MOŽNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE PŘI INTEGRACI VĚZNĚNÝCH OSOB DO SPOLEČNOSTI

MOŽNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE PŘI INTEGRACI VĚZNĚNÝCH OSOB DO SPOLEČNOSTI

Diplomová práce

Studijní program: N7508 – Sociální práce Studijní obor: 6731T012 – Sociální práce Autor práce: Bc. Jaromíra Buldrová, DiS.

Vedoucí práce: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Akademický rok: 2oI3 /2oL4

ZADANI DIPLOMOVE

,a

PRACE

(PRoJEKTU, UMĚLECKÉHo oÍtA, UMĚLECKÉHo vÝNoNU)

Jméno a

příjmení: Bc.

Jaromíra

Buldrová'

DiS.

osobní

číslo:

P1300L095

Studijní

program:

N7508 Sociální práce Studijní

obor:

Sociální práce

Název

tématu: Možnosti sociální práce při integraci vězněných osob

do společnosti

Zadávající katedra:

Katedra

sociálních

studií

a speciální pedagogiky

Zásady pro vypracovánÍ:

CíI diplomové práce:

Pod]e daných kritérií zjistit, jaké nástroje nejčastěji používá probační a mediační služba v rámci integrace osob po výkonu trestu odnětí svobody do majoritní společnosti.

Požadavky:

Formulace teoretických východisek, pilotáž, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů.

Metody:

Kvantitativní šetření, expertní dotazování, dotazníky.

Rozsah grafických prací:

Rozsah pracovní zprávy:

Forma zpracování diplomové práce: tištěná/elektronická

Seznam odborné literatury:

ČpnNÍxovÁ,

V., aj., 2008. Sociální ochrana: terciární prevence, její _rnožnosti a

limity.

1. vyd. Plzeň:

Aleš

Čeněk.

ISBN

978-80-7380-138-0.

DERKS, J.,

aj., 2oo2. Probace

v

Evropě. 1. vyd. Praha:

Institut

pro kriminologii a sociální prevenci.

ISBN

80-7338-007-2.

LUBELCOVÁ,

G., 2009.

Kriminalita

ako spoločenský fenomén: úvod do sociologicky orientovanej kriminológie. 1. vyd. Bratislava: Veda.

ISBN

978-80-224-1051-9.

SoToLÁŘ, A., PÚRY,

F.,

ŠÁMAL, P.,

2000.

Alternativní

řešení trestních věcí

v praxi.

1. vyd. Praha:

C. H.

Beck.

ISBN

80-7179-35O-7.

ŠTERN, P.,

aj., 2010. Probace a mediace. 1. vyd. Praha:

Portál. ISBN

978-80-7367-757-2.

ŽRrpcxÁ, E.,

2oo7. Postavení a úkoly probační a mediační služby. 1. vyd.

Ostrava: Nakladatelství

KEY. ISBN

978-80-8707L-55-7.

Zákon č. 257 /2000 Sb., ^o Probační a mediační službě. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000' částka 74, s.3616-3621.

Zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby.In: Sbírka zákonů České republiky.

1993' částka 74, s. L579.

Zákonč.

L69/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1999' částka 58, ^s.

3170-3187.

Zákon č.2L8/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. In: Sbírka zákonů České republiky. 2003' částka 79, s. 4o3o-4o52.

Vedoucí diplomové

práce: ^Mgr.

^Květuše Sluková, Ph.D.

Katedra sociálních studií a speciálrrí pedagogiky Datum zadání diplomové

práce:

1. listopadu 2013

Termín odevzdání diplomové práce: 25. dubna 2oI4

/,

^/.'/

///,t , //fiíl;u:.---t'-

doc. R\Dr'. Miroslav Brzezina, CSc.

děkan

L.S.

.-:)

./ l ^,.,.

,/ 1.'.č.í , '.:' -

doc. PaedDr. PhDr. Ilona Pešatová, Ph.D.

vedoucí katedrv

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce Mgr. Květuši Slukové, Ph.D. za její podporu a odborné rady při tvorbě mé diplomové práce. Děkuji také Mgr. Janě Horákové za poskytnutí odborných podkladů z dané oblasti. A závěrem nemohu opomenout poděkovat mým úspěšnějším kolegům, studentům, z magisterského studia této univerzity, kteří již ukončili studium v červnu 2014 a byli mi oporou a motorem k dokončení tohoto studia.

Anotace:

Diplomová práce na téma Možnosti sociální práce při integraci vězněných osob do společnosti v teoretické části popisuje smysl a cíl restorativní justice s vysvětlením rozdílu restorativní a retributivní justice, formy a zákonná ukotvení alternativního trestání v České republice (pozitiva a negativa tohoto trestání). Dalším krokem bylo představení Probační a mediační služby České republiky, její právní postavení, spolupráci s nestátními organizacemi a nástroje, jež jsou užívány, mimo jiné, i za účelem vypracování závěrečných zpráv a postupů, které jsou podkladem pro státní zastupitelství a soud, a jsou také opěrným bodem v rámci reintegrace vězněných osob zpět do společnosti. Z těchto teoretických podkladů je v této práci nastíněna náročnost činností probačního a mediačního úředníka.

V empirické části je popsána metodologie výzkumu, který byl realizován prostřednictvím kvantitativní strategie, kdy technikou je dotazník a metody expertního dotazování.

Cílem výzkumného šetření bylo zjištění, jaké nástroje nejčastěji používají probační a mediační úředníci při integraci vězněných osob do majoritní společnosti.

V závěru práce je shrnut celý obsah diplomové práce včetně možných doporučení pro praxi. Jsou zde stanoveny hypotézy a charakteristiky základních výběrových souborů, použité metody během výzkumného šetření a analýza dat.

Klíčová slova:

pachatel, klient, trestný čin, alternativní trest, probační úředník, dohled probačního úředníka, podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, probační plán, sociální práce, metody sociální práce, kontrola, pomoc

Anotation:

The thesis on the possibilities of social work in the integration of prisoners into society describes the purpose and goal of restorative justice as well as an explanation of the difference between restorative and retributive justice, legal forms and anchoring alternative forms of punishment in the Czech Republic law (positives and negatives of this punishment). The next step is the introduction of the Probation and Mediation Service of the Czech Republic, its legal status, cooperation with NGOs, and the tools, which are used, among other things, for the purpose of final reports and procedures, which are then the basis for the prosecution and the court, and they are also foothold within the reintegration of the inmates back to society. From these theoretical bases in this work are outlined the demandson the probation and mediation officer.

The empirical part of the thesis describes the research methodology, which was conducted through the quantitative strategies where the techniqueof research is a questionnaire, which is done by the method of expert interviews.

The aim of the research was to ascertain the tools most often used by the probation and mediation officers during the integration of prisoners into the mainstream society.

The conclusion summarizes the entire contents of the thesis, including possible recommendations for practice. It also includes basic assumptions and characteristics of the samples, the methods used during the research and data analysis.

