Reflexe náboženství v díle Kurta Vonneguta

(1)

Reflexe náboženství v díle Kurta Vonneguta

Bakalářská práce

Studijní program: B6101 – Filozofie

Studijní obor: 6101R026 – Filozofie humanitních věd Autor práce: Lenka Rozkovcová

Vedoucí práce: MTh. Václav Umlauf, Ph.D.

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Tímto děkuji vedoucímu bakalářské práce MTh. Václavu Umlaufovi, PhD. za cenné rady a za vstřícný přístup při vedení mé bakalářské práce, kterého si velmi vážím.

(6)

Anotace

Bakalářská práce analyzuje motiv náboženství v díle amerického postmoderního spisovatele Kurta Vonneguta, konkrétně v jeho novele Kolíbka. Práce se věnuje pojetí náboženství jako konstruktu, jeho vztahu k vědeckého pohledu na svět a jeho funkci ve společnosti. První část práce analyzuje tyto momenty pouze v literární rovině novely. Druhá část se zaměřuje na paralely mezi Vonnegutem vykonstruovaným světem a reálnou rovinou.

Porovnává myšlenky z novely s vybranými filosofickými, sociologickými a vědeckými publikacemi, které byly zvoleny na základě jejich vztahu k problematice.

Klíčová slova

Vonnegut, Kolíbka, náboženství, interpretace

(7)

Annotation

The thesis analyzes the theme of religion in the work of American postmodern author Kurt Vonnegut. It focuses specifically on his novel Cat´s Cradle. The thesis deals with the view of religion as a construct, the relationship between religion and science and the social function of religion. The first part describes how those problems are portrayed in the novel.

The second part draws parallels between the fictional world and the reality. It compares the thoughts from Cat´s Cradle to other philosophical, sociological and scientifical publications, which were chosen based on their relation to discussed topics.

Key words

Vonnegut, Cat's Cradle, religion, interpretation

(8)

Úvod ... 8

1. O novele Kolíbka ...11

1.1 Kurt Vonnegut ...12

1.2 Celková charakteristika novely Kolíbka a její dějová linie ...15

1.3 Náboženství v novele Kolíbka ...19

1.3.1 Bokononismus jako užitečný konstrukt ...20

1.3.2 Kontrast mezi bokononismem a vědou ...24

1.3.3 Další rysy bokononismu ...27

2. Náboženství jako konstrukt ...30

2.1 Ludwig Feuerbach...33

2.1.1 Feuerbachova kritika ve vztahu k novele Kolíbka ...36

2.2 William James...39

2.2.1 Jamesova kritika ve vztahu k novele Kolíbka...43

3. Současný vědecký ateismus ...45

3.1 Richard Dawkins ...48

3.2 Reakce křesťanství na vědecký ateismus ...51

3.3 Vědecký ateismus ve vztahu k novele Kolíbka ...55

4. Lidská potřeba náboženství ...58

4.1 Kryptonáboženství ...62

4.1.1 Občanské náboženství ...64

4.2 Lidská potřeba náboženství ve vztahu k novele Kolíbka ...69

Závěr ...72

Seznam použitých zdrojů ...74

(9)

Úvod

Cílem této bakalářské práce je analýza motivu náboženství v díle amerického postmoderního spisovatele Kurta Vonneguta, konkrétně v jeho novele Kolíbka¹, která se tématem náboženství přímo zabývá. Novela Kolíbka je nejenom kvalitní uměleckou prózou, ale zároveň má značný humanistický a filosofický přesah.

Jedná se o satirický text, který pomocí humoru a ironie kritizuje současnou společnost². Zaměřuje se při tom zejména na prostředí USA. S nadsázkou pojednává o konfliktu mezi vědou, technologií a náboženstvím v moderní společnosti. Věnuje se tímto způsobem tématům, která jsou přirozeně předmětem i samotné filosofické kritické reflexe. Blíže se zabývá zejména nevyhnutelností konfliktu mezi vědeckým a náboženským způsobem přístupu ke světu. Vonnegut se náboženství dotýká jak z hlediska obsahu náboženských nauk, tak z hlediska funkce náboženství. Pracuje s motivem lidské potřeby náboženství jak z psychologického, tak ze sociologického hlediska. Kromě náboženství samotného se Kolíbka věnuje sekularizaci světa a stále postupujícímu vědeckému a technologickému pokroku. Z tohoto úhlu pohledu je kritizováno zejména využití technologie pro válečné účely. Vonnegut se dotýká atmosféry studené války a závodů ve zbrojení, které mohou mít fatální následky.

Tato práce se zaměřuje na vybrané momenty a myšlenky obsažené v novele Kolíbka, které hlouběji rozebírá. Jedná se zejména o myšlenky týkající se náboženství, jeho vztahu k vědeckému pohledu na svět a jeho funkci ve společnosti. V první části se práce věnuje pouze literární rovině a popisuje, jakým způsobem jsou tyto myšlenky nastíněny v Kolíbce. Druhá část práce již přesahuje rámec samotné novely a věnuje se paralelám mezi Vonnegutem vykonstruovaným světem a reálnou skutečností. Navazuje na část první a zasazuje Vonnegutovy myšlenky do reálného kontextu. Zaobírá se vybranými filosofickými,

1 Cat's Cradle, 1963.

2 Děj novely je zasazen do období, ve kterém ji Vonnegut psal, tedy do éry 70. let. Přesto jsou však Vonnegutem nastíněná témata stále aktuální, jak bude v práci dále ukázáno.

(10)

sociologickým či vědeckými publikacemi, které se věnují stejným tématům.

Všechny tyto práce byly vybrány na základě podobnosti jejich obsahu s tím, jak je daný problém prezentován v Kolíbce. Vždy po analýze konkrétní reálné reflexe určitého problému se jednotlivé kapitoly opět krátce vrátí k jeho literární podobě v novele. Tím je výklad uzařen.

První kapitola této práce se zabývá výhradně novelou Kolíbka a analyzuje ji v kontextu literární roviny. Protože Kurt Vonnegut ve své tvorbě často využívá autobiografické prvky, je součástí první kapitoly nejprve přehled informací o jeho životě, názorech a událostech, které jeho tvorbu ovlivnily. Též je zde velmi stručně zmíněna celková charakteristika doby, ve které tvořil. Poté je nastíněn děj novely Kolíbka a její obecný charakter. Práce se však nevěnuje celkovému literárnímu rozboru knihy. Poslední část první kapitoly se již blíže zaměřuje na motiv náboženství v novele a zaobírá se některými vybranými momenty. Práce popíše základní prvky a koncepty Vonnegutem vytvořeného fiktivního náboženství bokononismu, zaměří se na Vonnegutovo pojetí náboženství jako užitečného lidského výtvoru a na konflikt mezi náboženstvím a vědou.

Druhá kapitola se zabývá historickým filosofickým pozadím myšlenky náboženství jako lidského výtvoru. Koncept náboženství jako užitečné, ale člověkem vytvořené lži je v Kolíbce stěžejní. Toto pojetí kritiky náboženství má již značnou tradici. V druhé kapitole je proto Vonnegutův konstrukt porovnáván s vybranými historickými filosofickými kritikami náboženství, které jsou podobně založené. Jedná se konkrétně o filosofii Ludwiga Feuerbacha, v jehož díle je velmi detailně popsán způsob, jakým člověk sám ze sebe Boha generuje.

Feuerbach stojí na počátku kritiky vědeckého ateismu, který vnímá Boha ne jako reálnou existenci, ale jako iluzi vytvořenou člověkem. Dále se druhá kapitola zabývá filosofií Williama Jamese. Ten reprezentuje zejména americký pragmatický přístup, ve kterém není stěžejní obsah či vznik náboženství, ale jeho funkce a užitečnost.

(11)

Třetí kapitola je vztažena ke krizi náboženství v moderní společnosti v USA.

Zabývá se konfliktem mezi náboženským (protestantsným) fundamentalismem a vědeckým ateismem. Zaměřuje se na kritiku náboženství z pozice vědeckého ateismu a scientismu. Tato kritika se týká zejména obsahu nauky jednotlivých náboženství, se kterými pracuje jako s klasickými vědeckými hypotézami.

Kapitola se blíže zaměřuje na myšlenky britského evolučního biologa Richarda Dawkinse, který je v současnosti nejviditelnějším a nejprůbojnějším představitelem vědeckého ateismu. Také zmiňuje různé způsoby, jakými nábožnství na tuto kritiku reaguje.

V poslední kapitole se práce zabývá lidskou potřebou náboženství. Zkoumá náboženství z pragmatického hlediska, věnuje se psychologickému a zejména sociologickému pohledu na funkci náboženství. Dále se zabývá kryptonáboženstvím, aby podpořila sociologické teze, že různá náboženství nezávisle na obsahu své nauky plní ve společnosti podobné funkce. Jako příklad kryptonáboženství v moderní americké společnosti je blíže přiblížen fenomén občanského náboženství.

Metodou práce je analýza a komparace literárních a filosofických textů.

Jelikož je cílem této práce interpretace literárního díla, základním pramenem je samotná novela Kolíbka. Práce se nevěnuje celkové a kompletní analýze tohoto díla, ale zaměřuje se pouze na vybrané myšlenky. Výběr další literatury byl podmíněn jejím vztahem k těmto myšlenkám a byl založen na podobnosti mezi obsahem vybraných děl a Vonnegutovým pojetím dané problematiky. Samotný výběr rozšiřující literatury byl subjektivní záležitostí, stejně jako je subjektivní záležitostí celková interpretace Vonnegutova díla. Kolíbka zpracovává mnoho témat na různých úrovních abstrakce a počet možných interpretací této novely je ve své podstatě nekonečný. V tomto pohledu je také velmi problematické Vonnegutovo satirické používání ironie a nadsázky. Proto, aby byla interpretace jeho názorů co nejobjektivnější, je v této práci nejprve nastíněn Vonnegutův život a jeho názory tak, jak je rozedl ve své autobiografii.

(12)

1. O novele Kolíbka

Kolíbka je čtvrtá kniha Kurta Vonneguta (1922–2007), napsaná v roce 1963.

Tato práce se na ni zaměří proto, že se jedná o knihu, ve které je náboženství hlavním Vonnegutovým tématem. Samotný název „Kolíbka“ je metaforou pro náboženství. Slovo kolíbka odkazuje na dětskou hru „přebírání provázku“, kdy je z provázku propleteného mezi prsty utvořena tzv. „kolébka pro kočičku“³. Jedná se ale pouze o imaginární koncept, žádná skutečná kolébka při hře nevzniká a schopnost vidět ji je pouze aktivním aktem vědomí, které je vedeno kontextem.

Pojem kolíbka v novele funguje jako přirovnání pro věci, které sice neexistují, ale člověk je vidí čistě proto, že je vidět chce.⁴

Tato kapitola podává nejprve informace o samotném autorovi, jeho tvorbě, životě, názorech, a také o době, ve které tvořil. Tato část je důležitá zejména proto, aby nastínila životní postoje a hodnoty, ze kterých Vonnegut při své práci vycházel. Ve své tvorbě také velmi často využíval autobiografické prvky. Dále se tato kapitola zaměřuje na samotnou novelu Kolíbka. Nejprve stručně popíše dějovou linku novely a její celkový charakter. Poté se blíže věnuje tématu náboženství tak, jak je v novele nastíněno. Popíše Vonnegutem vykonstruované náboženství bokononismu a zaměří se zejména na dva hlavní momenty, které jej charakterizují. Prvním je pojetí náboženství jako užitečného, ale lživého konstruktu vytvořeného člověkem. Druhým je pak kontrast mezi náboženským a vědeckým pohledem na svět. Tato kapitola se také dotkne odlidštění vědeckého přístupu k životu a lidské potřeby náboženství, která přitahuje jedince k bokononismu navzdory absurditě bokononistických náboženských přesvědčení.

Na závěr hovoří o dalších momentech týkajících se náboženství, jež lze v novele Kolíbka pozorovat.

3 Zatímco v českých zemích se této dětské hře říká nejčastěji „přebírání provázku“, v anglicky mluvících zemích je obecně známý název „cat's cradle“, tedy doslova „kolébka pro kočičku“.

4 VONNEGUT, K. Kolíbka. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0383-0.

(13)

1.1 Kurt Vonnegut

Kurt Vonnegut, Jr. byl americký postmodernistický spisovatel, který žil v letech 1922 až 2007. Jeho tvorba bývá řazena do žánru science fiction. On sám na zařazení do toho žánru reagoval s udiveným prohlášením, že „o takovou klasifikaci nestál“.⁵ Vysvětluje si ji tím, že „psal o technologii, a většina nejlepších spisovatelů v Americe o ní nic neví“.⁶ Nejvýraznějším prvkem v jeho dílech je satirický humor s hojným používáním ironie. Stěžejním principem ve všech jeho příbězích je naprostý determinismus, provázený bezvýchodnými a absurdními situacemi. Většina jeho hrdinů pouze marně bojuje se svým osudem.

Sám Vonnegut humor pojímá jako „téměř fyziologickou reakci na strach“⁷ a tento postoj se v jeho dílech odráží. Jeho příběhy jsou značně ambivalentní, humor se v nich překrývá s tragičností života.

Mezi jeho nejznámější literární díla patří novely Mechanické piano⁸, Sirény z Titanu⁹, Kolíbka¹⁰, Jatka č. 5, aneb Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí¹¹, Snídaně šampionů¹² či Groteska¹³. Nejvíce přímých informací o jeho životě, názorech a hodnotách je možné získat z jeho poslední knihy, krátké sbírky povídek Muž bez vlasti¹⁴, ve které se vyznává ze vztahu ke své vlasti a k lidstvu obecně. V této knize reaguje na otázky ekologie, politiky a etiky. Vonnegut sám sebe popisuje jako humanistu. Dodává i svou definici tohoto pojmu, která spočívá v tom, že: „My humanisté se snažíme chovat tak slušně, čestně a řádně, jak jen

5 VONNEGUT, K. Muž bez vlasti. Brno: Jota, 2006. ISBN 80-7217-450-9. S. 25.

6 VONNEGUT, K., pozn. 5, s. 26.

8 Player Piano, 1952.

9 The Sirens of Titan, 1959.

10 Cat´s Cradle, 1963.

11 Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969.

12 Breakfast of Champions, 1973.

13 Slapstick, 1976.

14 A Man Without a Country, 2005.

(14)

jsme schopni, aniž bychom očekávali nějaké odměny nebo tresty v posmrtném životě.“¹⁵

Vonnegut ve svých dílech často používá autobiografické prvky. Je tedy vhodné stručně uvést informace o jeho životě a událostech, které ovlivnily jeho tvorbu. Jedná se zejména o válečné zkušenosti a tragické události zasahující jeho rodinný život. Sám Vonnegut trpěl chronickými depresemi.¹⁶ Lze spekulovat o tom, že mnohé jeho zkušenosti umocnily cit pro ironii a vnímání života jako marného boje s osudem.

Vonnegut se narodil se v americkém státě Indiana, ale jeho předkové přišli do USA z Německa. V rodině byl třetím a posledním dítětem; jeho sestra byla o pět let a jeho bratr o devět let starší než on. Této skutečnosti sám přikládá význam pro zformování svého typického humoru. Pro dítě je totiž podle Vonneguta „vtip jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých“.¹⁷

Studoval chemii a biologii na Conrell University v Ithace, v New Yorku.

Roku 1943, ve svých dvaadvaceti letech vstoupil do armády Spojených států.

22. prosince 1944 byl zajat v Bitvě u Bugle a internován jako válečný zajatec v Drážďanech. Tam 13. února 1945 zažil bombardování Spojenci.¹⁸ Tento zážitek velmi silně posílil jeho pacifistické smýšlení a zároveň ovlivnil jeho vztah k moderním technologiím a modernímu pojetí vědy. Na základě této události později píše novelu Jatka č. 5. Jeho negativní vztah k válce a válečným technologiím proniká velmi znatelně i do novely Kolíbka, ve které reaguje na situaci studené války a na nebezpečí závodů ve zbrojení. V knize Muž bez vlasti končí kapitolu věnovanou zážitkům z války následovně: „A z toho, co jsem viděl,

16 FARRELL, S. Critical companion to Kurt Vonnegut a literary reference to his life and work. New York: Facts On File, 2008. ISBN 9781438100234.

18 ZELENKA, P. Nové náboženství Kurta Vonneguta. Jinočany: H & H, 1992.

ISBN 80-85467-76-3.

(15)

co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte. Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.“¹⁹ Často hovoří o nesmyslnosti války a jejích mocenských, politických a finančních důvodech. Se svou typickou ironií píše: „Zabíjet v průmyslovém měřítku bezbranné lidské rodiny, ať už za pomoci staromódního vybavení anebo hypermoderních výstřelků univerzitního vybavení, v naději, že to povede k získání vojenské nebo diplomatické výhody, nakonec ani nemusí být tak skvělý nápad.“²⁰

Roku 1945 se Vonnegut vrátil do vlasti, neúspěšně studoval antropologii na University of Chicago a začal se věnovat psaní. Vystřídal několik rozmanitých pracovních pozic. Pracoval např. v odboru styku s veřejností společnosti General Electric, dále jako učitel angličtiny ve škole pro emocionálně labilní děti, psal články do časopisů, dokonce založil vlastní prodejnu s automobily, ale jeho podnikání skončilo neúspěchem. Od roku 1970 učil již jako známý spisovatel psaní na Harwardu.²¹

Vonnegutův osobní život byl poznamenán několika silnými, dramatickými okamžiky. Pár měsíců před jeho válečným zajetím, roku 1944, jeho matka spáchala sebevraždu předávkováním se prášky na spaní.²² Vonnegut sám byl dvakrát ženatý. Se svou první ženou Jane Marie Cox se znali již od dětství. Měli tři děti - syna Marka (* 1947, kvůli těhotenství s ním musela J. M. Cox ukončit své studium na vysoké škole) a dcery Edith (* 1949) a Nanette (* 1954). Roku 1958 skonala Vonnegutova sestra na rakovinu, dva dny poté, co její manžel zemřel při železniční nehodě. V této situaci Vonnegut adoptoval jejich tři syny - Jamese, Stevena a Kurta (v té době ve věku čtrnácti, jedenácti a devíti let).²³

21 FARRELL, S., pozn. 16.

(16)

Manželství Vonneguta s Coxovou se začalo rozpadat v době, kdy byl Vonnegut již slavným a finančně zabezpečeným spisovatelem. Stalo se tak díky konverzi Coxové ke křesťanství, které stálo proti Vonnegutově ateistickému přesvědčení. Jejich neshody nakonec vygradovaly až k rozvodu, který sám Vonnegut popsal slovy: „Strašlivá, nevyhnutelná nehoda, pro jejíž pochopení jsme nebyli vybaveni.“²⁴ Oba nadále zůstali blízkými přáteli. V této době již většina jejich dětí opustila rodné hnízdo, další tragickou událostí však bylo psychické zhroucení se syna Marka, který prodělal několik záchvatů schizofrenie.²⁵ Znovu se Vonnegut oženil roku 1979 s fotografkou Jill Krementz, se kterou společně adoptovali dceru Lily.²⁶

Vonnegut byl těžkým kuřákem již od mladistvého věku a sám učinil několik ironických poznámek na lživé sliby tabákových společností, které kuřákům slibují předčasnou smrt.²⁷ Nakonec zemřel roku 2007 ve věku osmdesáti čtyř let. Podlehl četným poraněním mozku, která utrpěl po pádu v bytě na Manhattanu.²⁸

1.2 Celková charakteristika novely Kolíbka a její dějová linie

Kolíbka je Vonnegutova čtvrtá novela, napsaná v roce 1963. Jedná se o krátkou vědecko-fantastickou novelu, která se dotýká problematiky moderní vědy, technologie a náboženství. Je psána v krátkých kapitolách, kterých je

24 MARVIN, Thomas F. Kurt Vonnegut: a critical companion. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2002. ISBN 031331439X. S. 10.

27 GROSSMAN, Lev. Kurt Vonnegut, 1922–2007. Time. [online]. 12. 4. 2007 [cit. 2015-11- 27]. Dostupné z: http://content.time.com/time/arts/article/0,8599,1609650,00.html

(17)

celkem sto dvacet sedm. Nejkratší z nich mají pouze pár řádků. Každá kapitola je sama o sobě malým uzavřeným systémem, který nese určitou myšlenku. Jak Vonnegut popisuje v Muži bez vlasti: „Každá reprezentuje práci jednoho dne a každá je samostatný vtip.“²⁹

Co se týče literárního stylu, není tato novela nijak odlišná od Vonnegutova typického stylu psaní. Již bylo řečeno, že autor hojně využívá zejména satirický humor a ironii. Situace ve Vonnegutových dílech jsou často velmi absurdní a dovedené do extrému, přesto ale nepůsobí naturalisticky. Vonnegut se dotýká závažných témat, ale popisuje je s určitou lehkostí. Jeho příběhy se pohybují na hraně humoru a tragiky. Tato hranice se často stírá a vyobrazené situace mají velmi ambivalentní charakter. Dalším prvkem typickým pro Vonneguta je naprostý determinismus. Jeho postavy jako by neměly žádnou kontrolu nad svým vlastním osudem. Proti tomu buď neúspěšně bojují, nebo se fatalisticky nechávají vláčet z místa na místo. Osudy jednotlivých postav jsou většinou velmi spletité a vzájemně provázané. Kolíbka není v tomto ohledu výjimkou.

Samotná novela je psána ich-formou a je vyprávěna retrospektivně. Hlavní hrdina se na začátku knihy představuje jako Jonáš, jeho jméno však již na žádném dalším místě v novele nezazní. Tento hlavní hrdina retrospektivně popisuje svou životní pouť, která ho zanese na ostrov San Lorenzo, kde se seznámí s falešným náboženstvím bokononismu. Celá tato pouť pak končí koncem světa. Do svého vyprávění hlavní hrdina již od začátku vkládá citace z Knih Bokononových (bible bokononismu), ve kterých nalezneme zejména krátké básně pojmenované

„kalypsa“. Již od začátku novely je tedy čtenář seznamován se základními myšlenkami náboženství bokononismu.³⁰

Na začátku svého příběhu je hlavní hrdina publicistou. Jeho plánem je napsat faktografickou knihu Den, kdy nastal konec světa, která má být „o tom, co dělali

30 VONNEGUT, K., pozn. 5.

(18)

významní Američané v den, kdy byla svržena první atomová bomba na japonskou Hirošimu“.³¹ Skrze zájem o rodinu jednoho z fiktivních otců bomby, kterým je již zesnulý dr. Hoenikker, se seznámí s dalšími postavami novely. Jsou jimi zejména tři děti dr. Hoenikkera - Frank, Angela a Newton; a také Hoenikkerův nadřízený, dr. Breed. Právě skrze rozhovor s ním a s jeho sekretářkou se vypravěč o dr. Hoenikkerovi a jeho vědeckém pohledu na svět dozvídá mnoho zajímavých a důležitých informací. Na tomto místě se dozvídá např. o potenciální existenci ledu typu 9, na kterém dr. Hoenniker pracoval. Jedná se o led se speciálním uspořádáním atomů, díky kterému je jeho bod tání kolem čtyřiceti stupňů Celsia.

Tento typ ledu je pro další vývoj příběhu velmi důležitý. Spád začíná příběh dostávat ve chvíli, kdy se kvůli své publicistické práci hlavní hrdina vydává na ostrov San Lorenzo. Jedná se o malý, značně necivilizovaný a velmi nuzný ostrov, kterému tvrdě vládne diktátor „Papá“ Monzano. Vypravěč zjišťuje, že ministrem vědy a pokroku na tomto ostrově je Frank Hoenniker, který byl před tím dlouhou dobu nezvěstný. Zároveň je také snoubencem adoptivní dcery „Papá“ Monzany, krásné Mony. Spolu s hlavním hrdinou přilétávají do San Lorenza i další Hoennikerovic děti, Angela s Newtonem. Cestou a během svého pobytu se hlavní hrdina dozvídá o historii, politice a náboženství San Lorenza. ³²

Hlavními postavami v historii San Lorenza jsou dva trosečníci ze západního světa, Earl McCabe a Lionel Boyd Johnson, který později přijal jméno Bokonon (protože jeho původní jméno obyvatelé ostrova nebyli schopni vyslovit). Když ztroskotali na březích San Lorenza, našli zde velmi zubožený lid, který „neměl nic než choroby, které nedokázal léčit, natožpak pojmenovat“.³³ Bezcenný ostrov bez větší námahy dostali pod své vedení s vizí učinit San Lorenzo utopií. Veškeré snahy o vystavění nové ekonomie a funkčních politických zákonů však ztroskotaly na neúrodnosti a přelidněnosti San Lorenza. Jediné, co nakonec fungovalo a stalo se obyvatelům nástrojem naděje v těžkých životních

(19)

podmínkách, bylo nové náboženství. To Bokonon sám vymyslel a nazval jej podle svého nového jména - bokononismus. Celé toto náboženství je přiznaně vymyšlené, což je zapsáno i ve svatých Knihách Bokononových. Jeho jediným cílem je činit život obyvatel San Lorenza snesitelnějším skrze akceptování nevyhnutelnosti všeho, co se děje. Nakonec sám Bokonon požádal McCabeho, aby jeho náboženství postavil mimo zákon, čímž by získalo zvláštní kouzlo a větší sílu. Vyznávání bokononismu se tak stalo zakázaným pod trestem smrti.

„S narůstáním živé legendy o krutém tyranovi ve městě a ušlechtilém světci v džungli vzrůstalo i štěstí národa.“³⁴ McCabe nakonec neusene svou roli krutého tyrana a páchá sebevražu. Na jeho místo poté nastupuje „Papá“ Monzano.³⁵

Poslední část novely se točí kolem celosvětové katastrofy. Nemocný „Papá“

Monzano na smrtelné posteli spolkne obsah lahvičky, kterou dosud nosil kolem krku. Zjišťuje se, že tato lahvička obsahovala již zmiňovaný led typu 9. Na tomto místě se dozvídáme, že dr. Hoenniker jej skutečně objevil a každé z jeho dětí mělo k dispozici jeden malý kousek tohoto typu ledu. Všichni tohoto dědictví také zneužili. Právě Frank si za něj koupil své vysoké postavení po boku „Papá“

Monzany. Důležité také je, že Angela jej poskytla Americké vládě a Newton zase Ruské. Poté, co „Papá“ Monzano spolkne led, jeho tělo, tvořené z velké části vodou, při kontaktu s ním celé zamrzá. Nešťastnou náhodou poté dochází ke kolapsu skály a hradu na ní postaveném, při kterém padá zmrzlé tělo do moře. To vyvolává řetězovou reakcí zamrznutí celého oceánu a následnou tornádovou smršť. Po této katastrofě tráví hlavní hrdina několik dní v protileteckém hradním krytu, ve kterém se zavře spolu s Monou. Po uklidnění atmosféry vychází ven.

Zde během průzkumu okolí nachází skupinu mrtvých stoupenců bokononismu, kteří sice přežili katastrofu, ale na popud Bokonona spáchali hromadnou sebevraždu. Mona je nadšena elegancí takové řešení a také se k nim přidává.

Hlavní hrdina poté potkává skupinku přeživších, mezi nimi i Newtona, ke které se připojuje. Úplný konec novely nastává ve chvíli, kdy hlavní hrdina spolu

(20)

s Newtonem potkávají samotného Bokonona. Ten, sedící bos na kameni v postapokalyptickém světě, se zamýšlí na poslední větou, kterou by měl zakončit Knihy Bokononovy.³⁶

1.3 Náboženství v novele Kolíbka

Novela Kolíbka odráží Vonnegutovy vlastní postoje k náboženství. Stěžejním motivem Kolíbky je rozpor mezi racionálním přístupem ke světu a lidskou potřebou náboženství v psychické i společenské rovině. Racionální přístup klade důraz na pravdu a objektivní realitu. Je reprezentován vědou. Lidská potřeba náboženství v příběhu dochází až do absurdní roviny, kdy se zdrojem naděje stává zcela smyšlený a přiznaně lživý náboženský systém bokononismu. Bokononismus tak zároveň zrcadlí kritiku náboženství (smyšlený obsah kritizovaný vědou), ale stejně tak ukazuje na jeho nepostradatelnou funkci ve společnosti. Celou knihou se proplétá kontrast přetechnizované civilizace a vnitřní potřeby duchovní jistoty.

Tato kapitole se blíže zaměří na vybrané motivy týkající se náboženství tak, jak jsou v novele Kolíbka popsány. Nejprve rozvede pojetí náboženství bokononismu jako užitečného konstruktu. Poté přistoupí k problému rozporu vědeckého a náboženského pohledu na svět. Nakonec tato kapitola stručně zmíní některé další motivy týkající se náboženství, které jsou v novele zobrazené a na jejichž hlubší analýzu není v této práci prostor. Je důležité zmínit, že všechny tyto motivy jsou vzájemně propojené.

(21)

1.3.1 Bokononismus jako užitečný konstrukt

Vonnegut v novele Kolíbka dovádí do absurdního rozměru kritiku náboženství, která je postavená na myšlence, že se jedná o systém vytvořený člověkem. Na rozdíl od zjeveného pojetí náboženství³⁷ v tomto případě člověk Bohu předchází, je jeho stvořitelem, sám si jej vykonstruoval. V Kolíbce figuruje náboženský systém bokononismu, který byl zcela přiznaně vymyšlen pouze proto, aby dodal chudým obyvatelům ostrova San Lorenzo naději. Jednou ze základních charakteristik bokononismu je tak jeho funkcionalistické³⁸, pragmatické³⁹ a utilitarististické⁴⁰ zaměření. Hned na začátku novely Kolíbka Vonnegut ústy vypravěče varuje: „Kdo nedokáže pochopit, jak prospěšné náboženství může být založeno na lži, ten neporozumí ani této knize.“⁴¹ Hlavní myšlenka stojící za náboženstvím bokononismu je, že náboženství nemusí být pravdivé. Důležité je, že funguje a slouží potřebám člověka.

Stěžejní koncept bokononismu se točí kolem hlavního pojmu, kterým je

„foma“ - malá a neškodná lež, která činí lidi šťastné. Tento kocept pak představuje i samotná „kolíbka“, dětská hra „přebírání provázku“, od které je odvozen celý název novely. Princip této hry na a jeho vztah k pojmu „foma“ na jednom místě novely shrnuje Newton Hoenikker takto: „Kolíbka je jednou z nejstarších lidských her. Dokonce i eskymáci ji znají. Snad už nějakých sto tisíc let nebo ještě déle proplétají dospělí provázek mezi prsty, aby ho pak strkali před oči svým dětem. Není divu, když z toho děti zcvokatí. Celá ta kolíbka je jen

37 Zjevené náboženstí tvrdí, že hodnoty a obecně obsah konkrétního náboženství byly člověku zjeveny samotným Bohem.

38 Funkcionalismus je sociologický směr, který posuzuje jednotlivé prvky společnosti pouze podle toho, jakou funkci plní a jakou měrou prospívají zachování stability společnosti.

39 Pragmatismus je filosofický směr, který posuzuje pravdivost určitých myšlenek na základě jejich prospěšnosti a užitečnosti. Pravdivá tvrzení jsou tak, která se osvědčila.

40 Utilitarismus je filosofický a etický směr, který za cíl a měřítko lidského chování považuje dosahování blaha a vyhýbání se bolesti.

(22)

několik X mezi něčíma rukama a dětičky na všechna ta X civí a civí a civí…

a žádnou kolíbku nikde nevidí.“⁴² Metafora kolíbky je v novele aplikována na konkrétní životní situace, ve kterých si člověk sám sobě nalhává falešnou realitu, protože je pro něj přijatelnější, než drsná pravdivá skutečnost. Může se jednat např. o situace týkající se mezilidských vztahů. Tato možnost je ilustrována na postavě Angely Hoennikerové, která kolem sebe konstruuje obraz šťastného manželství, přestože je její manžel popsán jako nevěrný alkoholik. Vonnegut metaforu kolíbky aplikuje i na celý náboženský systému bokononismu.

Náboženství je též označeno „foma“, tedy malá a neškodná lež, která činí lidi šťastné.⁴³

Vonnegut v novele přímo neimplikuje, zda je náboženství bokononismu vzhledem ke své povaze a původu něčím dobrým, nebo špatným. V novele se na různých místech objevují momenty, které odkazují jak na spásnou, tak na destruktivní moc bokononismu.

Pokud se zaměříme na pojem „foma“, který označuje malou a neškodnou lež, která činí lidi šťastné, již z této definice je zjevná světlá stránka bokononismu.

Iluze je vystavěna právě proto, aby přinesla něco lepšího, než nabízí samotná realita. Náboženství bokononismu vzniká ne náhodou na zanedbaném ostrově San Lorenzo jako jediná a poslední možnost, jak jeho obyvatelům poskytnout alespoň nějakou životní kvalitu. Jak je v knize řečeno: „Nu, a když už bylo zřejmé, že žádná vládní ani ekonomická reforma nevytrhne národ z bídy, stalo se toto náboženství jediným opravdovým nástrojem naděje. Pravda byla lidu nepřítelem, poněvadž pravda byla úděsná, a tak si Bokonon předsevzal poskytovat lidu stále dokonalejší a dokonalejší lži.“⁴⁴ Stejně tak se již přímo a jasně Vonnegut vyjadřuje v Muži bez vlasti o známém Marxovu výroku, kdy je náboženství přirovnáno k opiu lidstva. Marxův výrok je interpretován takto: „Marx to řekl

(23)

v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Prostě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování, ne heslo.“⁴⁵ Příznačné je, že v Kolíbce se k bokononismu a k životu ve fomě obrací i další postavy, které samy v nuzných podmínkách nežijí. Postavy pocházející z technicky vyspělých západních částí světa svou konverzí k bokononismu utíkají zejména od nihilismu, pramenícího z emočně vyprázdněného světa vědy a techniky. Prázdnota Vonnegutem vykresleného sterilního světa vědy rozvíjí téma lidské potřeby náboženství a transcendence.

S tím souvisí i pro bokononismus velmi důležitá stránka náboženského prožitku, která člověka pozvedá z běžné, nuzné reality. Vonnegut poukazuje na zajímavou skutečnost, že i přes lživý charakter bokononismu je tento systém schopný poskytnou reálný zážitek změněného stavu vědomí. Jak vypravěč popisuje jeden ze svých mystických prožitků: „Krám se zdál se mnou převracet a jeho stěny, strop a podlaha se na okamžik proměnily v jícny mnoha tunelů - tunelů probíhajících ve všech směrech časem. Měl jsem bokononistické vidění jednoty každé vteřiny všeho času a všeho budoucího lidstva, mužů, žen i dětí.“⁴⁶ V tomto kontextu je důležitý i bokononistický rituál boko-maru. Týkí se dvou lidí, kteří při něm vsedě tisknou proti sobě bosá chodidla. Během tohoto rituálu má nastat „prolnutí vnitřních vědomí“⁴⁷a oba účastníci k sobě navzájem pocítí lásku a sympatie. Jeden z obyvat San Lorenza potvrzuje, že k tomu skutečně dochází:

„Funguje to. Jsem vděčný za všechno, co funguje. Jen málo věcí totiž skutečně funguje, víte.“⁴⁸ Prožitky při bokononistických rituálech se týkají zejména propojení člověka s dalšími lidmi a s celým vesmírem. Často jsou spojeny

(24)

s úžasem nad komplexností života a lidských osudů. Přes svou falešnou podstatu tedy bokononismus poskytuje svým vyznavačům ukotvení a oporu ve světě, který je komplikovaný a nepředvídatelný. Tato naděje pak spočívá zejména ve víře, že Bůh má s člověkem určité konkrétní plány. ⁴⁹

Vonnegut ovšem neopomíjí upozornit na opačnou, destruktivní stránku bokononismu. Tou je pro něj nebezpečí náboženského fanatismu a slepého následování náboženských vůdců. To, dovedené do krajní podoby, může být stejně destruktivní a smrtonosné jako jakákoliv technologická zbraň. V Kolíbce je tato rovina bokononismu zobrazena hlavně v jedné z finálních scén. Jedná se o výjev, kdy hlavní hrdina a Mona překonají ekologickou katastrofu způsobenou ledem typu 9 a na své průzkumné cestě po zničeném povrchu země naleznou množství mrtvých těl. Jedná se o lidi, kteří ekologickou katastrofu přežili a až později spáchali sebevraždu na popud Bokonona. Na tomto místě nachází vypravěč vzkaz podepsaný Bokononem: „Těm, koho to může zajímat: Tito lidé kolem vás jsou bezmála všichni obyvatelé San Lorenza, kteří přežili řádění větrů, jež se zdvihly, když zamrzlo moře. Tito lidé zajali falešného světce nazývaného Bokononem. Přivedli ho sem, postavili do svého středu a poručili mu, aby jim řekl, co s nimi všemohoucí zamýšlí a co mají dělat. Ten podvodník jim pak řekl, že Bůh se je bezpochyby pokusil zabít, pravděpodobně proto, že s nimi nadobro skoncoval, a že by tedy měli způsobně zemřít. Což, jak vidíte, také udělali.“⁵⁰ Na tomto extrémním příkladu je vidět Vonnegutova obava, kam až může zajít život ve slepé víře a bezmyšlenkovité následování náboženské autority. Vonnegut ukazuje na meze rozhodnutí, ve kterých dává člověk přednost svým subjektivním vnitřním prožitkům před rozumovou úvahou.

(25)

1.3.2 Kontrast mezi bokononismem a vědou

Novela Kolíbka se zaměřuje na náboženství v kontextu kontrastu náboženského a vědeckého pohledu na svět. Vonnegut vnímá racionální charakter vědy a iracionální charakter náboženství jako dva vyhraněné extrémy, které jsou naprosto neslučitelné. Zdá se, že on sám nestojí ani na jedné straně tohoto konfliktu, který vykresluje. Z jeho díla zaznívá kritika na obě strany. Jedná se o další projev Vonnegutova charateristického ambivaletního stylu psaní, ve kerém od sebe nelze jasně odlišit humor a tragiku, náhodu a determinismus, nebo kritiku a schvalování určitého jevu. Kolíbka v tomto kopíruje Vonnegutův celkový literární styl i jeho postoj k životu obecně: „Pravda je taková, že toho o životě víme strašně málo a ani pořádně nerozlišíme, co je dobrá zpráva a co špatná.“⁵¹ Co se týče konfliktu vědy a náboženství, Vonnegut sám sebe označuje za ludditu⁵², tedy za člověka, který se staví proti moderní technologii. Zároveň je však známý svým ateismem. Se svou první ženou se dokonce rozvedl kvůli vzájemným názorovým neshodám, které pramenily z její konverze ke křesťanství.⁵³ K oběma protikladným přístupům ke světu zaujímá velmi kritické stanovisko. Ve výsledku tak tento konflikt vyznívá jako neřešitelné dilema, ze kterého není úniku. Ani jeden z těchto krajních způsobů uvažování Vonnegut nehodnotí přímo, ale v průběhu novely se zaměřuje na jejich kladné i záporné stránky.

Již byl zmíněný charakter bokononismu, postavený kolem pojmu „foma“, tedy malé a neškodné lži. Celou touto svou podstatou stojí v prudkém protikladu proti Vonnegutovu pojetí vědeckého způsobu vidění světa, jehož základem je čistá snaha objevit pravdu. Vědecký svět je pro Vonneguta světem kritické skepse. Hon za pravdivým poznáním je však vykoupen velkými oběťmi.

52 VONNEGUT, K., pozn. 5, s.

53 MARVIN, T., pozn. 24.

(26)

V objektivním vědeckém poznání není místo pro cit či morálku. V Kolíbce je na první pohled patrný důraz na ničivou, destruktivní sílu vědy a techniky. Tento důraz zaznívá hned v úvodu, který začíná vypravěčovým pátráním po informacích o otcích atomové bomby. Zde lze opět vidět Vonnegutovy silné negativní zkušenosti s válkou a válečnou technikou. Postupně nás dějová linie přivádí k dr. Hoenikkerovi. Jeho vědecké bádání je završeno vynálezem ledu typu 9, který ztělesňuje vědecký „pokrok pro pokrok“. Byl vynalezen z čisté zvědavosti a touhy podmanit si přírodu, zjistit, zda něco takového vyrobit dokážeme, aniž by sám o sobě měl nějakou praktickou hodnotu a účel. Zároveň by mělo jeho použití mnohem ničivější důsledky, než atomová bomba. Také zjišťujeme, že prostřednictvím Hoenikkerovy dětí se skutečně dostal do rukou jak americké, tak ruské vládě. Nakonec se doopravdy stane zkázou celého lidstva, když přivodí ničivou ekologickou katastrofu. To odráží Vonnegutův pohled na vědecký a technický pokrok, který je sám o sobě vnímán jako jev pozitivní, ale zároveň může přinést zkázu na celosvětové úrovni. Celosvětová katastrofa nakonec není způsobena přímo některou ze světových mocností, přesto zde můžeme vidět kritiku a strach ze závodů ve zbrojení. Samotná postava dr. Hoenikkera je pak personifikací Vonnegutovy kritiky přísně pozitivistického vidění světa. Jeho hlavními hodnotami jsou vědění a pravda. Do pozadí ustupují hodnoty společenské, rodinné, intimní, obecně hodnoty lidství. Ostatní postavy novely na dr. Hoenikkera nahlíží ze dvou různých úhlů pohledů. Prvním je až jeho zesvětštění. Dr. Hoenniker je obdivován jako povznesený vědec hledající vyšší pravdy. Důraz je kladen na jeho nezájem o světské statky jako jsou majetek, peníze nebo moc. Právě pro tuto povznesenost je nejvíce uznáván a obdivován.

Na druhé straně stojí jeho odpůrci, kteří kritizují zejména jeho tragický nezájem o vlastní rodinu. Předmětem kritiky je samozřejmě také již několikrát zmíněný fakt, že svým zaujetím pro vědu pomáhal vzniknout zbraním hromadného ničení, což očividně činil bez jakékoliv morální reflexe. ⁵⁴

(27)

Svět vědy pojatý jako snaha o nalezení objektivní pravdy bez morální reflexe vlastního bádání představuje podle Vonneguta slepou uličku, která může skončit velmi tragicky. Jeho dílo lze interpretovat jako až dojemné vyznání frustrace z přetechnizovaného světa, ve kterém není místo pro základní hodnoty lidství.

Jako řešení této frustrace přistavuje ke světu nelítostné pravdy možnost světa postaveného na neškodné lži. V tomto duchu konstruuje náboženství bokononismu. Je to ovšem řešení naprosto absurdní a neméně frustrující.

Na rozdíl od vědeckého přístupu je v učení bokononismu velmi výrazným prvkem uvědomění si vlastní neschopnosti pravdu nalézt a z toho vycházející kapitulace ohledně jejího hledání. Bokononisté na rozdíl od vědců pravdu nehledají, protože ví, že je to snaha předem odsouzená k neúspěchu. Na jednom místě v Kolíbce je uvedeno varování: „Střezte se člověka, který se úporně snaží přijít něčemu na kloub. Přijde na to a zjistí, že není o nic moudřejší než dřív.“⁵⁵ Výrazný je zde motiv naprostého fatalismu⁵⁶ a odevzdání se do rukou osudu.

Často je zdůrazňována nemožnost člověka pochopit Boží záměr a marnost veškerých podobných snažení. Jedním z rituálů bokononismu je zašeptání slovního spojení „huš, huš, huš“, což provádí bokononisté vždy, „když pomyslí, jak komplikovaná a nepředpověditelná je mašinérie života.“⁵⁷

Kontrast mezi světem náboženství a světem vědy lze uvést na několika dalších situacích z knihy, kde jsou tato dvě pojetí postavena přímo vedle sebe.

Jedná se např. o rozhovor vypravěče s dr. Breedem, nadřízeným dr. Hoenikkera:

„Nové poznání je tím nejcennějším tovarem světa. Čím větší pravdou je naše práce podložena, tím se stáváme bohatšími.“⁵⁸ Hlavní hrdina na toto prohlášení reaguje myšlenkou: „Být tehdy bokononistou, jistě bych byl nad tímto

56 Fatalismus je životní postoj, který je založený na přesvědčení, že vše v životě je předurčeno osudem a člověk to nemůže ovlivnit.

(28)

prohlášením zařičel.“ ⁵⁹ Další podobné místo můžeme najít v konverzaci hlavního hrdiny se sekretářkou dr. Breeda: „Dr. Breed mi ustavičně říká, že pro dr. Hoenikkera byla tím hlavním pravda.“ „Nezdá se mi, že byste s tím souhlasila.“ „Nevím, zda s tím souhlasím, nebo ne. Nemůžu prostě dost dobře pochopit, jak pravda, sama o sobě, může někomu stačit.“⁶⁰ Hlavní hrdina na tento rozhovor opět reaguje velmi podobným konstatováním, že: „Slečna Faustová byla zralá pro bokononismus.“⁶¹ Takovýchto míst je v novele celá řada. Jedná se zejména o první část novely, která se odehrává v USA a zabývá se rozhovory o dr. Hoenikkerovi. Z těchto rozhovorů lze vyčíst důraz, která na pravdu klade svět vědy a naopak to, jakým způsobem je pro bokononisty pravda nepodstatná.

1.3.3 Další rysy bokononismu

Novela Kolíbka je velmi komplexní dílo, které pojímá řadu témat.

Náboženství bokononismu je v ní vykresleno z mnoha úhlů pohledů. Tato práce se soustředí pouze na několik z nich vybraných, které považuje za hlavní. Pro celkovou představu o pojetí náboženství v této novele je však potřeba alespoň ve stručnosti zmínit i další rysy bokononismu.

Je důležité zmínit např. koncept utopické společnosti, který se v knize objevuje. Bylo již uvedeno, že náboženství bokononismu původně vzniká na ostrově San Lorenzo jako projekt dvou trosečníků původně ze západního světa, kteří se rozhodnou změnou struktury společnosti zlepšit bídné podmínky místních obyvatel (rozšíření nemocí, nízká úroveň hygieny, nedostatek úrodné půdy, přelidnění). Jejich primárním cílem byla snaha vzkřísit ekonomii ostrova a poskytnout obyvatelům kvalitnější život. Samotné náboženství vzniká až v průběhu toho projektu, teprve když se vysněná utopie ukáže jako nesplnitelný

(29)

sen. Náboženství je pak prezentováno jako jediný zbývající zdroj naděje.⁶² Na tomto konceptu je vidět, že bokononismus i celá podoba státního zřízení zde nevzniká přirozene „zezdola“, ale je občanům San Lorenza dáno svrchu. S tímto souvisí velmi důležité pojetí vztahu mezi bokononismem a státním zřízením. Již bylo řečeno, že bokononismus byl na přání samotného Bokonona postaven mimo zákon. Jednou z hlavních tezí bokononismu je totiž „dynamická tenze“ - pojetí neocenitelné rovnováhy mezi dobrem a zlem. „Bokonon pevně věřil, že dobrý společenský řád se dá zbudovat pouze tlakem dobra proti zlu a ustavičným udržováním dynamického napětí mezi těmito dvěma silami“⁶³ Bokonon je jako ctnostný světec postaven do protikladu ke krutému diktátorovi San Lorenza, kterým je nejprve McCabe a později „Papá“ Monzano. V knihách Bokononových je tento protiklad přímo zdůrazněn jako něco žádoucího. Státní zřízení San Lorenza je charakteristické velmi krutými zákony. Za jakýkoliv zločin hrozí trest smrti, včetně vyznávání bokononismu. Celé toto absurdní divadlo je vystavěno proto, aby byla podpořena role Bokonona jako živé legendy a světce. Tím je posílena role náboženství v životě lidí.⁶⁴

Za zmínku stojí i zahrnutí eschatologického konceptu do bokononistické víry.

Na konci novely nastane globální ekologická katastrofa, způsobená ledem typu 9.

Celou novelou se proplétají narážky na tento soudný den. Začínají již v prvních řádcích knihy, kde se vypravěč představuje jako Jonáš - jmenovník proroka Jonáše, jenž byl ve Starém zákonu povolán, aby zvěstoval zkázu Ninivanům.

Příznačný je také název knihy, kterou hlavní hrdina původně touží napsat – Den, kdy nastal konec světa. I v Knihách Bokononových je zmínka o konci světa.

Nalezneme zde popis událostí, které mají označovat blížící se zánik. Figuruje v nich záchranný člun Bokononovy lodi, na kterém se s McCabem po ztroskotání dostali na pobřeží San Lorenza. Později byl tento člun natřen zlatou barvou a sloužil diktátorovi ostrova místo postele. Legenda smyšlená Bokononem praví,

(30)

že: „Až se přiblíží konec světa, vypluje zlatý člun opět na moře.“⁶⁵ Předpověď této události je stejně jako všechno v Knihách Bokononových vymyšlná. Událost samotná je zároveň i velmi nepravděpodobná. Zcela absurdním způsobem však k této události bezprostředně před koncem světa skutečně dochází. V tomto zlatém člunu „Papá“ Monzano umírá a následně padá do moře, čímž způsobuje zamrznutí oceánu.⁶⁶

V neposlední řadě je důležité zmínit zajímavý vztah bokononismu s nihilismem. Samotnému nihilismu je v Kolbíce věnována jedna z krátkých kapitol. Na tomto místě příběhu má autor nakročeno k „úvahám o bezvýznamnosti všeho.“⁶⁷ Setkání s „nihilistickým zvrhlíkem“⁶⁸, který mu zdemoluje byt a umoří kočku, jej však od tohoto způsobu přemýšlení odradí. I díky tomu je pak autor více nakloněn přijmout myšlenky bokononismu.⁶⁹ Bokononismus stojí v prudkém kontrastu proti nihilismu jakožto směru, který veškeré hodnoty pouze popírá a odmítá. Život z pohledu nihilismu nemá žádný daný smysl. Z pohledu bokononismu mají naopak veškeré životní události člověka určitý význam.

Všechny jsou vzájemně propojeny a dohromady zapadají do mozaiky Božího plánu, o kterém bokononisté nepochybují. To platí i pro ty životní okamžiky, kterým sám člověk význam nepřikládá. Člověk je tak předurčen tápat, aniž by měl možnost Boží plán poznat., ale zároveň v něj pevně věří. Tato situace je však naprosto paradoxní v tom, že vyznavači bokononismu zároveň vědí, že jejich víra pravdivá ve skutečnosti není a nestojí na žádných reálných základech.

(31)

2. Náboženství jako konstrukt

Myšlenka, že náboženství je pouhým lidským konstruktem, je v novele Kolíbka stěžejní. Jedná se o tezi, která tvrdí, že veškeré obsahy náboženských systémů jsou pouze výtvorem mysli člověka. V tomto koneptu není Bůh samostatnou a skutečně existující entitou, ale pouhou iluzí vytvořenou člověkem.

Vonnegutova Kolíbka je sice fiktivní příběh, ale podobně zaměřené kritiky náboženství existují i v reálné rovině. Tato kapitola již zachází za rámec samotné novely. Nejprve popisuje charakter a historii kritiky náboženství jako konstruktu obecně. Detailněji se zaměřuje na filosofii Ludwiga Feuerbacha. Ten předkládá jeden z nejranějších komplexních filosofických konceptů zaměřených na toto téma. Ve své práci velmi detailně popisuje, jakým způsobem člověk sám ze sebe vytváří postavu Boha. Z jeho konceptu pak do větší či menší míry vychází další filosofie ateismu, které nevnímají Boha jako reálnou entitu, ale jako iluzi vytvořenou člověkem.⁷⁰ Poté se tato kapitola věnuje myšlenkám Williama Jamese, který koncept náboženství jako konstruktu posouvá do nové roviny a nahlíží na něj z jiného úhlu pohledu. Zatímco Feuerbach se zaměřoval zejména na způsob vzniku náboženství, Jamesovi na původu a objektivní podstatě náboženství nijak nezáleží. Pro Feuerbacha je náboženství kvůli jeho vykonstruovanosti něčím falešným a je potřeba ho odstranit. James k náboženství přistupuje s pragmatickým přístupem, ve kterém je pravdivé to, co je dlouhodobě funkční a užitečné. Zatímco na Feuerbacha navazuje vědecký ateismus, na Jamese navazují mnozí obhájci náboženství, kteří jej obhajují zejména pro jeho funkce.

Jamesův pragmatický pohled je velmi typický zejména pro kulturu USA. Po popisu těchto dvou filosofických systémů se kapitola opět vrátí k novele Kolíbka a upozorní na některé konkrétní paralely mezi zmíněnými filosofickými systémy a náboženstvím bokononismu.

70 JANDOUREK, J. Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada, 2010.

ISBN 978-80-247-2981-7.

(32)

Práce se zaměřuje na náboženství v euroamerickém kontextu, bude tedy zmiňovat zejména křesťanství. To, společně např. s judaismem a islámem, patří mezi tzv. zjevená náboženství. Jako taková vychází z přesvědčení, že obsah jejich nauky sám Bůh lidem vyjevil. Pro křesťanské fundamentalisty je stále ještě Bible slovem Božím, které je potřeba interpretovat doslovně. Myšlenky kritizující náboženství jako lidský konstrukt jsou pro takto pojaté náboženství primárně ohrožující.

Výskyt myšlenek kritizujících náboženství jako lidský konstrukt sahá hluboko do historie. Podle Jandourka⁷¹ se za historicky první svědectví otevřeného ateismu považuje text francouzského autora vystupujícího pod pseudonymem Theophrastus Redivivus z roku 1659. V tomto textu autor kritizuje náboženství jako nepravdivé, ale zároveň mu přiznává určitý užitek. Podobně zaměřené myšlenky jsou však pravděpodobně ještě o mnoho století starší. Stejnou kritiku náboženství např. nepřímo použil Gilles z Říma, žák Tomáše Akvinského, žijící na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Ten ji vložil do úst Averroa, aby jej usvědčil z popírání náboženství.⁷² Připisuje mu konkrétní výrok: „Žádné náboženství není pravdivé, i když může být užitečné“⁷³ Tato slova sice nejsou použita jako přímá kritika a slouží pouze k diskreditaci arabského filosofa, dokazují ovšem již tehdy přítomnou schopnost vnímat náboženství i z tohoto úhlu pohledu. K revizi zjeveného pojetí náboženství, která však nemusí být nutně ateistická, dochází od konce středověku. Přímá kritika zjeveného náboženství se objevuje zejména v době osvícenství. Osvícenská forma kritiky vychází především z deismu, který zavrhuje myšlenku působení Boha ve světě v průběhu dějin. Na deismus pak navazuje koncept přirozeného náboženství. V tomto konceptu nedochází člověk k náboženství skrze jeho zjevení. Víra ve zjevení je

71 JANDOUREK, J., pozn. 70.

72 LIBERA, A. de. Středověká filosofie: byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie.

Praha: Oikoymenh, 2001. Dějiny filosofie (OIKOYMENH). ISBN 80-7298-026-2.

73 LIBERA, A. de., pozn. 72., s. 177.

(33)

považována za iracionální a odporuje deistickému přesvědčení.⁷⁴ Pojetí přirozeného náboženství v době osvícenství vychází zejména z tezí racionalismu.

Předpokládá existenci obecného lidského rozumu, díky kterému jsou lidé schopni poznávat věčné pravdy včetně těch náboženských.⁷⁵ V tomto bodě nelze nezmínit skotského empiristu Davida Huma (1711–1776), který je považován za zakladatele filosofie náboženství jako vědecké disciplíny. Ve svém díle odmítá nadpřirozeno a zjevnou koncepci, zároveň se však odvrací i od tezí racionalismu.

Své pojetí náboženství představuje zejména v knihách Přirozené dějiny náboženství⁷⁶ a Rozmluvy o přirozeném náboženství.⁷⁷ Hume klade důraz na emoce, city a sklony individuálního jedince. Zejména zdůrazňuje strach a naději.

První náboženské představy jsou podle něj reakcí na nejistou pozici člověka ve světě, vznikají „z neustálého zoufání a strachování“.⁷⁸ Bohové jsou podle Huma personifikace nepoznaných příčin významných věcí, které jsou buďto život ohrožující, nebo naopak život zachovávající.⁷⁹

Na osvícenské odmítnutí konceptu zjeveného náboženství navazuje Ludwig Feuerbach (1804–1872). Ten je významný zejména proto, že po dekonstruktci nadpřirozena působícího ve světě zachází ve své filosofii ještě mnohem dále.

Podává jeden z nejranějších filosofických konceptů, který se přímo dotýká způsobu, jakým náboženství vzniká a jak člověk sám ze sebe generuje představu Boha. Již bylo řečeno, že z jeho prací víec či méně vycházejí veškeré následující filsoofie ateismu. Na myšlenky Feuerbacha se nyní práce zaměří detailněji.

74 HORYNA, B. a H. PAVLINCOVÁ. Dějiny religionistiky: antologie. Olomouc:

Nakladatelství Olomouc, 2001. ISBN 80-7182-123-3.

75 HORYNA, B. a H. PAVLINCOVÁ., pozn. 74, str. 20.

76 The Natural History of Religion, 1757.

77 Dialogues Concerning Natural Religion, 1779.

78 HUME, D. Přirozené dějiny náboženství a rozmluvy o náboženství přirozeném.

V Praze: J. Laichter, 1900. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných. S. 11.

79 HUME, D., pozn. 78.

(34)

2.1 Ludwig Feuerbach

Ludwig Feuerbach (1804–1872) byl filosofem začátku devatenáctého století.

Bývá označován za posledního velkého buržoazního filosofa. Patřil mezi tzv. mladohegelovce, ale od Hegelova odkazu se postupem času odpoutal a vystupoval proti němu. Stěžejní je jeho práce Podstata křesťanství,⁸⁰ ve které podává komplexní filosofickou kritiku náboženství. Sám v předmluvě k tomuto dílu shrnuje jeho obsah jako „základy kritické filosofie pozitivního náboženství“.⁸¹ Již bylo řečeno, že jeho hlavním tématem je náboženství jako produkt člověka. Feuerbach často na různých místech své knihy vyslovuje provokativní myšlenku, že teologie je ve skutečnosti antropologií. První část své knihy zakončuje známým výrokem: „Člověk je počátek náboženství, člověk je ústřední bod náboženství, člověk je konec náboženství.“⁸² Bůh jako takový je pouhou iluzí, ve skutečnosti neexistuje. Ve své době vyvolává Podstata křesťanství obrovský ohlas jak pozitivních, tak negativních reakcí.

Feuerbach svou kritiku náboženství začíná poukázáním na rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Tento rozdíl je rozdílem vědomí. Zvířata sice mají určité vědomí ve smyslu schopnosti vnímání a rozpoznávání okolních věcí i sama sebe jako jedince. To ale Feuerbach považuje za pouhý instinkt a skutečné vědomí definuje jinak. Co zvířatům chybí je vědomí ve smyslu uvědomění si obecné podstaty, substance, tzv. vědomí rodů. To je odlišné od uvědomění si sebe jako jedince, je jeho nadstavbou. Člověk vnímá sám sebe nejenom v rovině individuality, ale i v rovině své základní podstaty. Podstatu člověka Feuerbach vymezuje skrze jednotu rozumu, lásky a vůle. Jedná se o absolutní síly, které člověka tvoří a zároveň zcela ovládají. Není tedy např. možné říct, že člověk „má rozum“, poněvadž rozum (stejně jako láska a vůle) je síla silnější než individualita

80 Das Wesen des Christentums, 1841.

81 FEUERBACH, L. Podstata křesťanství. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. Živé odkazy (Státní nakladatelství politické literatury). S. 37.

82 FEUERBACH, L., pozn. 81, s. 238.

(35)

jedince. Je tomu tedy spíše naopak, jelikož tyto síly „mají“ ve své moci člověka.

Tyto tři síly jsou prezentované jako dokonalé a nekonečné, stejně jako vlastní rodová podstata člověka. Podle Feuerbacha má každá bytost „svou nejvyšší podstatu sama v sobě.“⁸³ Člověk jako jedinec je ovšem na rozdíl od zvířat schopen pociťovat svou vlastní nedokonalost a konečnost. Tato omezení vyvolávají nepříjemné pocity studu, kterých se jedinec snaží zbavit. Negativní emoce a individuální pocity nedostatečnosti vedou k mylnému jednání, kdy z omezenosti možností vlastní osoby usuzuje člověk na nedokonalost celého lidského rodu a omezenost lidského rozumu obecně. Náboženství je ve Feuerbachově filosofii prvním a nepřímým sebeuvědoměním člověka. Díky vědomému znehodnocení své vlastní podstaty vnímá člověk tuto dokonalost rozumu, lásky i vůle jako něco cizího, promítá svou vlastní podstatu do postavy Boha. Vztah k Bohu je ve skutečnosti založen na vztahu člověka k jeho vlastní podstatě, která se stala odcizenou a zpředmětněnou. Díky této nepřímosti a nereflektovanosti je pro Feuerbacha náboženství na nižším stupni než filosofie a v dějinách lidstva i jednotlivců jí předchází. Dříve, než je člověk schopen najít svou podstatu uvnitř sebe, přistupuje k ní jako ke vnějšímu předmětu. Člověk svou podstatu zpředmětnil, ale není schopen ji v tomto předmětu identifikovat. Náboženství ve svém důsledku vytváří iluzi odlišnosti lidského a božského a nadále prohlubuje odcizení člověka od jeho podstaty.⁸⁴

Bůh je tedy ztělesněním a projekcí lidského rozumu, vůle a lásky. Díky tomu se stává i ztělesněním mravního zákona, který byl taktéž od člověka odosobněn a zpředmětněn. Tímto Feuerbach naráží na obrovský praktický význam náboženství. Ten podle něj spočívá v tom, že Bůh jako ztělesnění mravního zákona udává člověku směr a ukazuje mu, jakým způsobem jednat. Udává pravidla a meze lidského chování. Avšak s tím, že dává člověku návod a cestu, uvádí také do rozporu reálné lidské chování s jeho ideálním obrazem. Tím vzniká vědomí hříchu. To je však v náboženství překonáno faktem, že Bůh jako

83 FEUERBACH, L., pozn. 81, s. 67

84 FEUERBACH, L., pozn. 81.