Název bakalářské práce: Motivace dobrovolníků Jméno a příjmení autora: Lucie Zerzánová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014
Vedoucí bakalářské práce: Doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala fenoménem dobrovolnictví. Zkoumala především motivační faktory, které vedou jedince k dobrovolnické činnosti. Vycházela jak z teoretických, tak praktických poznatků v dané oblasti. Cílem práce bylo analyzovat motivaci dobrovolných hasičů a zjistit, jak souvisejí jednotlivé motivační faktory s jejich sociálním profilem. Práce je rozdělena do dvou částí. V teoretické části jsme se zabývali popisem základních pojmů a vymezením teoretických východisek z oblasti dobrovolnictví, motivace, komunitní sociální práce a komunitního dobrovolnictví. Empirická část práce se pomocí kvantitativní výzkumné strategie pokusila objasnit motivační faktory (motivátory) související se sociálním profilem dobrovolných hasičů. Pomocí kvalitativní výzkumné strategie jsme zjišťovali „lokální významnost“ činností Sboru dobrovolných hasičů, na jejichž dobrovolnické aktivity můžeme nahlížet, jako na služby konané ve veřejném zájmu (širší pohled na komunitní rozvoj).
Klíčová slova: dobrovolnictví, dobrovolník, motivace, komunitní dobrovolnictví, občanská společnost, sociální kapitál
Title of the bachelor thesis: Motivation of Volunteers Author: Lucie Zerzánová
Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014 Supervisor: Doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Summary:
The bachelor project is focused on the issue of voluntary work. It investigates primarily the motivation factors which lead an individual into voluntary activity. It looks at both the theoretical and practical information in the relevant field. The aim of the work was to analyse the motivation of volunteer fire-fighters, and ascertain how individual motivation factors are related to their social status. The work is divided into two parts.
In the theoretical part the focus is on the characterization of basic concepts and the defining of theoretical foundations of the voluntary field, motivation, community social work, and from the voluntary community.
The empirical part of the work, with the help of a quantitative research strategy, attempts to clarify the motivation factors (motivators) related to the social status of volunteer fire-fighters.
With the help of the quantitative research strategy, we surveyed "local importance" in the activity of a group of volunteer fire-fighters, on whose voluntary activity we can view how their duties are performed in the public interest. (wider perspective on community development).
Key words: voluntary work, volunteer, motivation, community volunteering, civic society, social capital.
Obsah
Úvod...11
1.Ekologická perspektiva v sociální práci...13
1.1 Metoda PIE...15
2.Občanská společnost...17
2.1 Sociální (společenský) kapitál...20
3.Dobrovolnictví ...22
3.1 Definice dobrovolnictví...23
3.2 Kdo je dobrovolník...27
3.3 Dobrovolnictví a legislativa...28
3.4 Evropský rok dobrovolnictví (ERD 2011)...30
3.4.1 Současná situace...30
3.5 Komunitní dobrovolnictví...32
3.5.1 Komunita...32
3.5.2 Komunitní sociální práce...34
3.5.3 Komunitní dobrovolnictví – definice...36
3.5.4 Neformální komunitní dobrovolnictví...37
3.5.5 Formální komunitní dobrovolnictví...38
3.5.6 Virtuální komunitní dobrovolnictví...38
4.Motivace dobrovolníků...39
4.1 Definice motivace...39
4.1.1 Primární a sekundární motivy...41
4.2 Altruismus, prosociální chování...41
4.3 Teorie motivace...43
4.4 Psychologické teorie motivace...44
4.4.1 Funkční teorie...44
4.5 Sociální teorie motivace...45
4.6 Kombinace psychologických a sociálních teorií motivace...46
5.Projekt výzkumu...48
5.1 Předmět výzkumu...49
5.2 Objekt výzkumu (výzkumný vzorek)...49
5.3 Cíl výzkumu...49
5.4 Metodologie a metodika výzkumu...50
5.4.1 Metodologie...50
5.4.2 Vybrané techniky ...51
5.5 Hypotézy...52
5.6 Charakteristika výzkumného vzorku (souboru)...52
5.7 Charakteristika lokality výzkumu (prostředí výzkumu)...53
5.8 Organizační a personální zabezpečení výzkumu...54
6.Prezentace výzkumného zjištění...55
6.1 Prezentace získaných dat z kvantitativního výzkumu...55
6.1.1 Motivace a věk dobrovolníků...61
6.1.2 Motivace a pohlaví dobrovolníků...63
6.1.3 Motivace a místo bydliště dobrovolníků...68
6.1.4 Motivace a vzdělání dobrovolníků...71
6.2 Prezentace získaných dat z kvalitativního výzkumu...75
7.Diskuze...91
Navrhovaná opatření ...96
Závěr...98
Seznam použité literatury:...101
Seznam příloh:...105
Úvod
Dobrovolníci jsou cementem společnosti…
Téma své bakalářské práce „Motivace dobrovolníků“ jsem si vybrala hned ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že jsem již sedm let aktivním dobrovolným hasičem ve Sboru dobrovolných hasičů Křižany (SDH), kde se věnuji nejen realizacím kulturních a společenských akcí, ale také především volno-časovým aktivitám sociálně znevýhodněných dětí. Dále propagací komunitního dobrovolnictví a provozováním požárního sportu, jelikož jsem členem ženského soutěžního týmu. Sbory dobrovolných hasičů jsou důležitou a nezbytnou součástí komunity a výraznou měrou se podílejí na utváření občanské společnosti. Zkoumání motivace (motivátorů), proč se lidé stávají dobrovolnými hasiči, je přínosné nejen pro sociální práci a to především pro samotné sociální pracovníky či koordinátory dobrovolníků, ale také proto, abychom získali cenné informace a poznatky o tom, jakým způsobem motivovat občana k občanské participaci.
Druhým důvodem, proč jsem se rozhodla psát bakalářskou práci na toto téma je fakt, že se ve svém volném čase věnuji dobrovolnictví v komunitním středisku KONTAKT Liberec v programu SENIOR. Cílem tohoto programu, zaměřeného na starší občany, je překonání samoty a psychických krizí lidí ve stáří. Náplní mé dobrovolnické činnosti je individuální kontakt s klientem (jako společník), obsahuje především povídání, naslouchání, čtení nebo doprovod na procházky. Jako dobrovolník se scházím s klientem jednou týdně na 1–2 hodiny. Snažím se zapojit lidi s duševní nemocí do běžného života společnosti a vnést do jejich stereotypního života alespoň trošku radosti a zpestření. Na druhé straně je pro mě dobrovolnictví obrovskou výzvou a obohacuje mě v mnoha směrech (rozhodně mi více dává, než bere). Myslím si, že každý z nás by mohl a měl-by věnovat alespoň jednu hodinu v týdnu ze svého volného času pro dobro ostatních. V České republice, oproti západnímu světu, je dobrovolnictví spíše výjimečným jevem, myšleno v kontextu možných variant volno-časových aktivit, které poskytují dobrovolníkovi radost z interakce s druhými lidmi.
Dobrovolnictví lze také chápat jako určitý životní styl, zajímavý způsob relaxace, či projev aktivního občanství konkrétního jednotlivce.
Motivace obecně (nejen dobrovolníků) se stala jedním z mnoha výzkumných problémů sociální práce. Jelikož fenomén motivace souvisí nejen s dynamickými znaky/rysy lidské psychiky, ale i s problematikou životní/společenské činnosti daného jedince. Motivy nám pak vyjadřují psychologický důvod chování tj. příčinu chování.
Cílem bakalářské práce je analyzovat motivaci dobrovolných hasičů a její faktory.
Práce je rozdělena do dvou částí. V teoretické části se zabýváme popisem základních pojmů a vymezením teoretických východisek z oblasti dobrovolnictví, motivace, komunitní sociální práce a komunitního dobrovolnictví. Poznávacím cílem je objasnit činnost Sboru dobrovolných hasičů (SDH) optikou komunitních dobrovolníků a přiblížit danou problematiku ve vztahu k sociální práci (širší pohled na komunitní rozvoj).
