ZMĚNY PLAVECKÉ VÝKONNOSTI STUDENTŮ OBORU TĚLESNÁ VÝCHOVA A SPORT
V PRŮBĚHU STUDIA.
Bakalářská práce
Studijní program:
Studijní obory:
Autor práce:
Vedoucí práce:
B7401 – Tělesná výchova a sport
7401R014 – Tělesná výchova se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Petr Čadek
Mgr. Helena Rjabcová
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Rád bych poděkoval vedoucí mé bakalářské práce paní Mgr. Heleně Rjabcové za její odborné rady a náměty, které výrazně přispěly k dokončení této práce.
Za poskytnutí materiálŧ, které byly nezbytné k vypracování výkonnostní studie bych rád poděkoval vyučujícím plavání na Technické Univerzitě, paní Mgr. Heleně Rjabcové a paní PaedDr. Ladě Čuříkové, Ph.D.
Za pomoc při výpočtech a statistické práci v programu Microsoft Excel bych rád poděkoval panu Ing. Jiřímu Antošovi.
V neposlední řadě bych rád poděkoval celé své rodině za všestrannou pomoc, podporu a umoţnění studia.
Anotace
Cílem bakalářské práce je určit a porovnat změny ve výkonu v plavání u studentŧ studijního programu tělesná výchova a sport na Technické Univerzitě v Liberci. Sledovaná skupina se skládala z 298 studentŧ, kteří absolvovali výuku plavání během let 2000 – 2010.
Provedeným výzkumem jsme zjistili, ţe dlouhodobá výkonnost muţŧ má postupnou regresivní tendenci, výkonnost ţen je dlouhodobě spíše vyrovnaná. Největších změn ve výkonech, dosahovali studenti ročníkŧ, které byly výkonnostně podprŧměrné.
Zajímavostí je, ţe ţeny se prŧměrně zlepšovaly podstatně více neţ muţi.
Klíčová slova
Plavání, plavecká výkonnost, tělesná výchova a sport, změny ve výkonu
Annotation
The main goal of this thesis is to identify and compare changes in performance for students of Physical education and sport at the Technical University of Liberec. The examined group consisted of 298 students, who have completed swimming lessons during the years 2000 – 2010. Based upon the research, we found out that long-term performance of men have gradual regressive trend, women's long-term performance is rather balanced. The greatest changes in performance were achieved by students of below-average classes. An interesting fact is that women on average improved significantly more than men.
Key Words
Swimming, swimming performance, physical education and sport, changes in performance
Obsah
Seznam tabulek ... 9
Seznam obrázků ... 10
Úvod ... 11
1. Cíle práce ... 13
2. Teoretická východiska... 14
2.1 Plavání ... 14
2.2 Plavecká gramotnost ... 30
2.3 Antropologické předpoklady ovlivňující výkon ... 33
2.4 Katedra tělesné výchovy ... 35
2.5 Přijímací zkouška ... 36
2.6 Plavecký čtyřboj ... 37
3. Metodika práce ... 39
3.1 Charakteristika souboru ... 39
3.2 Pouţité metody ... 41
3.3 Zpŧsob zpracování výsledkŧ ... 42
4. Výsledky ... 43
4.1 Výsledky celého souboru ... 43
4.2 Výsledky přijímací zkoušky ... 44
4.3 Výsledky plaveckého čtyřboje ... 48
4.4 Výsledky změn plaveckého výkonu po třech semestrech... 51
5. Diskuze... 56
Závěr ... 59
Seznam pouţité literatury ... 61
Seznam příloh ... 63
Seznam tabulek
Tabulka 1:Bodovací tabulka k talentové zkoušce z plavání ... 37
Tabulka 2:Bodovací tabulka plaveckého čtyřboje; plavecký zpŧsob kraul ... 38
Tabulka 3: Bodovací tabulka plaveckého čtyřboje; plavecký zpŧsob prsa ... 38
Tabulka 4: Početní zastoupení studentŧ v jednotlivých letech ... 39
Tabulka 5:Intersexuální komparace celého sledovaného souboru ... 43
Tabulka 6:Směrodatné odchylky u přijímací zkoušky - muţi ... 45
Tabulka 7:Směrodatné odchylky u přijímací zkoušky - ţeny: ... 47
Tabulka 8:Směrodatné odchylky u plaveckého čtyřboje - muţi ... 49
Tabulka 9:Směrodatné odchylky u plaveckého čtyřboje - ţeny ... 51
Tabulka 10:Prŧměrná zlepšení a jejich směrodatné odchylky - muţi ... 53
Tabulka 11:Prŧměrná zlepšení a jejich směrodatné odchylky - ţeny ... 55
Seznam obrázků
Obrázek 1:Vývoj plavecké výkonnosti muţŧ u přijímací zkoušky ... 44
Obrázek 2:Vývoj plavecké výkonnosti ţen u přijímací zkoušky ... 46
Obrázek 3:Vývoj plavecké výkonnosti muţŧ u plaveckého čtyřboje ... 48
Obrázek 4:Vývoj plavecké výkonnosti ţen u plaveckého čtyřboje ... 50
Obrázek 5:Prŧměrná zlepšení muţŧ v letech 2000 - 2010 ... 52
Obrázek 6:Prŧměrná zlepšení ţen v letech 2000 - 2010 ... 54
Úvod
Pohybové aktivity jsou pro člověka nedílnou součástí kaţdodenního ţivota a představují pro něho přirozenou a potřebnou zátěţ. Pohyb má velmi pozitivní vliv na vývoj lidského organismu, utuţování zdraví a výrazně přispívá ke správnému vývoji fyzické i psychické stránky člověka. V dnešní době se výrazně zvyšuje riziko onemocnění civilizačními chorobami, které jsou často spojeny s hypokinezí a nezdravým stravováním. Proto je potřeba dbát na dodrţování pravidelných pohybových aktivit, které těmto nemocem předcházejí. Pravidelný pohyb je nejdŧleţitější zejména u dětí, které si pohybovými aktivitami zlepšují zdraví, jsou odolnější proti nemocem a v neposlední řadě má sport velmi kladné dopady na vývoj jejich psychické stránky.
V dnešní době se stále více lidí potýká s nedostatkem volného času a zvyšujícím se stresem. Lidé dávají přednost pasivnímu odpočinku před aktivním pohybem a to negativně ovlivňuje jejich zdraví i kvalitu ţivota. V poslední době se navíc výrazně zvyšuje počet moţností, jak mohou lidé trávit svŧj volný čas. Většina těchto činností souvisí s vývojem moderní techniky, jako jsou počítače, mobilní telefony či snadný přístup na internet. Právě moderní technologie odvádí od pravidelného pohybu zejména mládeţ, pro kterou by měly být pohybové aktivity prioritou. Domnívám se, ţe počet sportovních oddílŧ neklesá, ale sniţuje se počet zájemcŧ o sportovní aktivity. Vysoký nárŧst nových moţností, jak trávit svŧj volný čas, znesnadňuje mladému člověku najít si cestu ke sportu. Právě proto je velmi dŧleţité, aby mladý člověk začal s nějakým sportem, který ho bude bavit a naplní jeho volný čas. Jednou z mnoha vhodných forem pohybových aktivit je plavání.
Plavání je velmi vhodnou formou pohybu, protoţe voda a vodní prostředí provází člověka jiţ od jeho úplného počátku. Jiţ během nitroděloţního vývoje je ţivot pevně spjat s vodou, ke které se člověk po narození navrací. Jiţ po pár týdnech se děti mohou do vody vracet, a to formou kojeneckého plavání. Zde se samozřejmě nejedná o plaveckou výuku, ale hlavním cílem je zde vytvoření kladného vztahu k vodnímu prostředí a vytvoření pevného vztahu mezi rodiči a dětmi. Na kojenecké plavání lze navázat předškolní výukou a dále výukou na základní škole. Zde se děti začínají učit plavecké zpŧsoby a jedná se vlastně o začátky výuky samotného plavání. Zejména v počátečním období výuky je velmi
dŧleţité dbát zvýšené opatrnosti, protoţe jakákoli nehoda mŧţe vytvořit u dítěte odpor k vodě, který se v budoucnosti jen velmi těţko odstraňuje.
