1 1 1

1

Poděkování

Děkuji PhDR. Heleně Kalábové Ph.D. za odborné vedení této bakalářské práce. Přínosné byly konzultace, připomínky a cenné rady při tvorbě bakalářské práce. Děkuji mé rodině za trpělivost a podporu při studiu.

Anotace

Bakalářská práce se zabývala problematikou syndromu vyhoření u osob pracujících se seniory.

Cíl práce byl, vyhodnotit možnost ohrožení syndromem vyhořením u pracovníků v domově seniorů a terénní službě. Práci tvoří teoretická část s vědeckými poznatky, literatura empirická část s vyhodnoceným průzkumem.

Výsledky ukázaly na větší míru syndromu vyhoření u pracovníků v terénní službě.

Klíčová slova:

syndrom vyhoření, sociální služba, senioři, stres, osoba – člověk, terénní služba, pobytová služba

Abstract

This dissertation looks into the problem of burnout syndrome from which care workers dealing with elderly clients may suffer.

The aim of this work is evaluate the possibility of experiencing burnout syndrome by both residential carers as well as home carers. The dissertation is divided into two sections, a theoretical part that includes references from literature concerning this topic and a practical part which includes results of my own research.

The results indicate that burnout syndrome appears to be suffered predominantly by home carem.

Key words:

Burnout syndrome, social care, elderly clients, stress, individual – person, home care, residential care

Obsah

TEORETICKÁ ČÁST ... 10

1 Sociální služby – služby pro člověka ... 11

2 Bezmoc, pomoc, vyhoření ... 13

3 Stres ... 14

3.1 Stres – M. Vágnerová ... 17

4 Krize - předchází syndromu vyhoření ... 19

5 Syndrom vyhoření – Burnout ... 20

5.1 Profese inklinující k syndromu vyhoření ... 21

5.2 Hlavní znaky syndromu vyhoření ... 21

5.3 Syndrom vyhoření má typické složky ... 22

5.4 Vývoj syndromu vyhoření ... 22

5.5 Popisné definice ... 23

5.6 Syndrom vyhoření a … ... 24

5.7 Osobnostní předpoklady k syndromu vyhoření... 25

5.8 Pracovní prostředí ... 27

5.9 Syndrom vyhoření v pomáhajících profesích ... 28

6 Předcházení syndromu vyhoření ... 30

6.1 Být připraven ... 30

6.2 Kdo vidí syndrom vyhoření ... 31

6.3 Rizikové faktory ... 31

6.3.1 Hranice a jejich posouvání ... 31

6.3.2 Nedostatečná péče o sebe sama ... 32

6.3.3 Pracovní prostředí ... 33

6.4 Prevence ... 33

EMPIRICKÁ ČÁST ... 35

7 Cíl - Hypotézy ... 35

8 Základní východiska ... 36

8.1 Použité metody ... 37

8.2 Popis a charakteristika průzkumu ... 37

9 Sběr dat ... 39

9.1 Metoda - Dotazník ... 41

9.1.1 Vyhodnocení Dotazníků ... 43

9.1.2 Vyhodnocení jednotlivých otázek dotazníku ... 44

9.1.3 Vyhodnocení dotazníků - metoda ... 48

9.1.4 Vyhodnocení míry vyhoření u terénních pracovníků ... 48

9.1.5 Vyhodnocení míry vyhoření pracovníků v pobytové službě ... 50

9.1.6 Doplňující otázky a vyhodnocení ... 52

9.2 Metoda - Časový snímek pracovní směny ... 55

9.2.1 Vyhodnocení získaných dat z časového snímku dne ... 56

9.2.2 Shrnutí ... 58

10 Vyhodnocení hypotéz a výzkumné otázky ... 59

11 Diskuze a nápravná opatření... 62

Závěr ... 64

Použitá literatura ... 65

8 Úvod

. Člověk zná sám sebe, pokud zná svět, který pozoruje v sobě a sám sebe v něm.

Johann Wolfgang von Goethe

Poznání, je hlavní záměr bakalářské práce. Poznání možného ohrožení syndromem vyhoření = burnout u osob, které pracují se seniory v sociálních službách. Jejich práce je náročná, vyžaduje patřičnou kvalifikaci, odbornost, nadšení, emoční zralost a empatii.

Pracovníci jsou vystaveni konfrontaci s těžkými životními situacemi klientů – seniorů.

Senioři si svým životem nesou nejen radostné prožitky a milé vzpomínky, ale také různá psychická zatížení z předchozích let, která se často projevují až ve stáří. Stáří je časem bilancování, hodnocení života, úbytku fyzických sil, schopností, získávání trpělivosti s vlastními tělesnými i duševními nemocemi a následnými omezeními. Je postupnou cestou k poslednímu horizontu života - smrti.

V bakalářské práci se zkoumá, zda fyzicky i psychicky namáhavá práce pomáhajících osob – pracovníků v sociálních službách, vede ke vzniku syndromu vyhoření. Burnout může zasáhnout jakéhokoliv pracovníka sociálních služeb. Přichází pomalu, plíživě, zrádně. Velmi mylné je myslet si - mne se netýká. Zvláště pečující pracovníci jsou mu vystaveni a z tohoto důvodu by měli znát příznaky, fáze a nebezpečí, které je ohrožuje. Měli by znát své osobnostní předpoklady a vědět, jak je důležitá prevence syndromu vyhoření.

Otázkou je, zda syndromem vyhoření jsou ohroženi a zasaženi více pracovníci ve službě pobytové nebo v terénní. Každá služba má svá specifika a okruh osob, kterým je určena. V pobytové službě se často pracovník setkává s terminálním stavem seniorů.

Téma pro bakalářskou práci bylo zvoleno na základě praxe absolvované v terénní službě. Doplňujícím faktorem pro volbu tématu je pracovní pozice v pobytové službě pro seniory v nepomáhající profesi a vnímání náročnosti pečující profese.

Teoretická část bakalářské práce seznamuje se syndromem vyhoření. Jaké jsou příčiny a okolnosti jeho vzniku, jednotlivé příznaky i fáze procesu vyhořívání. Poukazuje na vliv zastavení člověka po životní cestě, souvislost s krizí, stresem, depresí a syndromem vyhoření. Obsahuje kapitoly, kde se zabývá osobnostními předpoklady a z toho plynoucí

9

působení na psychiku pracovníků. Poslední kapitoly se zaměřují na důležitost prevence a předcházení syndromu vyhoření. Jak je nezbytné pečovat o svou osobu – duši i tělo.

Empirická část bakalářské práce na základě teoretických poznatků ověřuje a dále zkoumá vymezenou problematiku ve vybrané skupině respondentů poskytujících terénní a pobytovou službu. Skupina respondentů byla pečlivě vybrána tak, aby výchozí podmínky pro srovnávání získaných dat nebyly zavádějící. Výsledky průzkumu v empirické části jsou popsány, graficky zpracovány a vyhodnoceny.

Vznik a výskyt syndromu vyhoření je v současnosti stále aktuální. Dosavadní poznatky je třeba rozšiřovat a využívat, ke vzdělávání pracovníků v sociálních službách pro seniory.

10

TEORETICKÁ Č ÁST

Cokoliv překročí míru, visí na tenkém vlásku. Seneca mladší

Úvod

Teoretická část je zaměřena na poznatky o syndromu vyhoření. Poznatky jsou získány a setříděny z literatury autorů, kteří se syndromem vyhoření zabývali ve svých výzkumech. Pohlédne také na člověka, který je středem zájmu pomoci v sociálních službách. Zabývá se stresem, krizí, příznaky a jednotlivými fázemi vývoje syndromu vyhoření. Je zmíněna souvislost syndromu vyhoření s pracovním prostředím. Vše se zaměřením na osoby pracující se seniory v sociálních službách. Závěrečné kapitoly pojednávají o důležitosti prevence syndromu vyhoření. Teoretické poznatky směřují ke zpracování empirické části práce.

