Vztah zdraví a pohybové aktivity v historickém kontextu
Bakalářská práce
Studijní program: B7401 – Tělesná výchova a sport
Studijní obory: 7401R014 – Tělesná výchova se zaměřením na vzdělávání 7507R036 – Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Luděk Kalfiřt
Vedoucí práce: doc. PaedDr. Aleš Suchomel, Ph.D.
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Tímto bych rád poděkoval doc. PaedDr. Aleši Suchomelovi, PhD. za odborné vedení bakalářské práce.
Vztah zdraví a pohybové aktivity v historickém kontextu
Anotace
Bakalářská práce popisuje a analyzuje vztah zdraví a pohybové aktivity v historickém kontextu a historický vývoj doporučení k úrovni pohybové aktivity u dětí a mládeže. Cíle práce byly realizovány shrnutím publikovaných poznatků o vztahu zdraví a pohybové aktivity z hlediska historického vývoje. Zkoumané období zahrnuje časový úsek od začátku lidské civilizace až do přítomnosti. V počátečních fázích vzniku lidské civilizace byla pohybová aktivita nutností pro přežití lidského druhu. V pozdějších fázích vývoje lidské civilizace začalo kvůli častým válečným konfliktům získávat na důležitosti využití pohybových aktivit za účelem výcviku zdatných válečníků. Avšak od historického období renesance se postupně začínaly projevovat takové faktory jako například provozování pohybových aktivit pro radost nebo pro rozvoj a optimalizaci zdraví. V následujících historických obdobích hrály důležitou roli průmyslové revoluce a nové vynálezy, které zjednodušily život člověka a snížily celkový energetický výdej jedinců, čímž negativně přispěly ke zdraví populace. Z tohoto důvodu začala být hlavní pozornost věnována provozování pohybových aktivit za účelem udržení dobrého zdravotního stavu populace.
Klíčová slova: zdraví, pohybová aktivita, historický kontext, historický vývoj doporučení pro úroveň pohybové aktivity, děti, mládež
The Relationship between Health and Physical Activity in Historical Context
Annotation
This bachelor thesis describes and analyzes the relationship between health and physical activity in historical context and historical development of recommendations on physical activity for children and youth. Academic publications about historical development of the relationship between health and physical activity were used for the purpose of creating this academic paper. The research paper examines a time period from the beginning of the human civilization to the present time. Physical activity was necessary for survival in the early societies. The use of physical activities for the enhancement of military fitness became more important because of frequent military conflicts during later historical periods.
However, health benefits and entertainment have become more important factors in taking up physical activities since the Renaissance. Industrial revolutions and new inventions made an important impact on the perception of physical activities in the following historical periods.
They made human life easier and energy expenditures of population lower, which contributed to population health in a negative way. Thus, health benefits have become the main reason for taking up physical activities.
Keywords: health, physical activity, historical context, historical development of recommendations on physical activity, children, youth
Obsah
Úvod...9
1 Cíle práce...10
2 Prehistorické období...11
2.1 Období paleolitu...11
2.2 Období mezolitu...12
2.3 Období neolitu...12
3 Starověké civilizace Asýrie, Babylonu, Egyptu a Číny...14
3.1 Sumerská, babylonská a asyrská civilizace...14
3.2 Egyptská civilizace...16
3.3 Čínská civilizace...17
4 Mínojská, řecká a římská civilizace...20
4.1 Mínojská civilizace...20
4.2 Řecká civilizace...21
4.3 Římská civilizace...23
5 Období středověku...25
5.1 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech...26
5.2 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti...26
6 Období renesance...28
6.1 Názory lékařů na vztah zdraví a pohybové aktivity...28
6.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity...29
6.3 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech...30
6.4 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti...30
7 Období osvícenství...32
7.1 Názory lékařů na vztah zdraví a pohybové aktivity...32
7.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity...34
7.3 Názory církve na vztah zdraví a pohybové aktivity...35
7.4 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech...36
7.5 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti...37
8 Viktoriánské období...39
8.1 Názory odborníků na zdraví na vztah zdraví a pohybové aktivity...39
8.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity...41
8.3 Názory církve na vztah zdraví a pohybové aktivity...42
8.4 Názory politiků na vztah zdraví a pohybové aktivity...42
8.5 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech...43
8.6 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti...46
9 Období od začátku první světové války do 60. let 20. století...48
9.1 Vliv politiky na zdraví a pohybovou zdatnost populace...49
9.2 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech...53
9.3 Provozovaní sportů a volnočasových aktivit...55
10 Období od 60. let 20. století do přítomnosti...56
10.1 Rozvoj pohybové zdatnosti populace...56
10.2 Motivační sportovní vyznamenání...58
10.3 Rozvoj pohybové zdatnosti pomocí pohybových programů na pracovištích...59
10.4 Provozování sportů a pohybových aktivit populací...60
10.5 Obory zabývající se rozvojem zdraví pomocí pohybových aktivit...61
10.6 Epidemie obezity...62
11 Historický vývoj doporučení k úrovni pohybové aktivity u dětí a mládeže...64
12 Závěr...66
13 Literatura...67
Úvod
V této bakalářské práci bude popisován a analyzován vztah zdraví a pohybové aktivity v historickém kontextu. Informace budou seřazeny od nejstarších záznamů o lidské civilizaci až do přítomnosti. Tato práce popisuje názory na vztah mezi zdravím a pohybovými aktivitami obyvatel různých historických období, účel, za kterým lidé provozovali pohybové aktivity, dále sporty a pohybové aktivity, na které se obyvatelé různých historických období zaměřovali a které byly v těchto obdobích populární. Práce se bude rovněž věnovat názorům na rozvoj a optimalizaci zdraví v jednotlivých civilizacích, zastoupení tělesné výchovy v osnovách škol. Budou představeny rozdíly v provozování pohybových aktivit a v pohledech na sport a pohybové aktivity mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Nakonec se práce bude zabývat názory významných myslitelů a filozofů na vztah mezi zdravím a pohybovou aktivitou a jejich názory na optimální úroveň pohybových aktivit pro děti a mládež. Zdraví je pravděpodobně nejdůležitější faktor v životě člověka. Je to stav fyzické, psychické a sociální pohody, který je potřebný k prožití plnohodnotného života. Lze předpokládat, že v dnešních dnech nikdo nepochybuje o pozitivním vlivu pohybových aktivit na zdraví člověka. Avšak v minulosti nebyl tento vztah pro obyvatele vždy tak patrný. Tato práce může přispět k objasnění historických názorů na vztah zdraví a pohybové aktivity a k pochopení souvislostí vedoucích k utvoření takových názorů.