Plavání a zlepšování výkonu v plaveckých disciplínách je hlavní náplní této práce. Plavání jako téma jsem si vybral proto, ţe mám k němu kladný vztah a myslím si, ţe je nezbytnou součástí pohybových aktivit kaţdého člověka. V bakalářské práci bychom chtěli zjistit, jakou tendenci má výkonnost vysokoškolských studentŧ tělesné výchovy na Technické Univerzitě v Liberci za posledních 10 let. Jako budoucího pedagoga mě zajímalo, jak se plavecká výkonnost studentŧ mění během jejich studia, kde je plavání povinným předmětem. Výkony studentŧ povaţujeme za nadstandardní oproti běţné populaci, protoţe se jedná o jedince, kteří pravidelně sportují a jsou zvyklí na pravidelnou zátěţ. Z toho vyplývá, ţe pokud bude mít výkonost studentŧ regresivní tendenci, mŧţeme předpokládat, ţe tuto tendenci bude mít i běţná populace.
1. Cíle práce
Hlavní cíl:
Hlavním cílem bakalářské práce je určit změny v plavecké výkonnosti u studentŧ tělesné výchovy na Technické univerzitě v Liberci. Tyto změny jsou vyhodnocovány po absolvování třísemestrové výuky plavání.
Dílčí cíle:
1. Shromáţdit výsledky přijatých uchazečŧ z talentové zkoušky a jejich výsledky ze závěrečné zkoušky z plavání od roku 2000 do roku 2010.
2. Vyhodnotit výkony uchazečŧ u přijímací zkoušky v jednotlivých letech.
3. Vyhodnotit výkony studentŧ u plaveckého čtyřboje v jednotlivých letech.
4. Provést intersexuální komparaci výsledných hodnot.
5. Zjistit dlouhodobou tendenci výkonŧ u studentŧ tělesné výchovy.
2. Teoretická východiska
2.1 Plavání
V této kapitole se budeme zabývat teorií plavání. Uvedeme historický vývoj plavání, jeho význam a popis jednotlivých plaveckých zpŧsobŧ.
Historie a vývoj plavání
Přestoţe z období prvotně pospolné společnosti nemáme ţádné doklady o plavání, mŧţeme usuzovat, ţe v této době patřilo plavání k základním pohybovým dovednostem, jako jsou chŧze, běh, lezení, házení atd. Právě tyto dovednosti byly pro člověka existenční nutností v boji s přírodou a nepřítelem. Pokud se podíváme, jak dnes stále plavou domorodci v Africe a Jiţní Americe, mŧţeme soudit, ţe tehdejší lidé uţívali při plavání jak střídavých, tak i současných pohybŧ končetin. Je zřejmé, ţe se lidé učili plavat tak, ţe napodobovali pohyby zvířat (HOCH, 1983).
Tělesná výchova dosáhla v období otrokářské společnosti velkého rozmachu. Vládnoucí třída otrokářŧ byla do značné míry osvobozena od existenčního boje s přírodou a od tvrdé manuální práce, coţ vedlo k rozkvětu umění a počátkŧm věd. Otrokáři zvali do svých domŧ učitele, kteří vyučovali základŧm věd, umění a také tělesné výchově. Doklady o oblíbenosti plavání však mŧţeme najít jiţ ve starém Egyptě. Jsou to zejména malby na vázách a sošky znázorňující plavajícího člověka. Svého největšího rozmachu dosáhlo plavání ve starém Řecku. Zde dosáhla tělesná výchova svého největšího rozkvětu a plavání bylo povaţováno za jeden z nejdŧleţitějších vyučovacích předmětŧ na gymnáziích (HOCH, 1983).
Plavání mělo značný podíl také v tělesné přípravě řeckého vojska. Tento zpŧsob přípravy vojáka se později dostal také do Říma, kde se vojáci učili plavat v šatech i zbroji. Z této epochy se dochovaly zbytky přepychových lázní, které měly rozměry dnešních krytých bazénŧ. V poslední části římské epochy došlo k úpadku tělesné výchovy. Tento úpadek později dovršila feudální společnost. Křesťanská ideologie shlíţela na lidské tělo jako
na „nástroj ďábla“ a zakazovala jakoukoli péči o něj. Jedinou výjimku tvořilo rytířstvo, které z branných dŧvodŧ zařadilo plavání do tzv. „sedmi rytířských cností“ (HOCH, 1983).
Určité uvolnění od církevní upjatosti přinesl aţ humanismus. Humanisté začali studovat staré řecké spisy, ve kterých plavání zaujímalo významné místo. V období humanismu se také zrodila první učebnice plavání, kterou napsal M. Wynmann. Také Jan Amos Komenský zobrazil plavání ve svém díle Orbis pictus. Komenský však plavání nedoporučoval, naopak varoval před jeho nebezpečími. Zásadní obrat postoje k plavání nastal aţ v kapitalistické společnosti (HOCH, 1983).
Počátky sportovního plavání byly ve znamení vytrvalostních výkonŧ. Anglický básník lord G. G. Byron si chtěl ověřit pravdivost řecké báje a přeplaval roku 1810 Dardanelskou úţinu. V roce 1870 přeplaval M. Webb kanál La Manche za 21 hodin a 45 minut. Tento výkon byl hozenou rukavicí pro jeho další následovníky. Jedním z nich byl i náš František Venclovský, který kanál přeplaval jako první Čech v roce 1971. Kolébkou sportovního plavání se stala Anglie. Jiţ v polovině šedesátých let devatenáctého století se zde začaly zakládat první plavecké kluby. V Anglii se roku 1869 také odehrál první zápas vodního póla (HOCH, 1983).
Plavání bylo zařazeno do programu Olympijských her poprvé v roce 1896 v Athénách.
Disciplína se jmenovala „plavání“ a byla pouze předepsaná vzdálenost. Kaţdý plavec plaval libovolným zpŧsobem. Tehdejší vítěz Maďar A. Hajos zaplaval distanci 100 metrŧ za 1:22 min. Ve druhé polovině 20. století docházelo v mnoha zemích na západ od našich hranic k velkému nárŧstu počtu plaveckých zařízení, díky nimţ se výrazně zlepšily podmínky pro kvalitní výuku plavání. V České republice k tak velkému rozvoji nedošlo a v porovnání s jinými státy na západ od nás jsou naše moţnosti pro rozvoj plavání omezené (GIERHL, HAHN, 2005).
O plavání, zvláště o jeho organizovaném výcviku, na našem území mŧţeme hovořit aţ v první polovině 19. století, kdy bylo plavání součástí vojenské výchovy. Roku 1810 zaloţil generál Ernst von Pfuel první vojenskou plaveckou školu v Čechách. První plavecké závody u nás se konaly při příleţitosti příjezdu prvního parního vlaku z Olomouce do Prahy roku 1845. Počátky sportovního plavání souvisely se zakládáním
prvních sportovních klubŧ v devadesátých letech devatenáctého století. V těchto dobách se plavání pěstovalo zejména ve veslařských klubech. Roku 1896 bylo poprvé uspořádáno první mezinárodní mistrovství zemí koruny české. Současná výuka je podmíněna počtem plaveckých zařízení, protoţe venkovní rybníky, přehrady a řeky nejsou kvŧli mnoha faktorŧm ideální (GIERHL, HAHN, 2005).
Význam plavání
Význam plavání je mnohostranný. Jeho účinek na lidské tělo je rozdílný podle toho, za jakých podmínek a za jakým účelem plavání provádíme. Je to vhodná forma pohybové aktivity v kaţdém věku. Velikou výhodou plavání je, ţe plavat mohou i lidé méně tělesně zdatní, lidé štíhlí nebo naopak s nadváhou, a dokonce i lidé se zdravotními hendikepy (HOCH, 1983).
Význam plavání a jeho přínos pro lidský organismus mŧţeme rozdělit dle Motyčky a kol.
(2001) do tří kategorií: výukový význam plavání, výchovný význam plavání a vzdělávací význam plavání. Velmi významnou sloţkou, v mnoha ohledech sloţkou nejdŧleţitější, je zdravotní význam plavání.
Výukový význam plavání
Plavání je nejdokonalejší zpŧsob lokomoce ve vodním prostředí bez pouţití pomocných prostředkŧ. Schopnost plavat a správně ovládat plavecké zpŧsoby je podmíněna vysokou adaptací člověka ve vodním prostředí, kterou nelze nahradit pouhým studiem teorie bez příslušné praxe ve vodě. Neexistuje ani ţádný transfer z jiného sportu, který by plavci pomáhal plavání rychleji zvládnout. Objektivním a komplexním měřítkem plaveckých schopností a dovedností je čas potřebný k uplavání určité vzdálenosti. Úroveň zvládnutí techniky určitého plaveckého zpŧsobu je nezastupitelnou sloţkou specifické dovednosti a nezbytnou součástí úrovně tělesné kultury člověka. Kaţdý člověk, i bez mimořádných tělesných předpokladŧ, je schopen naučit se správně plavat všemi plaveckými zpŧsoby (MOTYČKA, 2001).