Keywords

culprit, client, criminal offense, alternative punishment, alternative measure, probation officer, supervision of a probation officer, suspended sentence, probation supervision plan, social work, metods of social work, control, assistance

Obsah

Seznam tabulek ... 9

Seznam grafů ... 12

Seznam použitých zkratek ... 13

Úvod ... 14

TEORETICKÁ ČÁST ... 16

1 Trendy a východiska probační a mediační služby ... 16

1.1 Restorativní justice jako základ sociální práce ... 18

1.2 Modely restorativní justice ... 20

2 Pojetí trestu a trestání ... 21

2.1 Nežádoucí důsledky výkonu trestu odnětí svobody ... 23

2.2 Alternativní metody k potrestání ... 26

3 Probační a mediační služba ... 29

3.1 Historie probační a mediační služby ... 29

3.2 Právní úprava v oblasti probační a mediační služby ... 31

3.3 Probace ... 32

3.3.1 Probační dohled versus zkušební doba ... 34

3.3.2 Parole ... 36

3.4 Mediace ... 39

3.4.1 Mediace v intencích trestně právních ... 42

3.5 Organizační struktura probační a mediační služby ... 44

3.5.1 Součinnost PMS se státními orgány a nestátními organizacemi ... 46

3.5.2 Činnost PMS před ukončením výkonu trestu odnětí svobody ... 48

3.5.3 Činnost PMS po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ... 51

3.5.4 Práce PMS s mládeží ... 52

3.5.5 Nástroje PMS ... 57

4 Sociální práce v trestní justici ... 58

4.1 Systemický přístup ... 61

4.2 Narativní přístup ... 62

5 Program „Křehká šance“ ... 62

6 Program „Proč zrovna já?“ ... 64

EMPIRICKÁ ČÁST ... 67

7 Výzkumný projekt ... 67

7.1 Formulace výzkumného problému ... 67

7.2 Metodologická východiska výzkumu ... 68

7.3 Realizace a zpracování výzkumu – expertní dotazování ... 69

7.4 Kasuistika ... 70

7.4.1 Klient Robert ... 70

7.4.2 Klient Martin ... 72

7.4.3 Shrnutí kasuistik ... 74

7.5 Prezentace výsledků empirického šetření ... 75

7.6 Analýza dat ... 103

8 Závěr ... 105

9 Navrhovaná opatření ... 109

Seznam použitých zdrojů ... 112

Seznam příloh: ... 115 Přílohy

Seznam tabulek

Tabulka 1 – Restorativní justice versus retributivní justice……….……… 19

Tabulka 2 – Průměr odsouzených osob k datu 31.12.2013………. 25

Tabulka 3 – Nástup odsouzených do VTOS v letech 2003 – 2013………. 25

Tabulka 4– Otázka č. 1………. 75

Tabulka 5– Otázka č. 2………. 77

Tabulka 6– Otázka č. 3………. 78

Tabulka 7– Otázka č. 3………. 79

Tabulka 8– Otázka č. 3………. 80

Tabulka 9– Otázka č. 4………. 81

Tabulka 10– Otázka č. 4……… 81

Tabulka 11– Otázka č. 4……… 81

Tabulka 12– Otázka č. 4……… 81

Tabulka 13– Otázka č. 4……… 81

Tabulka 14– Otázka č. 4……… 81

Tabulka 15– Otázka č. 5……… 82

Tabulka 16– Otázka č. 5……… 83

Tabulka 17– Otázka č. 5……… 83

Tabulka 18– Otázka č. 5……… 83

Tabulka 19– Otázka č. 5……… 83

Tabulka 20– Otázka č. 6……… 84

Tabulka 21– Otázka č. 6……… 84

Tabulka 22– Otázka č. 6……… 84

Tabulka 23– Otázka č. 6 ……… 84

Tabulka 24– Otázka č. 6……… 85

Tabulka 25– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 26– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 27– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 28– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 29– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 30– Otázka č. 7……… 86

Tabulka 31– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 32– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 33– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 34– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 35– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 36– Otázka č. 7……… 87

Tabulka 37– Otázka č. 8……… 89

Tabulka 38– Otázka č. 8……… 89

Tabulka 39– Otázka č. 8……… 89

Tabulka 40– Otázka č. 8……… 89

Tabulka 41– Otázka č. 9……… 91

Tabulka 42– Otázka č. 9……… 91

Tabulka 43– Otázka č. 9……… 92

Tabulka 44– Otázka č. 9……… 92

Tabulka 45– Otázka č. 9……… 92

Tabulka 46– Otázka č. 10……….. 93

Tabulka 47– Otázka č. 10……….. 93

Tabulka 48– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 49– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 50– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 51– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 52– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 53– Otázka č. 11……….. 95

Tabulka 54– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 55– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 56– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 57– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 58– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 59– Otázka č. 12……….. 97

Tabulka 60– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 61– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 62– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 63– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 64– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 65– Otázka č. 12……….. 98

Tabulka 67– Otázka č. 13……….……… 100

Tabulka 68– Otázka č. 13………..……….. 100

Tabulka 69– Otázka č. 13………..……….. 100

Tabulka 70– Otázka č. 13………..……….. 100

Tabulka 71– Otázka č. 13………..……….. 100

Tabulka 72– Otázka č. 14………..……….. 102

Seznam grafů

Graf 1– Otázka č. 1……… 76

Graf 2– Otázka č. 2……… 77

Graf 3– Otázka č. 3……… 79

Graf 4– Otázka č. 3……… 79

Graf 5– Otázka č. 3……… 80

Graf 6– Otázka č. 4……… 82

Graf 7– Otázka č. 5……… 83

Graf 8– Otázka č. 6……… 85

Graf 9– Otázka č. 7……… 88

Graf 10– Otázka č. 8……… 90

Graf 11– Otázka č. 9……… 91

Graf 12– Otázka č. 9……… 91

Graf 13– Otázka č. 9……… 92

Graf 14– Otázka č. 9……… 92

Graf 15– Otázka č. 10……….. 94

Graf 16– Otázka č. 11……….. 96

Graf 17– Otázka č. 12……….. 99

Graf 18– Otázka č. 13………. 101

Graf 19– Otázka č. 14………. 102

Seznam použitých zkratek

IKSP – Institut pro kriminologii a sociální prevenci OPP – obecně prospěšné práce

PMS – Probační a mediační služba VTOS – výkon trestu odnětí svobody RT – rejstřík trestů

Úvod

V období po roce 1990 se otevřela cesta k rozvoji oboru sociální práce, jak po stránce vzdělávací, tak z hlediska praktického provádění a řízení sociálních služeb.

Otevřela se také cesta k experimentování a zkoušení různých forem pomoci buď

„srdcem“ a dobrými úmysly nebo z nadšení nad novými nápady a možnostmi. Toto bouřlivé období změn s sebou neslo na jedné straně rychlé a často i dobré plody, jako jsou linky důvěry, krizová centra po celé republice, vznik a rozvoj streetwork, rozvoj péče a pomoci postiženým, zařízení pro seniory, duševně nemocné aj, ale na straně druhé i neodbornost a zkratkovité přejímání pojmů bez dobré znalosti obsahu, k podcenění znalostí a profesionality.

Dalším důležitým komponentem je znalost metod a systému služeb, schopnost je správně využívat ve prospěch klienta, pomáhat mu je přijmout a ukončit, tzn. zasahovat a poskytovat služby, přispívat k práci organizace a odborně růst. Zde bych ještě přidala jednu, pro mne nejdůležitější, schopnost, tj. že veškerá pomoc se musí provádět srdcem a vášní pro tu kterou konkrétní pomoc, která představuje jakýsi motor, jež pohání veškeré naše kroky.