Cílem empirické části bakalářské práce je objasnit, jak souvisejí vybrané motivační faktory se sociálním profilem dobrovolníků (pohlavím, věkem, vzděláním a bydlištěm).
Dalším důležitým cílem této práce je zjistit, jak organizace Sboru dobrovolných hasičů (SDH) získávají nové dobrovolníky, jak si je snaží udržet ve svém portfoliu a jakým způsobem o ně „pečují“. Přínosem práce je také pohled na lokální dobrovolnickou činnost, chápanou jako službu ve veřejném zájmu, optikou starostů, jakožto zástupců veřejné správy. Aplikačním cílem je navrhnout možnosti podpory motivace a udržení dobrovolníků v SDH.
Předesílám, že v textu jsou použity i odkazy na sekundární zdroje psané v češtině, ze kterých autorka práce následně cituje či parafrázuje. Sekundární zdroje jsou napsány nejen teoretiky, ale především praktiky z oblasti sociální práce. Proto si myslím, že jsou v mnoha směrech jejich názory a vědomosti pro tuto práci přínosné.
I. Teoretická část
V teoretické části bakalářské práce se budeme zabývat vymezením základnách pojmů a teoretických východisek v oblasti dobrovolnictví, jejich popisem a formulací vztahu mezi komunitním dobrovolnictvím a komunitní sociální prací. Dále se zaměříme na klasifikaci motivačních teorií a definování základních pojmů, které souvisí s tématem motivace k dobrovolnické činnosti.
Cílem teoretické části je seznámení se s fenoménem dobrovolnictví a zmapování motivačních faktorů dobrovolníků. Poznávacím cílem je objasnit činnost Sboru dobrovolných hasičů (SDH) optikou komunitních dobrovolníků, jakožto aktérů komunitního rozvoje. Vycházíme z ekologické perspektivy sociální práce a hledáme souvislosti mezi konceptem občanství, občanské společnosti a sociální prací. Dobrovolné hasiče považujeme za komunitní dobrovolníky, tudíž jsou z našeho pohledu aktéry změny a pro nás zajímavou cílovou skupinou sociální práce. Předpokládáme, že takovéto pojetí je inovativní, protože jsme v české literatuře nenašli pojednání o dobrovolných hasičích v kontextu sociální práce.
Vědecké teorie jsou nejdůležitějšími informacemi ve vědě. Dle Hendla: „ Vědeckou teorii chápeme jako systém pojmů a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení vybraných fenoménů.“(Hendl 2005, s. 31).
1.Ekologická perspektiva v sociální práci
Ekologickou perspektivu jsme zvolili z toho důvodu, že se nezabývá jen určitou částí lidského či sociálního chování, ale zajímá se o „celek“ tj. lidské společenství. Tato perspektiva vnímá jedince, jako součást celého systému, který ho ovlivňuje/utváří a zpětně pak jedinec působí i na samotný systém. Při řešení sociálních problémů klientů by tuto skutečnost měl sociální pracovník reflektovat, protože neexistuje identifikovatelný pacient, je zapotřebí „léčit“ celý systém. Sociální práce, jako profese, je prostředníkem mezi potřebami jedince a společností. Principem sociálního fungování je de facto participace/zapojování se do řešení sociálních problémů tzv. zmocňováním.
I dobrovolnictví lze chápat jako zmocňování lidí (aby si byli lidé schopni pomoci vlastními silami). Ekologická perspektiva nám také napomáhá porozumět vzájemným interakcím
rozličných prostředí (virtuální, technické, sociální, aj.). Mottem dnešní sociální práce je
„trvale udržitelný ekonomický rozvoj“ tzn. symbióza ve všech typech prostředí. A o to se právě dobrovolní hasiči se svými aktivitami snaží, prioritou je pro ně udržování rovnováhy a rozvoj celé komunity.
Dle Comptona a Galawaye (1999) se sociální pracovník zaměřuje na problémy a potřeby klienta, které souvisejí s jeho vývojovými a životními etapami. Dále na problémy a potřeby, které vyplývají z úkolů, které se vážou na používání a mají vliv na prvky v prostředí. A v poslední řadě jsou zaměřeny na problémy a potřeby, které souvisí s interpersonálními bariérami a potížemi, znesnadňujícími fungování rodiny/skupiny (Matoušek 2001, s. 247). Ekologická perspektiva vznikla jako reakce na dosavadní vývoj sociální práce, která nedostatečně reflektovala širší sociální prostředí (ekosystém) jedince.
Tato perspektiva se zaměřila na 3 dimenze zájmu: 1. na člověka, 2. prostředí a 3. na jejich vzájemný vztah. Na sociální pracovníky, kteří praktikují ekologickou perspektivu při výkonu sociální práce, jsou kladeny nemalé nároky na jejich dovednosti, které spadají do oblasti psychologie, sociologie, filosofie, práva, politologie a dalších. Proto je nutné, aby se sociální pracovníci celoživotně vzdělávali, což je také upraveno v české legislativě (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách).
Sociálně ekologická perspektiva sociální práce vychází z teorie systémů, která má svůj původ v biologických teoriích. Tato teorie popisuje fungování lidské společnosti jako fungování systému. Systémová teorie vychází z předpokladu, že systém je tvořen prvky, které jsou na sebe vázány (spojeny vzájemnými vazbami). Systém znamená více než jen sumu prvků, vzniká zde synergický efekt (efekt působení). Dalším poznatkem je skutečnost, že systém má své hranice (otevřené = propustné, polopropustné nebo uzavřené
= nepropustné), komunikuje mezi sebou (komunikace udržuje systém) a snaží se o udržení rovnováhy (homeostázy) (Payne 2005, s. 142–145). Jako první se otázkou prostředí v kontextu sociální práce zabývali Stein a Cloward (1959). Později zpracovala ucelenou koncepci a uvedla do praxe C.B. Germain (1980). Nazvala ji jako „přístup životního modelu“, kdy se má sociální pracovník pokusit porozumět souvislostem mezi klientem a jeho sociálním prostředím (jeho situace). Sociální pracovník pak působí v roli
„vylaďovatele“, na rozmezí/hranici mezi oběma těmito systémy, kde právě vznikají nejčastěji tzv. třecí plochy. V české literatuře se někdy chybně uvádějí jako synonyma pojmy „model“ a „perspektiva“, což není terminologicky správně. Model popisuje
konkrétní způsob práce s klientem, kdežto perspektiva znamená, jakou optikou (úhlem pohledu) se na daný jev či problém díváme a zkoumáme ho.
1.1 Metoda PIE
Payne ve své knize Modern Social Work Theory (2005) uvádí, že z ekologické perspektivy vychází jeden z modelů sociální práce, který Germain a Gittermann (1980,1996) nazvali „Life model“. Zkratka PIE pochází z angličtiny, skládá se z prvních písmen názvu „person in environment“, přeloženo do češtiny „osoba v prostředí“. Vychází z myšlenky, že lidé a jejich životní prostředí na sebe vzájemně reagují a zpětně se ovlivňují (mění). Cílem sociální práce (sociálních pracovníků) je snaha o zlepšování „zdraví“ neboli rovnováhy mezi lidmi a jejich prostředím (ekosystém). Stresory (nadměrná zátěž) ohrožující tuto rovnováhu mohou být různé. Záleží na individuálních dispozicích a copingových strategiích (zvládnutí stresových situací), které jsou konkrétními jedinci používány při řešení sociálních problémů, ať už vlastními silami, či za pomoci „zvenčí“
(sociálních pracovníků). Procesy, kterými lidé zlepšují vztahy mezi sebou a prostředím se nazývají adaptace. Mezi zdroje (možnosti) jak se vyrovnat se zátěží patří např.
angažovanost ve vztazích (síťování, utváření přátelských vztahů), kompetence (motivace přežít v prostředí), sebeúcta (vědomí své ceny), sebevláda (mít kontrolu nad svým životem), habitat (místo osídlení), koncept životní dráhy aj. Life Model je mimo jiné také založen na myšlence „zmocňování“, kdy sociální pracovník by měl být pro klienta rovnocenným partnerem a neměl by za klienta rozhodovat, pouze ho podporovat, povzbuzovat a vést (Payne 2005, s. 150–152).
