Prizonizace a její projevy

(1)

LUBOŠ HONEJSEK: PRIZONIZACE A JEJÍ PROJEVY

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce

Studijní obor (kombinace): Penitenciární péče

Prizonizace a její projevy

Negative Influence of Imprisonment

Bakalářská práce: 10–FP–KSS– 4017

Autor: Podpis:

Luboš Honejsek …...

Vedoucí práce: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.

Konzultant:

Počet

Stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

90 33 0 0 0 1

V Liberci dne: 20. 4. 2012

(2)

(3)

(4)

Čestné prohlášení

Název práce: Prizonizace a její projevy Jméno a příjmení autora: Luboš Honejsek

Osobní číslo: P08000177

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci: 20. 4. 2012 ……….

Luboš Honejsek

(5)

Poděkování

Autor práce by touto cestou chtěl poděkovat paní Mgr. Květuši Slukové, Ph.D. za odbornou pomoc při konečné realizaci bakalářské práce, kolegům vychovatelům za praktickou pomoc s odsouzenými při vyplnění dotazníků. Velké díky patří především manželce a rodině, která mě při studiu podporovala a „hnala“

vpřed.

(6)

Anotace

Hlavním cílem bakalářské práce je zjistit a popsat projevy prizonizace, neboť tyto projevy do značné míry ovlivňují úspěšnost resocializace odsouzených.

Předmětem zkoumání je, zda nařízená délka výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje negativně počet projevů prizonizace odsouzených. Dále si autor klade otázku, zda odsouzený, který má v programu zacházení pracovní aktivity, je schopný více akceptovat běžné normy a upustit od nežádoucího chování, jako jsou různé formy agrese a porušování přesně stanovených pravidel. Odsouzený, který není schopen dodržovat základní pravidla ve výkonu trestu odnětí svobody, se jen stěží může úspěšně začlenit do společnosti.

Práce je dělena na dvě části a to na část teoretickou a praktickou. V teoretické části jsou formulována teoretická východiska stanovené problematiky doplněná o příklady z praxe. V této části definuje autor pojem prizonizace, negativní jevy ve vězení a vhodné možnosti k minimalizaci prizonizace. Praktická část je směřována na zodpovězení otázek, které jsou formulované v předpokladech a jsou v souladu s teoretickými východisky této práce. Šetření mělo za cíl tyto předpoklady potvrdit nebo vyvrátit.

Klíčová slova

Odsouzený, prizonizace, výkon trestu odnětí svobody, program zacházení, disociální porucha osobnosti, negativní jevy ve vězení.

(7)

Negative Influence of Imprisonment Abstract

The main objective of this work is to identify and describe the symptoms of prisonisation as it largely affects the success of rehabilitation of prisoners. The subject of investigation is whether the length of imprisonment negatively affects the number of sings of prisonisation of convicted. Furthermore the author wonders whether the convict who has in sentense planning work activities is more able to accept common standards and refrain from undesirable behaviours such as various forms of aggression and violation of specified rules. The prisoner who is unable to follow basic rules in prison has difficulties successfully integrate back into society.

The work is divided into two parts, theoretical and practical. The theoretical part engages in theoretical problems and is accompanied by examples from practice.

In this section the author defines the term prisonisation, its negative influence in jail and appropriate actions how to minimize this negative influence. The practical part is focused on answering assumptions and gathers from the theoretical basis of this work. The investigation aimes to decide whether these assumptions are true or false.

Key words:

Convict, negative influence of imprisonment, prison sentence, sentence planning, dissocial personality disorder, negative phenomena in jail.

(8)

Seznam zkratek:

VOVaJS vedoucí oddělení vězeňské a justiční stráže VOVT vedoucí oddělení výkonu trestu

VS Vězeňská služba České republiky VTOS výkon trestu odnětí svobody

(9)

Obsah

1 Úvod ... 11

2 Teoretická část ... 12

2.1 Specifické faktory výkonu trestu odnětí svobody...13

2.1.1 Ubytování odsouzených ...14

2.1.2 Pohyb odsouzených po věznici ...15

2.1.3 Psychologické aspekty výkonu trestu odnětí svobody...15

2.2 Prizonizace a negativní jevy ...17

2.2.1 Druhý život vězňů...20

2.2.2 Sebevražedné jednání a automutilace...20

2.2.3 Hladovky...22

2.2.4 Zneužívání drog...22

2.2.5 Nepovolené předměty ve výkonu trestu odnětí svobody...23

2.2.5.1 Mobilní telefony... 24

2.2.6 Disociální porucha chování...24

2.2.7 Agrese ve výkonu trestu odnětí svobody ...28

2.2.7.1 Fyzické napadání mezi vězněnými ... 29

2.3 Humanizace...30

2.4 Příslušníci a zaměstnanci...31

2.5 Minimalizace prizonizace ...32

2.5.1 Program zacházení...33

3 Praktická část ... 36

3.1 Cíl praktické části ...36

3.2 Předpoklady...36

3.3 Stanovení předpokladů ...37

3.4 Použité metody...37

(10)

3.5 Popis a charakteristika zkoumaného vzorku...38

3.5.1 Kriteria jednotlivých skupin: ...38

3.5.2 Výběr zkoumaného vzorku ...39

3.6 Výsledky a jejich interpretace ...40

3.6.1 Analýza předpokladu č. 1 ...40

3.6.2 Analýza předpokladu č. 2 ...68

3.6.3 Výsledky šetření...75

3.6.3.1 Předpoklad č. 1 ... 75

3.6.3.2 Předpoklad č. 2 ... 80

3.6.4 Vyhodnocení předpokladů ...82

4 Závěr... 84

5 Seznam použitých zdrojů... 88

6 Seznam příloh... 90

(11)

1 Úvod

Tématem této bakalářské práce je prizonizace a její projevy. Bakalářská práce je dělena na dvě části, na část teoretickou a část praktickou. V teoretické části se autor věnuje prizonizaci a jejím projevům. Ve výkonu trestu odnětí svobody se prizonizace projevuje mnoha jevy, které jsou spojeny s negativními jevy ve vězení. Autor věnuje pozornost negativním jevům, které budou teoreticky zpracovány z dostupné literatury, ale také doplněny o postřehy z praxe, s uvedením jednotlivých příkladů, které lépe přiblíží danou problematiku. Ve výkonu trestu odnětí svobody se velmi často můžeme setkat s jednotlivými poruchami osobnosti. Nejčastěji se jedná o disociální poruchu osobnosti. Jedinci s touto poruchou mají velmi specifické chování a z tohoto důvodu se také autor touto problematikou bude zabývat. Závěr teoretické části se bude zabývat minimalizací prizonizace. Praktická část bude zaměřena na odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou, kde bude pomocí šetření sledovat u jednotlivých skupin odsouzených projevy prizonizace.

Cílem bakalářské práce je zjistit a popsat účinky prizonizace. Vězeňská služba si klade za cíl prizonizaci co nejvíce minimalizovat, protože účinky do značné míry ovlivňují úspěšnost resocializace odsouzených. Předmětem zkoumání je, zda nařízená délka výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje počet projevů prizonizace.

Dále si autor klade otázku, zda odsouzený, který má v programu zacházení pracovní aktivity, je schopný více akceptovat běžné normy a upustit od nežádoucího chování jako jsou různé formy agrese a porušování přesně stanovených pravidel.