1 Cíle práce
Cílem práce je popsat a analyzovat vztah zdraví a pohybové aktivity v určitém
historickém období a popsat a analyzovat názory a postoje lidí daného historického období ke vztahu zdraví a pohybové aktivity.
Dílčí úkoly
1. Shrnout publikované poznatky o vztahu pohybové aktivity a zdraví z hlediska historického vývoje.
2. Sestavit historický vývoj doporučení k úrovni pohybové aktivity u dětí a mládeže.
2 Prehistorické období
V této kapitole bude popsáno prehistorické období ve třech hlavních částech. Období paleolitu, mezolitu a neolitu. Termín prehistorické období může odkazovat na časové období od vzniku vesmíru, ovšem častěji se používá spíše k popisu časového období od vzniku života na zemi a nebo více specificky od doby vzniku lidských bytostí do doby vzniku prvních významných historických písemných záznamů (Fagan, 2007). Pro toto historické období jsou informace o zdraví a pohybové aktivitě značně omezeny. Z tohoto důvodu jsou prováděny vědecké výzkumy, které se zaměřují na dnešní společnosti, jež si zachovaly téměř stejný životní styl jako hominidé tohoto prehistorického období. Tyto výzkumy se však potýkají s určitými překážkami, protože většina těchto kmenů byla aspoň do jisté míry ovlivněna kontaktem s civilizovanou společností (Weiner, 1964). I přes toto složité získávání informací je ale důležité toto časové období nevynechat, protože životní styl našich předků pomáhal utvářet stavbu našeho těla a fyziologické funkce. V tomto období nebyla vztahu mezi pohybovou aktivitou a zdravím věnována velká pozornost. Pohyb byl ve většině případů jen nutností k přežití. Proto byla také pohybová zdatnost těchto společností na vysoké úrovni.
Civilizační nemoci jako obezita atd., které jsou velkým problémem dnešní společnosti, mají určitou spojitost s životním stylem, jenž byl provozován těmito prvními hominoidními obyvateli. Hlavním problémem je, že lidská populace zaznamenala velký posun od původních lovců a sběračů k dnešnímu sedavému životnímu stylu ve velice krátkém časovém úseku.
Proto neměly lidské tělo a jeho fyziologické funkce čas přizpůsobit se dnešnímu životnímu stylu.
2.1 Období paleolitu
Toto období označuje časový úsek mezi 2, 5 mil. let a 8 tis. lety př. n. l. Lidoopi v tomto období žili ve skupinách a obývali permanentní obydlí uvnitř jeskyň nebo provizorní tábořiště určené pro lov. Lidoopi té doby lovili ve většině případů oštěpy a jejich cílem byli sobi a pižmoni. Lovci při lovu obvykle nepřekračovali hranici třiceti kilometrů. Po lovu byla ulovená zvířata dotažena do jeskyň a následně rozporcována. V této společnosti bylo
uplatňováno rozdělení určitých aktivit mezi ženy a muže. Hlavními pohybovými aktivitami pro muže byly lov a porcování ulovené zvěře. Úkolem žen byla výchova dětí a sběr rostlin a dřeva. Tento rozdíl mezi pohybovými aktivitami žen a mužů do jisté míry určovala také velikost stavby těla. Důležitost fyzické aktivity mužů v době paleolitu může být vyjádřena tím, že velikost mužského těla byla o 25 % větší než u žen. Lidoopi tohoto období se nedožívali více než čtyřiceti let. Malby, které byly nalezeny v Lascau ve Francii, naznačují, že některé skupiny se také věnovaly zápasení a soutěžím v běhu. Tyto první náznaky sportu se děly už 17 tisíc let př. n. l. (Pettit, White, 2012).
2.2 Období mezolitu
Toto období začalo přibližně 10 tisíc let př. n. l. a bylo ukončeno počátkem globálního oteplování a přechodem z loveckých společností k zemědělským přibližně kolem roku 8 tisíc př. n. l. Tato doba je specifická technologickými pokroky v lovu. Příkladem mohou být luk a šíp, rybářské sítě nebo harpuna na lov ryb. Díky těmto pokrokům se stal lov jednodušším a méně fyzicky náročným. Rozdělení práce mezi muže a ženy bylo téměř identické s obdobím paleolitu. Hlavním úkolem mužů bylo lovit zvěř, zatímco ženy sbíraly plody, které se nacházely v okolním prostředí, například med, a staraly se o výchovu potomků. Společenské skupiny tohoto období zůstávaly po delší dobu na stejných místech a v týchž obydlích (Zvelebil, 1986).
2.3 Období neolitu
Toto období začíná zhruba kolem 8 tisíc let př. n. l. a končí kolem 2 tisíc let př. n. l., kdy začaly být tradiční kamenné nástroje nahrazovány nástroji měděnými, bronzovými a železnými. Neolitická společenství byla pastevecká, přičemž začala postupně využívat nejdříve divoké rostliny a poté pěstovala domestikované rostliny, obzvláště fíky a obilniny.
Společnosti této doby také začaly domestikovat zvířata, nejdříve psy, ovce, kozy a později dobytek a prasata. S pokrokem nových technologií došlo ke zvětšení obdělávané půdy. Tento fakt přispěl ke stavbě permanentních obydlí. Také byla přerozdělena práce mezi jednotlivé obyvatele. Díky pokrokům v zemědělství došlo k úbytku obyvatel, kteří se museli zabývat fyzicky náročnou prací, což vedlo k rozšíření nemocí. Možnosti lovu rapidně klesly a jídelníček obyvatel se výrazně změnil ze stravy, která se skládala téměř výhradně z masa, ke
stravě složené z obilnin, luštěnin a příležitostného masa ze zdomácnělých zvířat. V této společnosti docházelo ke zvětšování rozdílů mezi bohatými a chudými obyvateli. Bohatší obyvatelé si mohli dovolit najmout na práci na jejich poli někoho jiného, což znamenalo, že měli více volného času a mohli se věnovat různým sportům. Válečné konflikty také začaly být častějším prvkem společnosti. Bylo zjištěno, že mnoho společností z různých částí světa provozovalo zábavné hry, které sloužily k rozvoji fyzické zdatnosti dětí. Výjimkou nebyly ani hry pro dospělé. Například původní obyvatelé amerického kontinentu nazýváni Aztékové hráli míčový sport v určitých ohledech podobný modernímu basketbalu. Tento sport byl velice fyzicky náročný a brutální. Hrály proti sobě dva týmy o 7 hráčích, kteří se snažili dostat tvrdý gumový míč skrz kamennou obruč umístěnou 6 až 7 metrů nad zemí. Takovéto hry se vyvinuly v mnoha společnostech té doby, avšak účelem těchto her ještě nebylo cíleně rozvíjet zdraví pomocí pohybové aktivity. Hlavním úkolem bylo pobavit diváky a do jisté míry ventilovat přebytečnou energii vzniklou důsledkem změny životního stylu od lovců a sběračů k převážně zemědělské společnosti (Kuijt, 2000).