Téma: Syndrom vyhoření osob pracujících se seniory Výzkumná otázka:

Je oprávněné předpokládat, že existuje vyšší ohrožení a výskyt syndromu vyhoření u pracovníků v pobytových službách (domovech důchodců) než u pracovníků v terénních službách pro seniory?

Práce pro seniory v pobytových zařízeních i v terénu je součástí širokého okruhu poskytované sociální práce v sociálních službách, jak je stanoveno zákonem č.108/2006 Sb. o sociálních službách a vyhláškou 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. U pracovníků v sociálních službách se požaduje vysoká profesní i morální úroveň. Taktéž u pracovníků ve službách pro seniory.

Senioři - je sociální skupina osob, která je vymezena věkovou hranicí. Důležitým faktorem je však zdravotní, psychický a sociální stav seniorů, kterému se obecně říká stáří.

Každý senior prožívá stáří a stárnutí individuálním způsobem. Někteří senioři jsou naprosto zdraví, jiní trpí různými nemocemi - převážně stařeckou demencí, Alzheimerovou nemocí aj. Osoby, které pečují o tyto nemocné seniory, jsou vystaveny velké psychické zátěži. Při takovéto zátěži na lidský organismus, kdy jej ohrožují problémy pracovní, krize, neustálý konflikt rolí, může docházet ke stresu chronickému a k syndromu vyhoření.

11

1 Sociální služby – služby pro č lov ě ka

Sociální služby – je soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení - §3 písm. a). Takto sociální služby vymezuje zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách.

Je možné též říci – zajišťují pomoc lidem, kteří jsou v těžkých životních situacích a potřebují pomoc druhé osoby. Je to práce člověka s člověkem a pro člověka.

Člověk

Během této cesty vyvstávají horizonty se svými přesahy. Konečným horizontem je pro člověka smrt. K odpovídání na životní výzvy je člověk vybaven minulými zkušenostmi vlastními nebo historickými celého lidstva, které jsou v podvědomí lidí. - myšlenka Martina Heideggera. Za své odpovědi na výzvy je člověk odpovědný. Během životního pohybu se vyskytnou situace, kdy se pohyb člověka zastaví. Za vzniklého stavu má člověk potřebu, nárok na blízkost druhého člověka a jeho pomoc.

Karteziánský pohled na člověka – zakladatel R. Descartes – člověk byl zvěcněn, pohlíželo se na něj jako na objekt, na věc. Karteziánský pohled na svět s dělením na RES COGITANS a RES EXTENSA ve vztahu na mysl a tělo založil v medicíně, ale i v ostatních oborech, veliký problém. Lidská bytost se proměnila na fungující stroj - ,,ozubená kolečka“ musejí do sebe zapadat, dráhy se nekřížit a kauzalita procesů musí odpovídat představě přírodních zákonů (Hogenová 1997, s. 81)

Současný pohled na člověka – moderní biologie dodává pozadí genů a prostředí, které nás formuje. Jsme utvořeni z neživé hmoty, která podléhá jako kterýkoli jiný kus hmoty fyzikálním zákonům, a přesto touto hmotou umíme pohybovat, jsme jí a skrze ni se projevuje náš duch. Člověk jako jediný nám známý tvor je nádherná slitina tělesna a duchovna. Ano, sestáváme ze stejných prvků Mendělejevovy soustavy jako celý vesmír, všechny atomy uhlíku našeho těla byly kdysi hvězdami … Jsme jedné krve s celým životem na zemi. Přemýšlíme o svobodě, tvoříme umění,

12

z nás vznikla Óda na radost, Fuga d-moll, gregoriánský chorál, stavby chrámů;

objevujeme a máme radost z poznání, umíme dávat a nečekat nazpátek, bojujeme s pokušeními a pro lásku umíme zapřít sami sebe nebo zemřít, odpouštět a milovat, radujeme se, když se ve světě děje dobro a jsme smutní, když se děje zlo. Jsme nejkrásnější setkání tělesna a duchovna. Skrze hmotné vidíme duchovní a duch se odráží v našich tělech (Vácha 2004, s. 48 - 49).

Současný pohled na člověka se odráží v postoji společnosti k osobám potřebujícím pomoc. Člověk je vnímán ve všech jeho rovinách - fyzické, sociální, psychické a též spirituální. Péče je zabezpečována o celého člověka. Na důstojnost člověka a individuální přístup při zabezpečování základních potřeb klientů – seniorů jsou zaměřeny pobytové i terénní sociální služby. Základními činnostmi uvedených služeb jsou pomoc při zvládání úkonů péče o vlastní osobu – pomoc při osobní hygieně, zajištění stravy, pomoc při jídle, zdravotní péče, aktivizace a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.

Služby terénní – poskytované osobě v jejím přirozeném prostředí.

Terénní pečovatelská služba je poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb

Služby pobytové – poskytování služeb je spojené s ubytováním v sociálních zařízeních Domovy pro seniory poskytují pobytové služby osobám, které dosáhly určeného věku, mají sníženou soběstačnost a jejich zdravotní situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby a možnosti pomoci rodiny byly vyčerpány.

Pomáhající pracovníci v obou službách poskytují téměř shodné činnosti dané sociální skupině. A přece vykonávaná práce působí na psychiku pracovníků různě.

Dokladem jsou přechody pracovníků mezi jednotlivými službami. Nejde o pracovní přestup mimo služby. Většinou pracovníci migrují z pobytové služby do služby terénní.

Každá uvedená služba má svá pozitiva i negativa a jejich pracovníci jsou syndromem vyhoření nemálo atakováni.

Bakalářská práce si klade za cíl zjistit, zda z hlediska syndromu vyhoření pracovníků je náročnější práce se seniory ve službě pobytové než práce v terénní službě.

13

2 Bezmoc, pomoc, vyho ř ení

K vypracování bakalářské práce přispěly zkušenosti z práce v pobytové a terénní službě pro seniory. Práce v obou výše zmíněných službách je pro pracovníky náročná.

Náročnost vyvíjí tlak na pracovníky a promítá se dále do jejich životů. Vše se děje v souvislostech. Podle odborníků se profesní a osobní život prolíná. Problémy v jedné oblasti se promítají do oblasti druhé. Vzájemně se též ovlivňují pracovníci a senioři, kterým je pomáháno. Pracovníci jsou naladěni na poskytování pomoci druhým osobám.

Pracují s elánem, s nadšením a zapálením. Mohou se však dostat do situace, kdy ztratí elán, vyhoří a budou potřebovat pomoc. V praxi se setkáváme s vyhořívajícími pracovníky.

Stává se to v místě, kdy i oni se zastavují v pohybu po životní cestě, kdy je třeba zvládnout životní výzvy. Často i pomáhající potřebuje pomoc.

MOC – NEMOC – BEZMOC – POMOC

Proč se při různých existenciálních těžkostech projevuje u člověka nemoc?

Souvisí to s životním pohybem, cestou každého jednotlivého člověka k telosu. S vyladěním na přijímání životních výzev, zvládání nových situací. Pokud má člověk MOC svobodně se pohybovat po své životní cestě, odráží se to v jeho zdraví. Není omezován, plní svá poslání i životní úkoly. Má MOC.

Když se na životní cestě vyskytnou překážky, situace, které člověk nedokáže vyřešit, zastaví se jeho přirozený pohyb. NE-MOC pohybu se projevuje na zdravotním stavu člověka. Základ ne-moci musí ležet v porušení potkávání nás samých se světem kolem nás.

Zde se otvírá propast, jež nás pohlcuje. Nejsou to viry a bakterie, ale kácení mostů – to přináší nemoci. Autorka A. Hogenová hovoří o mostech vztahů nejen mezilidských: ,,Jsme tělesněni s přírodou, s hvězdami, jsme v bytí. Potkáváme výzvy a všichni nejsou připraveni.

Je třeba být připraven, mít most setkávání. Žijeme v době znaků, ale je třeba porozumět výzvám, naladit se na tyto výzvy, nechat se nalaďovat (Hogenová 2008, s. 138).

Pokud je člověk nemocný, nemůže přijímat další životní výzvy a tento stav je nazván BEZMOC. Nemoc i bezmoc člověk nevyřeší sám, potřebuje k tomu POMOC.