V praktické části bakalářské práce byly zvoleny v rámci šetření dva předpoklady. Předmětem bakalářské práce je, zda nařízená délka výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje negativně počet projevů prizonizace odsouzených. První předpoklad byl zvolen v souladu s předmětem bakalářské práce, zda počet negativních projevů prizonizace je u odsouzených za zločiny nejméně o 100% vyšší, než u odsouzených za přečiny. Dále si autor klade otázku, zda odsouzený, který má

(12)

v programu zacházení pracovní aktivity, je schopný více akceptovat běžné normy a upustit od nežádoucího chování jako jsou různé formy agrese a porušování přesně stanovených pravidel. Na zodpovězení této otázky byl zvolen druhý předpoklad, který má zjistit, zda nepracující odsouzení, jsou častěji kázeňsky trestáni než pracující odsouzení.

2 Teoretická část

V teoretické části bakalářské práce chce autor obeznámit čtenáře se základními pravidly, fungováním a popisem věznice jako takové pro lepší pochopení dalších souvislostí. Je zapotřebí popsat, v jakých podmínkách odsouzení vykonávají svůj trest odnětí svobody, protože tyto podmínky do značné míry přispívají k negativním jevům a prizonizaci ve věznici a už jen z tohoto důvodu jsou některé jevy téměř neodstranitelné. Třeba zdůraznit, že každá věznice je specifická svými prostory a uspořádáním. Dále se autor chce zmínit o prizonizaci a jejích projevech. Prizonizace znamená adaptace a ztotožnění se s podmínkami a pravidly věznění. Z tohoto tvrzení lze tedy předpokládat, že negativní jevy, které jsou součástí výkonu odnětí svobody, mohou být za určitých podmínek projevy prizonizace. Prizonizovaný vězeň se velmi dobře orientuje a umí efektivně tyto projevy používat tak, aby dosáhl svého cíle, který je pro něj nedosažitelný pokud neporuší společenské normy.

Za projevy prizonizace můžeme považovat všechny negativní jevy ve vězení, kterými odsouzený může dosáhnout jinak pro něj nedosažitelného cíle. Příkladem si můžeme uvést přeřazení na jiný oddíl pod pohrůžkou sebepoškození. V teoretické části seznámíme čtenáře se specifickými faktory výkonu trestu odnětí svobody a blíže specifikujeme jednotlivé negativní jevy ve vězení, které mohou sloužit jako nástroje k dosažení určitých výhod nebo zájmů. Dále je nutné čtenáře seznámit s nejčastější poruchou osobnosti, která se ve vězení vyskytuje, protože její četnost u odsouzených dosahuje až 80% všech vězněných. Čtenář by měl být obeznámen s charakteristikou této poruchy, neboť do značné míry ovlivňuje chování jednotlivců

(13)

ve výkonu trestu odnětí svobody a běžně se s tímto druhem chování ve společnosti nesetká. Na závěr teoretické části si přiblížíme možnosti, jak lze prizonizaci minimalizovat.

V teoretické části bakalářské práce je teoreticky zpracován problém prizonizace a negativních jevů ve vězení, které autor považuje také za projevy prizonizace. Na teoretickou část navazuje část praktická, kde se autor svým šetřením bude snažit potvrdit nebo vyvrátit stanovené předpoklady. Předmětem zkoumání je, zda nařízená délka výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje počet projevů prizonizace. Dále si autor klade otázku, zda zaměstnávání odsouzených přispívá k řádnému dodržování základních společenských norem.

2.1 Specifické faktory výkonu trestu odnětí svobody

Výkon trestu odnětí svobody se vykonává ve věznicích, které jsou děleny do čtyř typů, věznice typu A – s dohledem, B – s dozorem, C – s ostrahou a D – se zvýšenou ostrahou. Pro potřeby bakalářské práce budeme pojednávat jen o věznici s ostrahou, jmenovitě o věznici Rýnovice, kde jsou odsouzení zařazeni do věznice s dozorem nebo s ostrahou.

Věznice s ostrahou

„Do tohoto typu věznice jsou zařazováni odsouzení, kterým byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem.

Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance VS. Výjimečně jim může být ředitelem povolen po věznici pohyb bez dozoru zaměstnance v rámci plnění pracovních úkolů. Odsouzení pracují zpravidla na pracovištích vně věznice.“¹

1SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, II. díl, Teorie a praxe zacházení s vězněnými. 2007, s. 39

(14)

2.1.1 Ubytování odsouzených

Odsouzení mají vysoce organizovaný způsob života a jinak tomu není ani při jejich ubytování. Při příjezdu do věznice jsou ubytováni nejprve na nástupním oddělení, kde je jim nabídnut vhodný program zacházení. „V nástupním oddělení je odsouzenému na základě komplexní zprávy, s přihlédnutím k zájmům odsouzeného, nabídnut vhodný program zacházení. Svůj souhlas s vybraným programem stvrdí odsouzený podpisem.

Pokud si odsouzený nezvolí některou z nabízených alternativ programu zacházení, je mu stanoven program minimální. Programy jsou sestavovány z jednotlivých aktivit, vycházejících z možností věznice.

Možnostmi věznice se rozumí aktuální nabídka aktivit realizovaných ve věznici a ubytovací respektive kapacitní množnosti jednotlivých oddílů, kde je možné zvolené aktivity realizovat. Garantem programů zacházení je příslušný speciální pedagog, který tyto programy sestavuje a aktualizuje ve spolupráci s ostatními kompetentními pracovníky věznice. Souhlas s každou aktualizací programu zacházení stvrzuje odsouzený svým podpisem. Program zacházení se skládá z kombinace aktivit pracovních, vzdělávacích, speciálně výchovných, zájmových a z aktivit v oblasti utváření vnějších vztahů.“ ² Po absolvování nástupního oddělení, kde se odsouzený seznamuje s vnitřními předpisy a chodem dané věznice, je odsouzený přemístěn na oddíl, který je v souladu s jeho programem zacházení.

Věznice je dělena na čtyři ubytovací budovy, každá po třech patrech, kde na každém patře jsou zpravidla dvě oddělení. Oddělení mohou být v ložnicovém nebo celovém uspořádání. Na celách jsou ubytováni zpravidla dva až čtyři odsouzení, mimo oddělení výkonu kázeňských trestů, kde se můžeme setkat i se samostatným ubytováním. Ložnicové uspořádání, jedná se o vstupní mříž neboli katr, za nímž se nachází chodba a po obou stranách jsou dveře do jednotlivých

2KURDÍKOVÁ, L. Psychologické aspekty uvěznění, české Vězeňství, 3/2010, s. 25.

(15)

ložnic, kulturní místnosti (zde mají například možnost sledovat televizi), toalety se sprchou a šatny. Kapacita ložnic je v rozmezí od dvou až do dvanácti lůžek a těchto ložnic v závislosti na velikosti oddílu je zde až deset. Velký oddíl může být obsazen až šedesáti odsouzenými, kteří mají po oddílu volný pohyb.

2.1.2 Pohyb odsouzených po věznici

Odsouzení jsou v rámci prostor věznice organizovaně předváděni k lékaři, výslechům, na zájmové aktivity a na jednotlivá vnitřní a vnější pracoviště, přičemž vždy procházejí kontrolou na nepovolené předměty před nástupem do zaměstnání a po návratu z pracoviště. Dále se po oddílech přesunují na centrální jídelnu, s výjimkou specializovaných oddělení (například oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením nebo oddělení výkonu kázeňských trestů), kde jim je strava dovezena a vydávána od spoluvězňů, kteří jsou zaměstnáni ve vězeňské kuchyni. Na centrální jídelně odsouzených se mohou setkat odsouzení téměř z celé budovy, tedy se zde najednou stravuje přibližně devadesát odsouzených (samozřejmostí je dodržování zásad, kteří vězni se spolu mohou v rámci bezpečnosti setkat a kteří nikoliv, například dozorová část odsouzených se nesmí potkat s částí ostrahovou, přestože na pracovištích je to běžným jevem).

2.1.3 Psychologické aspekty výkonu trestu odnětí svobody

„Podle právních norem je trest projevem odmítnutí určitého chování, ale fakticky se svými psychosociálními důsledky projevuje jako zavržení člověka, který se takto choval, a je proto vyloučen ze společnosti. Takový jedinec získává roli odsouzeného, která představuje závažné sociální stigma, je umístěn do příslušné věznice a zbaven svobody. (Nálepka trestaného mu zůstává i tehdy, když si svůj trest odpykává a vrací se zpět do společnosti.)“³

Trestaný člověk ztrácí v souvislosti s pobytem ve vězení zaměstnání, tudíž profesní roli, partnerskou roli, často se mu rozpadá manželství a rodina, ztrácí své vědomosti, dovednosti a návyky, které jsou pro život na svobodě užitečné.

3VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 2004, s. 817

(16)

„Všechny uvedené ztráty a změny mohou zásadním způsobem ovlivnit život trestaného i po skončení výkonu trestu. Pobyt ve vězení jej může změnit tak dokonale, že nebude schopen začít znovu sám a bez podpory žít normálním, pro okolí přijatelným způsobem. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že mnozí trestaní, zejména recidivisté, žádoucí dovednosti a návyky nikdy neměli a na svobodě se chovají způsobem neúnosným jak pro jejich rodinu, tak pro celou společnost.“⁴

„Trest odnětí svobody přináší odlišné zkušenosti, a proto se mění prožívání, uvažování i chování trestaných. Vězeňské prostředí má svá vlastní pravidla, více či méně odlišná od obecně platných norem. Ve vězení jsou užitečné jiné vzorce chování. Způsoby chování získané na svobodě vyhasínají – nejsou zde potřebné, někdy jsou dokonce nežádoucí a spoluvězni sankcionované. Některé změny ve způsobu jednání, zejména při řešení problémových situací, tj. copingových strategií, jsou pouze dočasné. Prostředí věznice trestaným určité projevy neumožňuje, a proto se zdá, že došlo ke změně, ale po propuštění na svobodu se původní vzorce chování opět projeví. Adaptace na prostředí věznice ovlivňuje hodnoty, normy i standarty chování, a to se nakonec stává překážkou návratu trestaného do společnosti.“⁵

Krátkodobé tresty odnětí svobody

Krátkodobé tresty odnětí svobody lze vymezit z pohledu penologického jako trest odnětí svobody do dvou let.

„Z četných penologických průzkumů se dozvídáme, že právě krátkodobé tresty odnětí svobody nesplňují svůj výchovně-introdukčně sociální význam, ale naopak se stávají v mnohých případech odsouzeným určitým budoucím stimulem pro to, aby svou perspektivní kriminální činnost zvládali ještě úspěšněji a efektivněji.

Krátkodobé pobyty v nápravných zařízení pak lze s trochou ironie skutečně nazvat nejdražšími školami zločinu. Neboť mnozí, zvláště pak prvotrestaní, avšak nikoliv pouze ti,

(17)

ale i mnozí recidivisté, se v době svého nechtěného pobytu ve vězení, díky nedostatečně regulovanému pracovnímu režimu, nedostatku pracovního vytížení a řízenému programu, ať již psychologickému nebo speciálně pedagogického charakteru, nudí a v této časové periodě doslova hltavě získávají další cenné kriminální poznatky od svých spoluodsouzených.

Jsou to navíc krátkodobé tresty odnětí svobody, které zasévají, zvláště u prvotrestaných, pocity averze vůči společnosti, společenským hodnotám a jejím zákonům.

V prvé řadě zde hraje svou podstatnou roli fakt, že takto odsouzení jsou dobře informováni o našem právním systému, jeho chybách, nedostatcích a zároveň jsou díky masmediím informováni o obrovských majetkových zločinech na vysokých, někdy až státních pozicích, které nebyly a nikdy nebudou po právu potrestány.“⁶

Dále také mnohdy dochází, jako u ostatních trestů odnětí svobody, k nechtěnému rozpadu rodiny, ke ztrátě zázemí odsouzeného, pracovním návykům a samostatnosti.

Trest odnětí svobody – přečin

Jedná se o trest odnětí svobody, kdy jeho horní hranice nepřevyšuje pět let a pro potřebu této práce, jeho spodní hranice je jeden rok.

Dlouhodobé tresty odnětí svobody - zločin

Je to trest odnětí svobody v délce trvání pět let a více. U tohoto trestu je patrné, že jsou mnohem více přetrhávány žádoucí sociální vazby a odsouzený je mnohem více vystaven účinkům prizonizace.

2.2 Prizonizace a negativní jevy

„Termín prizonizace je užíván pro souhrnné označení všech negativních jevů, které působí na odsouzené v průběhu výkonu trestu odnětí svobody.“⁷ Autor se domnívá, že

6HANUŠ, B. Primární základy penologie. 2005, s.65

7MAŘÁDEK, V. Vězeňství. 2005, s. 74

(18)

další negativní jevy jako je tzv. „druhý život“ vězňů, sebevražedné jednání, automutilace či hladovky jsou také negativním projevem prizonizace.

„Pojem prizonizace pochází od Donalda Clemmera, který pracoval jako sociolog ve věznici v Chesteru (Illinois) a vychází z jeho studia mužské vězeňské subkultury ve třicátých letech minulého století. Tvrdí, že vězni mají společnou zkušenost nuceného uvěznění, a to je sjednocuje za společnou věc proti věznitelům. Fyzická blízkost, v níž jsou nuceni žít jeden vedle druhého, ničí veškeré soukromí, vězeňské předpisy a rutina je nutí ke konformismu a izolace omezuje jejich život. Clemmer při předkládání pojmu prizonizace tvrdí, že vězeňské hodnoty se mohou přebírat v té či oné míře. Jakmile je však vězeň přijme za svoje, stává se imunní vůči vlivům konvenčního hodnotového systému.“⁸

Prizonizace má dvě složky, které se nazývají instituonalizace a ideologizace.

„Instituonalizace označuje skutečnost, že člověk se adaptuje na vysoce organizovaný způsob života ve vězení spojený se ztrátou samostatnosti a iniciativy. Z toho vyplývá změna jeho postojů, vzorců chování i obranných mechanismů. Postupně dochází ke ztrátě aktivity, až k apatii, k zúžení zájmových aktivit, k úpadku většiny kompetencí. Osobnost dlouhodobě nebo opakovaně trestaného v mnoha složkách degraduje. Jedinec se odnaučí samostatně rozhodovat a bude i po propuštění z výkonu trestu závislý na iniciativě jiných lidí nebo na náhodných impulzech. Ztratí schopnost plánovat a volit realistické alternativy své budoucnosti.“⁹

Určitý stupeň instituonalizace nacházíme u každého odsouzeného, z důvodu přesně stanoveného časového sledu dne, neboť se odsouzený musí na tento způsob organizování dne adaptovat a přizpůsobit se mu. Ve vězeňském prostředí si odsouzený velmi rychle zvykne na to, že nemusí nic plánovat, protože vše má zajištěno. Příkladem je strava, která je vždy připravená, odsouzený si nemusí shánět suroviny a přemýšlet, co si dnes uvaří, vždy dostane třikrát denně stravu (z toho dvakrát teplou) v určenou dobu, která je dána Vnitřním řádem věznice. Oblečení má

8Psychologické aspekty uvěznění. [online] [cit. 2007-11-10]

<http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2004/0403/karabec_info.html>

(19)

také v základním rozsahu zajištěné, a když je špinavé, tak si při „výměně“ (určený den v týdnu, většinou sobota nebo neděle, kdy si odsouzený může věci ve skladu civilních svršků vyměnit za jiné a čisté) oblečení, povlečení, případně deky vymění za jiné a čisté. Starost o včasné vstávání do zaměstnání až na výjimky také nemusí mít, protože budíček a nástup na jednotlivá pracoviště je hlášen místním rozhlasem na daném oddílu. Není se tedy čemu divit, že při delším pobytu ve vězení jedinec ztrácí schopnost plánovat a další dovednosti, které jsou nezbytné pro správné začlenění do společnosti po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu je třeba upozornit, že určitý stupeň instituonalizace je žádoucí, především adaptace na časový rozvrh dne, včasný nástup na početní prověrku, odebírání stravy a nástup na různé volnočasové či pracovní aktivity. Bez adaptace na tento stereotyp se odsouzený vystavuje nebezpečí návrhu na kázeňský přestupek a značně by také zatěžoval personál a ostatní spoluvězně, protože by narušoval časový sled dne, který musí být dodržován, aby se všem odsouzeným dostalo stravy, vycházek a dalších věcí. Bez této částečné adaptace by ve vězení velmi rychle nastal chaos, který by mohl ohrozit život zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby, ale také život odsouzených.

„Ideologizace znamená přijetí norem a pravidel vězeňského prostředí. Mnohdy nejde jen o formální přizpůsobení, ale o přijetí jiného hodnotového systému, o ztotožnění s touto minoritní skupinou. To se projeví označením společného nepřítele, exteriorizací viníka jejich situace. Vymezení hranic mezi identifikační skupinou vězněných a nepřátelským okolím, v tomto případě vězeňským personálem, je velmi snadné. Posiluje jej i rozdíl úpravy zevnějšku, uniforma personálu má symbolický význam. Akceptace skupinové identity je pro vězně oporou, a proto ji přijímá, pokud nemá zvlášť dobře fungující zázemí nebo silné vnitřní přesvědčení. Ačkoli je výkon trestu zaměřen na resocializaci, mnohdy zde naopak dochází k výměně informací o možnostech různé trestné činnosti, k rozvoji kriminálních znalostí a dovedností, a někdy i k plánování dalších aktivit tohoto druhu. Adaptace na nové prostředí

(20)

se projevuje také přijetím specifického žargonu, který je jedním ze znaků potvrzujících specifičnost skupiny vězňů a jejich vymezení.“¹⁰

2.2.1 Druhý život vězňů

Jedna z velmi specifických situací, spíše jevem ve vězení, je tzv. druhý život.

„Jde o souhrn asociálních aktivit, uplatňování specifické hierarchie a negativních způsobů chování v době, kdy vězňové nejsou v kontaktu nebo pod přímým dozorem pracovníků Vězeňské služby.“¹¹Jedná se tedy především o mimopracovní dobu, večerní hodiny, kdy jsou ve věznici přítomni pouze dozorci a strážní. Odsouzení se velmi snadno zorientují, v jakých časových intervalech a v jakou dobu bude prováděna kontrola jejich oddílu. Pro jistotu mají vždy alespoň jednoho odsouzeného, který kontroluje, zda „jde“ provoz ve věznici dle běžných zvyků a v případě mimořádnosti ihned ohlásí ostatním spoluvězňům, že se „něco“ děje a ti svoje aktivity přeruší.

2.2.2 Sebevražedné jednání a automutilace

Sebevražedné jednání a automutilace (sebepoškozování) jsou ve vězení dosti časté. „Sebevražedné (suicidiální) jednání a sebepoškozování (automutilace) řadíme mezi poruchy jednání, které je zaměřené proti integritě organismu.“¹² Sebevražedné jednání lze chápat většinou jako nátlakové akce na personál věznice, účelové chování odsouzeného (vyhýbání se soudnímu líčení – převoz do nemocnice, předstírání duševní poruchy), dosažení přesunu na jiný oddíl, do jiné věznice nebo citové vydírání rodiny. Dále to samozřejmě mohou být i jiné podněty jako jsou například zátěžová situace uvěznění, výčitky svědomí, rozvod nebo úmrtí blízké osoby, toto jednání většinou končí úspěšně.

Sebepoškozování je jednou z forem nátlaku na vězeňský personál, odsouzený se tímto většinou snaží dosáhnout přemístění na jiný oddíl nebo do jiné věznice.

11SOCHŮREK, J. Nástin vybraných problémů forenzní psychologie II. díl, Speciální část. 2007, s. 35

12SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie III. díl, Negativní jevy ve vězení. 2007, s.31

(21)

Není výjimkou, že se tímto snaží dostat na ošetřovnu, kde platí jiný režim dne. Je tam schovaný před ostatními odsouzenými. Takovéto jednání je časté před koncem výkonu trestu odnětí svobody v případě, že dluží ostatním spoluvězňům na oddíle například cigarety, služby atd. a nemůže závazky splnit, na ošetřovně je před nimi schován, nemusí nic vracet a nehrozí mu nebezpečí fyzického napadení od ostatních spoluvězňů. Dále je to také projev na odstranění vnitřní psychické tenze. Vězeň vám na otázku: „Proč jste si to udělal?“ odpoví, že raději pořeže sebe, než aby napadl někoho jiného. Nesmíme opomenout, že je to také účinná forma, jak se vyhnout přemístění do jiné věznice nebo odložit soudní líčení, zejména když odsouzený čeká další trest. Další důvod sebepoškozování je ošetření v civilním zařízení. Odsouzený v mimopracovní době ví, že pokud spolkne například břity z jednorázové žiletky, pojede se s ním eskorta na rentgen do nemocnice. Takto má možnost vysledovat, jak eskorty v mimopracovní době fungují a organizují se, jaká jsou bezpečnostní opatření a jak dlouho trvá, než se vězeň do daného zařízení dostane. Z takto získaných osobních zkušeností, již není problém se s někým domluvit, aby na vězně čekal na určeném místě. Následně může dojít k napadení vězeňské eskorty a případnému osvobození odsouzeného. Jedná se o velmi závažný bezpečností problém a neměl by být opomíjen. Takovéto jednání můžeme pozorovat u odsouzených, kteří se již v minulosti pokusili o útěk. Lze tedy říci, že sebepoškozování je většinou účelové chování.

Jako příklad sebepoškozování lze z praxe uvést následující. Odsouzený byl přemístěn do naší věznice, poté co se z předchozí věznice pokusil uprchnout. Jelikož se u tohoto vězně dalo předpokládat opakované jednání vedoucí k útěku, byl ubytován na specializovaném oddělení se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením. Při večerní početní prověrce bylo jeho chování zcela obvyklé.

Odsouzený si počkal, než bude početní prověrka na jeho oddělení ukončena a následně pomocí hlásky přivolal dozorce s tím, že spolkl břit z jednorázové žiletky.

Při eskortě na rentgen bylo zjištěno, že si odsouzený nejprve břit zabalil, zřejmě

(22)

do kusu papíru, aby se nezranil a teprve poté břit spolkl. Zde je patrné účelové chování, navíc s podezřením na budoucí přípravu k útěku.

2.2.3 Hladovky

„Volní odmítání stravy (hladovky), jsou v podmínkách vězení častým jevem. Jejich zařazení mezi formy a způsoby poruchového chování vězňů je velmi obtížné. Často má znaky pouze vnější bez zjevné nebo hlubší návaznosti na strukturu osobnosti vězně včetně různých forem psychických poruch. U účastníků hladovky nacházíme v řadě případů jedinou motivaci – účelovost. Proto je považujeme za relativně specifický, samostatný jev, i když některé hladovky nesou (i když velmi zřídka) výrazné rysy automutilace, zcela výjimečně sebevražedného jednání. Jiné naopak jsou zjevným protestním chováním nebo nátlakem na vězeňský personál, orgány činné v trestním řízení apod.“¹³Hladovky můžeme zařadit mezi účelové jednání odsouzených, které je také projevem prizonizace. V občanském životě si můžeme jen stěží představit, že když nám není vyhověno, vyhlásíme hladovku a hned se začnou hledat řešení, jak vyhovět našim požadavkům. V praxi není výjimkou, že odsouzený ráno vyhlásí hladovku a večer již běžně odebere stravu. Důvod vyhlášení hladovky lze tedy shrnout takto. „Ve vězeních vyhlašují vězni hladovku zejména jako reakci na nesplnění jejich požadavku, zamítnutí žádosti nebo v důsledku jiného konfliktu s personálem. Jindy je hladovka vyhlašována s cílem vynutit si např. přestěhování nebo jinou, pro vězně důležitou skutečnost.“¹⁴

2.2.4 Zneužívání drog

Zneužívání drog ve vězeňské subkultuře není ojedinělým jevem. Rozdíl dostupnosti drogy pro odsouzené od osob mimo VTOS spočívá v omezeném výběru druhu drogy, v menším množství a nepravidelném přísunu. Vězeňská služba vynakládá veškeré úsilí, aby pronikání nepovolených předmětů (návykových látek, mobilních telefonů, atd.) zamezila. Ve většině věznic jsou denně veleni příslušníci,

(23)

kteří dovážené zboží kontrolují, aby tak zamezili hromadnému a jednoduchému dodání těchto nedovolených předmětů do věznice. Bohužel v praxi je tomu tak, že když se jeden distribuční kanál odhalí, tak další dva vzniknou a Vězeňská služba je opět krok pozadu za odsouzenými.

Odsouzení užívající drogy jsou velmi nebezpeční. Nebezpečnost spočívá v nepředvídatelném chování, snížené schopnosti vnímání okolí, neadekvátní reakci na podněty a sníženém prahu bolestivosti.

Přesný počet uživatelů není znám. Oficiální údaje, které jsou k dispozici, jsou zcela nepřesné. Ve věznicích se provádí namátkové kontroly na návykové látky, ale záleží pouze na VOVT, které odsouzené určí k této prohlídce. Pokud bude „žádoucí“

tyto statistiky snížit, není nijak těžké vybrat odsouzené, u kterých je riziko požití návykových látek minimální a naopak.

2.2.5 Nepovolené předměty ve výkonu trestu odnětí svobody

Pronikání nepovolených předmětů do věznice mezi odsouzené je každodenní problém Vězeňské služby. Mezi povolené předměty patří předměty, které jsou povoleny Vnitřním řádem věznice, ostatní předměty jsou nepovolené. Některé civilní věci může mít odsouzený u sebe na cele (ložnici), ale pouze v omezeném počtu a jen při některých aktivitách vězně. Zaměstnanci mají lepší přehled o osobních věcech odsouzených a zabraňuje se tak jejich směňování mezi odsouzenými, které je zakázané. Tímto se také omezuje možnost civilní věci směňovat za úsluhy, protislužby či jiné nepovolené předměty.

Samozřejmostí je zabránit odsouzeným vlastnit takové předměty, které by mohly posloužit k útěku osoby z výkonu trestu odnětí svobody nebo by mohly ohrozit život nebo zdraví spoluvězňů, zaměstnanců, návštěv či jiných osob.

Nejčastěji se můžeme setkat s nabroušenými příborovými noži a podomácku vyrobenými „tetovačkami“.

(24)

2.2.5.1 Mobilní telefony

Pronikání mobilních telefonů mezi odsouzené je jeden ze závažných bezpečnostních problémů, kterému Vězeňská služba v dnešní době čelí. Odsouzení mají nárok oficiálně telefonovat na předem schválená telefonní čísla z telefonních automatů umístěných ve věznici. Tato čísla patří většinou rodinným příslušníkům a známým. Je třeba zdůraznit, že telefonáty jsou uskutečňovány v předem stanovený čas, odsouzení si hovory hradí a jsou monitorovány. Jeden z důvodů proč vlastnit mobilní telefon, může být uskutečňování hovorů v čase, kdy si odsouzený přeje a bez možnosti kontroly. „Opomenout nelze ani specifické podmínky panující v kriminální subkultuře. Již několikrát jsme upozornili, že prestiž vězně zvyšuje v očích i vlastnictví něčeho, co ostatní nemají, zejména nedovoleného předmětu.“¹⁵

Nekontrolované hovory s sebou přináší mnoho bezpečnostních rizik. Tímto způsobem lze z věznice řídit trestnou činnost ostatních spolupachatelů mimo zdi věznice, domlouvat se na zastrašování či odstranění nepohodlných svědků, objednávky grog, nových mobilních telefonů, ale také není výjimkou vyhrožování bývalé manželce, družce atd. Dalším rizikem je propojenost odsouzených mezi jednotlivými věznicemi, kdy je velmi jednoduché naplánovat nátlakovou akci na stejnou dobu ve všech věznicích, například vzpoury. Nemalým bezpečnostním rizikem je telefonát, že odsouzený bude eskortován do civilního zdravotnického střediska, s udáním místa a přibližného času příjezdu vězeňské eskorty, kde už na odsouzeného mohou čekat jeho příznivci, kteří se pokusí o jeho osvobození.

2.2.6 Disociální porucha chování

Ve vězeňském prostředí se setkáváme velmi často s poruchami osobnosti.

Mezi nejčastější patří disociální porucha osobnosti. Tato porucha osobnosti je z psychologického hlediska významná, a proto si ji dále přiblížíme. „U jedinců s disociální poruchou osobnosti je zvýšené riziko kriminálního chování (násilí, krádeže, apod.),

15SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie III. díl, Negativní jevy ve vězení. 2007, s. 23

(25)

a proto mnohdy značnou část života stráví ve vězení. Často nejsou schopni žít na svobodě, bez konfliktů se zákonem, resp. dalšími sociálními normami. Ve skupině trestaných je četnost disociálních poruch osobnosti značná.“¹⁶Někteří autoři uvádějí až 75%. „Lidé s poruchou osobnosti bývají egocentričtí, mají silnou potřebu aktuálního uspokojení a nedovedou snášet frustraci. To se projevuje nátlakem na vězeňský personál a jeho vydíráním nebo bezohledností ke spoluvězňům. Téměř polovina ze skupiny vězněných s poruchou osobnosti (46,1%) použila jako prostředek vydírání a vymáhání nějakých výhod sebepoškozování, 30% se dopustilo násilí na spoluvězních.“¹⁷

Disociální porucha osobnosti se dá charakterizovat takto. „Jedinec není schopen přiměřené sociální adaptace. Neuznává společenské normy a neřídí se jimi. Projevuje se jako egoistický, nezdrženlivý. Nejsou schopni nic tolerovat, ale toleranci od druhých vyžadují.

Těžko snášejí nudu, mají potřebu silného vzrušení. Není schopen tlumit a ovládat vlastní reakce. Má nízkou toleranci vůči zátěži, často reaguje agresivitou, afektivním výbuchem a násilím. Není schopen adekvátně hodnotit situaci, slabě rozvinuté svědomí. Jeho chování je jen málo ovlivnitelné zkušeností.“¹⁸

Odlišnost emočního prožívání

„Lidé trpící touto poruchou bývají emočně nezralí, labilní a vzrušiví, s tendencí reagovat afektivním výbuchem. Jejich emoční nezralost, resp. odchylka se projevuje i tím, že nejsou schopni akceptovat odklad či omezení vlastního uspokojení. Navzdory tomu stejně příliš často subjektivní spokojenost nedosáhnou, což se projevuje trvale mrzutou náladou a podrážděností, sklonem k pocitům nepohody. Takto disponovaní lidé mají potřebu silného vzrušení, těžko snášejí nudu, tj. nedostatek stimulace. Tato tendence může být příčinou jejich sklonu k užívání psychoaktivních látek (alkoholu i nealkoholových drog), nestandardním

18SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie I. díl. 2001, s. 28

(26)

sexuálním praktikám, různým dobrodružným akcím, které jsou nějak riskantní atd. Nejsou empatičtí a proto v nich ani zjevné utrpení jiného člověka nevyvolá žádnou odezvu.“¹⁹

Odlišnost uvažování

„Tito lidé nejsou schopni adekvátního hodnocení situace. Vidí svět v extrémech, černobíle. Stejně tak je nepřiměřené i jejich sebehodnocení: sami žádný problém nemají, jsou se sebou vcelku spokojeni. Jejich uvažování je egocentrické a egoistické, bývají zaměřeni jen na bezprostřední vlastní uspokojení. Nezatěžují se úvahami o vhodnosti či přiměřenosti své aktivity. Neuznávají obecně platné normy a ani se podle nich neřídí. Tito lidé se nepřizpůsobí běžným sociálním požadavkům, ale snaží se přinutit okolí, aby vyhovělo jejich potřebám, vyžadují ohledy ke své osobě.“²⁰

Příklad z praxe:

Na příkladu uvedu typické chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, které odpovídá disociální poruše chování. Pro účely této práce si klienta pojmenujeme Karel. Pan Karel byl odsouzen podle §234/1, §238/1, 2. Klient je svobodný, bezdětný, 8 tříd základní školy, vyučen bez maturity, má sourozence.

Ve výkonu trestu odnětí svobody je podruhé, výše trestu sedm let ve věznici s ostrahou. Kontakt udržuje s matkou, sourozencem a blízkými osobami. Pan Karel je ve výkonu trestu zaměstnán ve vězeňských dílnách, kde se provádí menší opravy věznice ve střeženém objektu, je zde výměník a pod tento výměník spadá i obsluha plynového kotle u vězeňské prádelny. Je zaměstnán na výměníku, kde pracují pouze ve dvou osobách. Na nočních směnách, v případě potřeby, pracují sami. V pracovní dny zde působí ještě přibližně dalších 10-15 odsouzených, s kterými může komunikovat. Je ubytován na jednom z menších oddílů, přibližně dvaceti odsouzených, které jsou ve věznici k dispozici. Ostatní jsou na oddílech, kde je přibližně šedesát odsouzených. Karel není oblíbený u odsouzených ani u vězeňského personálu. Vztahy k lidem má problematické a konfliktní (jeden čas nebylo

19VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pracovníky policie a vězeňské služby 2. díl. 2003, s.48

20VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pracovníky policie a vězeňské služby 2. díl. 2003, s.49

(27)

neobvyklé, že na něj vězni z oken pokřikovali různé hrubé nadávky), je bezohledný vůči ostatním, má tendence lhát a vymýšlet si. Sám sebe hodnotí tak, že si není vědom žádného problému z jeho strany a odmítání odsouzených si vysvětluje tím, že si plní řádně své povinnosti, a proto ho nemají rádi.

Odsouzení, kteří chodí dobrovolně na brigády jako je umytí schodiště a prostor mezi jednotlivými oddíly, dostanou za určitý časový interval, obvykle měsíční, pochvalu. Pan Karel se na tuto brigádu také přihlásil, ale už po týdnu se ptal dozorce, kdy mu napíše návrh na odměnu. Jakmile zjistil, že mu dozorce ještě nějakou chvíli návrh nenapíše, tak na brigády přestal chodit. Vedu odsouzené, kteří jdou spustit kotel, aby ostatní vězni mohli začít pracovat na prádelně. Otázka zněla, jak dlouho to bude trvat, protože mám ještě jiné a přednější povinnosti. Odpověď zněla: „No jestli pinďa neodflák proplach, tak to bude na chvilku veliteli.“ Přišli jsme tam a už jsem slyšel, jak se smějí a povídají, že opět pan Karel neudělal svoji práci tak, jak měl. Bude jim opět tvrdit, že byl na kotelně dvacet minut a jeho chyba to není.

Lze shrnout, že jeho pracovní výkony jsou pouze průměrné a nekolegiální.

Nemá problém se sám přihlásit o odměnu, kterou vyžaduje po velmi krátké době činnosti. Lehce ovlivnitelný okolím, protože se snaží zavděčit, upoutat na sebe pozornost, tím si vydobýt nějaký respekt a uznání ve skupině. Problematické chování je zřejmé, v komunikaci a toleranci k ostatním členům skupiny i jednotlivcům, a proto se mu bez změny chování nepovede patřičným způsobem zařadit do jakékoliv sociální skupiny, vždy bude spíše hrát roli outsidera, na kterého budou pokřikovat a budou rádi, když s ním zrovna oni nebudou muset trávit mnoho času nebo ho pod záminkou využijí k nějaké neoblíbené činnosti. Z tohoto důvodu je u pana Karla zvýšené riziko přenášení nepovolaných předmětů nebo „tahání“

potřebných informací pro odsouzené od služebně mladších příslušníků.

(28)

2.2.7 Agrese ve výkonu trestu odnětí svobody

Ve výkonu trestu odnětí svobody se můžeme setkat s různými formami agrese.

„Důvody relativně častého výskytu různých forem agresivního chování v podmínkách vězení lze shrnout do těchto bodů:

- značná kumulace problémových osobností - soustředění většího počtu osob v malém prostoru

- dlouhodobý pobyt s lidmi, které si nemůže vybrat a nemůže svévolně od nich uniknout

- vnitřní proorganizovanost života ve vězeních - ztráta soukromí a intimity“²¹

„Vedle základních dělení (fyzická, verbální, nepřímá) je nutné si agresi v penitenciárním prostředí rozdělit i podle objektu agrese a to:

- agrese vězně vůči zaměstnancům - agrese mezi vězněnými navzájem - agrese zaměstnance vůči vězňům - agrese mezi zaměstnanci

- šikana“²²

Ve spojitosti s prizonizací můžeme říci, že se jedná o jeden z projevů prizonizace. Prizonizovaný vězeň si je dobře vědom, jak s agresí zacházet, tak aby dosáhl svého cíle. Jedná se většinou o různé intriky, dosažení určitých služeb (i homosexuálních), dosáhnutí přeřazení na jiný oddíl, odstranění nepohodlného spoluvězně a není ani výjimkou takto zastrašovat vězeňský personál. Vězeň si je

21SOCHŮREK, J. Úvod do penologie. 2007, s. 23

(29)

velmi dobře vědom, že i neoprávněná stížnost na příslušníka se musí řešit v rámci věznice a příslušník se musí zpovídat na oddělení prevence a stížnosti. Není třeba zdůrazňovat, že tento výslech není nijak příjemný a většinou se dokazuje nevina, než prokazuje vina příslušníka. Toto vede k větší toleranci u drobných přestupků odsouzeného, protože příslušník má obavy z další návštěvy na prevenci, kde bude složitě vysvětlovat, že není zaujatý proti odsouzenému a že ho nešikanuje.

2.2.7.1 Fyzické napadání mezi vězněnými

Fyzické napadání mezi odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody není nijak vzácným jevem. „Většinou jde o vzájemné napadání mezi dvěma nebo více vězni a to buď jednorázové fyzické napadení (úder rukou do tváře, úder pěstí, odstrčení atd.) nebo (i když ne tak často) rvačku.“²³

Mezi nejčastější příčiny fyzického napadání odsouzených patří:

- „momentální rozepře, hádka

- vyvrcholení déle trvajících neshod (vzájemná nesnášenlivost apod.) - dluhy z venku nebo i vězení

- vězni se podezírají navzájem, že ten druhý ho udal policii nebo bonzoval zaměstnancům věznice

- bývalí společníci mají za to, že jeden nebo druhý mu svoji výpovědí ublížil - žárlivost (žil s jeho družkou, chodil mu za ženou apod.)

- žárlivost v rámci homosexuálních vztahů ve vězení - boj o pozici v quaziformální skupině vězňů

- šikana“²⁴

(30)

- specifické trestné činy jako například pohlavní zneužívání dětí (vězni s tímto trestním činem se většinou izolují tak, aby přišli co nejméně do styku s ostatními odsouzenými; tento čin je jeden z nejhorších prohřešků i mezi vězněnými)

Odsouzení, z hlediska možného fyzického napadání mezi sebou, mohou být zařazeni do různých skupin a to na možné pachatele násilí, možné objekty násilí a ostatní. Příkladem si můžeme uvést, že vězeň odsouzený za trestný čin pohlavní zneužívání dětí, bude zařazen do skupiny možného objetu násilí, protože ostatní vězni mu budou chtít dát zřetelně najevo, že tento druh trestné činnosti není přijatelný ani pro ně.

2.3 Humanizace

Jako další faktor ovlivňující míru prizonizace, autor vidí v přílišné humanizaci vězeňství. Spatřovat to lze především u práv odsouzených, na kterých se lpí a na druhé straně se zapomíná na dodržování všech povinností vězňů. Odsouzený si může stěžovat na jakoukoliv skutečnost, která se mu nelíbí. Zapomíná se při tom, že mnohdy to jsou stížnosti neopodstatněné či účelové, které přináší řadu problémů zaměstnancům věznice a po prokázání nepravdivého obvinění nenese odsouzený žádné následky. Mnohdy záleží na přístupu státního zástupce, který má dohled nad výkonem trestu odnětí svobody v dané věznici. Jako příklad z praxe lze uvést zákaz prohlídek (pohmatem) osob vstupujících do střežené části věznice na návštěvu odsouzených. Před návštěvou odsouzeného osoby pouze odkládají věci na rentgenový pás, ale prohledat jejich kapsy či boty, které mohou být velmi dobrým úkrytem pro psychotropní látky, sim karty nebo jiné nedovolené předměty, se smí pouze až po signalizaci rámu na detekci kovů. Z tohoto je patrné, že drogy rám na detekci kovů neodhalí. Tento problém je ošetřen až při poslední kontrole odsouzeného, který opouští návštěvní místnost, ale dle autorova názoru, je přijatelnější více různých kontrol než vše nechat pouze na jednu jedinou. Ve vězení

(31)

obnášejí drogy velké bezpečnostní riziko nejen pro personál věznice, ale i pro odsouzené. Tento zákaz byl vydán jako podnět na stížnost odsouzeného, že došlo k osahávání jeho přítelkyně. Jako další příklad přílišné humanizace si můžeme uvést nalezení přilepené hotovosti na chodidle osoby, která šla na návštěvu odsouzeného.

Po vznesení dotazu příslušníkem na nedovolené předměty a finanční hotovost jsou osoby povinny si vyndat z kapes či jiných míst vše do připravené nádoby. Osoba tvrdila, že tu tisíci korunu si lepí na chodidlo ze strachu, že ji ve vlaku okradou a při kontrole u vstupu si na ni nevzpomněla. Následky pro danou osobu z tohoto jednání nevyplynuly žádné, návštěva proběhla standardním způsobem. Ve výsledku je patrné, že pokud se civilní osoba pokusí nějaký nepovolený předmět pronést do věznice a je odhalena, nenese žádné další následky. Lze tedy očekávat, že při další návštěvě odsouzeného se pokusí o to samé, ale rafinovanějším způsobem. Přílišnou humanizaci zde lze spatřit ve strachu nadřízených, že by si tato osoba mohla stěžovat či medializovat celou záležitost a státní zástupce včetně nadřízených by situaci mohli vyhodnotit jako oprávněnou, jen aby se daná aféra s co nejmenším odporem uklidnila, přestože je zde zřejmá opora v zákoně. Bohužel musíme konstatovat, že těchto skutečností, kdy je dána přednost cestě nejmenšího odporu před konfrontací a zřetelnému vysvětlení, že příslušník či zaměstnanec jednal v souladu se zákonem a dalších právních úprav, je čím dál tím více.

2.4 Příslušníci a zaměstnanci

Příslušníci Vězeňské služby také ovlivňují určitou měrou prizonizaci odsouzených. Civilní zaměstnance po dvacáté hodině už zpravidla ve střeženém prostoru věznice nenaleznete, avšak příslušníci jsou přítomni celých 24 hodin denně, jak na výkonu trestu (dozorci), tak na Vězeňské a justiční stráži (strážní). Autor tím chce poukázat na skutečnost, že příslušníci působí na odsouzené celých 24 hodin, zatímco odborný personál jako vychovatelé, speciální pedagogové, psychologové a jiní, pouze určitý časový interval dne. Z tohoto důvodu je velmi důležité chování a vystupování příslušníků před odsouzenými. Velmi často je vidět u nových

(32)

a většinou mladých příslušníků jejich laxnost a nezájem o výkon služby, který se všemi negativními účinky přenáší na morálku vězněných. Noví příslušníci jsou většinou bez základního vojenského výcviku. Neměli možnost si vyzkoušet pozici podřízenosti a nadřízenosti, se všemi důsledky a následky co k dané pozici patří.

Jsou zde zřetelné velké rozdíly v přístupu k odsouzeným a k vyžadování jejich povinností. Jedna část se odsouzených bojí a raději jim nic neřekne, druhá část si myslí, že mohou vše. Odsouzení často zkoušejí nové příslušníky, co na ně platí, co jim vše odpustí. Mezi negativní účinky můžeme zařadit nedodržování a nevyžadování od odsouzených stanovenou kázeň, přehlížení drobných prohřešků, špatné komunikační schopnosti s klienty, které často mohou vést k vyhrocení dané situace a ohrožení tak zdraví a života odsouzených i zaměstnanců a příslušníků.

2.5 Minimalizace prizonizace

Minimalizovat prizonizaci ve vězeňském prostředí je velmi náročný a dlouhodobý problém. Jako jeden z nástrojů autor vidí ve vhodném složení programu zacházení, který nebude směřovat pouze ke spokojenosti odsouzených, ale bude u vězněných působit tak, aby si uvědomovali, z jakého důvodu se ocitli ve vězení a že jsou ve výkonu trestu odnětí svobody za trest, který spáchali. Bohužel složení programu zacházení ve většině případů plní pouze funkci „aby byl klid od odsouzených“. To znamená mnoho sportovních aktivit, zájmových kroužků, ale větší psychologické působení na odsouzené ve smyslu uvědomění si viny za spáchaný čin a předcházení další trestné činnosti je nulové. Na obranu Vězeňské služby je nutno dodat, že i při sebevětší vůli zaměstnanců více působit na odsouzené není v jejich silách, protože stavy odborných zaměstnanců v tomto směru jsou velmi nízké (například: pro 600 odsouzených a všechny zaměstnance věznice jsou k dispozici pouze tři psychologové). Z dostupných možností minimalizovat projevy prizonizace, lze v současnosti považovat program zacházení, který obsahuje zaměstnávání odsouzených a tím je podporuje v žádoucích sociálních návycích. Jako podmínku úspěšného začlenění do společnosti a předcházení recidivy. Autor vidí

(33)

povinné absolvování výstupního oddělení před výstupem z výkonu trestu odnětí svobody, kde by měl být již program zacházení, směřován svými aktivitami na život po propuštění z věznice. Další možnost jak snížit působení prizonizace na odsouzené, lze spatřovat v ubytování odsouzených v menším počtu. Ideální je v tomto případě celové uspořádání oddílu. Bohužel věznice Rýnovice disponuje pouze specializovanými oddíly, kde lze trest odnětí svobody vykonávat v celovém uspořádání. V rámci snižování působení prizonizace i negativních jevů ve vězení a naopak ve zvyšování bezpečnosti, by bylo vhodné při budoucích rekonstrukcích ložnicové oddíly zrekonstruovat na oddíly celové nebo alespoň na oddíly s menším počtem odsouzených.

2.5.1 Program zacházení

„Programy zacházení zahrnují různé druhy aktivit, z kterých se sestavuje modifikovaný, individualizovaný program zacházení; obsahuje aktivity pracovní, vzdělávací, speciálněvýchovné, zájmové a též aktivity zaměřující se na utváření a rozvíjení vnějších vztahů. Výběr nejvhodnějšího programu zacházení pro odsouzené a případné jeho modifikace jsou prováděny na základě diagnostiky na nástupním oddělení. Na nástupním oddělení se vypracovává komplexní zpráva o odsouzeném, kde vedle diagnostických poznatků jsou i poznatky získané z pozorování, interakcí s odsouzeným.“²⁵

Vhodný program zacházení by měl vést k udržení žádoucích volních vlastností a dovedností. Můžeme mezi ně zahrnout určitý stupeň samostatnosti a umění zvládat stresové situace, udržení pracovních návyků, udržení sociálních vazeb. Dobře postavený program zacházení, by měl být individuální pro každého odsouzeného, přihlížející k jeho vlastnostem, sociálnímu zázemí a s přihlédnutím k možnostem dané věznice. Pro každého odsouzeného je vypracován program zacházení ve vzájemné spolupráci psychologa, pedagoga, vychovatele, sociálního pracovníka a lékaře. „Principy zohledňující specifičnost osobnosti odsouzených platí

25ČERNÍKOVÁ, V a kol. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. 2008, s.152

(34)

zejména při sestavování programů zacházení se zvláštními skupinami odsouzených, např.

mladistvými, cizinci, matkami s dětmi, trvale pracovně nezařaditelnými (geronti, invalidní důchodci apod.), sexuálními devianty, psychopaty, odsouzenými problémovými uživateli drog a odsouzenými, vykonávajícími trest doživotí nebo dlouhodobé tresty.“²⁶

Programy zacházení většinou obsahují tyto základní složky:

„ pracovní – osvojení dovedností a návyků; autor považuje tuto složku za velmi důležitou ke zmírnění dopadu prizonizace a k řádnému začlenění jedince do společnosti na svobodě;

vzdělávací – dokončení školní docházky, vyučení v oboru, studium na střední nebo vysoké škole;

volnočasové – rozvoj kulturních, sportovních, jazykových a rukodělných zájmů a zálib;

terapeutické – speciální výchovné postupy – získávání sociálních dovedností prospěšných pro další život na svobodě;

zvládání konfliktních situací a tréninky zvládání agrese;

sociálněprávní poradenství – vhodný způsob řešení sociálních problémů;

extramurální – vycházky, přerušení výkonu trestu;

obecné metody – stanovené zákonem, předpisy a jinými normami, které upravují kázeň a pořádek, hygienu, práva a povinnosti atd.;

speciální – pedagogické, psychologické a terapeutické metody zaměřené na individuální a skupinovou práci s odsouzenými.“²⁷

Autor se domnívá, že především na výstupním oddělení by měl být tento program co nejvíce směřován k přípravě na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a na život mimo vězení. Měli by zde být zohledněny faktory, že během

26SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie II. díl. Teorie a praxe zacházení s vězněnými. 2007, s.45

27ČERNÍKOVÁ, V a kol. Sociální ochrana. Terciární prevence, její možnosti a limity. 2008, s.153

(35)

výkonu trestu odnětí svobody byly některé vlastnosti jedince narušeny, ať již z vysoce organizovaného způsobu života ve věznici, ale také vlivem sociálního okolí a přejímání vzorců chování, které ve věznici fungují a tímto závadným chováním je možno dosáhnout některých výhod či úlev, které mimo zdi věznice zcela nefungují.

Odsouzení si toto neuvědomují a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zjišťují, že tyto principy nejsou společností akceptovány.

(36)

3 Praktická část

3.1 Cíl praktické části

Cílem bakalářské práce je zjistit a popsat účinky prizonizace. Její projevy je nutno co nejvíce minimalizovat, protože tyto účinky ovlivňují míru úspěšné resocializace odsouzených a předcházejí následné recidivě. Předmětem zkoumání je, zda nařízená délka výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje počet projevů prizonizace. Dále si autor klade otázku, zda odsouzený, který má v programu zacházení pracovní aktivity, je schopný více akceptovat běžné normy a upustit od nežádoucího chování jako jsou různé formy agrese a porušování přesně stanovených pravidel. Odsouzený, který není schopen dodržovat základní pravidla ve výkonu trestu odnětí svobody, se jen stěží může úspěšně začlenit do společnosti.

Jak již bylo uvedeno v kapitole 2.2, prizonizace je užívána pro označení všech negativních jevů, které působí na odsouzené v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a na adaptaci odsouzených na podmínky života ve vězení. Z tohoto důvodu bude následné šetření zaměřeno na jednotlivé projevy prizonizace, kdy cílové skupiny tázaných budou rozděleny dle přesně stanovených kriterií.

3.2 Předpoklady

Předpoklad č. 1

Předpokládáme, že počet negativních projevů prizonizace u odsouzených za zločiny je nejméně o 100% vyšší, než u odsouzených za přečiny.

Předpoklad č. 2

Předpokládáme, že nezaměstnaní odsouzení jsou minimálně o 20% častěji kázeňsky trestání než pracující odsouzení.

(37)

3.3 Stanovení předpokladů

Pro potřebu praktické části byly stanoveny hlavní a dílčí předpoklady.

Hlavní předpoklady

P I zjistit, zda počet negativních projevů prizonizace je u odsouzených za zločiny nejméně o 100% vyšší, než u odsouzených za přečiny.

P II zjistit, zda nezaměstnaní odsouzení jsou minimálně o 20% častěji kázeňsky trestání než pracující odsouzení.

Dílčí předpoklady

Pro hlavní předpoklad č. 2 byly stanoveny dílčí předpoklady a to z důvodu, že lze předpokládat, že odsouzení, kteří páchají závažné kázeňské přestupky ve výkonu trestu odnětí svobody, jako jsou verbální napadání nebo fyzické napadání spoluvězňů nebo zaměstnanců Vězeňské služby, se budou chovat po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody agresivně.

p1 Lze předpokládat, že u nezaměstnaných odsouzených dochází častěji k verbálnímu napadení odsouzených než u pracujících odsouzených.

p2 Lze předpokládat, že u nezaměstnaných odsouzených dochází častěji k fyzickému napadení odsouzených než u pracujících odsouzených.

3.4 Použité metody

Po zvážení kladů i záporů jednotlivých výzkumných metod, se autor rozhodl pro následující metody, které nejlépe mohou přispět k dosažení cíle praktické části bakalářské práce.

1) Dotazník – touto metodou lze současně oslovit velké množství respondentů a výstupy lze plně kvantifikovat. Dotazníky budou předány odsouzeným vychovatelem daného oddílu s důrazem na anonymitu tázaných. Otázky budou uzavřené a přesně formulované k potvrzení nebo vyvrácení předpokladu č. 1.