FAKULTA PEDAGOGICKÁ
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Studijní program: Speciální pedagogika
Studijní obor: Speciální pedagogika pro vychovatele Kód oboru: 7506R029
Název bakalá ské práce:
POSTOJ SPOLE NOSTI K JEDINC M SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM
THE ATTITUDD OF THE SOCIETY TOWARDS INDIVIVUALS WITH A HEALTH HANDICAP
Autor: Podpis autora: ______________________
Jarmila Sedláková Ladova 4
412 01 Litom ice
Vedoucí práce: Ing. Zuzana Palounková Po et:
stran obrázk tabulek graf zdroj p íloh
63 0 11 10 15 1 + 1 CD
CD obsahuje celé zn ní bakalá ské práce.
V Liberci dne: 30.4.2007
Cíl práce:
Analýza postoj spole nosti k jedinc m s r zným zdravotním postižením.
Základní literatura:
GIDDENS, Antony. Sociologie. 1.vyd. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4.
HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologi.1.vyd. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-763-9.
PEŠATOVÁ, Ilona, ŠVINGALOVÁ, Dana. Úvod do speciáln pedagogické a sociální problematiky. 1.vyd. Liberec: 2005. ISBN 80-7083-985-6.
ŠTECH, Stanislav, VÁGNEROVÁ, Marie, HADJ – MOUSSOVÁ, Zuzana. Psychologie handicapu: Handicap jako psychosociální problém. 1.vyd. Liberec: 1997.
ISBN 80-7083-208-8
ŠVINGALOVÁ, Dana. Kapitoly z psychologie I.díl. 1.vyd. Liberec: 2002.
SBN 80-7083-613-X.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese.2.vyd. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-496-6.
VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do vývojové psychopatologie II. 1. vyd. Liberec: 2003.
ISBN 80-7083-670-9.
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalá skou práci se pln vztahuje zákon . 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na v domí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalá ské práce pro vnit ní pot ebu TUL.
Užiji-li bakalá skou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si v dom(a) povinnosti informovat o této skute nosti TUL; v tomto p ípad má TUL právo ode mne požadovat úhradu náklad , které vynaložila na vytvo ení díla, až do jejich skute né výše.
Bakalá skou práci jsem vypracoval(a) samostatn s použitím uvedené literatury a na základ konzultací s vedoucím bakalá ské práce a konzultantem.
V Liberci dne: 30. 4. 2007
Podpis:
Pod kování
D kuji vedoucí práce Ing. Zuzan Palounkové za trp livost, cenné rady a laskavý p ístup.
Dále d kuji kolegyním, paní editelce a své rodin za podporu a vytvo ení dobrých podmínek pro práci.
Název bakalá ské práce: POSTOJ SPOLE NOSTI K JEDINC M SE
ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Název bakalá ské práce: THE ATTITUDD OF THE SOCIETY TOWARD DIVIVUALS
WITH A HEALTH HANDICAP Jméno a p íjmení autora: Jarmila Sedláková
Akademický rok odevzdání bakalá ské práce: 2006 - 2007 Vedoucí bakalá ské práce: Ing. Zuzana Palounková
Resumé:
Bakalá ská práce se zabývala problematikou jedinc se zdravotním postižením. Jejím cílem bylo analyzovat postoje spole nosti k jedinc m s r zným zdravotním handicapem.
Práci tvo ily dv st žejní oblasti. Jednalo se o ást teoretickou objas ující faktory, které ovliv ují p ístup spole nosti k osobám s r zným zdravotním postižením. Seznamovala se s vývojem postoj spole nosti k t mto lidem v pr b hu historie, vývojem pé e o tyto osoby, se sou asným stavem poskytovaných služeb v rámci státního i neziskového sektoru a s právními úpravami, které by m ly zabezpe it práva lidem s handicapem.
Cílem praktické ásti bylo prost ednictvím dotazníkové metody na vybraném vzorku, analyzovat postoje spole nosti k jedinc m s jednotlivým zdravotním postižením. Oblast dotaz byla sm ována na názory respondent na míru závažnosti jednotlivých zdravotních postižení a tomu odpovídající pé i. Dále na oblast vztahu k jedinc m s postižením a oblast pocit , které u dotazovaných lidé s postižením vyvolávají.
Klí ová slova:
Postoj spole nosti k jedinc m se zdravotním postižením, analýza postoj spole nosti k jedinc m s r zným zdravotním postižením, pé e o jedince se zdravotním postižením, za le ování jedinc se zdravotním postižením do spole nosti, zdravotní postižení, historie postoj k jedinc m se zdravotním postižením.
My bachelor paper deals with the phenomenon of disabled people. Its aim is to analyse the attitude of our society towards people suffering from different kinds of handicaps.
The paper consists of two main parts, a theoretical and a practical one. As for the theoretical part it clarifies and explains the factors, which influence general approach of our society to disabled people and its development throughout the history, as well as the progress in taking care about disabled patients. The paper also informs about contemporary situation in medical and social service, provided to such people in the field of state, and non-profiting sector and legal modifications that are supposed to guarantee them their privileges.
The goal of the practical part was to examine the attitudes of our society towards handicapped people. For the research I used the method of questionnaires. The questions were generally focused on getting information about respondents’ opinions about the level of seriousness of certain disability and the standard of the care that is provided to handicapped people. It also dealt with the relationship people have with their disabled co-citizens and the feelings the handicapped evoke in them.
Key words:
The attitude towards disabled people, the analyses of attitudes towards differently handicapped people, the care about disabled people, integration of the disabled into the society, the history of opinion development towards the handicapped
OBSAH
1 ÚVOD……… 9
2 TEORETICKÁ ÁST………...…………. 11
2.1 Faktory ovliv ující postoj k osobám s postižením……… 11
2.1.1 Socio – kulturní a filozoficko – náboženské faktory………. 11
2.1.2 Ekonomické faktory……… 13
2.1.3 P edsudky………... 13
2.1.4 Stigmatizace………. 14
2.2 Vztah spole nosti k jedinc m se zdravotním postižením……….. 15
2.2.1 Vztah k jedinc m se zrakovým postižením………... 15
2.2.2 Vztah k jedinc m se sluchovým postižením………. 16
2.2.3 Vztah k jedinc m s vadami e i……… 16
2.2.4 Vztah k jedinc m s mentálním postižením………. 17
2.2.5 Vztah k jedinc m s t lesným postižením………. 17
2.2.6 N která vybraná onemocn ní jako stigma……….. 18
2.3 Vývoj vztahu k jedinc m s postižením v pr b hu historie………... 20
2.3.1 Stádium represivní………... 20
2.3.2 Stádium charitativní pé e………21
2.3.3 Stádium humanitní pé e………. 21
2.3.4 Stádium rehabilita ní a preventivní pé e………. 22
2.4 Vývoj pé e o jedince s postižením……… 24
2.4.1 Pé e o osoby s mentálním postižením………. 27
2.4.2 Pé e o osoby se zrakovým postižením……… 28
2.4.3 Pé e o osoby s t lesným postižením…………..………. 28
2.4.4 Pé e o osoby se sluchovým postižením……….. 30
2.4.5 Neziskový sektor a organizace ob an se zdravotním postižením……… 30
2.4.6 Mezinárodní organizace zdravotn postižených………. 32
2.5 Lidé s postižením a právo………. 32
2.5.1 Legislativa eské republiky………... 33
3 PRAKTICKÁ ÁST……… 35
3.1 Cíl praktické ásti………. 35
3.1.1 Stanovení p edpoklad ……… 35
3.2 Použité metody………...36
3.3 Popis zkoumaného vzorku……… 37
3.4 Výsledky a jejich interpretace………. 37
3.4.1 Závažnost zdravotního postižení……… 38
3.4.2 Míra pot ebné pomoci………. 40
3.4.3 Oblast vztah k osobám s postižením……… 42
3.4.3.1 Poskytnutí pomoci lov ku s postižením……….. 42
3.4.3.2 P átelský vztah s lov kem s postižením……….. 44
3.4.3.3 Partnerský vztah s lov kem s postižením……… 46
3.4.4 Oblast pocit vyvolávaných lidmi s postižením ……….. 48
3.4.4.1 Pocit lítosti………... 48
3.4.4.2 Pocit nejistoty………. 50
3.4.4.3 Pocit strach………. 52
3.4.4.4 Pocit odporu……… 54
3.4.4.5 Pocit lhostejnosti………. 56
3.4.5 Vyhodnocení p edpoklad ………. 58
4 ZÁV R……….. 60
5 NÁVRH DOPORU ENÍ……… 61
6 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJ ……… 62
7 SEZNAM P ÍLOH……….. 63
1 ÚVOD
Životní perspektivy postiženého jedince závisejí z ásti na n m samém, na jeho osobní historii a na zp sobu, jakým p ekonává daná postižení. Zárove však závisí na spole nosti, na celkovém klimatu tolerance a ochoty p ijímat jinakost a odlišnost. Systém pé e o postižené, který je zam en pouze na stránku pe ující a ochra ující, je zárove omezující a odsuzuje postižené k trpné roli t ch, kte í žijí v závislosti na ostatních. Na druhé stran rodící se tendence oce ovat ostatní leny spole nosti pouze podle výkonu a p ínosu, který mohou poskytnout (chápáno ekonomicky – osobnostní kvality a hodnoty se takto dají t žko vyjád it), nese sebou riziko ješt v tšího zatla ení postižených do druho adého postavení. Schopnost p ijímat druhého lov ka takového, jaký je, prokazuje úrove vysp losti jedince i spole nosti.
Pé e o postižené by m la být taková, aby jim umožnila optimální rozvoj a uplatn ní bez ohledu na postižení, aby se konec konc postižení stalo pouze jednou z charakteristik jedince a to možná ne tou nejd ležit jší (Vágnerová, Hadj-Mousová, Štech, 2001, s.224, 225).
Ur ité skupiny osob se zdravotním postižením byly dlouhodob segregovány a sou asná spole nost není dostate n p ipravena na jejich op tovné za len ní, na soužití s nimi. V tšina lidí vnímá lov ka s postižením jako objekt pé e. asto si neuv domujeme, že ne vždy je t mto lidem poskytován takový typ pé e i podpory, jakou pot ebují, a zda o tuto pé i stojí.
Mnoho z nich touží žít pokud možno „normální“ život, mít partnera, p átele, zam stnání, chodit do spole nosti, na sportovní, kulturní akce a podobn . Naráží však na r zné problémy jako jsou doprava, nedostatek bezbariérových p ístup , bezbariérového a chrán ného bydlení, málo vhodných pracovních p íležitostí, nedostatek chrán ných míst a dílen. Setkávají se s malou vst ícností p i jednání na ú adech, asto mají malé možnosti získat pot ebné informace o poskytovaných službách. V neposlední ad se potýkají s p edsudky a stigmatizací ze strany ostatní spole nosti.
Cílem teoretické ásti této práce je objasnit faktory, které ovliv ují p ístup spole nosti k osobám s r zným zdravotním postižením. Seznámit se s vývojem postoj spole nosti k t mto lidem v pr b hu historie, vývojem pé e o tyto osoby, se sou asným stavem poskytovaných služeb v rámci státního i neziskového sektoru. V neposlední ad seznámit se s právními úpravami, které by m li zabezpe it práva lidem s handicapem.
Cílem praktické ásti je prost ednictvím dotazníkové metody na vybraném vzorku, analyzovat postoje spole nosti k jedinc m s jednotlivým zdravotním postižením. Oblast zkoumání je sm ována na názory dotazovaných na míru závažnosti jednotlivých zdravotních postižení a
tomu odpovídající pé i. Dále na oblast vztahu k jedinc m s postižením a oblast pocit , které u dotazovaných lidé s postižením vyvolávají.
Výsledky pr zkumu budou využity jednak v projektu „2. Komunitní plán pé e m sta Litom ic pro období let 2007 – 2009“ pracovní skupinou pro zdravotn postižené, dále projektovým týmem neziskové organizace, ve které pracuji a p i jednáních a prezentaci
innosti naší organizace na ve ejností.
2 TEORETICKÁ ÁST
2.1 Faktory ovliv ující postoj k osobám s postižením
Od po átku vývoje lidské spole nosti jsou sou ástí spole nosti i osoby, které se od v tšiny odlišují bu vzhledem, t lesnou nebo smyslovou vadou, duševní chorobou i jinak. Názory na to, co je normální a co se již vymyká norm , je abnormální i patologické, jsou r zné. Dle statistického pojetí normality je normální to, co je asté, b žné, pr m rné. Podle zdravotního hlediska je normální to, co je zdravé. Funk ní pojetí íká, že je normální to, co odpovídá individualit každého jedince a dle sociokulturního pojetí je normální to, co je v dané spole nosti a kultu e b žné. Postoj k jedinc m s postižením se v pr b hu vývoje m nil a byl ovliv ován r znými faktory.
Abychom pochopili, jak se vytvá el postoj spole nosti k jejím postiženým len m, je nutno vzít v úvahu n které obecné vlastnosti psychiky lov ka a jeho vztahu k ostatním lidem.
Víme, že se osobnost lov ka utvá í v kontaktu a pod vlivem ostatních len jeho sociální skupiny. Spole nost na každé úrovni svého vývoje utvá í ur itá pravidla soužití, hodnoty a normy, které se stávají sou ástí spole enského v domí i individuálních psychických vlastností jedince v pr b hu socializace (Vágnerová, Hadj-Mousová, Štech, 2001, s.7).
2.1.1 Socio – kulturní a filosoficko – náboženské faktory
Hodnoty a normy každé spole nosti vznikají v rámci ur ité kultury a jsou podmín ny historicky, to znamená úrovní vývoje celé lidské spole nosti a konkrétními podmínkami života dané sociální skupiny. Kultura ur uje, co je danou spole ností považováno za žádoucí i nežádoucí, ovliv uje posuzování jednotlivých jev . Vlivem socializace se kultura stává sou ástí individuální psychiky jednotlivce, zárove jedince ochra uje p ed neznámým, nebezpe ným sv tem mimo vlastní skupinu, protože mu zabezpe uje p ežití, bezpe í a ochranu. Podmínkou je pod ízení lov ka normám spole nosti, ve které žije.
Lidské kultury se vyzna ují neoby ejnou mnohotvárností. Hodnoty a normy jednotlivých kultur jsou velmi rozmanité a asto se od sebe zásadn liší. Každá kultura má své jedine né vzorce chování, které se lidem z jiného kulturního prost edí zdají podivné. Malá spole enství bývají v tšinou kulturn uniformní. Velké spole enství mívají adu rozli ných subkultur.
sociokulturními regulativy, to znamená vše co reguluje soužití (normy, hodnoty, tradice, pravidla chování). Dále idejemi symbolickými (svoboda, právo, náboženství, demokracie,...) a kognitivními (v da,..) a sociálními institucemi, což je ustálený zp sob chování, který daná spole nost považuje za vhodný a správný. Sociálními institucemi je nap íklad rodina, vzd lávací systém.
Každá spole nost v rámci kultury vyvá í ur itý ideál, který odpovídá jejím pot ebám a náboženským, ideovým a filozofickým základ m. Spole enský tlak na konformitu se vztahuje i na vnímání a p ijímání jednotlivých len spole nosti. Jedinci, kte í se n jakým zp sobem odlišují, a chováním, fyzickým vzhledem i jinak jsou v tšinou vnímáni jako cizí, ohrožující nebo nebezpe ní. I u zví at m žeme pozorovat odmítání jedinc téhož druhu, kte í nevykazují fyzické znaky druhu – nejsou rozpoznáni jako p íslušníci druhu (nap . albíni).
Vztah k lidem, kte í se odlišují od ostatních, je v ur itém smyslu založen už ve zp sobu vývoje osobnosti lov ka – p edevším v sociální podmín nosti osobnosti. Závislost jedince na sociálním prost edí je zvláš výrazná na primitivních úrovních vývoje spole nosti. ím nižší úrove , tím více je lov k závislý na své skupin a identifikuje sám sebe p edevším jako p íslušníka rodiny, kmene nebo národa. Nejvyšším trestem v primitivních spole nostech je vyhnání z kmene, což má zpravidla za následek smrt (Vágnerová, Hadj-Mousová, Štech, 2001).
Spole nost i jedinec pot ebuje vysv tlení pro vznik onemocn ní nebo narození postiženého jedince. V prvobytn pospolné spole nosti vznikalo v souvislosti s náboženstvím magické myšlení a onemocn ní byla zd vod ována posedlostí zlým duchem a lé ba, i ochrana spo ívala v magických ochranných symbolech. S démonizací n kterých onemocn ní se m žeme setkat ve st edov ku, kdy velký vliv na myšlení lidí m la církev. Šílenství bylo považováno za projev vt lení a posedlosti ábly. Duševn nemocní byli postaveni mimo rámec tehdejšího léka ství, nebyli pokládáni za nemocné, ale za posedlé a nepot ebovali proto ádnou léka skou pé i. Posedlost zlými duchy se dala ovlivnit pouze exorcizmem. Pod vlivem církevní inkvizice byli postižení jedinci ozna ováni nikoli za tvory boží, ale za zplozence ábla a jako takoví i upalováni (nap . v severských státech), i jinak fyzicky likvidováni.