Účelem metody PIE je zřetelně vyložit sociálním pracovníkům, ale i odborné a laické veřejnosti, svědectví o významu sociálních rolí, environmentálních problémech, tělesném i duševním zdraví a klientových zdrojích (energie), popřípadě jeho rezervách. Metoda PIE je pro ně „společným jazykem“ (sjednocení terminologie) a nástrojem pro srozumitelnější komunikaci. PIE je také nástrojem pro sběr dat, jejich shromažďování, třídění a následnou analýzu a také podmět pro vhodnou intervenci, která má za cíl daný problém eliminovat.
PIE na svět pohlíží holistickou (celistvou) optikou. Její platformu tvoří čtyři faktory (osy) informací (Matoušek 2001, s. 257–260):
1. problémy sociálního fungování – základem je myšlenka, že člověk ve společnosti zastává různé sociální role (rodinné, pracovní, interpersonální, specifické). Problémy/konflikty které při výkonu rolí vyvstávají, pak řeší především sociální pracovníci (jedinečnost sociální práce),
2. problémy prostředí – jedná se o problémy fyzického i sociálního prostředí, tím je myšlen celý sociální systém (ekonomická, vzdělávací, právní, zdravotní, sociální a další oblast),
3. problémy duševního zdraví – zachycují poznatky o klinických syndromech, osobnostních a vývojových poruchách jedinců, se kterými se při praktikování sociální práce setkáváme, což je pro práci sociálního pracovníka velmi užitečné, 4. problémy tělesného zdraví – zpřehlednění informací o zdravotních problémech
klientů a nemocech diagnostikovaných lékaři.
Vlivem globalizace je svět sice vnímán jako „jeden prostor“, kdy např. vesnice se díky elektrotechnického pokroku a IT technologiím propojí během několika sekund se zbytkem světa, což je určitě velkým přínosem. Ale na druhé straně, vlivem globalizace, dochází také ke změnám životního prostředí (přírodního i sociokulturního) a to má za následek ekologické krize, globální problémy lidstva, udržitelný rozvoj, růst rizik, sociální nerovnosti, ekonomické problémy, aj. Z pohledu ekologického paradigmatu, by se sociální pracovník měl především snažit posilovat silné stránky klienta (klient expert na vlastní život) a pomáhat mu zlepšovat vzájemný vztah s prostředím. Ekologickou perspektivu praktikují sociální pracovníci především z důvodu lepšího vhledu do problematiky sociální práce a mezilidských vztahů. Tato perspektiva nám také ozřejmuje fakt, že lidé utvářejí své prostředí, ale zpětně jsou prostředím také přetvářeni.
Také dobrovolnictví a především dobrovolní hasiči pomáhají svojí činností zlepšovat či minimalizovat stresory (nerovnováha mezi jedinci a jejich životním prostředím), které působí na lidi např. při povodních, požárech nebo jiných živelných katastrofách.
Dobrovolní hasiči pomáhají především při ochraně životů, majetku, ale také řeší problémy spojené s environmentálními problémy dnešní doby (tsunami, znečištěné životní prostředí, jaderné katastrofy, aj.).
2.Občanská společnost
Dobrovolníci (dobrovolní hasiči) jsou tmelící silou „cementem“ společnosti, podílejí se svojí činností na řešení sociálních problémů, či na odstraňování následků živelných katastrof. Právě tímto dobrovolní hasiči vytvářejí občanskou společnost. Při získávání nových a udržení si stávajících dobrovolníků (dobrovolných hasičů) je pro organizace velmi důležité, znát pohnutky či důvody dobrovolníků (motivaci dobrovolníků), z jakého důvodu poskytují pomoc nebo oporu bez nároku na odměnu. Informace o motivaci dobrovolníků je zpětnou vazbou pro organizace, které pak mohou zvolit co nejefektivnější způsob, jak motivovat potencionální dobrovolníky a především si udržet dobrovolníky stávající.
Obecně lze říci, že občanskou společností je myšlena skupina aktivních lidí, kteří dobrovolně vyvíjejí činnosti obecně prospěšné (ve veřejnému zájmu). Občanská společnost nepatří do oblasti státu, trhu ani rodiny. Je to společenská konstrukce, která se pohybuje mezi těmito třemi sférami. Lidé by měli mít možnost spolupodílet se (participovat) na rozhodovacích procesech ve státě právě proto, že občanská společnost vnáší do politického systému (řádu) jiné významné hodnoty, které se výrazně podílejí na demokracii daného státu. Občanská společnost by měla být také z větší části financována přímo občany.
Jako první se snažil charakterizovat pojem občanské společnosti G. W. F. Hegel (1981).
Dle něj je občanská společnost „rozdílností jež vstupuje mezi rodinu a stát, přestože její vytváření nastává později než vytváření státu; neboť jako rozdílnost předpokládá stát, jejž aby trvala musí mít před sebou jako samostatnost“(Bednář 2012, s. 75). Dle Hegela (1981) je výplod občanské společnosti typický pro moderní stát. Státem je myšlena jednota různých osob (pospolitost), kde si je každý účelem. Z toho vyplývá, že stát je neodmyslitelně spjatý s občanskou společností (Bednář 2012, s. 75–76). V dnešní době, chápeme termín občanská společnost, jako politický konstrukt, který vychází z komunitarismu. Ten stojí v opozici individualismu a klasickému liberalismu.
Komunitarismus vychází z myšlenky, že mravní, duchovní a názorové orientace (tradice), jsou již společensky vžité a tím vytvářejí vědomí jednoho společenského celku
„komunity“. Dnes již společenská přesvědčení nemusí nutně vycházet jen z tradic, ale pouze ze svobodného přesvědčení a orientace všech členů komunity. V politice jde
především o prosazování tzv. pozitivních práv. Patří sem např. garance bezplatného vzdělávání, zdravotnictví, práva na práci, utváření sociálních sítí, aj. Důležitým pojmem v koncepci občanské společnosti jsou „nevládní organizace“, které souhrnně označují ty organizace, působící v oblasti občanské společnosti. Nevládní organizace mají až na výjimky svoji právní subjektivitu a s tím jsou spojena jejich práva a povinnosti. Rozvoj občanské společnosti v ČR je datován především do doby po pádu komunismu (1989). Na úrovni EU působí významná organizace s názvem „Nadace rozvoje občanské společnosti“
(NROS), která podporuje, jak legislativně tak i finančně, žadatele z řad občanské společnosti. Velký důraz je kladen především na komunitní plánování, jakožto nástroj pro posilování sociální soudržnosti, solidarity a prevence sociálního vyloučení (Fajmon 2012, s. 53–61).
Jak již bylo řečeno, organizovaná občanská společnost je tvořena obecně prospěšnými společnostmi, které se také nazývají „třetí sektor“ nebo „nevládní organizace“. Patří sem nadace, církve, spolky, aj. Z ekonomického hlediska náleží obecně prospěšné společnosti do neziskového sektoru, jejichž posláním a cílem je užitek či prospěch s charakterem veřejné služby. K rozvoji občanské společnosti přispívá také rozmach formálního i neformálního dobrovolnictví. Dobrovolný sektor je také někdy nazýván „občanskou prací“. V budování a formování organizované občanské společnosti mají bezesporu své významné místo i sbory dobrovolných hasičů (SDH), jejichž strukturu a organizaci si blíže představíme v empirické části bakalářské práce. Za slabé stránky při podpoře a rozvoji občanské společnosti shledáváme nejen nedostatečnou finanční podporu ze strany státu a ziskového sektoru právě na realizaci občanských aktivit, ale také malou participaci neziskových organizací při rozhodovacích procesech a vyjednávání s veřejnou sférou.
Z perspektivy občanské společnosti, je dobrovolník chápán jako agent sociální změny a jeho dobrovolnické aktivity jsou chápány jako součást participace na veřejném a občanském životě (občanský aktivismus). Občanská angažovanost v dobrovolných spolcích nebo organizacích přispívá, dle Putmana (1993), k vytváření sociální sítě kontaktů a vede ke vzniku „generalizované důvěry“ a vytváří také sociální kapitál (Frič, Pospíšilová 2010, s. 15). Občanská společnost je dle profesora sociologie Ralfa Dahrendorfa (1992) tmelící silou, která je tvořena třemi pilíři. Za prvé jsou to nestátní organizace a instituce tzv. neziskový sektor. Za druhé je to fakt, že se občané sdružují ze své svobodné vůle a iniciativy a za třetí, je to ochota individuí podílet se na úspěších sociálního celku
(solidarita), kterou nazval „občanským citem“. Cílem občanské společnosti je zlepšení životních podmínek (přístup k hmotným i nehmotným statkům) a příležitostí (občanská práva a nabídky statků). Občanská společnost by měla dát lidem možnost svobodně se sdružovat do zájmových skupin. Dahrendorf (1992), který je zastáncem moderní společnosti, tvrdí že občanská společnost je protipólem státem řízené společnosti (nikoliv však nepřítelem) a občanská angažovanost je zdrojem ekonomické síly daného území.
Vlivem globalizace se občanská společnost ještě více vzdálila od možnosti rozhodovat o důležitých věcech, které se jí osobně týkají. To mělo za následek regionalizaci a opětovné posílení obecné samosprávy, která je sice státní, ale působí v ní spíše občanská společnost, než samotný stát. Právě občanská společnost uspokojuje lidskou potřebu někam patřit a pomáhá lidem najít možnosti svého uplatnění ve společnosti. Občanskou společnost je možné vnímat jako místo či prostor, kde lidé tráví společně většinu času – prostor k životu, který spoluvytváří také stát jako autorita (Pongs 2000, s. 79–95).
Sociolog Ulrich Beck (1986), ve své knize „Riziková společnost“ píše, že jedinec je lépe připraven na změnu než sociální instituce. Beck odpovídá na otázku v jaké společnosti vlastně žijeme, takto: „Žijeme ve společnosti bez pojmů, jejíž klíčové pojmy je třeba znovu definovat. A proto stále věřím, že pojem „světová riziková společnost“ může být klíčem k většímu porozumění. Důležité termíny jsou individualizace a globalizace, nižší zisk a reflexivní modernizace.“ (Pongs, 2000, s. 47). Název „riziková společnost“ je ekvivalentem pro společnost, ve které existuje velké riziko civilizačního sebeohrožení (znečištění vzduchu, půdy, vody, aj.) a to především vlivem nekontrolovatelné produkce (modernizace), která může mít fatální následky pro samotnou lidskou existenci na Zemi.
Tohoto si dnešní společnost začíná všímat a uvědomovat si stav reálného globálního ohrožení. Takovým příkladem může být například havárie jaderného reaktoru Černobyl (nyní Fukušima). Již v roce 1986, kdy vyšla jeho kniha, předvídal v důsledku procesu modernizace velkou nezaměstnanost, která bude mít dopady na socio-ekonomickou situaci rodin. Jeho východiskem z masové nezaměstnanosti jsou alternativní aktivity nebo-li tzv.
občanské práce, které slouží blahu společnosti např. různé občanské iniciativy (Pongs 2000, s. 42–59) a také dobrovolnictví. V dnešní době je proto nezbytné, aby se veřejnost aktivně zapojovala do řešení palčivých sociálních problémů především v rovině lokální (v komunitě). Právě občanská společnost tvoří prostor ke společnému dialogu, prostor k možnostem a příležitostem, jak řešit problémy vlastními silami, ale také prostor
k síťování vztahů a získávání vzájemné důvěry. Výše popsané je de facto smyslem a podstatou občanské společnosti, ve které má svoji nezastupitelnou roli také dobrovolnictví jako projev aktivního občanství.
2.1 Sociální (společenský) kapitál
S fenoménem dobrovolnictví úzce souvisí také termín „sociální kapitál“, který zavedl do sociologie P. Bourdieu (1980). Definoval ho jako zdroje druhých lidí, které můžeme využít ve svůj prospěch. Podstatné je, že ti druzí nás uznávají a udržují s námi trvalé vztahy. Jiný sociolog J. S. Coleman (1988) vnímá sociální kapitál jako určitý typ racionální směny, která snižuje náklady k dosažení vytyčených cílů a maximalizuje zisk. Vnímá ho, ale také jako, „produkt“ rodinných vztahů a vzájemných interakcí v rámci komunity (tradiční rodinná struktura) (Brumovská, Seidlová Málková 2010, s.46–47). Slovy Friče a Pospíšilové zachycuje sociální kapitál sílu a charakter sociálních vazeb dobrovolníka v jeho komunitě či organizaci (Frič, Pospíšilová 2010, s. 31).
Z našeho pohledu nejvýstižněji definoval pro sociální práci pojem „sociální kapitál“
sociolog R. Putman (2000), který ho vnímá jako četnost kontaktů na základě reciprocity a důvěry. Právě on upozorňuje na úbytek sociálního kapitálu především u mladé generace.
Zastává názor, že sociální kapitál se netvoří prostřednictvím sociálních sítí, ale v úplné rodině s ekonomicky aktivními rodiči. Produktem sociálního kapitálu (vtělený do jedince) je pak dobře sociálně ukotvený jedinec. V dnešní době, kdy v západním světě klesá lidský potenciál (rodí se stále méně dětí), bude těžké zajistit dostatek sociálního kapitálu, jelikož teprve ze sociálního kapitálu se tvoří kapitál lidský, jedno bez druhého není efektivně možné. Příkladem by mohly být např. děti vychovávané v dětských domovech, kdy vložený lidský kapitál se společnosti většinou nevrátí a to i přesto, že náklady na jejich výchovu a vzdělání jsou vysoké. Tyto děti vyrůstají v citové pustině (není do nich dostatečně vložen, právě tak důležitý sociální kapitál) a v důsledku toho, jsou často sociálně narušeni a tím i obtížněji integrováni do společnosti (sociologie.netstranky.cz 2013). „Sociální kapitál je výsledek sociálních interakcí, který má potenciál přispět k rozvoji dobré životní úrovně v sociální, občanské a ekonomické oblasti v dané komunitě a společnosti“ (Falk a Kilpatrick in Brumovská, Seidlová Málková 2010, s. 47).
Dle Striežence (2001) sociální kapitál společnosti produkuje předpoklady a možnosti na využívání celé sociální sítě kontaktů, která se utváří vědomostmi, dovednostmi, známostmi, přátelstvími aj. Využíváním sociálního kapitálu se spoluvytváří občanská společnost, pro kterou je typická vzájemná důvěra, tolerance, respektování sociálních norem a participace při řešeních veřejných problémů. Sociální kapitál se také podílí na zvyšování prosperity celkové společnosti (Strieženec 2001, s. 32–35).
Sociálním kapitálem, který nabízejí dobrovolníci, jsou myšleny především jejich vědomosti, dovednosti, zkušenosti (kvalifikace) a jejich vůle pomoci zlepšit životní situaci nejen sobě, ale i „cizím druhým“. Jak již bylo výše řečeno, je to síť vztahů, která je založena na vzájemné důvěře a vzájemné spolupráci (reciprocitě). Díky tomu mohou být lokální (komunitní) potřeby efektivněji a levněji uspokojovány, než by to byl schopen zajistit stát. Významným ukazatelem kvality komunitního života je stupeň nebo-li míra dobrovolnictví, jenž podporuje rozvoj celé komunity i samotných členů. Z tohoto důvodu je existence, veřejná podpora a oceňování neziskových a svépomocných skupin, ve kterých jsou angažováni převážně dobrovolníci, pro občanskou společnost tak nesmírně důležitá.
„Rodina je základ státu“, tímto mottem bychom mohli zakončit kapitolu o sociálním kapitálu, protože pro stát a vůbec lidskou společnost je nezbytné aby rodina byla podporována a chráněna. Rodina nejenže zaručuje reprodukci obyvatelstva a ekonomicky jedince zajišťuje, ale především v ní probíhá neustálý proces socializace všech jejích členů.
Dále také rodina tvoří základnu pro uspokojování citových potřeb a poskytuje bezpečí.
V dnešní postmoderní společnosti bohužel tradiční rodina není příliš uctívána a proto hlavně mladší generaci chybí solidarita a prosociální smýšlení. Rodina jako instituce není ani ze strany státu dostatečně chráněna. Pokud sledujeme vývoj a přeměnu dnešní rodiny, nelze nevidět posun v sociálních rolích. Máme zde muže a jeho otcovskou roli a máme zde ženu a její mateřskou roli. Domníváme se, že role otce se v dnešní rodině jeví stále více jako vyrovnaná s rolí matčinou, a to jak v otázce výchovného vlivu, tak i v otázce vlivu ekonomického. Zvyšujícími se životními náklady rodiny je na matky vyvíjen stále větší tlak na jejich zaměstnanost. To posouvá a mění i jejich roli jako matky, která byla vždy pečující a starající se o chod domácnosti, do role matky živitelky a organizátorky. Bohužel ale už s menším časovým prostorem na výchovu svých dětí. S tím pak následně souvisí stále ubývající kvalitní sociální kapitál v dnešní lidské společnosti. I přes veškeré proměny tradiční rodiny se domníváme, že vliv rodiny je stále pro zdárný vývoj dětí
neoddiskutovatelný. Zdravé, citově a kulturně ukotvené dítě rovná se kvalitní sociální kapitál. Rodina je místem sociální reprodukce. Bourdieu (1998) tvrdí, že „ Rodina hraje zásadní roli v udržování sociálního státu, v pokračování nejen biologickém, ale i sociálním, v uchování struktur sociálního prostoru a sociálních vztahů. Je to jedno z míst par excellence, kde se shromažďují všechny druhy kapitálu a kde se předávají dalším generacím.“ (Bourdieu 1998, s. 99). Vznik a pokračování rodiny zaštiťuje stát, protože právě on poskytuje prostředky k tomu, aby existovala a trvala.
3.Dobrovolnictví
Dobrovolnictví je celosvětovým fenoménem, již to není jen činnost na lokální či národní úrovni, ale také činnost mezinárodní a globální. Od pradávna je nedílnou součástí občanské společnosti. Solidarita a vzájemná pomoc patří k nosným prvkům lidské společnosti a je také základem pro většinu náboženství. Význam dobrovolnictví nebyl vždy v průběhu času společností vnímán a doceňován stejně. Dobrovolnictví se vyvíjelo spolu s lidskou společností a de facto je jejím zrcadlem. Promítají se do něj změny, které jsou spojeny především s modernizací, politikou, ekonomikou a globalizací. Vyspělá společnost se pozná podle toho, jak je schopná se postarat či pomoci svým „slabším spoluobčanům“, těmto snahám napomáhají i dobrovolnické aktivity. Dobrovolnictví je vlastně nepeněžním darem organizaci, pro kterou dobrovolník pracuje, jelikož jí bezplatně věnuje svůj čas, energii, zkušenosti a dovednosti, ale také šetří i její finanční zdroje. Dobrovolnictví jako společenský fenomén představuje nejen samotné dobrovolnické činnosti, ale také jejich organizační, institucionální a kulturní rámec.
Mezi nejznámější organizace, které se zasloužily o propagaci a podporu celosvětového dobrovolnictví patří organizace IAVE – International Association for Volunteer Effort (Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsilí) založená v roce 1970. Jejím posláním je pomoc při řešení sociálních a humanitárních problémů, setkávání se, vzdělávání, management dobrovolnických center, propagace, legislativní činnost, aj. Další světové organizace, které se věnují propagaci dobrovolnictví jsou AVSO, NETAID (on-line dobrovolnictví), CEV, VOLUNTEUROPE, UNV – United Nations Volunteers, dobrovolnický program OSN, a další (Tošner, aj. 2006, s. 23–29).
V České republice můžeme získat nejucelenější informace o dobrovolnictví na internetovém portálu dobrovolnik.cz nebo na webových stránkách neziskové organizace HESTIA, jejíž posláním je propagace a rozvoj dobrovolnictví nejen v ČR, ale i v zahraničí.
Hestia podporuje a realizuje nejen výzkumné, výcvikové a vzdělávací programy, ale poskytuje také poradenství, supervizi, terapii a dobrovolnické stáže. V neposlední řadě také uděluje ocenění (Křesadlo) nominovaným významným dobrovolníkům, obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci. Záměrem udělování ceny „Křesadlo“ je především zviditelnění dobrovolnické činnosti, snaha motivovat nové dobrovolníky a získání respektu a uznání od většinové společnosti (Dobrovolnik.cz 2013).
3.1 Definice dobrovolnictví
Fenomén dobrovolnictví je starý jako lidstvo samo. Je považováno za jednu z občanských ctností, která má (v západním světě) své kořeny v křesťanské a židovské víře. Definic, které ozřejmují pojem dobrovolnictví existuje celá řada, záleží na konkrétním úhlu pohledu. Nicméně existují tři společné rysy dobrovolnictví: za prvé – dobrovolnictví je nepovinné (možnost volby), za druhé – je neplacené a za třetí – je konané ve prospěch druhých (vyjma rodinných příslušníků). Dobrovolnictví není amatérismus, protože je dnes již většinou profesionálně organizováno (management dobrovolnictví) a dobrovolník není ani levnou pracovní sílou, protože dobrovolnickou činnost praktikuje ze své svobodné vůle a na základě osobní motivace. Zvýšením občanské účasti (participace) na veřejném životě vzroste i životní úroveň obyvatel.
Velmi výstižně definují dobrovolnictví ve své knize Jiří Tošner a Olga Sozanská, když shrnují poslání své knihy těmito slovy: „Dobrovolnictví není oběť, ale přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích“. (Tošner, aj. 2006, s. 18). Pokládáme za nezbytné zmínit rozdíl mezi pojmy dobrovolnická a dobrovolná činnost. První pojem zahrnuje specifický druh lidské činnosti/aktivity, kdežto dobrovolná činnost znamená vlastní výkon dobrovolné pomoci. Autoři rozčlenili dobrovolnictví do třech skupin i když, jak sami uvádějí, všechny tři druhy dobrovolnické pomoci se mohou vzájemně prolínat. Druhy dobrovolnické pomoci jsou následující:
1. občanská či sousedská výpomoc: je typická pro dobrovolnickou činnost zaměřenou na rodinu, sousedy a příbuzné
2. dobrovolnictví vzájemně prospěšné: typické pro tuto činnost jsou dobrovolnické aktivity v rámci komunity. Patří sem zájmová sdružení jako jsou sbory dobrovolných hasičů, farnosti apod.
3. veřejně prospěšné dobrovolnictví: je dobrovolnictví, které je většinou formálně organizované neziskovými organizacemi nebo dobrovolnickými centry a je přínosné společnosti jako celku (Tošner, aj. 2006, s. 37).
Zákon o dobrovolnictví (Zákon č. 198/2002 Sb., § 2,3) definuje dobrovolnickou službu jako činnost, kterou dobrovolník poskytuje jako:
a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase,
b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo
c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací.
Naopak v § 2 se za dobrovolnickou službu uvedenou v odstavci 1 nepovažuje činnost týkající se uspokojování osobních zájmů, anebo je-li vykonávána v rámci podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti anebo v pracovněprávním vztahu, služebním poměru nebo členském poměru (Zákon č. 198/2002 Sb., § 2,3).
Fenomén dobrovolnictví souvisí také s prosociálním chováním. Cílem prosociálního chování je zlepšení životní situace druhé osoby nebo sociální skupiny. Veřejností je toto prospolečenské chování vnímáno jako ctnostné (nezištné, obětavé) a je společností velmi ceněno a naopak jednání asociální (egoistické, sobecké) je vnímáno negativně. Jedním z pojmů související s dobrovolnictvím je také pojem filantropie. Filantropický – vztahující
se k dobročinnosti, lidumilství. (Hartl 2004, s. 67). Českým ekvivalentem pojmu filantropie je dobročinnost. Dobročinnost lze ještě dále rozdělit na dárcovství a dobrovolnictví. Rozdíl v těchto dvou pojmech je v tom, že dárcovství je pomoc pasivní a jednoduchá např. finanční dar, DMSky, aj. Ale lze sem také zařadit firemní dárcovství, které je již aktivní formou pomoci, kdy zaměstnavatelé darují/propůjčí své zaměstnance např. neziskové organizaci. V současnosti chápeme termín filantropie spíše jako činnost, zaměřenou na zlepšování kvality života lidí. Tuto činnost zprostředkovává především neziskový sektor, protože stát některé sociální události neřeší, nebo řeší, ale nedostatečným způsobem. Dobrovolnictví je vnímáno jako přínos nejen pro společnost samotnou, ale i pro jednotlivé dobrovolníky především prostřednictvím posílení důvěry, solidarity a vzájemnosti mezi občany. Největší rozkvět dobrovolnictví je v celosvětovém měřítku datován do osmdesátých let 20. století. V České republice vlivem politických událostí je situace jiná, znovuvzkříšení a rozvoj dobrovolnictví se datuje až po roce 1989.
Fenomén dobrovolnictví v sobě zahrnuje různé formy a typy dobrovolnických aktivit, které jsou zacíleny na rozdílné cílové skupiny. Odlišné jsou také oblasti, ve kterých dobrovolníci působí a odlišné jsou i způsoby, jakými jsou dobrovolnické aktivity praktikovány. Proto je důležité popsat si typy a obecně charakteristiku dobrovolnictví. Dle Tošnera a Sozanské (2006) vzešly typy dobrovolnictví jednak z historického vývoje, tak i z pohledu na to, jakou roli dobrovolnictví v organizaci zastává. Dále i z pohledu jakým směrem se dobrovolnictví ubírá a v neposlední řadě z hlediska časové participace dobrovolníka:
1. Z hlediska historického vývoje:
a) evropský model dobrovolnictví nebo také komunitní, kdy se dobrovolníci na základě společných či podobných zájmů setkávají zcela spontánně ve svém přirozeném prostředí. Hybnou i nosnou silou těchto společenství jsou přátelské osobní vztahy, které jsou zacíleny na konkrétní sociální nebo věkové skupiny, či na konkrétní typ dobrovolnické činnosti. Tento model je vývojově starší než model americký a převládá spíše na venkově (lokální oblast) např. církevní organizace
b) americký model dobrovolnictví nebo také manažerský, kdy dobrovolníci pracují pro profesionální dobrovolnická centra, která nabízejí celou škálu dobrovolnických příležitostí. Tento model převládá spíše ve větších městech.
2. Z hlediska cesty (směru), kterou se dobrovolnictví ubírá:
a) dobrovolnictví vzniklé „zdola nahoru“, kdy na začátku vzniku neziskové organizace stojí spontánní nadšení přátel (neformální skupina), kteří se dobrovolně zapojili do řešení konkrétního problému. Ale postupem času bylo nutné i tuto neformální skupinu profesionálně řídit z toho důvodu, aby jejich dobrovolnická činnost byla dlouhodobě úspěšná. Typickým příkladem je tzv.
neziskový sektor, kam patří např. občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, aj.
b) dobrovolnictví působící „zvenčí dovnitř“, jedná se o případ, kdy profesionálové (formální organizace) začnou spolupracovat s dobrovolníky nebo je lépe organizovat. Příkladem může být domov pro seniory, nemocnice nebo školy. Přínosem pro dobrovolníky je profesionální zázemí organizace a naopak přínosem pro organizace je díky dobrovolníkům – zkvalitnění poskytované péče klientům dané organizace.
3. Z hlediska role, kterou dobrovolnictví v organizaci hraje:
a) chod organizace bezprostředně souvisí s činností dobrovolníků, kteří svojí dobrovolnickou činností naplňují hlavní cíle a poslání organizace. Bez nich a několika málo profesionálů by bylo zrealizování některých aktivit zcela nemožné. Patří sem např. ekologické aktivity, humanitární akce, kampaně, aj.
b) dobrovolníci se spolu s profesionály podílejí na provozu konkrétní organizace, což v praxi znamená, že dobrovolník pomáhá profesionálnímu personálu a šetří tak finanční náklady organizaci. Typickým příkladem je např.
zdravotní nebo sociální zařízení.
4. Z hlediska časové participace:
a) jednorázové akce – výhodou je, že dobrovolník nemusí být příliš formalizován a může se zapojit do dobrovolnické činnosti dle svých časových
možností i jen několikrát do roka. Patří sem např. benefiční koncert, kampaně, sbírky, aj. Tato činnost má spíše formu ústní domluvy.
b) dlouhodobá dobrovolná pomoc – je to dobrovolný závazek, který je pro dobrovolníka únosný, splnitelný, většinou pravidelný a dlouhodobý a také pro organizaci prospěšný. Obvykle má organizace s dobrovolníkem uzavřenou dohodu o dobrovolnické činnosti a z ní vyplývají vzájemná práva a povinnosti.
c) dobrovolná služba – jedná se o dlouhodobý dobrovolný závazek věnovaný dobrovolnické službě většinou mimo domov (vlast). Tato služba je profesionálně (formálně) organizována a vysílající organizací jsou vynaloženy nemalé finanční a materiální prostředky na zaškolení dobrovolníka a zrealizování konkrétní služby např. zahraniční mise (Tošner, aj. 2006, s. 38– 40).
Dle výzkumné studie autorů Friče a Pospíšilové, můžeme dobrovolnictví také rozdělit na formální a neformální typ či model. Formální model dobrovolnictví: je charakterizován transparentností, tendencí k racionalizaci a formalizaci pravidel formou kodexů, smluv a kontrolovatelností. (Frič, aj. 2001, s. 114). Neformální model dobrovolnictví: je logicky opakem dobrovolnictví formálního. Znamená to, že jedinec poskytuje své dobrovolnické aktivity mimo záštitu formální organizace a jeho dobrovolnické činnosti se nevztahují ani na pomoc v rámci rodiny, protože to se považuje spíše za morální povinnost. Je založeno na neformálních vztazích a důvěře. Neformální dobrovolnictví je také více anonymní a špatně rámcově uchopitelné, proto je tato oblast méně prozkoumána, než-li oblast formálního dobrovolnictví. (Frič, Pospíšilová 2010, s 10–11).
3.2 Kdo je dobrovolník
Dobrovolník je člověk, který dobrovolně ve svém volném čase a bez nároku na odměnu, koná činnost ve prospěch druhých. Dobrovolníkem se tudíž může stát každý z nás. Dle § 3 Zákona 198/2002 Sb., o dobrovolnictví může být dobrovolníkem osoba starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby v ČR a starší 18 let jedná-li se o výkon dobrovolnické služby v zahraničí. Dobrovolník nenahrazuje práci profesionála a není ani levnou pracovní sílou.
Jedna z definic dobrovolníka zazněla z úst generálního tajemníka OSN Koffiho Annana při zahájení Mezinárodního roku dobrovolníků v roce 2001: „Dobrovolníci jsou odvážní lidé a jsou ochotni se za něco postavit. Jsou ochotni zasvětit své ruce, svou mysl a především svá srdce službě ostatním. Tím přinášejí lidem naději a dodávají jim sílu k překonávání jejich slabostí. Odměnou za to jim je vědomí, že jejich činnost má skutečný význam. Jejich odvaha a odhodlání by měly být pro nás pro všechny inspirací k činům.“
(Hestia 2013).
3.3 Dobrovolnictví a legislativa
Dobrovolnictví v ČR upravuje zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů. Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2003. Jeho záměrem není upravit a omezit všechny existující formy dobrovolnictví, zákon působí spíše nedirektivně. Záleží na svobodné vůli uživatelů, zda se podrobí procesu akreditace, který je zárukou kvality a budou se tímto zákonem řídit. Zákon upravuje a vymezuje podmínky, za kterých stát podporuje dobrovolnickou službu/činnost (dotace na akreditované programy nestátních neziskových organizací). Nastavuje jasná pravidla pro všechny zúčastněné subjekty (dobrovolníka, vysílající a přijímací organizaci). Organizace s akreditovaným projektem mohou žádat o dotace na oddělení preventivních programů a dobrovolnické služby na Ministerstvu vnitra ČR. Zde je také vedena databáze všech akreditovaných organizací, vzory smluv, platná legislativa, kontakty a důležité informace týkající se dobrovolnické činnosti. Výhody, které poskytuje zákon o dobrovolnické službě dobrovolníkům jsou následující:
● dobrovolník je pojištěn proti škodám na majetku nebo zdraví při výkonu své dobrovolnické služby, které mohou vzniknout jemu osobně nebo dalším osobám (Zákon č. 198/2002 Sb., § 7)
● dobrovolník má nárok na poskytnutí kvalitní přípravy k výkonu své dobrovolnické služby v akreditovaném projektu
● výkon dlouhodobé dobrovolnické služby (alespoň 20 hodin týdně) se považuje za náhradní dobu zaměstnání tzn. započítává se jako doba zaměstnání, může mu být hrazeno i důchodové pojištění (Zákon č. 198/2002 Sb., § 5, odst. 3)
● stát je plátcem zdravotního pojištění za dobrovolníka při výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby (alespoň 20 hodin týdně), pokud není účasten zdravotního pojištění z jiného titulu (Zákon č. 198/2002 Sb, § 12).
Dobrovolníci v akreditovaném režimu se řídí zákonem o dobrovolnické službě, Občanský zákoník se na ně vztahuje pouze v oblastech, které zákon o dobrovolnické službě neupravuje, naopak neakreditovaní dobrovolníci se řídí Občanským zákoníkem.
Jelikož je zákon o dobrovolnické službě v platnosti více než deset let a fenomén dobrovolnictví je živým organismem, ukázalo se v dobrovolnické praxi, že má zákon mnohé rezervy. Z tohoto důvodu je v současné době zákon o dobrovolnické službě připomínkován z řad organizací, odborné veřejnosti i samotných dobrovolníků a je snaha o jeho novelizaci. Na internetových stránkách dobrovolnik.cz bylo možné zasílat podněty a komentáře k odborné diskuzi nad tímto zákonem. Konzultační proces o současném a budoucím znění zákona probíhal na třech úrovních. Mezirezortní, na úrovni pracovních skupin a právě zmíněným online dotazníkem na stránkách dobrovolnik.cz. Návrh na novelizaci zákona o dobrovolnictví už nebude podávat Ministerstvo Vnitra, ale Ministerstvo školství a tělovýchovy do jehož gesce bude nadále spadat. Oproti České republice má Slovensko značný náskok, tam byl zákon o dobrovoľnictve novelizován a schválen již v roce 2011. Podařilo se vytvořit zákon tak, aby podporoval, nikoliv omezoval práva dobrovolníků a podporoval dobrovolnickou činnost. Například za velmi přínosné k zatraktivnění dobrovolnictví na Slovensku shledáváme možnost odečíst si 3 % z daně z příjmu při vykonávání dobrovolnické činnosti v rozsahu alespoň 40 hodin za rok.
Dále může obec poskytnout daňovou úlevu těm dobrovolníkům, kteří vykonávají dobrovolnickou činnost pro obec např. ve formě snížení daně nebo osvobození od povinnosti platit komunální odpad, aj. Zákon o dobrovoľnictve (i Zákoník práce) dále umožňuje dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem na uvolnění ze zaměstnání bez náhrady mzdy a to za účelem výkonu dobrovolnické služby. Slabina nového dobrovolnického zákona je stále v přímém financování dobrovolnictví, kdy neexistuje přímý rámec finanční podpory pro výkon aktivit dobrovolnických center či organizací (Mračková 2011, s. 34–35). Domníváme se, že v mnohém se mohou čeští zákonodárci od slovenských inspirovat a pokusit se vytvořit a novelizovat zákon o dobrovolnictví tak, aby přilákal co nejvíce nových dobrovolníků a zatraktivnil dobrovolnické činnosti i pro i pro ziskový sektor.
3.4 Evropský rok dobrovolnictví (ERD 2011)
Rok 2011 byl Radou EU vyhlášen „Evropským rokem dobrovolných činností na podporu aktivního občanství“, jehož posláním byla především podpora a zkvalitnění dobrovolnické činnosti nejen na lokální (podpora občanské účasti), ale také na mezinárodní úrovni (přeshraniční dobrovolnictví). Dalším cílem bylo také zvýšení povědomí o dobrovolnictví, širší publikační činnost, výměna mezinárodních zkušeností, aj. Do ERD 2011 se zapojilo 27 členských států EU. Detailnější informace o výsledcích a zhodnocení ERD 2011 můžeme získat ve zprávě komise Evropského parlamentu na portálu dobrovolnik.cz. Souhrnně lze konstatovat, že lidé v době hospodářské krize si plně uvědomili význam solidarity a komunitního dobrovolnictví, jakožto aktivní občanské účasti v rámci komunity. Dobrovolnické organizace posílily své postavení a dosáhlo se také některých legislativních úprav. Celkový rozpočet na ERD 2011 byl více jak 14,5 milionu EUR, jen na informační a komunikační kampaň byly vyčleněny necelé 3 miliony EUR a na vnitrostátní aktivity necelých 2,5 milionu EUR. V ČR se na podporu ERD 2011 konalo mnoho seminářů, konferencí, odborných výzkumů, vyšlo několik odborných publikací a byly spuštěny nové internetové stránky o dobrovolnictví. Dle Zprávy Komise Evropskému parlamentu, Radě atd. měl celkově ERD 2011 pozitivní vliv na dobrovolnickou činnost nejen globálně, ale i lokálně (Evropská komise 2012). Například v ČR vzniklo několik dobrovolnických center, vznikly nové internetové portály s dobrovolnickou tématikou, aj.
3.4.1 Současná situace
V současné době byly v ČR publikovány zatím jen dvě odborné monografie, které zkoumají fenomén dobrovolnictví. První publikace byla vydána v roce 2001 pod názvem Dárcovství a dobrovolnictví (Frič 2001) a druhá v roce 2010 s názvem Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století autorů Friče a Pospíšilové. Dle těchto autorů se vlivem modernizace a individualizace mění i vzorce dobrovolnické činnosti v dnešní společnosti. Dobrovolníci preferují spíše neformální a krátkodobější model dobrovolnictví a také si rádi vybírají oblast/sféru svého působení (osobní preference). Značně rozšířujícími se typy dobrovolnictví jsou dobrovolnictví virtuální a firemní.
V časopise Sociální práce/Sociálna práca a článku věnovaném dobrovolnictví na Slovensku Brozmanová Gregorová (2011) reflektují skutečnosti získané výzkumem, který byl zrealizoval v roce 2011. Domníváme se, že prezentace zjištěných nových trendů v oblasti dobrovolnictví na Slovensku, je v naší práci velmi přínosná, jelikož situace na Slovensku je v mnohém (vlivem politických, kulturních a historických událostí) podobná situaci v České Republice. Na Slovensku převládá spíše tradiční a dlouhodobější typ dobrovolnictví, moderní typ dobrovolnictví je záležitostí spíše mladší a vzdělanější generace. Oblast ve které je nejčastěji využívána a praktikována dobrovolnická činnost je oblast sociálních služeb, po té kultura a sféra umění. Většina dobrovolníků je již profesionálně řízena (management dobrovolnictví). Ve článku zazněla i myšlenka nebo spíše přání, aby na VŠ byl vyučován předmět „dobrovolnictví“, kde by se budoucí sociální pracovníci teoreticky i prakticky připravili například na roli koordinátorů dobrovolnických aktivit (Brozmanová Gregorová 2011, s. 49–51).
Evans a Saxton (2005) identifikovali obecně 9 klíčových vzorců v novém (reflexivním) dobrovolnictví:
1. zvýšení počtu tzv. znalostních dobrovolníků, kdy dobrovolníci konají dobrovolnickou činnost především kvůli sobě samým (získání nových zkušeností a dovedností)
2. nárůst tzv. věcně stimulovaných dobrovolníků a mírný pokles tzv. časově stimulovaných dobrovolníků
3. přírůstek tzv. sobeckých dobrovolníků
4. zvyšuje se potřeba profesionálního řízení dobrovolníků (management)
5. dobrovolnictví je vnímáno jako nástroj zvyšování komunitního sociálního kapitálu (spojuje lidi při vzájemném poznávání se)
6. nárůst mladých aktivistů, kteří chtějí být aktivní v lokálním i globálním měřítku, což má za následek úbytek mladých dobrovolníků
7. vzrůstá počet firemních dobrovolníků
8. dobrovolníci se zapojují do dobrovolnický aktivit s ohledem na to, v které životní fázi se právě nacházejí
9. „produktivizace dobrovolnictví“, tato myšlenka vychází z předpokladu, že by dobrovolnická zkušenost měla být zabalena a nabízena jako ostatní produkty.
Pro dobrovolníky by mělo být hned zřejmé, kolik času je potřeba konkrétní dobrovolnické činnosti věnovat a jaký bude mít přínos pro něj i ostatní (Brozmanová Gregorová 2011, s. 51).
Výše popsané nové vzorce v dobrovolnictví se značně liší od tradičního (kolektivního) dobrovolnictví. Je nutné tyto nové trendy reflektovat a zaměřit tak i marketingové strategie na získávání nových dobrovolníků. Poslední devátý vzorec „produktivizace dobrovolnictví“ se nám jeví jako dobrá myšlenka, jen je nutné ji „správně uchopit“ a uvést do praxe.
3.5 Komunitní dobrovolnictví
V této kapitole budeme pojednávat o komunitním dobrovolnictví jako jedné z forem sociální práce v komunitě. Dobrovolníci se zde zapojují do širokého spektra aktivit např.
vzdělávání, kultura, sport, sociální služby, životní prostředí a další. Sbory dobrovolných hasičů (SDH) a jejich činnosti jsou de facto komunitní sociální prací a participací na veřejném životě společnosti. Nejdříve vysvětlíme základní pojmy, které s touto problematikou souvisejí.
3.5.1 Komunita
Pojem komunita pochází z latiny a znamená následovnictví. Českým ekvivalentem, dle velkého sociologického slovníku, jsou to pojmy „společenství a pospolitost“. V praxi tento pojem užíváme k označení společenství lidí, kteří jsou spojeny určitými vazbami, ať už emocionálními nebo sociálními, přičemž jednotlivci mohou být současně členi několika komunit. Definici kterou uvádí Mattessich, aj. (1997) in Matoušek je následující:
„Komunita je vymezena hranicemi (mohou být geografické, politické, ekonomické nebo sociální), postavena na pilířích (sdílené hodnoty, společné kulturní dědictví, společné zájmy, společné problémy ) a má strukturu (tj. formální a neformální organizace a sociální uskupení, skrze něž obyvatelé vykonávají určité funkce).“ (Matoušek 2003, s. 253). I přes mnohé negace sociologické výzkumy potvrdili skutečnost, že komunita může existovat a existuje i ve velkých urbanizovaných městech (chicagská škola). Hartl vnímá komunitu následovně: „Komunita je místo, kde člověk může získat emocionální podporu, ocenění
a praktickou pomoc v každodenním životě.“ Komunita představuje „kolektivní identitu“
(ztotožnění se) určité skupiny populace (Hartl 1997, s. 35). L. Musil (1998) definoval komunitu optikou sociální práce, kdy ji chápe jako neorganizovanou skupinu znevýhodněných osob, která potřebuje pomoc a podporu. Jelikož je ale ze sociologické perspektivy komunitou organizovaná skupina, je zapotřebí, znevýhodněné jedince profesionálně organizovat. Toho lze docílit prostřednictvím osoby sociálního nebo komunitního pracovníka, který zde vystupuje jako tmelící síla komunity (Kappl 2009, s. 8 – 9). Musil (1998) slovem komunita v kontextu sociální práce chápe také obec, jako sociální prostor na kterém vznikají vztahy mezi poskytovateli služeb a uživateli, kteří svými potřebami podporují samotnou realizaci služeb. Dále sem patří také komunita zájmů (organizovaná zájmová společenství) a servisní komunita (organizované síťování sociálního kapitálu) (Příhodová 2004 s. 50–51).
Existuje celá řada komunit od občanské přes terapeutickou, lékařskou, uměleckou, výcvikovou nebo spirituální a každá jmenovaná má jiný cíl, přestože techniky jsou velmi podobné. V literatuře se hovoří o „smyslu pro komunitu“, čemuž můžeme rozumět, jako o pocitu sounáležitosti a solidarity lidí v komunitě. Nás bude zajímat komunita občanská, kterou Matoušek popisuje jako „společenství osob, které na společném prostoru vykonávají každodenní aktivity“ (Matoušek 2003, s. 254). Komunita slouží jako nástroj, který uspokojuje lidskou potřebu někam patřit. Jedinec a společnost jsou ve vzájemném vztahu a vzájemně se ovlivňují. Každý jedinec jedná v týchž podmínkách jinak, je zde neomezený počet možností jak například reagovat na negativní sociální událost. Někdo zmobilizuje své síly a někdo naopak zůstane pasivní, anebo sklouzne až k patologickému chování. I občanská komunita má své možnosti, je omezena především svými zdroji (ekonomickými, lidskými, aj.), ale má možnost (i morální povinnost) si o svých zdrojích sama rozhodovat a snažit se své problémy řešit co nejefektivněji a co možná v nejkratším čase. Komunita je v době postmoderní a globální, kdy člověk žije ve světě rizik a nejistoty, jedním ze stavebních prvků v enviromentální perspektivě sociální práce.
Frič a Vávra (2012, s. 16) uvádějí tři typy komunit, které definují takto:
1. lokální (sídelní) komunitu: jako společenství lidí, kteří žijí na společném teritoriu, mající společnou historii, uznávají stejné hodnoty a charakteristickým
znakem je vysoká solidarita tj. např. sousedství, obec, město, region, stát, nadnárodní společenství, atd.
2. zájmová komunita: koncentruje pozornost pouze na společný zájem a odhlíží od územního ohraničení komunity, je to de facto komunita minoritní, která je organizována a prezentována občanským sdružením nebo spolkem
3.5.2 Komunitní sociální práce
V sociální práci se motivace dobrovolníků stala jedním z výzkumných problémů.
Výzkumníky zajímá především fakt, v jaké míře a jakým způsobem je v sociální práci využíván potenciál dobrovolníků. Dále zda-li dobrovolnická činnost přispívá k řešení sociálních problémů. A v neposlední řadě je neméně důležitým faktem i samotná motivace dobrovolníků (viz. samostatná kapitola)
Vznik komunitní práce spadá do období industrializace a urbanismu, kdy docházelo k rozkladu tradičních hodnot i komunit. To mělo za následek vznik nových sociálních problémů jako jsou např. nezaměstnanost, chudoba, aj. Zhruba od 90. let 20 století se sociální vědy začaly orientovat na každodenní život jedinců. To se projevilo také v chápání sociální práce a to především v práci komunitní. Koncepce tzv. „živého světa“
předpokládala, že sociální realita a její vývoj nejen utváří vztahy a chování lidí, ale i zpětně jsou vztahy měněny a utvářeny lidmi, protože společnost i jedinec jsou v provázaném vztahu (Hartl 1997, s. 31). Sociální práce vnímá dobrovolnickou činnost jako součást každodenního života. Díváme-li se na fenomén dobrovolnictví touto optikou, je možné dobrovolnickou činnost považovat za jeden z nástrojů k naplňování poslání a cílů sociální práce. Velmi významným prvkem v dobrovolnictví je také proces individualizace (jedinečnost, autonomie a seberozvoj). Při propagaci dobrovolnictví, bychom mohli použít staré dobré přísloví „příklady táhnou“, kdy osobní příklad může být impulzem nebo inspirací pro druhé. Sociální pracovníci mohou motivovat k dobrovolnictví například prostřednictvím tzv. narativního přístupu, základem kterého je vytvoření nebo převyprávění příběhu, jehož smyslem je vzbudit zájem či zvědavost u potencionálních zájemců o dobrovolnickou činnost. Dobrá komunitní práce závisí na dobře vzdělaném (kompetentním) pracovníkovi, ale také dobře ohodnoceném a spokojeném pracovníkovi (plat a společenské uznání). Komunitní práci jako jednu z metod sociální práce charakterizuje Matoušek následovně:
