Funkce somatických frazémů v neverbální komunikaci

(1)

Funkce somatických frazémů v neverbální komunikaci

Bakalářská práce

Studijní program: B7310 – Filologie

Studijní obor: 7310R033 – Český jazyk a literatura Autor práce: Lucie Hrabalová

Vedoucí práce: PhDr. Jasňa Pacovská, CSc.

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Ráda bych touto cestou srdečně poděkovala doc. PhDr. Jasně Pacovské, CSc., za cenné rady, věcné připomínky a také za trpělivý přístup v průběhu zpracování této bakalářské práce.

(6)

Anotace

Bakalářská práce pojednává o funkci somatických frazémů v neverbální komunikaci. Teoretická část představuje základní problematiku kognitivní lingvistiky a reflexi tělesnosti v jazykovém obraze světa. Dále se zaměřuje na frazeologii a klasifikaci jednotlivých typů frazémů z formálně- strukturního hlediska a poté na neverbální komunikaci a klasifikaci neverbálních prostředků.

Praktická část se zabývá analýzami konkrétních komunikačních situací, ve kterých jsou užity somatické frazémy. U těchto frazémů je následně zkoumán jejich odraz v neverbální komunikaci.

Klíčová slova: tělesnost, somatismus, frazeologie, frazém, komunikace, neverbální komunikace

Annotation

This Bachelor thesis discusses the function of somatic phrasemes in nonverbal communication.

The first part focuses on cognitive linguistics and reflection of physicality in the linguistic image of world, as well as phraseology and categorization of individual types of phrasemes from formal structural point of view and then nonverbal communication and classification of specific nonverbal elements. The second part deals with the analysis of particular communication situations with significant use of somatic phrasemes. The reflection of these phrasemes in the nonverbal communication is examined.

Key words: physicality, somatism, phraseology, phraseme, communication, nonverbal communication

(7)

Obsah

Úvod...8

I. Teoretická část...9

1. Kognitivní lingvistika...9

1.1 Jazykový obraz světa...9

1.2 Americká kognitivní lingvistika...11

1.2.1 Představová schémata...11

1.2.2 Pojmové metafory...12

1.3 Somatismy...13

2. Frazeologie a idiomatika...14

2.1 Definice frazeologie a idiomatiky...14

2.2 Frazém a idiom...15

2.3 Klasifikace frazémů...16

2.3.1 Kolokační frazémy...16

2.3.2 Propoziční frazémy...17

2.3.3 Polypropoziční frazémy...18

2.3.4 Lexikální frazémy...18

2.4 Somatická frazeologie...18

3. Neverbální komunikace...19

3.1 Definice komunikace...19

3.2 Komunikační proces...20

3.3 Klasifikace neverbálních prostředků...20

3.3.1 Gestika...21

3.3.2 Mimika...21

3.3.3 Oční kontakt...22

3.3.4 Kinezika...22

3.3.5 Posturika...23

3.3.6 Proxemika...23

3.3.7 Haptika...24

(8)

3.3.8 Vzhled a úprava zevnějšku...24

3.3.9 Paralingvální prostředky...25

II. Praktická část...26

4. Analýzy...26

4.1 Nechat si něco projít hlavou...27

4.2 Nasadit někomu brouka do hlavy...29

4.3 Stouplo mu to do hlavy...30

4.4 Být hlava děravá...32

4.5 Dát od něčeho ruce pryč...33

4.6 Ruce mu mohli utrhat...35

4.7 Podej mu prst, chytne se celé ruky...36

4.8 Držet někomu palce...38

4.9 Mít husí kůže...39

4.10 Neumět otevřít pusu...41

4.11 Mít něco z krku...42

4.12 Obrátit něco vzhůru nohama...44

4.13 Mít něco na srdci...45

4.14 Lézt někomu na mozek...47

4.15 Mít nervy v kýblu...48

5. Závěrečné shrnutí...50

Závěr...52

Seznam použitých zdrojů...54

Použitá literatura...54

Použité elektronické zdroje...56

(9)

Úvod

Komunikace představuje jednu z nejzákladnějších lidských potřeb. Jejím prostřednictvím dochází k začleňování člověka do společnosti a také k samotné sociální interakci. Každý jedinec vyhledává, vědomě či nevědomě, kontakt s lidmi, se kterými následně komunikuje pomocí slov (verbálně) i pomocí svého těla (neverbálně). Sebemenší gesto může poskytnout informace o tom, jak se člověk momentálně cítí, jak vnímá komunikačního partnera či jak na něj působí celková komunikační situace. Člověk svým tělem nejenže vysílá světu různé signály, ale i samotný svět poznává. Lidské tělo slouží jako nástroj, díky kterému se veškeré zkušenosti se světem, které člověk v průběhu svého života získává, uchovávají v paměti. Pomocí těchto fyzických prožitků lidé postupem času zjišťují co je pro ně příjemné a působí jim potěšení, a naopak co je pro ně nepříjemné a působí jim bolest. Tyto tělesné zkušenosti se nadále mohou odrážet také v samotném jazyce, například ve frazeologii. Frazeologie jakožto lingvistická disciplína se zabývá studiem a popisem obrazných ustálených slovních spojení neboli frazémů. Ustálená sousloví, která obsahují komponenty vztahující se k samotnému lidskému tělu a jeho jednotlivým částem, se nazývají somatické frazémy, které jsou hlavním tématem práce.

Bakalářská práce je složena ze dvou částí, teoretické a praktické. Teoretická část se nejprve zabývá základní charakteristikou kognitivní lingvistiky. Za klíčové považujeme především pojetí amerických lingvistů, podle kterých hrají v rámci lidské komunikace důležitou roli především pojmové metafory a představová schémata. Dále se zaměříme na pojem jazykový obraz světa a také na pojem somatismus. Následuje kapitola o frazeologii a idiomatice, ve které jsou definovány a klasifikovány jednotlivé typy frazémů. Součástí je také podkapitola o somatické frazeologii. Poslední oddíl teoretické části pojednává o neverbální komunikaci, jehož podstatu představuj popis konkrétních neverbálních prostředků.

Praktická část je věnována popisu samotného výzkumu a jeho výsledkům. Primárním cílem této bakalářské práce je zaznamenání konkrétních komunikačních situací, ve kterých jsou užity somatické frazémy, a následná analýza komunikačních situací z hlediska vztahu těchto frazémů a neverbální komunikace. V závěru práce jsou porovnány teoretické poznatky s výsledky vlastního zkoumání.

(10)

I. Teoretická část

1. Kognitivní lingvistika

Kognitivní věda je „souborem věd, které se empirickými postupy snaží podat odpovědi na epistemologické otázky, které jsou soustředěny k podstatě poznání. Zaměřuje se na zdroje poznání, jejich vývoj, komponenty a strukturaci“.¹ Předmětem výzkumu kognitivní vědy je mysl, její struktura a operace (např. paměť, vnímání, myšlení či jazyk). Vychází z názoru, že není možné nahlížet na komplikovanou lidskou mysl pouze z hlediska jedné disciplíny. Zahrnuje v sobě sedm věd, a to filozofii, psychologii, biologii, informatiku, kybernetiku, neurotické vědy a lingvistiku, přičemž poslední disciplína představuje základ našeho přístupu.²

Kognitivní lingvistika je směr založený na jednotě myšlení a řeči, vycházející z tělesného ukotvení řeči a zdůrazňující metaforičnost našeho myšlení, v níž jsou zakonzervovány lidské projevy ve své psychosomatické jednotě.³ Pro tuto práci je lingvistika a její propojení s psychologií, filozofií a s neurovědami klíčová, neboť tyto obory vyjadřují souvislosti řečových, tělesných a emocionálních projevů člověka.

Podle Blanky Činátlové je vývoj lidstva v podstatě příběhem těla. „Je-li svět to, co vidíme, a vidím-li (vnímám-li) svět skrze své tělo, pak sama má tělesnost představuje nejzákladnější lidskou zkušenost se sebou samým i se světem.“⁴ Naše tělo je jedinečné, neboť má povahu kinestetickou (dokážeme své tělo ovládat, vykonávat pohyb), afektivní (dokážeme cítit bolest i slast) a senzuální (dokážeme vnímat pomocí našich smyslů).

1.1 Jazykový obraz světa

Pojem jazykový obraz světa se začal ve slovanské lingvistice formovat zhruba od osmdesátých let dvacátého století, a to zejména v Polsku a v Rusku.⁵ Každý lingvista, který

1 PACOVSKÁ, Jasňa: Tělo a řeč v dialogu a (psycho) somatická frazeologie. In: I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 161–162

2 Tamtéž, s. 162 3 Tamtéž, s. 161–162 4 Tamtéž, s. 164

5 VAŇKOVÁ, Irena. Jazykový obraz světa. In: CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online].

Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z:

https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOV%C3%9D%20OBRAZ%20SV%C4%9ATA

(11)

se zabýval touto problematikou, kladl důraz na něco jiného, existuje tak celá řada možností, jak tento pojem definovat. Například polský lingvista Ryszard Tokarsi vnímá jazykový obraz světa jako „soubor pravidel uložený v gramatických kategoriích (flektivních, slovotvorných, skladebných) a sémantických strukturách lexika, ukazující pro daný jazyk typické způsoby vidění jednotlivých součástí světa, hierarchii, která v nich vládne, i hodnoty, které dané jazykové společenství akceptuje“.⁶

Podle autorského kolektivu vedeného Irenou Vaňkovou „zkoumáme-li kontury jazykového obrazu světa, zkoumáme vlastně, „jak jsme“ ve světě, v jakých dimenzích světu rozumíme, jak a odkud k němu přistupujeme“.⁷ Tělesné ukotvení člověka v jazyce je velmi výrazné. Tělo tvoří základ personálních struktur (já – ty – on), bez kterých by neexistoval jazyk ani komunikace. Jeho prostřednictvím se člověk stává součástí světa a také součástí společenství.⁸

Polská lingvistika Anna Wierzbicka je toho názoru, že tělesností by se měla zabývat právě lingvistika, protože v jazykovém obrazu světa jsou ukotveny kategorizační a konceptualizační mechanismy člověka i kulturního společenství.⁹ Za klíčový mechanismus je považován tzv. antropocentrismus, který představuje jeden ze základních principů teorie jazykového obrazu světa, jenž vychází z názoru, že člověk tvoří středisko i měřítko pro všechno,¹⁰ v tomto případě i pro jazyk. To, že tělo hraje ve významových strukturách jazyka důležitou roli, se projevuje v běžných každodenních situacích. Části těla mohou vyjadřovat měrné jednotky (např. loket, stopa, krok či špetka), směr (jít rovnou za nosem), blízkost (mít po ruce) či různá slovesa, která se odvíjejí od lidské polohy (např.

čas běží, šaty sednou). O antropocentrismu svědčí rovněž představová schémata, která se vztahují k tělesnosti a ukotvenosti v prostoru (viz níže).¹¹

6 VAŇKOVÁ, Irena a kol. Co na srdci, to na jazyku: kapitoly z kognitivní lingvistiky. Praha: Karolinum, 2005, s. 46

7 Tamtéž, s. 47

8 VAŇKOVÁ, Irena: Tělesnost a studium somatismů v perspektivě antropologické lingvistiky. In:

I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 65

9 Tamtéž, s. 65

10 KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 3. upravené vydání. Praha: SPN, 1986, s. 27

I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 66

(12)

Jazykový obraz světa je:

• heterogenní – obsahuje řadu vrstev a rovin, není jednotný,

• dynamický – v průběhu času se neustále mění, vyvíjí, jeho jádro však zůstává neměnné,

• výběrový – na některé aspekty skutečnosti se soustředí více a na některé méně,

• axiologický – zahrnuje lidská hodnocení vůči světu, ať už pozitivního či negativního charakteru,

• kontextuální a integrální – za centrální je považován praktický a pragmatický přístup k životu, člověk na svět nahlíží na základě svých zkušeností, teoretický pohled je až druhotný,

• transcendentní – dokáže přesahovat své hranice, důkazem je například metajazyk, který jazyk reflektuje.¹²

1.2 Americká kognitivní lingvistika

1.2.1 Představová schémata

Významní američtí lingvisté Mark Johnson a George Lakoff, kteří se zabývali kognitivní lingvistikou, ve svých publikacích poukazují na to, jak významně se lidská tělesnost promítá do kognitivních procesů.¹³ Podle jejich názoru hrají v kognitivně orientované lingvistice zásadní roli konceptuální neboli představová schémata. Definují je jako pojmové struktury, které vznikají na základě našich zkušeností a tělesných prožitků.

Nejedná se o detailní obrazy a představy, ale o abstraktní, opakující se struktury a akce, které vycházejí z interakce člověka se světem.¹⁴ Jejich fungování lze interpretovat pomocí jazyka – například pomocí frazeologie. Mezi základní představová schémata podle Marka Johnsona patří například nádoba, spojení, cesta, opozice, část – celek či centrum – periferie.¹⁵

12 VAŇKOVÁ, Irena. Co na srdci, to na jazyku: kapitoly z kognitivní lingvistiky. Praha: Karolinum, 2005, s. 52–56

13 LAKOFF George a Mark JOHNSON. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2014, s. 15

14 HAVLÍČKOVÁ KYSOVÁ, Šárka. Metafory, kterými hrajeme: perspektivy a meze české kognitivní teatrologie. In: Theatralia [online]. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2015, s. 71 [cit.

2018-04-27] Dostupné z:

https://is.muni.cz/el/1421/jaro2017/DVQ043/um/SHK_Metafory_kterymi_hrajeme.pdf

15 VAŇKOVÁ, Irena. Nádoba plná řeči: (člověk, řeč a přirozený svět). Praha: Karolinum, 2007, s. 66

(13)

Jedno z nejzákladnějších schémat – nádoba, vychází z myšlenky, že člověk sám sebe vnímá jako určitou nádobu či schránku, která je oddělena od vnějšího prostředí. Jedná se o ohraničení našeho těla. Toto schéma se realizuje v jazyce prostřednictvím různých vyjádření jako například mít v hlavě prázdno, nosit někoho v srdci. Schéma spojení, které existuje v mnoha dalších variantách – vázání, poutání, trhání, apod., se vyskytuje především ve vyjádřeních, která souvisí se sociální kontaktem (např. zpřetrhat pouta, nemůže se od toho odtrhnout).¹⁶ Schéma cesty se objevuje především tam, kde se zdůrazňuje linearita a čas (např. odbočovat od tématu, šlápnout vedle).¹⁷ Ve schématu opozice vnímáme členění prostoru v souvislosti s prožíváním těla (to, co je nahoře chápeme pozitivně a to, co je dole negativně). Metaforou pro schéma část – celek může být rodina, která představuje komplex a jednotliví členové jeho součásti. Schéma centrum – periferie zase naznačuje, že některé jevy vnímáme jako podstatné, centrální (z hlediska lidského těla to může být například hlava) a jiné naopak jako okrajové, periferní (například vlasy, nehty).¹⁸

1.2.2 Pojmové metafory

Pro americké lingvisty jsou zásadní také tzv. pojmové metafory, kterými se zabývají ve své společné knize Metafory, kterými žijeme. Metafory jsou spojeny s každodenním prožíváním člověka a často bývají motivovány samotnou tělesností (např. nemá to hlavu ani patu). Mark Johnson s Georgem Lakoffem je rozlišují na tři základní typy.¹⁹

Prvním typem je metafora strukturní, jejíž podstatou je proces mapování. V tomto procesu dochází k přenosu struktury z oblasti zdrojové, která je tělesná, jednoduše představitelná, do oblasti cílové, která má abstraktní podobu (např. emoce). Na základě toho mohou myšlenky či díla získat například povahu pokrmu – mohou být nechutné, nestravitelné, lahůdkou apod.

Druhým typem jsou metafory ontologické, které jsou založeny na zkušenostech s konkréty neboli fyzickými objekty, jež si člověk může ohmatat.

16 VAŇKOVÁ, Irena. Nádoba plná řeči: (člověk, řeč a přirozený svět). Praha: Karolinum, 2007, s. 66–67 17 PACOVSKÁ, Jasňa: Tělo a řeč v dialogu a (psycho) somatická frazeologie. In: I. Vaňková (eds.): Tělo,

smysly, emoce v jazyce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 165

18 LAKOFF, George a Dominik LUKEŠ. Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli. Praha: Triáda, 2006, s. 267–268

19 LAKOFF George a Mark JOHNSON. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2014, s. 15–46

(14)

Naše znalosti hmotných věcí použijeme pro abstrakta, se kterými v rámci psychiky či vědomí zacházíme tak, jako by šlo o konkréta (např. rozbití vztahu, ztratit lásku).

Z hlediska tělesnosti jsou důležité především metafory orientační, které vycházejí z orientace lidského těla v prostoru („nahoře – dole“, „vpředu – vzadu“). Směr nahoru je vnímán pozitivně a naopak směr dolu je vnímán negativně, ať už z hlediska lidského zdraví, nálady či určitého postavení. Příkladem mohou být vyjádření jako jde to s ním z kopce, je na vrcholu kariéry, zvedla se mu nálada apod. Američtí lingvisté mluví o těchto metaforách jako o mentálních vzorcích, které vypovídají o našich psychických procesech a stavech.²⁰

Výše uvedená metaforická vyjádření pouze potvrzují, že lidská existence v prostoru má vždy tělesnou povahu. Každá zkušenost vychází z našeho těla, ve kterém se projevují veškeré pocity, nálady a celkové emoční rozpoložení. Toto psychosomatické naladění je v jazyce vykresleno prostřednictvím somatické frazeologie.²¹

1.3 Somatismy

Somatismy neboli názvy částí lidského těla jsou jednou z nejstarších a nejbohatších vrstev slovní zásoby. Hrají důležitou roli v jazykovém obrazu světa a vyvolávají řada konotací. Z hlediska rozdílných jazyků mohou být tyto konotace korelačních somatismů podobné, ale zejména u kulturně odlišných společností se mohou výrazně lišit. Veškerá slovní zásoba, která se týká částí lidského těla, se uplatňuje v souvislosti s konceptualizací lidských vlastností, činností, vzájemných vztahů apod. Jejich významy se velmi často přenášejí na základě metafor a metonymií, příkladem mohou být slovesa, která se primárně vztahují k tělesnosti (viset na někom, topit se v něčem). Tyto somatismy se využívají také pro označování různých konkrét i abstrakt (např. hrdlo lahve, soukromé očko).²²

Termín somatismus se užívá především ve slovanské lingvistice, angloamerická lingvistika ho nezná. Konkrétně u nás se s ním setkáváme především díky publikaci Názvy částí lidského těla v české frazeologii a idiomatice od Evy Mrhačové (viz níže). Mezi nejtypičtější a nejvíce frekventované somatismy patří například slova jako ruku, hlava či

20 LAKOFF George a Mark JOHNSON. Metafory, kterými žijeme. Brno: Host, 2014, s. 15–46

21 PACOVSKÁ, Jasňa: Tělo a řeč v dialogu a (psycho) somatická frazeologie. In: I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 165

22 Tamtéž, s. 67

(15)

srdce a výrazy, které pojmenovávají část částí těla (např. loket, malíček, kotník). Za méně typické jsou považovány takové somatismy, které jsou spojeny s tělními tekutinami (např.

krev), stavebním materiálem těla (např. maso) a také somatismy, které jsou příznakové (např. pačesy, pazoury).²³

Lidské tělo podléhá klasifikačním procesům, které vycházejí z potřeb různých vědních oborů, z typů a úrovní rozmluvy, z oblastí komunikace apod. V naší práci jde primárně o běžný obraz světa, nikoli o obraz, který je například uložen v maximálně přesné anatomické terminologii.²⁴

2. Frazeologie a idiomatika

„Frazeologie a idiomatika je dnes samostatná jazykovědná disciplína zabývající se studiem, případně i popisem svérázných jazykových jednotek různého typu a více úrovní, které dlouho vzdorovaly souvislému popisu. V běžném povědomí vystupují tyto jednotky, tj.

frazém a idiom, nejčastěji jako sémanticky nerozložitelné.“²⁵

2.1 Definice frazeologie a idiomatiky

Frazeologie se jako samostatná věda začala formovat po skončení druhé světové války, do té doby byla považována za součást syntaxe, stylistiky nebo lexikologie. Vladimír Šmilauer a Josef Václav Bečka ji popsali jako „nauku o úslovích, větních obratech, vyznačující jistý jazyk“²⁶ a podobným způsobem ji definoval i slovenský lingvista Jozef Mistrík, podle kterého je frazeologie „souhrn všech frazémů, frazeologických jednotek v jazyce“.²⁷ Dnes je chápána jako jazykovědná disciplína, která spadá do oblasti lexikologie a úzce souvisí jak s lingvistickými disciplínami, jako je například syntax či morfologie, tak s disciplínami nelingvistickými, jako je například filozofie.²⁸ Encyklopedický slovník češtiny ji definuje jako „soubor ustálených slovních spojení,

I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 67–68

24 Tamtéž, s. 68

25 ČERMÁK, František a Josef FILIPEC. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985, s.166

26 KREJČÍ, Pavel. Srbská frazeologie v českém a bulharském překladu: kontrastivní analýza. Brno:

Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015, s. 23

27 MISTRÍK, Jozef. Encyklopédia jazykovědy. Bratislava: Obzor, 1993, s. 148

Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015, s.23–24

(16)

obratů, rčení nebo vůbec vyjadřovacích prostředků vyznačujících jistý jazyk nebo jazykový styl, pro někoho charakteristický.“²⁹

Pojem jako idiomatika či idiomatický se v českých slovnících vyskytoval výhradně s pojmy frazeologie či frazeologický. Jednalo se v podstatě o dva totožné výrazy. Na začátku osmdesátých let přišel František Čermák s názorem, že by pojem frazeologie, kvůli jeho nejednoznačnosti, měl nahradit termín idiomatika. Ten by v budoucnu jako jediný přijatelný měl označovat jazykovou disciplínu, která zkoumá ustálené slovní spojení specifického charakteru. V současné době, kdy tyto pojmy vedle sebe stále paralelně existují, je idiomatika charakterizována jako „soubor ustálených slovních spojení sledovaných přednostně ze strany sémantických vlastností jednotek“.³⁰

2.2 Frazém a idiom

Frazém a idiom označují základní jednotky frazeologie a idiomatiky. Jednotliví lingvisté se ale ve svých názorech, jak striktně rozlišit tyto dva pojmy, výrazně liší.

Ucelená definice, která by přesně formulovala pojem frazém a idiom, tak neexistuje. Ve starších pracích, které se frazeologií a idiomatikou zabývaly, byly jednotky obecně nazývány jako „ustálená slovní spojení“, přičemž se později rozlišovaly jako ustálená spojení širšího smyslu (vyznačující se ustáleností) nebo užšího smyslu (vyznačující se určitou mírou idiomatizace). Josef Václav Bečka a Vladimír Šmilauer využívají pojem

„sousloví“, který definují jako „těsné spojení slov v nedělitelnou významovou jednotku“.³¹ Jaroslav Zaorálek uplatňuje především pojem „frazeologismus“, který podle něj z hlediska terminologie zahrnuje rčení, pořekadla i úsloví, mezi nimiž nespatřuje žádný podstatný rozdíl.³² Podle Františka Čermák „idiom a frazém je jedinečné spojení minimálně dvou prvků, z nichž některý (popř. žádný) nefunguje stejným způsobem v jiném spojení (resp.

více spojeních), popř. se vyskytuje pouze ve výrazu jediném (resp. několika málo)“.³³

29 KARLÍK, Petr, Marek NEKUDA a Jana PLESKALOVÁ. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002, s. 141

Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015, s. 24–25 31 Tamtéž, s. 26

32 Tamtéž, s. 26–27

33 ČERMÁK, František a Josef FILIPEC. Česká lexikologie. Praha: Academia, 1985, s.166

(17)

Frazémy se zaměřují především na formální aspekty slovního spojení, idiomy na aspekty sémantické. Termín frazém však považujeme za nadřazený termínu idiom, tudíž i v této práci budeme užívat výhradně pojem frazém.

2.3 Klasifikace frazémů

Možností, jak rozlišovat jednotlivé frazémy, existuje celá řada. Některé jsou ale kvůli nadměrné obecnosti (hledisko sémiotické, znakové) či nedostatečnému množství důvěryhodných informací a zdrojů (hledisko diachronní a etymologické) nevyhovující.

V této práci budeme frazémy rozlišovat podle Františka Čermáka, jenž je vymezuje z hlediska formálně-strukturního, které je založeno na přehledu vstupních komponentů.³⁴ 2.3.1 Kolokační frazémy

Řadí se sem frazémy (kolokace), jejichž komponenty jsou slovní formy, a které samy o sobě ještě netvoří promluvu, větu. Dále se rozdělují do třech kategorií na základě autosémantiky a synsémantiky.³⁵

První kategorie autosémantická zahrnuje komponenty, které jsou složeny z podstatných jmen (S), přídavných jmen (A), sloves (V) a příslovcí (ADV) neboli z plnovýznamových slov. Ty tvoří šestnáct dvoumístných variací, které představují základní strukturu této podskupiny frazémů. Mezi nejvíce obsazované struktury patří kombinace V-S (např. tlouct špačky), A-S (např. zlatý důl) a S-S (např. roh hojnosti). Ve druhé synsémantické kategorii se nacházejí zbývající slovní druhy, přičemž číslovky a citoslovce se jako komponenty frazémů vyskytují nejméně, částice naopak nejvíce (např. bodejť by ne!). Třetí kategorie v sobě zahrnuje obě kategorie předcházející. Seskupení, která zde vznikají, jsou poměrně okrajová, výjimkou jsou pouze kombinace předložky a podstatného jména (např. od oka).³⁶ Do skupiny kolokačních frazémů patří také přirovnání, což je „idiom, který explicitně označuje vztah podobnosti mezi referentem, kontextově doplňovaným, a model, který je součástí tohoto idiomu“.³⁷ Přirovnání se nejčastěji skládá ze slovesa či přídavného jména a podstatného jména (např. silný jako lev).

34 ČERMÁK, František. Frazeologie a idiomatika česká a obecná: Czech and general phraseology. Praha:

Karolinum, 2007, s. 44 35 Tamtéž, s. 44

36 Tamtéž, s. 44–48 37 Tamtéž, s. 48

(18)

2.3.2 Propoziční frazémy

Propoziční frazémy jsou z formálního hlediska již hotovou promluvou. Vznikají kombinací komponentů lexikálních nebo kolokačních a mají, stejně tak jako frazémy polypropoziční monosubjektové, pouze jednoho mluvčího. Z hlediska sémantiky jsou tyto frazémy poměrně specifické.³⁸

U propozičních frazémů má důležitou úlohu především funkce pragmatická, která frazémy následně rozděluje do pěti základních tříd.

• Faktuální třída – mluvčí sděluje příjemci různé druhy informací, jako jsou pravdivá fakta, odhady či předpovědi (např. Věřte si tomu nebo ne.).

• Direktivní třída – prostřednictvím frazému chce mluvčí u příjemce vyvolat nějaký efekt. Patří sem příkazy, žádosti, připomínky, sliby, přání, rady apod. (např.

Nevěš hlavu.).

• Expresivní třída – mluvčí vyjadřuje svůj postoj vůči dané situaci. Jedná se zejména o gratulace, omluvy, prominutí, prosby, obvinění či uznání (např. Máš recht!).

• Emocionální třída – pomocí frazému mluvčí vyjadřuje své emoce a emoční reakce vůči příjemci jako je závist, zklamání, strach, zlost, radost, výsměch či obdiv (např. To je ale kus!). Řadí se sem také nadávky, které jsou většinou směřované přímo na příjemce (např. Ty kluku pitomá!), a také kletby, které mají neosobní charakter (např. Kat aby to spral!).

• Deklarativní třída – tato třída je spíše okrajová, mluvčí zde stanovuje novou situace či stav (např. Ať je po tvým!).³⁹

Některé propoziční frazémy jsou známé především pod tradiční jmény jako jsou přísloví, která dříve zahrnovala především zkušenosti a pravdy z běžného života (např.

Kam nechodí slunce, tam chodí lékař.), a pranostiky neboli přísloví o počasí (např. Sv.

Martin přijel na bílém koni.). Frazémem se také často označují rady, rutinní formule, zvyky, citáty či pro pověry.⁴⁰

Karolinum, 2007, s. 53–55 39 Tamtéž, s. 56–57

40 Tamtéž, s. 57–59

(19)

2.3.3 Polypropoziční frazémy

Dělí se na frazémy polypropoziční monosubjektové s jedním mluvčím a na frazémy polypropoziční intersubjektové s dvěma mluvčími.⁴¹

Frazémy polypropoziční monosubjektové jsou utvořeny z komponentů propozičních, větných a mají pouze jednoho mluvčího (např. Jak si kdo ustele, tak si lehne.).

Polypropoziční intersubjektové frazémy jsou složeny alespoň ze dvou propozic a vztahují se alespoň ke dvěma mluvčím. Mezi nejznámější typy patří vzájemné pozdravy (např. Na shledanou! – Na shledanou!), zdvořilostní fráze (např. Děkuji – Rádo se stalo.), kontaktové formulace (např. Jak se vede? – Děkuji, dobře.), žertovné repliky (např. Proč?

– Pro slepičí kvoč.) a intersubjektové anekdoty.⁴² 2.3.4 Lexikální frazémy

Tyto frazémy patří do roviny slovotvorné a mají formu jednoslovného lexému. Jsou jednou z nejzanedbávanějších složek frazeologie, tudíž důkladný popis těchto frazémů chybí. Příkladem můžou být slova typu budižkničemu, neplecha, každopádně.⁴³

2.4 Somatická frazeologie

Somatickou frazeologii je možno chápat jako materiál, který poskytuje informace o tom, jak spolu souvisí řečová aktivita a tělesné vnímání. Motivačním zdrojem frazeologie obecně jsou především dva tématické celky, a to právě názvy částí lidského těla a názvy zvířat, viz publikace Názvy částí lidského těla v české frazeologii a idiomatice a publikace Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice od Evy Mrhačové.

Pomocí frazeologie je tedy možné interpretovat jazykový obraz světa, neboť odráží aktuální mluvený jazyk a také tělesnou zkušenost se světem. Samotný pohyb těla je velice často doprovázen verbálním projevem – somatickou frazeologií. Během vnitřního dialogu jsou tyto frazémy doprovázeny tělesnou akcí, příkladem může být účastnice závodu, která si pro dodání odvahy opakuje: Musím se vzchopit! Přičemž se rychle narovnává a zvedá paže vzhůru.

Karolinum, 2007, s. 52 42 Tamtéž, s. 53–60 43 Tamtéž, s. 60

(20)

Situací, ve kterých jsou frazémy kombinovány s pohyby těla, si může člověk povšimnout v podstatě v každé komunikace.⁴⁴

Člověk svým tělem a jeho různými částmi komunikuje nejen s komunikačním partnerem, ale také sám se sebou. Pomocí těla vedeme tzv. vnitřní dialog a nacházíme v sobě druhého, vnitřního partnera. Jeho prostřednictvím nám naše smysly poskytují informace o tom, jak komunikujeme, což se dále promítá i do neverbální komunikace.⁴⁵

V praktické části budeme vycházet především z publikace Názvy částí lidského těla v české frazeologii a idiomatice od Evy Mrhačové. Tato publikace zahrnuje běžná apelativa typu hlava, ruka, oko, některá odvozená deminutiva jako například hlavička, očko, zoubek apod., a také bázová slova frazeologických jednotek, která se stávají synonymy některých běžných pojmenování ze světa zvířat (např. drápy, sosák) a ze světa věcí (např. budka, ciferník).⁴⁶

3. Neverbální komunikace

3.1 Definice komunikace

Ještě před tím, než se přímo zaměříme na téma neverbální komunikace, považujeme za důležité obecně charakterizovat pojem komunikace a také upozornit na základní složky, bez kterých by realizace tohoto procesu nebyla možná.

Slovo komunikace pochází z latinského slova communicare a znamená něco spojovat, společně něco sdílet. Autoři kalifornské školy v Palo Altu, Paul Watzlawick, Janet Beavinová, Donald D. Jackson ji charakterizovali jako „prostředek pozorovatelných projevů mezilidských vztahů“.⁴⁷ Navíc dle jejich názoru musí každá komunikace obsahovat stránku syntaktickou, sémantickou a pragmatickou. V rámci syntaxe si všímají především složek komunikačního procesu, jako je například komunikační kanál či kódování.

Z hlediska sémantického řeší, zda význam daného slova chápe mluvčí i adresát stejným způsobem. Skrze pragmatiku zkoumají vztah mezi komunikujícími v konkrétní situaci,

44 PACOVSKÁ, Jasňa: Tělo a řeč v dialogu a (psycho) somatická frazeologie. In: I. Vaňková (eds.): Tělo, smysly, emoce v jazyce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012, s. 167

45 Tamtéž s. 161

46 MRHAČOVÁ, Eva. Názvy částí lidského těla v české frazeologii a idiomatice: Tematický frazeologický slovník II. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2000, s. 6

47 VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000, s. 17–18

(21)

záměr mluvčího, strategii apod.⁴⁸ Podle Michaela Kunczika je komunikace „jednáním, jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů“.⁴⁹ Stručnou definici podává Stewart Tubbs, podle kterého je komunikace „proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi“.⁵⁰ Jaromír Janoušek definuje komunikaci jako „sdělování významů v sociálním chování a v sociálních vztazích lidí“.⁵¹

3.2 Komunikační proces

Pro realizaci samotného komunikačního aktu je nezbytná přítomnost několika složek.

Lingvista Roman Jakobson uvádí šest základních činitelů komunikace, jimiž jsou mluvčí, adresát, sdělení, kód, kontext a kontakt.⁵²

Mluvčí neboli produktor je člověk, který sděluje určitou informaci. Předpokládá, že adresát má podobné komunikační dovednosti či podobný souhrn vědomostí, tzv. kódovací systém, a dané zprávě porozumí. Adresát neboli recipient je člověk, který sdělení přijímá.

Sdělení představuje souhrn informací, který je určen k přenosu. Vyslaná informace má verbální i neverbální podobu, přičemž se ale může stát, že adresát pochopí sdělení jinak, než bylo původně mluvčím zamýšleno. Je tedy důležité, aby účastníci komunikace měli podobný kódovací systém. Kódem rozumíme řadu symbolů, která má svá pravidla a prostřednictvím které získává sdělení podobu vyhovují pro přenos. Kód by měl být stejný, nebo alespoň velmi podobný, pro mluvčího i adresáta. Kontext označuje situaci, ve které komunikační akt probíhá. Obsahuje složku vnitřní, která zahrnuje temperament, názory či zájmy a složku vnější, kam patří čas, prostor či kulturní tradice. Kontaktem se označuje fyzický kanál, který sdělení přenáší.⁵³

3.3 Klasifikace neverbálních prostředků

Neverbální neboli nonverbální komunikace označuje soubor mimoslovních vyjádření, prostřednictvím kterých sdělujeme různé informace svému okolí. Některé tyto projevy

48 VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000, s. 18 49 Tamtéž, s. 21

50 Tamtéž s. 19–21

51 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003, s. 19

52 JAKOBSON, Roman a Miroslav ČERVENKA. Poetická funkce. Autor úvodu Felix VODIČKA.

Jinočany: H&H, 1995, s. 77

53 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003, s. 27–28

(22)

používáme zcela vědomě a záměrně (např. zvednutý palec na znamení toho, že je něco v pořádku), jiné naopak zcela nevědomě (např. změna tónu hlasu).

Neverbální prostředky se dělí na neverbálně nevokální prostředky a na neverbálně vokální. Mezi neverbálně nevokální patří gestika, mimika, oční kontakt, kinezika, posturika, proxemika a haptika. Neverbálně nevokální neboli paralingvální prostředky stojí na pomezí mezi komunikací verbální a neverbální a nelze je zachytit písmem. Řadí se sem zvukové charakteristiky jako je například intenzita hlasového projevu, barva hlasu, intonace, náplň pauz atd. Člověk komunikuje také prostřednictvím svého vzhledu a jeho úpravou.⁵⁴

3.3.1 Gestika

Pojmem gestikulace se označují nejčastěji výrazové pohyby rukou, hlavou či nohou, které doplňují a někdy i plně nahrazují slovní projev. Řadí se do kineziky, která představuje nauku o pohybech těla během sociální interakce. Jedná se o jednu z nejužívanějších podob neverbální komunikace a rozděluje se na gesta symbolická, gesta ilustrativní, regulátory a adaptéry.

• Symbolická gesta – mohou se přímo přeložit do slov či určitých frází (např.

spojený palec a ukazovák do tvar písmeno O značí „všechno v pořádku“ neboli

„O.K.“).

• Ilustrativní gesta – dokreslují mluvený projev (např. ruce daleko od sebe jako označení něčeho velkého).

• Regulátory – koordinují řeč a podílejí se na střídání mluvčích (např. gesta, která naznačují „pokračuj“ nebo „teď chci říct něco já“).

• Adaptéry – označují nevědomé projevy, pomocí kterých uspokojujeme nějakou potřebu (např. odhrnutí vlasů z očí).⁵⁵

3.3.2 Mimika

Pojmem mimika se označují pohyby obličejových svalů, které dokáží z neverbálního hlediska nejvýrazněji vyjádřit emoce. Podle psychologa Paula Ekmana dokáže člověk pomocí svého obličeje vyjádřit sedm primárních dvojic emocí: štěstí – neštěstí,

54 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si vzájemně lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace.

Praha: Svoboda, 1988, s. 87

55 DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001, s. 126–127

(23)

neočekávané překvapení – splněné překvapení, strach a bázeň – pocit jistoty, radost – smutek, klid – rozčílení, spokojenost – nespokojenost, zájem – nezájem. Ostatní emoce jsou hůře rozpoznatelné, proto je důležitý celý kontext, ve kterém komunikace probíhá.⁵⁶

V dnešní době, kdy je zcela běžné komunikovat pomocí internetu a různých sociálních sítí, je možné vystihnout své emoce také skrze grafické symboly neboli emotikony, česky smajlíky. Existuje celá škála těchto symbolů a každý z nich má svůj význam.

3.3.3 Oční kontakt

Oční kontakt tvoří jednu z nejdůležitějších složek neverbální komunikace. Oči nám slouží jako přijímače, kdy s jejich pomocí zjišťujeme různé informace o světě, a také jako vysílače, kdy dáváme druhým najevo, že je posloucháme, soucítíme s nimi apod.⁵⁷ Obecně platí názor, že člověk, který se během komunikace nedívá partnerovi do očí, se ho snaží oklamat. Časté jsou ale situace, kdy se člověk necítí příliš dobře a tudíž se, v mnoha případech i nevědomě, očnímu kontaktu vyhýbá. Existují i situace, kdy člověk uhýbá pohledem zcela záměrně, například když chce dát druhému najevo, že už nemá zájem ho nadále poslouchat.

Některé pohledy mohou být příjemné, jiné nikoliv. Pokud nás komunikační partner neustále pozoruje, nebo pokud se na nás během komunikace ani nepodívá, budeme se cítit poněkud nepohodlně. Příjemnější jsou naopak situace, kdy se na nás kamarád dívá 50%

času co jsme spolu v interakci.⁵⁸ 3.3.4 Kinezika

Kinezika zahrnuje pohyby těla a jeho jednotlivých částí. Řadí se sem také gesta, která ale díky svému širokému spektru využití tvoří samostatnou kategorii. Pohybová činnost člověka může odhalit jeho zdravotní a duševní stav, například roztržité pohyby naznačují nesoustředěnost, přešlapování z místa na místo zase nejistotu.⁵⁹

56 NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi: význam komunikace, vztah učitele k žákovi, komunikace ve škole, ukázky. Praha: Grada, 2005, s. 47–48

Praha: Svoboda, 1988, str. 75 58 Tamtéž, s. 80–81

59 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003, s. 128

(24)

Kinezika podporuje verbální komunikaci tím, že:

• zdůrazňuje důležitost projevu,

• poskytuje další informace o výpovědi,

• ilustruje výpověď,

• zprostředkovává zpětnou vazbu od příjemce,

• vysílá signály k udržení pozornosti příjemce,

• kontroluje vzájemnou synchronizaci.⁶⁰ 3.3.5 Posturika

Posturika se zabývá postoji a držením těla. Jejím prostřednictvím člověk vysílá do okolí různé signály o tom, v jakém se nachází emočním rozpoložení, jaký vztah zaujímá vůči druhému apod. Fyziologie rozlišuje tři základní polohy člověka, jedná se o polohu vleže, vsedě a vstoje, přičemž u každé z nich můžou jednotlivé části těla zaujímat různou pozici.⁶¹

Člověk obvykle zaujímá jiné polohy těla v soukromí a ve společnosti. Když je sám, nesoustředí se tolik na to, zda stojí či sedí s rovnými zády, zda má nebo nemá ruce v kapsách apod. Naopak ve společnosti se na pozici svého těla a jeho jednotlivých částí zaměřuje mnohem více.⁶²

3.3.6 Proxemika

Pojem proxemika označuje vzdálenost mezi komunikačními partnery během komunikace. Člověk potřebuje mít určitý osobní prostor, aby se cítil komfortně. To může občas vyvolat problém, neboť každý člověk může ideální vzdálenost, kterou si udržuje od druhých lidí, vnímat jinak.

Vzdálenost můžeme rozdělit do čtyř základních skupin:

• Intimní vzdálenost – představuje odstup 45 cm a méně. Je charakteristická pro osoby velice blízké (např. matka a dítě, manželé, milenci).

60 ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i pro běžný život]. 2. vy. Brno: Edika, 2012, s. 84

61 NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi: význam komunikace, vztah učitele k žákovi, komunikace ve škole, ukázky. Praha: Grada, 2005, s. 53

62 ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i pro běžný život]. 2. vy. Brno: Edika, 2012, s. 68–70

(25)

• Osobní vzdálenost – je rozmezí od 45 do 120 cm. Dodržujeme ji během náhodného setkání s cizím člověkem na ulici a dovnitř vpouštíme pouze osoby, které máme rádi.

• Společenská vzdálenost – je rozmezí od 120 do 370 cm. Dodržujeme ji během obchodních a společenských komunikací.

• Veřejná vzdálenost – představuje odstup větší než 370 cm. Je charakteristická pro veřejný výstup (např. proslov učitele v posluchárně).⁶³

3.3.7 Haptika

Haptika vyjadřuje kontakt prostřednictvím dotyků, který zahrnuje vše od běžného podání ruky přes pohlazení tváře až po objetí. Pomocí nich člověk poznává své okolí, vyjadřuje svojí náklonnost vůči druhému, nebo naopak projevuje nepřátelství. Čím důvěrnější vztah člověk s danou osobou má, tím budou projevy prostřednictvím dotyků frekventovanější.⁶⁴

Dotyky se dále rozdělují do pěti základních kategorií:

• funkčně profesionální dotyky – využívají se při splnění nějakého úkolu (např.

vyšetření o lékaře),

• sociální dotyky – slouží k potvrzení, že komunikační partner uznává stejná pravidla a rituály (např. podání rukou při setkání),

• přátelské dotyky – vyjadřují kladný vztah mezi lidmi,

• milostné dotyky – vyobrazují hluboký citový vztah mezi lidmi,

• sexuální dotyky – vyjadřují fyzickou přitažlivost, sexuální vzrušení.⁶⁵ 3.3.8 Vzhled a úprava zevnějšku

Komunikace prostřednictvím úpravou zevnějšku zahrnuje to, co člověk svému okolí sděluje tím, jak se obléká, jaké nosí barvy, jaký má účes apod. Smyslem tohoto zacházení se svým vzhledem je především snaha podat o sobě co nejpozitivnější informace. Lidé si totiž velice často udělají o druhých určitý obrázek, pouze na základě toho, jak vypadají.⁶⁶

63 DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001, s. 132–133

64 ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i pro běžný život]. 2. vy. Brno: Edika, 2012, s. 128

65 Tamtéž, s. 129–130

66 DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001, s. 138

(26)

Volba oblečení může, přinejmenším zčásti, o člověku vypovědět k jaké sociální skupině se řadí, jak vnímá různé společenské konvence či jaké má charakterové vlastnosti.⁶⁷ Také úprava vlasů a doplňky, které člověk nosí, mohou vysílat různé signály.

Typickým příkladem jsou snubní či zásnubní prsteny, kterými lidé dávají najevo, že jsou zadáni. Jiným způsobem bude například nahlíženo na osoby, které mají na svém těle a obličeji piercingy či různá tetování nebo na osoby, které si své vlasy barví křiklavými barvami.⁶⁸

3.3.9 Paralingvální prostředky

Neverbálně nevokální neboli paralingvální prostředky tvoří určitý přechod mezi mimoslovním a slovním způsobem sdělování a nelze je běžnými jazykovědnými metodami zachytit.

Mezi základní paralingvální prostředky patří: hlasitost řeči, výška tónu řeči, rychlost řeči, objem řeči, barva hlasu, plynulost řeči (pomlky a frázování), intonace, kvalita řeči, slovní vata (označuje tzv. výplňková slova – např. vlastně, jakoby, prostě) a chyby v řeči (špatná výslovnost, koktání, užívání hezitačních zvuků apod.).⁶⁹

Praha: Svoboda, 1988, s. 87

68 DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001, s. 138

69 MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003, s. 119–122

(27)

II. Praktická část

V následující praktické části, která ověřuje principy části teoretické, je popsána realizaci výzkumu a jeho výsledky. Na základě metody pozorování si všímáme každodenních komunikačních situací, které následně analyzujeme. Zaměřujeme se především na to, jaké frazémy týkající se částí lidského těla lidé v běžné komunikaci používají a jakým způsobem se pak tyto frazémy odrážejí v jejich neverbálním projevu.

Tyto jednotlivé projevy se dále pokusíme na základě teoretických východisek interpretovat. Jak bylo již v úvodu práce řečeno, primární cílem je zaznamenání konkrétních komunikačních situací, ve kterých byly užity somatické frazémy, a následná analýza těchto frazémů z hlediska neverbální komunikace. Zároveň si také všímáme, jak souvisí užití frazémů s jednotlivými mluvčími z hlediska věku a jaké neverbální projevy jsou v průběhu jejich frazeologické výpovědi nejvýraznější. Zajímá nás také četnost výskytu frazémů neboli jaké somatismy z hlediska frazeologie byly během tohoto pozorování vysloveny nejčastěji. Jednotlivé frazémy na základě teoretických východisek rovněž zařadíme do příslušných kategorií z funkčně-strukturního hlediska.

Na lidské tělo je v této práci nahlíženo nejen zvenku, ale také zevnitř. Kromě somatismů, které v rámci frazeologie patří mezi nejfrekventovanější (např. hlava, ruka), se zde vyskytují i frazémy, které nejsou tak početné (např. mozek, nervy). Jednotlivé analýzy jsou následně seřazeny podle četnosti výskytu somatismů.

4. Analýzy

V této bakalářské práci jsme jako výzkumnou metodu zvolili pozorování, které nám připadalo vzhledem k celkovému tématu nejadekvátnější. Ostatní metody, jako například dotazník, by nebyly pro tuto práci příliš vhodné. Tělesné projevy totiž vznikají podvědomě a dlouhým přemýšlením nad touto problematikou by došlo k ovlivnění výsledku, který by tím pádem nebyl objektivní. Jelikož metoda pozorování je poměrně obtížná, bylo důležité se v průběhu jednotlivých komunikačních situací na jednotlivé účastníky plně soustředit a vnímat je. Nejvýraznější neverbální projevy, které pozorovaní mluvčí během vyslovení somatického frazému vykonali, byly okamžitě zaznamenány do poznámkového bloku a následně přepsány a vloženy přímo do této práce.

(28)

V průběhu pozorování bylo zaznamenáno celkem 15 komunikačních situacích, v nichž se vyskytly somatické frazémy. Zaměřili jsme se konkrétně na rodinná či přátelská setkání, která se uskutečnila na různých místech – v restauračním zařízení, v knihovně, v městském parku, v čekárně u lékaře apod. Účastníci jednotlivých rozhovorů byli převážně dva lidé, kteří se mezi sebou znali – rodinní příslušníci, přátelé apod. Tyto situace jsme následně analyzovali z hlediska neverbální komunikace a pokusili se je dále interpretovat. Na jednotlivé analýzy bylo nahlíženo z hlediska mimiky, očního kontaktu, paralingválních projevů, proxemiky, posturiky, kineziky, gestiky a haptiky.

Každá analýza obsahuje nejprve vysvětlení významu konkrétního somatického frazému, zobrazení jeho dalších možných variant a také jeho zařazení do příslušné kategorie frazémů. Následuje krátké nastínění situace, během kterého je stručně popsáno, kde se celý rozhovor odehrál, kdo se ho zúčastnil a jaké bylo jeho téma. Poté dochází k rozboru jednotlivých komunikačních situací a k pokusu o jejich interpretaci z hlediska neverbálních projevů. V závěru každé analýzy je uvedeno shrnutí, které vypovídá o tom, jak daný frazém souvisí s neverbální komunikací.

4.1 Nechat si něco projít hlavou

První zaznamenaný frazém nechat si něco projít hlavou se interpretuje jako důkladné promyšlení nebo jako zvážení dané věci ze všech stran. Další možnou významovou variantou může být například frazém udělat si v hlavně jasno či srovnat si něco v hlavě.⁷⁰ Z hlediska formálně-strukturního se jedná o frazém propoziční, který je možné zařadit do třídy direktivní.

Tato komunikační situace byla zachycena během místního fotbalového utkání. Účastníci rozhovoru byli dva starší muži ve věku kolem 55 let, kteří spolu v průběhu přestávky probírali koupi automobilu. Jeden z mužů měl možnost zakoupit od svého známého nové auto za velmi dobrou cenu, ale jelikož jedno auto již vlastnil, zeptal druhého muže, zda by o koupi neměl zájem on. Nějakou chvíli spolu diskutovali, načež druhý muž pronesl větu:

„Hm, tak já si to ještě nechám projít hlavou.“

(29)

• Mimika – během pronesení této výpovědi muž lehce přimhouřil obě oči až se mu kolem nich utvořily vrásky a svraštil obočí směrem ke kořeni nosu na znamení určitého znepokojení. Koutky úst měl po celou dobu svěšené dolu.

• Oční kontakt – se svým komunikačním partnerem muž neudržoval v podstatě žádný oční kontakt. Zrak měl většinu času sklopený dolu a hleděl do země, jako by ani neměl zájem druhého muže poslouchat. Pouze během hezitačního zvuku

„hm“ lehce pozvedl oči směrem vzhůru, jako kdyby ho rozhovor unavoval.

• Paralingvální projevy – tempo mužovi řeči bylo velice rozvážné, výška hlasu zůstala neměnná, po hezitačním vyjádření „hm“ udělal dramatickou pauzu, aby dal druhému muži najevo, že o koupi skutečně přemýšlí. Zbývající část sdělení pronesl polohlasně, jako by mluvil spíše sám pro sebe.

• Proxemika – po celou dobu konverzace udržovali oba dva muži mezi sebou poměrně velkou vzdálenost, což naznačovalo, že se navzájem sice znají, ale blízkými přáteli nejsou.

• Posturika – mužův postoj zůstal během pronesení frazeologické výpovědi prakticky neměnný. Stál s rozkročenýma nohama, rovnými zády a s vypjatým hrudníkem. Pouze změnil polohu svých rukou, které měl po celou dobu zastrčené v kapsách kalhot na důkaz toho, se cítí sebejistě a komfortně.

• Kinezika a gestika – během výpovědi muž přesunul své ruce, které měl vložené v kapsách kalhot, před hrudník a rázně zkřížil paže, jako by celou situaci odmítal.

Paradoxní bylo, že začal kývat hlavou směrem nahoru a dolu, aby dokázal, že o této nabídce bude skutečně přemýšlet.

• Haptika – v průběhu této komunikační situace nebyl zaznamenán žádný kontakt prostřednictvím dotyku.

Nejvýraznějším neverbálním projevem během frazeologického sdělení bylo mužovo zkřížení paží na prsou, které jasně vyjadřovalo odmítavý postoj. Muž ale zároveň začal pokyvovat souhlasně hlavou nahoru a dolu, aby ilustroval, že si celou záležitost skutečně nechá projít hlavou. Celkový jeho neverbální projev nepůsobil příliš věrohodně ani přesvědčivě, pro druhého muže tak mohlo být toto mimoslovní sdělení poměrně matoucí a nesrozumitelné.

(30)

4.2 Nasadit někomu brouka do hlavy

Frazém nasadit brouka do hlavy se užívá v situacích, kdy člověk vnukne někomu nějakou znepokojivou myšlenku, vyruší jej z klidu a přinutí ho k přemýšlení o určitém problému. Další možnou variantou tohoto frazémů může být vyjádření nasadit cvrčky/červa/mouchy/pavouka/švába do hlavy.⁷¹ Z hlediska formálně-strukturního se jedná o frazém kolokační, který je možné zařadit do kategorie autosémantické.

Následující komunikační situace se odehrála během menšího rodinného setkání.

Účastníci konkrétního rozhovoru byli dva muži, otec ve věku kolem 75 let a jeho syn ve věku kolem 55 let, kteří spolu probírali organizaci výroční slavnosti, která se měla v blízké době uskutečnit v místním kulturním domě. Oba dva se měli na této akci podílet, tudíž mezi sebou řešili různé organizační záležitosti. Během diskuze ohledně financí se mladší z mužů na chvíli odmlčel a poté pronesl větu: „No, tak teď si mi docela nasadil brouka do hlavy.“

• Mimika – muž před samotným vyslovením frazeologické výpovědi lehce pootevřel ústa a zhluboka se nadechl. Následně během sdělení zeširoka otevřel oči, přičemž se jeho obočí pozvedlo směrem nahoru na znamení toho, že ho otcova slova zaskočila.

• Oční kontakt – během konverzace udržoval muž se svým otcem pravidelný oční kontakt, v průběhu sdělení se však začal rozhlížet kolem sebe, jako kdyby se cítil zmateně a nenacházel slov.

• Paralingvální projevy – většinu času muž hovořil poměrně rychle a sebevědomě, nyní se tempo jeho řeči výrazně zpomalilo a z tónu jeho hlasu se vytratila určitá jistota. Bylo očividné, že ho otcova poznámka překvapila a donutila ho, aby se nad celou situací ještě pořádně zamyslel. Při vyslovení udělal mezi částicí

„no“ a zbývající částí věty nepatrnou pauzu.

• Proxemika – v průběhu rozhovoru seděl muž na lavici naproti svému otci. Snažil se své tělo naklánět hodně dopředu přes stůl, aby ho starší muž dobře slyšel.

Během vyslovení frazeologického sdělení se však zády opřel o opěradlo lavice a vzdálenost se mezi nimi tak značně zvětšila.

(31)

• Posturika – muž měl lokty zvolna položené na stole a ruce zaklesnuté pomocí prstů do sebe, pouze občas uvolnil jednu ruku, aby se mohl napít, a poté je zase vrátil do stejné polohy. Nohy měl u kotníků překřížené, což obvykle označuje odmítavý či obranný postoj, v tomto případě se jednalo spíše o zachování určitého pohodlí. Během frazeologického sdělení svá záda narovnal, vypjal hrudník a opřel se o opěradlo lavice, jako kdyby chtěl v danou chvíli vzdálenost mezi ním a otcem zvětšit.

• Kinezika a gestika – muž si nejprve krátce založil paže na hrudi, jako by se chtěl před něčím skrýt. Následně jednu ruku zvedl směrem k obličeji a prsty si začal mnout bradu na znamení toho, že o celé situaci přemýšlí a že se snaží rozhodnout, jak dále postupovat. Párkrát také pokýval hlavou nahoru a dolu jako důkaz, že svůj omyl uznává.

• Haptika – v průběhu této komunikační situace nebyl zaznamenán žádný kontakt prostřednictvím dotyku.

Během frazeologického sdělení výrazným neverbálním projevem bylo mužovu zadumané mnutí brady. Působil dojmem, že brouka v hlaě skutečně má a že se ho pomocí přemýšlení snaží dostat pryč. Jeho zmatené rozhlížení kolem pouze potvrdilo, že se cítil poměrně překvapeně. Sebevědomý hlas, který měl po celou dobu, se náhle změnil a ztratil určitou jistotu. Díky všem těmto neverbálním projevům, které naznačovaly určité zaskočení a zmatení, se druhý muž mohl v danou chvíli cítit dominantní.

4.3 Stouplo mu to do hlavy

Frazém stouplo mu to do hlavy či vlezlo mu to do hlavy je možné interpretovat dvěma způsoby. Nejprve může být frazém použit v případě, kdy člověk kvůli slávě, vítězství apod.

zpyšní, anebo v případě, kdy to člověk přežene s množstvím alkoholu a opije se. V této komunikační situaci se jednalo o první možnost.⁷² Z hlediska formálně-strukturního jde o frazém propoziční, který je možné zařadit do třídy emocionální.

Tato komunikační situace se uskutečnila v čekárně u praktického lékaře. Jejími účastnicemi byly dvě ženy ve věku kolem 45 let, které mezi sebou probíraly pracovní

(32)

povýšení jedné jejich známé. Povídaly si o tom, jaký je to pro ni úspěch, jak jí to moc přejí apod., načež jedna z žen pronesla větu: „Já se jen bojím, aby jí to moc nestouplo do hlavy.“

• Mimika – v průběhu celé konverzace měla žena tvář velice uvolněnou a oči doširoka otevřené, během frazeologické výpovědi její výraz poněkud zvážněl, neboť lehce nakrčila nos, přivřela oči a koutky úst nechala výrazně klesnout dolu.

Vyzařovalo z ní tak určité znepokojení.

• Oční kontakt – obě ženy spolu udržovaly pravidelný oční kontakt, přičemž se příležitostně podívaly ven z okna či na ostatní lidi, kteří zde byli. Žena se poté rozhlédla po čekárně, naklonila se ke své kamarádce a se zrakem sklopeným k zemi pronesla své sdělení.

• Paralingvální projevy – vzhledem k místu, kde se tento rozhovor uskutečnil, mluvila žena velmi potichu. Následně hlasitost své řeči ještě více snížila, v podstatě téměř šeptala, aby ji nikdo z ostatních lidí neslyšel. Tempo její řeči bylo pomalejší a celkový tón jejího hlasu zněl poměrně starostlivě.

• Proxemika – obě ženy seděly vedle sebe na sedačce, tudíž vzdálenost mezi nimi byla minimální. Podle všeho se jednalo o dobré kamarády, tudíž ani jedné očividně tato blízkost nevadila.

• Posturika – žena většinu času seděla s jednou nohou přes druhou, pohodlně se opírala o opěradlo sedačky a paže měla volně podél těla. V průběhu pronesení frazeologické výpovědi se naklonila dopředu a záda lehce nahrbila.

• Kinezika a gestika – během sdělení si žena začala prsty pravé ruky upravovat řemínek na hodinkách na druhé ruce a nohou, kterou měla položenou přes druhou, začala mírně ve vzduchu poklepávat. Tyto neverbální projevy vzbuzovaly dojem, že se cítí poněkud nervózní.

• Haptika – v momentě, kdy se žena naklonila ke své kamarádce, aby se s ní podělila o své obavy, se nezáměrně dotkla svým ramenem toho jejího.

Žena sice hovořilo o „stoupnutí do hlavy“, nicméně se podle očekávání nepodívala vzhůru, aby svou výpověď přímo ilustrovala, ale svůj zrak i hlavu sklopila směrem dolu na zem. Její neverbální projevy signalizovaly, že je pro ni nepříjemné takto mluvit o své kamarádce bez její přítomnosti.

(33)

Druhá žena tak mohla z řeči kamarádčina těla vypozorovat, že se cítí poněkud nervózní, nejistá a že má určité obavy.

4.4 Být hlava děravá

Frazém být hlava děravá je možné použít v případě, kdy je někdo velmi zapomnětlivý a nic si nepamatuje. Jinou variantou může být například frazém mít děravou hlavu či mít hlavu jako řešeto.⁷³ Z hlediska formálně-strukturního se jedná o frazém kolokační, který je možné zařadit do kategorie autosémantické.

Komunikační situace byla zaznamenána během menší hádky staršího manželskému páru. Muž ve věku kolem 75 let a jeho žena ve věku kolem 70 let společně ukládali do lednice potraviny, které muž nakoupil ve vedlejším městě. Během vybalování se žena na svého manžela otočila a zeptala se, jestli koupil hlavně mléko, o které ho především žádala. Muž se na okamžik zarazil, poté si sedl na židli a prohlásil: „Jé, já na něj úplně zapomněl, já hlava děravá.“

• Mimika – během pronesení frazeologické výpovědi muž poměrně vyděšeně vytřeštil oči a obočí povytáhl nahoru až se mu na čele prohloubily vrásky. Ústa zlehka pootevřel, čímž pouze potvrdil to, že se v tu chvíli cítil zaskočený a překvapený.

• Oční kontakt – muž ihned po zjištění, že zapomněl nakoupit požadované potraviny, navázal se svojí ženou oční kontakt, jako by chtěl zjistil, jaký výraz v obličeji má a jak moc se zlobí.

• Paralingvální projevy – muž se před vyslovením frazeologického sdělení zhluboka nadechl a poté výpověď velmi pomalu a nahlas pronesl, přičemž mezi citoslovcem „jé“, na které umístil také největší důraz, a zbývající částí věty udělal pauzu. Tón jeho hlas byl překvapený, ale i lehce žertovný, jako kdyby se snažil celou situace odlehčit.

• Proxemika – vzdálenost mezi oběma účastníky rozhovoru byla minimální, neboť muž seděl na židli a jeho žena stála přímo nad ním.