Pomoc spočívá ve spočinutí člověka v sobě samém, usebrání se. Zrevidování svého dosavadní bytí. Najít v sobě samém pramen energie. Pomoc, v této činnosti poskytuje druhá osoba např. supervizor. Pod jeho vedením je třeba mít náhled na svůj život. Vyřešit životní úkol, posunout se a obnovit životní pohyb.

14

3 Stres

Syndrom vyhoření má souvislost se stresem.

Stres - pochází z anglického slova ,,stress“ a znamená ,,zátěž, napětí“. Původní slovo vzniklo z latinského slova „stringo, stringere, které znamenalo utahovati, stahovati.

Stres – soubor podnětů nadměrně nepříznivě zatěžujících organismus v oblasti duševní i tělesné (Petráčková, Kraus 2010, s. 714)

Definice: Stresu

H. Selyem je definován stres jako charakteristická fyziologická odpověď na poškození a ohrožení organismu, který se projevuje prostřednictvím adaptačního syndromu. Ten přímo poškozuje zdraví tím, že vyvolává nadměrnou a trvalou aktivaci nervového systému.

Z psychologického pohledu se jedná o nadměrnou zátěž neúnikového druhu, která vede k trvalé stresové reakci ústící v tkáňové poškození a psychosomatickým poruchám (Hartl 2004, s. 568).

V mnoha zemích je stres synonymem pro psychický stres - člověku nepříjemný stav psychického vyčerpání. Psychosociálním stresorem bývá některé chování lidí.

Rozhodne o tom náš postoj, naše hodnocení a očekávání (Praško 1996, s. 12).

Pracovníci se denně v různé míře setkávají se stresem, který vyvstává ze stresových faktorů = stresorů, jejichž rozsah je individuálně rozdílný a mnohočetný. Živý organismus je vystaven mimořádným vnitřním i vnějším podnětům, které narušují jeho normální chod.

K nejčastějším stresovým faktorům na pracovištích sociálních služeb patří stresory:

Infekční – kontakt s nemocnými uživateli

Psychické – práce s různými cílovými skupinami uživatelů, např. nemocných demencí v různém stupni

Fyzické – velká tělesná námaha až vyčerpání

Sociální – vztahy na pracovišti nebo jednání s blízkými osobami uživatelů sociálních služeb

Fyzikální - chlad, teplo nebo jejich střídání, hlavně v pečovatelských terénních službách

(Bipartitní dialog ve zdravotnictví a sociálních službách – sborník konferencí 2011 – 2013, s. 21)

15

Různá míra stresu je pro lidský organismus přijatelná. Někteří jedinci potřebují ve svém životě určitou hranici stresu, jsou motivováni k vyššímu výkonu. Existují hranice, kdy i tento člověk podlehne stresu. Bývá to v případě nadměrné zátěže nebo vystavení stresovým faktorům příliš dlouho. Dlouhodobé působení stresu na organismus bývá nazýváno stresem chronickým. To znamená, že stresory působí na jedince nepřetržitě dlouhou dobu a dotyčný člověk nemá možnost dostatečně si odpočinout. Čím je stresový faktor intenzivnější, tím nižší je schopnost jej zvládnout a je nutno počítat se stresovou reakcí.

V nejnovějších výzkumech stresu se hovoří o tzv. daily hassles, což může být například zmeškaná tramvaj, dopravní zácpa. Jednotlivě jde o drobné nepříjemnosti běžného dne, které však v souhrnu přispívají k celkové stresové bilanci každého z nás.

Všichni známe onu pověstnou poslední kapku – méně intenzivní stresor může spustit mocnou reakci (Stock 2010, s. 18).

Rozlišujeme distres – reakce na negativní skutečnosti, prožívané emoční procesy – ztráta, zklamání, strach, úmrtí, nezvládnutí zátěžové situace. Za škodlivé důsledky stresu v oblasti psychiky, lze považovat zejména úzkostnost, zmenšenou sebeúctu, depresivní ladění (indikátor stresu) a také tělesné symptomy – zvýšený krevní tlak, zvýšená hladina cholesterolu v krvi, vypadávání vlasů, žaludeční a střevní potíže. Stresové situace dnešního člověka mají především sociální a společenskou povahu (Nakonečný 1996, s. 135).

Distres je negativní typ stresu a je též nazýván jako „špatný“ stres. Evokuje v člověku pocit strachu, neúspěšnosti, bezmoci, neschopnosti splnit nároky kladené okolím, frustrace a zklamání. Má nepříznivý dopad na zdraví člověka, protože může poškodit lidské funkce a narušit psychiku člověka. Distres může být i příčinou smrti.

Distres zpomaluje člověka na životní cestě, a tak neumožňuje danému jednici plynulost pohybu v životě. Na základě individuálního nastavení každého člověka je také odlišně vyhodnocován a aktualizován ve své míře vlivu na určitý stav.

Naproti tomu eustres – je reakce na příjemnou a radostnou událost, splnění úkolu, dodává pracovníkům příjemné vyladění, dobrou atmosféru, nadšení z dobře vykonané práce.

Eustres je pozitivní typ stresu, proto bývá označován jako „prospěšný“ stres. Pro lidské tělo je prospěšný, protože potlačuje stres negativní, zvyšuje efektivitu a koncentraci, dodává motivaci, zlepšuje zdravotní stav člověka. Vyvolává pocit uspokojení, radosti, naplnění a vyrovnanosti.

16 Poznatky z přednášek během studia.

Primární východisko bytí člověka je pohyb, nejen z hlediska mechanického, ale také habituálního neboli celostního. Filosof Martin Heidegger považuje lidskou existenci za pohyb po životní cestě od zrození k vrcholu života a následně ke smrti. Přičemž jedinec je bez vůle vržen na dráhu života, po které vykonává pohyb ve smyslu fysis (růst, rašení) a také kinesis (pohyb těla a mysli neoddělitelně). V tomto životním cyklu dochází k vyspívání člověka, realizaci jeho požadavků a v oblasti krizí se uskutečňuje právě zrání,

opět habituální, tedy těla a psychiky. Eustres se svým nárokem určité překážky, člověku tuto možnost poskytuje a rozšiřuje tím schopnost danému jedinci ve smyslu možnosti, volby a přispívá tak i ke vhodnému přizpůsobení na zátěž v budoucím čase.

Hranice mezi velkou zátěží a stresem je těžko definovatelná, protože podněty jsou složité a mnohotvárné. Každý jednotlivý pracovník zvládá stejnou situaci různě. Může být též různá reakce jednoho pracovníka na určitou situaci, kterou bez obtíží zvládal. Nečekaná stresová reakce může být ovlivněna osobním nezdarem, zklamáním, nedosažením cíle, stavem frustrace. Pracovníci v sociálních službách se cítí frustrovaní z důvodu pracovní demotivace, nízkého finančního ohodnocení za namáhavou práci.

Reakce na stresové podněty se pohybují mezi eustresem a distresem, ovlivňuje to aktuální osobní prožívání. Dá se říci, že stresu se nevyhne žádný člověk. I ten, který se k problémům staví pozitivně, se může dostat do stresu.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že problematika stresu je složitá a odvíjí se od hodnocení a přístupu k ní. Psychologové v této souvislosti hovoří o schopnosti zvládat zátěžové situace- odborně nazývané coping (Stock 2010, s. 17). Podle Stocka je každý člověk vystaven vnějším vlivům – vysoké pracovní zátěži. Vlivům vnitřním, jež představují celkovou strukturu osobnosti, charakter člověka.

Coping = Zvládnutí spočívá jednak ve zpracování informací a též v instrumentální akci, tedy myšlení a jednání. Zvládnutí je konfrontace celé osobnosti se stresovou situací, je to hra sil. R. S. Lazarus a S. Folkman vytvořili škálu o 66 položkách k měření stresu uspořádaných do 8 dimenzí – základní způsoby zvládání stresu.