Shrnutí
V prehistorickém období byla hlavním důvodem pro výkon pohybových aktivit snaha o přežití, zejména v podobě sběru a lovu. Toto se vztahuje hlavně k období paleolitu a mezolitu.
V období neolitu docházelo k tvorbě jednotlivých společenských vrstev a tím také k přerozdělení práce. Proto pro obyvatelé vyšších společenských vrstev nebylo nutné podstupovat fyzickou práci a díky volnému času mohli provozovat pohybové aktivity pro zábavu. V období neolitu také docházelo k rozvoji zemědělství a mnohé společnosti se odklonily od lovu zvěře k zemědělství. Kvůli častým válečným konfliktům také začínaly být provozovány pohybové aktivity za účelem vojenském připravenosti.
3 Starověké civilizace Asýrie, Babylonu, Egyptu a Číny
V této kapitole bude kladen důraz na život ve městech starověkých civilizací v oblasti Mezopotámie. Rovněž se zaměříme na přechod od společností lovců a sběračů ke společnostem převážně zemědělským. Ve společnostech tohoto období docházelo k přerozdělení moci – určité procento populace si mohlo dovolit trávit volný čas provozováním sportů a dalších rekreačních aktivit, zatímco zbytek populace se musel oddávat namáhavým fyzickým aktivitám, aby uživil sebe a svoji rodinu. Informace o tomto období jsou v porovnání s obdobím předešlým mnohem dostupnější s počátky vzniku psaných dokumentů.
Nicméně mnohdy je složité rozlišit, zda jde o události, které se ve skutečnosti staly, nebo jde jen mýty a legendy. Další komplikací je také to, že historické dokumenty byly napsány v jazycích, které už v průběhu dějin zanikly.
3.1 Sumerská, babylonská a asyrská civilizace
Sumerská civilizace byla umístěna v nížinách okolo řek Tigris a Eufrat. Tato civilizace vznikla okolo 4000 let př. n. l. a prospívala do roku 1750 př. n. l., kdy byla nahrazena babylonskou civilizací. Babylonská civilizace obklopovala území sumerských městských států a existovala zhruba od roku 1800 př. n. l. do roku 323, kdy byla dobyta perskou armádou. Asyrská civilizace obývala severní část Mezopotámie a existovala přibližně od roku 2400 do roku 612. Asyrská říše byla v neustálém konfliktu s výše zmíněnými civilizacemi a zanikla, když byla dobyta perskou armádou (Lloyd, 1978).
Říše Sumerů a Babyloňanů se věnovaly zemědělství a právě zemědělská produkce tvořila hlavní část stravy většiny obyvatel; výrazně menší část tvořily ryby a drůbež. Tato společnost byla rozdělena do více společenských vrstev. Nejvýše postavenou tvořili králové, kněží a válečníci. Válečníci byli součástí nejvyšší vrstvy, protože ochraňovali zmíněného krále a kněží. Další na žebříčku byla střední vrstva, která se skládala z obchodníků a řemeslníků. Nejnižší vrstvou byly sluhové a otroci, jejichž náplní života byla těžká fyzická práce. Podle této struktury můžeme usoudit, že otroci a sluhové prováděli největší procento fyzické aktivity, avšak jejich strava nebyla ideální pro rozvoj zdravého těla. Jako další
bychom mohli zmínit válečníky, jejichž podíl fyzické aktivity byl menší, ale za to prospěšnější. Roli hrála rovněž strava (Rogers, 2003).
Asyřané byli především válečníci, kteří měli stálou armádu připravenou k boji. Oproti Sumerské a Babylonské říši měli výhodu v zemědělství, sumerská půda potřebovala méně zavlažování než suché půdy dvou předchozích. Nejpodstatnější aktivitou pro obyvatele Sumerské říše byl chov koní, který také stál za úspěchy válečných tažení (Rogers, 2003).
Sport a rekreace byly v těchto zemích poměrně častou zábavou a příležitost pro rekreaci měli skoro všichni obyvatelé. To bylo umožněno proto, že mezopotámský kalendář těchto říší stanovoval 6 dní v každém měsíci pro oslavy a festivaly. Tyto oslavy zahrnovaly například běžecké závody nebo míčové hry (Damm, 1970).
Aristokraté těchto zemí obvykle trávili svůj volný čas lovením divoké zvěře jako lvů, slonů, pštrosů nebo divokých býků. Čas od času byla lovná zvěř dokonce dovážena z Afriky.
Účelem sportu v těchto zemích nebyla jenom zábava nebo požitek, sport také nesl politickou a náboženskou symboliku. Například úspěšný lov přinášel poselství od bohů o legitimitě králů.
Mezí další oblíbené sporty v těchto zemích patřily také box a zápas. V některých historických zmínkách je se jako jeden z oblíbených sportů uvádí také plavání. Mezi zajímavé sporty, které se vyvinuly v těchto zemích, stojí za zmínku určitá forma póla, kdy jezdci používají místo koní muže, jimž sedí na ramenou. Dalším sportem, který by se dal přirovnat k těm novodobým, byla hra, jež se podoba v mnoha ohledech ragby, ale jedním z rozdílů byl dřevěný míč. Sportem, jejž se účastnily i ženy, byly kruhové tance. Hlavním účelem těchto tanců bylo pobavit panovníky a další vysoce postavené osobnosti, avšak tyto tance také sloužily k uctění bohyně Ištar. Jedním z oblíbených sportů, který Asyřané provozovali během slavností, byly závody válečných kánoí, přičemž nejoblíbenějším byl závod hadích lodí. Tyto závody jsou provozovány dodnes ve státě Kerala v Indii (Nemet-Nejat, 1998).
Odhadovaná průměrná délka života v Mezopotámii jako ve většině měst té doby byla kolem 40 roků života. Toto číslo může být zkresleno faktem, že v této době byla vysoká úmrtnost v dětském věku zapříčiněná především nemocemi. I přes tuto nízkou hodnotu odhadované délka života se ne všichni obyvatelé podobného věku dožívali. Záleželo především na společenské vrstvě. Například jeden z posledních panovníků Babylonské říše o sobě prohlašoval, že se dožil věku 104 let. Jednou z příčin zdravotních potíží v Mezopotámii byly nemoci podobající se nemocem současného světa, např. horečky, neurologické problémy
nebo také pohlavní nemoci. Problémem těchto starodávných společností bylo, že na většinu nemocí neexistoval žádný lék. Zajímavostí je, že nemocná osoba jakékoli společenské vrstvy byla omluvena z práce, ba i ze služby určené pro krále v mezopotámské společnosti (Avalos, 1995).
