou metodou předpovídání budoucnosti zvanou antropomantie znamenající věštění za pomoci lidských obětí. Udává se, ţe pro tuto praktiku bylo často vyuţíváno dětí, jejichţ ostatky byly stylizovány do podoby „mluvících hlav“.²⁸

Velmi důleţitou kapitolou je pochopitelně theurgie, vyšší magie, jeţ spočívala v komunikaci s astrálními bytostmi, širokou škálou démonů, géniů a elementálů. Theurgie zde tak představuje „souhrn cest a prostředků, vedoucích pouţíváním sil nehmotných inteligencí (démonů v nejširším slova smyslu) k dosaţení (tj. ovládnutí) jakéhokoli cíle.“²⁹

Třetí významnou součástí magie v Babylonii představovalo očarování, jeţ je zároveň nejstarší magickou praktikou známou patrně u všech minulých či současných kultur. S aktem očarování souvisí zhotovování takzvaných voltů, které vystupují jako zprostředkující činitelé. Voltová magie spočívala a dodnes spočívá ve výrobě předmětu, který má napodobovat osobu, jeţ má být cílem mágova očarování.³⁰ Nejčastěji se pro účely magického očarování malovaly portréty anebo se vyráběly drobné sošky z vypálené hlíny či figurky zhotovené z vosku. Předměty, které daného jedince zpodobňovaly, pak musely být „impregnovány jeho mumií“, coţ znamenalo doplnění o jisté tělní sekrety či předměty, které s dotyčnou osobou přišly do těsného kontaktu.³¹ Mezi další magické praktiky patřilo například zhotovování amuletů, léčebný magnetismus a především astrologie, která byla pěstována především v Chaldeji a představovala významnou součást babylonské magie.³²

28 Tamtéţ, s. 178

29 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997, s. 53

31 Tamtéţ, s. 319

32 Tamtéţ, s. 44

(38)

36

Náboţenství Babyloňanů je poloţeno podobně jako jejich magie na sumerských základech a pracuje s celou řadou boţstev. To nejvýznamnější představuje ţenské boţstvo Ištar. Vedle bohů zde ale nalezneme také rozsáhlou plejádu démonů, kteří jsou stejně jako bohové rovněţ sumerského původu. Víra v démony byla ve starověku rozšířena po celém světě. Lidé v té době znali nespočet duchů a démonů, kteří obývali zelené stromy, chladné kameny a jiskřící potoky a představovali skutečnou duši přírody. Hovoříme o velkém mnoţství bytostí, které rozdělovali do tří základních skupin. První skupinu tvořili démoni, do druhé patřili ochranní duchové a do třetí skupiny géniové přibliţující se světu bohů. V původních textech je ovšem velmi obtíţné odlišit například jména démonů od géniů či dokonce bohů a jednotlivé třídy můţe být sloţité od sebe rozpoznat.³³ První skupinu démonů pak rozlišujeme na duchy zemřelých lidských bytostí, démony nemocí a démony druhu sukkubů a inkubů. Čtvrtou skupinu tvořili ostatní démoni bez zvláštního určení. Podoba démonů měla být nanejvýš rozmanitá, neboť v sobě měla kombinovat charakter lidský i zvířecí. Jejich podobu můţeme určit nejen na základě dochovaných magických textů a zaříkávání, ale také drobných hliněných sošek, které babylonští mágové pouţívali během rituálů.

Babylonská démonologie je velmi rozmanitá a pojednává obšírně o celé řadě astrálních bytostí, které v té či oné míře ovlivňují okolnosti v ţivotě lidí a tvoří skryté příčiny věcí. Kaţdá z nich měla od počátku přisuzované určité vzájemně odlišné vlastnosti, nakonec ale převládl jejich obecně zlovolný charakter a tvrdilo se, ţe jsou personifikací zla.

Všichni démoni byli neviditelní a do našeho fyzického světa vstupovali nejčastěji pod rouškou tmy, která obecně všem astrálním bytostem prospívá. Zvláštní skupinu démonů pak tvořili démoni lidských a zvířecích nemocí. Tato skupina je pro babylonskou démonologii typická a i kdyţ démonická hierarchie podléhala během let jistým úpravám, ponechali si démoni nemocí své zvláštní postavení v onom nepřeberném mnoţství bytostí. Kaţdá nemoc pak měla vlastního démonického činitele, který na člověka mohl zaútočit buď z vlastní vůle anebo s pomocí či přímý rozkaz

(39)

37

některého čaroděje.³⁴ Démoni mohli očarovat zlým pohledem, přivodit člověku nemoc či ovládnout jeho tělo a mysl. Jiţ jsme zmínili, ţe se démoni mohli dát do sluţeb zlovůle čaroděje, ale kdo byli babylonští čarodějové?

Podobně jako v jiných kulturách, také zde byl čaroděj znalý magie, ale na rozdíl od našeho evropského obrazu čaroděje nebylo jeho umění přímo v rozporu s boţským. Čaroděj tak sice mohl ovládat černou magii a promlouvat s démony, ale jeho škodlivost nebyla posuzována pouze na základě této skutečnosti, ale na jeho skutcích, které mohly a také nemusely být vedeny proti ostatním.

Magie byla čímsi, co se vymykalo přirozenému běhu světa, a proto za čaroděje mohli být a také byli povaţováni ti lidé, kteří se nějakým způsobem odlišovali od ostatních. Obraz čaroděje byl v kaţdé kultuře daný názorem společnosti a není náhodou, ţe se představy o čarodějích a čarodějnicích v celé řadě kultur shodovaly. V největším ohroţení byli lidé, kteří se nápadně odlišovali fyzickým způsobem, například pokud byli nějakým způsobem znetvořeni či pokud byl jejich vnější zjev nápadně odlišný od ostatních. Zmrzačení, tělesná postiţení, ale například i odlišná barva pleti stačily k tomu, aby si lidé mysleli, ţe mají co dočinění s čarodějem či čarodějnicí.

Vedle fyzických abnormalit pak mohly být za mnohem nebezpečnější povaţovány psychické odchylky, jako například psychické onemocnění či dokonce ztráty rozumu, které byly odjakţiva povaţovány za dílo démonů.

Velmi obávanými lidmi byli ale vedle nemocných a zmrzačených uboţáků také ti, kteří se odlišovali dovednostmi či vlastnostmi nadprůměrnými a převyšující ostatní.³⁵

Zajímavý je fakt, ţe jiţ ve staré Babylonii převládalo tvrzení, ţe k čarodějnictví jsou mnohem náchylnější ţeny neţ muţi, coţ je názor, který tak dokonale známe z naší evropské, přesněji řečeno křesťanské tradice.

Z toho vplývá, ţe jiţ v době před křesťanstvím lidé snadněji věřili v náchylnost ţeny podlehnout zlým silám.

35 Tamtéţ, s. 89