Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra pedagogiky a psychologie Studijní program: Vychovatelství
Studijní obor: Pedagogika volného času
PROGRAM KULTIVACE POSTOJŮ VŮČI MÉDIÍM U STUDENTŮ PVČ
A PROGRAM TARGETED ON CULTIVATING ATTITUDE TO MEDIA OF STUDENTS ON PEDAGOGY OF LEISURE TIME
Bakalářská práce: 12–FP–KPP– 40
Autor: Podpis:
Vojtěch JÍRA
Vedoucí práce: PhDr. Magda Nišponská, Ph.D Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
60 0 2 2 24 3+1CD
CD obsahuje celé znění bakalářské práce.
V Liberci dne: 25. dubna 2013
Poděkování
Ze všeho nejvíce bych rád poděkoval mé vedoucí práce PhDr. Magdě Nišponské Ph.D., která mi věnovala opravdu obrovské množství svého času a měla se mnou trpělivost. Díky jejímu vedení a velmi vřelému přístupu mě navedla i k vlastnímu zamyšlení se nad sebou, za což jsem ji nesmírně vděčný.
Anotace
Bakalářská práce s názvem Program kultivace postojů vůči médiím u studentů PVČ se zabývá postoji a názory studentů na dnešní mediální situaci. Má za úkol nastínit situaci tak, jak ji vidí právě studenti Pedagogiky volného času.
Teoretická část popisuje jednotlivé rozdělení médií, jejich historický význam a také jejich vývoj. Druhá část se zaměřuje na postoje, jejich vytváření a jejich další změnu. V poslední části teorie se zabývám rozvojem lidské osobnosti dítěte, žáka a studenta.
Praktická část se zabývá srovnáním postojů u studentů a jejich názorů na dnešní mediální svět. V praktické části zkoumám rozlišení názorů na média z pohledu různých osobností studentů. Rozdílnost osob totiž může znamenat i odlišný pohled na tuto, ale i jinou problematiku.
Klíčová slova
masová média, mediální účinky, socializace, postoje, Big five, rozvoj osobnosti
Annotation
Bachelor thesis entitled A Program Targeted on Cultivating Attitude to Media of Students on Pedagogy of Leisure Time deals with the attitudes and opinions of students on today's media situation. The intention is to outline the situation from the point of view of students on Pedagogy of Leisure Time.
The theoretical part describes particular parts of media, their historical significance as well as their development. The second part is focused on attitudes, their formation and their further change. The last part deals with the development of human personality of the child, pupil and student.
The practical part deals with the comparison of the student's attitudes and their opinions on today's media world. In this part of the thesis is examined the distinction of views on the media from the perspective of different student's personalities. The diversity of people can mean a different point of view on this and also another issue.
Key words
mass media, media effects, socialization, attitudes, Big five, personality growth
Obsah
Teoretická část ... 12
1. Média a jejich historie ... 12
1.1. Formy médií: noviny a kniha ... 13
2. Médiá a jejich formy: televize, rozhlasové vysílání a film... 16
2.1. Média a jejich formy: Internet ... 18
3. Vliv masových médií na osobnost člověka ... 21
3.1. Mediální vliv ... 21
3.2. Násilí a zločin ... 23
3.2.1. Média a zločin ... 23
3.3. Média jako distributor znalostí ... 24
3.4. Teorie mediálních účinků ... 25
4. Mediální vliv spojený s výchovou ... 26
4.1. Televize, člen naší rodiny ... 26
4.2. Socializace televizního diváctví ... 26
4.2.1. Média a adolescenece ... 27
4.2.2. Non-edukativnost televize ... 28
4.2.3. Nezacílenost socializace televize ... 28
4.2.4. Kvalita a manipulativní podtext – nebo co je pro děti vhodné ... 30
5. Osobnost a postoje ... 30
5.1. Osobnostní vlastnosti ... 31
5.2. Postoje a hodnoty ... 32
5.2.1. Nástin vývoje dané oblasti ... 33
5.2.2. Vytváření postojů ... 33
5.2.3. Změna postojů ... 33
6. Osobní růst ... 34
6.1. Rozvoj osobnosti ... 34
Praktická část ... 37
7. Cíle a výzkumné téma ... 37
8. Výzkumné otázky a hypotézy ... 37
9. Použité výzkumné metody ... 38
10. Výzkumný vzorek ... 39
11. Realizace výzkumu ... 40
12. Výsledky a diskuse o kvantitativní části... 41
13. Výsledky a diskuse o kvalitativní části... 45
13.1. Přesycení ... 46
13.2. Nedůvěra ... 48
13.3. Zkreslení informací v médiích ... 50
13.4. Autenticita, media a hloubka vztahů ... 51
13.5. Vliv rodiny ... 53
13.6. Řešení ... 54
13.7. Působení pedagoga ... 55
13.8. Shrnutí výsledků ... 56
Závěr ... 58
Použitá literatura ... 60
Přílohy ... 62
Seznam obrázků
Obrázek 1: Pre-test, měření před zahájením programem………..……..44 Obrázek 2: Postest – měření po měsíci po programu………..45
Seznam tabulek
Tabulka 1: Pre-test, měření před programem ... 41 Tabulka 2: Posttest, měření jeden měsíc po programu ... 42
Úvod
Média na nás působí na každém kroku, prakticky celý život. V dnešní době máme možnost získávat informace obrovskou rychlostí, někdy i „živě“. Média nás zásobují informacemi ať už důležitými, tak naprosto zbytečnými, a je jen na nás jaké informace si z nich převezmeme. V dnešní době mají média svou nezastupitelnou roli a není skoro možné se jim vyhnout, nebo naopak bez nich v naší společnosti fungovat.
Díky jejich „velikosti“ a jednoduché možnosti ovlivňovat jednotlivce i společnost představují média hrozbu. Jedná se o hrozbu manipulace a ovlivňování lidí, jejich postojů a názorů. Je však důležité, abychom se informacím nestranili, ale učili se s nimi pracovat a rozumně na ně nahlížet.
Cílem této práce je zjištění postojů vůči médiím u studentů Pedagogiky volného času a představení pozitivních i negativních stránek médii obecně. Podrobně se budu zabývat tím, jak na média studenti nahlížejí, co si o nich myslí a jak jim důvěřují. Téma je mi blízké z jednoho jednoduchého důvodu, jako malý jsem byl televizním
„maniakem“ v opravdu vysoké míře, a přešlo to u mě v absolutní skepsi vůči většině druhů médií.
Je tu však i další motivace k mému zaměření se na toto téma, a to je působení médií na mé blízké. Na mých mladších sourozencích jde snadno vypozorovat jejich velmi odlišný postoj, mladší bratr je schopen vytrvat u sledování pohádek klidně i celý den, kdežto o pár let starší sestra nevydrží u televize či internetu ani minutu. Podobný případ je vidět u mých rodičů, jedná se o dost odlišné osobnosti a jejich přístup ve výběru časopisů, televizních kanálů a informací, které přijímají je absolutně odlišný a nevyrovnaný. Je pro mě velkou otázkou, čím je to způsobeno, a tedy i dalším podnětem proč se o problematiku médií zajímat.
Teoretická část
1.
Média a jejich historie
Média se nerozlučně pojí s lidskou komunikací. Bez komunikace, předávání zpráv, a bez dalšího šíření by samostatná média neměla nikdy takový potenciál (Jirák, Köpplová, 2009). Hned na úvod je důležité říci, že je rozdíl mezi procesem masové komunikace a médii. Masová média jsou mnohem novější záležitostí než proces lidské komunikace. Proces komunikace byl vždy nedílnou součástí minulých společností a kultur, kde probíhal hlavně v náboženských institucích, v politice a ve školách, nebo škole podobných institucích. I v dávných dobách zde byl prvek rozsáhlého šíření lidských myšlenek, v té době měl podobu šíření politické a náboženské uvědomělosti a závazků. (McQuial, 2009)
Dějiny médií se jistě pojí s mnoha faktory, významnými i drobnými, avšak i drobné podněty mohou předurčit něco velkého. Aspekty hovořící o vzniku masových médií máme dle Prokůpka (2012) čtyři:
1. Technologie
2. Politická, sociální a kulturní situace společnosti 3. Funkce a potřeby
4. Společnost, lidé
Je známo, že církev měla již na počátku středověku velmi kvalitně propracované způsoby předávání informací do společnosti. Církev tak zajistila, aby se důležité informace, spíše však informace důležité pro církev, dostaly do povědomí veřejnosti.
V tomto případě bychom již mohli mluvit o termínu masové komunikace, ale cesta k médiím, myšlených v dnešním slova smyslu, byla ještě na dlouhou dobu vzdálená.