Ve společnostech této doby v Mezopotámii nebyly žádné zmínky o využití pohybové aktivity za účelem rozvoje a optimalizace zdraví. Perští vůdci striktně vyžadovali od svých poddaných vysokou pohybovou zdatnost, což bylo zaručeno povinnými tréninkovými programy. Chlapci se stávali majetkem státu v 6 letech, kdy jim byl naordinován přísný režim, který obsahoval lov, pochody, ježdění na koni a trénování hodu oštěpem. Nicméně toto úsilí o rozvoj síly a výdrže nebylo zaměřeno na zlepšení a optimalizaci zdraví – hlavním cílem bylo vytvořit pohybově zdatné válečníky, kteří by byli nezbytní pro expanzivní války. V tomto historickém období bylo obvyklé pořádat atletické soutěže, avšak mohli se jich účastnit jenom aristokraté (Shephard, 2015).
3.2 Egyptská civilizace
První egyptský faraon žil okolo roku 3000 př. n. l. Egyptská civilizace dosáhla svého vrcholu pod nadvládou Ramsese II., jenž nastoupil na trůn v roce 1279 př. n. l. Od té doby byla tato civilizace okupována Asyřany, Makedonci a Římany. Bohatství Egypta bylo závislé na každoročním rozvodnění řeky Nilu a na zavlažování úrodné půdy v okolí delty Nilu.
Většina populace se věnovala drobnému zemědělství, avšak zemědělská produkce byla vlastněna státem. Běžní obyvatelé byli nuceni pracovat na masivních stavbách nebo na zavlažovacích projektech, což bylo považováno za formu plnění daňových povinností (Kemp, 1991).
Egyptská literatura tohoto období obsahuje jen malé množství zmínek o sportu.
Nicméně malby nalezené v chrámech ukazují muže i ženy účastnící se mnohých pohybových aktivit. Mezi tyto aktivity patřily sporty jako box, zápas, vzpíraní, lukostřelba, hod oštěpem, plavání, šermování nebo akrobatické tance. Pro většinu těchto sportů byla stanovena přesná pravidla. Hráči nebo účastníci dostali speciální dresy a byl určen nezávislí rozhodčí. Obvykle byli vítězové i poražení oceněni potleskem – vítězové za jejich dovednosti, které je dovedly k vítězství, a poražení za jejich sportovního ducha. V tomto období se také začaly pořádat první mezinárodní závody (Decker, 1992).
O zdraví pečovali obyvatelé Egyptské říše více způsoby. Jedním z nich bylo nošení amuletů, jež měly za úkol odhánět zlé duchy. Avšak při péči o zdraví byl důraz také kladen na určité aspekty hygieny a stravy. Průměrná délka života populace Egyptské říše byla okolo 35 let pro muže a 30 let pro ženy. Nicméně tato statistika je zkreslena z důvodů vysoké úmrtnosti v raném dětství (Filer, 1996).
Mezi příklady hygieny lze uvést fakta o tom, že většina obyvatel se pravidelně myla ve vodách řeky Nilu a mužská část populace si z důvodu čistoty holila celé tělo. Ve stravě byl kladen důraz na umírněnost v jídle. Bylo doporučováno jíst hodně zeleniny, nejíst přílišné množství pečiva a nepít mnoho vína a dalších alkoholických nápojů. Tato pravidla se ovšem vztahovala jen na nejvyšší vrstvy obyvatelstva, jelikož obyčejní lidé by si takovýto životní styl ani nemohli dovolit (Sandison & Tapp, 1998).
Historici mají rozdílné názory na to, do jaké míry Egypťané oceňovali hodnotu pohybových aktivit pro rozvoj a optimalizaci zdraví. V pozdějších fázích egyptské historie, po dobytí Egypta Řeky, začali učitelé v lékařských školách v Alexandrii rozpoznávat blahodárné účinky umírněné pohybové aktivity. Jedním z těchto lékařů byl Erasistratus, který věřil, že k dobrému zdraví se může člověk dopracovat pomocí horkých lázní, pohybových cvičení a stravy složené ze zeleniny (Shephard, 2015).
3.3 Čínská civilizace
První písemné zmínky o čínské civilizaci byly sepsány v době dynastie Šang (1700–
1046 př. n. l.). Toto období bylo následováno dynastií Čou, od roku 1046 do roku 256 př. n. l.
Další dynastie, která následovala, byla dynastie Chan, jež přetrvala od roku 206 př. n. l. do roku 220 n. l. Čínská civilizace dosáhla svého vrcholu právě v této dynastii, ve které docházelo k rozvoji císařských univerzit a rozlehlých měst obehnaných hradbami (Boltz, 1986).
Hospodaření čínské civilizace bylo založeno zejména na zemědělství, přičemž hospodaření také doplňoval chov domácích zvířat a výjimečně i lov. Strava obyvatel Čínské říše se skládala hlavně z rýže, prosa a fazolí. Byla také doplňována bambusovými výhonky, kaštany nebo melouny. Zdroj bílkovin ve stravě byl čerpán z masa zdomácnělých zvířat jako například ze slepic, kachen, krav, ovcí, prasat, velbloudů nebo psů. Část jídelníčku tvořila také divoká zvěř, kam patřily želvy, ryby, jeleni nebo koroptve (Boltz, 1986).
Rané čínské civilizace se zabývaly různými typy sportů a pohybovou rekreací, někdy jako formou vojenské přípravy a jindy formou zábavy, ovšem konfuciánství a taoismus obecně odrazovaly jakoukoli formu soutěže. Průběh pohybové aktivity byl důležitější než výsledek. Jakékoli sportovní akce byly strukturovány pro rozvoj jedinců a pro rozvoj sociální harmonie. Jak vítěz, tak poražený byli v jakémkoliv sportu respektováni za účast (Hua, 2000).
Mezi oblíbené sporty patřil běh na dlouhé vzdálenosti, který byl z velké části vojenskou přípravou. Od šestého století př. n. l. byl jedním z požadavků pohybové zdatnosti v armádě běh na přibližně 150 kilometrů v plné zbroji. Další oblíbenou fyzickou aktivitou byly silácké soutěže. Ty zahrnovaly takové disciplíny jako zvedání kamenů a kol, jelenů nebo vyvracení stromů. Oblíbeným sportem byla také lukostřelba, která byla součástí vojenského výcviku (Ren 1993).
Během dynastie Šang byli za příčinu nemocí považováni duchové větru. Rytmické dýchání doprovázené pohyby rukou bylo často doporučováno jako léčebný prostředek.