Naučené plavecké dovednosti zŧstávají člověku po celý ţivot, pouze výkonost bez pravidelného tréninku klesá. Pobyt ve vodě a plavecký výcvik specificky obohacují
ţivot člověka o ničím nenahraditelné proţitky. Dovednost plavat a pohybovat se ve vodním prostředí je nejlepší ochranou proti utonutí, umoţňuje plavci učit ostatní lidi, ale také v případě nutnosti zachránit lidský ţivot. Dovednost plavat je existenční podmínkou většiny lidí, kteří ţijí u moře či velkých jezer a řek (MOTYČKA, 2001).
Výchovný význam plavání
Výuka plavání se provádí v menším kolektivu, který přirozeně v nezvyklém prostředí projevuje vyšší soudrţnost neţ je tomu v jiných kolektivních činnostech. Během výuky a plaveckého výcviku by měli být plavci vedeni ke kolektivní spolupráci a přátelské atmosféře. Vhodným prŧvodním jevem je ochota si navzájem pomáhat, povzbuzovat se a pochválit úspěšný pokus. Tyto vlastnosti si kaţdý jedinec přenáší do svého vlastního kolektivu, rodiny, mezi přátele nebo na své pracoviště (MOTYČKA, 2001).
Plavání je spojeno nejen s příjemnými pocity radosti, čistoty a krásy, ale také s pocity určitého druhu strachu ze změněných podmínek. Tyto pocity strachu je nutné překonávat vŧlí. Plavání větších vzdáleností sebou přináší pocity chladu, únavy a často i bolesti.
Úspěšné překonávání těchto překáţek posiluje sebedŧvěru ve vlastní síly, odvahu a rozhodnost. Schopnost a vŧle zachránit lidský ţivot i za cenu ohroţení vlastního ţivota pěstuje kladné povahové vlastnosti a potlačuje sobectví a egoismus (MOTYČKA, 2001).
Vzdělávací význam plavání
Úspěšná výuka plavání je od samého začátku podmíněna určitou úrovní teoretických znalostí. Cvičitel by měl svým svěřencŧm předávat potřebné informace ohledně techniky, biomechaniky, fyziologie, hygieny, bezpečnosti a ostatních blízkých oborŧ. Pouze harmonickým skloubením teoretických znalostí a praktických dovedností mŧţe plavec úspěšně zvládnout výuku plavání. Neustálé vzdělávání a praktické zdokonalování je nikdy neukončeným procesem a jedinou zárukou stále lepších výsledkŧ (MOTYČKA, 2001).
Zdravotní význam plavání
Zdravotní význam plavání mŧţeme povaţovat za nejdŧleţitější, neboť přímo ovlivňuje zdraví, odolnost a kondici člověka. Zdravotní význam plavání vyzdvihuje celá řada českých i zahraničních autorŧ, kteří se věnují plavání.
Hoch (1983) poukazuje na fakt, ţe plavání patří mezi tělesnou aktivitu s velmi vysokou zdravotní účinností. Zdravotnímu významu také Hoch přikládá nejvyšší dŧleţitost. Plavání pŧsobí na termoregulační systém, oběhovou soustavu a kladně ovlivňuje celý pohybový aparát člověka. Jako další významy plavání uvádí Hoch výchovný, rekreační, kondiční a rehabilitační význam.
Obecně mŧţeme říci, ţe pravidelný a vyváţený plavecký trénink přispívá k utuţování a udrţování dobrého zdravotního stavu. Odlišné prostředí a aktivní pohyb ve vodě pozitivně ovlivňují ţivotní funkce a zvyšují odolnost organismu. Při plavání zapojuje plavec téměř všechny svaly, rozvíjí svou sílu a vytrvalost, nedochází však k přetěţování kloubŧ. Pravidelný plavecký trénink má také velmi pozitivní vliv na krevní oběh a zvyšuje vitální kapacitu plic. Plavání je vhodná pohybová aktivita prakticky pro kaţdého člověka a pomocí tréninkových programŧ lze aplikovat pro zvýšení síly a vytrvalosti, pro sníţení váhy nebo jen pro získání dobrého pocitu z pohybové aktivity (GROOTENHUIS, 2002;
DALTON, 2007).
Plavecké způsoby KRAUL
Vývoj techniky
Plavání v poloze na prsou se střídavými pohyby paţí patřilo mezi nejstarší zpŧsoby pohybu ve vodě, o čemţ svědčí zobrazení plavajícího člověka z egyptské a řecké éry. První primitivní plavecká technika, tzv. kraul bez vytahování paţí, se v mnoha jazycích světa nazývá pudl či čubička. Největší rozvoj techniky kraulu je spojen s obnovováním novodobých olympijských her. Vývoj byl umoţněn díky liberálním pojetím pravidel disciplíny „volný zpŧsob“. Ta udávala, ţe plavec v takto označené disciplíně mŧţe plavat libovolným zpŧsobem a při dokončení kaţdé délky bazénu se musí dotknout stěny libovolnou částí těla. Na I. Olympijských hrách v roce 1896 plavali nejrychlejší plavci technikou zvanou trudgeon. Olympijský vítěz Maďar A. Hajos překonal vzdálenost 100 a 1000 metrŧ za 1:22,2, resp. 18:22,2 min (HOFER, 2011).
Velkou pozornost vzbudil na II. olympijských hrách v Paříţi Australan F. Lane, který prováděl střídavé kopy nohama vertikálním směrem, přičemţ pohyb vycházel z kolenního kloubu. Protoţe tuto techniku začali pouţívat i ostatní plavci z Austrálie, začalo se hovořit o australském kraulu. Vývoj techniky dolních končetin dovršil havajský plavec D. Kahanamoku, který prováděl kopy také ve vertikálním směru, avšak jeho pohyb vycházel z kyčelních kloubŧ, odkud se vlnovitě přenášel do uvolněných kotníkŧ. Technika kraulu byla dále zdokonalována. Americký trenér W. Bachrach se svým svěřencem J. Weissmüllerem zdŧrazňovali vyšší polohu ramen, rytmické dýchání s výdechem do vody a šestiúderovou souhru paţí a nohou. Tato technika se začala nazývat americký kraul a o její kvalitě svědčí i fakt, ţe Weissmüller překonal v roce 1922 jako první na světě minutovou hranici na distanci 100 m volným zpŧsobem (HOFER, 2011).
Současný kraul je nejrychlejší a nejefektivnější plaveckou technikou. Pro svoji efektivitu je vyuţíván ve většině dalších sportŧ, jejichţ součástí je plavání. Hlavní hnací silou plavce jsou záběry horních končetin. Dolní končetiny mají funkci stabilizační a vyrovnávací.
Technika při kraulu se mění v závislosti na délce tratě. Nejčastěji se plave tzv. šestiúderový
kraul, coţ znamená, ţe na jeden pohybový cyklus horních končetin připadá šest záběrŧ dolními končetinami (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Technika plaveckého způsobu kraul
Poloha těla je splývavá, odpor těla by měl být co nejmenší. Tělo zaujímá na hladině mírně šikmou polohu, ramena jsou poněkud výše neţ boky. Plavec rozráţí vodní hladinu svým temenem a při výdechu hledí vpřed dolŧ. Ruce plavce jsou propnuté ve vzpaţení, hlava je skryta mezi nimi. Úhel naklonění plavcova těla je mezi 5 – 10 stupni. Dolní končetiny jsou aţ po špičky nataţené (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; HOFER, 2011).
Pohyby horních končetin vytvářejí hlavní hnací sílu. Paţe provádějí pohyb střídavý a jejich přenášení je uvolněné. Do vody se horní končetina zanořuje v pořadí ruka, předloktí, loket a nakonec rameno. Zasunutí paţe do vody je uvolněné a plavec by se měl za paţí vytáhnout směrem dopředu (usnadňuje tím protilehlé straně vdech). Plavec se pod vodou snaţí se „vyhmátnout“, „najít“ vodu, paţí opisuje křivku ve tvaru písmene „S“. Záběr paţe nekončí u pasu, ale je protaţen aţ ke stehnu, kde záběrová fáze končí. Z vody plavec nejprve vytahuje loket, aţ poté předloktí. Vytaţená paţe z vody během přenosu musí být uvolněná, záběrové svalstvo odpočívá. Pravá a levá paţe se mírně dobíhají do předpaţení (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Pohyb dolních končetin je střídavé vlnivé kmitání. Rozsah kopŧ je maximálně 50 cm.
Špičky chodidel jsou nataţené a mírně směřují k sobě. Pohyb dolních končetin vychází z kyčelního kloubu, kolenní kloub není v pohybu aktivní. Hlezenní kloub je uvolněný a pohyb je v něm prováděn v maximálním rozsahu s vyšším svalovým úsilím při pohybu dolŧ. V podstatě se jedná o analogický vlnovitý pohyb ryb. Anatomická stavba dolní končetiny však dovoluje napodobit pohyby ryb jen zčásti. Charakteristická vlna proto probíhá pouze ve směru extenze kolenního kloubu. Tento pohyb nazýváme kraulový kop.
