ŽIDÉ NA JIČÍNSKU VE 2. POLOVINĚ 19. A V 1. POLOVINĚ 20. STOLETÍ

(1)

ŽIDÉ NA JIČÍNSKU VE 2. POLOVINĚ 19.

A V 1. POLOVINĚ 20. STOLETÍ

(2)

(3)

(4)

(5)

5

Obsah

Úvod ... 10

1. Historie jičínské židovské komunity do roku 1850 ... 13

1.1 Od prvních zmínek až do počátku 17. století ... 13

1.2 Albrecht z Valdštejna a příchod Baševiho ... 14

1.3 Od Rudolfa z Tiefenbachu do konce 17. století ... 15

1. 4 Jičínští židé od roku 1700 do roku 1850 ... 17

2. Vývoj jičínské židovské komunity v letech 1850-1943 ... 20

2.1 Vývoj demografické struktury jičínské židovské obce v letech 1860 - 1921 ... 20

2.2 Školství ... 26

2.3 Pohřební bratrstvo Chevra Kadiša ... 28

2.4 Správní záležitosti obce ... 30

2.5 Finanční záležitosti obce ... 31

2.6 Antisemitismus závěru 19. století ... 31

2.6 Za první světové války ... 33

2.7 Antisemitismus 20. století a deportace ... 33

3. Významné židovské osobnosti spjaté s Jičínem ... 36

3. 1 Významné židovské rodiny ... 36

3. 2 Další významné osobnosti spjaté s jičínskou židovskou obcí ... 46

Závěr ... 57

Seznam pramenů a literatury ... 60

Seznam příloh: ... 64

(6)

6 Seznam grafů

 Graf č.1 znázorňuje demografickou strukturu jičínského židovského obyvatelstva v roce 1860.

(7)

7 Poděkování

Ráda bych poděkovala paní Ph.Dr. Markétě Lhotové za její vstřícný přístup a cenné rady, které mi poskytla při psaní této práce. Dále bych chtěla poděkovat panu Ing. Janu Kindermannovi a paní Ph.Dr. Evě Bílkové za pomoc se sháněním některých materiálů potřebných k vypracování této práce. Děkuji také svým blízkým za jejich podporu.

(8)

8 Anotace

Tato bakalářská práce zpracovává historii židovské komunity v Jičíně v období od poloviny 19. století do jejího zániku v roce 1943. Hlavní pozornost je věnována vývoji komunity na přelomu století a v době první republiky. Práce sleduje život obce a věnuje se také změnám v její demografické struktuře. Zaměřuje se i na významné židovské osobnosti spjaté s jičínskou židovskou obcí. Při práci byly použity mimo jiné i záznamy z archivního fondu této obce, které jsou uložené v Židovském muzeu v Praze.

Klíčová slova: židé, Jičín, historie, druhá polovina 19. století, první republika, demografická struktura, významné osobnosti

(9)

9 Summary

The thesis is describing the history of the Jewish community in Jičín since the second half of the nineteenth century to its destruction in 1943. The main focus is on the development of the community at the turn of the twentieth century and at the era of so called the First Republic. The thesis is following the life of the community and it describes also the changes in its demographic structure. It is also focused on the important personalities connected to the Jewish community in Jičín. Archival records from the Jewish museum in Prague were used during writing the thesis.

Key words: Jews, Jičín, history, the second half of the nineteenth century, the First Republic, demographic structure, important personalities

(10)

10

Úvod

Židé patřili k obyvatelům města Jičín po dlouhá staletí. Většinovou křesťanskou společností nebyli vždy přijímáni bez problémů. Zpočátku se odlišovali nejen svou vírou, ale i myšlením, vzhledem, zvyky, tradicemi a svátky. Tato odlišnost byla trestána řadou perzekucí, které jejich postavení ještě zhoršovaly. Židé měli málo existenčních jistot a často byli závislí na dobré vůli vrchnosti. Nehledě na to vše se však většinou dokázali stát úspěšnými obchodníky a zabezpečili si dobré majetkové postavení. Dosáhli toho, že je lidé začali uznávat.

Jejich situace se výrazně zlepšila v druhé polovině 19. století, kdy byla zrušena diskriminační opatření. Začala doba lepšího porozumění mezi židy a ostatním obyvatelstvem, která byla ve znamení větší asimilace. Jičínským židům už nic nebránilo v rozvoji a řada z nich dosáhla velmi vysokých pozic ve státní správě i v obchodní sféře.

Když se na počátku 20. století definitivně vzdali užívání německého jazyka, zmizela poslední velká překážka bránící jejich přijetí většinovou společností. Nebo se tomu tak alespoň na nějakou dobu zdálo. Po velmi úspěšném období, které jičínští židé zažívali v období první republiky, přišla z nacistického Německa doposud nejsilnější vlna novodobého antisemitismu. Té už jičínská židovská obec nemohla čelit a znamenala její zánik. Židé byli z prostředí Jičína násilně vytrženi, a tudíž si zaslouží připomenutí své existence. To je také jedním z cílů této práce.

Práce je rozdělena do třech hlavních částí. První část slouží jako úvod do dané problematiky a poskytuje přehled historie židovské komunity v kontextu vývoje města Jičína. Primárním cílem práce je zmapování vývoje jičínské židovské obce v letech 1850 - 1943. To je podle mě důležité z toho důvodu, že práce, která by se věnovala vývoji židovské obce v tomto konkrétním období, doposud chybí. Popis tohoto období se nachází v druhé části práce a začíná kapitolou analyzující vývoj demografické struktury jičínské židovské obce mezi lety 1860 a 1921. Pro tuto analýzu byla použita sčítání z let 1860, 1890 a 1921. Pozornost je věnována zejména škále povolání, kterým se židé v jednotlivých obdobích věnovali. V druhé části práce je popisován také vývoj jičínského židovského školství, správní a finanční záležitosti obce, pohřební bratrstvo, postavení jičínských židů za první světové války a antisemitismus.

(11)

11

Dalším cílem práce je podat ucelený přehled nejdůležitějších osobností spjatých s jičínskou židovskou komunitou. Těm se věnuje třetí část práce. Jičínská židovská obec byla relativně malá a je zajímavé, kolik významných osobností je s ní spojeno. V této souvislosti bych také chtěla zjistit, jak velkým přínosem byla židovská komunita pro celé město.

Literatury věnované Jičínské židovské obci bylo napsáno poměrně dost.

Problémem je však to, že téměř všichni autoři končí 18. stoletím. Pan Mencl ve své knize dává důraz na dobu Albrechta z Valdštejna a zabývá se popisem židovských domů. Částečně se věnuje také 18. století a stavbě synagogy, která proběhla na jeho konci.¹ Pan Jirčák podává ve svých dílech velmi podrobný popis vývoje komunity v 18. století ² a několika odstavci se zmiňuje i o první polovině 19. století.³ Velice přínosná je práce prof. Martínka, která podává velmi dobrý popis vývoje jičínské židovské obce od jejího vzniku do konce 19. století. Práce věnuje několik vět i období 1848 - 1933. ⁴

Při psaní práce jsem používala poměrně rozsáhlý fond „Židovská náboženská obec Jičín” uložený v Židovském muzeu v Praze. Fond obsahuje archiválie z let 1785 až 1940. Často jsem využívala zasedací protokoly, pamětní knihu a spisy o sloučení obcí. K analýze finanční situace celé obce i jejích jednotlivých členů byly velmi užitečné pokladní knihy, knihy sedadel a výpisy z náboženské daně. Při psaní o židovské škole mi pomohly třídní knihy a matrika školy. K popisu pohřebního bratrstva jsem použila zejména zápisy o schůzích. Velké množství informací jsem získala i ve Státním okresním archivu v Jičíně. Přínosné byly především kroniky z města z let 1930 - 1943. Využila jsem také čelední knihy, seznamy domovských listů a nařízení o židovských školách. Materiály ze svých soukromých archivů mi poskytl pan Ing. Jan Kindermann z obecně prospěšné společnosti Baševi a paní doktorka Eva Bílková.