Léčitelé dynastie Chan věřili, že lidské tělo obsahuje dvě síly yin a yang. Podle této teorie vznikaly nemoci, jelikož docházelo k zablokování cirkulace qi, což způsobovalo nerovnováhu v těle mezi yin a yang. Obyvatelé Čínské říše se už od začátku vzniku této civilizace snažili o zlepšení pohybové zdatnosti a prodloužení životnosti pomocí pravidelných tradičních pohybových aktivit. Největší pozornost byla věnována dosažení dlouhověkosti (Boltz, 1986).
Shrnutí
V tomto historickém období docházelo ke zvětšování rozdílů mezi jednotlivými sociálními vrstvami obyvatelstva. Aristokraté a obyvatelé patřící do vyšších sociálních vrstev provozovali pohybové aktivity a sporty zejména za účelem pobavení a v některých případech za účelem rozvoje pohybové zdatnosti jako například faraoni v Egyptě. Avšak v mnoha případech pohybová zdatnost vyšších vrstev obyvatelstva klesala zejména z důvodu rozšíření sedavých zaměstnání, využití pasivních způsobů přepravy a také rozšíření diváckých sportů.
Nižší vrstvy obyvatelstva vykonávaly dostatečné množství pohybových aktivit při fyzické práci jako dělníci nebo otroci. Kvůli častým vojenským konfliktům byly pohybové aktivity využívány za účelem rozvoje pohybové zdatnosti vojáků. V Číně bylo provozování
pohybových aktivit také využíváno jako léčebný prostředek za účelem vyrovnání rovnováhy mezi silami yin a yang.
4 Mínojská, řecká a římská civilizace
V této kapitole budou popsány mínojská, řecká a římská civilizace. Toto období se také někdy nazývá klasická éra. V těchto civilizacích bylo nashromážděno materiální bohatství, které vyústilo v hierarchii sociálních vrstev a umožnilo podporu učenců a filozofů.
Většina chudých pracujících obyvatel pokračovala ve fyzicky náročné práci nezbytné pro obživu, zatímco fyzická aktivita nejvyšších sociálních vrstev byla volitelná a sloužila ke zlepšení vojenských schopností nebo pro zábavu. V této době začaly být určité sporty velice populární pro diváky a získaly na důležitosti ve společnosti. Také docházelo k šíření vědomostí o zdraví a fyzické zdatnosti díky rozvoji mezinárodního obchodu a válečných tažení.
4.1 Mínojská civilizace
Mínojská civilizace se stala důležitou díky své geografické pozici na ostrově Kréta.
Tato pozice umožňovala příliv myšlenek a vědomostí o zdraví a fyzické zdatnosti z center učení a vědomostí, například z Egypta na řeckou pevninu. Mínojská civilizace zažívala svůj rozkvět v období od 21. století do 15. století př. n. l. Zanikla kvůli přírodní katastrofě okolo roku 1450 př. n. l. Touto přírodní katastrofou bylo pravděpodobně silné zemětřesení nebo masivní erupce sopky Théra (Alexiou, 1969).
Pohled na zdraví člověka a nemoc byl ve velké míře ovlivněn náboženstvím.
Průměrná odhadovaná délka života obyvatel Mínojské říše byla 35 let v počátcích této civilizace. V pozdějších fázích životnost klesla na 30 let. Vyobrazení zdravě a atletické vypadajících sportovců na keramice z tohoto historického období pravděpodobně neodpovídá realitě o vzhledu obyčejných lidí. Obyvatelé nižších společenských vrstev se potýkali s problémy, jako jsou podvýživa, nemoci nebo přelidnění. V této společnosti byl výskyt nemoci obvykle přisuzován nespokojenosti bohů. Léčitelé se pokoušeli dostat z těla nemocného zlé duchy pomocí zaříkadel a modliteb. Příležitostně byla pacientovi dokonce otevřena část lebky pomocí rituálu, který měl dát zlým duchům příležitost odejít z těla nemocného (Angel 1971).
Nejoblíbenějším sportem a formou rekreace v této civilizaci byly skoky přes býky.
Býci byli uctíváni a skoky přes ně pravděpodobně nebyly jen sportem pro diváky, ale i obřadním rituálem, při kterém se z mladých chlapců stávali muži. Tohoto rituálu se účastnili jen obyvatelé vyšších společenských vrstev. Mezi další oblíbené sporty patřily například box (v Mínojské říši se poprvé začaly používat boxerské rukavice), zápas, lukostřelba, akrobacie, závodní lov, tanec nebo plavání. Vojáci se také museli účastnit dlouhých běhů (okolo 11, 4 kilometrů) v plné zbroji v rámci vojenského výcviku. Tyto sportovní události se těšily hojné návštěvnosti. Závodníci nosili rozdílné oblečení, aby se od sebe rozlišili – na rozdíl od Řeckých atletů byla nahota při závodech zvláštností. V Mínojské říši se mohly sportovních soutěží v tomto období účastnit také ženy (Shephard, 2015).
4.2 Řecká civilizace
Tato kapitola pojednává o řecké civilizaci přibližně od 8. století do druhé poloviny 2.
století. Počátkům řecké civilizace předcházelo takzvané temné období, jež je takto nazýváno z důvodu nedostatku písemných záznamů z této doby. Hlavním vojenským nepřítelem této civilizace byla Perská říše. Řecká města válčila s Perskou říší a část řeckých měst byla pod její nadvládou od 6. století do přibližně první poloviny 5. století. Po tomto konfliktu přišel další válečný konflikt mezi Řeky samotnými. Dvě válčící strany byly především Athény a Sparta. Sparta z tohoto válečného konfliktu vyšla jako vítěz, aby byla následně poražena od Théb a poté také od Makedonců. Helenistická doba je označována za vrchol řecké civilizace.
Tato doba trvala přibližně od roku 336 do roku 148 př. n. l., kdy došlo k rozšíření vlivu kultury řecké civilizace po téměř celé Evropě, Jihozápadní Asii a severní Africe, mimo jiné díky válečným výpravám Alexandra Velikého. V roce 148 př. n. l. bylo toto období definitivně ukončeno invazí a dobytím řecké civilizace římskou armádou. Ačkoliv vyšel Řím z tohoto konfliktu jako nezpochybnitelný vítěz, velké množství řecké kultury a vědomostí přešlo do římské společnosti (Carol, 1988).
Z pohledu ekonomiky a sociálních vrstev byly v řecké civilizaci značné rozdíly mezi jednotlivci jak z pohledu postavení ve společnosti, tak z pohledu materiálního bohatství.
Důvodem pro toto prohloubení rozdílů mezi sociálními vrstvami bylo nahromaděné bohatství, které pocházelo zčásti z válečných tažení a dobytého území a zčásti z masivního využívání práce otroků (Carol, 1988).