Počet kopŧ se udává v závislosti na jednom celém cyklu paţí. Nejčastěji plavci plavou šestiúderový nebo čtyřúderový kraul. Čím je plavaná vzdálenost větší, tím se sniţuje počet kopŧ (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; HOFER 2011).
Plavecké dýchání je odlišné od většiny ostatních sportŧ. Skládá se z rychlého, intenzivního vdechu a úplného, většinou pomalého výdechu ústy i nosem do vody v prŧběhu záběrové fáze a části přenosu. Frekvence dýchání je individuální u kaţdého plavce a mění se také s plavanou vzdáleností. Dŧleţité u dýchání je, aby nenarušovalo plynulost a rytmus plavce.
Plavec mŧţe provádět nádech na jeden nebo více pohybových cyklŧ vţdy na jednu stranu, nebo na jeden a pŧl či více pohybových cyklŧ, a to střídavě na levou a pravou stranu.
Samotný vdech provádí plavec otočením hlavy k rameni ve chvíli, kdy dokončil záběr souhlasné paţe a druhá paţe ještě nezačala zabírat, tedy v mezizáběrové přestávce. Plavec se nadechuje těsně nad rozhraním hladiny a vyţívá sestupnou část vlny, která vzniká před hlavou. Vydechování provádí plavec ihned po zanoření hlavy do vody a výdech by měl úplný, aby další nádech mohl být co největší (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
ZNAK
Vývoj techniky
Plavecký zpŧsob znak je specifický tím, ţe plavec zaujímá při plavání polohu na zádech.
Tato poloha slouţila zpočátku více k odpočinku neţ k samotnému plavání. Člověk zpravidla čelil únavě tím, ţe zastavil a “šlapal vodu“, přičemţ si usnadňoval dýchání zakloněním hlavy. M. Wynmann ve své učebnici plavání z roku 1538 nazval tuto polohu
“mrtvý muţ“. Později v této poloze začal člověk pouţívat horní i dolní končetiny k záběru a tím se uváděl do pohybu. Pohyby dolních končetin připomínaly techniku plaveckého zpŧsobu prsa (HOFER, 2011).
Znak byl zařazen do programu olympijských her roku 1900. V této době plavci přenášeli paţe současnými pohyby (soupaţ) a prováděli současné pohyby nohou (sounoţ). Protoţe paţe i nohy zabíraly současně, dostal tento zpŧsob název “znak soupaţ soudobý“. Brzy se však technika znaku změnila a prosadil se rychlejší zpŧsob, při němţ se přenášely paţe vzduchem. Název této techniky “znak soupaţ nesoudobý“ vyplynul z toho, ţe se paţe a nohy při záběrech střídaly. Vývojovým mezníkem se staly olympijské hry ve Stockholmu v roce 1912, kdy americký plavec H. Hebner plaval kraulem v poloze na zádech.
Tato technika zaznamenala úspěch a Hebner zvítězil na trati 100 metrŧ v čase 1:21,2 (HOCH, 1983; HOFER, 2011).
V dalším vývoji se začaly prosazovat dvě tendence záběru paţí. Část plavcŧ napodobovala kraul v poloze na znak, ţe zabírala nataţenou paţí dolŧ pod tělo s maximálním vyuţitím rozsahu pohyblivosti ramenního kloubu. Ostatní plavci prováděli záběr nataţenou paţí vedle těla. Nejvýznamnějším představitelem této techniky byl A. Kiefer z USA, který na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 zvítězil v závodě na 100 metrŧ časem 1:05,9 (HOFER, 2011).
V padesátých letech se jiţ všeobecně prosazoval záběr, který probíhal kolem těla plavce, avšak paţe se postupně pokrčovala a opět natahovala v loketním kloubu. Tato technika se jeví aţ do současnosti jako nejefektivnější. Na začátku osmdesátých let začali někteří plavci překonávat stále větší vzdálenost pod vodou pomocí delfínovitého vlnění, protoţe pomocí této techniky dosahovali větší rychlosti neţ na hladině. Proto musela být upravena pravidla tak, ţe při znaku během celé trati (s výjimkou obrátky) je moţné se otáčet z vodorovné polohy (rozumíme z polohy na zádech) aţ do 90°, nikoliv však včetně (HOFER, 2011).
Technika plaveckého způsobu znak
Stejně jako u plaveckého zpŧsobu kraul, od kterého je současná technika znaku odvozena, jsou hlavní hnací silou záběry horních končetin. Dolní končetiny mají funkci zejména stabilizační, v porovnání s kraulem se však výrazněji podílejí i na celkové rychlosti plavce.
Stejně jako u kraulu připadá na jeden cyklus záběru paţí šest záběrŧ nohama (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Poloha těla plavce je vodorovná, pánev mírně podsazená, ramena jsou těsně u hladiny, boky trochu níţe. Při záběru horních končetin dochází ke značným výkyvŧm plavcova těla vzhledem k podélné ose. Tyto výkyvy jsou podmíněny snahou plavce dosáhnout paţemi co nejdál před sebe a tím prodlouţit záběrovou plochu. Hlava je v mírné flexi, brada mírně přitaţena k hrudníku. Úhel naklonění plavcova těla je mezi 5 – 10 stupni. Poloha hlavy je při plavání bez znatelných výkyvŧ a ovlivňuje polohu celého těla. Plavec se při plavání dívá vzhŧru (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; MOTYČKA, 2001).
Pohyb horních končetin je střídavý a probíhá po uzavřené křivce. Cyklus pohybŧ členíme podle účinku do fází. V přípravné fázi převaţuje pohyb vpřed nad pohybem dolŧ. Tato fáze
začíná protnutím hladiny rukou. Hladinu proráţí dlaň malíkovou hranou. Svaly, které později provádějí záběr jsou relaxované. Záběrová část začíná ohýbáním paţe v loketním kloubu. Samotný záběr provádí plavec podél těla, hlavní opěrnou plochou je dlaň a předloktí. Během záběru pozvolna ohýbáme paţi v lokti (úhel 90 – 120 stupňŧ).
Ve druhé části záběru se paţe postupně napíná a záběr je ukončen na úrovni stehna.
Podobně jako při kraulu se obě části této fáze nazývají přitahování a odtlačování.
Následuje fáze vytaţení, kdy se pohybuje celá končetina nahoru vpřed. Fáze přenosu začíná uvolnění paţe a následným vynořením paţe palcem napřed. Uvolněná paţe se přenáší přetočením do vzpaţení se snahou plavce dosáhnout co nejdále před sebe.
Přenášená paţe je napnutá, záběrové svalstvo odpočívá. Pohyby horních končetin probíhají proti sobě, oproti kraulu nedochází k jejich dobíhání (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008;
HOFER, 2011).
Pohyby dolních končetin jsou velmi podobné jako u kraulu. Pohyb vychází z kyčlí, plavec by neměl krčit kolena, špičky nohou mírně čeří hladinu. Záběr nohou má u znaku z hlediska hnací síly větší význam neţ u kraulu, stále je však jejich dominantní funkcí udrţet tělo ve správné poloze. Nohy svými záběry v šikmých rovinách tvoří oporu pro záběry paţí a tím napomáhají udrţovat rovnováhu těla plavce na hladině (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; HOFER, 2011).
Dýchání u znaku je v porovnání s ostatními zpŧsoby jednodušší, protoţe plavec má obličej nad hladinou po celou dobu plavání. Nádech i výdech je vhodné koordinovat s pohyby horních končetin. Nádech provádí plavec v okamţiku, kdy má jednu ruku ve vzpaţení, tedy před a po ukončení záběru. Nádech na kaţdý záběr paţí či nádech v okamţiku nejintenzivnějšího záběru nádech silně oslabuje. Výdech je při záběru jedné z paţí.
Zatékání vody do nosu se plavec brání tím, ţe vydechuje nosem i ústy a mírně přitahuje hlavu k hrudníku (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; MOTYČKA, 2001).
PRSA
Vývoj techniky
Prsa jsou v Evropě nejrozšířenějším plaveckým zpŧsobem se značně dlouhou historií.
Technika tohoto plaveckého zpŧsobu byla popisována jiţ v prvních učebnicích plavání.
Pro svou praktickou vyuţitelnost, tradici a závodní popularitu byl plavecký zpŧsob prsa dlouho nazýván zpŧsobem klasickým. Plavecký zpŧsob prsa prodělal ve svém vývoji řadu změn, protoţe plavci a trenéři neustále hledali cesty k co moţná nejefektivnější technice (HOFER, 2011).
