Politicko-geografická analýza de facto států na území Gruzie
Bakalářská práce
Studijní program: B1301 – Geografie
Studijní obory: 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání
7504R181 – Geografie se zaměřením na vzdělávání (dvouoborové) Autor práce: Aleš Dlouhý
Vedoucí práce: RNDr. Artur Boháč, Ph.D.
Liberec 2018
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu RNDr. Arturovi Boháčovi, Ph.D za věcné připomínky a rady, které mi poskytl v rámci konzultací při tvorbě bakalářské práce.
ANOTACE
Tato bakalářská práce se v první části zaměřuje na vymezení základních kritérií státnosti a posléze na uvedení pojmů v oblasti de facto států a kvazistátů. Dále se zabývá historickým vývojem Gruzie, který má vliv na současné uspořádání Zakavkazska, konflikty Gruzie s Abcházií a Jižní Osetií v letech 1992-1993 a 2008, a politicko-geografickou analýzou těchto de facto států na území Gruzie. Práce má za cíl aplikovat kritérii státnosti na Abcházii a Jižní Osetii, zhodnotit, zda tyto kritéria splňují a posléze kategorizovat tyto celky z pohledu problematiky kvazistátů.
KLÍČOVÁ SLOVA
Abcházie, de facto státy, Gruzie, Jižní Osetie, kvazistáty
ABSTRACT
This bachelor thesis focuses in its first part on definition of fundamental criteria for statehood and further on explanation of terms in the field of de facto states and quasi states. Then it deals with the historical development of Georgia which has impact on contemporary situation in Transcaucasia, conflicts between Georgia and Abkhazia and South Ossetia from 1992 to 1993 and in 2008. It also includes political and geographic analysis of these de facto states within georgian borders. This study aims to apply the criteria of statehood on Abkhazia and South Ossetia, to decide, whether they fulfill the given criteria and then to categorize these units from the quasi state debate point of view.
KEY WORDS
Abkhazia, de facto states, Georgia, quasi-states, South Ossetia
SEZNAM ZKRATEK
OSN Organizace spojených národů
NDR Německá demokratická republika
SSR Sovětská socialistická republika
SSSR Svaz sovětských socialistických republik
SNS Společenství nezávislých států
UNOMIG United Nations Observer Mission in Georgia
USD United States dollar
USA United States of America
EU Evropská unie
OBSE Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
9
1. ÚVOD ... 12
2. PROBLEMATIKA KVAZISTÁTŮ A DE FACTO STÁTŮ... 14
2.1. ZNAKY STÁTU ... 14
2.2. UNITÁRNÍ STÁT ... 17
2.3. SUVERENITA STÁTU ... 17
2.4. KVAZISTÁTY ADE FACTO STÁTY ... 19
2.5. ROZDĚLENÍ KVAZISTÁTŮ ... 19
2.5.1. Kvazistáty bez nezávislé efektivní vlády ... 20
2.5.1.1. Zhroucené státy ... 20
2.5.1.2. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí neinstitucionalizované entity ... 20
2.5.1.3. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí mezinárodně neuznané institucionalizované entity ... 21
2.5.1.4. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí mezinárodně neuznané institucionalizované entity s vnější garancí ... 21
2.5.1.5. Kvaziprotektoráty ... 21
2.5.2. Kvazistáty s omezeným mezinárodním uznáním ... 22
2.5.3. Kvazistáty postrádající vnitřní suverenitu i mezinárodní uznání ... 23
2.5.3.1. Mezinárodně neuznané kvazistáty s vnější garancí ... 23
2.5.3.2. Mezinárodně neuznané kvazistáty bez efektivní vlády ... 24
2.5.3.3. Teritoriálně zpochybněné a částečně uznané kvazistáty ... 24
2.5.3.4. Kvazistáty usilující o secesi v souladu s právem na sebeurčení ... 24
2.5.3.5. Loutkové kvazistáty ... 24
2.6. PRÁVO NASEBEURČENÍ NÁRODA ... 26
3. VYMEZENÍ JEDNOTLIVÝCH NÁRODŮ ŽIJÍCÍCH NA ÚZEMÍ GRUZIE 28 3.1. JAZYKOVÉ ZNAKY JEDNOTLIVÝ NÁRODŮ ... 28
3.2. ETNICKÉ ANÁBOŽENSKÉ ZNAKY JEDNOTLIVÝCH NÁRODŮ ... 28
10
4. GRUZIE ... 30
4.1. HISTORIEGRUZIE ... 31
4.1.1. Prvopočátky gruzínské státnosti ... 31
4.1.2. Raně feudální období ... 33
4.1.3. Kartli ... 33
4.1.4. Lazika ... 34
4.1.5. Feudální období ... 35
4.1.6. Vrcholný feudalismus ... 36
4.1.7. Období mongolské a osmanské nadvlády ... 38
4.1.8. Gruzie jako součást carského Ruska ... 41
4.1.9. Od SSSR po současnost ... 41
5. ABCHÁZIE ... 44
5.1. OBČANSKÁ VÁLKA ZA NEZÁVISLOST ABCHÁZIE V LETECH 1992-1993 ... 44
5.1.1. Historické pozadí konfliktu ... 45
5.1.2. Eskalace konfliktu ... 47
5.1.3. Strany konfliktu ... 49
5.1.4. Role Ruska v konfliktu ... 50
5.1.5. Průběh vojenského konfliktu ... 51
5.2. MÍROVÝ PROCES AOBDOBÍ RELATIVNÍHO KLIDU ... 53
5.3. ABCHÁZIE ZA RUSKO-GRUZÍNSKÉ VÁLKY VROCE 2008 ... 55
5.4. SOUČASNÁ ABCHÁZIE... 55
5.5. HODNOCENÍ ABCHÁZIE JAKO DE FACTO STÁTU ... 58
11
6. JIŽNÍ OSETIE ... 61
6.1. KONFLIKT V JIŽNÍ OSETII V NAPOČÁTKU 20. STOLETÍ ... 61
6.1.1. Eskalace konfliktu ... 61
6.1.2. Ozborojený konflikt ... 63
6.2. MÍROVÝ PROCES ... 63
6.3. RUSKO-GRUZÍNSKÁ VÁLKA V ROCE 2008... 66
6.4. POVÁLEČNÁ OSETIE ... 67
6.5. HODNOCENÍ JIŽNÍ OSETIE JAKO DE FACTO STÁTU ... 68
7. ZÁVĚR ... 70
8. SEZNAM POUŽÍTÉ LITERATURY ... 72
9. SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ ... 75
10. SEZNAM PŘÍLOH ... 77
12 1. ÚVOD
Po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik roku 1991 získalo 15 nástupnických republik plné mezinárodní uznání. Tento fakt se však netýká autonomních oblastí na jejich území. Jednou z těchto republik je i Gruzie, která získala nezávislost na SSSR již před jeho rozpadem a to konkrétně 14. listopadu 1990. Většina nástupnických zemí se tak potýká s problémy týkající se své vlastní integrity, neboť etnická, kulturní a náboženská rozmanitost v oblasti je velmi pestrá a každá skupina požaduje minimálně stejná práva, která jim byla zaručena pod taktovkou Sovětského svazu. Tato práce se konkrétně zabývá údajnými de facto státy na území státu Gruzie v oblasti Zakavkazska. Jedná se o autonomní oblasti Abcházie a Jižní Osetie. Tendence Abcházů a Osetů k osamostatnění jsou navíc podpořeny množstvím historických křivd a Ruskou federací. Napětí mezi Gruzií a oblastmi Abcházie a Jižní Osetie usilujících o separaci vyústilo v několik ozbrojených konfliktů v letech 1991-1993, ve kterých se Abcházům a Osetů povedlo převzít kontrolu na historických územích Abcházie a Jižní Osetie. Dalším významným konfliktem byla například rusko-gruzínská válka probíhající v Jižní Osetii, která proběhla počátkem srpna 2008. Oba státy vyhlásily nezávislost na Gruzii, avšak ve světě se jim nedostalo velkého mezinárodního uznání.
Tyto státy mezinárodně uznalo pouze 5 zemí: Rusko, Venezuela, Nikaragua, Nauru a Syrská arabská republika. Právě Rusko hraje velkou roli v tomto vnitrostátním konfliktu. Obě dvě separatistická území jsou jak ekonomicky, politicky, tak vojensky od roku 2008 oficiálně podporovány Ruskou federací. Vyjednávání mezi gruzínskou vládou abchazskými a osetskými elitami setrvává víceméně na mrtvém bodě, neboť ani jedna strana nehodlá přijmout požadavky protistrany. Gruzie si stále ponechává nárok na území Abcházie a Jižní Osetie a pokládá tato území jako integrální součást svého státu, kdežto protistrana požaduje uznání jejich samostatnosti, bez kterého nehodlají podstupovat žádná jednání.
Práce se zabývá politicko-geografickou analýzou separatistických oblastí v historickém kontextu. Dále se práce bude snažit vymezit základní kritéria státnosti a jejich aplikací na ony separatistické oblasti, čímž by se mělo docílit zjištění, zda je možné považovat Abcházii a Jižní Osetii za suverénní státy a pokud je za suverénní státy považovat nelze, tak z jakého důvodu. Dalším bodem práce je zařazení Abcházie a Osetie v rámci kategorizace kvazistátů pomocí dostupné literatury. Hlavní otázkou je,
13
zda je možné Abcházii a Jižní Osetii považovat za de facto státy, nebo je nutné je zařadit do jiné kategorie kvazistátů.
14
2. PROBLEMATIKA KVAZISTÁTŮ A DE FACTO STÁTŮ
Vedle klasických států, jež jsou subjektem mezinárodního práva a mají vnitřní suverenitu, existují v současném světě ještě dvě kategorie zemí, které nelze zařadit mezi suverénní státy. Entity první skupiny se označují většinou jako slabé státy, kolabující státy či zhroucené státy (failed states, failing states nebo collapsed states). Pro druhou skupinu entit se v českém prostředí používá celá řada označení jako např. neuznané státy, separatistické státy, samozvané státy, de facto státy nebo kvazistáty (unrecognized states, separatist states, de facto states, quasi states). (Hoch, Baar, Kopeček, 2010, str.
285) Pro rozlišení hlavních znaků kvazistátů a de facto států je nutno nejdříve uvést jaká kritéria musí určitá entita splňovat, aby mohla být nazývána státem.
2.1. ZNAKY STÁTU
Stát lze definovat, jako pospolitost občanů se vyznačuje zejména jednotným územím, obyvatelstvem a státní organizací (Bílý, 2009, str. 70). Území státu je teritorium, kde se uplatňuje státní moc, které je vymezeno státní hranicí (Svatoň, 2000, str. 228) a obyvatelstvo představuje personální substrát státu, jehož vztah ke státu má charakter trvalosti a je formalizován do podoby právního vztahu, který vypovídá o členství jednotlivce ke státu. Tento poměr přináší určité kvalifikované vztahy mezi státní mocí a občanem, a to ať se občan nachází kdekoliv (Svatoň, 2000, str. 228). Stát disponuje mocí vládnout, soudit, vydávat zákony, zároveň však nemůže být podřízen žádné jiné moci (Právo na sebeurčení, str. 3).
S moderním pojetím státovědy přišel Jiří Jellinek, který roku 1906 definoval 3 hlavní znaky státu, které jsou dodnes brané jako hlavní indikátory státnosti. Tuto trojici znaků tvoří státní území, obyvatelstvo a státní moc. Území definuje jako teritorium, kde může stát uplatňovat svoji moc formou vládnutí, a všechny osoby nacházející se na tomto území této státní moci podléhají. Zároveň je tam tomto území zakázáno vykonávat státní moc jinému státu (Jellinek, 1906, str. 412-413). Obyvatelstvo označuje jako osoby, které ke státu náleží a nazývá je státní národ. Podle Jellinka státní národ náleží ke státu jako subjekt státní moci, ale zároveň je také předmětem (neboli objektem) činností státní moci. Státní moc popisuje jako vůli obstarávající společné zájmy státu pomocí vydávání a realizace svých nařízení (Jellinek, 1906, str. 448). Dnes můžeme říci, že státní útvar je zatím nejvyšší dosud známou společenskou organizací lidí, žijících
15
na společném území, řídící se stejnými zákony, který disponuje ozbrojenou mocí (Bílý, 2009, str. 68). Hlavní znaky státu byly zakotveny v Montevidejské konvenci o právech a povinnostech států v roce 1933 a jsou dodnes brány jako platné. Montevidejská konvence vychází z Jellinkova pojetí státnosti a definuje 4 hlavní znaky státu. Vedle stálého obyvatelstva, vymezeného teritoria a funkční vlády přidává ještě kritérium možnosti vstupovat do mezinárodních smluv s jinými státy. Čtvrtý bod konvence zle jednoduše nazvat jako vnější suverenita. Konvence z Montevidea je velmi často kritizována pro svoji nedostatečnost a například Brownlie navrhoval rozšíření o další čtyři kritéria a to: a) určitý stupeň stálosti daného útvaru, b) vůle dodržovat mezinárodní právo, c) suverenita, a d) fungování jako stát. Hoch, Baar a Kopeček také uvádějí, že kritéria pro vymezení státnosti jsou značně volná, neboť například ostrovy Nauru získaly mezinárodní uznání v roce 1968 s počtem obyvatel nepřesahující 10 tisíc.
Na příkladu Izraele nebo Indie dále poukazují na fakt, že státy získávají mezinárodní uznání i přes to, že nemají zcela vyřešeny své teritoriální spory. Problém nadále nastává v tom, že není uvedeno, s kolika státy musí být entita uznána, aby se mohla označovat jako stát. Mezi odborníky panuje konflikt v tom, zda stát vzniká mezinárodním uznáním (konstitutivní teorie), nebo zda mezinárodní uznání pouze potvrzuje fakt, že daný stát existuje (deklaratorní teorie). Deklaratorní teorie má jistou oporu v Montevidejských konvencích. Hoch, Baar a Kopeček například citují ve své práci Jamese Crowforda, který tvrdí, že „entita není státem, protože je uznávána, ale je uznávána, protože je státem“ (Hoch, Baar, Kopeček, 2010, str. 289). Druhá strana vidí vznik státu v uznání mezinárodním společenstvím.
K definování státu lze přistupovat dvěma různými způsoby. Prvním je pojetí státu z hlediska sociologického, kde můžeme jako příklad definice vzít Weberův výrok, že stát je lidská pospolitost, která si na určité území nárokuje monopol legitimní fyzické moci (Holländer, str. 51), neboli legitimního násilí, které využívají pořádkové a represivní složky státu, jako je například policie nebo armáda (Skovajsa, str. 1).
Druhým pojetím definice státu je pohled právnický, který ztotožňuje stát s právním řádem společnosti.
Moderní demokratický stát má podobu společensky univerzální instituce, založené na zásadách politické legitimity a legality, což znamená, že se jedná o subjekt nejvyšší veřejné moci ve vztahu k danému území, vytvářející jednotný právní řád,
16
zajišťující ústavnost a legitimitu, zajišťující základní podmínky existence společnosti.
Lze tedy definovat stát jako institucionalizovanou formu společenského života na určitém území, která prostřednictví všeobecných pravidel chování, za nímž stojí mocenská autorita, ovlivňuje společenské vztahy. (Svatoň, 2000, str. 229)
17 2.2. UNITÁRNÍ STÁT
Hlavním kritériem unitárního státu je existence centrální vlády, která je svými kompetencemi postavena nejvýše ve státní hierarchii, což znamená, že v zemi nepůsobí žádné na centrální vládě nezávislé orgány (Říchová, 2002, str. 188). Čistě unitární stát je charakterizován tím, že zde centrální vláda a centrální administrativa vykonávají moc nad celým územím daného státu. V rámci této centrální moci se území státu dělí na další správní celky, které disponují určitými pravomocemi, které jsou ovšem limitované centrální vládou, která činnost těchto provincií může kontrolovat a rušit. Tyto provincie jsou tedy trvale podřízené centrální vládě a nemohou samostatně existovat. (Říchová, 2002, str. 189)
Podstatou unitárního státu je rozdělení státu na menší celky, které mají administrativněsprávní, a nikoli státoprávní povahu, což znamená, že jednotlivé celky nijak neparticipují na uskutečňování suverenity státu. Hlavními znaky unitárního státu jsou: jedna ústava, jedna soustava nejvyšších státních orgánů, jedna soustava zákonodárství, jedno státní občanství. Uvnitř unitárního státu funguje určitá hierarchie pro orgány státní správy, v rámci které jsou ústřední orgány nadřazené místním orgánům. (Holländer, 2012, str. 397)
2.3. SUVERENITA STÁTU
Suverenita státu je jedna z hlavních podmínek přijetí entity usilující o mezinárodní uznání, proto je důležité uvést, o čem tato problematika pojednává. Suverénní stát je takový stát, který disponuje nezávislou a neobmezenou státní mocí na jakékoliv jiné vnitřní nebo vnější státní moci. Státní suverenita je založena na subjektu, od kterého získává stát legitimitu své moci, což v moderním státě většinou představuje lid. Vnitřně je suverenita většinou spojována s konkrétním státním orgánem (většinou parlament), kdežto navenek je stát reprezentován většinou hlavou státu, nebo pověřeným orgánem pro mezinárodní styk. (Svatoň, 2000, str. 227) Aby mohla být moc státní povahy vykonávaná nad nějakým územím označena za moc suverénní, musí splňovat 3 základní aspekty: 1) státní moc musí být nezávislá na jiné státní moci, 2) musí existovat pouze jedna, jediná a jednotná státní moc a za 3) uplatňování státní moci nesmí být obmezováno. Suverénní státní moc je nutný předpoklad suverenity státu. Tato moc působí jak uvnitř státu, tak vně.(Svatoň, 2000, str. 227)
18
Suverénní stát jako takový není podřízený žádnému vyššímu orgánu. Suverenita sama o sobě je nutná k tomu, aby stát mohl plnit svojí funkci. Suverenita, jako moc vydávat zákony, je nezcizitelná a monopolní. Dále se dělí na suverenitu vnitřní, kdy stát nesmí být závislý na žádném subjektu uvnitř státu, a vnější, která zaručuje uzavírání mezinárodních dohod, či vedení mezinárodní politiky. (Bílý, 2009, str. 70)
Midelton udává, že by se mohlo zdát, že každý suverénní stát má vlastní křeslo v OSN a samo OSN tento stát uznává. Můžeme však nalézt několik výjimek z tohoto pravidla, jako například Tchaj-wan, který dlouhá léta do roku 1971 držel čínské křeslo v OSN, nebo Svatý stolec a Palestina, které mají pozorovatelský status v OSN.
19 2.4. KVAZISTÁTY A DE FACTO STÁTY
Poté, co jsme si uvedly hlavní kritéria, která jsou nutná k uznání území jako státu, můžeme přejít k tématu kvazistátů a de facto států. Termín kvazistát se používá pro označení entit, které nesplňují definiční charakteristiky suverénního státu, ale nárokují si status suverénního státu (Riegl, 2013, str. 77). Podle Pegga kvazistáty disponují celou řadou znaků, které mají skutečné suverénní státy, jako vlajka, hlavní město, zastoupení ve valném shromáždění OSN, avšak kvazistáty často v rámci této entity nejsou schopné poskytovat základní služby svému obyvatelstvu a efektivní vláda vykonává svojí funkci pouze na území hlavního města a jeho blízkého okolí. Jinak řečeno, tyto státy postrádají vnitřní suverenitu.
Kolstø vymezuje další kategorii kvazistátů s opačnými znaky. Tyto kvazistáty víceméně splňují definiční charakteristiky suverénního státu a disponují vnitřní suverenitou, ale postrádají mezinárodní uznání od ostatních států, neboli vnější suverenitu. Tato území často vznikají secesí od již existujících suverénních států, jenž se ztrátou svého území nesouhlasí a nadále si jej nárokuje. Státy postrádající vnější suverenitu (mezinárodní uznání) nazýváme de facto státy.
2.5. ROZDĚLENÍ KVAZISTÁTŮ
Základní geografická kritéria vnitřně suverénního státu jsou obyvatelstvo, území a nezávislá a efektivní vláda. Pokud některé s těchto kritérii politická entita nesplňuje, můžeme jí označit za kvazistát. Příkladem kvazistátu bez přirozeného obyvatelstva může být městský stát Vatikán, který nedisponuje stálým obyvatelstvem, avšak disponuje (i když malým) územím, má svojí efektivní vládu a také mezinárodní uznání, což je zapříčiněno historickým vývojem (Riegl, 2013, str. 112). Kvazistátem bez suverénního území je řád Maltézských rytířů, který v mezinárodním právu vystupuje jako suverénní stát, má pozorovatelský status od OSN a mezinárodní uznání.
Největší zastoupení mezi kvazistáty mají však státy, které postrádají efektivní nezávislou vládu jako např. Afghánistán. Vláda je označována jako efektivní, pokud dokáže na svém území zajišťovat základní funkce státu. Světová banka v roce 1997 vytvořila škálu těchto státních funkcí, které rozděluje do 3 kategorií: minimální funkce (obrana, právo a pořádek, zajištění majetkových práv, makroekonomické řízení a veřejné zdravotnictví), střední funkce (vzdělávání, ochrana životního prostředí,
20
regulace monopolů, finanční regulace, sociální pojištění) a aktivistické funkce (sociální stát).
Pro státy, které vlivem absence efektivní vlády procházejí procesem rozkladu, se používá označení failed state (Riegl, 2013, str. 114). Hoch, Baar a Kopeček ve své práci definují failed states jako mezinárodně uznávané státy, které ale nejsou schopny vybírat od svých občanů daně a na oplátku jim za ně nabídnout alespoň základní sociální služby a bezpečí. Jelikož pojem failed state zahrnuje velké množství států a území, byly do problematiky kvazistátů zavedeny pojmy weak, fragile, failing, a collapsed state, které se snaží zařazovat tyto státy do kategorií podle úrovně rozkladu státu na škále od stabilně fungujícího státu po naprosté mocenské vakuum. Neshody mezi vědci a velmi dynamické změny na území těchto státu však způsobují, že tyto pojmy nejsou přesně vymezené, jejich používání je velmi volné a každý autor si je definuje po svém. Avšak nezle pojem failed state používat pro všechny státy s neefektivní vládou, neboť některých z nich se vnitřní rozklad země netýká.
2.5.1. KVAZISTÁTY BEZ NEZÁVISLÉ EFEKTIVNÍ VLÁDY
Subjekty nárokující si status suverénního státu, které z různých důvodů nedisponují nezávislou efektivní vládou lze podle Riegla rozdělit do několika následujících kategorií. (Riegl, 2013, str. 125-129)
2.5.1.1. Zhroucené státy
Tyto státy přežívají pouze na základě mezinárodního uznání, neboť nedovedou v rámci celého svého teritoria efektivně vykonávat základní funkce státu. Tyto státy postrádají vnitřní suverenitu a na jejich území vzniká mocenské vakuum. V tomto mocenském vakuu často vznikají mezinárodně neuznané entity, takzvané black spots a within state, jako reakce na rozpad státní moci v zemi. Tyto entity často uznávají oficiální vládu země, ale udržují si fakticky vlastní nezávislost. Příkladem zhrouceného státu je Somálsko.
2.5.1.2. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí neinstitucionalizované entity Jedná se o státy, kterým komplikují správu celého svého teritoria povstalecké skupiny, které kontrolují část území státu, čímž omezují vnitřní suverenitu země, na jejímž území operují. V zájmu povstaleckých skupin je většinou svržení a převzetí vlády, nebo pouhá kontrola ekonomicky lukrativních oblastí v zemi a fakticky
21
neohrožují efektivní fungování vlády mimo jimi kontrolovanou oblast. Podobná situace nastala např. v Ugandě.
2.5.1.3. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí mezinárodně neuznané institucionalizované entity
Vnitřní suverenita těchto kvazistátů je omezena secesionistickými skupinami na území tohoto státu, které usilují o nezávislost. Tyto skupiny vytváření na území tohoto státu politické entity splňující základní geografické atributy státu (obyvatelstvo, území, vnitřní suverenita), ale disponují jen velmi zanedbatelnou mírou mezinárodního uznání, nebo nemají žádné. Vytvořením těchto území omezení uplatňování státní moci na tomto území. Secesionistické skupiny v tomto případě neusilují o svržení původní vlády, ale snaží se nabýt mezinárodního uznání jimi kontrolované území, což často způsobuje, že území kontrolované centrální vládou je efektivně spravováno, vyjma období, kdy se centrální vláda snaží vojensky znovuovládnout území secesionistů. Tato situace v nedávných letech nastala na Srí Lance.
2.5.1.4. Kvazistáty, na jejichž území se nacházejí mezinárodně neuznané institucionalizované entity s vnější garancí
Jedná se o velmi obdobný případ, jako u výše zmíněného typu kvazistátu s omezenou vnitřní suverenitou s tím rozdílem, že secesionistické skupiny na území tohoto státu disponují podporou mocnějšího vnějšího aktéra. Jako příklady můžeme uvést Severokyperskou republiku podporovanou Tureckem a Abcházskou republiku na území Gruzie podporovanou Ruskou federací.
2.5.1.5. Kvaziprotektoráty
Kvaziprotektoráty jsou mezinárodně uznané politické entity, jejichž suverenita je omezena zvnějšku omezením konstitucionální nezávislosti. Nejedná se o protektoráty v pravém slova smyslu, neboť oficiálně se jedná o samostatné státy. Do této kategorie spadají především státy, které si prošly vojenským konfliktem, a jejichž vnitřní suverenitu omezují zákroky mezinárodního společenství, jako tomu bylo v Bosně a Hercegovině a Iráku.
22
2.5.2. KVAZISTÁTY S OMEZENÝM MEZINÁRODNÍM UZNÁNÍM
Tuto skupinu kvazistátů z velké části tvoří secesionistická území, která narušují vnitřní integritu států, od kterých se chtějí odtrhnout ve výše zmíněných kategoriích.
Tato teritoria se snaží nabýt mezinárodního uznání, aby mohla fungovat jako legitimní státní celky. Některé entity, které naplňují kritéria vnitřní suverenity (splňující kritéria stálého obyvatelstva s definovaným státním územím a efektivní vládou), ale nedisponují vnější suverenitou (mezinárodním uznáním), nazýváme de facto státy. Některé naopak postrádají jak vnitřní suverenitu, tak tu vnější. (Riegl, 2013, str. 132) Hoch, Baar a Kopeček definují de facto stát jako státní útvar, který je schopný vykonávat nad svým územím svrchovanou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, usiluje o nezávislost, ale mezinárodní uznání jim chybí nebo jsou uznány pouze několika málo státy.
Většina mezinárodně neuznaných kvazistátů vzniká secesí určitého území mimo kontext dekolonizace. Obecně většina vzniklých států mimo proces dekolonizace má složité postavení na mezinárodním poli a většinou nedosáhnou mezinárodního uznání.
Některá mezinárodně neuznaná území působí na svém území i delší období, některé mohou zaniknout v průběhu několika měsíců.
Proces vzniku mezinárodně neuznaných států rozděluje Riegl do 3 kategorií. Za prvé jsou to mezinárodně neuznané kvazistáty vzniklé v důsledku secese v souladu s právem na sebeurčení, které vznikají hlavně po roce 1960, kdy začíná být kolonialismus vnímán jako nelegitimní a nedemokratický, což zapříčiňuje vznik noha nových mezinárodně neuznaných států (především v Africe), které velmi často rychle získávají mezinárodní uznání i přes odpor původního suverénního vlastníka území.
Druhou kategorií jsou mezinárodně neuznané kvazistáty vzniklé v důsledku jednostranné secese v rozporu s právem na sebeurčení. Tyto entity jsou často vnímány jako nelegitimní a nedostává se jim mezinárodního uznání. Poslední kategorií jsou Mezinárodně neuznané kvazistáty vzniklé v důsledku secese po ukončení procesu dekolonizace, které jsou vnímány jako nelegitimní a je jim odepíráno mezinárodní uznání.
Baar naopak člení mezinárodně neuznané celky do lehce odlišných kategorii. Jako první kategorii zmiňuje de facto nezávislé státy s částečným mezinárodním uznáním, jako jsou např. Tchaj-wan. Do druhé kategorie spadají de facto nezávislé státy, bez jakéhokoliv mezinárodního uznání, avšak fungující v izolaci. Jako příklad uvádí Severní
23
Kypr. Jako poslední kategorii vymezuje území, která jsou z pohledu mezinárodního práva protiprávně okupována, ale chybí jim mezinárodní uznání, jako například Tibet, nebo Palestina.
Nové kvazistáty vznikají podle trojice Baccheli, Bartmann, Srebrnik zejména ze dvou hlavních důvodů, a to: za prvé ze snahy osamostatnit již dříve existující a definované geografické území s vymezenými hranicemi, která již dříve měla určitou formu mezinárodního uznání, nebo za druhé vlivem etnické, náboženské či kulturní sebeidentifikace obyvatelstva daného území usilující o nezávislý stát. (Riegl, 2013, str.
135)
Přístup mezinárodního společenství ke kvazistátům bez mezinárodního uznání vymezil Pegg do 3 kategorií, kdy ostatní suverénní státy světa mohou buďto ignorovat existenci těchto kvazistáty (jako je tomu například v případě kvazistátů na území Somálska), mohou se postavit do aktivní opozice proti jejich existenci za použití embarga, sankcí, nebo v krajním případě vojenskou eliminací těchto entit a v poslední řadě mohou omezeně uznávat existenci těchto kvazistátů, jako je tomu v případě Palestiny, nebo Severokyperské republiky.
2.5.3. KVAZISTÁTY POSTRÁDAJÍCÍ VNITŘNÍ SUVERENITU I MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ
Tyto kvazistáty postrádají efektivní vládu, která není schopna plně kontrolovat své území, nebo jsou tyto kvazistáty závislé na jiné mocnosti, která toto území garantuje, čím může přímo omezovat vnitřní suverenitu této entity. Zároveň se neefektivní, či závislá vláda kombinuje s faktorem absence širšího mezinárodního uznání. Riegl opět vymezil několik kategorií, do kterých zle tyto kvazistáty dělit. (Riegl, 2013, str. 143- 146)
2.5.3.1. Mezinárodně neuznané kvazistáty s vnější garancí
Existence těchto entit závisí na vnější garanci jiného státu, neboť sami o sobě nejsou natolik silné, aby mohli své území kontrolovat a vzdorovat původní vládě.
Způsob vzniku těchto kvazistátů, přímo znemožňuje jejich mezinárodní uznání, neboť se velmi často jedná o zájmové území nějaké mocnosti, na území jiného suverénního státu a bez garance tohoto aktéra by entita na zájmovém území přestala existovat. Jako
24
příklady Riegl uvádí Severokyperskou republiku závislou na Turecku a Náhorní Karabach, který je podporovaný Arménií.
2.5.3.2. Mezinárodně neuznané kvazistáty bez efektivní vlády
Většina s těchto kvazistátů nesplňuje žádné politické charakteristiky státnosti.
Jedná se o kvazistáty, které nabývají pouze nepatrného časového úseku své působnosti a velmi rychle zanikají vlivem neschopnosti vybudovat efektivní vládu na svém území v kombinaci s nemožností dosáhnout mezinárodního uznání. Jako konkrétní příklady jsou uváděny Jižní Kasai nebo Katanga.
2.5.3.3. Teritoriálně zpochybněné a částečně uznané kvazistáty
Tato skupina kvazistátů disponuje svým vlastním legitimním územím, efektivní vládou a také částečným mezinárodním uznáním. Efektivnost jejich vlády je však narušena vojenskou okupací jejich území, což ruku v ruce znemožňuje i jejich širší mezinárodní uznání. Jako příklad je uváděna Palestina.
2.5.3.4. Kvazistáty usilující o secesi v souladu s právem na sebeurčení
Jedná se o přechodné stádium, ve kterém se na určitou dobu nachází nově vznikající stát v procesu dekolonizace. Jedná se časový úsek, kdy secesionistické hnutí vyhlásí nově vznikající stát, který je však zpochybňován původním majitelem daného území a je ohrožován jeho snahami na znovuovládnutí svého dřívějšího území, čímž je narušena vnitřní suverenita nově vznikajícího státu. Zároveň se jedná o fázi, kdy zatím nově vznikající stát nenabyl plného mezinárodního uznání. Poté, co se státu podaří získat mezinárodní uznání, se mění buď na suverénní stát, nebo na vnitřně nesuverénní kvazistát s mezinárodním uznáním. Příkladem může být Bangladéš, při své snaze o odtržení od Pákistánu.
2.5.3.5. Loutkové kvazistáty
Jedná se o velmi specifickou kategorii kvazistátů, které navenek mohou působit jako samostatné státy, ale jsou de facto podřízeny nějakému mocnějšímu státu, který měl mocensko-politický zájem na jejich vzniku, jako tomu bylo v minulosti u NDR.
Vnitřní suverenita těchto loutkových kvazistátů je narušována zásahy ze strany jejich garanta a jejich mezinárodní postavení je velmi sporné. Většina těchto loutkových států by bez zásahů a ochrany ze strany svého garanta zanikla vojenskou intervencí jiného státu, nebo by se nevyhnuly ekonomickému zhroucení. Ze současných kvazistátů lze do této kategorie zařadit kavkazské kvazistáty Abcházie a Jižní Osetie, neboť i přes to, že
25
je jejich vlády (hlavně v případě Abcházie) vesměs efektivní, jejich vnitropolitické záležitosti jsou ovlivňovány jejich garantem, který přímo zasahuje do jejich vnitrostátní politiky, a bez jeho vojenské podpory by nejspíše již dávno neexistovaly, což z nich činí entity přímo závislé na svém garantovi. Můžeme tedy tyto entity nazvat jako loutkové kvazistáty Ruské federace. Velmi typické pro loutkové je kvazistáty, že získávají mezinárodní uznání od svých garantů.
26 2.6. PRÁVO NA SEBEURČENÍ NÁRODA
K tradičním ospravedlněním nároků na vlastní stát patřily ve 20. století koncepty práva národa na sebeurčení a samostatnosti plynoucí z dekolonizačního procesu (Hoch, Baar, Kopeček, 2010, str. 286). Právo na sebeurčení národa tak hraje velkou roli při vzniku separatistických tendencí na území suverénních států, neboť dává v určitém slova smyslu právo národům žijícím na území jiného národního státu na vytvoření vlastního státního útvaru secesí. U de facto států, které vznikly v postdekolonizačním období následkem ozbrojeného konfliktu, v níž separatistické hnutí získává kontrolu nad většinou nárokovaného území, dochází k ospravedlňování separatistických tendencí převážně odkazem na existenci vlastního státního útvaru v minulosti v kombinaci s právem na odtržení plynoucího z nedodržování lidských práv v původním státě. (Hoch, Baar, Kopeček, 2010, str. 286)
Právo na sebeurčení národů je ukotveno v Chartě Organizace spojených národů, která vznikla v rámci Konferenci Organizace spojených národů o mezinárodní organizaci 26. června 1945 v San Franciscu. Konkrétně je zmíněno v článku 1 mezi cíli Organizace spojených národů slovy: Cílem Organizace spojených národů je „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru.“ (Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora, 1945, str. 5)
Problémem tohoto cíle je, že není přesně dáno, co právo na sebeurčení národa znamená a navíc mezinárodní právo nepoužívá pojem národ jako takový. Nastává tedy situace, kdy se právo na sebeurčení národa vykládá podle toho, jak si ho vykládají jednotlivý členové OSN. Navíc je právo na sebeurčení v přímém rozporu s na územní integritu a suverenitu států. Jelikož je podle toho práva každý stát suverénní při výkonu práva na svém území, secesistické skupiny na území tohoto státu jsou jeho interní záležitostí a tedy mimo kompetence OSN. Zároveň právo na územní integritu zaručuje nedělitelnost území tohoto státu.
Národ jako takový lze chápat jako společenský celek, ve kterém se jednotlivec cítí bezpečně, neboť národ jako takový poskytuje jednotlivci prostředí, v jehož v rámci ví, jak se pohybovat a jednat, neboť se jedná o společnost lidí se stejnou kulturou, náboženstvím a sociálním smýšlením. Nastává však otázka, kdy definovat skupinu lidí jako národ, a kdy se jedná pouze o etnickou skupinu. Jelikož tento problém mezinárodní
27
právo nepokrývá, etnická skupina se stává národem, pokud na ni jako na národ nahlíží alespoň určitá část mezinárodního společenství. (Právo na sebeurčení, str. 3-4)
Dalším problémem práva na sebeurčení národů je fakt, že velmi často by secesí některého národa od původního státu vznikl stát, který by nebyl schopen plnit základní povinnosti vůči svým občanům, např. zajišťovat bezpečnost. Takovéto státy se nazývají zhroucenými státy. Proto je nutné zohledňovat při používání práva na sebeurčení národa, zda by nově vzniklý stát, nebo autonomní území, bylo schopno naplňovat tyto základní potřeby svých občanů (bezpečnost, dostatečná kvalita života, zdravotnictví atd.). (Právo na sebeurčení, str. 4)
V problematice práva na sebeurčení národa figuruje ještě pojem civilizační okruh, který zastřešuje sobě příbuzné národy, které velmi často spojuje společné náboženství (západní civilizace, islámská civilizace atd.). Může nastat situace, kdy se chce etnikum jednoho civilizačního okruhu odtrhnout od národního státu patřícího do jiného civilizačního okruhu. V těchto případech je konflikt často vyostřován hlavními mocnostmi soupeřících civilizačních okruhů, které přejímají zodpovědnost za své příbuzné národy. Tento fenomén je zpravidla spojován s mocenskými zájmy okolních zemí na území konfliktu. (Právo na sebeurčení, str. 4)
Kdy je možné uplatnit právo na sebeurčení národa? Vznikne-li spor mezi skupinou se separatistickými tendencemi, která velmi často požaduje secesi, nebo alespoň určitou míru autonomie na území, kde obyvatelstvo tohoto národa tvoří většinu, v rámci teritoria státu, ve kterém jsou menšinou. Velmi často spor přeroste v ozbrojený konflikt mezi suverénním státem a povstaleckou skupinou. Povstalecká skupina musí být organizovaná a musí splňovat určitá kritéria, aby mohla figurovat v mezinárodním právu. Musí se snažit získat vliv za pomoci zbraní na území daného státu, musí mít kontrolu nad určitým územím, musí vykonávat povinnosti připisované vládě na kontrolovaném území, musí mít své jednotky podřízené jednotnému velení. Pokud secesionistická skupina splňuje tyto podmínky, může se na poli mezinárodní práva ucházet o uznání nově vzniklého státu. (Právo na sebeurčení, str. 6) Právo na sebeurčení národa platí pouze v určitých mezích, které musejí být pro obecný příklad specifikovány Právem národů. Z čehož lze soudit, že žádný národ nemá právo na odtržení, pokud by tento akt vedl k podrobení jiného národa. (Rawls, 2009, str. 62-63)
28
3. VYMEZENÍ JEDNOTLIVÝCH NÁRODŮ ŽIJÍCÍCH NA ÚZEMÍ GRUZIE
3.1. JAZYKOVÉ ZNAKY JEDNOTLIVÝ NÁRODŮ
Abcházové a Gruzíni jsou autochtonními národy Kavkazu. Celý Kavkaz je místem, kde se velmi zakládá na tradicích a vztahu k zemi předků. Oba tyto národy rozděluje jejich jazyk, neboť jazyk Abcházů patří k abcházsko-adygejské větvi kavkazské jazykové rodiny (jazyky západní oblasti severního Kavkazu) a k zápisu používají pozměněnou a upravenou cyrilici, kdežto jazyk Gruzínů patří ke kartvelské větvi kavkazské jazykové rodiny (jazyky jižního Kavkazu) a k zápisu svého jazyka používají vlastní písmo. Z toho vyplývá, že oba jazyky jsou navzájem absolutně odlišné a nesrozumitelné.
Osetové jsou od těchto národů jazykově ještě mnohem vzdálenější, neboť jejich jazyk patří k íránské větvi indoevropské jazykové rodiny. Sami Osetové se dále dělí na 3další etnické skupiny Kudary, Irony a Digory. Každá z těchto skupin disponuje vlastním dialektem. Nemůžeme se tedy divit, už jen z jazykového hlediska, že na území Gruzie vznikly tato dvě separatistická území.
3.2. ETNICKÉ A NÁBOŽENSKÉ ZNAKY JEDNOTLIVÝCH NÁRODŮ
Je velmi zajímavé, že Abcházové mají z antropologického hlediska ke Gruzínům mnohem blíže, než k jiným národům severního Kavkazu, ke kterým mají blíže z jazykového hlediska. Pro tento jev je možné vysvětlení, že původní předkové Abcházů jsou z antropologického pohledu Gruzíni, kteří přijali jazyk severokavkazských kmenů, nebo se zkrátka původní kmeny žijící na území Abcházie mísili s Gruzíny a získali s postupem let některé jejich antropologické rysy. (Souleimanov, 2012, str. 11-17)
O konfliktu mezi Abcházi a Gruzíny se někdy mluví jako o konfliktu náboženském, kde Abcházové představují muslimy a Gruzíni křesťany. Abcházové se dělí na dvě skupiny podle dialektu abchazského jazyka, který používají. Těmito jazykovými skupinami jsou Absua a Bzyb, kde Bzyb představuje převážnou část muslimského abchazského obyvatelstva. Jedná se asi o 35% všech Abcházů, kteří žijí v severovýchodní části země, takže se vlastně ani nejedná o majoritní náboženství v zemi. Navíc se toto náboženství, převážně kvůli vlivu SSSR, téměř zakrnělé, což
29
dokazuje i fakt, že do 90. let nebyla v Abcházii žádná mešita. V posledních letech se abchazské obyvatelstvo opět pomalu uchyluje k islámu.
Jak už jste si mohli povšimnout při popisu osetského jazyka, Osetové jsou svým původem zcela odlišní od Abcházů a Gruzínů. Jsou považováni za přímé potomky starověkého íránského osídlení Kavkazu, konkrétně kmenů Skythů, Sarmatů a Alanů.
Jak již víme, tak Osetové se dělí na 3 etnické skupiny: Kudary, Irony a Digory. Svoje zastoupení v Jižní Osetii má také islám, neboť Digoři se v průběhu staletích, při kterých docházelo k obchodním stykům s muslimy, stali přibližně v 16. století vyznavači sunnitské odnože islámu.Kudaři a Ironi byli christianizováni přibližně v průběhu 4.
století. Všechny tyto náboženské rozdíly byly smazány ateistickou propagandou za nadvlády SSSR, a v dnešní době se všechny 3 etnické skupiny identifikují jako Osetové.
(Souleimanov, 2012, str. 11-17)
30 4. GRUZIE
Gruzie je poloprezidentská republika ležící na jižní straně Kavkazského pohoří v tzv. západním Zakavkazsku. Pohoří Kavkaz zabírá přibližně 80% území státu. Gruzie se může také pyšnit přístupem k Černému moři. Stát zabírá rozlohu přibližně 70 000 km2. Na tomto území žilo v roce 2015 přibližně 3,7 milionu obyvatel, což je od roku 1993, kdy v Gruzii žilo 4,9 milionu obyvatel více než milionový propad. Hlavní město Gruzie se nazývá Tbilisi s počtem obyvatel pohybujícím se okolo jednoho milionu. Dalšími velkými městy jsou například Kutaisi, Batumi, nebo Rustavi. Státní měna se nazývá lari, která se dále dělí na 100 tetri. Hodnota jedné lari se pohybuje okolo 10 korun českých.
Prezident v Gruzii je volen na 5 let v přímých volbách. Zákonodárnou moc zajišťuje jednokomorový parlament skládající se z 235 poslanců volených na 4 roky.
Správní rozdělení Gruzie je řešené rozdělením země do 9 krajů, 1 městského kraje (Tbilisi) a 2 autonomních republik (Abcházie a Adžárie).
Jazykové zastoupení v zemi je velmi rozmanité. 72%obyvatelstva Gruzie hovoří gruzínštinou, 42% obyvatel ovládá ruštinu. Dalšími jazyky jsou například arménština, řečtina, azerština, a samozřejmě abcházština a osetština. V roce 2002 bylo národností složení Gruzie následující - 84 % Gruzíni, 6% Ázerbájdžánci, 6 % Arméni, 1% Rusové, 3% Osetové a 2% Abcházové (Liščák, 2009, str. 275). Většina obyvatel v zemi se hlásí k pravoslavné církvi, s výjimkou asi 10% menšiny (části abchazských a osetských obyvatel) sunnitských muslimů.
Ekonomicky Gruzii nemůžeme považovat za příliš rozvinutou zemi. Velké procento obyvatelstva pracuje v zemědělství, kde pěstují převážně kukuřici, ječmen, brambory, slunečnici, vinnou révu nebo čaj. V živočišné výrobě se soustředí převážně na chov ovcí a skotu. V zemi se vyskytují naleziště uhlí a manganu, avšak zpracovatelský průmysl je na velmi nízké úrovni, takže se většina vytěžených surovin vyváží v surovém stavu. Hlavními příjemci gruzínského exportu v roce 2006 byly Spojené království, Turecko, USA a Španělsko. Import zboží do Gruzie zajišťuje převážně Rusko a Turecko. (Liščák, 2009, str. 275).
31 4.1. HISTORIE GRUZIE
Gruzie jako státní útvar má bohatou historii a její prvopočátky můžeme datovat již v hluboké historii. Proto bylo pro Gruzíny velkou slávou obnovení samostatného státu roku 1991, kdy se po dlouhém období konečně vymanili z nadvlády Sovětského svazu ještě před jeho zhroucením. Pod ruskou, respektive sovětskou nadvládou byla Gruzie od roku 1801, kdy bylo zrušeno Karto-kachetské království. Celé území toho království přímo přešlo pod správu carského Ruska. Roku 1918 Gruzíni využili občanské války v Rusku, která vyústila v pád jejich dosavadního vládce, a vytvořili Gruzínskou demokratickou republiku, která však neměla dlouhou životnost, neboť roku 1921 byla nově založená republika obsazena Rudou armádou a připojena k nově vznikajícímu Svazu sovětských socialistických republik.
4.1.1. PRVOPOČÁTKY GRUZÍNSKÉ STÁTNOSTI
Gruzínský stát je doložen již v raném starověku a některé odvážnější odhady kladou založení samostatného gruzínského státu do 6-4. století před naším letopočtem, nebo až do poloviny 2. tisíciletí, kdy se na území dnešní Gruzie mělo nacházet království Kolchida, které vzniklo sjednocením přímořských kmenů za účelem svržení perské nadvlády. Archeologické výzkumy datují vznik prvních opevněných měst na území Gruzie do 8. století před naším letopočtem, kdy lidé usídlení v úrodných nížinách budovali na návrších ochranné pevnosti, do kterých se mohli uchýlit před útočníky, a poskytovaly jim ochranu. Postupem času se opevnění rozrostlo až k břehům řek v nížinách a z pevnosti se stávají opevněná města, která ve svých hradbách chrání veškerou zástavbu.
Vedle Kolchidy existovalo ještě sousední království zvané Iberie. Kavkazská Iberie vznikla sjednocení kartlijských kmenů pod jednotnou vládu ve 4. století př. n. l.
Toto království se rozléhalo ve vnitrozemí dnešní Gruzie, částečně zasahovala na území dnešního Turecka a Arménie. Na západě sousedilo Kolchidou, která se rozléhala na pobřeží Černého moře, takže zahrnovala většinu dnešního území Abcházie. Vedle těchto království v oblasti působily ještě vysokohorské kmeny Svanů a Chevsurů, které však žily ještě v prvobytně pospolné společnosti. (Neubauerová, 1981, str. 10) V rámci řecké mytologie byla Kolchida domovem krále Aiéta a jeho dcery Médeiy. V proslulém a rozsáhlém mýtu o Argonautech a Iásonovi se stala cílem velké výpravy pro zlaté
32
rouno, proslulé z příběhu Frixa a Hellé. V období 1. století před naším letopočtem hrála obě království významnou roli v politickém a hospodářském životě v antickém světě, neboť udržovala obchodní styky s řeckými státy, které si na pobřeží Černého moře vybudovaly již od 6. století před naším letopočtem své kolonie. Mezi nejdůležitější obchodní místa, která se posléze přeměnila na města, patřila Phasis (dnešní Poti), Dioskurias (na jehož troskách vyrostlo město Suchumi) a Pithyunt (dnešní Picunda).
Tato města byla ve své době velmi rozvinutá, jak ukázaly archeologické vykopávky. V řeckých městech se nacházely obytné domy, sklady, řemeslnické díly, antické chrámy, ale také kamenné hradby s věžemi chránícími města. (Neubauerová, 1981, str. 10)
Království Kolchida se rozpadlo na několik, menších států po odchodu vojsk Kavkazské Iberie, která území okupovala. Poté byla místní knížectví anektována Pontem a po jeho pádu připojena roku 65 před naším letopočtem k Římské říši a oba státy se stávají římskými pohraničními provinciemi. Římský vliv však působil pouze na vládnoucí šlechtu, neboť Římané nedosadili do vedení provincií své místodržící, ale ponechali vládnoucí moc právě místní šlechtě. Ta se postupně romanizovala, ale běžného obyvatelstva se římský vliv téměř nedotýkal.
Území státu Kolchida bylo více závislé na Římu, než sousední Iberie. Ta dokázala v 1. století našeho letopočtu získat cenná území na úkor Parthů na jihu svých hranic, konkrétně na území dnešního Ázerbájdžánu a Arménie. Během 1. a 2. století prožívala Iberie svůj velký kulturní rozkvět. Vlivem obchodu se z měst stala ekonomická střediska a rozvíjela se řemeslná výroba. Začaly se používat římské a parthské mince pro obchod v oblasti a vzniká také první gruzínská psaná řeč s vlastním armazským písmem, která vzniká na odvozených základech aramejské abecedy. Tomuto období blahobytu a prosperity napomáhal především fakt, že Řím bral Iberii jako velmi cenného spojence proti Parthům, což koneckonců vyhovovalo i Iberii samotné. Král Iberie byl považován za císařova přítele a v průběhu 2. století dokonce král Parasmanes II. navštívil s rodinou osobně Řím jako host císaře. (Neubauerová, 1981, str. 10)
33 4.1.2. RANĚ FEUDÁLNÍ OBDOBÍ
Ve 3. a 4. století existovala na území Gruzie stále 2 království. Západní část pod sebou sdružovalo království Lazika, které čerpalo převážně z řeckého dědictví. Druhé království se nazývalo Kartli a formovalo se na území střední Gruzie. V tomto období bylo celé území velmi nejednotné, neboť Lazika se od roku 387 nacházela v římské sféře vlivu, kdežto Kartli bylo plně závislé na Persii. Roku 337 bylo křesťanství přijato jako státní náboženství Kartliským královstvím a od té doby se jedná o hlavní náboženský proud v oblasti. (Souleimanov, 2012, str. 24) Přijetí křesťanství mělo sloužit jako nástroj sblížení mezi Peršany ovládaným královstvím Kartli s římskou říší, která ovládala sousední Laziku. Kartlijská aristokracie měla snahu se připojit k římskému impériu, aby zamezila nájezdům ze strany Peršanů a také sjednotit gruzínská království. V polovině 4. století byly všechny pohanské svatyně vypáleny a lid byl pokřtěn. Podle pověstí byl hlavním šiřitelem křesťanské víry svatý Nino.
4.1.3. KARTLI
V 5. století byl do Kartli dosazen perský místodržící, který vládl vedle krále.
Místodržící měl své sídlo ve městě Mcchetě. Jeho povinností bylo dohlížet na vyplácení tributu Perské říší, který byl na království Kartli uvalen. Po řadě povstání proti Peršanům byla roku 484 uzavřena mírová smlouva, která zaručovala uchování gruzínské samosprávy. Úřad perských místodržících se stal dědičným. Pitiachšové, jak se místodržící nazývali, si udržovali moc v Dolním Kartli a za své sídlo si zvolili Tbilisi, město, které vzniklo nejspíše ve 4. století a později v 6. století se stane hlavním městem.
(Neubauerová, 1981, str. 10)
Církev v Kartli představovala velmi mocnou organizaci. V jejím čele stál mecchetský arcibiskup, který byl zároveň největší pozemkový vlastník v zemi. V roce 471 byl v zemi celkem 12 biskupů, kteří dohlíželi na církevní správu v zemi. Na konci 5.
století byl arcibiskup z Kartli jmenován králem Vachtangem I. katholikosem a stává se tak hlavou gruzínské církve. Katholikové jsou do 8. století vysvěcováni v Antiochii, ale od 5. století je gruzínská církve víceméně samostatná a nezávislá na jiných církvích.
Mezi 4. až 6. stoletím docházelo v rámci gruzínské církve k různým sporům mezi jednotlivými učeními. Roku 608-9 tyto spory byly završeny na dvinském synodu, kde se od gruzínské církve, spadající k tehdy ještě relativně jednotné univerzální církvi,
34
oddělila církev arménská. Počátkem 7. století byla gruzínskou církví přijata ortodoxní konfese. (Neubauerová, 1981, str. 16)
Během 6. století vyústily politické rozbroje v oblasti v íránsko-byzantskou válku mezi lety 571-591. Tato válka se odehrávala převážně na gruzínském území a velmi těžce postihla hospodářství a obyvatelstvo země. Tbilisi pro sebe ukořistila Byzantská říše a na zbytku území vyhlásil Stephan I. politicky autonomní území Gruzie.
Samostatná Gruzie však pozbyla své autonomní pozice velmi brzy. Roku 628 došlo k další íránsko-byzantské válce, v jejímž důsledku bylo území Gruzie rozděleno mezi oba dva aktéry války. Po skončení války navíc začali nyní okupované území ohrožovat Chazaři, kteří své loupeživé nájezdy ze severního Kavkazu praktikovali až do konce 8.
století. i přes nadvládu některého ze sousedních států zůstávala většinou faktická moc místní šlechtě, která ani přes sérii válek neztrácela nic ze své síly. Podobně na tom byl i místní klér, který se zodpovídal pouze své vlastní církvi. Roku 654 však do země pronikli Arabové, kteří již před tím praktikovali svou agresivní politiku na území Sýrie a Arménie a celou zemi začali pustošit. Ponechali sice místnímu obyvatelstvu pozemková práva a právo na vlastní vyznaní, ale byli nuceni jakožto nemuslimové- monoteisté platit vysoké daně kalifátu. Nad celou oblastí dohlížel emír, který byl dosazen do města Tbilisi roku 655. (Neubauerová, 1981, str. 33)
4.1.4. LAZIKA
V Lazice se domohlo hlavního významu v průběhu 2. a 3. století knížectví Lazů.
Hlavním městem Laziky bylo město Ciche-Godži a pobřežním centrem Phasis. Ve 4.
století si lazský král podrobil některé ze sousedních kmenů, jako například Apsily, Abasgy a Svany. Od 6. století se Lazika dostává pod byzantskou nadvládu a pod ní zůstává až do 10. století. V Lazice se křesťanství šířilo od 4. století, ale mnohem pomaleji než tomu bylo v Kartli a původně se křesťanství vyznávalo pouze na pobřeží Černého moře. Místní kněží převzali byzantskou liturgii a bohoslužby se konaly v řečtině. V 7. století vzniká arcibiskupství v Dioskurias (Suchumi) plně závislé na Byzantské církvi. Až v 10. století se místní náboženství připojuje k Východogruzínskému katholikátu. K historii Laziky existuje jen málo písemných pramenů, na rozdíl od Kartli, takže její historie je z velké části zahalena v neznámu.
(Neubauerová, 1981, str. 33-34)
35
4.1.5. FEUDÁLNÍ OBDOBÍ
Druhá polovina 7. století se vyznačovala vleklými boji Byzance proti Arabům o nadvládu nad území Gruzie. Definitivní vytlačení Byzantinců nastalo až na konci 7.
století a Gruzie se tak dostala pod plnou nadvládu Arabů a to včetně její západní části.
V 8. století byla celá Gruzie pod tvrdou nadvládou arabských místodržících, kteří zemi citelně drancovali. Arabská nadvláda a vleklé boje na území na celé století kompletně zabrzdily místní kulturní rozvoj. Arabové ponechali vládu v rukou místní aristokracie, která se zodpovídala místodržícím, neboť Arabové neměli zájem o území jako takové, ale lákaly je hlavně místní suroviny, především zlato a stříbro. V první polovině 9.
století propuklo několik rolnických povstání proti arabské nadvládě. Jedno s těchto povstání vedl gruzínský národní hrdina Bábek, který byl roku 837 popraven. Roku 851 se místní obyvatelé pokusili o další povstání, jenže neúspěšně. Toto povstání si jen v Tbilisi vyžádalo okolo 50 000 mrtvých. (Neubauerová, 1981, str. 74)
Po pádu Říma bylo území dnešní Gruzie zcela závislé na Byzantské říši a později, kdy moc Byzantské říše začala ochabovat, se dostalo pod nadvládu Arabů.
Nadvláda Arabů trvala do období mezi 8. a 9. stoletím. Koncem 9. století začala moc kalifátu v oblasti oslabovat. Brzy na to byla arabská nadvláda v oblasti téměř zlikvidována a na území Gruzie vzniklo několik nezávislých knížectví. Již v 8. století vzniká na území západní Gruzie Abchazské království, které se odtrhlo od té době skomírající Byzantské říše. Toto království zaujímalo přibližně stejné území jako dřívější Lazika. V průběhu 8. století se z arabského vlivu vymaňuje také Kachetie a vzniká tak Kachetské knížectví. V jižní části Gruzie se na počátku 9. století zformovalo království Tao-Klardžetie, kde vládl rod Bagratovců. Z počátku se tako království a knížectví skládala z několika menších panství, která vůči sobě chovala zášť, ale v polovině 9. století byla moc, těchto království upevněna a začala se v nich rozvíjet feudální struktura společnosti. Vedle těchto států existoval stále emirát v oblasti okolo města Tbilisi, který však byl již nezávislí na kalifátu. Tato knížectví byla sjednocena na počátku 10. století Bagratem III. (975-1014), pro kterého sjednocení říše připravil jeho předchůdce David Kuropalat, který Bagrata navrhl jako krále sjednocené Kartli a Abcházie. Roku 1001 se k novému státu přidala Kachetie a roku 1010 Tao-Klardžetie.
36
Celistvost gruzínského státu byla přerušena nájezdy Seldžuků v první polovině 11. století.
Tao-Klardžetie představovala hlavní místo, kde se pěstovala kultura, a vzrůstal průmysl, neboť ostatní části byly neblaze ovlivněny předchozím děním. Mezi významná centra patřila města Opisa, Porta, Oški, nebo Parchali. Po vymanění z arabské nadvlády začala velmi prosperovat výrobní produkce a obchod, což vedlo ke zbohatnutí řemeslníků a především kupců. Obchod kvetl hlavně na pobřeží Černého moře, které umožňovalo kontakt s Cařihradem, ale ani jiné oblasti na tom nebyly špatně. Dalšími obchodními lokalitami byla například Kyjevská Rus na severu, nebo Írán a střední Asie na jihu. Hlavními položkami exportu byl hlavně textil, přírodní rostlinná barviva, stříbrné ozdoby a umělecky ztvárněné zbraně. (Neubauerová, 1981, str. 74-76)
4.1.6. VRCHOLNÝ FEUDALISMUS
Bagrat IV. (1027-1072) vyrval z arabských rukou město Tbilisi a znovu jej připojil ke gruzínskému státu. Dobyl také severní část Arménského státu a do jejich hlavního města Ani byl dosazen gruzínský místodržící. Expanzivní politika však měla neblahé následky pro celistvost říše. Tao-Klardžetie je opět dostala do závislosti na Byzantské říši a navíc zemi roku 1080 postihly rozsáhlé nájezdy Seldžuků. Ti zničili několik měst jako například Samšvilde, Kutaisi, nebo Artanudži. Bylo také zničeno velké množství klášterů a pevností. Nakonec Seldžukové obsadili Tbilisi, východní Gruzii a na západní část státu uvalili tribut. (Neubauerová, 1981, str. 107-108)
Jeden z největších rozmachů zaznamenal gruzínský stát za vlády za Davida IV.
Budovatele v letech 1089-1125, který obnovil gruzínský stát po předcházející sérii nájezdů Seldžuků. Provedl také vojenskou reformu, kdy zavedl stálou armádu o počtu 60 000 mužů a také provedl církevní reformu roku 1103. Tato církevní reforma umožňovala obsazování církevních postů širšímu spektru obyvatelstva, neboť zavedl volební systém do těchto úřadů. Do té doby obsazovala vysoké církevní posty v zemi pouze šlechta pomocí zvykového práva. Poté co David IV. upevnil moc ve své zemi, dostal se na pořad osvobozenecký boj proti Seldžukům. Mezi lety 1101-1120 se podařilo dobýt velkou část východní Gruzie a roku 1121 porazila gruzínská vojska Seldžuky v bitvě u Didgori. Toto vítězství posílilo politický post Gruzie v mezinárodní politice. Následujícího roku bylo získáno zpět město Tbilisi, což znamenalo definitivní
37
vytlačení Seldžuků z Gruzie. Ke konci vlády bylo Tbilisi zvoleno, jako hlavní město království. Za vlády Jiřího III. (1156-1184) bylo připojeno k říši Ani (Ázerbájdžán) a část Arménie. Na trůnu následovala Jiřího dcera královna Tamar, v letech 1184-1213, avšak její prosazení na trůn se nevyvarovalo vleklým diskusím s církevními představiteli a aristokracií. (Liščák, 2009, str. 226).
V tomto období se gruzínský stát rozprostíral v oblasti sahající od jižního Kavkazu až po území ve východní Anatólii. Gruzie zažívala prosperitu, kterou ještě neviděla. Klidné období bylo zapříčiněno hlavně pádem Seldžuků a dobytím Cařihradu Turky, což znamenalo, že obě dvě hrozby ze strany sousedících států pominuly. Tamar vládla jako královna skrze své místodržící, kteří vykonávali místní zprávu ve svých oblastech. Královně radil sbor rádců tzv. savasiro, kterému předsedal vezír vezírů, který zároveň vedl Královskou kancelář. Společnost měla klasickou feudální strukturu, kdy církevní a světská šlechta (didebulové) tvořila vládnoucí třídu, jejichž moc přecházela na nižší šlechtice (aznaury). Obchodníci se zdržovali ve svých gildách a ve velkých městech měli i zvláštní soudní a správní privilegia. Nejnižší vrstvou byli rolníci vázání na aznaury poddanskou nebo nevolnickou závislostí. V tomto období také výrazně prosperovalo zemědělství, které vlivem velmi pokrokového zavlažovacího systému bohatě pokrývalo místní spotřebu, takže bylo možné přebytky exportovat do sousedních zemí. Rozvoj zasáhl také řemeslnou výrobu jako například textilní, šperkařské a kožedělné obory, ale také kamenictví, které spolu s pokročilou stavební technologií velmi napomáhalo rozvoji místní architektury. Hlavními středisky řemeslné výroby a obchodu byla města Tbilisi, Dmanisi nebo Gori. Některá s těchto města získávají v tomto období určitý stupeň samosprávy. Hlavními exportními lokacemi byly jak státy orientu a Byzanc, ale také pobaltské a skandinávské země. Dalším důležitým faktorem, který ovlivňoval rozvoj obchodu, byl fakt, že před Gruzii vedli obchodní stezky spojující Evropu s Indií a Dálným východem. (Neubauerová, 1981, str. 108-110)
Avšak tato prosperita nebyla vždy samozřejmostí, neboť toto území představuje strategickou oblast, která tvoří přechod mezi úrodnými euroasijskými stepmi na severu a anatolsko-íránskými pláněmi na jihu. Proto se území Gruzie často nacházelo pod nadvládou mocných sousedů, kterých se v této oblasti působilo více než mnoho. Někteří z těchto mocných okupantů historické Gruzie byli již zmínění Římané, Peršané, Byzantinci, Arabové, seldžučtí anebo osmanští Turci, a nakonec Rusové. (Souleimanov,
38
2012, str. 24) Nikdy však nebyla pod nadvládou jakékoliv říše zcela potlačena Gruzínská státnost a většinou nad území držel správu někdo z místního obyvatelstva.
Jednalo se tedy o jakýsi polo-vazalský stát pod nadvládou některé z velkých říší, což umožňovalo ponechat si alespoň základní národní identitu i bez existence svého vlastního státu. Oblast je však velmi rozmanitá jak na druhy náboženství, tak je velice pestrá kulturně a jazykově. Toto všechno bránilo ve vytvoření jednotného gruzínského národa, jakožto politické organizace. Tato otázka byla vyřešena až v polovině 19. století, kdy světem hýbaly nacionalistické tendence a upevňování národnostního sebeuvědomování, s jejichž pomocí se vytvářely se na celém světě rozmanité národy a výjimkou nebyl ani národ gruzínský, který se začínal formovat v druhé polovině 19.
století. Toto národnostní sebeuvědomování však přineslo i určité problémy, neboť podobný proces proběhl i u národů žijících na hranicích země a také u Abcházů a Osetů, což způsobilo problémy, které v práci rozebíráme.
Období vysoké prosperity země ukončily nájezdy mongolských hord v 13. a 14.
století. Mezi lety 1220 až 1239 zničili mongolské nájezdy rozsáhlá území ve východní Gruzii. Tamařina dcera Rusudan (1223-1247) byla nucena uznat nadvládu Mongolů a uvolila se platit tribut. i když si Gruzie ponechal určitý stupeň samosprávy, tak přesto vlivem vysokého tributu, zpustošení země nájezdy a vazalstvím k mongolskému chanátu bylo období vysoké prosperity přerušeno a následoval citelný hospodářský úpadek. (Neubauerová, 1981, str. 110)
4.1.7. OBDOBÍ MONGOLSKÉ A OSMANSKÉ NADVLÁDY
13. století se neslo v duchu mongolské nadvlády. V roce 1259 se však někteří s touto nadvládou nehodlali smířit a podnítili povstání, které však bylo krvavě potlačeno. Roku 1266 se povedlo provincii Samcche pod vládou Sargise I. osamostatnit a svojí autonomii si tato provincie držela až do roku 1578, kdy byla obsazena Osmany. i tento stát musel platit tribut a byl nucen odrážet mongolské nájezdy, ale život v této provincii byl přijatelnější než ve zbytku Gruzie. Autonomie Samcche měla také kulturní vliv, neboť zde bylo možno svobodně praktikovat gruzínské tradice a pěstovat kulturu.
Samotná Gruzie byla rozdělena na dvě království – Východní a Západní Gruzii a celou řadu dalších knížectví, které všechna měla povinnost platit Mongolům tribut.