Z pohledu zdraví a pohybové zdatnosti přispěla řecká civilizace nejvíce uzákoněním zdravotních cvičení a založením olympijských her. Dalším důležitým pokrokem této civilizace je fakt, že Řekové začali přecházet od lékařství založeného na mytologii a pověrách k lékařství založeném na skutečných poznatcích a vědomostech z medicínských věd. V této civilizaci se také začalo usuzovat, že mnoho nemocí pramení spíše ze špatného životního stylu nemocného, než že jsou důsledkem rozezlených bohů. Ve velké míře byly zakládány školy, ve kterých bylo učení akademických dovedností prokládáno pravidelným pohybovým cvičením. Nejdůležitější inovací z pohledu tématu této práce bylo uvedení pohybového cvičení a sportu jako součásti léčebné terapie. Klasická řecká literatura ukazuje vzrůstající porozumění a zájem o fyziologii člověka a medicínu. K rozvoji pochopení těchto věd došlo díky příspěvkům od značného množství řeckých filozofů a myslitelů, například Pythagora, Hippocrata, Plata, Aristotela nebo Herodica. Tyto filozofové prosazovali mnoho pokrokových myšlenek týkajících se vztahu mezi zdravím a pohybovou aktivitou jedince. Jedním z nich byl již zmíněný Heradicus, jehož akademické vzdělání bylo pro toto historické období neobvyklé. Heradicus byl školený lékař, dietolog a učitel pohybových aktivit. Někdy je také nazýván jako otec sportovní medicíny. Heradicus argumentoval, že zdraví může být rozvíjeno kombinací správné stravy a pravidelné pohybové aktivity. Tvrdil také, že nemoc je důsledkem nepoměru mezi množstvím přijímané potravy a fyzickou aktivitou (Shephard 2015).
Klasické Řecko kladlo velký důraz na tělesnou výchovu během dětství a adolescence.
Velká skupina profesionálních učitelů se starala o unikátní zapojení kombinace tělesné výchovy a učení akademických dovedností v aténských palestrách a gymnáziích, zatímco ve Spartě byla pozornost věnována téměř výhradně fyzickému rozvoji dětí a adolescentů. Značný rozdíl mezi průměrnou délkou života obyčejných lidí a průměrnou délkou života známých řeckých myslitelů (Pythagoras 75 let, Hippocrates 90 let nebo Plato 82 let) naznačuje klesající délku života od nejvyšších sociálních vrstev k nejnižším. V této civilizaci nelze nalézt dostatečné množství důkazů o investicích do opatřeních pro zlepšení zdraví obyčejných obyvatel. Pohybová zdatnost byla ceněna jako nabídka pro uspokojení bohů a zvláště ve Spartě jako měřítko vojenské připravenosti. Mezi oblíbené sporty obyvatelů Řecké říše patřilo mnoho atletických disciplín, zápas, box, akrobacie a rytmické tance. Jednou z nejvíce doporučovaných pohybových aktivit z hlediska zlepšování a optimalizace zdraví a pohybové zdatnosti byla chůze, kterou doporučovali téměř všichni řečtí myslitelé (Shephard 2015).
4.3 Římská civilizace
Řím vznikl v osmém století před naším letopočtem jako společnost, ve které byl každý muž považován za občana a všichni příslušníci mužské populace si byli rovni. Ovšem během dvanácti století byla malá monarchie přetvořena v aristokratickou republiku, na jejímž vrcholu v 1. a 2. století př. n. l. tvořila Římská říše 20 % světové populace. Jak římská republika bohatla, docházelo k větším rozdílům mezi obyvateli a k dělení obyvatel do více sociálních vrstev. Nejnižší sociální vrstvu tvořili otroci, kteří hráli velice důležitou roli pro ekonomiku. Kvůli politickým problémům byl ve 4. století n. l. tento stát rozdělen na dvě části.
Východní část říše s hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do 15. století n. l., zatímco západní část říše zanikla v 5. století n. l. potom, co germánský vůdce Odoacer nechal popravit císaře Římské říše Oresta v roce 476 n. l. (Burian, 1997)
Hlavní důvodem pro provozování pohybové aktivity v Římské říši byla příprava schopných a pohybově zdatných vojáků. Zejména v začátcích Římské říše měl vojenský výcvik velice přísné nároky na pohybovou zdatnost. Oproti tomu Galén a jeho žák Oribasius prosazovali umírněný trénink v určitém množství s ohledem na rozvoj zdraví. V pozdějších fázích Římské říše vedl hédonistický styl života k fyzickému i morálnímu oslabení populace.
Pohybová zdatnost obyvatel Římské říše byla na nejvyšší úrovni během časového období dobývání okolního světa. Všichni občané Římské říše ve věku od 17 let do 60 let mohli být povoláni do armády. Tréninkový plán pro římské vojsko byl navržen k naplnění praktických účelů a rozvíjení pohybové zdatnosti rekrutů v co nejkratším možném čase. Jako hlavní způsoby tréninku byly využity silový trénink, trénink skoků do výšky a do dálky a také určité formy tance. Myšlenkou bylo použít jednoduché cvičení, které by unavilo tělo co nejrychleji a ušetřil se tak čas. Mezi další součásti vojenského výcviku patřily běh, pochodování a hod diskem i oštěpem (Shephard 2015).
Jedním z nejznámějších lékařů Římské říše byl Clausius Galenus, známý spíše jako Galén. Galén byl osobním lékařem několika římských císařů a jeho největší přínos pro rozvoj lékařství jeho doby byl v oblasti fyziologie a anatomie člověka. Avšak názory tohoto lékaře a filozofa byly přínosem i v oblasti rozvoje a optimalizace zdraví, zdravé stravy a pohybové zdatnosti. Galén prosazoval přínos zeleniny pro lidské zdraví a rovněž poukazoval na zdravotní přínosy polévky z ječmene. Zároveň ale varoval, že jedinci, kteří provozují pravidelné fyzické cvičení, by se měli vyhnout samotnému požívaní pouze zeleniny a polévky
z ječmene, protože by jejich tělo trpělo a upadlo by do nezdravého stavu. Těm, kteří denně boxují a zápasí, doporučoval požívat dostatečné množství vepřového masa. Galén tvrdil, že nepřiměřené množství cvičení a tréninku způsobuje nezdravý stav těla sportovce. Zejména kritizoval atlety, kteří byly vysoce specializováni na určitý typ pohybové aktivity, a atlety s přemírou podílu svalové hmoty, jež jim znemožňovala vykonávat určitý typ pohybu. Gálen prosazoval přiměřený a pravidelný trénink. Tento myslitel dával přednost míčovým hrám (v Římské říši se provozovaly míčové hry s malým míčem podobné moderní házené) před nebezpečnými sporty, jako je zápas nebo pankrátion. Galén doporučoval hraní míčových her jako léčbu některých lehkých onemocnění. V jeho dílech byly také zaznamenány některé prospěšné účinky pravidelných pohybových aktivit na lidský organismus, například zeštíhlování těla a zesilování svalů. Byl pravděpodobně prvním lékařem zabývajícím se myšlenkou, že v mozku jsou určitá centra ovlivňující fyzickou aktivitu, a zdůrazňoval, že přirozená povaha dětí je nutí k pohybovým aktivitám ve formě her. Vypozoroval, že i když byly děti zavřeny v místnosti, jejich vnitřní impulsy pro zajištění jejich bezpečí a zdraví je nutily pobíhat po místnosti. Nicméně Galénovy názory ohledně pohybové aktivity dětí byly poměrně ochranářské. Galén zdůrazňoval, že by děti neměly začínat s tréninkem jízdy na koni, dokud nedosáhnou věku 7 let. Dalším známým lékařem byl Galénův žák Oribasius. Ten souhlasil s Galénovými názory na rozvoj osobní pohybové zdatnosti. Věřil, že intenzita pohybové aktivity by měla být dostatečná, aby zanechala jednotlivce dočasně vyčerpaným.