1 MENCL, Jaroslav: Historická topografie města Jičína I, Jičín, Musejní spolek v Jičíně 1940.

2 JIRČÁK Josef: Příspěvky k dějinám jičínských židů ve století sedmnáctém a osmnáctém, in: Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice, roč. 5, 1933, s. 138.

3 JIRČÁK Josef: Příspěvky k dějinám jičínských židů ve století osmnáctém a devatenáctém, in: Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice, roč. ž, 1934, s. 432.

4 MARTÍNEK Antonín: Jičín, in: GOLD, Hugo: Židé a židovské obce v Čechách v minulosti a přítomnosti, Praha a Brno, Židovské nakladatelství 1934, s. 202.

(12)

12

Doufám, že práce podá obraz vývoje jičínské židovské komunity a přispěje k pochopení pozitivního vlivu, který měla židovská obec na dění v Jičíně v druhé polovině 19. a v první polovině 20. století.

(13)

13

1. Historie jičínské židovské komunity do roku 1850

1.1 Od prvních zmínek až do počátku 17. století

Město Jičín bylo založeno na území bývalého královského statku mezi roky 1297 a 1304. ⁵ Zanedlouho po založení města se setkáváme s první zmínkou o Židovské ulici, která zřejmě existovala nejpozději od roku 1362 v dnešní ulici Smiřických.⁶ Židé měli právo zde zakupovat nebo stavět domy, ale zároveň byli omezeni nařízením o dočasném pobytu, takže mohli být kdykoli vypovězeni. Za svou právní ochranu poskytovanou od vrchnosti museli draze platit.

Židé se v této době věnovali především obchodu, vetešnictví a peněžnictví, přičemž na rozdíl od křesťanů mohli vyžadovat vysoké úroky. Ty měly alespoň částečně pokrýt náklady spojené s placením poplatků za jejich ochranu. Dochovaly se záznamy o tom, že již v této době židé uzavírali smlouvy a poskytovali půjčky.

Situace židů v českých zemích byla v těchto dobách velmi nejistá. Bývali obviňováni z řady zločinů, mezi které patřilo šíření moru, otravování studen a ovzduší nebo hanobení hostie. Vrchnost je v Jičíně sice tolerovala, ale nemohli vlastnit půdu a byla jim zapovězena většina řemesel. ⁷ Samosprávu židovské komunity tehdy vykonával židovský starší, od roku 1389 uváděný jako tzv. magister Iudaeorum. Jedním z těchto starších byl pravděpodobně žid Biskupec, který vlastnil dům v tehdejší Židovské ulici. ⁸

V 15. století se jičínští židé nesoustřeďovali na jednom určitém místě, ale byli rozptýlení po celém městě. V letech 1458 – 1462 se jeden dům na předměstí nazýval výslovně dům Židovský (domusIudaeorum). Později v něm bydlel žid Šimon s ženou, ale v roce 1481 se ho vzdal ve prospěch křesťana Jana Mydláře. Mezi další židy, kteří tehdy Jičín obývali, patřil žid Abraham, který v roce 1479 zakoupil dům u Holínské

5 FRANCEK, Jindřich: Dějiny Jičína, 1. vyd., Praha, Rybka 2010, ISBN 978-80-87067-81-9.

6 KUČA, Karel, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2. díl, Praha, Libri, 1997. ISBN 80- 85983-14-1, s. 650.

7 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, 2. vyd., Praha, Sefer 2001, s. 30 – 32.

(14)

14

brány, žid Israel, který v roce 1477 převzal domy poblíž Fortny a Holínské brány nebo žid David, který od roku 1523 žil v nynější Palackého ulici.⁹

V 16. století bylo židům dovoleno provozovat nejrůznější řemesla. Je doloženo, že jičínský žid Jelen, který bydlel od roku 1529 do 1542 v dnešní ulici Palackého, se živil jako mečíř. ¹⁰ Na počátku 16. století se také začalo vytvářet židovské ghetto v místě dnešní Židovské ulice.¹¹ Situace židů v Čechách se začala zhoršovat, když byli v září roku 1541 obviněni ze spolupráce s Tureckem, a také z toho, že zakládají v Čechách požáry. Bezprostředním podnětem k jejich vypovězení byl požár v Praze, který v červnu 1541 zničil velkou část Hradčan a Malé Strany. Několik židů bylo zajato a mučením přinuceno doznat se k tomu, že na založení požáru najali chudé pastýře.¹²

V Jičíně po tomto prvním velkém vyhnání židů zůstala pouze jedna židovská rodina, která se navíc musela nechat pokřtít. V roce 1545 bylo židům povoleno vrátit se zpět do Čech. V roce 1549 se židé opět vrátili i do Jičína. Jednalo se konkrétně o žida Šťastného. V roce 1556 se v Jičíně setkáváme se zajímavou událostí. Žid Jakub, povoláním kramář, byl obviněn z toho, že jisté Kateřině ukradl její „paučníky“, tedy šátky nebo závoje. Když si je odložila, přikryl je prý svým kabátem a nenápadně s nimi zmizel. Případ se dostal až před městský soud, který rozhodl, že Jakub musí zcizené

„paučníky“ ženě zaplatit. Pražští zastupitelé však považovali tento rozsudek za příliš mírný a požadovali, aby Jakub strávil 6 dní v žaláři a také, aby zaplatil veškeré soudní výlohy.¹³

1.2 Albrecht z Valdštejna a příchod Baševiho

Albrecht Eusebius z Valdštejna získal město Jičín v roce 1623 poté, co bylo zkonfiskováno rodu Smiřických. Jeho vláda znamenala pro celou oblast značný rozkvět.

11 PAŘÍK, Arno, Výkladové tabule v jičínské synagoze, 2. 9. 2013.

12 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, 2. vyd., Praha, Sefer 2001, s. 65.

(15)

15

Regionu se v té době přezdívalo „Terra felix“, tedy šťastná země, která měla vlastní soudní a správní orgány, mincovnu i právní systém.¹⁴

Místní židovská obec za Valdštejnovy vlády prožívala velmi úspěšné období.

Zasloužil se o to vlivný finančník Jakob Baševi z Treuenburgu.¹⁵ V roce 1632 přišel do Jičína jako Valdštějnův spolupracovník a chráněnec a stal se primasem jičínské židovské obce. Díky svému vysokému postavení zajistil místním židům řadu privilegií, která však byla zrušena hned po smrti Valdštějna v roce 1634.

Mencl ve své historické topografii píše, že „zatímco tito tzv. dvorní židé ,prováděli rozsáhlé obchody s cizinou,…provozovali ostatní jičínští židé handle drobné, většinou vetešnické, a proto se někteří jmenují šejdíři špatní, půjčují a soudí se dostatečně“. Židé byli v této době obviňováni z provozování nepoctivých obchodů, kterými prý působili značnou škodu ostatním občanům města a také z toho, že nesvětí křesťanské svátky a neděle. Dá se předpokládat, že velká část těchto stížností byla motivovaná závistí, protože židům se v obchodování dobře dařilo.¹⁶

1.3 Od Rudolfa z Tiefenbachu do konce 17. století

V roce 1635 získal Jičín Rudolf z Tiefenbachu. Ve městě panovalo jisté napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem, které v roce 1646 vyvrcholilo nařízením zakazujícím židům a křesťanům bydlet pod jednou střechou. Krištof Vágner byl nucen od sebe vypovědět žida Marka a žádní židé nesměli o nedělích a křesťanských svátcích vycházet na náměstí nebo do ostatních městských ulic.¹⁷

Po letech útlaku a „nepřátelského plundrování“¹⁸za třicetileté války si židé u jičínské vrchnosti chtěli vyprosit ochranný list, který by přesně určoval jejich práva a povinnosti a zamezil tak neustálým konfliktům s městem. Tento dekret byl skutečně vydán 20. července 1651 na zámku v Jičíně. Rudolf z Tiefenbachu v něm židům

14 FRANCEK, Jindřich. Dějiny Jičína. Vyd. 1. V Praze: Rybka, 2010, s. 128.

15 Osobnost Jakoba Baševiho je více rozebrána v třetí části práce, věnované významným osobnostem židovského původu, které jsou spjaté s Jičínem.

18 MENCL, Jaroslav: Historická topografie města Jičína I, Jičín, Musejní spolek v Jičíně 1940, s. 194.

(16)

16

uděloval privilegia shrnutá do devíti článků.¹⁹ Dekret například jmenovitě určoval, kteří židé mohli v Jičíně žít, dovoloval zřízení židovského hřbitova a vymezoval, jakým obchodům se mohli věnovat. Bylo také ustanoveno, že židé nespadají pod pravomoc městského magistrátu, ale pod panského hejtmana. Ten měl rozsuzovat spory mezi židy a křesťany a měl dbát na to, aby židům nebylo ublíženo.²⁰

Židé tato privilegia přijali s nadšením, na rozdíl od ostatních obyvatel, kteří se cítili novým postavením židů ohroženi a snažili se, aby byl tento ochranný list odvolán, nebo alespoň změněn ve prospěch křesťanů. Veškeré židovsko - křesťanské spory se začaly protahovat, protože židé využívali právo odvolat se přímo k panskému hejtmanovi, který musel židy chránit. To způsobilo další nenávist ze strany křesťanského obyvatelstva.²¹

V roce 1681 vypukl v Jičíně požár, při kterém vyhořelo téměř celé město. Požár vznikl u žida zlatníka, nedaleko starého vězení (v dnešní Palackého ulici). Při hašení požáru židé hodně pomáhali, avšak velká část jejich domů byla zničena.²²

V roce 1690 byl konečně vyřešen téměř desetiletý spor židů s městem o ubytování vojska. Přímo v židovských domech vojáci být ubytovaní nemohli, protože se neslušelo, aby křesťan bydlel pod jednou střechou se židem. Obě strany uzavřely dohodu, podle které měli židé přispívat na platy i ubytování vojákům. Pro křesťany však bylo potupné, že museli pro peníze chodit do židovských domů, a tak bylo židům nařízeno, aby kontribuci vybírali sami a odevzdávali ji kontribučnímu písaři.²³

Dochovaly se i záznamy o nepřízni jičínských obyvatel vůči židům. Jistý žid Lazar si chtěl v roce 1697 v Jičíně postavit dům. Obyvatelé Jičína byli proti tomu, a dokonce žádali, aby byl Lazarovi zakázán vstup do města. Dům si mohl postavit až po zásahu vrchnosti.²⁴ Další příklad konfliktů mezi židy a ostatními obyvateli města se odehrál v roce 1698. Jomet, syn zlatníka, strhnul nemocniční almužnici a odhodil ji na zem. To se neobešlo bez všeobecného pobouření a následovalo vyšetřování, během

19 Podrobný obsah všech devíti článků se nachází v příloze na konci této práce

22 tamtéž

24 tamtéž

(17)

17

kterého byli židé obviňováni dokonce z toho, že chtěli podplácet svědky. Celý případ se nakonec vyřešil tím, že zlatník Goldschmied zaplatil za svého syna 2 groše ve prospěch kostela Panny Marie.²⁵

V roce 1699 vznikl další spor, tentokrát mezi židy a vrchností, o placení daní a poplatku za ochranu, tzv. Schutzgeld. Hejtman dostal od vrchnosti rozkaz, aby do úřední kanceláře zavolal zástupce židů a dojednal s nimi podmínky placení kontribucí. Celá věc byla rozřešena následovně:

1) Všichni židé z každého získaného zlatého odevzdají 3 krejcary do společné pokladny. Ten, kdo toto nařízení neuposlechne, bude potrestán desetinásobnou pokutou nebo vyhnán z města. Peníze z pokladny budou použity na zaplacení kontribucí.

2) Došlo k rozvržení kontribucí. Neuposlechnutí bude potrestáno pokutou 20 tolarů.

3) Kdyby někdo chtěl tato usnesení porušit nebo se o nich s ostatními hádat, bude uvězněn a propuštěn teprve, až složí pokutu ve výši 50 tolarů.

Všichni se také zavázali, že se budou snažit udržet dobré vztahy s okolím. Panský hejtman si později stěžoval vrchnosti na chování Lazara Kolina, který se prý choval nanejvýš lstivě a zlomyslně a každé hejtmanovo slovo překroutil. Přestal s tím teprve potom, co mu hejtman pohrozil vězením.²⁶

1. 4 Jičínští židé od roku 1700 do roku 1850

Během 18. století se židům dařilo v podnikání a obchodování. Za všechny mluví příklad Šalamouna Josla. Vrchnost 23. září 1704 vydala dekrety, podle kterých mu mají být prodány ryby na panstvích v Jičíně, Vysokém Veselí, Smiřicích a Plesu. Židovi Feischlovi v roce 1717 vrchnost dovolila, aby se živil jako lazebník. ²⁷

Přes tyto dílčí ústupky se však město rozšiřování počtu židovských obyvatel vytrvale bránilo, a naopak se snažilo jejich počty ještě snižovat. V té době se v Jičíně nacházelo 6 židovských domů a vrchnost nařídila, aby byl pořízen soupis všech židů,

(18)

18

kteří v nich bydlí. Všichni přespolní židé měli být z města vypovězeni. Židé se v roce 1716 vydali k místodržícím, stěžovali si na útlak ze strany městského magistrátu a požadovali potvrzení privilegií z roku 1651 od hraběte Tiefenbacha. Rozhodnutí místodržících mělo pro židy velmi negativní důsledky, protože Tiefenbachova privilegia byla prohlášena za nezákonná.²⁸ I přesto se v Jičíně v roce 1721 nacházelo sedm židovských domů.²⁹

V prosinci 1744 byl vydán edikt, podle kterého museli všichni židé opustit Čechy nejpozději do června roku 1745. Důvodem bylo nařčení ze „zemské zrady“

za nepotvrzenou spolupráci židů s Prusy, se kterými Marie Terezie tehdy válčila.