Roku 1904 bylo plavání „prsním stylem“ zařazeno pouze pro muţe na vzdálenost 400 m.
Na následujících hrách byla zařazena téţ trať na 200 m, která byla aţ do roku 1964 hlavní disciplínou. Pro techniku 20. a 30. let byla typická vysoká poloha plavce s obličejem stále nad hladinou, přičemţ hlavní hnací silou byly dolní končetiny, jejichţ záběr byl velmi široký. Pro vysvětlení tohoto zpŧsobu se vyuţívalo tzv. “klínové teorie“, tj. vytlačení vody nazad při snoţení. Po ukončení záběru nohou následovalo dlouhé splývání a vyuţití setrvačnosti. Hlavním představitelem této techniky byl Němec E. Rademacher, který v roce 1927 zaplaval světový rekord na 200 m časem 2:48,0. Tento plavec upoutal pozornost svými obrátkami, kdy před dohmatem na stěnu přenášel paţe vzduchem vpřed. Právě tímto přenosem paţí dal zřejmě popud ke vzniku plaveckého zpŧsobu motýlek (HOFER, 2011;
MOTYČKA, 2001).
Aţ do roku 1952 nerozlišovala pravidla rozdíl mezi plaveckými zpŧsoby prsa a motýlek.
Na olympijských hrách v roce 1952 se však do finále nedostal ţádný „klasický“ prsař a mezinárodní plavecká federace rozhodla, ţe prsa a motýlek budou dva nezávislé plavecké zpŧsoby. Aţ do roku 1957 povolovala pravidla neomezené plavání pod vodou, které je rychlejší neţ plavání na hladině. V této technice vynikali japonští plavci, kteří protahovali záběry paţí aţ k tělu, přičemţ kopání nohou bylo velmi úzké. Nebezpečí, ţe plavci budou pod vodou překonávat stále větší vzdálenost vedlo v roce 1957 ke změně pravidel, která stanovila, ţe plavci mohou plavat pod vodou jen po startu a po obrátkách.
Se zákazem plavání pod vodou byly registrovány nové světové rekordy. Světový rekord
na 100 metrŧ plaveckým zpŧsobem prsa vytvořil československý plavec Vítězslav Svozil časem 1:12,2 (HOFER, 2011; MOTYČKA 2001).
Technika plaveckého způsobu prsa
V prŧběhu plavání se poloha plavcova těla mění. Výkyvy těla jsou charakteristické pro vlnivou techniku plavání. V základní poloze, tedy při splývání, se plavec snaţí zaujmout optimální hydrodynamickou polohu. Tělo plavce je nataţené, boky jsou blíţe u hladiny neţ hlava a ramena. Naopak při ukončování záběru je hlava a ramena v nejvyšší poloze, trup je prohnutý v kříţi. V tomto okamţiku se plavec nadechuje a rychlým pohybem paţí vpřed přechází opět do splývavé polohy. Při správné technice budí prsař dojem, ţe se pohybuje po vlně (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; HOFER, 2011).
Práce horních končetin je současná a symetrická. Celý pohybový cyklus paţí mŧţeme rozdělit na čtyři fáze: přípravnou, záběrovou, přenosovou a splývání. Fáze přípravná začíná ve vzpaţení, paţe se pohybují od sebe do stran. Na tuto fázi přímo navazuje fáze záběrová, která začíná ohnutím paţí v loktech a záběrem šikmo dolŧ. Záběr probíhá aţ do chvíle, kdy dlaně plavce dosáhnou úrovně loktŧ. V této chvíli přitahuje plavec ohnuté lokty k sobě navzájem a k hrudníku. Celý záběr je prováděn se stupňovaným úsilím. Během přitahování loktŧ se tělo plavce prohýbá a hlava s rameny se dostávají nad hladinu. V tomto okamţiku dochází k nádechu. Následuje fáze přenosu, při níţ se paţe pohybují prudce vpřed aţ do úplného vzpaţení, po kterém následuje fáze splývání. Během splývání plavec vydechuje nosem i ústy do vody (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Pohyby dolních končetin jsou, stejně jako u horních končetin, současné a symetrické. Celý pohybový cyklus mŧţeme rozdělit na fázi přípravnou, záběrovou a splývání. V prŧběhu přípravné fáze dochází ke skrčování nohou. Nohy se ohýbají v kolenou se snahou dostat chodidla ke hladině. Vzdálenost kolen od sebe je maximálně v šíři bokŧ. V maximálním ohnutí dolních končetin přitahuje plavec paty k hýţdím. Dorzální flexe v hlezenním kloubu se špičkami vně vytváří charakteristickou polohu, které se běţně říká „fajfky“.
Po dokončení přípravné fáze, někdy také nazývané jako fáze skrčování, přichází na řadu fáze záběrová. Dochází k výraznému ohnutí a vytočení chodidel do strany. V tomto postavení chodidel je proveden vlastní záběr. Záběrová fáze končí snoţením, celé dolní
končetiny jsou nataţené, chodidla se uvolní. Během záběrové fáze plavec stále zrychluje pohyb dolních končetin. Následkem toho se boky tlačí výš k hladině, coţ umoţňuje plavci zaujmout dokonalou splývavou polohu (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; HOFER, 2011).
Souhra dolních a horních končetin je ovlivněna délkou tratě a kondicí plavce. Z tohoto dŧvodu jsou i mezi profesionálními sportovci značné individuální rozdíly. Při sprintu se překrývá konec záběru dolních končetin se začátkem pohybu paţí. Fáze splývání je tedy velmi krátká. Naproti tomu při delších tratích je jiţ splývavá fáze charakteristickým prvkem. Plavec by měl vţdy usilovat o to, aby dráha skluzu prodlouţila efekt záběru dolních končetin, tedy aby neklesala rychlost pohybu vpřed. Záběr nohou je dokončen ve chvíli, kdy jsou paţe jiţ téměř nataţené a přechází do splývání. Pro prodlouţení celého efektu je vhodné dŧraznější sklopení hlavy. Celý pohybový cyklus zahajují paţe, přičemţ po ukončení přípravné fáze paţí začíná skrčování dolních končetin. K maximálnímu skrčení dolních končetin dochází těsně po zahájení přenosu paţí. Frekvence pohybových cyklŧ je na kratších tratích (50 a 100 metrŧ) vyšší, na delších tratích se frekvence sniţuje (HOFER, 2011).
Drtivá většina plavcŧ se nadechuje při kaţdém tempu po provedení záběru. V tomto okamţiku plavec skládá ruce pod tělo, čímţ vzniká vztlak, zvedající hlavu a ramena. Paţe pokračují prudce vpřed a následuje dlouhý výdech. Protoţe při plaveckém zpŧsobu prsa má plavec na nádech delší dobu, neţ je tomu například u kraulu, je dýchání přirozenější a hlubší. U prsařské techniky není doporučeno plavat s omezeným dýcháním na dva nebo dokonce více pohybových cyklŧ (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008; MOTYČKA, 2001).
MOTÝLEK Vývoj techniky
Motýlek je nejmladší ze všech plaveckých zpŧsobŧ. Jeho počátky mŧţeme datovat do 30. let 20. století. Jako iniciativu ke vzniku tohoto plaveckého zpŧsobu mŧţeme povaţovat zpŧsob, jakým prováděl vynikající německý prsař E. Rademacher své obrátky.
Rademacher před obrátkou protáhl pohyb paţí aţ do oblasti kyčelních kloubŧ a vpřed je přehodil vzduchem, aby se dotkl stěny bazénu. Tuto techniku začali brzy přebírat i ostatní plavci. Rychlost touto technikou byla výrazně vyšší neţ u prsou, a proto začali plavci navyšovat počet těchto záběrŧ. Brzy jiţ plavci plavali v podstatě motýlkem celou závodní trať. V roce 1952 bylo rozhodnuto, ţe vznikne nový samostatný plavecký zpŧsob motýlek, aby nedošlo k úplnému zániku plaveckého zpŧsobu prsa. Pro tento nový zpŧsob se vţil název delfín, neboť pohyby plavce silně připomínají pohyby delfína, v oficiálních pravidlech je však tento plavecký zpŧsob stále označen jako motýlek (HOFER, 2011;
HOCH, 1983).
Pokud se dosaţené časy na londýnské (1948) a helsinské (1952) olympiádě pohybovaly ještě v horizontu výkonosti prsařŧ, pak W. Yorzik, který vyhrál olympijské hry roku 1956 v Melbourne, jasně ukázal, jaký potenciál je v tomto plaveckém zpŧsobu do budoucnosti.