Např. konfrontující zvládnutí – Držím pozice a buduji své zájmy.

distancující – Dělám, jako by se nic nestalo.

převzetí odpovědnosti – Provedl jsem sebekritiku.

pozitivní znovuocenění – Našel jsem novou naději.

17

Jsou různé koncepty zvládnutí stresu, což je kromě jiného spojeno s určitými rysy osobnosti. Jde převážně o emocionálně nebo kognitivně vztažné strategie, tj. distancování se nebo o aktivní změnu. V. E. Frankl zdůraznil, že rozhodujícím činitelem zvládnutí stresu je životní perspektiva – životní smysl, naděje na smysluplnou budoucnost. Nadějí je zdůrazňován faktor bezmocnosti, že jedinec není schopen kontrolovat situaci. Následuje ztráta aktivity, což vede k odevzdanosti, nejistotě a úzkosti. Zvládání stresu může být do určité míry trénováno, záleží však na okolnostech (Nakonečný 1996, s. 140).

Viktor. E. Frankl se zabývá člověkem jako celkem, nikoli jen určitými částmi osobnosti.

Dle jeho názoru je lidská povaha trojdimenzionální. Má dimenzi fyziologickou, psychologickou a noologickou (vztah k lidské vůli). Jeho hlavní téma teorie osobnosti je nacházení smyslu v různých životních situacích (Drapela 1997, s. 146).

3.1 Stres – M. Vágnerová

Marie Vágnerová uvádí ve své knize Psychopatologie pro pomáhající profese, že pojem stres poprvé použil kanadský endokrinolog H. Selye a označuje tím charakteristické fyziologické projevy, jimiž organismus reaguje na různé zátěže. Stres je podle něj sumou všech adaptačních reakcí biologického systému, které byly spuštěny nespecifickou noxou (Vágnerová 2004, s. 50). Z psychologického hlediska lze stres chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení.

Pro stresové situace uvádí tyto charakteristické znaky podle Atkinsonové a kol., 1995

Pocit neovlivnitelnosti situace – situace je vnímaná jako stresová při přesvědčení, že nešlo zabránit jejímu vzniku. Stres snižuje přesvědčení o možnosti ovlivnit průběh událostí.

Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace - možnost vzniku stresové situace nelze předvídat, a nemůžeme se na ni připravit, což zvyšuje pocit stresu. Jde například o přírodní katastrofy, záplavy apod.

Pocit nezvládnutelnosti situace - kdy jsou vnímány subjektivně nepřiměřené nároky. Například jedinec je přesvědčen o nemožnosti obrany proti šikaně vůči své osobě nebo není schopen zvládnout požadavky zaměstnání.

Nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn - vyvolává dezorientaci, velké nároky na adaptaci. Zásadní změny narušují dosud fungující strategie chování.

18 Jak člověk reaguje na stres.

Podle doktorky Vágnerové je reakce na stres procesem, který se projevuje ve třech fázích (Vágnerová 2004, s. 51 - 52).

1. Fáze aktivace obranných reakcí a uvědomění si zátěže – aktivují se obranné reakce fyziologické a psychické. Reakce může mít humorální odezvu různé intenzity bez ohledu na kvalitu zátěže.

Fyziologická reakce - první reakce je reflexní, bez rozhodnutí člověka - nervovou cestou se zvyšuje krevní tlak, srdeční tep a vyplavují se hormony hypofýzy. Organismus aktivuje energii z cukru a bílkovin, která by mohla být použita na zvládnutí zátěže.

Psychická reakce – zhodnocení situace na základě zkušeností a negativních pocitů.

Změna emočního prožívání, smutek, deprese. Může být i změna kognitivních funkcí, uvažování, pocit ohrožení, koncentrace pozornosti, vtíravé myšlenky vyvolané stresem.

Zátěž aktivuje obranné reakce s cílem zachování, získání rovnováhy, vědomé strategie zvládání tj. coping - vědomá volba určité strategie na zvládnutí zátěže, řešení problému.

2. Fáze hledání účelných strategií – zvládnutí, zmírnění stresu. Důležitá je míra kontroly nad situací. Zvládneme zátěž, nastává změna situace - návrat do normálu. Když nezvládneme - pokračuje další fáze

3. Fáze rozvoje stresem podmíněných poruch - když vzniknou tyto potíže, selhaly obranné reakce. Nastávají závažnější a trvalejší problémy - psychosomatické poruchy.

V prevenci a zvládání stresu hraje důležitou roli životní styl (dostatek pohybu, spánku, správná výživa), mezilidské vztahy (pro pomáhající profese je důležité mít dobré partnerské, manželské vztahy), přijetí sebe samého (mít se rád je podmínka šťastného života). Kdo se nemá rád, spotřebovává mnoho energie na řešení vnitřních konfliktů mezi skutečným a ideálním obrazem sebe sama. Kdo nesnáší některé své skutečné vlastnosti, nedovede tyto rysy přijmout ani u klientů a i zde upadá do konfliktu. Kdo je k sobě příliš přísný, stává se paradoxně tím, čemu se chtěl vyhnout – egocentrikem, jehož životním tématem je on sám (Vágnerová 2004, s. 150)

V případě absence pozitiv narůstá stres, vyčerpání, stav končí syndromem vyhoření (Kopřiva 1997, s. 100).

19

4 Krize - p ř edchází syndromu vyho ř ení

Krize – doba, kdy vrcholí rozpory, rozhodný obrat. Těžká svízelná situace, potíž, tíseň, zmatek = duševní (Petráčková, Kraus 1995, s. 431).

Psychosociální pohled – krize je definována jako důsledek střetu s překážkou, kterou nejsme schopni v danou chvíli vlastními vyrovnávacími prostředky zvládnout v přijatelném čase navyklým způsobem (Kalábová 2011, s 24).

Každá situace, do níž v našem životním pohybu přijdeme, nás svým způsobem tlačí.

Může jít o tlak fyzický – fyzická zátěž, ale i psychický nátlak – stres. Jednání pod tlakem a naléhavost řešení se pojí s krizí a jejím řešením. Kdybychom měli k dispozici nekonečně času, nic by nebylo naléhavé, nic důležité, nic ,,skutečné“. Toto je právě volání k autentickému a vlastnímu, ,,vždy mému“, k životu ve svobodě a odpovědnosti za sebe.

Bez krizí by nebylo životního posunu. V dnešní postmoderní době je nesnadné naslouchat si, lidé se učí kontrolovat emoce, být pragmatickými, praktickými, užitečnými. Ztrácí se možnost volby, svobody a člověk tak nežije ,,z vlastního pramene“, přichází krize (Kalábová 2011 s. 26, in Hogenová 2008). Neukončené situace a možnosti něčeho nepředvídatelného způsobují pocit strachu. Naučit se žít s podvědomím neukončenosti situací znamená pečovat o duši, to je jediná správná cesta zvládání krizí v životě.

Bio-psycho-sociálně-spirituální model člověka jsou propojené úrovně a tím také způsoby strukturování a zvládání zátěžových situací. Z biologického úhlu - při vyčerpání adaptivních možností reaguje organismus tělesnou reakcí na krizi, a to buď útokem nebo útěkem.

Z fenomenologického hlediska se jedná o zastavení v čase, setrvání na postojích. Selhává- li forma adaptace na zátěžovou situaci, přebírá odpověď tělo ve formě fyziologického reagování – porucha dotyčného orgánového systému a následně psychofyzické zhroucení v různé formě, např. deprese, burnout, anorexie aj. Selhání adaptivních schopností může signalizovat traumatická narušení, vyhýbání se adekvátnímu řešení. Porucha hybnosti znamená i bezmocnou snahu a nedostatek odvahy k řešení, v přeneseném slova smyslu ,,nemohu to řešit“ (Kalábová 2011, s. 27, in Potměšický). To znamená, že důležitější než

samotné kvantum zátěžových situací, je jejich jakost a s tím spojený emocionální a diferencovaný způsob zpracování a řešení dané problematiky (Kalábová 2011, s. 27).

20

5 Syndrom vyho ř ení – Burnout

Jak je výše uvedeno, práce v pomáhajících profesích, zvláště v sociálních službách, je velmi náročná a bohatá na zátěžové situace. Pracovníci bývají pod velkým psychickým tlakem a vysoké nasazení při práci s lidmi, kteří potřebují pomoc, vede ke stresovým situacím. Pokud stav přetrvává delší dobu, v častých intervalech a bez dostatečného odpočinku, vede k syndromu vyhoření.

Syndrom vyhoření - s pojmem seznámil odbornou veřejnost jako první americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974. Je velmi pravděpodobné, že se syndrom vyhoření již dříve vyskytoval. Jedná se o celkové mentální, emoční a citové vyčerpání, které je způsobeno velkou zátěží až dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji lidi pracující v pomáhajících sociálních profesích, ve zdravotnictví. Zkrátka v oborech, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt.

Freudenberger zjistil, že psychologové, kteří se dobrovolně přihlásili k práci s drogově závislými, postupně ztratili motivaci a jejich angažovanost časem klesla.

Popisuje problémy sociálních pracovníků, lékařů, psychiatrů, kteří doufali, že ovlivní život druhých, ale viděli je trpět a umírat. Pracovali s klienty bez perspektivy a podpory.

Psychologové byli roztrpčeni, ztráceli energii, odcizovali se okolí i sobě. Freudenberger používá Websterovu definici o vyhoření jako o únavě, slabosti, ztrátě síly na základě přehnaných požadavků na vlastní energii zdroje. Tuto definici rozvíjí Maslachová, uvádí ji jako nepřetržitý systematický proces ochabování s narůstajícím cynismem a ztráty angažovanosti vůči klientům, v důsledku pracovního prostředí, přepracování a konfliktů způsobujících stres (Maroon 2012, s. 19-20).

Podle ICD - Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace - WHO je vyhoření zařazeno do doplňkové kategorie diagnóz a není tedy klasifikováno jako nemoc. Je zde ale uvedena jiná již mnoho let známá diagnóza - neurastenie, jež se také vyznačuje stavy únavy a vyčerpání, ovšem symptomy, které jsou typické pro syndrom vyhoření, pokrývá jen částečně. Znamená to znevýhodnění ve zdravotní oblasti. Kritici říkají, že fenomén vyčerpání existoval vždy. Stock uvádí: ,, Podle mého názoru jde o novější dobový jev, který se rozmáhá v důsledku změn v pracovní oblasti, globalizace, rozpadu rodinných kultur a demografického rozvoje“ (Stock 2010, s. 14 - 15).

21

5.1 Profese inklinující k syndromu vyho ř ení

Syndrom vyhoření se může týkat i pracovníků v jiných profesích – zdravotníků, sociálních pracovníků, pedagogů, manažerů. V profesích, kde je nutný neustálý kontakt s druhými lidmi. U profesí, kde jsou na zaměstnance kladeny vysoké pracovní nároky, které se stále neúměrně zvyšují. Též může se jednat o profese s nedostatečnou motivací, nezdravou konkurencí na pracovišti nebo nízkou mírou odpovědnosti.

5.2 Hlavní znaky syndromu vyho ř ení

Na níže uvedených znacích se ve svých publikacích shoduje více autorů, kteří se syndromem vyhoření zabývají. Jedná se o autory: Maslachová a Jaksonová, Stock, Pinesová, Křihohlavý, Maroon. Každý autor uvádí znaky ve svých publikacích v jiném pořadí s různým názvem například – odcizení a odosobnění Nicméně se v uvedených znacích shodují:







 Emoční – sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebeovládání, pocity strachu, apatie, pocit prázdnoty







 Fyzické – nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, náchylnost k infekčním onemocněním, poruchy spánku, soustředění, paměti, náchylnost k nehodám

 Mentální – negativní postoj k lidem, práci a životu vůbec, pocit vyloučenosti, nízké sebehodnocení

Výzkumy potvrzují, že nejtypičtějším znakem syndromu vyhoření je citové vyčerpání. Ostatní znaky jako nízké sebehodnocení, odosobnění a trvalé vyčerpání s únavou až chronickou, jsou v návaznosti na citové vyčerpání. Pracovníky v pomáhajících

profesích velmi ohrožuje citové vyčerpání. Často jsou konfrontováni s bezmocí a náročnými životními situacemi klientů. Na jedné straně jsou nároky zaměstnavatele na

vykonávanou práci. Na straně druhé jsou požadavky klientů. Vzniká tak propast mezi výkonností a empatií, nedostatečným ohodnocením a profesním uspokojením. Nepřichází ani reciprocita ze strany klienta.

Člověk vkládá maximum své energie do pomáhající profese a zpět se mu nedostává patřičných pozitiv. V jeho vědomí neplní přijatý úkol a zastavuje se na životní cestě.

22

5.3 Syndrom vyho ř ení má typické složky

Pocity – negativní postoje a vztahy

Ohnisko – příčina některých emocí je u pracovníků samotných, vnitřní ohnisko.

Jindy může být příčina v pracovním prostředí - mluvíme tak o ohnisku vnějším.

Čas – momentální pocity jsou jiné než pocity předchozí. Kladné a pozitivní pocity a náklonnost se změnily v pocity negativní (Maroon, 2012 s. 25).

Z výše uvedeného vyplývá, že syndrom vyhoření probíhá individuálně. Je to vnitřní duševní proces s určitým chováním. Negativní zkušenost s citovým tlakem, odosobněním, s pocity celkového vyčerpáni, se špatnými náladami, vztahy na pracovišti i v soukromí.

5.4 Vývoj syndromu vyho ř ení

Syndrom vyhoření se nevyskytne jen tak náhle. Vzniká pomalu, vyvíjí se, má určité fáze, nabírá na intenzitě. Je vnímán jako dlouhodobý proces. Člověk postižený syndromem vyhoření může procházet všemi fázemi postupně. Částečně je možné některé fáze přeskočit. Nejjednodušší model syndromu vyhoření je složen ze tří fází (autor Chernisov), nejsložitější z fází dvanácti. Fáze se vzájemně prolínají a není možné je přesně ohraničit.

Autoři Edelwich a Brodsky (1980), rozpracovali model burnout třífázový a pracují s pěti fázemi procesu vyhoření. Popsali fáze, kdy u pomáhajícího postupně dochází ke ztrátě zájmu. Zároveň zmizí jeho entuziasmus, vytvoří si negativní obraz o sobě samém a vůči kolegům chová nepřátelské pocity. Vážné úvahy, iniciativa a pocit odpovědnosti se promění v rutinu, opovržení a lhostejnost. Zhorší se vztahy k rodině, přátelům, pocity beznaděje, bezmoci, citové vyčerpání, bludný kruh procesu vyhoření (Maroon 2012, s. 38).

Jednotlivé fáze

Entuziasmus a naděje - jedinec pracuje s maximálním nadšením, s nadprůměrným pracovním nasazením, očekává obrovské pozitivní výsledky, úspěch a ocenění.

Svou energii vynakládá až velmi neefektivně, přeceňuje své síly, žije jen svým zaměstnáním. V publikacích se uvádí příklady sociálních pracovníků, kteří začali pracovat s drogově závislými nebo alkoholiky a jejich nadšení by se dalo vyjádřit slovy: ,,Všechny zbavím závislosti, zlepším jim život, vysvětlím jim to a změní se“.

23

Stagnace – pracovník se seznámil s realitou, přehodnotil své původní ideály, už ví, co je to zklamání, vykonává jen nejnutnější úkoly, jeho práce ho nenaplňuje, chce jen pohodlnou pracovní dobu, kariérní postup, finanční odměnu. Nepříjemně se ho dotýká ztráta původního nadšení. Pokud má rodinu, začínají se objevovat první problémy.

Frustrace – u pracovníka převažují pocity, že jeho možnosti pomoci klientovi jsou omezené v rozporu s pocity, z první fáze - entuziasmu. Zpochybňuje své dosavadní výsledky práce, nedostává se mu uznání klientů i nadřízených, vzrůstá jeho zklamání. Začínají citové i tělesné problémy a poruchy chování. Pochybuje o sobě.

Lhostejnost, apatie – je obranná reakce proti frustraci. Když je práce pro pracovníka trvalým zklamáním, dělá jen, co je nezbytně nutné, vyhýbá se náročnějším úkolům, stejně jako kontaktům s klienty. Práci potřebuje pouze z existenčních důvodů, snaží se úkoly vyřídit co nejrychleji. Zklamání se prohlubuje s pocitem nemožnosti jiného uplatnění.

Fáze konce – východiskem je delší dovolená, přechod na jiný druh práce, pracovní postup. Tímto způsobem je možné vyjít ze situace se zvýšeným sebevědomím a nakročením k dalšímu vývoji osobnosti. Východiskem je též odchod ze zaměstnání.

Rozsáhlé výzkumy v oblasti syndromu vyhoření prováděla psycholožka Maslachová. Zkoumala různá povolání v oblasti zdravotnictví a v sociálních službách. Na základě svých výzkumů uvádí, že syndromem vyhoření jsou převážně postiženi angažovaní, nezávislí jedinci. Těm se na počátku dobře daří své problémy skrývat.

Poukazuje také na nebezpečí citového vyčerpání a fáze odlidštění (Maroon 2012, s. 40).

V pobytových službách pro seniory bývá obava z cynismu vůči nemocným a bezmocným.

5.5 Popisné definice

Ve své knize Hořet ale nevyhořet, je takto uvádí autor Jaro Křivohlavý na str. 64.

Henrich Freudenberger – Burnout je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entuziasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly). Kladem této definice je mimo jiné důraz na burnout jako proces a ne jen jako na stav psychického vyhoření.

24

Cary Cherniss – Burnout je výsledek procesu, v němž lidé velice intenzivně zaujatí určitým úkolem (ideou) ztrácejí své nadšení. Cherniss ukazuje, že tento proces začíná mimořádně vysokým, dlouhodobě trvajícím stresem, což způsobuje nervozitu, únavu.

Proces vyhořívání je dovršen, když se pracovník staví k obtížím jen obranně a psychicky se odpoutává od každé aktivity. Stává se cynickým, apatickým a strnulým (rigidním).

Maslachová a Jaksonová – Burnout je syndromem emocionálního vyčerpání, deperso- nalizace a sníženého osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj.

tam, kde se lidé věnují potřebným lidem. Burnout může vést ke snížení kvality i kvantity práce nebo služby, která je lidem poskytována. Souvisí to s fluktuací a absencí, nízkou morálkou, pracovní spokojeností, s fyzickou vyčerpaností, nespavostí, zvýšenou konzumací alkoholu a drog. Čím je větší míra nespokojenosti, tím je větší míra vyhoření.

5.6 Syndrom vyho ř ení a …

Burnout má historii, vývoj, své znaky a fáze procesu vyhořívání. V každodenní praxi můžeme pozorovat, jak syndrom vyhoření nebo jeho počínající příznaky uchvacují jakéhokoliv člověka. V dnešní uspěchané době, kdy jsou kladeny na člověka velké nároky v oblasti pracovní i v osobním životě, to bývá častý jev. Abychom správně rozeznali, zda se jedná o syndrom vyhoření, uveďme si odlišnosti s některými negativními psychickými jevy, tak jak je uvádí J. Křivohlavý.

Burnout a stres – již uvedeno výše - stres (distres) se objevuje u mnoha činností a může být v určité míře pozitivní. Burnout se objevuje u práce s lidmi, kde je intenzivní zaujetí prací a dlouhodobý stres z nezdolatelných překážek. Je pravdou, že stres přechází burnout.

Burnout a deprese - deprese je klasifikována WHO jako nemoc, mívá vztah k negativním zážitkům z mládí (burnout nemá), postihuje i osoby, které nepracují nebo nikdy nepracovali. Deprese se dá léčit farmakoterapeuticky (u syndromu burnout se dosud nepodařilo).

Burnout a únava – únava se vyskytuje i u syndromu vyhoření. Obecně má únava vztah k fyzické zátěži, tělesné námaze. Únava fyzická nebo intelektuální nemusí znamenat burnout.

25

Burnout a pesimismus – pesimismus je stav, kdy člověk vidí vše špatně a vše si zavinil sám, cítí vinu a není cesty ven. Pesimismus nezávisí na tom, zda je člověk aktivní nebo pasivní, je dán podmínkami prostředí a nemožností danou skutečnost řešit. U burnout vede pasivita k syndromu vyhoření.

Burnout a existenciální neuróza – existenciální neuróza je pocit zplanění života, chronická schopnost nevěřit v pravdivost a užitečnost čehokoliv, naprostá existenciální beznaděj, ztráta smysluplnosti života. Při burnout je setkání se ztrátou smyslu života až v závěrečné fázi, jež nastává po nezdarech a překážkách, které vystřídaly počáteční nadšení a euforii pro prácí.

Hlavní rozdíl ve všech uvedených jevech je počáteční zaujetí prací, nadšení a motivace.

5.7 Osobnostní p ř edpoklady k syndromu vyho ř ení

Skutečnost, že stejnou zátěžovou situaci zvládají lidé různě, vede k zamyšlení. Proč je pro některého pracovníka kontakt s apatickým, agresivním nebo nespolupracujícím klientem výzvou k nalezení varianty spolupráce, pro jiného pracovníka nepřekonatelným problém a pro dalšího pracovníka běžnou rutinní záležitostí. Přitom jsou pracovníci v organizaci zaměstnáni stejnou dobu.

Rozdílný přístup k zátěžovým situacím způsobují naše osobnostní předpoklady.

Každý člověk má v genech zakódováno a výchovou je ovlivněno, zda bude člověkem trpělivým, tolerantním, vznětlivým nebo rychlým perfekcionistou. Je dobré vědět o svých předpokladech. Člověk s nimi může pracovat a alespoň trochu ovlivňovat vzorce chování.

Podle Ericha Berneho, který se zabýval transakční analýzou, existuje tzv. pět ,,poháněčů.“, poháněcích mechanismů (přednáška PhDr. J. Svobody), jež ovlivňují každého člověka a provází jej. Od dětského věku slýchá člověk rady a příkazy rodičů.

Některé vnímá častěji a některé jej ovlivňují více než jiné. Ty pak formují jeho osobnost, bez ohledu na jeho vědomí a tzv. pohání jeho osobnost. Není třeba se zabývat blíže těmito poháněči, je důležité o nich vědět. Na stanovení typu svého ,,poháněče“ jsou vytvořeny testy. Vyzkoušení testu je pro každého člověka velmi účelná zkušenost. Na stanovení poháněče je třeba absolvovat minimálně tři testy (Přednáška PhDr. Jana Svobody).

26

Poháněči

Člověk by se neměl nechat svými poháněči ,,vláčet životem.“ Je dobré znát svého poháněče. Čím je člověk charakterově výraznější, tím může mít poháněčů více. Christian Stock uvádí: ,,Proti každému poháněči naštěstí existuje obranný prostředek - tzv.

dovolení.“ (Stock 2010, s. 48). Pracovníci ohroženi syndromem vyhoření by si měli osvojit ,,dovolení“, které jim umožňuje bojovat se svým poháněčem.

U každého poháněče je dovolení uvedeno kurzívou.

Buď silný – hlavní tu je touha po jistotě v oblasti sociálních vztahů. Zodpovědnost.

Nevýhoda je přeceňování sebe sama.

Buď otevřený a mluv o svých přáních

Jsi skvělý takový, jaký jsi

Buď se všemi zadobře – je tu potřeba sounáležitosti, být oblíbený v kolektivu, se všemi vycházet dobře. Lidé neumějí říci ,,ne“, ostřeji se vymezit. Bývají využíváni ostatními, jsou vždy na druhém místě, potlačují své oprávněné potřeby.

Zaměř se sám na sebe

Buď rychlý – člověk pracuje rychle, snadno činí rozhodnutí, bývá oblíbený.

Uvedený ,,poháněč“ vede člověka do stresu, k nedostatku času, omezení sociálních kontaktů.

Nepospíchej

Zaber – potřeba dosáhnout kladného výsledku konání. Problém nastane, když člověk není se svými výkony stále spokojen. Plýtvá časem a energií na opakování a vylepšování činností tam, kde to již nemá smysl.

Zůstaň v klidu

27

Pokud člověk ví, co jej pohání extrémně dopředu, má nástroj, jak se nenechat ovládat poháněči. Příslušným dovolením lze čelit extrémnímu stresu, zátěži. Pracovníci mohou takto ovlivňovat působení syndromu vyhoření

V návaznosti na osobnost člověka se u některých pracovníků ve fázi počátečního nadšení může projevit ,,teror příležitosti“ - nové lákavé pracovní příležitosti. S každým splněným úkolem se objeví další a další, který je zajímavý, důležitý a spotřebovává veškerý čas i energii. Byl by hřích šanci nevyužít. Neschopnost slevit pak po čase dovede pracovníka také k syndromu vyhoření (Kopřiva 2000. s. 102).

5.8 Pracovní prost ř edí

Na vznik a vývoj burnout může mít vliv také pracovní prostředí a vztahy mezi kolegy, setkávání s jejich osobností, střetávání s jejich rolí v týmu.

Nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření pocházejí z pracovní oblasti.

Náročné podmínky, soutěživé prostředí nebo strach o pozici, vedou u mnoha postižených ke stresu (Stock 2010, s. 31).

Problematiku vyskytující se v pracovním prostředí uvádí Kebza se Šolcovou takto:

,,Problémy související s rolemi (konflikt rolí), profesní perspektiva (nejasný kariérní řád), organizace práce (potíže s komunikací, nejasné kompetence). Výsledky výzkumů prokázaly, že kombinace vysokých nároků s nízkou autonomií pracovní činnosti je faktor, který hraje rozhodující roli v determinaci zdravotních důsledků pracovních požadavků v tom smyslu, že je rizikovým faktorem vzniku různých onemocnění.“ (Kebza, Šolcová 1998, s. 6).

V současnosti se zvyšuje negativní působení na pracovníky v mnoha oblastech – nejistota trvání pracovních poměrů, zhušťování pracovní náplně, zvýšená pracovní zátěž. Stále nové informace, které je potřeba osvojit si a uplatnit v praxi v krátkém čase.

Nedostatek samostatnosti, nedostatek pravidel nebo až příliš mnoho pravidel a nařízení. V pracovním prostředí může přispívat k syndromu vyhoření nedostatečné rozdělení úkolů a kompetencí, neexistence zpětné vazby. Pracovní vztahy jsou špatné, je nezdravá konkurence. Týmu, který se potýká s problémy, chybí v něm kolegialita, převládá závist, vzájemná neúcta a nevraživá atmosféra, se navíc výrazně snižuje výkonnost (Stock 2010, s. 37).

28

Větší nároky jsou kladeny na administrativu, zaznamenávání vykonané práce, statistiku. Pracovníci musí maximálně využít pracovní dobu, práce přesčas se považuje za samozřejmost. Časté je nedostatečné ocenění za odvedenou práci. Pokud se pracovníkovi podaří splnit velmi dobře zadaný úkol, je to chápáno jako samozřejmost, chybí ocenění.

Nemusí se vždy jednat o finanční odměnu. Někdy je důležité ocenění získané zpětnou vazbou, že si práce váží kolegové, vedoucí a hlavně klienti.

V pracovním týmu kolegů je velmi důležitý rovný přístup ke klientům. Přes různé osobnostní předpoklady, je nutné dodržet nastavená pravidla v přístupu ke klientům.

Dodržování pravidel je ochrana před manipulací, kterou mohou být zvláště empatičtí pracovníci ohroženi. Stále se snaží vyhovět, až jsou vtaženi do pasti syndromu vyhoření.

5.9 Syndrom vyho ř ení v pomáhajících profesích

Jak již bylo uvedeno, syndrom vyhoření se vztahuje převážně k profesím, kde je přímý kontakt s klienty. Ve vztahu k sociální potřebnosti - s klienty náročnými. Klienti se ocitli v těžkých životních situacích, se kterými si už nedokáží pomoci vlastními silami.

Není předmětné hodnotit, jak se do takových situací dostali. Jestli vlastním zaviněním nebo souhrou životních okolností.

Klienti potřebují, aby je pomáhající pracovník přijal, věnoval jim určitou pozornost bez ohledu na to, zda jednají lépe nebo hůře. Tato skutečnost bývá velmi náročná. Kdo si tuto náročnost neuvědomuje nebo k ní nepřikládá patřičnou váhu, má sklony přeceňovat svoje síly. Tentýž postoj - přijmout sebe sama takový jaký jsem, dá se říci i ve větší míře, potřebuje zachovávat každý pomáhající pracovník též k sobě samému. Jinak jeho vyčerpání narůstá a končí stavem vyhoření (Kopřiva 2000, s. 100).

Pracovníci na začátku své pomáhající profesní dráhy disponují získanými vědomostmi a velkým nadšením pomáhat potřebným. Pomáhající služba je práce, kde většinou nejsou vidět markantní a efektní výsledky. Je to každodenní trpělivá, namáhavá práce, kde jsou často minimální výsledky.

V pobytových službách a terénních službách, které jsou předmětem této práce, jde o práci se seniory. Zdravotní a psychický stav je u těchto klientů spíše setrvalý bez výrazného zlepšení. Má tendenci postupně se zhoršovat.

29

Pracovník, který není psychicky připraven na tuto skutečnost, může být zklamán.

Výsledky jeho práce ho neuspokojují, nevidí žádná pozitiva. Navíc se jedná o práci špatně finančně ohodnocenou. Pracovník se nechce vzdát svých původních ideálů. Připravoval se na svou profesi dostatečně, trápí se pochybnostmi, zda udělal vše. Stále donekonečna zvažuje ve své mysli ,,smyčky“ stejných myšlenek. Snaží se zvládnout další a další práci, aby se úspěch dostavil.

Psychické i fyzické přetížení pracovníků je téměř denní záležitostí Z takto problematické výchozí pozice se snadno může rozvinout syndrom vyhoření (Kallwass 2007, s. 42). V současném pracovním prostředí není trend dát najevo nejistotu, spíše se očekává od pracovníka určitá suverenita. Vyžaduje se samostatné plnění úkolů. Více méně také momentech, kdy situace a náplň práce je pro pracovníka nová (Kallwass, 2007, s. 42).

V pomáhajících profesích, ve službách pobytových i terénních, kde se klienti potřebující péči střídají, není o setkání s novými situacemi nouze. Každý klient je originál, každý má své specifické problémy a povahové vlastnosti, se kterými je třeba pracovat.

Velmi typickým jevem je, že klient má pasivní sklony a snaží se veškerou odpovědnost přenést na pomáhajícího pracovníka. Istifan Maroon uvádí: Klienti trpící chronickými problémy, způsobují příznaky vyhoření u pomáhajících ustavičným přetřásáním problémů, které považují za neřešitelné a u pomáhajícího pracovníka sílí pocit bezmocnosti (Maroon 2012, s.53). Pracovníci se setkávají s klienty různě emočně naladěnými. Jedná se o širokou škálu emocí od strachu, smutku, zoufalství, studu, viny, nedůvěry, potřeby zachránit, po vztek, agresi aj. Některé klienty trápí psychosomatické nemoci.

Dalším nebezpečím pro pomáhající pracovníky může být vytvoření si blízkého vztahu ke klientovi. Pomáhající pracovník musí být empatický. Je však velmi nesnadné v některých případech dodržet vytyčené hranice. Při překročení těchto hranic často pomáhající pracovník začne považovat klienta za přítele, tím se zesiluje zátěž na pracovníka, což vede k syndromu vyhoření.