Vlivem náboženských p edstav, u nás p edevším k es anských, je chápáno postižení, i nemoc i jako boží v le – bu jako boží zkouška nebo trest. Rozší ení k es anství s sebou p ineslo i ur itým zp sobem organizovanou pé i o postižené a staré lidi. Pé e o trpící p edstavuje jedno z poslání církve.
2.1.2 Ekonomické faktory
Ekonomická situace spole nosti má významný vliv na postoj jedinc s postižením.
Spole nost, která jen s obtížemi zajiš uje své materiální p ežití, si m že t žko dovolit živit jedince, kte í nemohou p inést skupin užitek a naopak ji zat žují pé í. Kvalita lena skupiny je m ena jeho možným p ínosem pro skupinu. Jedná se zde o rozhodování mezi prosp chem jednotlivce a skupiny.
2.1.2 P edsudky
P estože v sou asné dob jsou známy p í iny v tšiny onemocn ní, setkáváme se ve vztahu k lidem s postižením s p edsudky, generalizací a stigmatizací.
Postoje se vždy vytvá ejí jako výraz snahy o subjektivn jasn jší a jednodušší orientaci ve sv t . Mají svou racionální i emotivní složku a projevují se v chování. Rozumová složka zahrnuje znalosti a informace, které lov k o problému má. Citová složka vyjad uje jakési základní hodnotící kritérium, odmítání i p ijetí, které nabývá na významu zejména tehdy, když lidé o daném problému mnoho nev dí.
Tak je tomu i v p ípad postoj k postiženým lidem. Tato problematika byla po dlouhou dobu tabuizována. Laik m bylo sice jasné, že postižení jedinci existují, ale pokud se s nimi nesetkali v rodin i v nejbližším okolí, o jejich problémech, možnostech a omezeních prakticky nic nev d li (Vágnerová, 2000, s.98, 99).
Emocionální postoj k lidem s postižením bývá asto ambivalentní. Postižení lidé vzbuzují soucit, ale také odpor. Zde hraje velkou roli neinformovanost - postižení, které je málo asté vyvolává více strachu než b žné, známé onemocn ní. Kognitivní složka postoje k nemocným a postiženým je u laik v tšinou velmi slabá, chybí jim dostatek adekvátních informací. O tyto informace laická ve ejnost b žn zájem neprojevuje. P edsudek slouží jako laické diagnostické kritérium, podle n hož bývají postižení diagnostikováni.
P edsudek je fixovaný, p edem zformovaný postoj k n jakému objektu projevující se bez ohledu na individualitu nebo povahu tohoto objektu. lov k, který má p edsudky nezvažuje p i posuzování druhých žádná alternativní vysv tlení. Výsledek jeho interpersonálního hodnocení je dop edu ur en n jakou libovolnou vlastností toho druhého (Hayesová, 2003,s.121).
P edsudek je charakteristický rigiditou, iracionalitou a obtížnou ovlivnitelností novými
zkušenostmi, protože nevyplývá z pochopení ur itého jevu, lov k p ejímá jeho interpretaci v p edem dané a ješt zjednodušené form . P edsudek je sice nep esným, emo n zkresleným a nesprávným hodnocením situace, ale pro laika je výhodný: nemusí se namáhat uvažováním o v cech, které dob e nezná.
lov k má vrozenou dispozici reagovat na to, co se n jakým zp sobem liší od normy, jako na n co negativního, ohrožujícího. Odlišnost vyvolává strach a tendenci odstranit i alespo izolovat ji. Podobné chování lze pozorovat i u zví at (Vágnerová, 2000, s.99).
Typickým projevem p edsudk v i lidem s postižením je tendence ke generalizaci, sklon vid t je všechny stejn , bez ohledu na jejich individuální zvláštnosti.
2.1.4 Stigmatizace
Trvalé postižení i chronické onemocn ní m že být sociáln psychologicky hodnoceno jako stigma. Stigmatizovaná onemocn ní jsou takové odchylky, které mají nežádoucí nápadnosti v sociálních projevech (zevn jšek, komunikace apod.), které vyvolávají odpor a bývají asto spojeny s p edstavou, že je jedinec i p edkové n jakým zp sobem zavinili, nap . konzumací alkoholu i neukázn ným sexuálním chováním. V p ípad stigmatizovaných onemocn ní nejde jen o faktické omezení psychických i somatických funkcí, ale o zp sob, jakým jsou tito jedinci vnímáni, hodnoceni a na základ toho akceptováni i spíše neakceptováni. Stigma není skute nou vlastností lov ka, ale je mu p isouzeno v rámci postoj , typických pro danou spole nost. Stigmatizace defektu m ní roli takového jedince a do ur ité míry i jeho identitu (Vágnerová, Hadj-Mousová, Štech, 2001, s.19, 20).
lov k s postižením získává specifickou sociální roli a s ní spojený status. Stigmatizace se projevuje asymetrií vztahu zdravých k postiženým. Jedinec s postižením není považován za rovnocenného partnera, je s nim komunikováno odlišným zp sobem, jsou zde tendence k jeho manipulaci a protektorskému p ístupu, je akceptován jako objekt pé e. Toto postavení mu p ináší ur itá privilegia, ale i znevýhodn ní.
Stigmatizace zahrnuje i o ekávané chování a možnosti jedince s postižením, toto o ekávání m že ovlivnit jeho chování. Záleží na typu postižení, zachovaných schopnostech, dosažené vývojové úrovni, zkušenostech a dalších faktorech.
Lidé s postižením si ke zdravým také vytvá ejí ur ité postojové stereotypy. O ekávají spíše vyhýbavý postoj, bývají podezíraví, cítí se uk ivd ní a toto negativn ovliv uje interpretaci projev na obou stranách. Lidé, kte í získali postižení v pozd jším v ku, nemívají v tšinou
tak negativní p edstavy o postojích zdravé spole nosti. Zvlášt , pokud si uchovali kontakty na lidi bez postižení a mají pocit symetrie ve vzájemných vztazích.
Stigmatizace a negativní postoj je k jednotlivým postižením odlišný. Stigmatizující jsou p edevším ty defekty, které se projevují v sociálním kontaktu. Jednak zm n ný zevn jšek, kdy upoutávají deformace, chyb ní kon etiny, mimovolné neovladatelné pohyby, mimika, i upoutání lov ka na l žko nebo vozík. Dalšími faktory je verbální a neverbální komunikace, úrove myšlení, získané znalosti. Velkou roli hraje, zda jde o postižení vrozené i získané.
Dosp lý lov k, který v d sledku úrazu i onemocn ní získal t lesné i smyslové postižení a poda ilo se mu zachovat si stávající sociální vazby, má jiné vztahy s okolím, než jedinec, který od narození získává n ím odlišné zkušenosti než jeho vrstevníci bez postižení.
2.2 Vztah spole nosti k jedinc m s postižením
Spole enský tlak na konformitu, na p izp sobení se tomu, co je v dané spole nosti b žné, se samoz ejm vztahuje i na vnímání a p ijímání jednotlivých len spole nosti. Ti, kte í nejsou jako všichni ostatní, kte í se odlišují a to nejen v chování, ale i svým fyzickým vzhledem i jinými charakteristikami, jsou zpravidla vnímání jako cizí, ohrožující nebo nebezpe ní (Štech, Vágnerová, Hadjn-Mousová, 1997, s. 6).
2.2.1 Vztah k jedinc m se zrakovým postižením
Postižení zraku i ve své nejzávažn jší variant (nevidomosti) je spole ensky nejmén odmítaným postižením.
V minulosti byli slepým lidem p i ítány mimo ádné schopnosti jako vynikající hudební sluch, nebo schopnost vid t budoucnost. I dnešní spole nost p ipouští, že nevidomost je vyvážena schopnostmi, které nejsou tak b žné. Ve vztahu k nevidomým p evažuje soucit i obdiv nad schopnostmi, kterými kompenzují své postižení. Tendence k vysmívání a opovrhování je pom rn vzácná.
O i jsou ze sociálního hlediska významnou sou ástí t lového schématu a pokud je o ní vada spojena s výraznou nápadností, m že tato skute nost negativn ovlivnit sociální akceptaci.
Negativn také p sobí r zné automatismy a nedostate ná kontrola vlastních projev u t žce zrakov postižených. Veškeré nápadnosti chování zvyšují riziko generalizovan negativního hodnocení zrakov postižených (Vágnerová, 2003).
2.2.2 Vztah k jedinc m se sluchovým postižením
Sluchové postižení je handicap spole ensky stigmatizující. D vodem jsou odlišnosti v komunikaci a komunika ní bariéry. Sluchov postiženému jeho vada omezuje možnost porozum t d ní ve spole nosti, která užívá orální komunikaci. M že být dezorientován a jeho reakce nep im ené. Pro slyšícího je tém nemožné domluvit se s neslyšícím, který používá znakovou e . Problematická je i komunikace pokud neslyšící užívá orální e . Tato komunikace je pro ob strany velmi náro ná. Verbální projev neslyšících vykazuje ur ité odlišnosti (v intonaci, ve v tné skladb ) a m že se jevit jako primitivní i nesmyslný.
Odezírání je pro neslyšícího velmi náro ná innost a i zde m že dojít k nep esnostem p i interpretaci mluveného slova. P i komunikaci s neslyšícím je nutné komunika ního partnera neustále soust ed n sledovat, aby nedošlo ke ztrát souvislostí, což je náro né a bývá n kterým lidem nep íjemné. Nep íjemn m že p sobit i zp sob, jakým na sebe neslyšící upozor ují. Dotýkání má ve spole nosti neslyšících jiný význam. Neslyšící nemá jinou možnost upoutat pozornost, pokud se na n j lov k nedívá, než se ho dotknout.
Z d vod komunika ních bariér jsou neslyšící asto hodnoceni jako lidé s nižší inteligencí a omezenými schopnostmi. Postoj slyšících bývá podce ující až odmítavý a m že u sluchov postižených vyvolávat pocity nejistoty a sklon k izolaci.
Jazyková bariéra spojená s nep íjemnou sociální zkušeností vede asto k tomu, že lidé se sluchovým postižením se od slyšících izolují a zaujímají obranný i podezíravý postoj. asto vytvá í úzké komunity, které mají charakter minority (Vágnerová, 2003).
2.2.3 Vztah k jedinc m s vadami e i
Problémy s komunikací mají také lidé s postižením e i. Toto postižení bývá také sociáln stigmatizováno. D vodem je nápadnost projevu, neznalost podstaty poruch ze strany laické ve ejnosti a tendence generalizovat. Tito jedinci jsou pak hodnoceni jako celkov neschopní, s nižší inteligencí. Rozhovor s lov kem s poruchou e i vyvolává nap tí a nep íjemné pocity u komunika ních partner (Vágnerová, 2003).
2.2.4 Vztah jedinc s mentální retardací
Mentální retardace bývá majoritní spole ností asto chápána jako stigmatizující postižení.
Stejn jako v p ípad duševn nemocných je hlavním problémem obtížnost dorozum ní a omezen jší možnost odhadnout reakce takových lidí, které nebývají vždy standardní. Sociální stigmatizace bývá p ímo úm rná nápadnostem vzhledu i chování postižených, resp. mí e jejich odlišnosti od o ekávaného standardu (Vágnerová, 2003,s.42,43).
Sociální status lidí s mentálním postižením bývá velmi nízký. Ke generalizovan negativnímu hodnocení lidí s mentálním postižením p ispívá jejich zvýšená závislost na okolí, nep im ené, nestandardní reakce a p edevším problémy v komunikaci. Omezený rozvoj komunika ních kompetencí se projevuje jednak potížemi v porozum ní, tak neschopností adekvátního verbálního vyjád ení. Komunikace zdravých lidí s lidmi s mentálním postižením je mén empatická, schémati t jší, protektivn jší a v tšinou trvá kratší dobu.
Lidé s mentálním postižením v sociálních vztazích v tšinou preferují stereotyp. Dávají p ednost kontaktu se známými lidmi, kte í se chovají obvyklým, pro n srozumitelným zp sobem. M žeme se setkat i s tím, že se chovají ke všem lidem stejn , bez ohledu na jejich sociální roli. Jedinci s mentálním postižením mohou být v oblasti socializace handicapováni nejen primárním defektem, ale i nedostatkem zkušeností. Mohou být snadno manipulování, zanedbáváni, týráni i jinak zneužíváni (Vágnerová, 2003).
2.2.5 Vztah k jedinc m s t lesným postižením
Sociálním znevýhodn ním je i t lesné postižení, které se projevuje viditelnou deformací zevn jšku nebo nápaditostí pohybových projev . Negativní sociální význam m že být v tší než funk ní handicap. Spole nost má k lidem s t lesným postižením obvykle nižší o ekávání, jsou ast ji podce ováni, ale jejich projevy jsou ve v tší mí e tolerovány. Závažné postižení hybnosti vede asto ke generalizovanému negativnímu hodnocení veškerých kompetencí jedince, p estože tomu tak není.
Vágnerová cituje dr.Vendulu Neumanovou, postiženou kvadruparetickou formou DMO, spojenou s dyskinézami: My spastici jsme n kde úpln jinde než vozí ká i poúrazoví. Možná jsme na tom ješt o n co h ... pro laickou ve ejnost jde ješt o vzhled. Když je holka hezká, bude hezká i po autonehod na vozíku. Ale hezkého spastika jsem ješt nevid la. To jak vypadáme, vyvolává u jisté ásti ve ejnosti p edstavu, že jsme i blbí. Možná to bude znít komicky, ale tohle byl jeden z d vod , pro jsem si vybojovala doktorát. P ed ur itým
druhem lidí se dávám zásadn titulovat „paní doktorko“. Je to pro n šok. A je to moje zbra (Vágnerová, 2003, s.93).
T lesné postižení je i estetickým handicapem a ošklivost se stává p í inou generalizovaného hodnocení osobnosti. T lesné nedostatky jsou neopodstatn n spojovány s negativními vlastnostmi.
Hayesová uvádí výsledky studií, kdy respondenti m li hodnotit závažnost p e inu dít te, ur it p ísnost trestu a pravd podobnost opakování p e inu v budoucnosti. P estupek p itažlivého dít te považovali za mén závažný než stejný p estupek neatraktivního dít te. Také navrhovaný trest byl menší. Podobná studie ukázala, že respondenti, kte í m li navrhnout trest pachateli loupeže, byli pro p ísn jší tresty, když byl p iložen obrázek nep itažlivé osoby (Hayesová, 2003).
Estetickým handicapem je i nápadn malý vzr st. V minulosti pro lidi postižené achondroplazií byla dostupná jen role šaška. Ale i nyní se musí vyrovnávat s problémy spojenými se svou odlišností a negativními reakcemi zdravé populace.
Komunikace zdravých s lidmi s t lesným postižením má svá specifika. Nápadnost zevn jšku ovliv uje o ekávání komunika ního partnera. Mimické a pantomimické projevy nemusí mít standardní význam a mohou být p í inou zkreslení celkového hodnocení, protože t mto projev m komunika ní partner nerozumí. Nesymetrické je i vzájemné postavení komunika ních partner – stojícího lov ka a sedícího na vozíku nebo ležícího. Stojící lov k symbolicky zaujímají nad azené postavení.
Obdobn jako je deformovaný vztah zdravých k lidem s t lesným postiženým, m že být vlivem negativních zkušeností zm n n postoj i obrácen .
2.2.6 N která vybraná onemocn ní jako stigma
Specifický sociální význam mohou mít i n která neurologická onemocn ní, i p esto, že na takto postižených lidech není b žn nic nápadného. K takovým onemocn ním pat í nap . epilepsie, kde pozornost upoutávají záchvaty. V minulosti lidé neznali p í iny a proto si je vysv tlovali r znými zp soby. Bu byla epilepsie považována za posedlost áblem, nebo za svatou nemoc. P edpokládá se, že n kte í lidé považováni v minulosti za proroky mohly trp t epilepsií. Až do roku 1869 nebyl znám žádný efektivní lé ebný prost edek. Bez lé by se nemoc zhoršovala, záchvaty byly ast jší a delší. V d sledku velké zát že centrální nervové soustavy se m nily i psychické funkce. Epilepsie byla provázena velmi nápadnými projevy a
postupn vedla k úpadku osobnosti, obhroublosti, bezohlednosti a nakonec k demenci. Lé ená epilepsie v dnešní dob nemá takový pr b h a nevede k devastaci osobnosti nemocného, ale i tak je stigmatizujícím onemocn ním, asto vyvolává odmítavé reakce, ned v ru, odpor. Takto nemocní lidé mají i omezen výb r povolání a aktivit (Vágnerová, 2002).
AIDS se vyno il zdánliv odnikud a v pr b hu dvou desetiletí se stal celosv tovou hrozbou.
Charakteristické pro AIDS je to, že se p enáší t lními tekutinami, to znamená pohlavním stykem nebo p ímo krví p i krevní transfuzi nebo sdílením jehly u drogov závislých. Poprvé se o n m za alo hovo it na podzim roku 1981, kdy se masov vyskytl mezi homosexuály.
Mnozí lidé zaujatí proti homosexualit , zvlášt lenové náboženských organizací, vid li v tomto onemocn ní trest, který B h seslal na zvrhlíky. Zpo átku se zdálo, že se AIDS vyskytuje tém výlu n ve velkých amerických m stech s vysokým procentem homosexuál a byl ozna ován za mor homosexuál . Skute nost, že se nemoc projevovala zpo átku p evážn v homosexuální komunit , vedla k oživení homofóbie. D kazy o heterosexuálním p enosu AIDS p išly ze st ední Afriky, kde nem l žádnou vazbu na mužskou homosexualitu.
V o ích sd lovacích prost edk se brzy stal „no ní m rou heterosexuál “. AIDS vyvolává takový d s, že se stává stigmatizující sám o sob . Jsou známy p ípady, kdy lidé nakažení virem HIV ztratili práci v d sledku z obav z p enosu choroby.
V tšina nemocí vede k projev m soucitu. V n kterých p ípadech se ale nemocní setkávají s odmítnutím ze strany zdravé populace, která jejich chorobu považuje zvláš nakažlivou nebo za znamení hanby. Ve st edov ku to platilo o malomocných, byli spole ností vyhán ni a museli se zdržovat ve zvláštních koloniích. V tšinou lidí byli považováni za h íšníky a jejich chorobu za trest Boží. AIDS vyvolává v dnešní dob podobnou stigmatizaci, i když v mén extrémní form . P itom riziko nákazy je v b žném kontaktu minimální.
Jsou onemocn ní spojená s drogami, prostitucí i homosexualitou, jako nap íklad žloutenka, ale nejsou tak stigmatizující. V médiích jim není v nována taková pozornost jako viru HIV i když k p enosu dochází obdobným zp sobem a p edstavují obdobné nebezpe í (Giddens, 1999).
2.3 Vývoj vztahu k jedinc m s postižením v pr b hu historie
Vztah spole nosti k t lesn a zdravotn postiženým jedinc m se vyvíjel soub žn s rozvojem spole enského bytí a v domí. Byl závislý na struktu e spole nosti v ur ité územní oblasti a v ur ité etap vývoje spole enských výrobních vztah , na stupni myšlení, na stavu morálky a normách spole enského života. V jednotlivých obdobích a v jednotlivých zemích byl velmi rozdílný i podle p vodu postižených jedinc . Názor na postavení postižených jedinc ve spole nosti a na vztah spole nosti k nim se vyvíjel a m nil s vývojem spole enského myšlení, ale i s politikou vládnoucí vrstvy. Z tohoto hlediska je možno sledovat a ur it ve vývoji lidské spole nosti n kolik charakteristických stádií, která probíhala a stále probíhají soub žn v r zných zemích a oblastech v závislosti na stupni hospodá ského, kulturního a mravního vývoje v daném regionu (Kábele, Kollárová, Ko í, Kracík 1993 s.16).
Musíme si také uv domit, že v minulosti byla odlišná skladba jedinc s postižením.
Vzhledem k astým vále ným konflikt m bylo vyšší procento lidí s t lesným a smyslovým postižením v d sledku zran ní, ale i nevhodné výživy a špatných životních podmínek. Díky obrovskému vývoji v medicín a pokroku v pé i o nemocné, mohou žít i jedinci s takovým postižením, které bylo v minulosti neslu itelné se životem.
2.3.1 Stádium represivní
Zahrnuje p edevším dobu prav kou. Na chování k lidem s postižením v tomto období m žeme usuzovat na základ pozorování p írodních kmen a archeologických výzkum , které ukazují, že byli i postižení jedinci, kte í m li privilegované postavení. Tento vztah ovliv uje vždy více faktor . V ekonomicky slabých spole enstvích bylo považováno za dobré, to co posilovalo životaschopnost skupiny a za zlé, to co ohrožovalo nebo oslabovalo skupinu. Jedinc , kte í snižovali životaschopnost skupiny, se skupina zbavovali bu p ímo, nebo vylou ením i opušt ním.
S tímto p ístupem se setkáváme i u n kterých starov kých národ . Postižené dít bylo usmrcováno zpravidla hned po narození. V Lykurgových zákonech (4.stol.p ed n.l.) se uvádí, že otec rodiny má právo ihned zabít narozené defektní dít . Ve vojensky orientované Spart bylo novorozen , které rodina uznala jako slabé nebo vadné, odloženo v poho í Taygetos.
V Athénách m l otec také právo po porodu dít usmrtit nebo odložit.
V otroká ské spole nosti nebylo dovoleno zabíjet postižené d ti otrok , protože
p edstavovaly ur itý majetek. Ve st edov ku, v období feudalismu se ješt objevovaly p ípady fyzické likvidace t lesn postižených jedinc .
N které ko ovné národy p i opoušt ní svých sídliš postižené a slabé jedince neusmrcovaly, ale ponechávaly je na bývalých sídlištích, n kdy i s ur itou zásobou potravin (Kábele, Kollárová, Ko í, Kracík ,1993).
Na p elomu 19. a 20. století se rozší ila eugenika zabývající se možnostmi zdokonalení lidského rodu. Eugenikové zastávali názor, že vedle zdravých a plnohodnotných jedinc existují také mén cenní jedinci, který vývoj lidské spole nosti brzdí. Navrhovali, aby byl vydán zákon umož ující odstranit z vývoje lidského rodu ty, kte í jsou biologicky závadní a trpí vrozeným a d di ným sklonem k asociálnímu životu. Takto závadní jedinci by m li být sterilizováni, aby se odstranila vada a jádro z stalo zdravé. S takovýmto p ístupem jsme se mohli setkat i v nedávné dob , kdy v rámci zachování istoty rasy v pr b hu 2.sv tové války byly vyhlazováni p íslušníci ur itých národ (Židé, Romové), ale i lidé s postižením.
2.3.2 Stádium charitativní pé e
Ve st edov ku byl po et lidí s t lesným a zdravotním postižením pom rn vysoký i díky následk m válek, nedosta ující výživy a zdravotnické pé e.
Nástup monoteistických náboženství a jejich filozofie má vliv i na vztah spole nosti k postiženým jedinc m. K es anství a n která další náboženství hlásají lásku k bližnímu a povinnost mu pomáhat. Vznikají první útulky, ve kterých jsou postiženým jedinc m poskytovány alespo nejnutn jší životní prost edky. Pé i pot ebným poskytovali duchovní, ádoví brat i a jeptišky. V n kterých útulcích a za ízeních se postupn za alo i s výchovou postižených jedinc . Charitativní p ístup spole nosti k postiženým znamená zásadní zm nu.
Charitativní instituce a s nimi spojené humanitní v domí zakotvily v západní civilizaci.
2.3.3 Stádium humanitní pé e
Renesan ní humanismus je charakterizován po átky v deckého vývoje medicíny a zm nou pohledu na lov ka. Objevují se i pravidla a p edpisy pro zacházení s duševn chorými, ale i Lod blázn , na jejichž palubách putovali pomatení a šílení lidé od m sta k m stu.
pokrokové názory na vzd lávání m l i Jan Amos Komenský. Proklamoval požadavek všeobecného a všestranného vzd lávání pro všechny lidi, bez rozdílu p vodu, pohlaví a stavu.
Vzd láváním osob s postižením se zabývá v Pandemii ve druhé kapitole. Snažil se uplat ovat a aplikovat obecné pedagogické principy na specifické podmínky práce s jedinci s postižením.
Jeho myšlenky moli být realizovány až po velmi dlouhém asovém období, protože spole enská situace v naších zemích v 17. století až do poloviny 19.století nebyla p íliš naklon na humanitárn zam eným snahám o všestrannou a odbornou pé i o postižené osoby.
Pod vlivem myšlenek Komenského a dalších humanist se za aly objevovat snahy o vzd lávání t lesn a smyslov postižené mládeže v ústavech a za ízeních. O postižené d ti z feudálních rodin se starali soukromí u itelé a vychovatelé. Vznikají první soukromé ústavy a ústavy pro lidi s jedním typem postižení.
2.3.4 Stádium rehabilita ní a preventivní pé e
S mohutným rozvojem a specializací v tšiny v dních disciplín se za íná specializovat i pé e o lidi s postižením, p edevším v návaznosti na jednotlivé medicínské obory. I u nás vznikají první ústavy pro lidi s jednotlivými typy postižení (1776 – ústav pro hluchon mé, 1807 – ústav pro slepé, 1886 – ústav pro t lesn postižené, 1896 – ústav pro slabomyslné). Spolu se zájmem o lé bu a výchovu se objevují i snahy o ešení právní problematiky postižených. Za pozornost stojí moravský zemský zákon . 33 z 18.2.1890, který íká, že hluchon mé a slepé d ti se mají ú astnit vyu ování s „plnosmyslnými“ žáky v dané obecné škole v rozsahu nejmén 4 hodiny týdn .
Na p elomu 19. a 20.století za íná být uznávána speciální pedagogika jako teoretická disciplína. Zjiš ováním, t íd ním, diagnostikou r zných vad, jejich p í inami, profilací a terapií se zabýval ve svém díle „Pädagogische Pathologie“ Ludvik Adolf Strümpel.
Pojem lé ebná pedagogika zavedli v roce 1911 Dannemann, Schober a Schulze. Z názvu je patrný prvotní medicínský p ístup k postiženým a pojetí výchovného p sobení jako p ínosu pro celkové ozdravení.
Pro rozvoj teorie výchovy a vzd lávání lidí s postižením byl d ležitým obdobím po átek 20.století a vyhlášení tzv. „století dít te“. V letech 1909 -1913 se uskute nily t i eské sjezdy pro pé i o slabomyslné a školství pomocné.
Významnou osobností tohoto období je profesor František áda, p edstavitel pedologického
sm ru, psycholog a reformní organizátor. Objas oval význam pedologické teorie jako základny pro praktické aplikace v pé i o mládež. Zahrnovala teorii výchovy mládeže a hygienu mládeže jako její nedílnou složku. Východiskem byl d raz na myšlenku, že dít má nárok na vlastní právo, d tskou svéráznost a d tské hodnoty. Pot eba ešit závažné sociální problémy, k nimž pat ily i d ti a mládež „abnormní“, byla základem vzniku nové disciplíny – pedopatologie. Profesor áda usiloval, aby pedopatologie propojovala v dy o biologii i psychologii „abnormního“ dít te. Zd raz oval nutnost vývojového pohledu na postižené d ti a pot ebnost jejich vnit ního len ní.
V období první republiky dosáhla eská nápravná pedagogika nejv tšího rozvoje, a to ve všech díl ích zam eních podle skupin postižení.
Protiváhou pro medicínsky orientovanou pedopatologii m la být nápravná pedagogika. Tento termín u nás zavedl Jan Mauer. Nápravná pedagogika m la t i základní cíle:
1. pomáhat „abnormálním“ jedinc m k t lesnému uzdravení 2. podn covat jejich vývoj t lesným a duševním cvi ením 3. v rámci jejich možností je p ipravovat pro praktický život
V období první republiky dosáhla eská nápravná pedagogika nejv tšího rozvoje, a to ve všech díl ích zam eních podle skupin postižení. V letech 1922 – 1933 se konalo p t sjezd pro výzkum dít te, dochází k vybudování sít „pomocného školství“. Velkou zásluhu na vzniku speciálního školství m l Josef Zeman, který po roce 1919 p sobil na ministerstvu školství a národní osv ty. K nejv tšímu pokroku došlo v oblasti výchovy a vzd lávání
„zmrza ených“, tj. t lesn postižených. Byla obhájena nutnost z ízení škol p i nemocnicích a zavedena lé ebná t lesná výchova (Renotiérová,Ludíková a kolektiv, 2003).
Myšlenku rehabilita ní pé e v plném rozsahu a moderním pojetí uskute nil prof.
MUDr.Rudolf Jedli ka se spolupracovníky. Jedli kova koncepce p edstavuje souhrn veškeré pé e (lé ebné, výchovn vzd lávací, pracovní, sociální, psychologické, právní a ekonomické ) pot ebné k rehabilitaci a resocializaci t lesn a zdravotn postižených osob. Nešlo již o pouhé vzd lávání t lesn postižených, nýbrž o cílev domou a dlouhodobou p ípravu pro povolání a spole enské za len ní (Kábele, Kollárová, Ko í, Kracík, 1993).
Významnou osobností, která ovlivnila p ístup k lidem s postižením byl prof. MUDr.et PhDr.
Miloš Sovák. Ve svých dílech p ešel definitivn k termínu speciální pedagogika. Speciální školství ozna il jako „školství pro mládež vyžadující zvláštní pé e“. Základní rámec oboru, který Miloš Sovák vytvo il, je dodnes platným východiskem speciáln pedagogické teorie a
V minulosti se speciální pedagogika zam ovala p edevším na oblast speciálního vzd lávání a profesní p ípravy. V sou asném pojetí jsou oblastí zájmu speciální pedagogiky jedinci se speciálními pot ebami od narození až po stá í a snaha o jejich integraci do b žných školských i neškolských za ízení a do širší ve ejnosti. Je to výrazná zm na v p ístupu k lidem s postižením. V minulosti byly tendence o separaci jedinc s postižením, výchovu ve specializovaných za ízeních a ústavech sociální pé e. Vlivem p edsudk , neinformovanosti, nemožnosti kontaktu s lidmi s postižením a stigmatizace, má ást laické ve ejnosti velmi zkreslené p edstavy i pocit ohrožení ze strany lidí s ur itým postižením.
Sou asn s rehabilita ní pé í o t lesn a zdravotn postižené se rozvíjí preventivní pé e.
Vychází ze zásady, že je lepší vzniku defektu nebo nemoci p edcházet než ho nákladn a ne vždy úsp šn odstra ovat. Tato pé e je zam ena p edevším na jedince u nichž se vyskytují vrozené dispozice, vady nebo choroby, které se dále mohou p enášet na potomky a úzce souvisí s genetikou.
2.4 Vývoj pé e o jedince s postižením
Ústavní pé e o nemocné a handicapované se vyvíjela v úzkém sep tí s politickou a ekonomickou situací a kulturní úrovní dané doby. V prav ku se nesetkáváme s žádnou z forem institucionální pé e. Vznik onemocn ní je p isuzován nadp irozeným silám a mýtus posedlosti lov ka zlým duchem p etrvával až do pozdního st edov ku. Tento p ístup ke vzniku onemocn ní ovliv oval i zp sob lé by. Ta spo ívala na magických ochranných symbolech a exorcismu. Postupn se vyvíjí lidové lé itelství, využívající lé ivé byliny a pozd ji i látky živo išného p vodu. Šamani m li ve spole nosti privilegované postavení.
Z dostupných pramen lze usuzovat, že v období prvních civilizací byli lidé se zdravotními a osobnostními abnormitami nedílnou sou ástí spole nosti. Lé ba m la balneologický charakter a provád li ji kn ží. Dá se íci, že chrám v této dob p edstavoval i lé ebnou instituci.
Léka ství je v rukou kn žích i u národ tzv. starého Orientu a Žid .
Antická spole nost je t ídní, což se odráží i v pé i o nemocné a postižené. Odborné ošet ení náleží bohatým a svobodným ob an m, neodborné otrok m. Dle Krahujcové a kol. (2002) na duševn nemocné nahlíží Platon následujícím zp sobem: „Duševn cho í, kte í jsou zu iví a nevylé iteln nemocní, se mají zahubit, je tomu tak lépe jak pro n samotné, tak pro stát.
Klidní duševn postižení nemají být ponecháni sami sob a bez dozoru. Mají být sv eni p íbuzným, kte í jsou povinni je hlídat a opatrovat, v p ípad nedbalosti zaplatí p íbuzní
pokutu“. Musíme si uv domit, že choroba duše v tomto období má jiný význam, n ž jak jej my vnímáme nyní. Za osoby s chorou duší jsou považováni zlod ji, násilníci apod., a selžou-li všechny zp soby k jejich náprav – vylé ení, pak následuje usmrcení.
V ecku jsou nejstarší lé ebné ústavy ozna ované asklépia, která poskytovala lé bu balneologického charakteru st ední vrstv spole nosti. Chrámové lé ení spo ívalo v sugestivním p sobení na nemocné. Nemocný, který na chrámovou lé bu nereagoval, byl vykázán z chrámu jako prokletý a nevhodný pro tento typ lé ení. Úsp šní léka i za ali ve svých domech zakládat soukromé kliniky a v t chto tzv. iatreiích na krátkou dobu hospitalizovat nemocné a pe ovat o n spolu se svými pomocníky. Tato pé e byla v nována nejbohatším len m spole nosti. Pozd ji p ešla tato za ízení pod správu m stského státu.
Staro ecké léka ství vrcholí Hippokratovým pojetím p í in nemocí. Nehledá p í iny v nadp irozených silách, ale vnit ních a vn jších podmínkách života lov ka.
Zakládání zvláštních útulk pro handicapované jedince a d ti bez rodin se objevuje až s p íchodem k es anství. Až do novov ku je církev v této oblasti významn jší institucí než stát. V období ranného st edov ku vznikají p i k es anských klášterech nemocni ní za ízení- hospitaly, které poskytovaly azylovou a nemocni ní pé i. Ve st edov ku jsou také zakládány specializované xenodochiální místnosti.
P vodní xenodochium z prvního století k es anství byl útulek, forma pomoci, pohostinství, které klášter nebo chrám poskytoval pocestným, poutník m, žebrák m, starc m, sirotk m, vdovám a lidem pronásledovaným, ale také nemocným, choromyslným a blázn m.
Xenodochia se v ranném feudálním ádu vyvinula z prvotních diakonií, útulk první doby k es anství, která byla pokra ováním takových za ízení staro eckých a židovských, zvaných agapy. Vznikla pot eba profesionálních ošet ovatel . Tuto funkci vykonávali vlastní duchovní, ádoví brat i a jeptišky (Krahulcová a kol., 2002, s.75).
Etiologie duševních chorob je v této dob vykládána démonologicky. Duševn nemocní byli pokládáni za posedlé áblem a postaveni mimo rámec tehdejšího léka ství. Nebyli pokládáni za nemocné a tudíž nepot ebovali lé ebnou pé i.
Ve st edov ké Evrop vzniká pot eba internovat sociáln nep izp sobivé jedince a tak vznikají instituce ve ejných a všeobecných špitál . Blázen je lov k, který ztratil to ím se liší od zví at, což je rozum, a proto s ním mohlo být zacházeno jako se zví etem a mohl být držen v kleci.
V období renesance vzniká primitivní, ale sob sta ná instituce, zabezpe ující jakousi deten ní a izolující spole enskou funkci. Touto institucí byla Lo blázn . Norimberská kronika
dokládá, že blázni a šílenci bývali vyobcováni na Lodi blázn za m stské hradby. Mohutný rozvoj m st dává vzniknout samostatným objekt m pro lé bu a internaci - hospital m.
S p íchodem osvícenství vznikají v 17. století velké interna ní budovy. Blázni byli uv zn ni v kobkách v znic spolu s trestanci, nebo ve velkých sálech nemocnic spolu s nemocnými.
Špitály byly záležitost m š anstva a královské moci. Než internace nabyla lé ebného charakteru, sledovala jiné cíle – bránit žebrot a zahálce. Vyobcování bylo nahrazeno internací. Spole nost v této dob prezentuje postižení jako skandál a možnost jak se vyhnout skandálu je postiženého internovat. Internace znamená zapomn ní a tím p estává být ohrožena est rodiny. Osvícenství tvrdí, že šílenec nemocný není, blázen vydrží všechno a podle toho bylo s lidmi takto postiženými zacházeno.
Novov ká struktura sice p ejala charakter interna ních budov, ale na po átku 19.století ost e kritizuje polyfunk nost t chto za ízení. V tomto století dochází ke specializaci ústavních za ízení. Stát zakládá velké ústavy nového typu , které alternují církevním za ízením.
Konec 19. a po átek 20. století p ináší zm nu v ústavnictví. Ústavy sloužící k vylu ování lidí ze spole nosti se orientují na pot eby klient . Zejména v období I. eskoslovenské republiky je patrná snaha poskytnout jistý stupe výchovy a vzd lání prakticky všem osobám. Na pé i se podílí i dobro inné a humanitární spolky a nadace, které vlastnily a spravovali adu ústav a za ízení. Nap íklad katolická charita obhospoda ovala ve t icátých letech minulého století více než 170 ústav s 40 000 místy. Tato tradice však byla p erušena a bylo na ni navázáno až po roce 1989.
Ústavní pé e za íná být pojímána jako ochrana klient p ed nároky vn jšího sv ta. Dochází k tzv. skrytému vylu ování, panuje názor, že postiženým jedinc m nem že být nikde lépe, než ve spole nosti obdobn postižených.
V povále ném období byl vytvo en organiza ní systém ústavní pé e, který jednozna n stanovoval kritéria pro za azování jednotlivce do ústavu ur itého charakteru – zdravotního, sociálního i výchovného. V tomto období vystupuje do pop edí prvek segregace osob s postižením od ostatní populace, tak i jednotlivých typ postižení navzájem. Velká ást dnešních ústav byla založena v této dob .
Zm ny ve spole nosti po roce 1989 se odrazily i v ústavní pé i a pohledu na ni a na osoby s postižením v bec. Ústavy se otvírají okolní komunit . Problematika lidí s postižením se za íná dostávat do pov domí ve ejnosti. Vznikají nadace s cílem zlepšit kvalitu života osob s postižením a neústavní formy pé e, jejichž z izovateli jsou v tšinou neziskové organizace.
Sou asná spole nost je charakteristická hledáním alternativ. Státem organizovaná ústavní
pé e s profesionalizovaným i poloprofesionalizovaným personálem je dopl ována alternativními zp soby pé e ( Krahulcová a kol., 2002).
2.4.1 Pé e o osoby s mentálním postižením
Za po átek pé e o slabomyslné u nás m žeme považovat rok 1871, kdy byl v Praze Spolkem paní sv. Anny založen první ústav pro idioty. Jeho prvním editelem se stal Karel Slavoj Amerling. Amerling požadoval pro slabomyslné jen nejzákladn jší vzd lání, kladl d raz na názorné vyu ování, procvi ování zru nosti a vyu ování ru ním pracím. Obsah vyu ování byl zam en na získání základních informací z oblastí potravin, nákupu, ošacení, ochrany zdraví, hygieny. V ústavu byl zaveden pevný denní režim a každý den v týdnu m l specifický druh zam stnání.
Významnou osobností v pé i o slabomyslné je MUDr. Karel Herfort, který v roce 1902 nastoupil do funkce ústavního léka e v Ernestinu a téhož roku se stává editelem. Pod jeho vedením byla zavedena individualizace výchovy a vyu ování, velká pé e byla v nována odstra ování e ových vad, rozvoji motoriky, t lesné výchov a ru ním pracím. Zd raz oval nutnost spolupráce léka e s pedagogem a byl jediný, kdo v té dob seznamoval u itele pomocných škol s v deckými poznatky v pedopatologii.
Výchovu a vzd lání slabomyslných ovlivnil Josef Zeman, který po vyhlášení samostatné eské republiky p sobil na ministerstvu školství a národní osv ty a zasloužil se o zákon o pomocných školách z roku 1929.
Podle vyhlášky .182/1998 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpe ení, jsou ústavy sociální pé e ur eny pro ob any postižené mentálním postižením t žšího stupn a pro ob any postižené vedle mentálního postižení t žšího stupn též t lesnou nebo smyslovou vadou, kte í pot ebují ústavní pé i. Ob ané s mentálním postižením leh ího stupn mohou být do ústavu p ijati jen tehdy, jestliže nezbytn pot ebují ústavní pé i.
Sou astné sv tové trendy v pé i o lidi s postižením se odklán jí od institucioální pé e, poskytované ve velkých za ízením a hledají humanitárn jší formy pé e. Pat í k nim pé e v za ízeních rodinného typu, v chrán ných bytech, v integrovaném bydlení za pomoci osobních asistent (Renotiérová, Ludíková a kol., 2003).
2.4.2 Pé e o osoby se zrakovým postižením
D jiny pé e o osoby se zrakovým postižením sahají pom rn hluboko do minulosti. První zmínky o pomoci nevidomým jsou z roku 206 p .n.l. z íny. Vznikla zde nejstarší organizace nevidomých hudebník , kte í si vychovávali i dorost. V Japonsku se od roku 754 n.l. zabývali p ípravou nevidomých v oblasti masérství. Do Evropy se pé e o nevidomé rozší ila až s k es anstvím. Nevidomým se dostává základní pé e, ale ne odborné výchovy a vzd lání. Ke zm n dochází s nástupem humanismu a renesance. Rozvíjí se individuální výuka nevidomých p edevším v oblasti hudební.
Zakladatelem historicky prvního výchovn -vzd lávacího ústavu v Pa íži v roce 1784 byl Valentin Haüy. Vytvo il speciální reliéfní písmo – hladkou reliéfní latinku. Jako první v praxi dokázal, že nevidomé lze skupinov úsp šn vzd lávat.
Johann Wilhem Klein se stal zakladatelem výchovn -vzd lávacího ústavu pro nevidomé ve Vídni, autorem propichované reliéfní latinky a zastáncem povinné školní docházky pro nevidomé do 10 let do školy v míst bydlišt . V roce 1811 vychází ve Vídni první kniha pro nevidomé, která byla tišt na Kleinovou propichovanou latinkou.
Luis Braille byl nevidomým žákem Národního ústavu pro mladé slepce v Pa íži. V roce 1825 vytvo il šestibodové reliéfní písmo pro nevidomé. V roce 1834 vytvo il svou bodovou hudební notaci.
U nás byl první ústav pro nevidomé založen v roce 1807 v Praze na Hrad anech. Pé e o slabozraké má mladší historii. První škola pro slabozraké byla založena v roce 1908 v Mülhausenu.
Speciální školství pro žáky se zrakovým postižením má v naší republice dlouholetou tradici.
D ti se zrakovým postižením se v sou asné dob mohou vzd lávat ve speciálních školách, tak být integrováni do b žných škol (Renotiérová, Ludíková a kol., 2003).