Také souhlasil s tím, že na cvičení by mělo být pozorně dohlíženo a po cvičení by mělo následovat vhodné zklidnění v podobě koupelí a masáží (Shephard, 2015).
Shrnutí
V tomto historickém období byl hlavním důvodem pro vykonávání pohybových aktivit rozvoj vojenské připravenosti. Avšak určité množství řeckých a římských filozofů a lékařů začalo v této době poukazovat na pozitivní účinky provozování pohybových aktivit na zdraví.
Obyvatelé vyšších sociálních vrstev provozovali pohybové aktivity za účelem zlepšení vojenské připravenosti a pro zábavu, zatímco obyvatelé nižších společenských vrstev vykonávali pohybové aktivity jako součást práce.
5 Období středověku
Tato kapitola bude popisovat rozvoj v oblasti udržování a optimalizace zdraví, pohybové zdatnosti a pohybových aktivit a názory, které se zabývají vztahem mezi zdravím a pohybovou aktivitou v časovém období od zániku římské civilizace v roce 476 n. l. přes raný a pozdní středověk až do období kolem roku 1500, kdy období renesance začínalo mít vliv na myšlenky a postoje obyvatel.
Po zániku Římské říše byla římská kultura rychle nahrazena původní kulturou a stylem života předešlé historické éry. V první polovině období středověku bylo pro většinu populace nezbytné pro přežití lovit zvěř, sbírat plody důležité jako doplněk jejich stravy a starat se o dobytek a další zdomácnělá zvířata . Úkoly esenciální pro přežití v této době poskytovaly lidem dostatečné množství pohybové aktivity. Jak období středověku pokračovalo, šlechta si zachovávala aktivní životní styl, ve kterém figurovaly aktivity, které nebyly nezbytné pro přežití a byly provozovány pro radost nebo pro zlepšení jejich pohybové zdatnosti důležité při vojenských taženích. Střední třída obyvatelstva měla méně podnětů k rozvíjení pohybové zdatnosti. Přístup středověkých lékařů k pohybovým aktivitám a cvičení pro rozvoj pohybové zdatnosti byl všeobecně pozitivní, na druhou stranu přístup církve byl méně optimistický.
Členové šlechty a jejich rodiny museli vynaložit velké množství energie k ochraně hradů, opatství a malých městských států. Středověcí rytíři kladli důraz na rozvíjení pohybové zdatnosti právě z těchto důvodů. Během bitev museli být rytíři v dobré fyzické kondici kvůli brnění, které využívali. Mezi válečnými taženími se rytíři udržovali ve formě pomocí rytířských klání (proti sobě se střetli dva rytíři na koních a pokoušeli se zasáhnout soupeře kopím a tak získat body) a lovem.
Překvapivě docházelo v tomto historickém období někdy k nedostatečné pohybové zdatnosti mezi adolescenty ve farmářských komunitách. V díle, které detailně popisuje historii Německa v jedenáctém století, si jeho autor Lambert z Hersfeldu (1024–1088) stěžuje, že mladí zemědělští pracovníci v Německu nemají dostatečnou pohybovou zdatnost pro vojenskou službu (Moolenijzer 1973).
Většina lékařů tohoto období doporučovala poměrně zdravým pacientům přiměřené cvičení. Například Arnald z Villanovy (1235–1311) doporučoval svým pacientům s palpitací
přiměřené cvičení před jídlem. Určitý podíl viny za podprůměrnou úroveň pohybové zdatnosti obyvatel tohoto období lze pravděpodobně připsat názorům středověké církve a její víře v odříkavý způsob života (Shephard, 2015).
5.1 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech
Formální vzdělání bylo během středověku dostupné jen pro děti členů šlechty nebo střední třídy. Potomstvo šlechty bylo obvykle školeno na šlechtickém dvoře, kde uniklo mnohým omezením, která byla zavedena církví. Chlapci ve věku od 7 do 14 let sloužili jako pážata mocným baronům. Během tohoto období si tito chlapci osvojili aristokratické kurikulum, které obsahovalo jízdu na koni s rychlým naskočením na koně a rychlým seskočením z koně, plavání a potápění, zvládnutí používání kuše a luku, lezení po žebřících a tyčích, rytířské klání, zápas, šerm a tanec. Ve věku 14 let se chlapec stal panošem a měl za úkol doprovázet jeho pána a starat se o jeho koně. Ve 21 letech byl pasován na rytíře. Mnoho mladých aristokratů, kteří prošli tímto výcvikem, bylo v extrémně dobré fyzické kondici.
Veřejné vzdělávání obyvatelstva střední třídy bylo zajišťováno kláštery a katedrálními školami. Kurikulum těchto škol obvykle neobsahovalo žádnou výuku tělesné výchovy. Děti, které navštěvovaly tyto školy, měly možnost hrát určité pohybové hry jen ve sváteční dny (Mechikoff, 2006).
5.2 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti
V tomto historickém období se členové šlechty věnovali různým druhům pohybových aktivit. Mezi oblíbené sporty aristokratické vrstvy obyvatelstva patřily například jezdecké aktivity, tenis, bowling a kriket. Známý příklad pohybové zdatnosti aristokracie představuje Jindřich VIII. Tudor, který byl ve svém mládí nadaným atletem, zejména vynikal v zápase a také přispíval k pohybové zdatnosti aristokracie tím, že nechal postavit mnoho tenisových kurtů a bowlingových drah. Obyčejní obyvatelé tohoto historického období měli na výběr zvětšující se rozsah různých druhů pohybových aktivit, přestože jejich volný čas byl velice omezen – obvykle obsahoval jen neděle a sváteční dny (tyto sváteční dny se uskutečňovaly většinou alespoň dvacetkrát do roka). Volný čas těchto obyvatel byl také omezen církví, která se snažila zvýšit návštěvnost kostelů, a také králi, kteří preferovali, aby obyčejní lidé trávili svůj volný čas tréninkem přímo užitečným pro vojenskou službu. Mezi oblíbené sporty
obyčejných lidí patřily běžecké závody, plavecké závody, fotbal, zápas nebo různé druhy energických tanců (Shephard, 2015).
Shrnutí
V tomto období došlo ke snížení zájmu o lidské tělo a o rozvoj zdraví. Tento trend byl ovlivněn zejména velkým vlivem církve. Pohybové aktivity byly provozovány za účelem zlepšení vojenské připravenosti a také pro zábavu mezi aristokraty a vyššími společenskými vrstvami. Obyvatelé patřící do nižších společenských vrstev vykonávali pohybové aktivity jako součást práce a také ve výjimečných případech ve sváteční dny formou oslav a her.
6 Období renesance
Období renesance začalo v Itálii během čtrnáctého století znovuobjevením klasického řeckého a římského kulturního a literárního dědictví. Během dalších tří století se postupně šířily nové myšlenky a názory skrz celou Evropu. Tato kapitola zmiňuje měnící se názory církve, vědců a lékařů na vztah mezi zdravím a pohybovou aktivitou.
Během období renesance si někteří členové královských rodin v Anglii i Evropě užívali pohybových aktivit a sportů. Také vědci a umělci se začali znovu zajímat o klasické řecké ideály, které oslavovaly lidské tělo. Přestože mnoho lékařů renesančního období nevykazovalo velký zájem o propagování pravidelné pohybové aktivity, působili v tomto období i určití lékaři, kteří byli velice aktivní v prosazování pohybových aktivit a rozvoje pohybové zdatnosti. Mezi tyto jedince patřili například Mendez, Mercuriale, Joubert nebo Cogan.
6.1 Názory lékařů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Cristobal Mendez (1500–1553) se narodil ve Španělsku, ale většinu života strávil v Mexiku. Tento lékař napsal knihu o pohybových aktivitách a cvičeních, která byla pojmenována Libro del Exercicio a vydána v roce v roce 1553. V této knize Mendez popisoval cvičení jako dobrovolný pohyb, při kterém dochází ke zrychlené ventilaci. V této knize také dospěl k názoru, že pohybové cvičení je prospěšné pro lidské zdraví, protože se při tomto procesu v těle vytváří teplo, zlepšuje se trávení a tělo se zbavuje přebytečných látek.
Tento poslední pozitivní důsledek byl podle Mendeze mnohem efektivnější než takové léčebné prostředky jako čištění střev nebo pouštění žilou. Mendez doporučoval chůzi jako prostředek rozvoje a optimalizace zdraví, protože chůzi mohl provozovat každý a také proto, že chůze se může provozovat jak vevnitř, tak venku (Shephard, 2015).
Girlomano Merculiale (1530–1608) byl italský lékař, který přeložil literární díla řeckého myslitele Hippokrata a byl ve velké míře ovlivněn názory klasických řeckých filozofů na stravu, cvičení a hygienu potřebných k udržení dobrého zdraví. Mercuriale byl v popředí hnutí, které se snažilo přesvědčit doktory k zařazení pohybových cvičení do terapií určených pro pacienty. Mercuriale rozeznával tři druhy pohybového cvičení: cvičení ke
zlepšení a optimalizaci zdraví, cvičení určené k přípravě pro vojenské účely a cvičení určené jako trénink pro zlepšení v určitém sportu. Tento lékař také rozlišoval mezi preventivním cvičením a cvičením určeném pro terapeutickou obnovu zdraví. Zároveň varoval před nebezpečími příliš usilovného tréninku, ať už v atletice nebo vojenské přípravě. Nicméně, Mercuriale nahradil pasivní terapeutické cvičení, jež doporučovalo velké množství renesančních odborníků, energickou formou pohybové aktivity, která vyžadovala usilovné dýchání a poměrně vysoké fyzické úsilí. Zejména doporučoval pohybové aktivity jako chůzi, lezení po skalách, běh, lezení po laně, zápas nebo míčové hry (Shephard, 2015).
Laurent Joubert (1529–1583), francouzský lékař, tvrdil, že adolescence je období přirozené robustnosti, ve kterém je pravidelné cvičení zvláště důležité. Také doporučoval, aby všichni zdraví lidé cvičili hodinu denně každý den. Joubert považoval lékaře za jediné odborníky, kteří jsou schopni předepsat pravidelné cvičení nemocným lidem. Také uvedl kurz terapeutické gymnastiky do kurikula pro lékaře na univerzitě, kde působil (Ziegler, 1988).
Dalším známým lékařem, který se zabýval vztahem mezi zdravím a pohybovou aktivitou, byl Angličan Thomas Cogan (1545–1607). Cogan vydal v roce 1584 knihu s názvem “The Haven of Health, made for the comfort of students”, jejíž text byl určen především pro studenty. Cogan věřil, že sedavý způsob života studentů je dělá náchylnými pro nemoci. Doporučoval tedy studentům hrát tenis také z toho důvodu, že při tenisu jsou zapojeny téměř všechny svalové partie (Shephard, 2015).
6.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity
V tomto období žila také řada učenců, kteří oceňovali příznivé účinky pohybové aktivity na zdraví. Patřili mezi ně například uznávaní renesanční reformátoři Martin Luther a John Calvin. Martin Luther (1483–1556) uznával zejména rekreační a morální přínos pohybových aktivit. Sporty, které doporučoval nejvíce, byly šerm a zápas. Luther tvrdil, že tyto sporty pomáhají zapomenout na starosti každodenního života a zároveň plně rozvíjejí fyzickou kondici celého těla. Dalším argumentem bylo, že provozování pohybových aktivit a cvičení odrazuje lidi od požívání alkoholu a hraní hazardních her. John Calvin (1509–1564) uznával význam pohybových aktivit jako rekreace a prostředku pro rozvoj zdraví a sám se také věnoval dlouhým pěším výletům. Při psaní pravidel pro jeho Ženevskou univerzitu došel Calvin k závěru, že provozování určitého množství pohybových her a sportů je pro děti
nezbytné. Proto navrhl, že studenti by měli mít vyhrazený čas pro aktivní formu rekreace každou středu a že by tyto aktivity měly být kontrolovány instruktorem. