Oponentský posudek Lukáš Dostálek
Umělé smysly (Soubor aktivních objektů)
Od prvé chvíle, co jsem práce Lukáše Dostálka viděl, tak mne zaujaly. Zabývá se totiž otázkou smyslů, která je pro středoevropské prostředí od počátku 19. století jedním
z nejživějších námětů, a vlastně představuje jeho velký vklad do světové kultury. Přistoupit k tomuto tématu, které zahájil Johan Wolfgang Goethe a Jan Evangelista Purkyně, umožnila Dostálkovi nová technologie, jež jej přivedla k otázce vytvoření autonomního díla, které je nadané vlastními smysly, zastupovanými různými senzory, díla, jež je zcela soběstačné a vystačí si samo o sobě. Představa práce, žijící si vlastním životem, sice není v moderním umění nijak nová, co je však významné, je zapojení takto pojaté práce do prostředí, v němž se nachází, z nějž čerpá své podněty, v němž je i není cizorodým prvkem. Svět, rozparcelovaný na pět smyslů, jejichž utvoření má svou dlouhodobou dějinnou minulost, je díky soudobým technologiím mnohonásobně rozšiřitelný, lidské smysly se nemusejí krýt se „smysly“, dá-li se vůbec tento pojem použít, přenášejícími vstupní data do uměle vytvořených strojů. Dostálek ví, že právě největší možnosti skrývá nejen synestézie, ale zvláštní meziprostor, v němž se nacházejí zkušenosti, které jsou lidskými smysly nepostřehnutelné, avšak přesto ovlivňují každodenní život. Právě jeho objekty rozvíjejí možnosti v uplatnění senzorů, jež by jinak splňovaly jen praktický účel. Dostálek své představy ztvárnil v několika propracovaných návrzích objektů, jimiž doložil rozsah své výchozí představivosti a v několika trojrozměrných realizacích I když vyšel z velmi jednoduchých premis, dosáhl silného vztahu v propojení technické stránky práce s jejím estetickým účinkem, obzvláště když se pojem estetika míní v původním smyslu tohoto slova, vycházejícího z Řečtiny. Důležité rovněž je, že přiznal podobu svých konstrukcí, že je ničím neskrýval, setkáváme se s holým objektem, do jehož smyslového pole vstupujeme, zasahujeme je, možná i rušíme, a tím v něm vyvoláváme odezvu a proměnu jeho podoby, jindy může takový objekt existovat zcela bez nás, a pohybovat se podle momentálního světelného, tepelného stavu svého okolí. U Dostálka je třeba ocenit kromě uměleckého pojetí, rovněž jeho intelektuální výkon, ve kterém se vyrovnal s prací Petera Vogela a jeho znalost technologických možností, z nichž si vybírá ty, které jsou nejzákladnější, aby v nich objevil další obsahy, než do nich výrobci vložily. Dostálek je na začátku cesty, která je mimořádně slibná. Jako by si každým novým dílem vymezoval další prostor, vlastně ne pro sebe, ale pro svůj autonomní objekt, jenž se stává následně nositelem tohoto prostoru. Když jsem četl jeho práci a pozoroval jeho objekty, domníval jsem se, že již jde o práci magisterskou. Na obdobných přístupech totiž stála jedna široká, dlouhodobá větev moderního, možná i avantgardního umění, dvacátého století, jež jako by byla v posledních desetiletích odsunuta stranou, ale jež zde stále je, a je třeba ji podpořit.
V Praze, 25. 2016 PhDr. Karel Srp PhD.