2.4.3 Pé e o osoby s t lesným postižením
Po átky pé e o osoby s t lesným postižením m ly charitativní ráz. Podle dosud známých pramen byl prvním ústavním za ízením pro t lesn a zdravotn postiženou mládež a dosp lé u nás D m milosrdenství Vincentium v Praze, založený v roce 1889 spolkem sv. Vincenta.
V Liberci, kde ovlivnil pé i o t lesn postižené ortoped MUDr. J.Gottstein, je v roce 1909
založen Spolek pro pomoc zmrza eným a v roce 1910 otev en v budov bývalého chudobince Domov pro zmrza ené Krüppelheim. Toto za ízení bylo ur eno pro 26 t lesn postižených d tí, p evážn n mecké národnosti. Po dobu první sv tové války byl ústav využíván k vojenským ú el m (Kábele, Kollárová, Ko í, Kracík, 1992).
Za átkem 20.století se v našich zemích za aly rozvíjet snahy o vybudování ústavu pro t lesn postiženou mládež s komplexním rehabilita ním zam ením. První pokusy nebyly úsp šné, až v roce 1913 byl v Praze na Vyšehrad vybudován náš nejznám jší eský ústav pro t lesn postiženou mládež. Významn se o n j zasloužil prof. MUDr. Rudolf Jedli ka. Formuloval požadavek, aby si stát uv domil svou povinnost starat se o t lesn postižené a aby se nau il pohlížet na investice pro tyto jedince jako na investice užite né, které by se státu národnohospodá sky vyplácely. Zd raz oval, že je vhodn jší podporovat lé bu a výchovu postižených, než jim proplácet doživotní renty v nezam stnanosti (Renotiérová, Ludíková a kol., 2003, s. 213,214).
V ústavu v Praze na Vyšehrad prof. Jedli ka zajiš oval chod lé ebného odd lení. Prosadil, aby v ele ústavu stál pedagog. Prvním editelem byl jmenován František Bakule. Od po átku zde byla z ízena škola, kde se vyu ovaly všeobecné vzd lávací p edm ty, jazyky, psaní na stroji a ú etnictví. Byli z ízeny cvi né dílny: truhlá ská, košíká ská, kniha ská, mechanická, záme nicko-soustružnická, ortopedicko-bandažistická, krej ovská, obuvnická (ortopedická obuv), rukodílná ( ezbá ství, vypalování ve d ev , litografická a laborato fotografická a p írodov dná. Pod vedením druhého editele Augustina Bartoše Jedli k v ústav dosáhl nejv tšího rozmachu a stal se sv toznámým. Postupn byly zakládány ústavy stejného typu i na Morav . V Brn – Králov Poli byl zahájen provoz Ústavu pro t lesn postiženou mládež v roce 1920. Za druhé sv tové války byla velká ást t chto za ízení využívána n meckou armádou.
V sou asné dob existují u nás ty i ústavy pro d ti a mládež s t lesným postižením. Jsou to Jedli k v ústav v Praze a v Liberci, Brno – Kociánka a za ízení ve Zb chu. Dále pak lé ebny pro t lesn postižené v Teplicích, Luži-Košumberku, Jánských Lázních a Železnici, pro dosp lé Hrabyn a Kladruby.
Systém škol a školských za ízení pro t lesn postižené d ti a mládež zabezpe uje jejich výchovu a vzd lávání od p edškolního v ku až po st edoškolské vzd lání. Velký význam má možnost integrace do b žných škol a možnost vyu ování spole n se zdravými spolužáky.
2.4.4 Pé e o osoby se sluchovým postižením
Po áte ní pé e o jedince se sluchovým postižením byla dána jejich velmi nízkým sociálním statusem. V tšinou byli umis ováni v klášterech a azylových domech, kde jim byla poskytována jen charitativní pé e bez možnosti systematického vzd lávání i když doklady o vzd lávání neslyšících pomocí posunk a písma pochází už ze starov ku a st edov ku.
Výuka sluchov postižených orální metodou má po átky v 16. a 17.století a je spojena se jmény špan lských preceptor Pedra Ponce a Ramiréze Carrióna. Od této doby trvá spor o vhodnosti využívané metody mezi zastánci orální metody (preferované p edevším v n mecky a anglicky mluvících zemích) a p edstaviteli metody výuky znakovým jazykem, nazývané též francouzská metoda podle Abbé de Epéeho zakladatele prvního ústavu pro hluchon mé v Pa íži. Ob metody mají své výhody i nevýhody. V 60.letech minulého století vznikla v USA kombinovaná metoda – totální komunikace. Tento systém zahrnuje všechny použitelné komunika ní prost edky sloužící ke komunikaci mezi slyšícími a neslyšícími a k získávání pot ebných informací sluchov postižených. Jedná se o znaky, posunky, odezírání, znakový jazyk, prstovou abecedu, sluchadla, sluchovou výchovu, psaní, kresbu, pantomimu, slovní e , mimiku, gestikulaci, videoprogramy, televizi, film, po íta ové programy a podobn .
Bilingvální metoda je dalším možným p ístupem ke vzd lávání osob se sluchovým postižením. P edstavuje užívání dvou jazyk – mluveného a znakového. Oba jazyky jsou respektovány jako stejn významné.
První ústav pro hluchon mé u nás byl založen v Praze v roce 1786 a postupn byly zakládány další ústavy a n které z nich pe ují o sluchov postižené do sou asnosti. V sou asné dob je pé e poskytována od raného v ku formou rané odborné pé e. Dále se dít m že vzd lávat v systému speciálního školství nebo být integrováno do b žného typu škol. Integrace má pro dít smysl pouze tehdy, je-li pro n j p ínosem.
2.4.5 Neziskový sektor a organizace ob an se zdravotním postižením
Neziskový sektor, ozna ovaný též jako neziskové, nevládní organizace, má v eských zemích bohatou tradici. Ve t icátých letech minulého století bylo v dobro inné a humanitární oblasti registrováno 5 140 spolk . Nadace a spolky vlastnily adu ústav a za ízení. Tradice byla zp etrhána v dob po sob jdoucích totalitních režim a tradi ní oblasti innosti neziskových organizací p evzal stát.
Po roce 1989 za alo vznikat množství neziskových organizací a svou innost obnovily i d íve zrušené a zakázané organizace. Jako sou ást neziskového sektoru jsou „v užším smyslu“
chápány zejména ob anská sdružení, nadace a obecn prosp šné spole nosti. Postupn byly p ijímány i zákony které upravují fungování neziskového sektoru. Prvním z nich byl Zákon o sdružování ob an . 83/1990 Sb., který je již zastaralý. Zákon o obecn prosp šných spole nostech umož uje „podnikat“ v neziskové sfé e. Reaguje na pot eby n kterých organizací, jejichž financování by m lo být zajišt no vlastními p íjmy. Právní úpravou nadací se zabývá zákon . 227/1997 Sb. Nadace jsou velmi odlišné od ostatních nestátních neziskových organizací, protože jde o sdružení majetku, nikoliv primárn o lidské aktivity.
Tento zákon p inesl nový institut nada ního fondu, který nemusí vytvá et nada ní jm ní.
Sdružení zdravotn postižených vzniklo v ervnu 1990 jako právní nástupce Svazu invalid . Jedná se o nezávislé, otev ené a dobrovolné sdružení ob anských sdružení, jejichž lenská základna je tvo ena p evážn postiženými ob any nebo ob any, kte í o tyto osoby pe ují.
V sou astné dob tvo í Sdružení zdravotn postižených sedm ob anských sdružení : Svaz t lesn postižených v R, Svaz postižených civiliza ními chorobami v R, Sdružení pro pomoc mentáln postiženým, Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých v R, Svaz neslyšících a nedoslýchavých v R, Sdružení pro životní prost edí v R, Asociace rodi a p átel zdravotn postižených d tí.
Druhou významnou celostátní st echovou organizací je Sbor zástupc organizací zdravotn postižených založený v roce 1991. Podílel se na vytvo ení a innosti Vládního výboru pro zdravotn postižené ob any, který byl vytvo en jako koordina ní, iniciativní a poradní orgán vlády. innost Sboru zástupc byla v souvislosti se vznikem rady zdravotn postižených pozastavena.
V pr b hu let se ukázalo, že je nutné pro obhajobu zájm ob an se zdravotním postižením a pro efektivn jší jednání se státními orgány vytvo it jednotnou reprezentativní organizaci zdravotn postižených. Na základ dohody Sdružení zdravotn postižených a Sboru zástupc vznikla v ervnu 2000 Národní rada zdravotn postižených. Cílem je obhajoba, prosazování a napl ování zájm a pot eb zdravotn postižených v sou innosti s orgány státní správy a samosprávy v R i institucemi mezinárodními (Renotiérová, Ludíková a kol., 2003).