Po řadě intervencí nakonec v roce 1748 panovnice své nařízení odvolala.³⁰

Jičínští židé byli donuceni zaplatit „veškeré dlužné daně“. Poté byli povoláni na radnici, kde se měli vyjádřit, do které země se vystěhují. Židé tak neučinili a velké vypovězení za Marie Terezie se jich tak nedotklo. Naopak, v roce 1747 bylo pražskému židovi Nathanovi Herschlovi povoleno usadit se v Jičíně a vést zde obchod. V roce 1749 si zde žid Joachym Friedlander pronajal obchod s tabákem a žid Markus získal právo prodeje kořalky.³¹ V květnu roku 1773 došlo k všeobecnému pohoršení, když si židé na střechu nově vystavěné synagogy vsadili Davidovu hvězdu. Ta musela být ještě do západu slunce téhož dne odstraněna.³²

Vláda Josefa II. znamenala pro židy zlepšení jejich postavení. Po vydání Tolerančního patentu, Patentu o zrušení nevolnictví a dalších zákonných opatření se židé mohli hlásit na většinu škol, včetně vysokých, mohli se věnovat téměř všem živnostem, provozovat všechny druhy řemesel a zakládat cechy. Poprvé po mnoha staletích mohli obdělávat půdu, a nemuseli nosit zvláštní označení (žluté kolečko).³³ V roce 1793 již v Jičíně bydlelo 22 židovských rodin.

30 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, 2. vyd., Praha, Sefer 2001, s. 98.

31JIRČÁK Josef: Příspěvky k dějinám jičínských židů ve století sedmnáctém a osmnáctém, in: Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice, roč. 5, 1933, s. 149.

32tamtéž

33 PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, 2. vyd., Praha, Sefer 2001, s. 107 – 110.

(19)

19

V první polovině 19. století se židé věnovali tradičně obchodu. Velmi často si pronajímali masné krámy a prostranství před nimi pro vykládání zboží během trhů.³⁴ Židé v té době z velké části používali německý jazyk. Svatební smlouvy mezi sebou uzavírali v hebrejštině, avšak ty nabyly platnosti až po zapsání do městských knih, které proběhlo v němčině. Své domy židé dobře střežili a bylo pravidlem, že je předávali pouze svým souvěrcům.³⁵ V roce 1840 vypukl v Židovské ulici požár, při kterém shořelo 5 domů a také střecha a krov synagogy. Po požáru se počet židů snížil na 20 rodin (67 osob). Židé v té době zastávali řadu různých povolání, vedle tradičního obchodu a peněžnictví uvádějí matriky i povolání písaře, zpěváka, skladníka tabáku, ranhojiče nebo řezníka.³⁶ Rok 1848 byl dalším velkým zlomem, došlo k částečnému zrovnoprávnění židů s křesťany, byla zrušena ghetta a familiantský zákon. Židům bylo dovoleno svobodně vykonávat bohoslužby.

.

36 PAŘÍK, Arno, Výkladové tabule v jičínské synagoze, 2. 9. 2013.

(20)

20

2. Vývoj jičínské židovské komunity v letech 1850-1943

V roce 1848 se židé stali částečně rovnoprávnými s křesťany. Byla úplně zrušena ghetta, toleranční daň a familiantský zákon. Mohli se volně pohybovat a často se stěhovali do větších měst a průmyslových oblastí. Zrovnoprávnění židů bylo završeno v roce 1867, kdy jim bylo přiznáno aktivní i pasivní volební právo. Druhá polovina 19. století byla pro židy velice úspěšným obdobím. Poté co byli zbaveni všech omezení, začali se významně rozvíjet a dosahovali úspěchů na poli průmyslu, bankovnictví a vědy. I jičínští židé zažívali na počátku druhé poloviny 19. století relativně úspěšné období. V rámci komunity došlo k velkému rozvoji obchodu. V roce 1860 se obchodováním zabývalo 28% zaměstnaných židů, zatímco v roce 1890 už to bylo celých 50 %.³⁷ Židé stále častěji opouštěli své domy v Židovské ulici a jejím bezprostředním okolí a stěhovali se do dalších částí města.

Toto období se neslo ve znamení asimilace, od které si mnoho lidí slibovalo, že zastaví protižidovské smýšlení. Bohužel se tak nestalo a konec 19. století byl ve znamení sílícího antisemitismu, který měl často hospodářské a národnostní příčiny.³⁸ Po krátkém zlepšení situace v první čtvrtině 20. století, přišla ve 30. letech nová, doposud nejsilnější vlna antisemitismu, která byla pro jičínskou židovskou obec osudná.

2.1 Vývoj demografické struktury jičínské židovské obce v letech 1860 - 1921 Pro nastínění vývoje demografické struktury jsem použila sčítání lidu z let 1860, 1890 a 1921.³⁹ Ve výpisu židů z roku 1860 je uvedeno celkem 68 mužů. Pravděpodobně se jedná o jednoho muže z každé rodiny, přičemž ostatní rodinní příslušníci (manželka, děti), zmíněni nejsou. Je to jediný seznam, ve kterém se nevyskytuje žádná žena. Věk mužů, kteří jsou zde zaznamenáni, se pohybuje mezi 31 a 67 lety. Jejich průměrný věk byl 44 let. Židé v roce 1860 zastávali relativně širokou škálu povolání, celkem se jednalo o 23 různých zaměstnání, což je ze všech třech sledovaných období nejvíce.

Největší množství židovského obyvatelstva, více než čtvrtina, se věnovalo obchodu.

37Výpis židů z roku 1860, archiv Ing. Jana Kindermanna.

38 ZAHRADNÍKOVÁ, Marie. Dějiny Židů v českých zemích. In: Neztratitviru.cz[online]. [cit. 2014-02-16].

Dostupné z: www.neztratitviru.net/doc/metodika/Zide_v_ceskych_zemich_2006.doc.

39 Při sčítání lidu z let 1860 a částečně i 1890 jsem vycházela z materiálů, které mi předal pan Ing. Jan Kindermann z o.p.s.Baševi. Poskytl mi seznam židů i jejich povolání z roku 1860 a také jmenný seznam židů z roku 1890, ke kterému jsem poté ve Státním archivu v Jičíně dohledala povolání, kterým se dotyční věnovali. Seznam židů a jejich povolání z roku 1921 jsem vypracovávala podle sčítacích operátů.

(21)

21

Velká část židovského obyvatelstva se věnovala také potravinářství. Můžeme zde nalézt hned 8 pekařů, 2 vinaře a řezníka. „Měšťan“ do kolonky povolání uvedlo 8 mužů, přičemž jednašedesátiletý Jan Soumar měl pracovat jako městský rada.⁴⁰

Sčítání z roku 1860 je jediné, ve kterém se objevuje zaměstnání hostinského, popřípadě šenkýře. Toto povolání vykonávali 4 židé. Rovněž k povolání rolníka se přihlásili 4 lidé. Zajímavé je, že židé se v této době věnovali i knihařství a knihkupectví, kterému se kromě Ludvíka Falsatého věnovali i oba muži se jménem František Kastránek. Jednalo se pravděpodobně o otce a syna. V rámci židovské komunity se i tehdy objevovala tradiční povolání jako je koželužnictví se třemi, a obuvnictví se dvěma zástupci. Rovněž se zde objevují dva krejčí a mýdlaři.

Následující povolání jsou zastoupena vždy po jednom: soukeník, sklenář, majitel domu, mistr stavby, poštmistr, barvíř, kotlář, učitel a doktor. U jedné osoby nebylo zaměstnání uvedeno.⁴¹

Graf č. 1 znázorňuje demografickou strukturu jičínského židovského obyvatelstva v roce 1860.

V roce 1890 bylo v Jičíně evidováno celkem 256 osob židovského původu.

Seznam židů z roku 1890 opět uvádí pouze jednoho, nejdůležitějšího člena z celé

40 Výpis židů z roku 1860, archiv Ing. Jana Kindermanna.

41 tamtéž

28%

16%

6% 12%

6%

32%

Židé v Jičíně v roce 1860

kupec / obchodník

potravinářství (pekař, řezník) měšťan

hospodský / šenkýř rolník

ostatní

(22)

22

rodiny. Na rozdíl od seznamu z roku 1860 se tu však nově objevují i ženy a také přesný počet rodinných příslušníků. V seznamu se nachází celkem 61 osob, z toho 16 žen.