Určitý posun nastal v podobě vzniku nezávislého média vyplývající z možnosti prezentace tištěného slova, tedy vynálezu knihtisku. Po tomto převratném vynálezu vyvstala pro představitele církve a státu otázka, jak moc velkou hrozbou knihtisk je. Dal totiž vzniknout novým médiím, která nepodléhala žádné kontrole a měla nové a otevřené možnosti pro své působení a šíření možných nových idejí, které by mohly poškozovat státníky i církev. (McQuial, 2009)
Objevila se hrozba pro všechny, kteří měli nějakou moc, a především zájem o kontrolu zveřejňovaných informací. Představa, že se v souvislosti s rozšířením nějaké nežádoucí ideje, která je v rozporu s ideou "oficiální" sjednotí dav, nebo dokonce velká část společnosti tu byla, a proto se začali mít všichni mocní, kterých se to týkalo na pozoru.
Nemalým důkazem jsou toho propagandistické reformační a protireformační snahy v 16. století, které se jeví jako jasný případ snahy o kontrolu mediální komunikace a její cenzuru. Historickým okamžikem se však stal moment, kdy tato nová technologie získala svou společenskou a kulturní definici, a masová komunikace se stala pro společnost neodmyslitelnou součástí života. (McQuial, 2009)
Za největší pokrok v dějinách médií umožňující jejich rozmach, je považován zřejmě již zmiňovaný knihtisk, který umožnil vydávat knihy a noviny. Noviny se však svého příchodu na scénu dočkaly až přibližně o 200 let déle. Knihtisk vytvořil možnost rozšiřování informací v mnohem větším měřítku oproti pouhému opisování. Během 16. století se však v souvislosti s tištěnými médii rozmohl velký fenomén, a to cenzura, kterou začala vynucovat církev a vlády. Svoboda tisku se vždy nesla ruku v ruce společně s demokracií. Svobody tisku se poprvé dožadoval anglický básník John Milton v roce 1644. Svoboda tisku by mohla těžko existovat v jiné než demokratickými zásadami se řídící společnosti. Spojení zásad demokracie a svobody tisku umožňuje prezentaci širokého spektra názorů a myšlenek. (McQuial, 2009)
1.1.Formy médií: noviny a kniha
Můžeme se domnívat, že komunikačním médiem je vše, co je nosičem informace – od hliněných tabulek až po dnešní kvantové a holografické záznamy informací, které jsou schopné uchovávat v malém prostoru informace mimořádně velkého rozsahu. Nezastupitelné místo v historii mediální komunikace má a ještě dlouho bude mít klasická kniha tištěná na papíře.
Samotný tisk měl obrovský vliv na rozsah psaných textů. Začalo se psát mnohem více a mnohem obsáhleji, jelikož se do té doby psalo vše pouze ručně a texty nebyly rozmnožovány v tak velkém měřítku. Začalo se mnohem více publikovat, především náboženské texty, politické texty, ale i texty uměleckého charakteru. Od vzniku knihtisku začalo docházet též ve větší míře k šíření královských a jiných zákonů a provolání. Předchůdce knih bychom ale mohli hledat i v antických dobách, kdy tvořilo mnoho autorů, jejichž díla se také přepisovala a uchovávala. V Evropě tvorbu textů
velice omezil pád západořímské říše a znovu se začalo psát a uchovávat texty až v klášterech. (McQuial, 2009)
Na počátku kniha nebyla myšlena jako něco, co by mělo být zdrojem komunikace, ale měla sloužit k uložení lidského učení a moudrosti starších, hlavně však k uložení vědomostí posvátných náboženských textů. V té době se knihám říkalo Kodex a měly podobu vázaných listů v tvrdých deskách. Od knih se totiž očekávalo, že vydrží velkou manipulaci při jejich převážení a budou odolné vůči času vzhledem k důležitosti myšlenek, které obsahovaly. Knihtisk měl také velký vliv na změnu formátu a na to, jak ukládané texty vypadaly. Vlivem užívání knihtisku na ploché listy papíru prakticky vymizelo ukládání do pergamenových svitků. (McQuial, 2009)
Nejdůležitější formou ukládání knih, písma a tisku je knihovna sloužící jako shromaždiště a úložiště všech takových textů. Díky knihovnám lze o to více poukázat na důležitost knih a potřebu je uchovávat.
Druhým důležitým tištěným materiálem jsou noviny, které však započaly svou cestu až dvě stě let po vynálezu knihtisku. Za noviny nepovažujeme letáky, pamflety, či buletiny z konce 16. a počátku 17. století. Pravdou je však to, že za předchůdce novin se nejvíce považují právě zmiňované letáky a buletiny, kdežto knihy mají svou jedinečnost a delší historii, kterou si drží dodnes. (Giddens, 1999)
Jednalo se o obrovský posun v komunikaci mezi lidmi. Otevřela se tímto úplně nová možnost komunikace a informovanosti. V dnešní společnosti se vědění a informovanost pojí s demokracií a nikdo si dnes demokracii bez informačních zdrojů nedokáže představit. Média by totiž měla být prostředkem demokracie a měla by jí pomáhat utvářet se a formovat.
Novinářství otevřelo a pomohlo nastolit úplně novou a nevyužitou formu mediální komunikace pro společnost. Je to však až příliš široký pojem a je těžké ho nějakým způsobem snadno definovat. (Jirák, Köpplová, 2009)
Noviny se staly nedílnou součástí médií a měly původně mnohostranné využití, jehož forma se zachovala dodnes. Dalo se v nich inzerovat, používaly se k informování společnosti, nebo k rozšíření klepů, čímž se vyznačují i noviny dnešní. Noviny měly od počátku veřejný charakter. Oficiální tisky, které byly vydávány vládnoucími vrstvami, se vyznačovaly odlišným charakterem. Měly především autoritativní charakter a byly nástrojem prosazování zájmů státu.
Nejblíže byly dnešním novinám tiskoviny komerční. Nabízely především informace pro anonymní čtenáře a nebyly v takové míře používány pro získávání podpory zájmů nejvyšších vrstev. Jako nástroj propagandy sloužily pouze omezeně. Dá se říct, že se noviny postupně stávaly mnohem důležitějším zdrojem informací a komunikace oproti knihám, i když z počátku to nebylo natolik zřejmé. V dobách jejich vzniku šlo o úplně novou literární, sociální a kulturní formu. (McQuial, 2009)
Noviny mají určitě své specifikum ve své orientaci na realitu. Události a vztahy ve společnosti analyzují a vyvozují závěry, které také sdělují. Jejich objektivita ve sdílených informacích se nejednou stávala hrozbou z pohledu vládnoucích vrstev. Byly zde především obavy z možností zmanipulovat společnost.
Tisk se čas od času zpomalí, nebo někdy i vrátí o kousek zpět, mělo by však platit, že postupně spěje ke stále větší míře svobody (McQuial, 2009). Podle knih by to tak být mělo, je jen otázkou, jestli je vůbec svoboda tisku možná, jelikož vždy může vyvstat otázka jejich loajality. Dalším důležitým faktem je, že noviny a časopisy by měly v poslední době především vydělávat, což se kříží s přesvědčením o absolutní svobodě. Dnes je především důležité přitáhnout co největší publikum, což může snadno korigovat v rozporu s výběrem důležitých a pravdivých zpráv. Takové zprávy jsou dnes hodně na okraji díky „senzacechtivosti“ většiny čtenářů.
Noviny jako masové médium označujeme až od počátku 20. století, jelikož až tehdy začaly pravidelně oslovovat většinu populace. Je však zřejmé, že v každé zemi je potřeba tisku odlišná. Někde je zájem větší, někde menší. V roce 2000 byl největší zájem o tištěné noviny v Norsku, dále ve Švýcarsku a na třetím místě se umístila Velká Británie. Jednalo se o celosvětové měřítko a evropské státy se umístily hned na prvních třech místech. (McQuial, 2009)
Důležité je však podotknout, že ne všechny noviny se zabývají seriózní tématikou. Dnes tu totiž máme i noviny zabývající se politikou, tedy politický a stranický tisk, sloužící spíše k propagaci jednotlivých zájmových skupin. Seriózním tiskem nelze nazvat noviny, které slouží pouze určité politické straně k propagaci jejich volebního programu.
Dalším případem neseriózních novin je bulvární tisk. Jedná se o velmi neseriózní tisk, který má jediný cíl, a tím je prodej a následný zisk. To vše má vliv na informace uvnitř tisku, na což si může udělat názor každý jednotlivec sám.
2.
Médiá a jejich formy: televize, rozhlasové vysílání a film
Nástup rozhlasu a televize přišel oproti knihám a novinám v o poznání delší dobu. Jeho vliv je však v současné době opravdu velký, jelikož dnes už prakticky neexistují domácnosti bez televize nebo rádia. Tím pádem se televize a rozhlasová vysílání dostaly minimálně do stejného povědomí lidského života jako knihy a noviny, a je důležité jejich vliv nepodceňovat.
V dnešní době by televize měla sloužit hlavně jako zábavní médium, a je tak i označovaná. V moderní politice má však svou nezastupitelnou roli, což je těžké vyvrátit, jelikož je považována za hlavní zdroj zpráv a informací. Televize je tedy jedním z nejužívanějších komunikačních kanálů mezi občany a politiky, například v době voleb. Co se však v posledních volbách ukázalo je, že na volby v současné době mají i obrovský vliv kampaně na internetu a mnohé další. Televizi se však její prvenství v tomto ohledu stále nedá upřít.
Jak již bylo uvedeno, tyto typy šíření zpráv a informací zažily svůj rozmach ve 20. století. První v řadě byl rozhlas, avšak i audiovizuální vysílání se dostalo na scénu v tomto období. V této době také dosahuje zapojení médií do života společnosti svého doposud největšího významu. Velkého rozmachu dosáhlo propagandistické vysílání, které mělo vliv na zapojení politického života do životů našich. Nemůžeme dále zapomenout na využití médií pro podporu obchodu, které je spjato s médii dodnes. Toto období se nazývalo buď období propagandy, nebo také období reklamy, což vše jen podtrhuje. (Jirák, Köpplová, 2009)
Reklamu, propagaci a propagandu obsahují veškerá média dodnes, a budou je obsahovat i nadále. Obdobím reklamy je tedy můžeme nazývat i dnes. Dnes ale existují jiné formy, které poskytují další možnosti propagovat, reklamovat a jinak se prezentovat. Tím jsou myšleny bilboardy, pouliční reklamy a podobné. Nepopiratelný vliv mají i reklamy na internetu, které se rozšířily v posledních pár letech neuvěřitelným způsobem.
Dnes již platí, že se mediální produkce stala neodmyslitelnou součástí každodenního života obrovského množství lidí. S médii přicházejí do kontaktu ve formě rozhlasu, novin, internetu či televize. Tyto složky se dnes staly součástí kultury každého z nás. Informace se najednou staly natolik dostupné, většinou i konzumované a populární, že se dnes mluví o tzv. „masové kultuře“. „Kultura“ s obrovskou mocí jak
komercializovat politické projevy, podporovat průmysl, zviditelnit reklamou. (Jirák, Köpplová, 2009)
Média mají díky svým možnostem informovat a propagovat obrovský vliv na společnost. Jejich vliv je tak významný, že se velkou mírou podílela na mnoha společenských a politických zvratech. Média měla též velký vliv na rozmach filmu a jeho popularizaci. Co se týče propagandy v médiích, lze její počátky zaznamenat během 1. světové války. Největšího zneužití médií pro propagandu ale zaznamenáváme ve 30. letech minulého století v Německu a v Rusku. Mediální zneužití propagandy v těchto letech mělo katastrofální následky pro celý tehdejší svět. (Jirák, Köpplová, 2009)
Současný proces rychlejšího a kvalitnějšího přenosu informací prostřednictvím současné techniky, kdy je možné přenášení dění z druhé strany zeměkoule, nám umožňuje sledovat prakticky celý svět z pohodlí našeho domova.
Média se dodnes snaží prezentovat v roli nestranného informátora. Bohužel se nabízí otázky, kdo za čím ve skutečnosti stojí, a jak pravdivé, zkreslené či nadnesené informace jsou nám jimi předkládány. Dnes se o diváka bojuje a mediální kanály tím upřednostňují senzace a polopravdy před realitou a důležitostí informací, které se lidí opravdu týkají. Nejsou žádnou novinkou informace, které čas od času vyplynou na povrch a týkají se ovlivňování zpráv. Dále jsou tu informace, které například popisují skutečnosti jinak, nebo je upravují v něčí prospěch.
Film je další, nedílnou součástí mediálního světa. Jeho začátky zaznamenáváme koncem 19. století. Film nebyl hodnocen jako významný, jelikož nenabízel svým obsahem ani funkcí nic zlomového ani nového. Nabízel to, co se zábavě jiným způsobem šířeným nepodařilo. Poskytoval zábavu mnohem většímu publiku. Nabízel totiž příběhy, podívanou, komické scénky, hudbu, dramata a technické triky. Stal se masovým médiem během krátkého působení, a to v tom smyslu, že díky vlivu, který měl, zasáhl velký podíl obyvatelstva i v oblastech, kde se to dříve nedařilo, jako například na venkově. Byl to nový vynález pro trávení volného času. Rodiny najednou mohli „úsporně“ trávit společný čas po náročném dni před televizí. (McQuial, 2009)
Televize a film dnes zasahují do rodinného života natolik, že by se mohly stát i „jedinou kulturou“ v životech některých rodin. Bylo by tedy potřeba se zamyslet nad otázkou, jaké by mohla mít televize negativní vlivy na rodinu nebo jednotlivce. Jinou
otázkou je, jak pozitivně by mohly podporovat i jiné formy kultury, jako například divadla, která dnes strádají.
Televize otevřela kulturu pro „dělnickou třídu“, která si takové prožitky do té doby nemohla dovolit. Díky masivnímu rozsahu jaký měla a dodnes má, lze soudit, že dosáhla opravdu masivního rozvoje s obrovskou poptávkou. Co však bylo zřejmě nejdůležitější pro takový vývoj, nebyla jen technologie, která se neustále měnila, ani společenské klima, které panovalo, nýbrž fakt, že televize tu byla pro každého, kdo měl zájem. Vyhověla potřebám obrovskému množství diváků, které si získala. (McQuial, 2009)
Podobnou roli a podobný význam má film. Film má ve své historii totiž tři významné momenty. Za prvé byl užit k propagandě, kde šlo údajně o celonárodní a celospolečenské zájmy. Toto zneužití filmu stavělo především na jeho dosahu, oblibě a emocionálnímu dopadu. Další dva momenty byly objevení škol filmového umění a vznik dokumentárního filmu. Propaganda, která se ve filmech objevuje, není výhradou nesvobodných států, ale objevuje se i v produkci filmových společností sídlících v tradičních demokraciích. (McQuial, 2009)
V dnešním světě by se dalo z pohledu produkce mluvit o mediálním imperialismu. Spojené státy mají v tomto ohledu tak obrovský monopol, že mohou zastiňovat kulturu v zemích, kde není dost prostředků pro udržení vlastní kulturní produkce. (Giddens, 1999)
Dalším faktorem, který se rozmáhá v dnešní době, je reklama ve filmu. Dnes se totiž reklama podílí prakticky na každém filmu u nás. Není skoro možné, aby se dnešní český film obešel bez jasně viditelné etikety na pivo, značky auta či „oblíbené“ sušenky.
Film má v tomto ohledu smůlu, že není zrovna dobře podporován státem a musí si tedy vypomáhat tímto způsobem.
2.1.Média a jejich formy: Internet
Jeho historie sahá až do roku 1957 a jeho objev a rozvoj je zásluhou vědců z USA. Na takovémto druhu projektu začali pracovat o to usilovněji, jelikož se zdálo, že Sovětský svaz je v některých oblastech vědy o krok napřed. Vědci z USA tedy chtěli tento handicap vyrovnat a pokud možno SSSR předehnat. V souvislosti s těmito snahami vznikl program ARPA neboli Úřad pro pokročilé výzkumné projekty.
Američané měli velkou snahu o propojení svých vzdálených velitelských stanovišť kvůli hrozbě jaderné války. Na konci roku 1969 se podařilo takovou síť vytvořit
a dostala jméno ARPANet, tehdy šlo o propojení několika superpočítačů té doby. Když se v roce 1971 síť rozšířila skoro na desetinásobek, začaly tak první pokusy o posílání elektronické pošty a začala se také probírat zábavná témata. Jedna z prvních konferencí v této síti byla věnována sci-fi. Opravdová revoluce se však zrodila až v 90 letech.
Množství počítačů s možností připojení se k internetu se každým rokem zdvojnásobovalo. V roce 1989 se jednalo o 160 000 počítačů s tímto připojením, kdežto dnes se mluví o miliardách. (Kras, 2001)
Internet není však v souvislosti s původními médii vůbec starou záležitostí. Lze říci, že obsahuje jak informace ve formě zpráv písemných, tak i zpráv vizuálních, a dnes ho lze považovat za velmi rozšířené samostatné médium. Internet je pro dnešní společnost neodmyslitelný společník a zdroj informací. Díky jeho svobodě se nabízí možnosti, které již už tak rychlou a uspěchanou společnost dokážou ještě zrychlit.
Proud informací v přímém přenosu je pro nás samozřejmostí, a nikdo se nad ním dnes už ani nepozastaví.
Mohlo by se zdát, že internet jako médium je na svém vrcholu, ale naopak je dosud nevyzrálý a nedefinovaný. Nejrychleji se do podvědomí lidí dostal v Severní Americe a v severní Evropě. V roce 2001 prokázaly studie, že v Americe používá internet 60 – 70% populace a čísla stále stoupají. Prognózy tvrdí, že by se číslo mělo navyšovat natolik, že internet v používání dožene televizi, nebo dokonce telefon. Není to sice rozhodujícím argumentem, ale internet neodpovídá definici masové komunikace.
Je ale zřejmé, že internetu se týká například internetové zpravodajství, které je aktualizované nesmírnou rychlostí. Internet je totiž charakteristický svou nezávislostí na něčím řízení. Internet nikde nefiguruje jako právnická osoba, na jeho fungování se pouze podílí například telefonní společnosti a poskytovatelé služeb. (McQuial, 2009)
Internet má své specifikum a svou jedinečnost v tom, že není řízen a uživatelé mají velkou svobodu v přístupu k informacím různého druhu a významu. V mnoha zemích probíhá centrální regulace množství, původu a druhu informací, ke kterým všichni obyvatelé mohou mít přístup. Zkušenosti se zneužitím internetu, například teroristy, nutí vlády k vývoji různých aplikací umožňujících kontrolu uživatelů. Proti tomu se však obvykle strhávají vášnivé diskuze a protesty na téma omezování osobní svobody jako základního atributu demokracie.
V našem státě je čím dál častější ověřování původu vědeckých publikací, od bakalářských prací až po monografie. Tento fakt je všeobecně akceptován a oceňován
jako pozitivní nástroj, který pomáhá odhalovat plagiátorství a podvody. Při současném množství každoročně vydávaných prací považuji využívání tohoto nástroje za nezbytné.
Další možnou a žádoucí možností kontroly, kterou často využívají rodiče, je zamezování přístupu k webovým stránkám s nevhodným obsahem (sexuální a násilná témata). V organizační a firemní praxi se běžně setkáváme s využíváním aplikací, které zabraňují zaměstnancům v pracovní době v přístupu k sociálním sítím, jako například facebook a skype, které mohou zaměstnanci používat pro soukromé účely, a tím zanedbávat pracovní povinnosti. V nedávné době se také objevily pokusy o jeho kontrolování, kvůli padělatelství a šíření nelegálních kopií pomocí dohody nesoucí název ACTA. Tato dohoda vyvolala protesty po celé Evropě včetně České republiky.
Mnoho mých vrstevníků se o tento program zajímalo a protestovalo proti němu. Takové protesty ukázaly, že v případě, že se nám jako občanům něco nelíbí, máme možnost s tím něco dělat, nebo na to alespoň poukázat.
O historii by se daly ještě psát dlouhé texty, proto jsem se rozhodl zařadit informační tabulku s mezníky ve vývoji médií na další stránce.
Tabulka 1: Přehled historického vývoje médií
1445 vynález knihtisku (Johannes Gutenberg)
1495 nejstarší psané noviny na našem území - Noviny leta božieho
1605 1. tištěné noviny - Relation ve Štrasburku (Johann Carolus, vydavatel) 1719 1. česky psané periodické noviny - Český postilión neboli Noviny české 1830 reklama velkých firem se objevuje od 30. let 19. století
1833 vznik bulvárních novin - New York Sun
1883 vznik polit. zpravodajství - New York World (Joseph Pulitzer, vlastník) 1895 promítán 1. film na plátno pro diváky (bratři Lumièrové)
1900 vzniklo novinářské odvětví, 1. reportáže z terénu a fotoreportáže 1919 1. pokusy s vysíláním mluveného slova v Československu
1921 1. pravidelné rozhlasové vysílání na světě - stanice KDKA v USA 1923 zahájeno 1. pravidelné rozhlasové vysílání v ČSR - Radiojournal 1924 1. sportovní rozhlasový přenos, reportáž z boxu v Praze na Letné 1925 1. televizní společnost - Television Ltd. (John Baird, zakladatel) 1926 bulvární tisk v Čechách - Expres, Polední list, Telegraf
1927 1. zvukový film - The Jazz Singer společnosti Warner Bros. v USA 1936 zahájeno první pravidelné televizní vysílání na světě - stanice BBC 1937 1. přímý televizní přenos, korunovace krále Jiřího VI. ve Velké Británi 1950 zahájeno československé vysílání Rádia Svobodná Evropa
1953 1. veřej. vysílání Československé televize z Měšťanské besedy v Praze 1969 vzniká předchůdce internetu - Arpanet, propojeny 4 univerzity v USA 1983 síť Arpanet oddělena od ministerstva obrany USA, rozšíření do
komerční sféry
1989 komercionalizace médií v ČSR, rozkvět soukromého podnikání 1990 spuštěna 1. webová stránka - http://info.cern.ch (Tim Berners-Lee) 1992 oficiální připojení ČR do sítě www na ČVUT v Dejvicích
2004 spuštění sociální sítě - Facebook v USA (Mark Zuckerberg, zakladatel) 2005 vznik Webu 2.0, uživatel je tvůrcem obsahu - Wikipedia, YouTube, atd.
3.
Vliv masových médií na osobnost člověka
3.1.Mediální vliv
Média mají svůj nepopiratelný vliv, ať už si to přiznáme nebo ne. Není všechno vždy jen černé, jsou tu jak vlivy pozitivní, tak i negativní. Na tuto problematiku proběhlo několik studií a badatelé se podle McQuaila (2009) shodli na těchto několika účincích:
Pozitivní účinky:
poskytnutí základny pro sociální interakce
získávání vědomostí o světě
učení se společenským postojům a chování
osvětové účinky
pomoc při formování identity
rozvoj představivosti Negativní účinky:
vzrůstající sociální izolace
méně času a pozornosti pro domácí úkoly
vzrůstající pasivita
méně času na hru a pohyb
méně času na čtení
podrývání rodičovské autority
předčasné sexuální znalosti a zkušenosti
nezdravé jídlo, obezita
přehnaná starost o vlastní vzhled vedoucí k anorexii
sklony k depresím (McQuail, 2009, str. 501)
Všechna tato zde uvedená hlediska, jak pozitivní, tak negativní, byla podrobena zkoumání a jedná se o věrohodná fakta. Nicméně se nedá učinit žádný všeobecně platný závěr, který by řekl jednoznačné ano nebo jednoznačné ne. Prozatímní zkušenosti z různých výzkumů však nelze brát na lehkou váhu, a je potřeba na každý problém nahlížet v souvislostech. Přes tato všechna „nekonkrétní“ stanoviska se vědci shodují, že nadměrné vystavování televize nepůsobí na děti dobře, a je jim bez ní mnohem lépe.
Je navíc několik názorů, které popisují, že působení médií na lidi je podmíněno jejich pohlavím, společenskou třídou i věkem. (McQuial, 2009)
Fakt, že média svou moc mají, ale nepotvrzují pouze již zmiňované výzkumy.
Jen pouhé chování obchodníků, či politiků o tomto působení vypovídá. Média nemusí
podávat jen informace, které se na pravdě zakládají, zrovna jako zprávy absolutně pravdivé. Jejich moc je totiž i v tom, že pomáhají vytvářet naše představy o okolním světě, ve kterém žijeme. (Czech, 2010)
3.2.Násilí a zločin
Proběhlo již mnoho diskusí o potencionálním vlivu médií na zločinnost. Nelze sice mluvit o přímém vlivu na míru zločinnosti a násilí, a to i přesto, že nemalé množství násilí se v médiích vyskytuje a je jasně doložitelné (Giddens, 1999). Je však na místě se takovou otázkou zabývat. Násilí se v médiích nepopiratelně objevuje. Zde se jedná spíše o to, jak my sami můžeme předcházet něčemu takovému. Máme totiž možnost se těmto faktorům vyhnout a chránit tím naše blízké. Jsou tu i další hrozby, jako například facebook, a i ty skýtají různá nebezpečí pro děti a mladé, jelikož je snadné pro různé delikventy je tímto způsobem oslovit a pravidelně je kontaktovat. Je to jedno z velkých rizik týkajících se tohoto typu internetové zábavy. Nicméně rizika se vyskytují všude a člověk si na všem dokáže najít jak pozitivní, tak negativní stránky věci. Jde spíše o otázku kontroly, která v tomto závisí na rodičích.
Můžeme na tuto problematiku nahlížet z různých úhlů, v každém případě tu rizika jsou. Dnes je v televizi možné vidět to, co by před pár lety možné nebylo. Hranice v této oblasti se neustále mění, a společně s tím vyvstávají na povrch nová témata.
McQuial (2009, str. 496) uvádí, „že výzkumný program uskutečněný ve Spojených státech na konci šedesátých let pro hlavního lékaře zdravotnických zařízení přinesl tří hlavní závěry:“
Obsah televizního vysílání je prosycen násilím.
Děti jsou stále více vystavovány působení násilného obsahu.
Celkové důkazy podporují hypotézu, že sledování násilné zábavy zvyšuje pravděpodobnost agresivního chování.
„Zdá se, že tyto závěry neztratily svou platnost ani po třiceti letech.“
(McQuial, 2009, str. 496) 3.2.1. Média a zločin
Média bývají často označována za potenciální příčinu zločinu, o agresivitě a násilí s ní spojené nemluvě. Výzkumy však tyto teorie doposud nepotvrdily. Všechny důkazy proti médiím jsou v tomto případě pouze nepřímé. Ve sbírce teoretických argumentů se například uvádí, jak média idealizují zločinecký život. Dodávají mu
atraktivnost, nebezpečí a adrenalin, ukazují výhody a „krásy“ tohoto života. Přes to všechno však poukazují na důsledky takového jednání. Ať už jsou důsledky jakékoliv, výzkumy se shodují, že málokdo pochybuje o tom, že takové zobrazení zločinu ovlivňuje náš pohled na něj. (McQuial, 2009) Mediální vliv na zločinnost je velmi ožehavé téma, které si určitě zaslouží svou pozornost. Ať už negativní nebo pozitivní, určité vlivy tu bezpochyby jsou. Je však příliš složité něco takového přímo označit a myslím, že to ani není v našich silách. Nicméně je určitě dobré se touto otázkou zabývat a zkoumat ji, jelikož jsme médiím vystaveni neustále.
Jsou případy, které se zřejmě udály pod vlivem mediálního dopadu. Jedná se zpravidla o případy a události, ve kterých není přímo definovaný motiv. O takový případ se jednalo při masakru v Colubine roku 1999. Další podobná událost se odehrála v Německu ve městě Erfurt v roce 2002. Ve Spojených státech pak proběhlo mnoho soudních případů, kde byl mediální podnět označován za původ události. Velmi podobnou událostí jsou případy otevřeně sexuálního charakteru. Samostatnou oblastí jsou materiály se sexuální tématikou. Bylo prokázáno, že takovéto materiály mají na jednotlivce, kteří je sledují negativní vliv. (McQuial, 2009)
3.3.Média jako distributor znalostí
Od médií se všeobecně očekává, že budou člověka informovat. Mají totiž jedinečnou možnost informovat najednou obrovskou masu lidí, což je jedna z velkých potřeb jakékoliv společnosti. „Masově medializované informace sice výrazně zvyšují průměrnou a minimální úroveň „vědomosti“ ve společnosti a urychlují oběh informací, ale přesto existuje rozsáhlá polemika o trvalé nerovnosti a kolísavé schopnosti různých médií dosáhnout zmíněných cílů.“ (McQuial, 2009, str. 506) Tento často diskutovaný fakt se stal ještě více probíraným tématem po vzestupu internetu, který má možnost informovat velkou masu lidí.
Velmi dlouho se předpokládalo, že takové množství informačních kanálů ovlivnilo naší společnost takovým způsobem, že pomohlo ke snížení rozdílů ve vědomostech, které byly doposud získávány vzděláváním. Studie politických kampaní dokonce tento názor částečně prokázala a potvrdila, že k takovému snížení informační propasti opravdu docházelo. Nicméně další studie popsala, jak z médií může malá skupina lidí díky své pozornosti získat mnohem více informací než ostatní. Tím pádem se mezera mezi skupinami opět rozšiřuje. (McQuial, 2009)
Média určitě nesou svůj podíl na vzdělání a jde o to, zda se jedná o kvalitní a pravdivé informace, které z nich čerpáme či nikoliv. Mohou totiž zrovna tak snadno rozšiřovat lži a polopravdy, což není pro člověka nijak přínosné. Snad jen z pohledu, že si člověk začne dělat na tyto informace svůj pohled a pokusí se si z nich vzít jen to, co je pro něj přínosné, což v tak velikém množství informací není určitě jednoduché.
3.4.Teorie mediálních účinků
Studia masové komunikace se zakládají především na předpokladech o jejich účincích. Je však těžké najít nějaký ucelený seznam o jejich vlivu a rozsahu. Zřejmě žádný takový ani doposud nebyl sepsán. O to je to podivuhodnější, když si uvědomíme, že na sobě můžeme každý den pozorovat, jak se podle mediálních vlivů chováme.
Nikdo nemůže popřít, že by se někdy neoblékl podle toho, jaké nám hlásili počasí, nenakoupil podle reklamy, která právě běží, nebo kterou vídáme na každém kroku, či že by někdy nezašel do kina či divadla na film nebo hru, která je právě uváděna. (Šeďová, 2007)
Jsou tu také příklady, které známe z novin a televize sami. Uvedu příklad:
V některém z obchodů se údajně šidí na váze masa, prodává se po spotřební lhůtě a hned se najde plno lidí, kteří si nákup masa v takovém obchodě rozmyslí. Na sobě jsem pozoroval další takový případ, a to když se v jedné ze značkových balených vod objevila pro mě neznámá bakterie. Nic víc jsem si o tomto případě nezjišťoval a nezajímal jsem se ani o to, co taková bakterie způsobuje. Pouze jsem jednal podle toho, co jsem sotva zaslechl a přestal tuto značku vody skoro dva roky kupovat. Kdo ví, kolik lidí jednalo třeba v tomto případě stejným způsobem jako já.
Lidská mysl je plná informací, které získává z médií a není jich zrovna málo.
V našem světě je dnes státní správa, politika, nebo obchod založen na informacích, které přijímáme z mediálního světa. Všechny tyto složky nás zahlcují obrovskou spoustou informací, které není jednotlivec schopen pojmout. Má možnost volby a jeho výběr je ovlivněn věkem, sociálním postavením, vzděláním a spoustou dalších faktorů.
Na základě takových vybraných informací si vytváří názor na dění kolem sebe. Nic z toho co na nás „promlouvá“ není zadarmo, naopak je k tomu vynakládáno velké množství peněz. Největší takto tvořený účinek má zřejmě reklama. Díky těmto poznatkům, nebo otázkám se nám nabízí zamyšlení, že naše myšlenky a názory mohou být jen názory někoho, kdo je pro nás vytvořil a podal nám je v médiu. (Šeďová, 2007)
4.
Mediální vliv spojený s výchovou
4.1.Televize, člen naší rodiny
Ze všech masových médií proniká nejvíce do našeho osobního života zřejmě televize. Té věnuje veliké množství času opravdu velký počet lidí na celém světě.
Televize je zároveň dnes nepostradatelnou součástí skoro každé domácnosti. Je to médium, které vnímá každý člen rodiny. Vybírá si z něj pro něj podstatné, nebo zajímavé. Vzhledem k tomu, že programy v televizi jsou tak rozmanité a obsáhlé, nelze je sledovat všechny. Proto se stává, že televizi zapíná první člen rodiny, který přichází domů. Televize se tak zároveň stává kulisou v našich domácnostech.
Vliv televize na rodinný život je nepopiratelný, a tento jev byl také podroben mnoha zkoumáním. Výsledky takovýchto testování se však mnohdy rozcházejí. Některé výzkumy poukazovaly na sledování televize jako na relaxační aktivitu. Například když se po náročném dni rodina sejde společně doma u televize. Televize jako nejrozšířenější rodinné médium a má v každé rodině odlišné účinky. To je dáno jedinečností jednotlivce a rodiny, jeho a jejich hodnot. V jednom ze zkoumání bylo poukázáno na různé role. Například matka samoživitelka si při sledování televize se svými syny užívá pocit intimity. Oproti tomu nezaměstnaný muž ve středním věku sleduje extenzivně televizi, aby neupadl do deprese. (Šeďová, 2007)
Ať už má televize funkce jakékoliv, v rodinách má svou nepopiratelnou roli.
Mnoho lidí jí používá pouze jako zvukovou kulisu v domácnosti a je snadným zdrojem
„zábavy“ velmi aktuálních informací jak z politiky, ekonomiky, tak i života obyčejných lidí. (Šeďová, 2007)
„Televize tedy není vetřelcem, který do rodiny vpadá bez pozvání a podmaňuje si chod domácnosti. Televize je rodinou užívána v závislosti na rodinných návycích, cílech a potřebách.“ (Šeďová, 2007, str. 32) Tato schopnost, přizpůsobit se prakticky každému rodinnému systému, z ní zřejmě dělá tu atraktivní „bedýnku“, co má doma skoro každý z nás. (Šeďová, 2007)
4.2. Socializace televizního diváctví
Do kontaktu s televizí přichází děti prakticky hned po narození. Seznámení je neformální, děti se jen včleňují do přirozeného rodinného prostředí. Děti jsou schopni začít vnímat televizi již kolem 10 měsíců a i dříve. Reagují na zvuky, stáčí oči směrem k obrazovce a nechávají se zaujmout. Přibližně ve dvou letech se stanou diváky, kdy
vydrží i u půlhodinového vysílání dětského pořadu. Již okolo 16 měsíce věku se mohou objevovat u dětí pokusy napodobovat to, co vidí v televizi. Taková socializace probíhá v rodině, takže je jen na rodičích, jak se k tomu postaví, oni sami jsou klíčovými aktéry.
Výzkumy ukazují, že rodiče se cítí být zodpovědnými za závislost svých potomků na televizi a snaží se ji regulovat. Nicméně je důležité předcházet bezmyšlenkovitému sledování ještě před přílišným zvykem a potřebou ji sledovat. (Šeďová, 2007)
Z mého vlastního dlouhodobého pozorování mého mladšího bratra (5let) pro mě plyne jasný závěr v jak velké míře může být televize pro dítě lákavým zdrojem podnětu, či až dokonce jakýmsi společníkem od kterého je mnohdy nemožné dítě odtrhnout a zapojit do jiných, smysluplných aktivit. Takových, které by rozvíjely jeho osobnost a charakter. Dnešní doba je velice uspěchaná a na rodiče působí mnoho vlivů, díky tomu se mohou často uchylovat k tomu, že dítě odloží u televize, aniž by s tím někdy dříve souhlasili.
Televizní specifika, škola, rodina, ale dnes ve velké míře i televize je jednou z největších socializačních činitelů působících na děti a mladé lidi. Máme jasně danou zodpovědnost jako rodiče a zrovna tak má svou předem danou odpovědnost škola. Kde je však zodpovědnost daná pro televizi? Přes jejich obrovský vliv žádnou nemají. Mají totiž jiná privilegia. Sledovanost a samozřejmě svůj vlastní zisk. Média mají svá jasně daná specifika: 1. Děti se s nimi prvotně setkávají neformálně, televize je součástí jejich rodinného prostředí, nejedná se o žádnou strukturovanou aktivitu. 2. Obsahy televizního vysílání jsou určeny k zábavě a reklamě, neslouží k edukaci a socializaci. 3. Vystavení dětí médiím začíná prakticky od jejich narození. (Šeďová, 2007)
4.2.1. Média a adolescenece
Definovat pojem adolescence není z pohledu psychologie moc jednoduché, jelikož hovoříme o určitém věkovém období, ve kterém dochází u každého jedince k zásadním vývojovým změnám. Je velký rozdíl mezi dnešním životem mladých lidí a životem stejné věkové skupiny před pár desítkami let. Jedná se o dospívání, nebo chceme-li dozrávání osobnosti člověka. (Macek, 1999)
Právě nemalý vliv na adolescenty a mladší generace mají masové sdělovací prostředky, které nám vyobrazují život mladého člověka, který většinou není reálný.
Avšak důsledek je ten, že děti chtějí být co nejdříve teenagery a mladí nechtějí dospět.
S adolescencí se nám pojí pojmy jako svoboda, nezávislost, možnost dělat věci po svém. Nedílnou součástí tohoto věku je samozřejmě krása, zdraví a v neposlední řadě
sexuální zdatnost, což patří mezi velmi žádané hodnoty lidí. (Macek, 1999) Je to nepopiratelná skutečnost, mladí jsou o to bystřejší a na druhou stranu možná i náchylnější k podlehnutí mediálních vlivů, tím spíše sociálním sítím, které se s masmédii nerozlučně pojí.
4.2.2. Non-edukativnost televize
Producenti z médií se rozhodně nesnaží o vzdělávání dětí, přesto však takové to učení probíhá. Dnešní společnost je typická svou zaměřeností na funkcionální prostředky a média můžeme chápat právě jako jeden z typických příkladů funkcionálních vlivů. Dnešní česká domácnost je prosycena mediálními vlivy a vychovatel zodpovědný za dítě, není schopen vždy tyto vlivy omezit či zastavit. Děti dnes mají obrovské možnosti získávat informace. Nejen v prostředí tradičním, jakým je rodina, škola či školka, ale i v prostředí, které nazýváme „ulicí“. Mají možnost nahlédnout do více různých životních způsobů bytí a mají možnost získávat informace, na které nemusí být připravené. To, čemu dítě v určitém věku nerozumí, například z důvodu, že se nachází ve svém kognitivním vývoji ve stádiu konkrétních operací.
Uvažovat o abstraktních a komplexních souvislostech – což je podmínkou kritického náhledu – je pro ně příliš složité. V pozdějším věku díky zkušenostem nabytým postupem času bude schopno takovým věcem porozumět v mnohem širších souvislostech a bude se v nich lépe orientovat. (Šeďová, 2007)
Vychovatel se dostává ze své role průvodce a mentora do role pouhého informačního zdroje, který je jen jeden z mnoha. Nikdo však dnes nemůže tvrdit, že by tento fakt vychovatelé považovali za natolik nepříjemný. Je totiž snadné posadit dítě před televizi a nechat ho sledovat, učit se, nechat ho televizí se „hlídat“. Tím vším se stávají média mnohem silnějšími, kdežto na rodičích je znatelná ztráta „moci“ nad dětmi. (Šeďová, 2007)
4.2.3. Nezacílenost socializace televize
Typická pro televizi je její nezacílenost. Televizní pořady jsou snadno přístupné prakticky komukoliv a děti tak často mohou sledovat pořady, které pro ně nejsou dostatečně vhodné a pořady určené pro úplně jinou věkovou kategorii.
Dospělý a dětský divák se samozřejmě liší. Tento rozdíl je pro každého jasný. Je dán nevyspělostí, kognitivní nezralostí dětí, které jsou ve vztahu k televizi zranitelnějšími a ovlivnitelnějšími. Jsou popsány tři základní důvody, proč bychom měli děti chránit, proč na ně pohlížet jako na specifické diváky: „(1) Děti mají málo
zkušeností a vědomostí z reálného světa; (2) Jsou silně disponované k učení; (3) Mají málo zkušeností s médii.“ (Šeďová, 2007, str. 29)
Při kombinaci všech těchto faktorů může dojít mnohem snáze k tomu, že jsou děti negativními vlivy televize ovlivňovány. Ke všemu nejde popřít fakt, že silná potence učit se společně s malou schopností kriticky nahlížet na témata probíraná v médiích, vede k nekritickému přijímání mediálních obsahů.
Vnímání dětí je opravdu důležité oddělit od vnímání dospělých. Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak rozdílné může být jen pouhé sledování obsahu, který nám přijde jakkoliv neškodný. Pro děti je totiž velice těžké oddělit mediální svět od toho reálného, což nám připadá naprosto jednoduché a samozřejmé. Proto se i původně edukativně zaměřený pořad, který je tak od začátku vymyšlený, může stát zdrojem obav a negativních emocí. (Šeďová, 2007). „Dítě aktivně vytváří své porozumění sledovaným obsahům, přitom však pracuje s mentálním obsahem, který má k dispozici.“ (Šeďová, 2007, str. 30)
Podle Šeďové (2007) se objevuje řada názorů o dětech řešících prostřednictvím sledování televize své psychologické a vývojové potřeby. Například takový superhrdina se může stát vysvobozením z reálné situace. V takovém superhrdinovi je pak možné souznění s jeho slabými stránkami a projekce problémů vlastních. Dalším možným příkladem jsou grotesky. Uvedu příklad Toma a Jerryho, který bývá zobrazen v dětské duši jako boj malého proti velkému, tedy dítěte proti dospělému. Pomocí fantazie tak dítě může ventilovat situace, ve kterých jsou nuceni se podřídit dospělým, nebo starším.
