1
2
3
4
5 Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce paní doktorce Květuši Slukové za výborné vedení, cenné rady, trpělivost a zejména za čas, který mi věnovala. Velké poděkování patří také mé rodině a partnerovi za jejich psychickou podporu a trpělivost, kterou se mnou nejen během mého studia měli.
6
Název bakalářské práce: Problematika syndromu vyhoření u sociálních pracovníků z pohledu veřejnosti
Jméno a příjmení autora: Gabriela Resselová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2015/ 2016 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá problematikou syndromu vyhoření u sociálních pracovníků z pohledu veřejnosti. Cílem práce je analyzovat, zda je profese sociálního pracovníka vnímána širokou veřejností jako náročná a zda má tato náročnost souvislost s rizikem syndromu vyhoření u sociálních pracovníků. Práci tvoří dvě stěžejní oblasti, část teoretická a empirická. Teoretická část na základě zpracování odborných zdrojů popisuje profesi sociálního pracovníka, její specifika a faktory ovlivňující vnímání sociálních pracovníků ze strany veřejnosti. Dále zahrnuje definici syndromu vyhoření, jaké jsou rizikové faktory a charakteristiku jeho vývoje a příznaků.
Empirická část je členěna do tří oblastí na základě stanovených cílů, první je věnována hlavnímu cíli této práce, tzn. náročnosti profese sociálního pracovníka. Dále zjišťuje vliv mediálního obrazu o výkonu profese sociálního pracovníka na širokou veřejnost, zda jsou lidé touto prezentací sociálních pracovníků prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků ovlivňováni a jakým způsobem je to ovlivňuje. Závěrečná dílčí část je věnována souvislosti náročnosti této profese se syndromem vyhoření. Všechny tři oblasti empirické části zahrnují jak názory veřejnosti, tak i vyjádření samotných sociálních pracovnic, které jsou za každou kapitolou následně zhodnoceny a porovnány.
Klíčová slova:
syndrom vyhoření, profese sociálního pracovníka, náročnost, veřejnost, vnímání, média
7
Title of the Bachelor´s thesis: The Issue of Burnout Syndrome among Social Workers in the Public View
Name and surname of the author: Gabriela Resselová
Academic year of submission of the Bachelor´s thesis: 2015/ 2016 Supervisor of the Bachelor´s thesis: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.
Annotation:
This thesis deals with the issue of burnout among social workers from public view.
The aim of this thesis is analyze if the social worker profession is perceived by the general public as a demanding and if is this demand associated with risk of burnout among social workers. The thesis is divided into two main areas, theoretical and empirical. The theoretical part is based on processing resources expert describes the profession of social worker and its specific factors affecting the perception of social workers from the public.
In addition it includes a definition of burnout, what are the risk factors and the characteristics of its development and symptoms.
Empirical part is divided into three areas based on defined goals, the first one is dedicated to the main objectives of this work, i.e. Performance of the profession of social worker. It also investigates the influence of the media image of the profession of social worker at the general public, whether people are with the presentation of social workers through mass media influence and how it affects you. The final sub-section is about the difficulty of this profession with burnout syndrome. All three areas empirical part include the the public opinion, and the social worker opinion as well, each chapter is then evaluated and compared.
Keywords:
Burnout syndrome, profession of social worker, the public, demanding, perception, media
8
Obsah
Seznam obrázků ... 10
Seznam tabulek ... 11
Úvod ... 12
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ... 14
1.1. Úvod do práce sociálního pracovníka ... 14
1.2. Profese sociálního pracovníka a její specifika ... 16
1.3. Osobnost sociálního pracovníka ... 17
1.4. Etika v sociální práci ... 19
1.5. Návrh profesního zákona o sociálních pracovnících ... 21
2. VNÍMÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ VEŘEJNOSTÍ . 23 2.1. Vnímání a sociální vnímání ... 23
2.2. Faktory ovlivňující vnímání sociálního pracovníka ... 24
2.2.1. Vlastní a zprostředkovaná zkušenost ... 25
2.2.2. Média ... 26
2.2.3. Stereotypy, předsudky a mýty ... 28
3. SYNDROM VYHOŘENÍ (BURNOUT) ... 31
3.1. Definice pojmu syndrom vyhoření ... 31
3.2. Příčiny syndromu vyhoření ... 33
3.2.1. Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření ... 34
3.3. Příznaky a vývoj syndromu vyhoření ... 35
3.3.1. Příznaky a projevy syndromu vyhoření ... 35
3.3.2. Vývoj syndromu vyhoření ... 37
3.4. Syndrom vyhoření v souvislosti s fenomenologií ... 38
4. EMPIRICKÁ ČÁST ... 41
9
4.1. Metodologická část ... 41
4.1.1. Cíl průzkumu ... 41
4.1.2. Charakteristika metod průzkumu... 42
4.1.3. Charakteristika zkoumaného souboru ... 43
4.1.4. Realizace průzkumu ... 43
4.2. Výsledky a jejich interpretace ... 44
4.2.1. Náročnost profese sociálního pracovníka ... 44
4.2.2. Vliv mediálního obrazu o sociálních pracovnících ... 52
4.2.3. Souvislost náročnosti profese se syndromem vyhoření ... 61
4.3. Shrnutí výsledků ... 68
4.3.1. Zhodnocení hlavního cíle ... 68
4.3.2. Zhodnocení dílčích cílů ... 69
4.4. Návrh opatření pro praxi ... 70
Závěr ... 72
Seznam použité literatury ... 74
Seznam příloh ... 78
Příloha 1 – Anketa ... 78
10
Seznam obrázků
Obrázek 1: Grafické znázornění otázky č. 2 anketního šetření ... 48
Obrázek 2: Grafické znázornění otázky č. 3 anketního šetření ... 51
Obrázek 3: Grafické znázornění otázky č. 4 anketního šetření ... 55
Obrázek 4: Grafické znázornění otázky č. 5 anketního šetření ... 58
Obrázek 5: Grafické znázornění otázky č. 6 anketního šetření ... 60
Obrázek 6: Grafické znázornění otázky č. 7 anketního šetření ... 63
11
Seznam tabulek
Tabulka 1: Anketní šetření –otázka č. 2 Považujete profesi sociálního pracovníka za náročnou?... 48 Tabulka 2: Anketní šetření – otázka č. 3 Domníváte se, že se sociální pracovník řídí spíše svou intuicí nebo odborností? ... 51 Tabulka 3: Anketní šetření – otázka č. 4 Nakolik ovlivňují informace z médií Vaše smýšlení o výkonu profese sociálního pracovníka? ... 55 Tabulka 4: Anketní šetření: otázka č. 5 Jak vnímáte mediální obraz sociálních pracovníků?
... 58 Tabulka 5: Anketní šetření – otázka č. 6 Máte se sociální pracovníkem osobní zkušenost?
... 59 Tabulka 6: Anketní šetření – otázka č. 7 Jsou podle Vašeho názoru sociální pracovníci ohroženi syndromem vyhoření? ... 63 Tabulka 7: Anketní šetření – otázka č. 7 Jsou podle Vašeho názoru sociální pracovníci ohroženi syndromem vyhoření? Případně z jakého důvodu. ... 64
12
Úvod
„Smysluplné je to, když se něco dělá pro člověka, pro něhož se to dělá, tj. z lásky, nebo pro hodnotu toho, oč jde. Není tomu tak tam, kde jde jen a jen o vlastní úspěch a o nic jiného.“ (Alfried Längle)
Sociální práce patří mezi interdisciplinární obory, a proto musí sociální pracovník disponovat mnohými odbornými znalostmi a dovednostmi, které jsou pro výkon této profese nezbytné. Důležitou součástí je také jeho osobnost, která je klíčovým nástrojem sociálního pracovníka a zahrnuje zejména náklonnost, trpělivost a empatii. Osobnost pomáhajícího je velmi významná, neboť je v neustálém kontaktu s lidmi nacházejícími se v nouzi a kteří si již nejsou schopni sami vlastními silami pomoci, nacházejí se tedy v závislém postavení. Nesmějí však získat pocit, že jsou pomáhajícímu pracovníkovi na obtíž nebo že jsou jakýmkoliv způsobem hodnoceni či moralizováni. Je potřeba navodit důvěrný a bezpečný pocit přijetí. Zejména v tom spočívá práce sociálního pracovníka, která je mnohdy velmi vyčerpávající a náročná.
Právě téma náročnosti je v rámci této práce velmi významné, neboť se prolíná celou empirickou částí. Hlavním cílem práce totiž je, zjistit pohled veřejnosti na náročnost profese sociálního pracovníka. Na teoretickou část práce, která se věnuje zejména profesi sociálního pracovníka, faktorům ovlivňujícím vnímání sociální práce a syndromu vyhoření, navazuje část empirická, kde autorka nejprve zanalyzovala, co si veřejnost a zároveň i sociální pracovníci pod pojmem náročnost představují, zda profesi sociálního pracovníka vnímají jako náročnou a v čem především tato náročnost z jejich pohledu spočívá.
Jak je z názvu bakalářské práce zřejmé – Problematika syndromu vyhoření u sociálních pracovníků z pohledu veřejnosti, její součástí je i téma syndromu vyhoření neboli burnout. Syndrom vyhoření představuje dlouhodobou energetickou nerovnováhu, která má záporný charakter. K nejvýznamnějším projevům patří deprese, lhostejnost, bezohlednost, ztráta sebedůvěry, stranění se okolí i časté tělesné obtíže a onemocnění.
V žádném případě se nejedná o obyčejnou únavu ani přechodnou krizi, jak uvádí Kopřiva (2011, s. 101). Profese sociálního pracovníka může jistou energii dávat, ale zároveň také brát. Je nezbytné pečovat nejen o druhé, ale i sebe samotné, je třeba udržovat své tělo i
13
mysl v kondici, umět relaxovat, mít dostatek vlastních zájmů, umět se přijmout takový jací jsme a v neposlední řadě kolem sebe vytvářet plnohodnotné a láskyplné mezilidské vztahy.
14
TEORETICKÁ ČÁST
1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
Chceme-li se v této práci věnovat tématu syndromu vyhoření u sociálních pracovníků z pohledu veřejnosti, je důležité si nejprve vymezit a definovat základní pojmy, které jsou pro práci sociálního pracovníka klíčové.
1.1. Úvod do práce sociálního pracovníka
Každý člověk je součástí určité komunity, okruhu lidí, se kterými žije nebo je s nimi určitým způsobem propojen. Může se jednat o rodinu, společné zaměstnání, zájmovou činnost apod. Ačkoliv se rodíme jako dokonalé bytosti, naše osobnost je přímo ovlivňována komunitou, do které se rodíme. Probíhá proces socializace, osvojování si společenských norem, hodnot, chování, učení se sociálním rolím atd. Člověk je tímto procesem provázen po celý svůj život. Každý člověk se kdykoliv v průběhu svého života může dostat do tíživé životní situace, kterou není sám schopen zvládnout, přestože až doposud byl schopen všechny překážky na své životní cestě nějakým způsobem překonat. Tíživá životní situace může mít podobu širokého spektra nepříznivých životních situací, jejichž důsledkem je významné narušení dosavadního života člověka.
„Nepříznivá situace může být vyvolána věkem, nemocí, zdravotním postižením, životními návyky, nepříznivým prostředím, ohrožením ze strany jiných osob a jinými příčinami.“ (Matoušek, 2003, s. 39) a v důsledku toho může směřovat až k tomu, že člověk pozbývá schopnosti zajistit a uspokojit své potřeby nebo začne vést takový způsob života, kterým ohrožuje zájmy a potřeby společnosti.
Jestliže se člověk v takovéto situaci ocitne, vzniká problém, jenž může „přesahovat osobní situaci, zasahovat větší počet lidí a vyžadovat řešení“ (Matoušek, 2003, s. 8).
Vzniklý problém je zapotřebí řešit, jelikož jde o nežádoucí jev, který svou povahou společnost negativně ovlivňuje. Významnou skutečností je fakt, že člověk není sám svými silami a ani s pomocí rodiny či blízkého okolí schopen problém vyřešit, a proto je třeba mu k řešení prostřednictvím formálnějších prostředků dopomoci. Takto popsaný problém nazýváme problémem sociálním. V současné době považujeme za sociální problém
15
například bezdomovectví, domácí násilí, nezaměstnanost, rasismus, zneužívání drog mladistvými apod.
Sociální práce využívá ke zlepšování nepříznivých sociálních situací lidí ve společnosti mnohých nástrojů, kterými jsou například materiální a finanční pomoc, osobní služby a v neposlední řadě výzkumná činnost. Mimo to sem také patří poskytování sociálních služeb. Sociální služby Kozlová (2005, s. 17) definuje jako „mimořádnou aktivitu státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin, skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje sociální klima celé společnosti“. Poskytování sociální služby je určeno osobám, které ji potřebují vzhledem k jejich zdravotnímu stavu či věku a které by bez pomoci společnosti nebyly schopny svou tíživou životní situaci překonat. Zákon o sociálních službách definuje sociální službu jako „činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“ (Malík Holasová, 2014, s. 10-11). Sociální práce se prostřednictví realizace sociálních služeb spolupodílí na sociálním začleňování a ochraně práv a zájmů osob v tíživé životní situaci.
Sociální práci Mühlpachr (1999, s. 54) definuje jako „činnost, která předchází nebo upravuje problémy jednotlivců, skupin, komunit vznikající z konfliktů potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je zlepšit kvalitu života všech lidí“.
Činnost sociálních pracovníků je legislativně zakotvena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Sociální práce jako věda vychází nejen z vlastních teoretických poznatků a výsledků výzkumů, ale ve větší míře i z jiných vědních oborů. Mezi tyto obory řadíme především psychologii, sociologii, pedagogiku, právní vědy apod. (Matoušek, 2012, s. 193). Nedílnou součástí sociální práce je spolupráce s jinými odborníky a institucemi, která zahrnuje jak spolupráci přímou, tzn. osobní styk s odborníkem, tak spolupráci nepřímou, tzn. například při soudním jednání. Nutnost spolupráce vyplývá především z vysokého stupně rozmanitosti sociálních problémů, jejichž příčiny, vznik i následky spočívají nebo působí na nejrůznější stránky života jedince, skupiny či komunity (Mühlpachr, 2004, s. 55).
Základním cílem sociální práce, na které se shoduje většina autorů, je snaha o obnovení a podpora sociálního fungování jedince v situaci, kdy je taková potřeba individuálně
16
či skupinově vnímána a vyjádřena. Sociální práce se z hlediska profesionality zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí. Sociální fungování můžeme vysvětlovat různým způsobem, lze jej interpretovat jako „naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému“ (Navrátil, 2001, s. 11-13).
Posláním sociální práce je dle Úlehly (2009, s. 25) „vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách a tím, co si přeje klient. Rozvíjet přitom dialog jako spolupráci a kooperaci rovnocenných partnerů“. Obecným cílem sociální práce je neustálá souhra změn jak na straně norem, tak na straně klientových způsobů, k čemuž slouží metody nabízení pomoci a přebírání kontroly.
1.2. Profese sociálního pracovníka a její specifika
Vymezení sociální práce je poměrně složité, neboť na rozdíl od jiných pomáhajících profesí, jako je například psychoterapie či speciální pedagogika, nemá přesně vymezenou specializaci. Klíčovým znakem, který je uvedeným pomáhajícím profesím společný, je poskytnutí pomoci osobám v tíživé životní situaci.
Musil (In Janebová, 2014, s. 7) uvádí několik specifických znaků, které zaměření sociální práce vystihují. Prvním z nich je komplexnost, tzn., že sociální pracovník se zaměřuje na různorodé faktory, okolnosti a bariéry v dané obtížné životní situaci klienta, kterými mohou být například špatný zdravotní stav, finanční negramotnost nebo vyhrocené rodinné vztahy, špatná situace na trhu práce a mnoho dalšího. Jako další znak Musil uvádí zprostředkování interakcí mezi klientem a jeho sociálním prostředím, tzn., že hlavní snahou sociálních pracovníků je zajistit sociální fungování lidí ve společnosti, tedy aby byl každý jedinec schopen naplňovat své sociální role a očekávání s těmito rolemi spojené.
Posledním specifickým znakem sociální práce je potřeba neustálého udržování rovnováhy mezi kontrolou a pomocí, kdy je sociální pracovník nucen neustále rozvažovat, zda je v dané situaci potřeba zvolit přístup direktivní, tedy kontrolu anebo pomoc, a zda je právě tento postup vhodný a adekvátně použitý. Toto dilema se může stát příčinou konfliktu v profesní roli sociálních pracovníků.
Jedním z dalších specifik sociální práce je předpoklad osobního nasazení a angažovanosti sociálního pracovníka v rámci řešení problémů jeho klientů. Tento
17
požadavek klade značné nároky na emocionální rovnováhu a výkonovou výdrž sociálních pracovníků (Řezníček, 1994, s. 18). V souvislosti s angažovaností sociálních pracovníků uvádí Úlehla (2011, s. 16-17) dva typy pracovníků – angažovaný a neangažovaný.
Angažovaný pracovník svou profesi vnímá jako smysluplnou, nejsou mu lhostejné osudy a problémy lidí, ani perspektiva lidstva jako celku. Tento typ pracovníka propojuje celou svou osobnost – nerozděluje práci a osobní život. V některých případech se však může jednat o falešný důvod k překonání vlastního pocitu osamělosti a nízké sebeúcty.
Jako neangažovaného pracovníka si můžeme představit člověka, který svou profesi bere pouze jako zaměstnání a výkon určitých pravomocí, kterými disponuje. Zcela chybí jakýkoli osobní zájem o klienta a jeho problém, nesnaží se a ani nechce navázat meziosobní vztah s klientem.
V současné době je sociální práce považována za celosvětově akceptovanou samostatnou profesi, která se řadí mezi pomáhající profese. Je však zapotřebí napomáhat tomu, aby sociální práce dosáhla vyššího stupně prestiže, jako má například lékař, právník, psycholog apod., a také tomu, aby byli sociální pracovníci, jako vysokoškolsky vzdělaní lidé, za výkon své profese adekvátně finančně ohodnoceni (Mátel, Schavel, 2014, s. 27).
Tento deficit se v České republice snaží odstranit Návrh zákona o sociálních pracovnících a profesní komoře, který bude později blíže popsán.
Sociální práce je náročnou a mnohdy rozporuplnou profesí, která na své členy klade specifické požadavky jak v oblasti vzdělávání, tak v oblasti kultivování osobnostních charakteristik.
1.3. Osobnost sociálního pracovníka
„Člověk nemůže na člověka působit více, nežli svou osobností.“(Johann W. Goethe) Sociální práce patří jako i řada dalších povolání mezi pomáhající profese, jejichž hlavním úkolem je pomáhat lidem. Pomáhající profese mají stejně jako ostatní povolání svou odbornost, tzn., že pro výkon sociální práce je nezbytné si konkrétní vědomosti a dovednosti osvojit, tak jako u jiných profesí. V těchto povoláních hraje však významnou roli nejen lidský vztah mezi pomáhajícím odborníkem a klientem, ale také osobnost pomáhajícího profesionála, která je klíčovým nástrojem sociálního pracovníka.
Mezi nejdůležitější osobnostní vlastnosti lze zařadit náklonnost, trpělivost a empatii.
18
Tyto tři vlastnosti vyjadřují vztah sociálního pracovníka ke klientovi. Ačkoliv nelze pochybovat o důležitosti vztahu pracovníka ke klientovi, jedná se o vlastnosti, které se ve školách neučí (Kopřiva, 2011, s. 14-15).
Sociální pracovník je právě ten člověk, jehož úlohou je porozumět klientovi lépe, než si rozumí on samotný a vyjádřit za něj to, co on sám vyjádřit není schopen nebo ani nemůže. A právě v tuto chvíli je pracovník odkázán na své osobnostní dovednosti, na svou empatii – vcítění se, čímž se může pracovník přiblížit prožívání svého klienta.
Vcítit se do druhého člověka znamená, představit si a domýšlet, jak se ten druhý cítí, jak mu pravděpodobně je (Úlehla, 2009, s. 111).
Matoušek (2013, s. 50) uvádí, že sociální pracovník by měl disponovat fyzickou zdatností, která zahrnuje respekt vlastního těla, dodržování správného a zdravého životního stylu, neboť právě tělo je prvotním zdrojem energie. Předpokládá se také dobrá inteligence, sociální pracovník by měl mít zájem se neustále sebevzdělávat a získávat nové dovednosti, číst odborné časopisy, publikace, účastnit se odborných seminářů apod. Dále by měl disponovat přirozeně vysokou úrovní sociální a emoční inteligence a dobrými komunikačními dovednostmi, které jsou pro profesi sociálního pracovníka v každé etapě jeho práce nezbytné. Dobré komunikační schopnosti nejsou sice nástrojem přímé pomoci klientovi, ale jsou základním prostředkem navázání vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem a řešení daného problému. Znamenají schopnost aktivního naslouchání, empatický vhled do klientovy situace, zhodnocení klientových prožitků a kromě toho sem patří i samotná fyzická přítomnost sociálního pracovníka. Osobnosti sociálního pracovníka by dále neměla chybět přitažlivost, a to nejen fyzická, ale také povahová, dále pak důvěryhodnost, která zahrnuje míru spolehlivosti, diskrétnosti, využívání moci a porozumění klientovi.
Osobnost sociálního pracovníka musí, jak již bylo zmíněno výše, disponovat nezbytnou odborností. Kvalifikační předpoklady a odbornou způsobilost sociálního pracovníka upravuje § 109 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně- právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace.“
19
Významným faktorem, který ovlivňuje osobnost sociálního pracovníka, je zpětná vazba od spolupracovníků, nadřízených a klientů, která pracovníkovi zprostředkovává informace, jak je ostatními lidmi vnímán, co pro své okolí znamená a zda je nejen dobrým odborníkem, ale i člověkem. Pozitivní zpětná vazba, ať už přímá či nepřímá, je významnou motivací pro další práci, důležitým prvkem pracovního uspokojení a účinnou prevencí syndromu vyhoření (Kopřiva, 2011, s. 25).
Jak uvádí Matoušek (2013, s. 53), více než v jiných povoláních se sociální pracovník účastní své práce právě svou osobností. U každého sociálního pracovníka se jedná o široké spektrum velmi osobních motivů a faktorů, kterými je ovlivněn. Jde o motivy sahající od náboženského názoru, životního postoje, až po snahu léčit si vlastní neuvědomovaná psychická traumata.
1.4. Etika v sociální práci
Jedním ze stěžejních východisek sociální práce je její etický rozměr. Vychází z etických hodnot a legislativních norem, přičemž základní hodnoty sociální práce zahrnují lidská práva, humanismus a sociální spravedlnost. Z těchto základních hodnot vycházejí etické principy, které jsou stěžejní pro práci sociálních pracovníků. Patří sem zejména respekt ke klientovi a jeho samostatné právo na rozhodování, jednání bez předsudků a stereotypů, spravedlnost, dobročinnost, spolehlivost a pravdomluvnost.
Etické zásady jednání jsou zakotveny v etických kodexech. Sociální pracovníci jsou povinni svou činnost a svá rozhodnutí vykonávat v souladu s těmito etickými kodexy (Malík Holasová, 2014, s. 10).
Roku 1995 byl vydán Etický kodex sociálních pracovníků, který vytvořila Společnost sociálních pracovníků České republiky založená roku 1990. Hlavní funkcí uvedeného etického kodexu je regulace profesního chování sociálních pracovníků.
Slouží jako ochrana klientů před případným zneužíváním úřední moci, udržuje identitu profese, je průvodcem etické praxe, zabezpečuje vedení a inspiraci vlastním členům a v neposlední řadě zdůrazňuje status profese v komunitě a v rámci široké veřejnosti (Matoušek, 2013, s. 41).
Jak uvádí Úlehla (2009, s. 113), sociální pracovník je v situaci klienta osobně angažován, musí se neustále rozhodovat a volit mezi různými možnostmi, a právě proto
20
se otázka etiky stává velmi významným momentem. Pracovník vzhledem ke své pozici stojí na straně „mocnější“, a v důsledku toho je zapotřebí dodržování určitých zásad a pravidel, aby nemohlo dojít ke zneužití moci sociálního pracovníka. Na druhou stranu etiku práce nelze vymezit nějakým kodexem. Ten je užitečný především v rámci prvního kontaktu a celkovému nahlédnutí do problematiky etického hodnocení práce, neboť práci sociálního pracovníka ovlivňuje jeho přístup k životu a lidem.
Znalost a orientace v problematice etiky v rámci sociální práce včetně etického kodexu sociálnímu pracovníkovi napomáhá v takových situacích, kdy je zapotřebí učinit určitá rozhodnutí, tedy řešit určitý etický problém či dilema. Současně také přispívá k větší jistotě v rámci výkonu sociální práce a identifikace s oborem (Matoušek, 2013, s. 47).
Naopak potíž v souvislosti s etickým kodexem může vyvstat tehdy, nedaří-li se sociálnímu pracovníkovi některý z požadavků naplňovat a on neví, co má dělat. Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy sociální pracovník v rámci výkonu své profese při práci s mentálně postiženým jedincem cítí obavy či strach apod. Etický kodex totiž tuto situaci nezohledňuje. Kopřiva (2011, s. 91) proto navrhuje, aby byla do kodexu zahrnuta zásada, která se tam dosud neobjevila a to: „Pomáhající je připraven kdykoliv vnímat a akceptovat svou nedokonalost, slabost a zranitelnost, kterou pomáhání vyjevuje, a pomocí sebereflexe a supervize napomáhat vývoji k lepšímu stavu, než je ten současný“.
Etické kodexy jsou bezpochyby užitečné, ale také poněkud zjednodušující. Každý jedinec, který se nachází ve vztahu klient – sociální pracovník, je jiný, a proto je zapotřebí, aby sociální pracovníci o své práci přemýšleli i za pomoci svých kolegů a supervizorů (Úlehla, 2009, s. 115).
Morálně vyspělý sociální pracovník, který si je vědom potřeby prohlubování vlastních individuálních etických motivací, je schopen sám sebe odpovědně a efektivně nasazovat pro potřeby jiných. Pracovník si je plně vědom, že jeho úkolem není zbavovat klienta jeho problému, ale pouze mu dopomoci k jeho zvládnutí. Také by ho měl povzbuzovat a pomáhat k tomu, aby si byl vědom všech svých povinností a práv. Podporovat ho, aby žil mravně a aby se ve svém životě snažil nalézt a nastolit harmonii, včetně jeho mezilidských vztahů. Sociální pracovník nevidí pouze problém a jeho příznaky, ale je si vědom toho, že má před sebou jedince, který má vlastní důstojnost a bio-psycho-sociálně-spirituální potřeby, vidí jej v životních souvislostech (Šrajer, 2012, s. 86).
21
1.5. Návrh profesního zákona o sociálních pracovnících
V roce 2012 byla Vědeckou radou MPSV pro sociální práci a Ministerstvem práce a sociálních věcí jmenována pracovní skupina, jejímž úkolem bylo zpracování podkladů pro teze k právní úpravě Zákona o sociálních pracovnících a profesní komoře. Tato právní úprava by měla:
a) „zajistit kvalitu výkonu sociální práce,
b) zajisti profesní rozvoj a růst pro sociální pracovníky,
c) a také napomoci zvýšit prestiž oboru, který klade vysoké nároky nejen na studium, ale také na vlastní výkon a další vzdělávání sociálních pracovníků“
(Kodymová, Suda, Musil, 2012, s. 49).
Vědecká rada ustavila v rámci pracovní skupiny několik tematických podskupin.
Vzdělávací skupina měla za cíl objasnit, zda je nezbytné oblast vzdělávání sociálních pracovníků upravovat a případně připravit formulaci tezí. Kvalifikační skupina měla definovat potřebnou kvalifikaci a kompetence nezbytné k výkonu sociální práce. Cílem profesní skupiny byla definice základních oblastí v souvislosti s institucionalizací profesní podpory, garance kvality výkonu a celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků.
Legislativní skupina měla za úkol sjednotit výstupy všech tří tematických podskupin a převést je do podoby hotového věcného záměru nebo návrhu paragrafovaného znění.
Pracovní skupina byla jako celek sestavena velmi rozmanitě. Zahrnovala nejen odborníky – experty, ale i zaměstnavatele, vzdělavatele a sociální pracovníky. Tato skupina se rozhodovala mezi dvěma variantami řešení nové právní úpravy. Jednou z těchto možností bylo řešení problémů, jako je například nejasnost vymezení kvalifikačních předpokladů pro výkon sociální práce, prostřednictvím novelizace stávající legislativy.
Druhou možnost představuje návrh na vznik profesní komory sociálních pracovníků, jejíž podstatou by byla úprava konkrétních podmínek výkonu sociální práce a řešení případných problémů týkající se její regulace a kvality.
Profesní komora by sloužila:
a) jako garant kvality sociální práce,
b) určovala by rozvoj a celoživotní vzdělávání sociálních pracovníků,
22
c) a udělovala by oprávnění k výkonu sociální práce prostřednictvím „registrace“, při splnění předem stanovených požadavků (Kodymová, Suda, Musil, 2012, s. 51-52).
Zejména garance vyšší kvality poskytované sociální práce je vnímána jako pozitivum.
Realizace by měla proběhnout prostřednictvím několika požadavků, které by byly v zákoně zahrnuty. Je nezbytné jasně definovat, co je sociální práce a jaké činnosti s ní souvisí, a to z toho důvodu, aby klientům zajišťovala komplexní, kvalitní a individuálně zaměřenou podporu, což by mohlo pomoci tomu, aby sociální práce nebyla vnímána jako výkon jednoduchých administrativních úkonů s cílem ošetřit akutní problém klienta.
Jak uvádí Suda a Janebová (2013, s. 10), objevily se v souvislosti s Návrhem zákona o sociálních pracovnících i pochybnosti a výhrady. Konkrétně ohledně potřebnosti a užitečnosti tohoto zákona. Vyskytla se jistá obava ze ztráty vlastní autonomie pomáhajících pracovníků a z určitého „sekšírování“ stávajících služeb.
Odborníci i sociální pracovníci volají po vytvoření takové právní úpravy, která by směřovala ke zlepšení kvality sociální práce a nikoliv naopak. Zákon by měl ponechat prostor pro „etiku ctnosti“ a svou regulaci a standardizaci využívat jen v těch oblastech, ve kterých je to smysluplné a v souladu s posláním sociální práce a jejich klientů.
Je žádoucí rozlišovat mezi tím, zda navrhovaná právní úprava pomáhá naplňovat poslání sociální práce nebo ji pouze reguluje a omezuje autonomii sociálních pracovníků.
Je zřejmé, že stávající právní úprava je pro kvalitní výkon sociální práce v České republice nedostatečná. Nová právní úprava může být vhodným a prospěšným krokem k rozvoji sociální práce a prosazování zájmů jejích klientů (Suda, Janebová, 2013, s. 12).
23
2. VNÍMÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ VEŘEJNOSTÍ
V druhé kapitole této práce je potřeba blíže vymezit pojmy vnímání neboli percepce a sociální vnímání, neboť jsou klíčovými termíny vyplývající z výzkumné otázky a také proto, že se od nich odvíjí celá následující kapitola. Druhá podkapitola této části se bude věnovat jednotlivým faktorům, kterými je veřejnost ve vnímání sociálních pracovníků ovlivněna.
2.1. Vnímání a sociální vnímání
Základní potřebou organismu je schopnost orientovat se v prostředí, ve kterém žije a vnímání (percepce) je základním kognitivním procesem, který nám tuto schopnost umožňuje. Dává nám možnost být v interakci s prostředím, které nás obklopuje. Spočívá ve smyslovém vnímání reality, které nám do vědomí převádí informace, jenž jsou odrazem poměrně přesných obrazů skutečnosti. Vnímání lze chápat jako určitou formu komunikace člověka s okolním prostředím, která probíhá jak mezi živými objekty, například druhými lidmi, tak mezi neživými objekty, například vnímání přírody, uměleckého předmětu apod.
(Plevová, Petrová, 2012, s. 69).
Jak již bylo zmíněno výše, člověk se během svého života stává součástí určitého společenství, které jej utváří a formuje v procesu socializace. Významnou součástí tohoto procesu je sociální interakce, která představuje mezilidské vnímání. Řehulka (1997, s. 38) ji definuje jako „proces, v němž dvě nebo více osob jsou si vzájemně podněty a navzájem na sebe reagují“. Interakci lze vymezit jako oboustranné ovlivňování a působení dvou a více osob. Problematice sociální interakce se věnuje Kollárik (In Řehulka, 1997, s. 38), rozděluje ji do 3 oblastí – sociální percepce, sociální chování a sociální komunikace.
Přestože spolu tyto jednotlivé oblasti úzce souvisí, pro tuto práci je významná zejména problematika sociální percepce.
Sociální percepce je prvotní hlavní fází mezilidské interakce, která se rozvíjí na základě tohoto, jak jeden člověk vidí druhého. Naše vnímání se odvíjí od sociálních faktorů, našeho očekávání a zkušeností. Reálné skutečnosti nevnímáme objektivně, ale podle toho, jaký význam pro nás mají. Dojem o druhém člověku si utváříme zejména v rámci toho, jak vnímáme jeho chování, zevnějšek, společenské postavení, názory,
24
postoje, úmysly atd. První reakce dané osoby na tu druhou formuje první dojem o ní, ale tento první dojem zároveň utváří jeho reakci na tohoto určitého člověka a má vliv na další průběh vzájemného působení. Sociální vnímání je složitým mechanismem, který v případě nezkušeného posuzování aplikuje snáze intuitivní stanovisko, nežli uvážlivé (Řehulka, 1997, s. 38). Vzhledem k tomu, že dochází k subjektivnímu vnímání reality, přisuzujeme druhému člověku často vlastnosti, které konkrétní osoba či věc vůbec nemusí mít (Kohoutek In Tavel, 2009, s. 7). Jak zvýše uvedeného vyplývá, vnímání a posuzování druhých osob včetně sebe sama je v podstatě laická psychologie, v níž dochází k řadě omylů a chyb, jako například hallo-efektu, zjednodušování, předsudkům, percepčním tendencím apod. Vnímání v každém případě úzce souvisí s věděním, jak se správným, tak nesprávným. Lidé si z vnímaného sestavují určité skutečnosti o předmětu, který vnímají, v tomto případě se jedná o poznatky o druhé osobě (Nakonečný, 2009, s. 152).
Sociální percepce představuje poznávání přítomného okamžiku založené na poznávání vnímaných objektů – konkrétních osob, v tomto případě se jedná o sociální pracovníky.
To znamená, že v rámci této práce budeme za sociální percepci považovat poznávání osobnosti včetně jejích projevů z pohledu veřejnosti vůči sociálním pracovníkům.
2.2. Faktory ovlivňující vnímání sociálního pracovníka
Sociální práce nepatří v České republice k profesím s vysokým statutem prestiže.
Důvodů může být několik – nemožnost srozumitelně vysvětlit, co vlastně je sociální práce, dále pak celková nejasnost instituce sociální práce a nakonec to, jak je prezentována široké veřejnosti prostřednictvím mediálního obrazu či sdílení špatných zkušeností klientů, kteří nemusí zcela rozumět tomu, co sociální pracovníci dělají a proč to dělají.
Sociální práce v naší zemi je zaměřena spíše na jednotlivce či rodiny v jejich tíživé životní situaci, tzn., že sociální práce je zde zúžena na jednostranné působení na klienta, aby se dokázal přizpůsobit svému prostředí, a zejména proto, že čeští sociální pracovníci v boji se změnou a prací s prostředím rezignovali (Janebová, 2014, s. 10,12).
Utváření veřejného mínění o sociálních pracovnících ovlivňuje několik aspektů.
Jedním z nejdůležitějších faktorů, které se na utváření vnímaní této profese podílejí, je vlastní zkušenost. Klíčovou roli zde hraje interakce mezi klientem a sociálním pracovníkem. V případě, že jedinec žádnou vlastní zkušenost nemá, je zde ještě možnost
25
nepřímého ovlivnění vnímání a tím je zkušenost zprostředkovaná. Dalším faktorem, který má významné postavení ve formování veřejného mínění, jsou bezpochyby média, neboť právě média mají vliv na celkové upořádání společnosti, posilují informovanost, rozvíjejí nebo rozvracejí společenský konsenzus. Za další možný aspekt můžeme považovat mýty, stereotypy a předsudky o sociálních pracovnících, které jsou společností utvářeny.
2.2.1. Vlastní a zprostředkovaná zkušenost
Naše vnímání veškerých interpretovaných a vnímaných informací z okolního prostředí, jako například různé události, situace, informace o druhých lidech apod., je velmi silně ovlivněno našimi předchozími zkušenostmi, a to jak těmi vlastními, tak zprostředkovanými. Běžně srovnáváme aktuální vjemy a informace z našeho prostředí s těmi, co již z minulosti známe, které jsme prožili nebo poznali jako zprostředkovanou zkušenost od druhých lidí. Všechny minulé zkušenosti, zejména ty vlastní, ovlivňují a utváří naše očekávání, která se nám promítají do nejrůznějších životních situací a reakcí druhých osob v našem okolí. Ať už se jedná o očekávání pozitivní nebo negativní, naše vnímání mohou výrazně ovlivnit či zkreslit. Jak uvádí Kern (1999, s. 45), vnímání není jen bezmyšlenkovitým odrazem skutečností ve vědomí člověka, jedná se o aktivní zkoumání a využívání toho, co jsme již v minulosti poznali, tzn., že naše nové zkušenosti hodnotíme na základě těch již dříve získaných.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že vnímání dvou lidí nemůže být nikdy zcela shodné, protože všechny prožité zkušenosti mají každého člověka specifický a jedinečný význam. Realitu tedy není možné vnímat objektivně, vnímáme ji v rámci jejího smyslu a významnosti pro nás samé (Vágnerová, 1999, s 95).
Zkušenost lze rozdělit na přímou a nepřímou. Přímá zkušenost představuje situaci, kterou sami prožíváme, tzn., že jsme v interakci, a na základě toho si vytváříme své vlastní zkušenosti. Jestliže jsme ale v pozici pozorovatelů či posuzovatelů situací a interakcí, které prožili druzí a my přebíráme jejich přímé zkušenosti, pak se jedná o zkušenost zprostředkovanou, neboť osoba do její interpretace promítá své vlastní vnímání dané situace, jenž ovlivňuje i nás samotné. Součástí každé předávané – zprostředkované zkušenosti je totiž individuální specifická interpretace vnímaného, tzn., každý člověk získaným informacím přisuzuje určitou důležitost a budoucnosti dochází k propojování skutečnosti a jeho vlastního názoru, který si na danou skutečnost později vytvořil. Je velmi
26
nesnadné v rámci popisování líčené situace rozlišit, co se skutečně dělo a co je jen subjektivním líčením a předpokladem jedince (Čírtková In Vágnerová, 2007, s. 27).
Z výše uvedeného vyplývá, že vnímání je sociokulturně podmíněno. Člověk si během svého života v rámci socializace vnímá mnohé podněty a přisuzuje jim nějaký význam. Specifická sociální zkušenost spolu s názorem určité skupiny může zapříčinit zkreslené vnímání, neboť názor skupiny je často vnímán jako významnější než zřejmé znaky vnímané skutečnosti. Určitá sociální zkušenost může také vést k selekci vnímané skutečnosti, tzn., že je pro člověka snazší zpozorovat sociálně odlišného člověka z jiné sociální skupiny. Může se jednat například o bezdomovce, zdravotně postižené jedince, Romy apod. Nebo se naopak může stát, že můžeme jedince z takovýchto skupin vnímat podobně, tzn. méně rozdílně. Jedná se o generalizaci a stereotypizaci vnímání, která je podmíněna sociální zkušeností. Jako příklad lze uvést tvrzení, že všichni Romové se jeví stejní (Vágnerová, 2004, s. 58-59).
Autorka se ve svém osobním životě i profesní praxi často setkává se situací, kdy se lidé potřebují svěřit, sdílet vlastní názory nebo vést dialog v souvislosti se svými získanými negativními zkušenostmi. Domnívá se, že je to způsobeno především tím, že negativní zkušenosti jsou úzce spojeny s negativními emocemi a prožíváním. Má na mysli zejména emoce jako je bezmoc, zklamání, zlost, vztek apod. Lidé naplnění těmito emocemi mají pochopitelně potřebu je nějakým způsobem ventilovat, pojmenovat a sdílet. Jedná-li se však naopak o pozitivní zkušenosti, potřeba ventilace a sdílení již v takové míře, dalo by se říci i bohužel, pociťována není, neboť tito lidé jsou v dané chvíli naplněni pozitivními pocity a emocemi, jsou spokojení. V takových situacích se odráží i naše vlastní nazírání na svět a vniklé situace, záleží jen na nás samotných, jak budeme danou situaci vnímat, zda jako negativní či pozitivní. V rámci interakce sociálního pracovníka a klienta je zapotřebí vytvořit pozitivní a kvalitní vztah založený na důvěře, porozumění a aktivní spolupráci.
2.2.2. Média
Komunikace je součástí lidstva odjakživa, my však kromě toho žijeme ve světě mediální komunikace. Média nám dovolují nahlížet nejen do vzdálených míst této planety, ale dokonce i vesmíru, aniž bychom museli opustit pohodlí našich obývacích pokojů.
Umožňují nám zprostředkovaně prožívat velkou radost, ale i obrovské utrpení. Můžeme
27
spatřit život po živelné či jaderné katastrofě, vnímat, jak se malá hrstka lidí zmocňuje světa nebo poznat, jak žijí lidé jiných kultur apod. Máme možnost dozvědět se, že ne každý člověk je této mediální komunikace součástí, tzn., že do ní patří, ale nežije v ní stejným způsobem.
Lidé přirozeně touží získávat informace o světě a obohacovat se prožitky. K tomu významným způsobem přispívají právě média – hromadné sdělovací prostředky, které mají v moderní společnosti zásadní význam a jsou její neodmyslitelnou součástí. Média zahrnují knihy, tisk, rozhlas, televizi či film. Ve společnosti panuje povědomí o tom, že média mají nad svým publikem určitou moc, není však zcela jasné, jakou povahu tato moc má.
Součástí socializace jedince, jeho začleňování do společnosti, je formování jeho hodnot, názorů, postojů a norem, jejichž zásadním prostředkem šíření se stala právě média.
V souvislosti s tím se často objevují snahy o jejich ovládnutí, kontrolu jejich působení a o jejich využití.
Média jsou schopna utvářet a formovat naše poznatky o světě, mohou ovlivňovat naše jednání, uvažování a myšlenky. Mají schopnost přitáhnout pozornost veřejnosti k něčemu, o čem doposud nepřemýšlela a dokonce navrhnout způsoby, jak na danou situaci pohlížet. Z toho vyplývá, že zásadním faktorem je skutečnost, jakým způsobem a v jaké formě jsou informace publiku podávány. Odlišné výrazy, jinak formulované věty apod. vrhají na celou médii předkládanou „skutečnost“ zcela jiné světlo a naše nazíraní na danou věc mohou zcela změnit. Vzhledem k tomu, že jsou masová média adresována široké veřejnosti a tedy obrovskému počtu lidí, stávají se významnými komunikátory, které nemají konkurenci (Burton, Jirák, 2001, s. 13-18).
Sociální práce v České republice nepatří k příliš prestižním profesím, k čemuž přispívá i způsob, jak je prezentována právě v médiích. Informace, které jsou lidem prostřednictvím médií sdělovány, mají zásadní vliv, neboť tyto informace jsou považovány za reálný obraz událostí. Ve skutečnosti se však jedná především o mediální produkt, tzn. o zboží, jehož účelem je prodej, co největšímu počtu lidí a díky tomu následné zajištění, co nejvyššího zisku (Šveřepa, 2005, s. 111).
V tisku, televizních reportážích i filmech jsou sociální pracovníci často prezentováni jako „klekánice“ a „zubaté“, které odebírají matkám jejich děti, kontrolují pořádek v domácnosti a plnost ledniček a hrnců, tzn., že sociální pracovník je vnímán
28
především jako představitel „systému“ a státní byrokracie, jenž narušuje soukromí klienta i celé jeho rodiny. Je vykreslován v představě neempatického, strohého a nekompetentního úředníka, který vzbuzuje především pocity ohrožení a obav. Sociální práce tak vyvolává představu, že k výkonu tohoto povolání není třeba odborné přípravy ani dovedností, tzn., že „tuhle práci může dělat každý“.
Mediální posilování těchto stereotypů zvěcňuje nízký statut profese sociální práce, a zvláště je-li široká veřejnost tímto míněním týden co týden utvrzována, má sklony přetrvávat. Nevhodný pořad je možné poměrně jednoduše zrušit, zformované postoje veřejnosti však nelze stejně snadno vymazat. V televizi můžeme najít mnoho televizních seriálů, které jsou věnovány určitým profesím (lékaři, policisté, soudci, hasiči atd.), kde jsou jejich představitelé zobrazováni jako vysoce vzdělaní, je předkládána důležitost a náročnost odborné přípravy jejich profese, oddanost povolání, kterou je schopen rozeznat i běžný divák. Naopak sociální pracovník je stále představován jako nevzdělaná až směšná osoba. Takováto negativní image sociálních pracovníků může zapříčinit odrazování potencionálních zájemců o tuto profesi. Mimo to může být důsledkem utváření překážek na straně potencionálních klientů a odrazovat je, aby navázali kontakt a spolupráci se sociálními pracovníky a včas vyhledali odbornou pomoc.
Toto stereotypní vnímání sociálních pracovníků se netýká jen laické veřejnosti, s těmito předsudky, nepochopením a projevy nadřazenosti se sociální pracovníci setkávají i ze strany soudců, lékařů, vedení samosprávy apod. – tedy profesí s vyšším společenským statutem (Barvíková, 2010, s. 24-26).
2.2.3. Stereotypy, předsudky a mýty
Jak již bylo zmíněno výše, sociální percepce představuje vnímání a posuzování druhých osob i sama sebe. Mezi vlivy, které ovlivňují vnímání sociálního světa, zahrnujeme „předsudky (předem dané soudy), stereotypy (úsudky o skupině lidí) a sociální reprezentace (novodobé „mýty“)“ (Tavel, 2009, s. 7).
Stereotyp představuje určité „sdílené přesvědčení o osobnostních rysech a chování členů skupiny. Stereotypizací přehlížíme individualitu“ (Fiedler, Bless In Hewstone, 2001, s. 159). Hartl, Hartlová (In Tavel, 2009, s. 9) stereotyp definují jako „souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo tělesných charakteristikách celé skupiny lidí“. To znamená,
29
že člověk si dopředu vytváří úsudky a do určité míry předpokládá, že členové určité sociální skupiny budou mít v celku stejné osobnostní charakteristiky a více méně stejně se budou i chovat. Takovýto způsob hodnocení vede k významnému přehlížení individuality a specifických charakterových vlastností jedince.
Využívání stereotypů umožňuje rychlé vyhodnocení a uložení informací, přestože se může jednat o informace zkreslené a nepřesné. Součástí utváření stereotypu je kategorizace, tzn., že daného jedince přiřazujeme do určité skupiny lidí na základě nějakého senzorického znaku, kterým může být například barva pleti, oděv, přízvuk apod.
Do procesu utváření stereotypu také patří předpoklad, kdy usuzujeme, že všichni členové dané skupiny, mají stejné vlastnosti. Následně může dojít k nesprávnému připsání vlastnosti, kterou jedinec ve skutečnosti nemá (Tavel, 2009, s. 10).
Předsudky jsou specifickým druhem postojů, představují něco dopředu vytvořeného či převzatého. Pojem předsudek je často vnímán spíše ve svém pejorativním významu, protože je běžně, ale nesprávně vykládán v souvislosti s negativními postoji, nejčastěji se jedná o problematiku menšin. Součástí negativního vnímání obsahu tohoto termínu jsou antipatie nebo dokonce nenávist. (Nakonečný, 2009, s. 276).
Allport (2004, s. 38) uvádí, že člověk může být ve vztahu k ostatním zaujat i pozitivně.
Předsudek však chápeme jako negativní hodnocenívůči druhému člověku či skupině v souvislosti s osobnostními charakteristikami bez opravdové zkušenosti. Allport jej definuje jako antipatii, jenž může být vyjádřena prostřednictvím slov či emocí. Předsudek vychází z nesprávného zevšeobecňování. Člověk či skupina, která se stala objektem předsudku, se na základě toho dostává do znevýhodněného postavení, aniž by se o to svým vlastním jednáním zasloužila.
S profesí sociálních pracovníků a pracovnic je také spojována řada mýtů, které mají souvislost s rozmanitými představami a očekáváními, která nejsou vůči sociálním pracovníkům vůbec jednoznačná. Mýtus obsahuje určitou myšlenku, která se skutečně o realitu opírá, ale interpretaci této skutečnosti je přisuzována významnější úloha nebo širší platnost, než jaká ji ve skutečnosti náleží. Ke vzniku mýtů v rámci sociální práce přispívá zejména nejasná identita sociální práce, z čehož je zřejmá skutečnost, že sociální pracovníci a pracovnice plní ve své profesi mnoho rolí. Lze sem zařadit snahu o udržení
30
stabilní rovnováhy mezi pomocí a kontrolou. Mimo to sociální pracovníci usilují o neustálé zvyšování kvality života lidí a maximální rozvoj každého jedince.
Jak z výše uvedeného vyplývá, sociální práce nepatří k jednoduchým profesím.
Typická je pro ni určitá nejistota v procesu rozhodování, což může být vnímáno jako určitý zdroj stresu. Záběr sociální práce je široký a v souvislosti s nejasným a nejednoznačným vymezením tohoto povolání, se často dostáváme do situace, kdy veřejnost i sami sociální pracovníci mají o roli sociálního pracovníka poměrně různé představy, které se mohou stát zdrojem řady profesionálních pochybení, v důsledku toho sociální práce získává nízký statut postavení ve společnosti.Janebová a Musil (2007, s. 50-51) ve své práci zaznamenali řadu sporných představ o roli sociálních pracovníků, které je možné mezi mýty řadit.
Následně bude formulováno několik mýtů, které Janebová a Musil považují v souvislosti s kvalitou sociální práce za nejzávažnější.
Mýtusč. 1: Sociální práce je případová práce.
Mýtusč.2: Existují dva typy sociálních pracovníků: jedni dohlížejí, zatímco druzí pomáhají.
Mýtus č. 3: Mocnější ve vztahu sociální pracovník a klient je klient.
Mýtus č. 4: Sociální práce je založena především na intuici sociálních pracovníků.
Mýtus č. 5: Čím více se sociální pracovník drží předepsané metodiky, tím je výkon sociální práce kvalitnější.
Mýtus č. 6: Sociální pracovník vždy odpovídá za to, jak situace dopadne.
Mýtus č. 7: Sociální pracovník musí mít vždy jistotu při svém rozhodování.
K upřesňování identity sociální práce v posledních více než deseti letech přispěl zejména vznik Etického kodexu sociálních pracovníků ČR, vznik profesních asociací, utváření minimálního standardu vzdělávání v sociální práci, rozvoj teorií a metod sociální práce včetně kontroly splněného vzdělání před vstupem do zaměstnání, který je legislativně vymezen v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
31
3. SYNDROM VYHOŘENÍ (BURNOUT)
„Co dělat, aby nám naše láska nevyhasla, aby nám nadšení neutichlo a – řečeno obrazně – oheň nevyhasl“ (Jaro Křivohlavý).
Ačkoliv se syndrom vyhoření týká mnohých povolání, nejčastěji je spojován s tzv. pomáhajícími profesemi, jedná se o povolání, jejichž hlavní náplní je pomáhat lidem.
Mezi tato povolání řadíme sociální pracovníky, pracovníky neziskového sektoru, asistenty, dobrovolníky, ale i zdravotníky nebo pedagogy. Vyhoření má často souvislost s vysokou psychickou zátěží, která může být spojována s takovými charakterovými vlastnostmi jako je idealismus, nadměrné přebírání odpovědnosti, zvýšená míra senzitivity, zranitelnost nebo vlastní nedořešené konflikty a další. Syndrom vyhoření je doprovázen ztrátou energie a vlastních ideálů. Svým vývojem postupně směřuje ke stagnaci, frustraci až apatii (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 6).
Každý pomáhající profesionál by měl vědět, co syndrom vyhoření způsobuje, jak mu předcházet nebo jak jej případně efektivně řešit. Proto si v této kapitole podrobněji vysvětlíme, co vlastně syndrom vyhoření znamená, co bývá jeho příčinou, jak se vyvíjí a co může způsobit.
3.1. Definice pojmu syndrom vyhoření
České slovo vyhoření je doslovným překladem anglického pojmu burnout (Schmidbauer, 2008, s. 217). Burnout je odborný termín, který poprvé použil Hendrich Freudenberger v sedmdesátých letech 20. století v souvislosti s jevem, který byl v té době dobře znám, tzn. se stavem alkoholiků, kteří zcela propadli moci alkoholu a o vše ostatní ztratili veškerý svůj zájem. Později byli do tohoto termínu zahrnuti i toxikomani, jejichž zájem byl soustředěn pouze na drogu a ostatní věci jim byli lhostejné. Dále byli v souvislosti s burnout spojováni i lidé, kteří zcela propadli své práci – workoholici, neboť práce byla jejich jediným zájmem, nic jiného nemělo takovou důležitost. I zde vedl tento jev k apatii, vyčerpání, neschopnosti zdolávat překážky, lhostejnosti, únavě, odcizení a samotě (Křivohlavý, 2012, s. 62). Freudenberger definoval syndrom burnout jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kdy péče o člověka a nevyhovující vztah zapříčiňují, že v práci není dosahováno očekávaných výsledků (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 7).
32
V průběhu přibližně 30 let výzkumu problému syndromu vyhoření se ve světové literatuře objevilo mnoho definic a pojetí syndromu vyhoření, které se od sebe v různých ohledech liší. Přesto se ale shodují v následujících významných znacích:
jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání;
týká se především pomáhajících profesí, jejichž hlavní náplní je „práce s lidmi“, tzn., že je spojován s určitými druhy povolání;
příznaky burnout zasahují nejen oblast psychickou, ale i tělesnou a sociální;
klíčovým aspektem burnout je pravděpodobně emoční a kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ i celková únava;
všechny hlavní složky syndromu vyplývají z chronického stresu (Kebza, Šolcová, 2003, s. 7).
Je důležité také zmínit, že důležitým znakem syndromu vyhoření, jak uvádí Křivohlavý (2012, s. 51), je také skutečnost, že se objevuje u jinak zcela psychicky zdravých lidí, to znamená, že nemá žádnou souvislost s psychickou patologií. Nejedná se o stavy spojované s jakoukoliv psychiatrickou diagnózou nebo případnou monotónností práce, neboť nejsou spojovány s pocity neschopnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že zklamání, vyčerpání a pasivita v souvislosti s burnout je reakcí především na pracovní stres. Jde o stav emocionálního vyčerpání, jenž vznikl v důsledku příliš vysokých psychických a emocionálních požadavků (Kebza, Šolcová, 2003, s. 7).
Jak už bylo zmíněno výše, existuje mnoho definic, které charakterizují syndrom vyhoření neboli burnout. Uvedu zde pouze několik z nich.
Například Jaro Křivohlavý (1998, s. 10-11) uvádí, že: „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy“.
Karel Kopřiva (2011, s. 101) syndrom vyhoření vymezuje jako stav, kdy je naše energetická bilance dlouhodobě záporná, to znamená, že jedinec nemá dostatek vlastních zdrojů radosti v životě a není dostatečně zakotven v těle.
33
Angelika Kallwass (2007, s. 9) charakterizuje syndrom vyhoření jako: „stav extrémního vyčerpání, vnitřní distance, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických obtíží“.
Myron D. Rush (2003, s. 7) definuje syndrom vyhoření jako „druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn)určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky“.
Matoušek (2013, s. 52) syndrom vyhoření popisuje jako soubor typických příznaků, které se objevují u pracovníků pomáhajících profesí jako důsledek nezvládnutého pracovního stresu. Pracovníkem je zde myšlen jak profesionál, tak dobrovolník.
„Nejnadšenější lidé upadají do nejtěžších forem vyhoření nejčastěji… Závažnost jejich fyzického i psychického stavu je do určité míry ukazatelem jejich původního nadšení“
(Křivohlavý, 2009, s. 114). To znamená, že syndrom vyhoření zasahuje jedince, kteří do zaměstnání vstupují s vysokou mírou nadšení a velkou motivací. A očekávají, že právě tato práce dá jejich životu smysl, z toho vyplývá, že své zaměstnání vnímají a berou jako poslání než práci. Projevy syndromu jsou doprovázeny selháním, marností a značným úbytkem energie. Bližší informace o projevech a vývoji syndromu vyhoření budou popsány v některé z následujících kapitol.
3.2. Příčiny syndromu vyhoření
Jednou z hlavních příčin burnout je každodenní chronický stres. Kopřiva uvádí (2011, s. 101-102), že existují 3 možné cesty vedoucí k syndromu vyhoření – ztráta ideálů, workaholismus, teror příležitostí.
První z těchto cest nazývá ztrátu ideálů – čím více sociální pracovník „hoří“, tím spíše může vyhořet. Čerstvý absolvent je na počátku své profesní cesty plný nadšení, očekávání a na své nové zaměstnání se upřímně těší. Postupně se seznamuje s novým týmem, pracovní náplní a úkoly, dokonce je ochoten pracovat přesčas. Práci vnímá jako smysluplnou a zábavnou. Postupem času však přibývá obtíží a mnohé cíle se jeví jako nedosažitelné. Je zřejmé, že „revoluční“ změny není možné realizovat a práci doprovází ztráta důvěry ve vlastní schopnosti a smysluplnosti. Toto zatížení se neustále stupňuje, až vyvrcholí ve vyhoření. Profese ztrácí svůj smysl. Počáteční nadšení nelze
34
vnímat jako chybné, neboť je to energie dávající silný impuls. Zbude nám však zjištění, že věci jsou mnohem těžší, než nám zpočátku připadalo. Je přirozené, že většinu překážek uvidíme až tehdy, kdy jsme se na samotnou cestu vydali.
Jako druhou příčinu na cestě k vyhoření Kopřiva uvádí workaholismus. V překladu doslova znamená „alkoholismus práce“, tedy závislost na práci. Má totožnou povahu jako závislost na alkoholu, i práci lze totiž zcela propadnout. Workaholismus nepředstavuje jen skutečnost, že nějaký člověk hodně pracuje, jedná se o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat. V této situaci je potřeba práci omezit a vyhradit si čas i na jiné aktivity, které by jedince mohli naplňovat. Spolupráce s psychologem je v tomto případě žádoucí.
Poslední možnou příčinou dle Kopřivy je „teror příležitostí“ a lze si pod ním představit skutečnost, že někteří lidé jsou natolik aktivní, že jim práce neustále přibývá.
V každém novém úkolu vidí novou lákavou příležitost, jak na výchozí úkol navázat.
Šanci tuto výzvu nevyužít vnímají jako hřích a v důsledku toho nejsou postupem času schopni dostát svým závazkům ve všech svých rozpracovaných záležitostech, neboť spotřebují veškerý čas i energii. Tato neschopnost následně vede k přepracování a syndromu vyhoření.
3.2.1. Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření
Jeklová a Reitmayerová (2006, s. 15) dělí faktory ovlivňující vznik syndromu vyhoření na vnitřní a vnější. Vnější faktory mají souvislost s konkrétními situacemi, ve kterých se jedinec nachází, s podmínkami v zaměstnání a v organizaci, kde pracuje, s jeho aktuální situací v jeho soukromém životě apod. Mezi vnitřní faktory zahrnuje osobnostní vlastnosti jedince, stav organismu, způsoby chování a reakce v určitých situacích.
Nejčastěji pocházejí příčiny syndromu vyhoření z pracovního prostředí. K rozvoji syndromu přispívají taková pracoviště, kde není věnována dostatečná pozornost potřebám zaměstnanců, kde se neprovádí řádné zaučení zkušeným personálem, není prováděna supervize, není možnost konzultace s kompetentní osobou, vládne soupeřivá atmosféra a konflikty mezi kolegy, chybí plán osobního rozvoje apod. (Matoušek, 2013, s. 54).
Mezi další rizikové faktory na pracovišti lze zařadit rostoucí náročnost práce, vyšší nároky na zaměstnance a kvalitu práce, přílišnou kontrolu a permanentní dohled ze strany
35
nadřízených, nedostatek uznání, dlouhou pracovní dobu, nucenou práci přesčas atd.
(Stock, 2010, s. 32-40).
Neméně důležitou složkou, která k syndromu vyhoření přispívá, jsou osobnostní a charakterové vlastnosti pracovníka. Rush (2003) uvádí, mezi tyto faktory zahrnuje například pevnou vůli a odhodlanost, neboť jedinci, kteří se těmito vlastnostmi vyznačují, se neradi vzdávají a nedokáží si přiznat svou porážku. Jako další rizikové aspekty uvádí sklony k soběstačnosti, vysokou míru sebedůvěry, perfekcionismus, odpor k pravidlům, vysoký stupeň organizovanosti, zálibu v řešení obtížných úkolů, soutěživost a přílišnou cílevědomost. Uvedené charakterové a osobnostní vlastnosti patří mezi nejčastější příčiny vyhoření velmi výkonných sociálních pracovníků.
3.3. Příznaky a vývoj syndromu vyhoření
Se syndromem vyhoření je spojena celá řada příznaků, mezi které se řadí fyzické oslabení, pocity bezmoci a beznaděje, ztráta idealistických představ, rozvoj negativního postoje nejen k práci, ale i lidem a dokonce i k životu samotnému. V nejextrémnější podobě může burnout představovat jakýsi hraniční bod. Jestliže se jedinec dostane až za tento bod, je jeho adaptibilita na prostředí značně snížena (Křivohlavý, 2009, s. 114).
3.3.1. Příznaky a projevy syndromu vyhoření
Někteří autoři rozdělují projevy burnout do dvou skupin, a to na subjektivní a objektivní příznaky. Subjektivní příznaky zahrnují abnormálně velkou únavu, nízké sebevědomí a sebehodnocení, které vyplývá z pocitu nízké míry profesionální kompetentnosti. Patří sem také problémy s udržením pozornosti, soustředění, pesimismus či negativismus, snadné podráždění a různé stresové stavy.
„Vyhořelý“ jedinec má pocit, že jako člověk už nemá žádnou hodnotu, že ztratil veškerou energii, sílu a nadšení. Při práci i v osobním životě ho sebemenší problém nesmírně zatěžuje. Neví si rady sám se sebou, natož se svými problémy, které ho trápí.
Přišel o veškeré iluze, naděje, ideály, plány, motivaci a žije v permanentním napětí, přestože nic nedělá.