Nejvíce žen uvádělo do kolonky zaměstnání „vdova“, celkem 8. Některé ženy jsou vedeny jako soukromnice, těch je dohromady 6. Povolání dvou zbývajících žen se mi nepodařilo dohledat.⁴²

Oproti roku 1860 došlo k zúžení škály povolání, kterým se židé věnovali. Zatímco před třiceti lety to bylo 23 různých povolání, v roce 1890 se jich už vyskytuje pouhých 16. Tento jev si můžeme vysvětlit tím, že stále větší množství židů se začalo věnovat obchodu. Zatímco v roce 1860 to byla čtvrtina, v roce 1890 už se jednalo o polovinu jičínských židů, tedy 27 mužů a žen. Je doloženo, že židé obchodovali s moukou, suknem a kůžemi. Velká část židů také zastávala povolání obchodního příručího, pomocníka, mládence či učedníka. Jednalo se o 9 mužů, což činilo 16% tehdejších zaměstnaných jičínských židů.⁴³

Další povolání jsou zastoupena v o dost menším měřítku. V Jičíně jsme v roce 1890 mohli najít 2 koželužníky, obuvníky a řezníky. Zastoupení těchto, pro židy tradičních, povolání se za uplynulých 30 let příliš nezměnilo. Oproti roku 1860 se nově objevují 2 skladníci a naopak mizí povolání hospodského, měšťana, vinaře a knihkupce.

V seznamu povolání se dále objevuje také kořalečník, kterým byl Alois Löwit. Stejně jako v roce 1860, je zde uveden jeden sklenář. Dále je zde zastoupen jeden rolník, kramář, čalouník, kovodílečník, učitel náboženství, zlatník a lékař.⁴⁴

42 Státní okresní archiv Jičín, fond archiv města Jičín,kn. č. 403 - 422, čelední knihy, seznamy domovských listů.

43SOkA Jičín, fond archiv města Jičín,kn. č. 403 - 422, čelední knihy, seznamy domovských listů.

44SOkA Jičín, fond archiv města Jičín,kn. č. 403 - 422, čelední knihy, seznamy domovských listů.

(23)

23

Graf č. 2 znázorňuje demografickou strukturu jičínského židovského obyvatelstva v roce 1890.

Seznam židů z roku 1921 je nejdetailnější. U každé osoby je uvedeno celé jméno, přesné datum narození, povolání (s výjimkou malých dětí) a přesné bydliště. Jsou zde zaznamenáni všichni muži, ženy i děti, kteří se ve sčítacích operátech hlásili (nebo je jejich rodiče přihlásili) k židovskému vyznání. Seznam obsahuje celkem 114 osob, z toho 45 dospělých žen. ⁴⁵

Zajímavá je otázka národnosti. V roce 1921 dostali židé ojedinělou možnost přihlásit se k židovské národnosti, a to i v případě, že neovládali hebrejštinu nebo jidiš.

Pro nově vzniklý stát to bylo výhodné, protože to mohlo vést k oslabení jiných menšin, například německé nebo maďarské. V Jičíně se však k židovské národnosti nepřihlásil vůbec nikdo. To, že jsou židé, se dalo poznat pouze z kolonky „náboženství“. Naprostá většina z nich udávala národnost československou, což svědčí o tom, že byli značně asimilovaní a ztotožňovali se s myšlenkou nově vzniklé Československé republiky.

Pouze několik málo jednotlivců udalo národnost německou. Jednalo se o starší občany, kteří si tuto národnost vybrali pravděpodobně z toho důvodu, že používali německý jazyk.⁴⁶

45SOkAJičín, fond OÚ Jičín,kt. 1123 - 1133, sčítací operáty 1921.

46SOkAJičín, fond OÚ Jičín,kt. 1123 - 1133, sčítací operáty 1921.

50%

16%

4%

22%

Židé v Jičíně v roce 1890

obchodník / soukromník obchodní příručí / učeň obuvník

koželužník řezník ostatní

(24)

24

Sčítací operáty podávají také některé informace o postavení židovských žen.

Nejvíce žen, celkem 33, při sčítání udávalo, že jsou v domácnosti. Často se stávalo, že v domácnosti byla jak matka, tak dospělá dcera, což svědčí o relativně dobrém majetkovém postavení rodiny. Řada rodin také zaměstnávala služebné, které však byly většinou křesťanského vyznání. Ženy, které nebyly v domácnosti, se zpravidla věnovaly obchodu. Jednalo se o 12 žen, přičemž většina z nich byly vdovy, které převzaly obchod po svém zesnulém manželovi. To je případ Františky Fleischnerové, vdově po zlatníkovi, Františky Dorfmannové, vdově po obuvníkovi, Anny Kohnové, obchodnice s tržním zbožím atd. Další ženy vlastnily nebo vedly obchod společně se svými manžely, kterým pomáhaly v podnikání. Mezi tyto ženy patřily např. obchodnice Pavlína Šiková nebo Marta Guthová.⁴⁷

Tento relativně velký počet vdov pravděpodobně souvisí s první světovou válkou.

Můžeme předpokládat, že manželé některých těchto žen padli na frontě. Vliv první světové války na demografickou strukturu židovských obyvatel Jičína je nejlépe poznat při porovnání sčítání z roku 1890 a 1921. Ve sčítání z roku 1890 (kdy se však uvádí pouze "hlava" rodiny) se objevuje 45 pracujících mužů a pouze 6 pracujících žen (5 soukromnic a jedna krejčová). Několik žen uvedlo jako své povolání „vdova“. Zbylé ženy byly pravděpodobně v domácnosti, a tak do sčítání jmenovitě zaneseny nebyly.

Po válce se však tento poměr výrazně změnil. Když byli muži odvedeni na frontu, musely se ženy samy postarat o obchody svých mužů. Ve společnosti se také projevil celkový trend vedoucí k částečné ženské emancipaci. Seznam z roku 1921 už uvádí všechny členy židovské obce, tedy muže, ženy i děti. Oproti roku 1890 se počet zaměstnaných žen zdvojnásobil.⁴⁸

Mezi muži tradičně převládali obchodníci. Za posledních 30 let zaznamenalo toto povolání značný nárůst. V roce 1921 se mu věnovalo 35 mužů a žen, což je rovných 70%. Pro porovnání: v roce 1860 to bylo pouhých 28%. K tomuto výraznému nárůstu pravděpodobně přispělo stále větší začleňování židů do společnosti, odstranění všech omezení, která jim v minulosti mohla bránit, a patrně i židovský důraz na vzdělání, které je pro úspěšné podnikání prospěšné. Mnoho obchodníků, celkem 8, se věnovalo prodeji galanterního zboží. Eduard Eckstein měl obchod v Jiráskově ulici, Josef Polák a Jindřich Mautner přímo na hlavním náměstí. Karolína Goliathová se specializovala

47 SOkAJičín, fond OÚ Jičín,kt. 1123 - 1133, sčítací operáty 1921.

48SOkA Jičín, fond OÚ Jičín,kt. 1123 - 1133, sčítací operáty 1921.

(25)

25

na dětskou konfekci. Stejný počet osob se věnoval obchodu s tržním, koloniálním a smíšeným zbožím. Relativně velké zastoupení měli i obchodníci s kůžemi a botami.