Je pravdou a z vlastní zkušenosti vím, jak moc se dokáže dítě s takovým hrdinou ztotožnit. Sám jsem byl na televizi skoro „závislý“ a uvědomuji si, do jaké míry jsem se s hrdiny některých televizních seriálů ztotožňoval. Jediná podobnost mezi mnou a takovým hrdinou mi přišla velmi významná a já si taky trochu idealizoval sebe jako
„hrdinu“. Nedělo se to však jen v mých 10 letech, ale ještě možná v 16 – 17 jsem se při sledování televizních seriálů občas s nějakým tím hrdinou ztotožnil, nebylo to však již v takovém měřítku.
Pro děti není lákavé televizi sledovat pouze pro její programový obsah, ale také proto, že pokud jejich rodiče televizi sledují., tak děti přirozeně chtějí dělat totéž. Chtějí být „dospělí“ jako jejich rodiče. Je to z důvodu učení se podle vzoru, kdy se jako děti identifikujeme s jednáním těch, kteří jsou pro nás autoritami a jsou nám blízcí. Dospělí se sami velmi rádi na televizi dívají, někteří to mají dokonce jako rituál. Po náročném
dni se usadí do křesla, zapnou si televizi a relaxují tak. Děti takové jednání vidí, nepřehlédnou ho a chtějí být také dospělými (Šeďová, 2007). Sám si vzpomínám, jak jsme se s kamarády předháněli, kdo viděl více hororů nebo filmů s agresivní tématikou.
Lákalo nás na tom to zakázané, ale především jsme nemohli pochopit, proč bychom se nemohli dívat, když dospělí mohou.
„Hlavní specifiky socializace skrze televizi je tedy fakt, že není realizována s ohledem na své edukativní efekty, a zároveň není ani primárně cílena na děti. Ty se stávají jaksi bezděky cílem socializačního působení, které nikdo neplánoval a není za ně zodpovědný“ (Šeďová, 2007, str. 30)
4.2.4. Kvalita a manipulativní podtext – nebo co je pro děti vhodné Přesto, že je dnes v televizi plno „naučných“ pořadů a televizních stanic o přírodě, vědě a technice, musíme si uvědomit, že jejich primárními cíli není vzdělávání, ale sledovanost a výdělek. Některé pořady se jako vzdělávací tváří. Nabízí se však otázka, je-li jejich tématem pravdivé, reálné a nijak nezkreslené vyobrazení skutečnosti. Nejde-li jen o to zpracovat určité téma, podat ho jako senzaci a pořad proložit dobře zaplacenou reklamou.
5.
Osobnost a postoje
Na začátek bych rád uvedl, proč se v dalších částech rozepisuji o osobnosti člověka, o jeho postojích a hodnotách, či o jeho osobnostních vlastnostech. V praktické části mé práce budu porovnávat výsledky ze tří různých částí dotazníku a pokusím se odhalit souvislosti mezi osobnostními rysy, povahou, mediálním vlivem a jeho vnímáním. Proto se opírám o vědy jako například sociální psychologie osobnosti. V této práci jsou tedy rozepsány složky, které plně souvisí s celou prací, a proto se zde o ně opírám a rozvádím je. Osobnost zásadním způsobem předurčuje vnímání jakýchkoliv podnětů a informací. Osobnost je výslednicí dědičných a environmentálních faktorů (veškeré vlivy prostředí) a projevuje se poměrně stabilně. To jací jsme a jak na věci pohlížíme je klíčové pro uvědomění si, že každý člověk na sebe nechá působit vlivy trochu jinak, jinak je přijímá a jinak o nich dokáže hovořit. Nejsme totiž všichni stejní, a proto je potřeba na subjektivitu vnímání nějakým způsobem brát ohled. Každý člověk je individualita, a na jakoukoliv maličkost pohlíží svým způsobem. Při vnímání složitých informačních obsahů je problém subjektivity vnímání a zpracování informací ještě mnohem markantnější.
5.1.Osobnostní vlastnosti
„Hledání konzistence v lidském konání podmíněné předpokládanou existencí stabilních individuálních charakteristik psychologické povahy patří k základním východiskům konstituování psychologie jako vědy.“ (Výrost, Slaměník, 2008, str. 69)
Člověk se ve svém životním prostředí setkává s živými, ale i neživými věcmi, a jedná s nimi podle svých osobnostních vlastností. Pěti faktorový model (Big 5) je dnes jedním z nejrozšířenějších výzkumů jak osobnost člověka rozpoznat. (Hřebíčková, 2010). V současnosti je Big 5 nejdůležitějším výzkumně používaným modelem osobnosti využívaný v psychologickém výzkumu kdykoliv sledujeme osobnostní souvislosti a kolekty s určitým chováním (v našem případě jde v praktické části o hledání korelátů mezi postoji vůči médiím a osobnostními vlastnosti). (Výrost, Slaměník, 2008)
Podle Výrosta a Slaměníka (2008) je Big 5 tvořeno těmito faktory:
1. Extraverze, Surgence 2. Emocionální labilita 3. Shoda
4. Svědomitost 5. Kultura
Právě tento model má dodnes svou nepopiratelnou důležitost. Objevují se názory na pozměnění některých bodů, například Kultura by se dala nahradit otevřenou myslí, či inteligencí. Je možné však pozměnit všechny názvy, nebo spíše je možné je chápat jako sílu, lásku, práci, cit a rozum. (Výrost, Slaměník, 2008)
Postoje a hodnoty úzce souvisí s osobností. Pokud se snažíme o změnu osobnosti, lze se o to pokusit a působit v kombinaci několika způsobů a prostředků, a to včetně médií. Nejprve by bylo vhodné pokusit se o změnu úroveně vnímání. Vlastnosti jsou vlastně něco jako naše dispozice. Od stupně inteligence se odvíjejí schopnosti. Od kombinace charakterových vlastností, stupně inteligence a emocionality se mění schopnost vnímat a reagovat. Platí to na podněty z bezprostředního okolí jedince, stejně jako na podněty z médií.
Člověk je vybaven psychickými vlastnostmi, které má každý zdravý jedinec ve společnosti. V tomto případě jsou vlastnosti chápány jako to, co nás odlišuje jeden od
druhého. To, čím jsme specifičtí nebo výjimeční. (Říčan, 2010) Každého člověka je díky vlastnostem možno charakterizovat, a to je možné díky metodám jakou je Big 5.
Mluvíme-li o postojích, mluvíme o zhodnocení situace a podnětu, o jejích přijímání, nebo odmítání, a o tom, jak k nim přistupujeme. Pokud je ale pouze nepřijmeme a bez dalšího zpracování "vypouštíme". Dá se tedy i říci, že od určitého postoje dospějeme k názoru. Postoje mají dvě základní funkce, a to poznávací funkci, každý postoj ovlivňuje naše předchozí zkušenost s věcí nebo situací a funkci instrumentální, dá se říct, že postoj by pro nás měl mít pozitivní funkci. Tedy instrumentální funkci rozumíme jako vyhodnocení maximálního zisku pro nás a naopak by měl zamezit naší ztrátě. Postoj funguje jako komplexní pojem více částí, a to z poznávací, emocionální a behaviorální složk. Pak teprve tvoří celistvý, fungující pojem. (Výrost, Slaměník, 2008)
5.2.Postoje a hodnoty
S pojmem postoj se setkáváme v mnoha souvislostech a mnoha oblastech. Tedy nejde jen o pojem z oblasti psychologie, ale z pohledu psychologického se na něj podívejme v souvislosti s hodnotou.
Hodnotou z pohledu psychologa je vnímání a umístění vnímaného na jakýsi
"hodnotový žebříček". Otázkou vztahu mezi postojem a hodnotou by se asi měla zabývat samostatná práce. Myslím, že jde o nekonečný proces. V dnešní době se tento pojem dá zařadit do mnoha vědních oborů. Čím je to však zapřičiněno? Nejspíš tím, že tak široký pojem může zasahovat od mnoha jednoduchých procesů až po ty nejsložitější. Podle hodnot by se tedy mělo dát předvídat například chování jedince, či skupiny za určitých situací, nebo jen to, jak by mezi sebou některé články těchto procesů mohli vycházet.
Pojem samotný se podle analýz mohl poprvé objevit někde kolem 18. století.
Bylo to však odlišné chápání významu slova oproti chápání dnešnímu. Tehdy se tento pojem vyskytoval v umění, a to konkrétně v malířství, a mělo se jednat o postavení lidského těla při pózování pro umělce. Osobou, která však pojem postoj začala užívat v některých souvislostech, ve kterých jej chápeme i my, byl Charles Darvin. Ten s tímto pojmem spojil emoce u lidí, nebo i zvířat. Pojem postoj užil v publikacích z roku 1872.
Následně se tento pojem začal používat ve vědní disciplíně – sociální psychologii.
(Výrost, Slaměník, 1997)
5.2.1. Nástin vývoje dané oblasti
Vývoj postojů v psychologii a jejich zkoumání by se dalo rozdělit na 3 jednotlivé části. Jako první část tohoto vývoje bychom mohli považovat počátek 40.
let až po jejich konec. V této době se především jednalo o definování tohoto pojmu samotného, dále snahy o vytvoření vzorce pro jeho měření, a v poslední řadě také zařazení těchto výsledků do všech možných oblastí našeho všedního života. Druhá etapa se také měřila přibližně na dvě desítky let, a to na 50. a 60. léta. Toto období se zaměřilo především na výzkum změny postojů a jejich ovlivnění. Konec 60. let však lemovala krize výzkumu této oblasti. Třetí a poslední etapa tohoto rozdělení vývoje by se dala označit za éru modelování jednotlivých postojů vysvětlující jejich vztah k životu. Tato éra započala v 70. letech a dosud nebyla ukončena. (Výrost, Slaměník, 1997). Pozorování postojů je tedy v celku nová záležitost, která si jistě zaslouží ještě dlouhé zkoumání a pozorování, nicméně o prozatímních výsledcích zatím zřejmě nelze pochybovat.
5.2.2. Vytváření postojů
Každá zkušenost, každý pozitivní nebo negativní moment v našem životě, který v nás vyvolá určitou aktivní odezvu, v nás vytváří nějaký postoj. Postoj je chápán jako naše osobní stanovisko k vnímanému. A to ať se jedná o postoj pozitivní, nebo negativní. Dalo by se mluvit o sympatiích a antipatiích vytvořených na základě míry inteligence, zkušeností, emocionality a charakteru. V momentě, kdy si vytvoříme nějaký názor na určitý objekt vnímání, stává se tento názor postojem. Ne však každý pohled na věc se stává postojem. Dalo by se říct, že množství postojů je stejně jako jeho utváření ovlivněno u jednotlivce mírou inteligence, zkušeností, emocionality a charakterovými vlastnostmi. Nový postoj je také vlastně vytvořen a ovlivněn již vytvořenými postoji.
Lze ale také říci, že zde platí zpětná vazba. Dále je otázkou, kolik je potřeba takových přesvědčení k vzniku a vytvoření našeho postoje k nějakému vnímanému objektu. Na toto téma byl tedy proveden výzkum, který měl na tuto otázku odpovědět. Jeho výsledkem je závěr, že k vytvoření postoje je potřeba 5 – 9 přesvědčení. Ta jsou totiž s postoji pevně vázána a jsou potřebná k jejich vytvoření. (Výrost, Slaměník, 2008)
5.2.3. Změna postojů
Změna postojů a jejich formování se v sociální psychologii staly hlavní otázkou při jejich zkoumání. Hlavním cílem zkoumání se tedy stalo téma, jak postoje ovlivnit.
Jak postoje vznikají a jejich utváření je otázkou neméně zásadní a důležitou. Několik autorů se touto otázkou zabývalo a nadále zabývá (například: R. E. Petty, D. R. Shaffer,
C. Stargon, A. Tesser a další) a shodli se, že nejdůležitějším impulzem ke změně postoje je proces přesvědčování s názvem persvaze, který se opakuje. Výzkum postojů ztratil na váze, nicméně se opět začíná diskutovat. O persvazi se mluví nadále, avšak mnohem více se o ní mluví ve spojení s navozením změny o centru pozornosti (Výrost, Slaměník, 2008). Když tedy budeme na někoho působit určitou dobu, a budeme se ho snažit přesvědčovat o nějaké skutečnosti, dojde u něho k vytvoření nebo ke změně postoje. Nicméně nejde o jednoduchý úkol a takový proces musí nějakou chvíli, nebo v nějaké intenzitě působit.
Persvaze je bezesporu jedním ze silných procesů působících na změnu postojů.
Jsou však i další a zřejmě i silnější motivy. Přeci jen působení na člověka založeném na jeho aktivním zapojení se do procesu, dosáhneme větších účinků. Aktivní účast v určitých situacích je mnohem silnějším impulzem pro změnu. Postoj je však těžko definovatelný a může být zakotvený hlouběji než si myslíme. (Výrost, Slaměník, 2008)
Postoje si zaslouží opravdu velkou pozornost, jelikož něco vypovídají o člověku, o tom jak pohlíží na svět, nebo jak pohlíží na sebe sama. Navíc se postoje dají zařadit do mnoha vědních disciplín, kde se s nimi dá nadále pracovat. Postoje vypovídají o tom, jací jsme, a také nám mohou pomoci přiblížit osobní vlastnosti ostatních, se kterými žijeme, spolupracujeme apod.
6.
Osobní růst
6.1.Rozvoj osobnosti
Rozvoj osobnosti probíhá již v ontogenetickém vývoji člověka. Jedná se o společný na sobě závislý vývoj psychofyzického vývoje společně právě s osobnostním rozvojem. Termín osobnostní rozvoj, někdy uváděný jako optimální rozvoj osobnosti žáka, se v psychologii stává stále častějším a populárnějším. Není však používán pouze v psychologii, dále se s ním můžeme setkat i v pedagogice, nebo dokonce mluvíme o schopnostech manažerů, či jejich rozvoji a pokroku. Rozvoj osobnosti můžeme chápat jako bezprostřední reakci na naše naprogramované tělo.
Biologické předpoklady jsou jako předpřipravený program s obrovskou možností dalšího rozvoje a zrání. Na vývoji se podílí mnoho drobných složek, které jsou ve výsledku takovým testem, či programem, který nás rozvíjí, nebo spíše připravuje na další možný rozvoj. Každá individuální zkušenost, každý sebemenší zážitek se tak může stát startovním impulsem pro rozvoj nových osobnostních rysů. Dalším činitelem se
může stát například doba, ve které žijeme, pracujeme, a ve které buď sami, nebo společně s někým prožíváme. (Dvořáková, 1995)
Proces rozvoje má své specifikum, je pro něj charakteristické, že každý jedinec sám za sebe rozhoduje, vědomě sám sebe rozvíjí a hledá cestu k cíli, který si sám aktivně jedinec zadal pro svůj vlastní osobnostní rozvoj. (Dvořáková, 1995)
Když mluvíme o rozvoji osobnosti, většinou ho chápeme jako pozitivní proces, kde se snažíme změnit na naší osobnosti něco k lepšímu. Jsou však i teorie o dalších možnostech rozvoje osobnosti. Jedním z nich je například progres. V takto myšleném rozvoji jedince by se mělo jednat o posun k nějakému cíli, který silně vyžadujeme, a proto o něj velmi intenzivně usilujeme. Dalším možným pohledem je digres, čímž si vysvětlujeme, když se nějakým způsobem výrazněji odchýlíme od našeho cíle, který jsme si vytyčili a chtěli bychom takového cíle dosáhnout. Třetím takovým pohledem, a ne úplně pozitivním, je regres. Ten představuje a vyjadřuje naše částečné odtržení se od cíle, nebo též jeho zpomalení z jakéhokoliv důvodu. Tím pádem nemusíme považovat termín rozvoj osobnosti vždy za absolutně pozitivně popisující termín. Jedná se spíše o pohled neutrální. (Dvořáková, 1995)
U žáka na základní škole vznikají při výuce různé typy rozvoje osobnosti, může se jednat o získání hudebních schopností při hodině hudební výchovy, či získávání schopností výtvarných při hodinách výtvarné výchovy a dalších z našeho pohledu pozitivních příkladů. Co se však může rozvíjet dále, je ale třeba i antisociální chování, kdy se žák snaží vyhnout např. nějakému neúspěchu, či konfliktu se spolužáky.
(Dvořáková, 1995)
Jak se zde ukazuje, nemůžeme na rozvoj jedince pohlížet jen z jedné, a to pozitivní stránky. Vždy se najde i druhá strana, která v sobě skýtá určitá rizika. Je tedy potřeba správně a kvalitně takový rozvoj analyzovat a pozitivní příklady podporovat, aby nenastávaly nepříjemné situace, které v nás budou pěstovat například zmiňované antisociální chování. Není v ničích silách takové podněty odstranit úplně, nicméně by bylo dobré je zredukovat na ty, které nemají až tak velký negativní vliv. I špatná zkušenost totiž může vést k dobře získané vlastnosti.
Optimální rozvoj by tedy měl být jedním z důležitých procesů, na který by měl být rodiči, učiteli, vychovateli, ale i sportovním trenéry a vedoucími v zájmových kroužcích brán zřetel. V dnešních školách této otázce totiž není věnována taková pozornost, kterou by si vzhledem ke své důležitosti zasloužila. (Dvořáková, 1995)