V rámci významu sociálně pomáhajících organizací, jsem si vybrala problematiku Probační a mediační služby České republiky (dále jen probační a mediační služba), která do této oblasti bezpochybně spadá. Její kořeny lze shledávat i v samotných základech sociální práce, která vychází z historie a formuje se z různých vědních oborů.

Sociální práce, ať už v jakékoli podobě, není ohraničený proces, ale stále se vyvíjející proces v měnící se společnosti, kde se objevují stále nové problémy, na které je potřeba hledat nová řešení a tyto legislativně posílit.

Kompetence v sociální práci pak zahrnuje zvládnutí požadavků vzdělávacích i zkušenostních, které jsou demonstrovány absolvovanými diplomními zkouškami a schopností realizovat pracovní závazky a dosahovat cílů sociální práce při zachovávání hodnot a dodržování etického kodexu profese.

Kompetentní sociální pracovník je v našem pojetí ten, kdo je vybaven pravomocí vykonávat sociální práci jednak jako absolvent odborného vzdělání, jednak jako člen sociální organizace a kdo je schopen ve svém povolání jednat v souladu s uznávanou profesionální rolí. Od tohoto se odvíjí i samotná činnost probačního a mediačního úředníka, který používá metody sociální práce, jež budou v této práci nastíněny a

objasněny i s rozsahem jejich působnosti a kompetence, která je legislativně taxativně uvedena v patřičných zákonech a vyhláškách. Mezi hlavní cíle probační a mediační služby představující sociální práci v trestní justici je plnohodnotné začlenění pachatelů trestných činů do majoritní společnosti bez následného recidivujícího chování a plnohodnotné odškodnění (dle možností) poškozených, tj. obětí trestných činů a narovnání tohoto disharmonického vztahu.

Dále se budu snažit v teoretické části této práci popsat sociální práci v rámci probační a mediační služby a její myšlenkové základny, poslání a cíle, zásady a principy činnosti. Tato témata jsou stěžejní ve vztahu k dalším pojednáním o institucionalizaci a organizaci probační a mediační služby, která na ně dále navazují. Pozornost bude zaměřena i na vymezení institutů probace a mediace. A v části empirické se zaměřím na užití nástrojů probační a mediační služby.

TEORETICKÁ ČÁST

1 Trendy a východiska probační a mediační služby

Vývoj trestní politiky je v posledních letech charakterizován dynamickým rozvojem alternativních přístupů v trestním řízení ve spojitosti i s ukládáním sankcí. Je kladen větší důraz na dodržování základních lidských práv a svobod trestaných osob, jakož i aspekty související s postavením těchto jedinců ve společnosti jako celku, dále i v rámci menších sociálních skupin a rodiny coby sociální skupiny základní. Je zde nutné i vytýčit další novodobý fenomén v rámci trestně právní linie a to strategie obrácení pozornosti k oběti trestného činu, jejíž právo na určitou formu zadostiučinění a náhradu škody způsobenou právě trestným činem a to jak materiální či nemateriální, by mělo být zohledňováno v rámci celého trestního procesu orgány činnými v trestním řízení, počínaje přípravným řízením (policejním orgánem), tak zejména v řízení před soudem (státními zástupci a soudci).

Z tohoto pak vyplývá i důležitost institutů zajišťujících realizaci nastíněných idejí v trestně právní praxi, které mají podporu v legislativním procesu jako je Probační a mediační služba České republiky.

Pro pochopení dané problematiky je třeba ozřejmit význam stěžejních pojmů, kterých bude v práci často užíváno. Za základní je třeba začít pojmy „probace“ a

„mediace“. Probace (z latinského jazyka probare) znamená zkoušet, ověřovat a v odborné literatuře lze najít spousty definic daného slova, která se však liší ve smyslu pojetí. Z právního hlediska bývá probace definována v užším smyslu jako zvláštní typ sankce, který představuje jednak alternativu trestu odnětí svobody či přímo podmíněné upuštění od uložení trestu a také pomoc a dohled nad chováním pachatele, jež má usnadňovat jeho resocializaci, nebo-li nápravu jedince a jeho opětovné začlenění do společnosti. Pod tímto pojmem je možné si představit přístup k pachatelům trestných činů, který obsahuje složky typické pro penologii, což je vědní disciplína zabývající se výkonem trestu, sociologickými, psychologickými i právními aspekty, ale i sociální práce a dalších vědních oborů. Tímto postupem je především sledována individualizace postihu trestně právních deliktů v souvislosti s jejich závažností a osobou pachatele a vytvoření většího prostoru pro adekvátní potrestání daného trestného činu, jehož společenská škodlivost dosahuje vyššího stupně intenzity. V širším smyslu pak probace představuje soustavu funkcionalit spadajících pod gesci probační a mediační služby

(Šámal 2009 s.568). V tomto širším pojetí lze probaci charakterizovat i jako činnost při zajišťování sociální, rodinné a pracovní anamnézy pachatele, jakož i jeho osobních postojů ke spáchanému trestnému činu, zodpovědnosti, a případné náhradě škody, s cílem připravit výchozí materiál využitelný pro meritorní rozhodování orgánů činných v trestním řízení a to soudců či státních zástupců s využitím tzv. odklonů v trestním řízení, alternativních trestů, eventuelně alternativ k potrestání.

Jak vyplývá z výše vymezeného pojetí probace, tato se uplatňuje v rámci trestně právní linie, naproti tomu uplatnění mediace, z latinského jazyka medius, median, znamenající střed, prostředí, připadá v úvahu i v oblasti vztahů občanskoprávních.

Obecně ji lze označit za hledání východiska ze vzniklých sporů alternativním způsobem za účasti nestranné osoby tzv. mediátora, který vede strany konfliktu k nalezení smírného řešení situace, která způsobila narušení společenského vztahu (Matoušek 2008, s.283).

V trestním řízení pak mediace představuje řešení narušeného vztahu mezi obviněným a obětí trestného činu, případně dalšími dotčenými osobami, mimo soudní proces, ale v úzké souvislosti s ním. Mediace je tedy základním nástrojem restorativní justice, v rámci níž je na trestný čin nahlíženo jako na konflikt mezi pachatelem, jež trestný čin spáchal a osobou trestným činem poškozenou. Její podstatou je, mimo jiných aktivit, posílení participace pachatele – obviněného i poškozeného na urovnání stavu, což je i důvodem požadavku jejich výslovného souhlasu s tímto postupem. S tímto souvisí i pozice mediátora, který musí být k oběma stranám sporu neutrální, což klade na mediátora nemalé nároky, co se týká vzdělání v oblasti psychologie, sociální práce, sociální pedagogiky, práva, ale i zkušeností a praktických dovedností při vedení mediačního procesu, jehož výsledek nemusí vždy vyústit v uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným, ale výstupy z něho mohou představovat cenný materiál pro soudce a státní zástupce při úvahách o dalších možných alternativních postupech.

Z rozsahu výše nastíněných činností je nepochybně zřejmé, že jejich realizaci nelze v plném kontextu daných aktivit očekávat od přetížených orgánů činných v trestním řízení (policistů, soudců, státních zástupců), jež jsou zaměřeny téměř výhradně na řádné odhalování a vyšetřování trestných činů a jejich pachatelů včetně spravedlivého potrestání v řízení odpovídajícím zásadám právního státu a proto byla uzákoněna, legislativou České republiky podpořena, instituce, která se předmětnými aktivitami zabývá v rámci naplňování poslání, pro nějž byla zřízena. Tímto speciálním subjektem v českém prostředí je Probační a mediační služba České republiky zřízená ke dni

1.1.2001 zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PMS“) (Štern 2010 s.206).

1.1 Restorativní justice jako základ sociální práce

Jedním ze základních metodologických východisek probační a mediační činnosti je možné shledat koncept restorativní justice, respektive nápravné a obnovující justice, který představuje nové způsoby vidění a nahlížení v přístupech k řešení trestné činnosti při využití nejen klasických trestněprávních nástrojů, ale i specifických metod sociální práce s pachateli a oběťmi trestných činů při nahlížení na trestný čin především v rámci rozporu mezi jeho aktéry (Sotolář, aj., 2000, s.9-15).

Z tohoto principu vychází alternativní tresty, alternativní způsoby řešení trestních věcí a tedy i činnost Probační a mediační služby České republiky. Pojem restorativní justice vychází z myšlenky, že trestný čin je sociálním konfliktem mezi dvěma a více jednotlivci a mezi jejich normami a normami ve společnosti, v níž se nacházejí, a lze jej účinně řešit jen za aktivní účasti všech dotčených osob. Toto pojetí vychází z myšlenky, že trestný čin narušil sociální vztah mezi pachatelem, obětí a dotčenou společností (Žatecká 2007 s. 6).

Z filosofického pohledu i pojem radikální konstruktivismus zpochybňuje existenci objektivní reality s tím, že veškeré skutečnosti, které nazýváme realitou, jsou v reálu pouhým konstruktem, který si vytváří každý člověk odlišně v závislosti na vlastních dispozicích, na subjektivně vnímaném obrazu okolního světa a na subjektivních stescích. Tento přístup přispěl k pokroku v rozvoji humanitních věd a v oblasti trestní spravedlnosti znamenal obrácení pozornosti k individuálním potřebám osob trestným činem dotčených včetně přihlédnutí k jejich sociálnímu zázemí (Sotolář, aj., 2000, s.14).

Příčiny, které vedly ke vzniku konceptu restorativní justice, je možno mimo jiné spatřovat jednak ve změnách v pojetí moderní trestní politiky a jejich východisek a jednak v rozvoji nových teorií v sociální sféře, a to především v rámci psychologie, psychiatrie, sociální práce a jiné (Sotolář, aj., 2000, s.13).

S tímto je nutné zmínit, že samotný obsah pojmu restorativní justice je popisován jako určitý způsob přístupu k pachatelům trestné činnosti, jež je reakcí na dosavadní pojetí trestní spravedlnosti v její retributivní, tedy trestající, podobě, která není schopna adekvátně reagovat na pernamentní nárůst kriminality.

Za zakladatele hlavní myšlenky restorativní justice je považován Hovard Zehr, který přirovnává systém sociálních vztahů k pavučině, u níž v případě spáchání trestného činu dochází k přetrhání vláken a klade důraz na komplexní obnovení tohoto přediva, včetně odčinění škody v materiálním i nemateriálním smyslu, obnovu původního stavu a také zkoumá i předcházení příčinám delikvence (Zehr 2003, s. 29).

Dalšími důležitými představiteli restorativní justice jsou například John Braithwaite, autor publikace z roku 1989 Crime, Shame and Reintegration (Trestný čin, hanba a obnova), či Mark Umbreit, který ve Spojených státech založil a vede Center for Restorative Justice and Peacemaking, přičemž oba se výrazně zasadili o rozšíření myšlenek restorativní justice ve světě (Štern 2010, s.30,31).

Restorativní justice zejména ve 20.století výrazně prosazuje zájmy poškozeného či dalších dotčených osob trestným činem, kteří mají právo na odškodnění či napravení a klade důraz na převzetí osobní zodpovědnosti pachatele za svá jednání, kde mimo jiné je potřeba aby se pachatel plně ztotožnil zejména s protiprávností jeho jednání nikoli pouhé uvědomění si jeho trestněprávních důsledků a následné jeho účelové chování s cílem zmírnění trestní sankce. Pokud však pachatel pochopí a uzná vinu, pak jde o naplnění stěžejního cíle restorativní justice.

Následující tabulka vyjadřuje základní rozdíly mezi restorativní a retributivní justicí s náhledem na řešení trestních věcí.

Tabulka č.1 – restorativní justice versus retributivní justice

RESTORATIVNÍ JUSTICE RETRIBUTIVNÍ JUSTICE důraz na redukci újmy poškozeného důraz na potrestání pachatele

exkluzivní Inkluzivní

zaměřena na dialog zamřena na spor

zaměřena na vztahy zaměřena na moc

založena na přijmutí zodpovědnosti pachatele založena na umlčení pachatele založena na reintegraci založena na separaci

zaměřena na individuum a komunitu zaměřena na stát

zdroj: LEMLEY, E. C. Designing Restorative Justice Policy: An Analytical Perspective.

Criminal Justice Policy Review, March 2001, vol. 12, no. 1, str. 46.

Celý koncept by měl být pak směřován k řešení reflektujícímu zájmy všech zúčastněných subjektů (delikventa, poškozeného a dalšího činem dotčeného okolí) i státu coby garanta zajišťování ochrany svých občanů před pachateli trestných činů, kdy se jedná o tzv. strategii win-win (vítězství všech) (Sotolář, aj., 2000,s. 9-12).

Postupy typické pro restorativní justici je však možno aplikovat pouze u určitého typu pachatelů trestných činů, což je důvodem její existence jako paralelního systému vedle klasické trestní justice (blíže ozřejmím tuto tezi v dalších kapitolách).

Jak je dle tabulky uváděno, tak retributivní systém trestní justice se zaměřuje na příslušné formy postihu pachatele, kdy dosažení spravedlnosti je spojeno s potrestáním pachatele. Větrovec (2002, s. 14) mezi základní znaky retributivní justice řadí např.:

 zločin je definován jako újma, resp. násilí způsobené státu,

 pozornost je soustředěna na odsudek, vycházející z viny v minulosti,

 způsobení újmy jako prostředek potrestání a prevence recidivy,

 spravedlnost garantovaná právem na spravedlivý proces,

 jedna sociální nespravedlnost je nahrazena jinou,

 stát vystupuje proti pachateli, přičemž opomíjí či nezdůrazňuje práva oběti atd.

1.2 Modely restorativní justice

Bazálním nástrojem obnovující justice je již výše popsaná mediace, která je z prostředků, jimiž restorativní spravedlnost disponuje, v českém prostředí nejrozšířenější.

Žatecká (2007 s.15) popisuje tři významné modely restorativní justice, které jsou v praxi využívány:

 konferenci mezi obětí a pachatelem

 rodinné skupinové konference

 kruhy společného rozhodování

Všechny modely mají společného jmenovatele pro kontakt mezi účastníky, který se nazývá facilitátor, jež však nerozhoduje o obsahu dohody mezi zúčastněnými. Pouze zaznamenává návrhy a závěry účastníků.

Podstatou rodinných skupinových konferencí je zapojení širšího okruhu osob, především rodinných příslušníků, kdy tento model nabízí pachateli takové podmínky, které mu umožní uvědomit si svou odpovědnost a změnit své chování (Žatecká 2007

Principem kruhů společného rozhodování je setkání pachatele, oběti, členů jejich blízké komunity, zástupců justičního systému, kteří si vzájemně při jednání předávají slovo a po společném objasnění a projednání příslušného deliktu má být výsledkem i společné rozhodnutí a má být vysloven verdikt. Ty jsou využívány zejména v zahraničí (Austrálie, Nový Zéland, Kanada či USA) (Štern, aj., 2010 s.34,35).

2 Pojetí trestu a trestání

V historickém vývoji společnosti a její trestněprávní praxi se pojetí účelu trestu proměňuje a nově koncipuje v závislosti na úrovni právního vědomí, zastávaných sociálních hodnotách, reflexi člověka (jeho podstaty, potřeb, vývoje, sociálního postavení, …) a převládajících filozofických směrech, které vystupují a krystalizují na pozadí určité politické a ekonomické situace (Černíková 2008 s.14).

Trest je podle Černíkové (2008 s.24) pojmově vymezen jako opatření státního donucení, ukládané jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli a které vyslovuje společenské odsouzení trestného činu a jeho pachatele.

Černíková (2008 s.25) popisuje z hlediska podstaty a historického vývoje tři teorie o účelu trestu a trestání:

 absolutní teorie

 relativní teorie

 smíšená teorie

Absolutní teorie trestu, také nazývána jako taliační (právo msty), nespojuje s ukládáním trestů žádné jiné účely mimo potrestání samé, kde trest představuje pouze spravedlivou odplatu za trestný čin, který byl spáchán v minulosti.

Relativní teorie trestu spojuje s trestem určité, pro společnost, užitečné cíle a trestá se, aby v budoucnosti nebylo pácháno zlo. V této teorii lze nalézt i zrod preventivních aktivit spojených s ukládáním trestu. Myšlenku preventivního působení trestu podnítily nauky přirozeného práva a základy osvícenství. Postupně je opouštěna tzv. stará škola odstrašení trestem, reprezentována C.Beccariou (1738-1749) v jeho studii o zločinech a trestech.

Smíšená teorie trestu usiluje o spojení myšlenky odplatné a účelové funkce trestu.

Trest má trestným činům předcházet prostřednictvím tzv. generální prevence, zaměřené na potenciálního pachatele a zároveň působit speciální prevencí na pachatele trestného činu, o kterém se rozhoduje. Na koncepci smíšené teorie je vybudován i náš trestní systém (Černíková 2008 s.25,26).

K samotné efektivnosti trestů je pak nezbytné zamyšlení se nad účinností trestu odnětí svobody oproti sankcím alternativním. Je zde nanejvýše zřejmé, že v současné době je naplňování účelu trestu prostřednictvím odnětí svobody mnoha odborníky zpochybňováno, kdy je třeba vytýčit řadu jeho nevýhod. Z laického pohledu této problematiky každému vytane na mysl ekonomická náročnost k zajištění solidních základních životních podmínek vězňů, což lze každoročně vyčíst z výročních zpráv na stránkách justice.

Dalším neopomenutelným problémem v této oblasti je i přeplněnost věznic, se kterou se v posledních letech potýká České republika a může tak docházet k tomu, že stát nemůže plně zajistit dodržování některých základních práv odsouzených (Sotolář, aj., 2000 s.15).

A dále je zde nezbytné také zmínit i negativní dopady výkonu trestu odnětí svobody do osobností sféry vězňů a tím i mizivý preventivní, resocializační a zejména výchovný účinek trestu odnětí svobody provázený mnoha nepříznivými vedlejšími účinky typu nápodoby či identifikace s nežádoucími vzorci chování, tzv. prizonizaci, tedy záporné působení vězeňského prostřední na odsouzeného i jeho budoucnost po propuštění z výkonu trestu (Ščerba 2011, s.20).

Myšlenka výchovné funkce trestu odnětí svobody představuje systém aktivit, podmínek a zásad, které musí být uplatněny, aby trest odnětí svobody měl výchovný účinek. Výchovná funkce trestu je realizována v procesu zacházení s odsouzenými, kterými se odvíjí ve vymezeném rámci a vymezenými prostředky danými zákonem č.

169/1999 Sb., o výkonu tretu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů.

Samotné „zacházení“ je přejato z materiálů Rady Evropy a OSN a je překladem anglického termínu treatement (zacházet, nakládat s někým, s něčím, řešení problémů, atd.). Pojem zacházení obsahuje souhrn aktivit směřovaných k pachateli trestných činů, které provádí specializovaný pracovník, jež jedná s pachateli trestných činů, řeší a pomáhá řešit jejich problémy, vede odsouzené (k práci, ke vzdělávání,

chování, názory, vývoj – směřování k prosociální orientaci. Cílem je aby obsah zacházení vedl odsouzeného k sociálně vyzrálejšímu – odpovědnějšímu chování.

Postupem času tento pojem vystřídal pojem resocializace, který se vyskytuje v odborné literatuře a v platné zákonné úpravě výkonu trestu odnětí svobody v České republice do roku 1999 (Černíková 2008, s.143, 144).

2.1 Nežádoucí důsledky výkonu trestu odnětí svobody

Trestní sankci lze chápat jako následek jednání, jež je kontradiktorní normám objektivního práva (Štern 2010s.34). A jen soud rozhoduje o vině a trestu. Z historie náhled na výhradně odplatnou funkci trestu se postupně vyvinul na jeho chápání jako prostředku ochrany society před trestnými činy a jejich pachateli (Ščerba 2011 s.19).

Z tohoto důvodu by tedy trestní sankce za spáchaný trestný čin měla dávat mimo jiné delikventu příležitost, za podpory společnosti, se navrátit zpět k životu v intencích sociálních norem i těch právních. K samotné efektivnosti trestů je zde třeba i nastínit myšlenku účinnosti trestu odnětí svobody oproti sankcím alternativním.

V praxi se neustále setkáváme se zásadní problematikou otázky, jak má být efektivně dosaženo účelu trestu, aby společnost byla chráněna a také aby se u pachatelů (delikventů) dosáhlo žádoucí změny v chování a jejich začlenění do společnosti. Každý máme, byť zprostředkovanou, představu o vězeňském prostředí, o nežádoucích faktorech pobytu v tomto prostředí.

Černíková (2008 s.183) popisuje negativní účinky trestu odnětí svobody, jimiž jsou:

 prostředí výkonu trestu představuje nahromadění osob s větší či menší mírou sociální poruchovosti chování

 adaptace odsouzeného na vězeňskou subkulturu (označováno jako prizonizace)

 racionalizační mechanismy v subkultuře odsouzených zabraňují přijetí zodpovědnosti za spáchaný trestný čin (pocit nespravedlnosti pro tvrdost trestu, zatrpklostí, bezprávím)

 prostředí chudé na vhodné pozitivní podněty, které by stimulovaly odsouzeného ke změně chování a přijetí odpovědnosti za svůj způsob života

 narušení volních vlastností

 zpřetrhání pozitivních sociálních vazeb s prostředím rodiny, přátel, práce, zájmů, které mnohdy nejdou plnohodnotně nebo vůbec navázat

 nedostatečná pracovní příležitost věznic

 působení prizonizace při dlouhodobých trestech nebo při recidivách výkonu trestu odnětí svobody

 pobyt ve vězení působí na snižování hodnoty sama sebe (pak obtížně realizují výchovné a sociální intervenční zásahy)

 stigmatizace puncem kriminálníka, která funguje jako překážka při sociální reintegraci

 ochrana společnosti prostřednictvím uvěznění pachatele je limitována délkou uloženého trestu, pokud nedojde ke změně chování pachatele

 homosexuální orientace

 finanční zadluženost

Výše uváděné negativní účinky trestu odnětí svobody mohou u jednotlivců vést i k úzkostným poruchám a depresím s možným vyústěním v sebepoškození či sebevraždu. Či samotná prizonizace při dlouhodobých trestech může způsobit, že se jedinec již po propuštění z výkonu trestu nedokáže natolik začlenit do společnosti, do svého původního prostřední, byť rodinného či pracovního, tak vyhledává automaticky společnost a prostředí, které je mu známé, ale kde bohužel dochází k opětovnému páchání kriminálních deliktů.

Taktéž je třeba v této kapitole zmínit i neustále zdůrazňovanou ekonomickou náročnost k zajištění solidních základních životních podmínek vězňů, kdy celkové podmínky výkonu tretu odnětí svobody jsou upraveny zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu tretu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů. Ze statistických ročenek na internetovém serveru Vězeňské služby ČR (www.vscr.cz) je zřejmé, že průměrné náklady na věznění jedné osoby víceméně od roku 2003 do roku 2010 stagnovaly, když právě například v roce 2010 byly nižší než v roce 2003, kdy průměrné náklady na jednoho vězně na jeden den v roce 2003 činily částku 884,29 Kč. V roce 2009 činily průměrné náklady na jednoho vězně na jeden den částku 885,02 Kč a v roce 2010 činily tytéž náklady částku 847,27 Kč. Dokonce v roce 2012 průměrné náklady na jednoho vězně na jeden den činily částku cca 710,- Kč. Markantní rozdíl těchto nákladů nastal až v roce 2013, kdy částka činila 1080,- Kč. Tato disproporce vznikla zejména důsledkem amnestie prezidenta České republiky k datu 1.1.2013, jelikož nezávisle na počtu vězňů je vždy potřeba pokrýt provozní náklady příslušného vězeňského zařízení (tj.

náklady na platy, pojistné, ostatní a věcné, tedy provozní výdaje), kdy na amnestii nemohl

Ze studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze, která se mimo jiné zabývala problematikou ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho alternativ, vyplývá, že hlavní přednosti v alternativních trestech se projevují zejména v uvolnění místa ve věznicích pro těžší zločince, ve snížení nákladů na výkon trestu, ve větším zapojení veřejnosti do procesu převýchovy a resocializace pachatelů, ve zvyšujícím se zájmu občanů o způsoby zacházení s pachateli a ve vytváření pocitu odpovědnosti za činnost trestní justice ve veřejnosti (Rozum 2005, s. 13). Ze stejné studie pak vyplývá, že lze obecně se očekávat, že větší užití sankcí nespojených s odnětím svobody vede ke snížení vězeňské populace, což je možné chápat ze dvou směrů a to buď tak, že takové sankce vedou ke snížení počtu pachatelů nacházejících se ve vězení, nebo tak, že vedou ke snížení počtu nově příchozích odsouzených osob do vězení.

Tabulka č.2 – průměr odsouzených osob k datu 31.12.2013

Muži 13.476,74

Ženy 806,95

Celkem 14.283,68

zdroj: Výroční zprávy o činnosti Vězeňské služby ČR

http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/vyrocnizprava_vscr_2013.pdf [on line 13.11.2014]

Tabulka č. 3 – nástup odsouzených osob do VTOS v letech 2003 až 2013

Rok Převod z výkonu

vazby

Nástup z občan. soužití nebo dodání PČR

Celkem

2003 4278 7089 11367

2004 4263 8284 12547

2005 3987 9000 12987

2006 3757 8784 12541

2007 3690 9468 13158

2008 3784 10475 14259

2009 3870 11349 15219

2010 3847 10360 14207

2011 3778 10405 14183

2012 3738 8869 12607

2013 3131 3877 7008

zdroj: Výroční zprávy o činnosti Vězeňské služby ČR

http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/vyrocnizprava_vscr_2013.pdf [on line 13.11.2014]

Údaje v tabulce č. 1 jen ukazují pouze průměrný počet vězněných mužů a žen k datu 31.12.2013. Údaje v tabulce č. 2 ukazují přehled vězňů v jednotlivých letech od roku 2003 do roku 2013, kteří nastoupili do výkonu trestu. Z této tabulky v posledních řádcích lze vyčíst, že do roku 2012 počet vězňů stoupal. V důsledku amnestie vyhlášené prezidentem republiky ke dni 1. 1. 2013 se nástup odsouzených osob do výkonu trestu odnětí svobody v roce 2013 snížil ve srovnání s rokem 2012 o cca 5 tis. osob.

2.2 Alternativní metody k potrestání

V odborných dílech neexistuje jednotná definice pojmu alternativní trest a vymezení alternativní sankce je vyjadřováno následovně:

 alternativa je volba trestu nespojeného s odnětím svobody (je ukládán pachateli, který by jinak byl odsouzen k trestu odnětí svobody)

 alternativa trestu odnětí svobody nesmí zahrnovat žádnou ztrátu svobody (jinak by mohlo dojít pouze o vylepšení trestu odnětí svobody, o jeho lepší a humánnější výkon)

 pachatel musí být schopen vyhovět stanoveným podmínkám, což se týká zejména výše ukládaného peněžitého trestu

 délka trvání alternativní sankce musí být úměrná trestnému činu a délce trestu odnětí svobody, který by jinak byl za trestný čin uložen (Černíková 2008, s.188) Černíková (2008, s.182) uvádí, že současný trend v přístupu k trestání je ve znamení 3D a to dekriminalizace drobných trestných činů, depenalizace, což je hledání účinných sankcí bez zásahu do svobodného života trestaného, například peněžitý trest a obecně diverze (odklony), tedy alternativní způsoby v trestním řízení, které umožňují mimosoudní projednávání případu mezi pachatelem a obětí.

Černíková (2008, s.190) proto uvádí i následující rozdělení alternativních řešení:

 alternativy v trestním řízení – tj. odklony (podmíněné zastavení trestního stíhání), toto může provést i v rámci přípravného řízení státní zástupce v době od započetí trestního stíhání až do podání obžaloby)

 alternativy k potrestání (upuštění od potrestání, podmíněné upuštění od potrestání)

 alternativy k trestu odnětí svobody (podmíněné upuštění – zde je stanovena zkušební doba, povinnosti omezení, dále podmíněné odsouzení s dohledem –

soud stanoví délku dohledu, podmínky a omezení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest, další alternativy)

Ščerba (2011, s. 30) v rámci kategorizace alternativních opatření rozlišuje hmotněprávní alternativní opatření (alternativní tresty a alternativy k potrestání) a procesní alternativní opatření (tzv. odklony v trestním řízení).