V pomáhajících profesích působí na pracovníka tlak, který vzniká z konfliktu rolí mezi institucí, kterou pracovník zastupuje a potřebami klienta. Instituce zastupuje byrokratickou roli, klade důraz na efektivitu a formální struktury pomoci. Pomáhající profese klade důraz na potřeby klientů, individualitu, rozvoj osobnosti. I tyto protichůdné pohledy souvisí se syndromem vyhoření u pracovníků. K těmto poznatkům v rámci výzkumu dospěli Cherniss i Maslachová, kteří se touto problematikou se zabývali (Maroon 2012, s. 61- 62).

30

6 P ř edcházení syndromu vyho ř ení

Z uvedených skutečností vyplývá, že syndrom vyhoření představuje velmi závažný psychický stav. Je zarážející, kolik mladých pracovníků (jak uvádí literatura) rychle ztrácí počáteční nadšení a elán, či dokonce podlehne syndromu vyhoření. Ovšem tento stav se může týkat také ostatních, profesně starších pracovníků v pomáhajících profesích. Mohou v kontextu s momentálními osobními problémy podlehnout náročnému psychickému vypětí nebo dlouhotrvajícímu stresu a cesta k syndromu je otevřená.

Každý, kdo žije nad svoje síly, bude muset jednou splatit dluh (Kallwass 2007, s. 73).

Syndrom vyhoření není klasifikován jako nemoc, tudíž není ani žádná ,,pilulka“ na léčbu.

Když již pracovník vyhořívá, musí vyhledat pomoc odborníků. Velmi důležité je, aby se syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích předcházelo.

Jaro Křivohlavý ve své knize Hořet, ale nevyhořet mluví o lidech zapálených, hořících pro věc a přirovnává je k ohni. Jak zajistit, aby oheň nevyhořel a hořel co nejdéle?

Uvádí jednoduchou radu: „Přikládat.“ A pokud chceme přikládat, musíme mít zásobu dřeva a umět s ním hospodařit (Křivohlavý 2012, s. 92)

Jednoduchá a logická rada. Jak ji realizovat a co představuje ,,dříví“ v zásobě, tím se budou zabývat následující kapitoly.

6.1 Být p ř ipraven

Prevencí syndromu vyhoření se zabývá několik dalších autorů nejen Křivohlavý.

Všichni se shodují na jedné důležité skutečnosti. Pracovník by si měl být vědom rizika syndromu vyhoření a brát v úvahu ohrožující momenty své práce.

Nikdy není jistota, že syndrom vyhoření pomáhajícího pracovníka nepostihne.

Člověk neví, jaké životní situace ho potkají. Nikdy též nebude na všechny složitosti života připraven. Je však velmi důležité, že si uvědomuje možné těžkosti života a své profese.

Důležitý poznatek: syndrom vyhoření může postihnout každého, ať je úspěšný nebo neúspěšný, oblíbený nebo nenáviděný, ať je kariérista nebo není, též tzv. děti štěstěny (Kallwass 2007, s. 73). Další důležitý poznatek uvádí Max Kašparů - Skutečně záleží na tom, abychom byli ochotni přijmout sami sebe se svými limity a omezeními, abychom byli sami sebou vnitřně srovnáni (Kašparů 2011, s. 14).

31

V rámci rozšíření odborných znalostí, poznání nových skutečností i problematiky v sociálních službách se pracovníci zúčastňují vzdělávacích přednášek. Na jedné z nich zazněla moudrá slova - Buďte si vědomi skutečnosti, že člověk má jen omezené možnosti, nemůže zachránit svět (PhDr. Jan Svoboda – Přednáška v Domově Důchodců v Rokytnici nad Jizerou).

6.2 Kdo vidí syndrom vyho ř ení

Příznaky syndromu vyhoření u pracovníků byly již v práci popsány. Kdo může příznaky u osoby postižené syndromem vyhoření zpozorovat?

V prvních fázích syndromu vyhoření si příznaků nevšimnou ani nejbližší lidé, rodina pracovníka. Nebezpečí nevidí ani sám pracovník. Únavu, podráždění nebo nespavost přikládají k velkému, momentálně náročnému pracovnímu úkolu a zahlcení povinnostmi. Déle trvajícího nestandardního chování si mohou všimnout kolegové na pracovišti, kamarádi nebo přátelé. Při tomto zjištění je důležité nebagatelizovat skutečnost a nečekat až přejde. Je třeba situaci začít citlivě řešit, dokud je čas, aby dotyčný postupně nepropadal do vážnějších stavů syndromu vyhoření.

K tomu, aby se pracovník objektivně podíval na své jednání, slouží supervize. Za pomoci supervizora se pracovník dokáže s dostatečným odstupem podívat na smysluplnost svého konání a jednání.

6.3 Rizikové faktory

6.3.1 Hranice a jejich posouvání

Člověk má mít vědomí vlastních limitů. Musí respektovat pravidla a nařízení společnosti. Měl by mít nastavené hranice i v pracovních vztazích s klienty. Hranice, které nebudou moci klienti posouvat a překračovat ve svůj prospěch. V případě dlouhodobého posouvání hranic zůstává často pracovníkovi minimální osobní životní prostor.

Klienti sociálních služeb jsou lidé potřebující pomoc. Jsou to z velké části lidé, kteří se na své životní cestě zastavili a k obnovení pohybu potřebují pomocnou ruku. Nicméně dokáží velmi dobře získávat stále více a více péče, usurpují si pracovníka jen pro sebe.

Používají k tomu citové vydírání, manipulaci i agresi. Často prostor pro tuto činnost

32

vytváří též sami pracovníci – litují klienta, vidí v něm svůj vlastní příběh a kompenzují jej.

Nechají se příliš ovlivnit pochvalou, vlastní ješitností – já péči udělám lépe než ostatní pracovníci. Nikde není striktně dáno, že nesmí pracovník pustit klienta do svého osobního životního prostoru a poskytnout mu službu ,,navíc“. Takovýto akt je možný jen ve zvláštních, výjimečných případech a pracovník si musí být této skutečnosti plně vědom.

6.3.2 Nedostatečná péče o sebe sama

Pracovník v pomáhající profesi musí být profesionálem, tzn. zdatný odborník po všech stránkách, pracovních i osobních. Pro naplnění tohoto požadavku musí umět pečovat o sebe sama. Být vyrovnaný, mít uspokojené své potřeby v pyramidě potřeb a hodnot.

Názorným příkladem je níže uvedený obrázek, který představuje Dům potřeb.

Je to dům, kde každé patro má specifické místnosti. Jednotlivá patra představují potřeby člověka – základní, vztahové, pracovní a osobní. Patra mají místnosti, které

zastupují jednotlivé potřeby, např. jídlo, hygiena, rodina, práce, sebepojetí, kultura a zájmy. Základní ideální stav představuje, že člověk navštěvuje všechny místnosti ve

všech patrech domu. Ideální časový úsek pro návštěvu všech místností je jeden týden.

Člověk má mít vyhrazený čas na základní potřeby, vztahy, práci a osobní relaxaci.

Dům potřeb Popis –místností a pater domu

moje zájmy

čerpám

energii koníčky kultura

Osobní - moje patro -a jen pro toho, koho pozvu, kultura, moje zájmy, koníčky, čerpám zde energii,

úspěch

sebereali

zace odměna

Pracovní - seberealizace, sebepojetí, úspěch, odměna, nadřízení, podřízení

sounáleži

tost přátelé rodina

Vztahové - rodina, přátelé, komunikace, sounáležitost, pozitivní vztah

bezpečí bydlení

soběstač

nost podněty

Přízemí - bezpečí, bydlení, soběstačnost, podněty, informace

jídlo

teplotní

komfort hygiena

Základ - jídlo, pití, teplotní komfort, hygiena, spánek, dýchat, odpočinek

Obrázek 1. Dům potřeb

Pokud se člověk uzavře v některém z pater nebo začne obývat jen určité místnosti určitých pater, vždy to vede k zastavení v pohybu a somatizaci.

Chybí-li člověku v jeho domě potřeb návštěva přízemí, kde se nachází místnosti - bezpečí, informace, podněty, důsledkem je nevyrovnanost a napětí. Je-li člověk uzavřen pouze v pracovním patře, nemá čas na vztahy a rozpadá se mu rodinné zázemí, ztrácí