Yorzik zaplaval 200 metrŧ za 2:19,3 min. Další veliký výkonnostní skok lze dokumentovat časem na 100 metrŧ Rusa D. Pankratova 52,27 na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996. Současný světový rekord na trati 50 metrŧ drţí španělský plavec Rafael Muñoz časem 22,43 z roku 2009. Tratě 100 a 200 metrŧ ovládá americký plavec Michael Phelps.
Na 100 metrové trati drţí světový rekord časem 49,82, na 200 metrové trati potom časem 1:51,51. Oba tyto rekordy zaplaval Phelps rovněţ v roce 2009 (HOFER, 2011).
Prŧkopníkem motýlka tak, jak ho známe dnes, byl maďarský plavec G. Tumpek, který prováděl vlnovité pohyby celým tělem a to ve značném rozsahu, přičemţ tyto pohyby vţdy vyústily v aktivní záběry nohou. Na jeden pohybový cyklus paţí připadaly 2 – 3 kopy.
Tumpek byl drţitelem světového rekordu z roku 1954 na 100 m časem 1:02,1 min (HOFER, 2011).
Technika plaveckého způsobu motýlek
Motýlek je po kraulu druhý nejrychlejší plavecký zpŧsob a je velmi náročný na koordinaci i na úroveň tělesné zdatnosti. Jak jiţ bylo zmíněno výše, motýlek se postupně vyvíjel z plaveckého zpŧsobu prsa. V prŧběhu vývoje začali plavci přenášet paţe vpřed vzduchem, odtud název motýlek. Během vývoje byl nahrazen prsařský záběr nohou vertikálním kopem, který se prováděl oběma nohama současně (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Poloha těla i hlavy je během plavání proměnlivá, coţ je dáno vlnovitým pohybem celého těla. V přípravné fázi cyklu ramena a paţe klesají v dŧsledku prvního záběru nohou.
Během záběru a přenosu se ramena zvedají a sklon těla k hladině dosahuje 10 – 30°.
Úhel mezi podélnou osou těla a hladinou je ovlivněn rychlostí plavání a účinností záběrových pohybŧ dolních končetin. Příliš velký rozsah ramen a hlavy ve vertikálním směru negativně ovlivňuje náběhový úhel a výrazně zvyšuje tvarový a vlnový odpor plavce (HOFER, 2011).
Pohyby horních končetin jsou současné a symetrické, jedná se v podstatě o kraulové záběry provedené současně. Během jednoho pohybového cyklu provádí plavec záběr pod hladinou a poté přesouvá vzduchem obě paţe do výchozí polohy pro začátek nového cyklu. Trvání celého záběrového cyklu závisí na rychlosti a úsilí, které plavec při plavání vynakládá, a také na dokonalém osvojení správné techniky záběrových pohybŧ paţí (HOFER, 2011).
Celý pohybový cyklus horních končetin začínají obě paţe v předpaţení. Plavec zasouvá paţe do vody přibliţně v šíři ramen a to tak, ţe má dlaně mírně vně. První část záběru je poměrně krátká a je charakteristická pohybem do stran, přičemţ se plavec snaţí
“vyhmátnout“ vodu. Po této fázi následuje tzv. přitahování, které je charakteristické pohybem paţí po oblouku směrem dovnitř. V celé této fázi je velmi dŧleţité, aby měl plavec vysoko postavené lokty. V okamţiku, kdy horní končetiny protínají osu ramen, by měl být úhel mezi předloktím a nadloktím zhruba 120 - 90°. Druhou polovinu záběru tvoří tzv. “odtlačování“, které probíhá během při postupném natahování paţe za pohybu vzad a vzhŧru aţ ke stehnŧm. Pohyb paţí se v celé fázi postupně zvyšuje, největší rychlosti dosahuje v závěru. Po ukončení záběrové fáze se paţe přenášejí souměrně švihem
nad hladinou a to vně podélné osy plavce. Pro správný přenos paţí je dŧleţitá skloněná hlava (ČECHOVSKÁ, MILER, 2008).
Při popisu pohybu dolních končetin povaţujeme za začátek cyklu dolní polohu nohou. Obě nohy jsou nataţené, přičemţ přesahují podélnou osu těla, pánev je na hladině. Následuje vzestupná fáze, při níţ jsou plavcovy nohy nataţené v kolenních kloubech. Celý tento pohyb je zahájen extenzí v kloubech kyčelních. Nohy pokračují směrem nahoru k hladině aţ nad sagitální rovinu plavce. Následuje fáze směrem dolŧ, která začíná flexí v kyčelních kloubech. Pohyb pokračuje směrem dolŧ a kolena se mírně ohýbají. Následně se dolní končetiny rychle natahují. Závěrečná fáze probíhá aţ do nejniţšího bodu a je zakončena ploutvovitým pohybem nártŧ. Účinnost sestupné fáze je dána uvolněností v hlezenních kloubech, protoţe ta umoţňuje správné natočení nártu chodidel k sobě. Pokud plavec dokonale zvládne techniku delfínovitého vlnění, jeho tělo se pohybuje po pravidelné křivce – sinusoidě. Maximální svalové úsilí je zaměřeno na záběr nohama směrem dolŧ (HOFER, 2011).
Souhra horních a dolních končetin vychází ze skutečnosti, ţe účinky svisle pŧsobících sil, ať uţ vycházejí z pohybu paţí či nohou, se nesmí vzájemně rušit, ale podporovat. První vertikální kop začíná před vstupem paţí do vody a pokračuje aţ do jejich zanoření. Tento delfínový záběr pozitivně ovlivňuje proudnicovou polohu těla a současně omezuje zpomalení pohybu, neboť horní končetiny ještě nevytvářejí propulzní síly. Druhý vertikální kop provádí plavec při fází odtlačování a podporuje jím záběr paţí (HOFER, 2011)
Dýchání u motýlku je velice sloţité. Vdech musí být načasován v přesném souladu se záběrem paţí a nohou tak, aby nijak nenarušil jak fázi záběru, tak i přenos paţí nad hladinou. Plavec začíná mírné zvedání hlavy jiţ ve fázi přitahování, během fáze odtlačování se jiţ plavcova hlava dostává nad hladinu a následuje vdech. Na konci fáze přenosu jiţ musí mít plavec čelo ponořené ve vodě (HOFER, 2011).
2.2 Plavecká gramotnost
Termín plavecká gramotnost byl historicky vyuţíván pro dovednost člověka bezpečně zvládnout vodní prostředí. V dnešní době je tento termín doplněn o kompetence umoţňující vyuţívat plavání jako celoţivotní pohybovou aktivitu, která přináší člověku širokou škálu benefitŧ. Pojem plavecká gramotnost tedy přesahuje pouhou definici plavce.
Plavecká gramotnost je dnes spojena s celoţivotním procesem vzdělávání a rozvojem plaveckých dovedností tak, aby jejich vyuţití bylo pro člověka co nejširší a mnohostranné (ČECHOVSKÁ, 2008).
Definice plavce
Pro potřeby praxe i teorie je nutné definovat pojem plavec, a to zejména ve vztahu k neplavci. Jiţ stanovení základních kritérií se však jeví jako problém. V České republice je z 80. let minulého století zvykem povaţovat za plavce toho, kdo souvislým plaváním překoná vzdálenost 200 m bez zjevných známek vyčerpání. Od poloviny 90. let byla tato definice doplněna poţadavkem, aby plavec zvládl skok do hluboké vody, později také potřebou vztahovat definici k věku sledovaného jedince (ČECHOVSKÁ, 2008).
Uplavaná vzdálenost souvislým plaváním je často jediným kritériem pro posouzení plavecké úrovně. Udávaná vzdálenost se pohybuje ve velmi širokém rozmezí, u dospělých zhruba od 50 do 400 m, u dětí od 5 do 200 m. Z tohoto faktu jasně vyplývá, ţe není jasné, k jakým kompetencím se definice vztahuje (ČECHOVSKÁ, 2008).
Abychom mohli určit přesněji kvality plavce, je třeba doplnit kritérium uplavané vzdálenosti o další poţadavky, které prověří vedle lokomoce i další plavecké dovednosti:
splývání, potopení hlavy, dovednost opakovaného výdechu pod hladinu a další. Tyto doplňující poţadavky by jistě napověděly více o plaveckých dovednostech dospělé populace. Pro dospělého jedince bývá menší problém plavat málo účinnými a technicky chybnými pohyby relativně dlouhou vzdálenost, neţ například vynést na hladinu předmět z dvoumetrové hloubky či skočit do hluboké vody (ČECHOVSKÁ, 2008).
Plavecká gramotnost je tedy staronovým pojmem, který v dnešní době chápeme jako pojem strukturovaný a související s dalšími plaveckými kompetencemi. Pro rozlišení plavecké gramotnosti předpokládáme východiska primární a následná.
Primární plavecká gramotnost předpokládá bezpečné zvládnutí vodního prostředí. Plavec má osvojeny sebezáchranné dovednosti, které jsou adekvátní jeho věku a vztahují se na celou populaci, tedy i na osoby se specifickými potřebami.
Následná plavecká gramotnost představuje bezpečné zvládnutí plaveckých dovedností v takové míře, aby jich mohl plavec vyuţívat po celý ţivot. Dominuje plavecká lokomoce, která je doplněna o další dovednosti, které lze vyuţít v mnoha rŧznorodých pohybových aktivitách ve vodě. S následnou plaveckou gramotností souvisí i plavcovo povědomí o benefitech, které mu přináší vodní prostředí a pohybové aktivity v něm (ČECHOVSKÁ, 2008).
Pro primární plaveckou gramotnost jsou v dětském věku dŧleţité hlavně dovednosti, které zajišťují ochranu ţivota. Tyto dovednosti se nacvičují jiţ od batolecího věku a jako celek modelují nenadálý pád do vody a následné vznášení s obličejem nad hladinou, které prodluţuje čas pro záchrannou akci ze strany dospělého. Dítě ve školním věku rozšiřuje svou primární gramotnost o dovednosti plavecké lokomoce. Vzdálenost, kterou dítě souvisle uplave je postupně navyšována aţ ke vzdálenosti 200 m. Cílem základní plavecké výuky je, aby dítě po pádu do vody nejen vyplavalo nad hladinu, ale aby také bylo schopno samo odplavat do bezpečné hloubky vody. V dospělosti by měl být plavec schopný ochránit nejen sám sebe, ale do určité míry také pomoci druhému. Tyto kompetence je moţné získat v kurzech záchranného plavání a jejich ověření by se mělo uskutečnit v přírodních podmínkách, aby se prokázalo, ţe plavce nezaskočí např. pocit hloubky pod sebou, proud, vlny atd. S kvalitou plavecké lokomoce jiţ souvisí následná plavecká gramotnost. Plavec by měl být vybaven typem lokomoce, který mu umoţní vyuţívat plavání pro jeho zdravotní benefity. Je třeba trvat na pohybech, které nezatěţují pohybový aparát a jsou symetrické. Tyto poţadavky splňují všechny sportovní plavecké zpŧsoby (ČECHOVSKÁ, 2008).
Plaveckou gramotnost vnímáme historicky i v současnosti jako součást obecné vzdělanosti a nedílnou součást pohybové gramotnosti. Ve vzdělávání mládeţe by jí měl být přikládán mimořádný význam, protoţe ochraňuje lidský ţivot a zdraví, ale také umoţňuje zařadit pohybové aktivity ve vodě do ţivotního zpŧsobu kaţdého člověka od raného věku do pozdního stáří. Plavecká gramotnost patří do nezbytného vzdělávání a její výuka by měla být zajištěna jak ze strany rodičŧ, tak ze strany školních institucí (ČECHOVSKÁ, 2008).
2.3 Antropologické předpoklady ovlivňující výkon
Pro úspěšné zvládnutí přijímací talentové zkoušky jsou zapotřebí určité fyzické předpoklady. Čím lepší tyto předpoklady uchazeč má, tím vyšší výkon mŧţe u přijímací zkoušky předvést a tím zvýšit svoji šanci na přijetí. Hovoříme o tělesné zdatnosti, motorické výkonnosti, motorické schopnosti a motorické dovednosti. Všechny tyto pojmy jsou propojeny a lze mezi nimi nalézt vzájemné vztahy. Kaţdý z těchto faktorŧ je dán jak geneticky, tak pravidelným tréninkem a celkovým ţivotním stylem kaţdého uchazeče.
Pro co nejlepší zvládnutí přijímací zkoušky je nutné, aby uchazeč trénoval a rozvíjel faktory, které jsou tréninkem ovlivnitelné.
U přijímací zkoušky hraje také velikou roli tělesná stavba uchazeče neboli somatotyp.
Je zřejmé, ţe pro kaţdý sport je vhodná rozdílná proporcionalita lidského těla. Z toho vyplývá, ţe i rozměry a poměry mezi jednotlivými segmenty lidského těla mají velký vliv na výsledný výkon uchazeče.
Tělesná zdatnost
Tělesná zdatnost je stav organismu, při kterém je člověk schopen provádět běţnou denní činnost bez nepřiměřené únavy a s dostatečnou rezervou energie pro aktivní trávení volného času. Tělesnou zdatnost mŧţe člověk zvyšovat pravidelným tréninkem neboli potenciální adaptací na pohybovou zátěţ. To v podstatě znamená, ţe člověk je schopen pravidelným tréninkem optimalizovat funkci organismu při řešení vnějších úkolŧ spojených s pohybovou činností. Tělesná zdatnost je kvalitativní ukazatel stavu organismu a jeho zdraví. Protoţe je tělesná zdatnost ovlivnitelná, její stav se samozřejmě v prŧběhu ţivota mění. Při rozvoji tělesné zdatnosti dochází k rŧzným nespecifickým adaptacím člověka na tělesné, funkční, motorické a psychické úrovni, coţ má samozřejmě vliv na celkový stav člověka (SUCHOMEL, 2006).
Motorická výkonost
Základní motorická výkonnost představuje úroveň připravenosti jedince podávat výkony ve všech základních pohybových činnostech. Pojem motorické výkonnosti mŧţeme povaţovat za základní ukazatel pohybové výkonnosti člověka. Stejně jako tělesná zdatnost
je i motorická výkonnost ovlivnitelná, a to zejména kondičním cvičením, pŧsobením klimatických faktorŧ, přiměřenou ţivotosprávou apod. Rozvoj motorické výkonnosti je proces dlouhodobý, jehoţ cílem není specializovaný výkon, ale všestranný tělesný a pohybový rozvoj. Člověk s motorickou výkonností na dostatečné úrovni se bez problémŧ rychle adaptuje na pohybové zatíţení a rychle se zotavuje po námaze, aniţ by u něho docházelo k nepřiměřené únavě. Má rozvinuté silové, vytrvalostní, rychlostní a koordinační schopnosti (SUCHOMEL, 2006).
Motorická schopnost
Motorické schopnosti jsou pohybové předpoklady pro zvládnutí určité skupiny pohybových úkolŧ. Jedná se vţdy o integraci biologických systémŧ, tj. funkčních, morfologických, psychických aj., které spolupŧsobí při realizaci určité pohybové činnosti.
Za primární motorické schopnosti jsou povaţovány schopnosti silové, rychlostní, vytrvalostní a koordinační. Rozvoj těchto schopností probíhá v souvislosti s obecnými zákony vývoje celého organismu člověka, ovlivňuje jej pohybová aktivita a ţivotospráva jedince (HÁJEK, 2001).
Motorická dovednost
Pod pojmem motorická dovednost rozumíme nejvyšší úroveň integrace vnitřních vlastností jedince, které ve výsledku ovlivňují techniku pohybové činnosti u určitého pohybového úkolu. V podstatě se tedy jedná o zpŧsobilost člověka k realizaci určité pohybové činnosti.
Motorické dovednosti se získávají motorickým učením, a to spontánní formou nebo záměrnou formou tělovýchovného procesu. Výsledkem tohoto procesu je motorická dovednost jako získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité pohybové činnosti. Motorickou dovednost mŧţeme tedy také chápat jako naučené pohyby, jejichţ vykonávání závisí na praxi a zkušenosti, věku, pohlaví, somatických předpokladech a celkovém fyzickém i psychickém stavu jedince (ČELIKOVSKÝ, 1979; HÁJEK, 2001).
2.4 Katedra tělesné výchovy
Katedra tělesné výchovy byla ustanovena jako samostatné pracoviště roku 1953. Do roku 1990 zajišťovala pouze všeobecnou výuku tělesné výchovy na fakultách strojní a textilní.
Se vznikem pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci v roce 1990 se transformovala na katedru oborovou. V dnešní době zajišťuje katedra semestrální a kurzovou výuku tělesné výchovy přibliţně pro 1500 studentŧ Technické univerzity v Liberci (ČINNOST KTV FP TUL OD ROKU 1990).
Katedra tělesné výchovy zajišťuje praktickou i teoretickou výuku pro studijní obory Učitelství pro 1. stupeň základní školy (Mgr.), Učitelství pro 2. stupeň základní školy (Mgr.), Tělesná výchova a sport (Bc.), Rekreologie (Bc.) a Pedagogika volného času (Bc.).
Dále zajišťuje výuku předmětu Tělesná výchova s metodikou pro studijní obory Speciální pedagogika předškolního věku a Speciální pedagogika pro vychovatele. Ve spolupráci s Centrem distančního vzdělávání zajišťuje od r. 1997/98 výuku předmětu Metodika tělesné výchovy pro vychovatele a zajišťuje neoborovou výuku tělesné výchovy v rámci celé technické univerzity v Liberci. V rámci neoborové tělesné výchovy mají studenti Technické univerzity moţnost vyuţít více jak 20 sportovních odvětví nad rámec výuky (ČINNOST KTV FP TUL OD ROKU 1990).
Katedra tělesné výchovy se výrazně podílí na vědecké a výzkumné činnosti. Je členem mezinárodní organizace ICSSPE (International Council for Sport Science and Physical Education). Katedra provozuje sportovní laboratoř, která má moderní vybavení zaměřené na fyziologii, tělovýchovné lékařství, biomechaniku a antropomotoriku a je zaměřena na funkční zátěţovou diagnostiku, videoanalýzu pohybu a motorický rozvoj dětí školního věku. V roce 2000, 2002 a 2004 byla katedra organizátorem mezinárodní vědecké konference pod názvem: „Tělesná výchova a sport, Liberec – Euroregion Nisa“. Pracovníci katedry jsou členy České kinantropologické společnosti, Biomechanické společnosti, České společnosti tělovýchovného lékařství a České společnosti antropologické a řada z nich pŧsobí jako redaktoři v odborných tělovýchovných časopisech. Katedra pořádá odborné semináře pro učitele tělesné výchovy z 1. a 2. stupně základních škol v libereckém
otázkách v teorii a didaktice školní tělesné výchovy. Zahraniční spolupráce katedry probíhá s mnoha tělovýchovnými katedrami zahraničních univerzit: Technische Hochschule Zittau, Karkonoskie Kolegium Jelenia Góra, Paedagogische Akademie Krems, Akademia Wychowania Fyzicznego Wroclaw, Polytechnika Wroclaw, Université Besancon, či University Huddersfield. Tato spolupráce probíhá zejména formou výměnných pobytŧ studentŧ i pedagogŧ (ČINNOST KTV FP TUL OD ROKU 1990).
2.5 Přijímací zkouška
Přijímací řízení na bakalářský studijní program Tělesná výchova a sport obsahuje talentovou zkoušku, která se skládá z několika dílčích disciplín, které musí kaţdý uchazeč absolvovat. Jedná se o talentovou zkoušku z atletiky, gymnastiky, pohybových her a plavání. Kaţdá tato dílčí zkouška je bodována v rozmezí 0 – 10 bodŧ. Celkový výsledek uchazeče je dán součtem bodŧ ze všech disciplín talentové zkoušky.
Talentová zkouška má za cíl vybrat ke studiu nejvhodnější uchazeče, neboť ti mají nejlepší dispozice k tomu, stát se úspěšnými absolventy a v budoucnu také kvalitními a zkušenými pedagogy, kteří pozitivně pŧsobí na děti a mládeţ.
Talentová zkouška z plavání
1. Plavaná vzdálenost je 100 metrŧ.
2. Zařízení: Krytý bazén s rozměry 50 metrŧ, eventuálně 25 metrŧ.
3. Provedení: Uchazeč si sám volí jeden z plaveckých zpŧsobŧ kraul nebo prsa.
Plavecký zpŧsob se nesmí střídat. Startuje se skokem z bloku, start z vody není povolen. Není povoleno odpočívat na obrátce a dotýkat se dna.
4. Dosaţený čas se přepočítává dle tabulky na body. Přesnost je 0,1 sekundy.
Tabulka 1:Bodovací tabulka k talentové zkoušce z plavání
MUŢI ŢENY
Čas Body Čas Body
2:07,1 a více 0 2:25,1 a více 0
1:59,1 - 2:07,0 1 2:18,1 - 2:25,0 1
1:51,1 - 1:59,0 2 2:11,1 - 2:18,0 2
1:45,1 - 1:51,0 3 2:04,1 - 2:11,0 3
1:38,1 - 1:45,0 4 1:57,1 - 2:04,0 4
1:31,1 - 1:38,0 5 1:50,1 - 1:57,0 5
1:25,1 - 1:31,0 6 1:41,1 - 1:50,0 6
1:18,1 - 1:25,0 7 1:32,1 - 1:41,0 7
1:12,1 - 1:18,0 8 1:23,1 - 1:32,0 8
1:05,1 - 1:12,0 9 1:13,1 - 1:23,0 9
1:05,0 a méně 10 1:13,0 a méně 10
2.6 Plavecký čtyřboj
Plavecký čtyřboj absolvují studenti v rámci předmětu PLAVÁNÍ 3, tedy na konci třetího absolvovaného semestru plavání. Od studentŧ se očekává bezchybné zvládnutí techniky všech čtyř základních plaveckých zpŧsobŧ, tedy kraul, znak, motýl a prsa. Kaţdým zpŧsobem musí studenti uplavat stanovenou vzdálenost, jejich výkon je poté bodován podle bodovacích tabulek v závislosti na dosaţeném čase. Celkem tedy student absolvuje čtyři disciplíny a na kaţdé z nich je ohodnocen v bodovém rozmezí 1 -10 bodŧ. Maximální počet bodŧ, které mŧţe student získat je tedy 40, k úspěšnému absolvování předmětu musí student získat nejméně 15 bodŧ. Povinností studenta je zaplavat všemi plaveckými zpŧsoby, tedy absolvovat všechny disciplíny, přičemţ z kaţdé musí získat minimálně 1 bod.
Tabulky číslo 2 a 3 zobrazují bodovací tabulky u plaveckého čtyřboje pro plavecké zpŧsoby kraul a prsa. Bodovací tabulky jsou v prŧběhu let neměnné, nemění se tedy ani zápočtové poţadavky. Bodovací tabulky pro plavecké zpŧsoby znak a motýl v této práci neuvádíme, protoţe se jedná o kratší, 50 metrové distance. Časy studentŧ dosaţené
Tabulka 2:Bodovací tabulka plaveckého čtyřboje; plavecký způsob kraul
Tabulka 3: Bodovací tabulka plaveckého čtyřboje; plavecký způsob prsa
MUŢI - KRAUL ŢENY - KRAUL
Čas Body Čas Body
1:10 a méně 10 01:30,0 a méně 10
01:15,0 9 01:35,0 9
01:20,0 8 01:40,0 8
01:23,0 7 01:43,0 7
01:27,0 6 01:47,0 6
01:31,0 5 01:52,0 5
01:36,0 4 01:57,0 4
01:41,0 3 02:02,0 3
01:47,0 2 02:07,0 2
01:55,0 1 02:14,0 1
1:55,1 a více 0 2:14,1 a více 0
MUŢI - PRSA ŢENY - PRSA
Čas Body Čas Body
1:27,0 a méně 10 1:37,0 a méně 10
1:31,0 9 1:41,0 9
1:35,0 8 1:44,0 8
1:37,0 7 1:46,0 7
1:41,0 6 1:49,0 6
1:44,0 5 1:52,0 5
1:48,0 4 1:56,0 4
1:53,0 3 2:01,0 3
1:58,0 2 2:07,0 2
2:04,0 1 2:14,0 1
2:04,1 a více 0 2:14,1 a více 0
3. Metodika práce
3.1 Charakteristika souboru
Sledovaný soubor je sloţen ze studentŧ, kteří úspěšně absolvovali přijímací talentovou zkoušku na Pedagogickou fakultu Technické Univerzity v Liberci, a byli přijati na studijní obor učitelství tělesné výchovy pro druhý stupeň, od roku 2007 na obor tělesná výchova se zaměřením na vzdělání. Všichni studenti sledovaného souboru absolvovali povinnou výuku plavání v časovém rozsahu tří semestrŧ, kterou zakončili splněním plaveckého čtyřboje. Zpracovaná data jsou brána z let 2000 – 2010. Sledovaná skupina zahrnuje celkem 298 členŧ, z toho 175 mŧţu a 123 ţen. Věk uchazečŧ je rŧzný, neboť přijímací řízení mohou absolvovat uchazeči v rŧzném věku. Nejvyšší zastoupení však mají jedinci ve věku mezi dvaceti aţ dvaceti třemi roky.
Tabulka 4: Početní zastoupení studentů v jednotlivých letech
ROK MUŢI ŢENY
2000 19 11
2001 18 11
2002 20 10
2003 20 13
2004 17 14
2005 14 10
2006 14 11
2007 9 15
2008 11 11
2009 16 9
2010 17 8