Z praxe autorka uvádí, že v případech procesního odklonu založeného na právní úpravě jako je například podmíněné zastavení trestního stíhání, je třeba, aby byly splněny následující podmínky:

 jedná se o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let

 souhlas obviněného s tímto postupem

 plné doznání obviněného

 osoba pachatele (jeho dosavadní život a okolnosti případu)

 náhrada škody (popř. existující uzavřená dohoda o její náhradě či jiný krok učiněný za účelem uhrazení vzniklé škody)

Alternativní tresty jsou tedy výsledkem odsouzení pachatele, tedy rozhodnutím soudu o vině, přičemž alternativními tresty jsou v podstatě všechny tresty, které nejsou spojeny s nepodmíněným odnětím svobody:

 domácí vězení,

 obecně prospěšné práce,

 peněžitý trest,

 podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

 podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

Základním účelem trestu je ochránit společnost od pachatele a zároveň mu zabránit v pokračování páchání další trestné činnosti. V právním systému České republiky jsou zakotveny i další možnosti trestu, jako je:

 zákaz činnosti

 propadnutí majetku

 ztráta čestných titulů a vyznamenání

 zákaz pobytu

 vyhoštění

 peněžitý trest

 propadnutí věci

 ztráta vojenské hodnosti

Ekonomická stránka výkonu těchto sankcí je pro společnost výrazně méně nákladná než u trestu odnětí svobody (jak je zmiňováno v kapitole „Nežádoucí důsledky výkonu trestu odnětí svobody“).

Pokud mají být zmíněna i pozitiva alternativního potrestání (mimo ekonomické vymezení), tak je nutné uvést, že u odsouzeného nedochází v důsledku potrestání k navyšování jeho osobní zadluženosti, nevzniká mu povinnost hradit státu náklady spojené s jeho výkonem trestu (což sám stát musí v mnoha případech i dále vymáhat).

Z pohledu poškozeného tyto alternativní způsoby přinášejí větší pravděpodobnost možného odškodnění a náhradu škody vzniklou právě trestným činem a jednáním odsouzeného. U odsouzeného tak nedochází k přetrhání jeho rodinných a dalších sociálních vazeb, kdy se odsouzený nachází stále v jeho přirozeném prostředí. Mimo jiné zde nedochází k možné hrozbě prizonice, sociální izolace či snížení funkční gramotnosti. Navíc například u trestu obecně prospěšných prací může dojít i nemalým finančním úsporám v podobě ušetřených výdajů na pracovní síly na straně institucí poskytujících místa pro jeho výkon a ve velké míře jde o instituce spadající pod gecsi územně samosprávných celků jako jsou městské a obecní úřady.

Negativa při ukládání alternativních trestů je autorkou spatřováno zejména v nepochopení ze strany veřejnosti smyslu a významu alternativního trestání, jelikož je zde dosti viditelné, že u některých odsouzených je represivní a výchovný účinek alternativního trestu takřka zanedbatelný a jim poskytnutá tzv. druhá šance je nemotivuje k dostatečné nápravě. Chybí zde motivace k výkonu tohoto trestu a tato mnohdy není vyvolána ani reálnou hrozbou přeměny či nařízení náhradního trestu. Zde je proto nutné zmínit i problematiku vlastní vykonatelnosti alternativních sankcí, s tím i spojené marně vynaložené náklady na personální zajištění realizace trestu včetně následných úkonů spojených s přeměnou a nařízení náhradních trestů odnětí svobody.

Negativem může být i soudem nevhodně zvolená alternativa, která nemůže naplnit účel takového trestu a tím snižuje vážnost celého institutu alternativního trestání, jelikož je třeba brát v úvahu například zdravotní stav obviněného, jeho ekonomickou situaci, podmínky jeho sociálního zázemí a osob na jeho výživě závislých, atd.

Je nezpochybnitelné, že probační a mediační činnost je postavena na propracovaných metodologických východiscích, přičemž právě aplikace této činnosti do

praxe vyvolává řadu dalších otázek a možných úprav restorativní justice, která se každým desetiletím vyvíjí.

3 Probační a mediační služba

Revolučními změnami po roce 1989 došlo k otevření České republiky k rozsáhlým politickým, ideologickým a branně bezpečnostním změnám v jejím vývoji, které se výrazně dotkly i oblastí výkonu trestu odnětí svobody a českého soudnictví. Česká republika se plně připojila k závěrům Rady Evropy a závěrům Organizace spojených národů v oblasti výkonu trestu.

Některé nové trendy se i před rokem 1989 projevovaly rovněž v oblasti vězeňství, kde začínali působit zaměstnanci, jejich náplň práce byla směřována k udržení kontaktu vězně s jeho sociálním zázemím a přípravě vězňů k opuštění věznice (Doubravová, 2001 s.1).

Dynamický rozvoj myšlenek na potřebu vzniku instituce věnující se sociální práci s pachateli trestných činů lze zaznamenat na území České republiky v průběhu 90. let 20. století, kdy postupně vznikala řada nejrůznějších projektů, které položily základ budoucího ustanovení probační a mediační služby v České republice. Jedním z prvních takovýchto experimentů byla „Mimosoudní alternativa pro delikventní mládež“

zahájená v roce 1991 za spolupráce Ústavu státu a práva a Městské prokuratury v Praze, v jejímž rámci došlé poprvé uplatnění prvků mediace v dnešní podobě na území České republiky a dále k pokusům o aktivní zapojení pachatele i poškozeného do procesu nápravy škodlivých následků trestného činu (Doubravová 2001 s. 2).

3.1 Historie probační a mediační služby

V letech 1967 až 1971 postupně vzniklo středisko postpenitenciární péče. Toto středisko pracovalo na projektu „výzkum faktoru recidivy“. Cílem bylo ověřit metody práce se sociálně nepřizpůsobivými občany včetně těch, kteří byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Tím byl odstartován proces uplatňování nové orientace sociálních kurátorů, jejichž pracoviště se postupně rozšiřovala do dalších měst.

Orientace na pachatele trestné činnosti – zejména na recidivisty – byla výrazem dobového přesvědčení, že síly je nutné zaměřit tam, kde je situace nejhorší. Tím byl žádoucí systém prevence sociálně patologických jevů založen od konce (Štern, aj., 2010 s.34-35).

V letech 1990 byly celosvětově stanoveny základní zásady zacházení s vězněnými osobami, kterými jsou:

 respektování kulturní úrovně vězňů se zřetelem na jejich původ, zvyky, dovednosti a tradice, které jsou přijatelné pro danou společnost

 dodržování lidských práv a svobod, které jsou zakotveny v základních pravidlech práv a svobod přijatých na kongresech OSN

 rozvoj kulturní činnosti se zaměřeními rozvoj osobnosti a ne stagnaci

 zrušení samovazby jako přísné izolace a zapojení do kolektivu s cílevědomým působením výchovných pracovníků

 smysluplné zaměstnávaní, které vyvolává uspokojení z odvedené práce a ocenění za ni,

 zabezpečení zdravotní služby v rozsahu jako u běžné populace ve společnosti

 reintegrace do společnosti s vytvořením takových návyků a chování, které jsou běžné v té dané společnosti

 nestrannost aplikace (využití práv a povinností pro každého bez ohledu na národnost, rasu a přesvědčení)

V roce 1993 se České republika stala společně se Slovenskem a Rumunskem stálým členem Rady Evropy. Svými požadavky zakotvila do právních dokumentů Organizace spojených národů, jakož i Rady Evropy v oblasti trestní politiky, dodržování lidských práv a soulad v zacházení s pachateli trestné činnosti ve výkonu trestu odnětí svobody.