Mezi obchodníky s kůžemi se řadil Adolf Kantor, Julius Hermann a Alois Stránský, boty prodávali Františka Dorfmannová a Emil Lustig. Obchod s lihovinami byl zastoupen dvěma obchodníky (Hynek Polák, Jindřich Popper) a jednou obchodnicí (Marie Fraukebssová). Po dvou zástupcích měli obchodníci s obilím a zemědělskými potřebami (Luisa Popprová, Bohumil Fišl) a obchodníci s železem a drahými kovy (Leo Guth, Františka Fleischnerová⁴⁹). U 7 obchodníků nebylo uvedeno přesné zaměření jejich obchodní činnosti.⁵⁰

Ve spojitosti s obchodem je vhodné uvést ještě obchodní příručí a učně, kterých bylo 5. Je doloženo, že pracovali v obchodech s tržím zbožím, v obchodech se zaměřením na zemědělství a také v obuvnictví. S obchodem souvisí také povolání obchodního zástupce (Karel Weiss) a obchodního cestujícího (Heřman Neumann).⁵¹

Značná část jičínských židů (20 osob) se v roce 1921 věnovala školní docházce a studiu. Po dokončení základního vzdělání nestudovali dále pouze chlapci, ale i dívky, například Ludvika Taussigová. Ve sčítacích operátech se objevili i dva penzisti, 78 letý Eduard Fischer a 80 letý inženýr Antonín Adelberg, bývalý vrchní železniční rada.

Z toho můžeme usuzovat, že zdejší židé pravděpodobně chodili do důchodu až ve velmi vysokém věku a svému zaměstnání se věnovali, dokud to bylo možné. Následující povolání mají vždy po jednom zástupci: finanční rada (Arnold Slakes), sklenář (Rudolf Neumann), rabín a učitel náboženství (Bohumír Polesý), úředník (Otta Hahn), akademický malíř (Artur Fischer⁵²), advokát (Hugo Lustig), vrchní rada zemského soudu (JUDr. Rudolf Kohn).⁵³

49 jedná se o příbuznou národohospodáře Jindřicha Fleischnera, kterému se také více věnuje třetí část této práce

51 tamtéž

52 více tohoto malíře popisuje třetí část práce

(26)

26

Graf č.3 znázorňuje demografickou strukturu jičínského židovského obyvatelstva v roce 1921.

2.2 Školství

Oblast školství zaznamenala v této době v Jičíně velký rozvoj a na konci 19. století dosáhlo židovské školství v Jičíně své vrcholné úrovně. Na počátku sledovaného období, v polovině 19. století, probíhalo vyučování ještě většinou soukromě. Často diskutovanou záležitostí bylo vyplácení mzdy učitelů, tzv. sobotálesu.

V roce 1850 bylo určeno zákonem, že placení sobotálesu nesmí být opomíjeno a musí se učitelům vyplácet bez výjimek každý měsíc. To mohlo nabídnout učitelům, kteří působili v židovských rodinách, větší existenční jistotu.⁵⁴ Židovské děti, které se neučily doma za pomoci domácího učitele, docházely do některé z křesťanských škol. Jejich situaci upravovaly zákony o židovských dětech navštěvujících katolické školy.⁵⁵ Povolení k oddělení náboženské výuky pro židovské děti nebylo samozřejmostí, ale muselo se o něj nejdříve zažádat.⁵⁶

54SOkA Jičín, fond OÚ Jičín,inv. č. 76, karton č. 27, nařízení o školních platech a jiných dávkách a o pokrytí školních potřeb židů podle reorganizace židovské kulturní obce.

55SOkA Jičín, fond OÚ Jičín,inv. č. 76, karton č. 27, nařízení o židovských školách.

56SOkA Jičín, fond OÚ Jičín,inv. č. 98, karton č. 35, žádost privátního učitele o povolení oddělení náboženské výuky pro židovské děti.

70%

10%

4%

2% 2%

12%

Židé v Jičíně v roce 1921

obchodník / obchodnice obchodní příručí / učeň obchodní cestující / zástupce úředník

sklenář ostatní

(27)

27

Nevíme přesně, ve kterém roce byla v Jičíně zřízena židovská škola, jisté však je, že pro jičínské školství to znamenalo velký zlom. Víme, že v roce 1870 byla židovská škola přemístěna z domu č. 80 do domu č. 100 v Židovské ulici. Důvodem byly příliš malé prostory, které vedly řídícího učitele Marka Pollaka k rezignaci. Židovská obec ji však nepřijala a pro školu zřídila několik větších místností v domě č. 100 za roční nájem 230 zlatých. V roce 1872 obec celý dům odkoupila za 9 150 zlatých od Hermanna Kantora. ⁵⁷ Škola měla velmi dobrou úroveň a také se těšila dobré pověsti.

Vyučovacím jazykem byla němčina, a to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč ji navštěvovaly i katolické děti. Jednalo se jak o děti z německých rodin, tak o děti z rodin českých. České děti navštěvovaly školu z pragmatických důvodů, jednak poskytovala kvalitní vzdělání a němčina byla také v té době hlavním jazykem privilegovaných vrstev. Část žáků tvořily děti z rodin vysokých úředníků a důstojníků.

Zajímavým údajem je to, že v roce 1879 bylo na škole 34 nežidovských dětí ⁵⁸, což je na poměry této školy dost velký počet. Svědčí to o velké ochotě vedení této školy a také o tom, že vztahy mezi židy a křesťany byly v této době na dobré úrovni.

Škola měla kromě 3 učitelů také speciální industriální učitelku pro dívky. Od roku 1880 byla ve škole zavedena dokonce i výuka katolického náboženství. Ze strany vedení školy se jednalo o mimořádně vstřícný krok, který měl přispět k vzájemnému porozumění a poklidnému soužití mezi židy a křesťany. V roce 1890 byl zaveden i předmět český jazyk, což znamenalo další vstřícný krok vůči jičínskému obyvatelstvu.

Školné se pohybovalo od 2 do 4 zlatých, podle toho, do které ze čtyř majetkových tříd spadali žákovi rodiče.⁵⁹ Je zajímavé, že se zachovala celá řada třídních knih z let 1878 - 1897. Všechny jsou uložené v Archivu židovského muzea v Praze.

Matrika školy z roku 1878 obsahuje seznamy žáků, kteří školu navštěvovali a také výši školného, které platili rodiče jednotlivých žáků. Ze seznamu žáků je zřejmé, že školu nenavštěvovaly jenom děti jičínské, ale také děti ze širokého okolí. Většinou se jednalo o děti z okolních vesnic, jako jsou Popovice, Tuř, Samšina, Dřevěnice nebo Vokšice, ale docházely sem i děti z větších okolních měst jako Sobotka, Lomnice nebo Semily. To svědčí o velké kvalitě a oblíbenosti jičínské židovské školy. Naprostou

57 ÚLEHLA, Vladimír: Jičínská židovská obec v letech 1870 - 1891in:Muzejní noviny, roč. 26, 2004, č. 2, 20 - 21.

58 tamtéž

59 tamtéž

(28)

28

většinu žáků školy tvořili chlapci, ale později školu začalo navštěvovat i několik dívek.⁶⁰

Při škole existoval také spolek Talmud Thora, který byl určen pro židovskou mládež, která si zde měla prohlubovat znalosti o židovské víře. Tento spolek vznikl pravděpodobně v roce 1868, kdy byly sepsány jeho stanovy. Vedl ho jeden z členů rady židovské obce.⁶¹

Úspěšné fungování školy bylo ukončeno protiněmeckými bouřemi. Ty v Jičíně vypukly v souvislosti s událostmi, které následovaly po vydání Badeniho jazykových nařízení v roce 1897.⁶² Židé byli paradoxně vnímáni jako pilíře němectví, a tak se hněv místních obrátil proti nim. Pravděpodobně nejvíce se výtržnosti dotkly budovy jičínské židovské školy, které lidé vytloukli osmdesát okenních tabulek. Škola byla hned v prosinci 1897 uzavřena, důvodem byla opatrnost obce a snaha předejít podobným projevům nenávisti a pravděpodobně i ochránit své žáky.⁶³

2.3 Pohřební bratrstvo Chevra Kadiša

Ke konci 19. století nacházíme první zmínky o činnosti pohřebního bratrstva, tzv. Chevra Kadiša, které zajišťovalo správný a důstojný průběh pohřebních rituálů a staralo se o hřbitov. Dochovaly se také záznamy o rozšíření židovského hřbitova, o které židovská obec požádala v květnu roku 1888. Představenstvo města proti tomu nic nenamítalo a kromě rozšíření hřbitova povolilo i výstavbu tzv. umrlčí komory.⁶⁴

Oficiální návrh k založení pohřebního bratrstva byl předložen v roce 1894, i když se dá předpokládat, že takové bratrstvo existovalo již dříve, pouze postrádalo oficiální stanovy. Ty byly definitivně ustanoveny a schváleny v roce 1902.⁶⁵ V Židovské ulici v domě č. 100 se konala ustanovující schůze, kterou zahájil předseda obce Bedřich Kantor. Rabín Weiss na ní pronesl projev „o významu Chevra Kadiša“. Dále byly přečteny stanovy bratrstva a určilo se jeho představenstvo. Čestným členem byl

60 Archiv Židovského muzea v Praze, fond Židovská náboženská obec Jičín, sign. 53022. Matrika školy.

61 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 53045, Spisy.

62 Tyto události jsou více popsány v kapitole s názvem „Antisemitismus závěru 19. století“

64 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 64550, Zápisy o schůzích.

65 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 53045, Spisy.

(29)

29

jmenován také rabín. Bratrstvo si pro svou činnost ponechávalo 10% čistého zisku z pohřebních příjmů. Obsahy pokladniček na hřbitově i obsahy pohřebních krabic byly také majetkem bratrstva. Jeho příjmy však tvořily především členské příspěvky, zápisné a milodary. Výdaje šly nejčastěji na úpravu hrobů, pohřební potřeby a plat hrobníkovi.

Mezi nejaktivnější členy patřili Karel Fišl, Zikmund Fleischner, Marek Popper a Alexandr Janowitz. Nově příchozí členové museli být schváleni rabínem.⁶⁶

Ze zápisů o schůzích pohřebního bratrstva se dozvídáme, že v roce 1903 došlo na židovském hřbitově k menší výtržnosti, když byly rozbity hřbitovní pokladničky.

Viníkem byl shledán hrobník Lejdar (pravděpodobně se nejednalo o žida), který byl ze své funkce propuštěn. Mezi záležitosti, které bratrstvo řešilo, patřila také péče o hřbitovní vůz a zalévání hrobů. K tomuto účelu nechali jeho členové na hřbitově zřídit studnu. Nikdy však nezakoupili stroj na pohřbívání rakví, protože jeho konstrukce se jim zdála nespolehlivá.⁶⁷

Na jedné ze schůzí bylo ustanoveno, že rodina nemocného je povinna včas informovat starostu bratrstva, že je potřeba, aby se jeho členové sešli. V případě neočekávaného úmrtí musí příbuzní informovat starostu bratrstva co nejdříve. V den pohřbu se členové bratrstva (jednalo se o muže i ženy) dostaví na hřbitov alespoň čtvrt hodiny před začátkem pohřbu. V případě úmrtí muže jdou ihned za pozůstalými muži a teprve potom ženy. V případě úmrtí ženy je tomu naopak. Žádá se účast v plném počtu a bude na to přísně dbáno.⁶⁸

Spolek úspěšně fungoval i v období první republiky. Nestaral se pouze o samotný hřbitov, ale i o jeho bezprostřední okolí a o cestu, která k němu vedla. Například v roce 1938 se bratrstvo Chevra Kadiša zasloužilo o to, že byly z této cesty odstraněny větvě.⁶⁹ V roce 1939 byl však spolek rozpuštěn a byla místo něj jmenována hřbitovní komise.⁷⁰

67 tamtéž

68 tamtéž

69SOkA Jičín, fond Archiv města Jičína 1361 – 1945, kn. č. 263, Kronika města Jičína 1938, s. 215.

(30)

30 2.4 Správní záležitosti obce

Ve funkci předsedy jičínské židovské obce se vystřídalo několik nejváženějších mužů z obce. V letech 1850 - 1864 to byl Jakob Kraus, významný podnikatel a otec slavného spisovatele Karla Krause⁷¹. Ten byl v roce 1864 vystřídán MUDr. Kleinem, který v této funkci působil až do roku 1883. V letech 1884 - 1888 byl předsedou židovské obce Bedřich Kantor, po kterém do funkce nastoupil Bohumil Šindelka.

Ten se těšil velké oblibě a důvěře a do funkce byl znovu zvolen v roce 1892. Jako rabín působil v Jičíně v letech 1850 - 1870 Abraham Grünfeld a v letech 1882 - 1908 Dr. Maxmilian Reiss. Po něm byl jičínským rabínem Bohumír Polesý.⁷²

V roce 1893 došlo díky ministerskému nařízení k velké změně ve správním členění židovských obcí a k jičínské obci byly přiděleny následující oblasti:

1) všechny místní obce soudního okresu jičínského, vyjma Chyjice 2) všechny místní obce okresu novopackého

3) ze soudního okresu soboteckého tyto obce: Čalovice, Drštěkryje, Hubojedy, Lavice, Mladějov, Nepříveč, Ohařice, Plhov, Roveň, Samšina, Sobotka, Střeleč, Zámosť⁷³

Z důvodu neúnosné situace židovských obcí v Libáni a Rožďalovicích, které už nebyly samy o sobě životaschopné, bylo navrhnuto, aby se obě obce sloučily s jičínskou židovskou obcí. Obě malé obce měly nepatrný počet příslušníků a nebyly už tak schopné vykonávat stanovené úkoly. Problémy obcí byly tak velké, že ani sloučení obou obcí do jedné by problém nevyřešilo. Bylo tedy potřeba připojit je k větší obci. V listopadu roku 1893 byli zástupci libáňské a rozďalovické obce vyzváni, aby do 14 dní vyjednali detaily tohoto připojení.⁷⁴

71 oběma se více věnuje třetí část této práce

72 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 67 698, zasedací protokol.

73 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 67 216, Nová organizace náboženských obcí.

74 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 67208, Sloučení ŽNO.

(31)

31 2.5 Finanční záležitosti obce

Finanční záležitosti obce měl na starosti pokladník. Tím se z pravidla stával jeden z členů rady židovské obce. Židovská obec měla dvě hlavní oblasti příjmů, kterými byly náboženská daň a poplatek za místa k sezení v synagoze. Náboženská daň byla až do roku 1879 dobrovolná. V roce 1880 byli židé rozděleni do pěti majetkových tříd a podle toho jim byla určena výše náboženské daně. Mohlo to být 30, 22, 16, 8 nebo 5 zlatých ročně. Celkový zisk židovské obce z těchto daní byl asi 700 zlatých.⁷⁵ Výška poplatku za sedadla v synagoze byla zaznamenána v tzv. knihách sedadel, které byly vedené od roku 1785 do roku 1878. Cena za sedadlo se pohybovala mezi 20 a 190 zlatými. Sedadla byla rozdělená na mužská (v přízemí) a ženská (na galerii).⁷⁶ Přesto obec hospodařila se schodkem 300 zlatých ročně, který se podařilo zmírnit až po zvýšení školného v židovské škole v roce 1887. Značná část financí byla použita na plat rabína, protože dostával 1000 zlatých ročně.⁷⁷

Od roku 1920 hospodařila židovská obec opět se značným schodkem. K horším finančním poměrům obce přispěl i fakt, že velká část členů obce náboženskou daň buď neplatila vůbec, nebo platila pouze částečně. Ve třicátých letech bylo plátců náboženské daně pouze kolem třiceti.⁷⁸

2.6 Antisemitismus závěru 19. století

Stopy moderního českého antisemitismu můžeme v Jičíně pozorovat zejména od roku 1894. Jičínský obzor vyzýval lidi, aby nakupovali pouze v křesťanských obchodech a vytýkal židům „nezřízenou touhu po majetku za jakoukoliv cenu“.⁷⁹ Příčinou byla pravděpodobně závist židovského majetku i to, že židé zaplňovali

„nepoměrně vysokým počtem gymnázia a vysoké školy“.⁸⁰ Hlavním argumentem jičínských antisemitů bylo to, že židé jsou zde největší oporou němectví. Někteří si dokonce stěžovali na účast židů na některých kulturních akcích: „Rádi bychom věděli,

76 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 53039, kniha sedadel.

78 Archiv Židovského muzea v Praze, fond ŽNO Jičín, sign. 67291, Finanční záležitosti různé.

79 ÚLEHLA, Vladimír: Jičín na konci 19. století, vyd. 1. Jičín: TomTour, 159 s. ISBN 80-239-8171-4, s. 99.

80 tamtéž

(32)

32

kdo pozval do sokolských šibřinek žida. Když jinak byl vzduch od nich čist, mohl také onen jediný žid zůstat doma“.⁸¹

Antisemitismus v Jičíně vyvrcholil v roce 1897. V dubnu došlo k vydání Badeniho jazykových nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu s němčinou ve vnitřní úřední korespondenci. Tato nařízení vyvolala značné protesty ze strany Němců, které vedly k Badeniho odstoupení z funkce na konci listopadu roku 1897. Na tyto události, které znamenaly další porážku české politiky, reagovali Češi čtyřdenními pražskými bouřemi. Ty byly ukončeny až po vyhlášení stanného práva 2. prosince. Nepokoje byly zaměřené i proti židům, jako „sloupům němectví“, a brzy se přenesly i do oblastí mimo Prahu. V Jičíně proběhly výtržnosti 3. a 4. prosince 1897. Vládla zde silná protiněmecká nálada a lidé začali vycházet do ulic. Na německy mluvící důstojníky a vysoké úředníky, stejně jako na jičínské německy hovořící dámy, si nikdo netroufal. Logickým cílem výtržností se tak stali židé, vnímaní jako šiřitelé německého jazyka a opory němectví. Židé byli navíc skupinou, která se od ostatních obyvatel odlišovala, a to jak vzhledem, tak náboženským životem a svátky. To všechno přispělo k tomu, že se pozornost pouličních davů soustředila na ně. Dav postupně narostl z třech stovek lidí až na tisícovku. Ve městě byly strhávány německé cedule a nápisy, ničeny výlohy židovských obchodů a také byla vytloukána okna židovských domů.⁸²

Výtržnosti se nejvíce dotkly jičínské židovské školy, která byla hned v prosinci 1897 uzavřena.⁸³ Jičínský obzor tehdy dokonce vytýkal hasičskému sboru, že je hanba mít ve svém čele žida. V Jičíně se ustanovil národní výbor, který měl zajistit klid ve městě. Ten vyzýval obyvatele, aby večer nevyházeli ze svých domů. Bouře byly definitivně uklidněny až po zásahu vojska a vedly k trvalému odstranění německých nápisů z jičínských ulic. Z výtržnictví bylo obviněno celkem třináct Čechů, které hájili čeští advokáti většinou zdarma.⁸⁴

81 ÚLEHLA, Vladimír:Jičín na konci 19. století, vyd. 1. Jičín: TomTour, 159 s. ISBN 80-239-8171-4, s. 99 - 100.

82ÚLEHLA, Vladimír:K jičínským protiněmeckým a protižidovským výtržnostem před 100 lety, in: Nové noviny, 1998, č. 1, s. 2.

83 ÚLEHLA, Vladimír:Jičínská židovská obec v letech 1870 - 1891, in: Muzejní noviny, roč. 26, 2004, č. 2, 20 - 21.

84ÚLEHLA, Vladimír:K jičínským protiněmeckým a protižidovským výtržnostem před 100 lety, in:Nové noviny, 1998, č. 1, s. 2.

(33)

33 2.6 Za první světové války

Během první světové války se do Jičína dostali židé z okupované Haliče. V roce 1914 přijel do města zvláštní vlak z Pardubic s uprchlíky v zuboženém stavu. V roce 1916 jich přijelo dalších 138. Haličští židé nebyli ve městě příliš oblíbení, a lidé se snažili o to, aby co nejdříve odjeli. V městské kronice se píše, že je to čeládka nečistá, nositelé nemocí, vzor lenosti a že jsou to nenapravitelní lichváři, kteří vše drancují. Dále se píše, že je potřeba podat žádost o jejich vystěhování, ale to však bylo zpožděno dopravními potížemi.⁸⁵

Za první světové války byla velká část židů orientovaná prorakousky. V kronice města se píše, že někteří židé měli kvůli svému chování za války důvod obávat se o zdar svých obchodů. Byli mezi nimi však i jedinci, kteří smýšleli česky. Jedním z nich byl komisionář válečného obilního ústavu Bohumil Fišl. Ten býval zván k důvěrným schůzkám Československé státoprávní demokracie a mezi lidmi byl velmi oblíben.

V Jičíně byli také židé, kteří byli ctiteli Karla Kramáře, odebírali Národní listy a později byli členy Národní demokracie. ⁸⁶

2.7 Antisemitismus 20. století a deportace

Krátce po válce židé zakupovali nové domy, rozšiřovali své obchody a také si zde zřizovali nové živnosti. Domovské právo se v této době udělovalo i cizím židům.⁸⁷ Dvacáté století probíhalo pro židy relativně klidně až do třicátých let. V roce 1935 byly v Německu přijaty diskriminační Norimberské zákony a v roce 1937 se antisemitismus začal opět ozývat i u nás. Ve městě se v tomto roce šířila pogromová protižidovská kampaň vedená Národním sjednocením podporovaným okresním hejtmanstvím.

V Jičíně byly rozšiřovány protižidovské letáky a na krámy byla lepena žlutá kolečka s nápisem židovský obchod. Objevovala se hesla „s židy ven! “ a „mažte židy!“. Dále byly rozdávány žluté protižidovské letáky a židé byli nuceni vydávat různé peněžité příspěvky. Pachatele těchto výtržností se nepodařilo vypátrat.⁸⁸ Reakcí na tyto události byl článek „V Jičíně se prý ubližuje židům“, který veškeré výše zmíněné události popírá.

85SOkA Jičín, Kronika města Jičína 1918 - 24, s. 118, 170.

86SOkA Jičín, Kronika města Jičína 1918 - 24, s. 118, 170.

87 Státní okresní archiv Jičín, Kronika města Jičína 1937, s. 60, 61.

88SOkA Jičín, fond Archiv města Jičína 1361 – 1945, kn. č. 263, Kronika města Jičína 1937, s. 60 – 61.