Prvním konkrétním krokem směrem k mediaci a probaci ze strany České republiky, bylo založení předpisů, které vedly k novým institutům, jako jsou právě výše zmiňované odklony od klasického trestního stíhání, alternativy k potrestání nebo alternativy k trestu odnětí svobody. První místa probační a mediačních úředníků byla založena k 1.1.1996 na soudech, kde tuto práci vykonávali dřívější administrativní pracovníci těchto soudů, čímž se první sociální pracovníci dostali do justice a začali v praxi prosazovat postupy probace a mediace.

V květnu roku 1994 se učitelé a studenti z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Katedry sociální práce, zasadili o základní koncepci probace a mediace založením „Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici“, kdy v současné době se toto sdružení nazývá „Sdružení pro probaci a mediaci v justici, o.s.“ a zejména se orientuje na pomoc znevýhodněným osobám, na nové přístupy v oblasti probace a

mediace, na problematiku restorativní justice a podporu spolupráce mezi jednotlivými organizacemi.

V roce 1993 byly novelou trestního řádu zavedeny nové instituty sankcí jako je institut podmíněného zastavení trestního stihání (vysvětleno viz. výše), institut narovnání, což je podobný institut podmíněnému zastavení trestního stíhání, kdy obviněný navíc složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžení částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům. Dále pak trest obecně prospěšných prací, který byl stanoven zákonem č.

40/2009 Sb. s účinností od 1.1.2010 v ustanovení §64, §65. Do této koncepce spadá i trest domácího vězení s dohledem probační a mediační služby, který byl přijat novelou trestního zákona účinného od 1.1.2010, který může soud uložit až na dva roky, odsuzuje-li pachatele z přečinu, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, osobě a poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popřípadě i vedle jiného trestu a pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost. Dále i možnost podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, kde soud stanoví zkušební dobu až do jednoho roku, kdy nad pachatelem je prováděn dohled určenou institucí.

Dne 1.1.2001 vznikla státní organizace, coby organizační složka státu, s působností po celé republice podle zákona č. 257/2000 Sb. o probační a mediační službě. Následně i vzniklý zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže byl dalším významným krokem při řešení provinění osob mladších osmnácti let, kde byla zakotvena kompetence probační a mediační služby při přípravě, uložení a zajištění výkonu opatření (trestních, ochranných a výchovných). Institut dohledu se do trestního zákonodárství České republiky povedlo ukotvit až po vzniku probační a mediační služby.

3.2 Právní úprava v oblasti probační a mediační služby

Východisko právní úpravy v oblasti probační a mediační služby, stejně tak jako ve všech oblastech práva, lze hledat zejména v Ústavě České republiky zákon. č. 1/1993 Sb., Listině základních práv a svobod, jakož i v některých ratifikovaných mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána.

Za stěžejní zákony lze v první řadě považovat zákona o probační a mediační službě (dále jen PMS), č. 257/2000 Sb., dále zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve

znění pozdějších změn a doplňků (dále jen trestní zákoník), zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen trestní řád), zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže) a zejména i zákon o obětech trestných činů č. 45/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.8.2013, kde je legislativně posilněna stránka práv poškozených osob, které mají v souvislosti se spáchaným trestným činem právo na právní, psychologickou a sociální pomoc.

V této části je třeba zmínit i další provázanost předpisů vztahujícími se k výkonu vazby či trestu odnětí svobody (zákon č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby, zákon č.

169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů), dále pak v rámci sociálně-právní ochrany dětí či systém sociálního zabezpečení.

Takovým novem v oblasti trestní linie je zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který nabyl účinnosti dne 1.1.2012.

Do doby přijetí tohoto zákona byla právnická osoba v našem právním prostředí odpovědná za své jednání pouze podle civilně – právních předpisů a to podle zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších změn a doplňků nebo podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů změn a doplňků. Dříve byla trestní odpovědnost čistě individuální odpovědností fyzických osob, kdy trestně stíhán mohl být jen člen statutárního orgánu, ale to pouze za čin, který spáchal osobně. Z uvedeného tedy vyplývá, že v souvislosti s přijetím daného zákona do našeho právního řádu dochází ke změně jedné ze základních zásad trestního práva a to zásady individuální trestní odpovědnosti, za současného zavedení zásady souběžné trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby (Šámal 2003, s. 175).

3.3 Probace

Pojem probace je podle ustanovení § 2 odstavec 1 zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě „organizováním a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným (dále jen „obviněný“), kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení, sledování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život,

vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů.“

Probací dále rozumíme vytvoření probačního programu v rámci dohledu úředníkem probační a mediační služby. Probační složka je tedy činnost, která představuje určitý dohled v případech uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, tedy jinak řečeno, uložení určité zkušební doby, ve které by měl odsouzený dokázat, že vedením řádného způsobu života není nutný tvrdší trest, přičemž jsou pracovníci probační a mediační služby vázáni obsahem a povahou daného rozhodnutí ve věci, které učinil soud nebo státní zástupce.

V České republice lze považovat za začátek probační a mediační služby již 60.léta 20.století. Nejvíce se prosazovaly tzv. pomáhající profese, které se zaměřovaly na odstranění příčin trestných činů (Žatecká 2007, s. 23).

Stejně jako v jiných společenských oblastech, i ve vývoji probace dochází k převratným změnám po roce 1989. Mluvíme zde o zavedení institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, narovnání, trestu obecně prospěšných prací, apod. Na druhé straně se výsledkem změn tvořily role probačních a mediačních úředníků, na základě nařízení vlády č. 341/1994 Sb.

Pod pojmem probace se tedy neskrývají pouze jistá sankční opatření, ale také souhrn služeb a činností, které má probační a mediační služba zajišťovat a tak se jedná o kombinaci pomoci, kontroly a poradenství (Žatecká 2007, s. 21).

V současnosti je probační práce orientována především na efektivní případovou práci, zavádění probačních programů, ochranu společnosti před recidivou, se zaměřením na hlubší pomoc poškozeným a účinné řešení aktuálních problémů trestních politik jednotlivých států (Štern 2010, s. 20,21)

Z výše uvedeného tedy i vyplývá, že probace představuje výkon určitých přiměřených omezení a plnění povinností, která jsou uložena pachatelům trestné činnosti jako povinnost podrobit se jim, jakožto i různým formám programů zacházení, kterými mohou být například, léčba ze závislosti (alkohol, drogy, gamblerství), výcvik a doškolování (doplnění kvalifikačních předpokladů vzdělání, základní škola, učební obor, popřípadě střední škola), pracovní kvalifikace (rekvalifikační kurzy, přeškolení, atd.), program sociálně psychologického výcviku, terapeutický program.

V souhrnu lze tedy jednoznačně říci, že probační práce orientována především na efektivní případovou práci, zavádění probačních programů, ochranu společnosti před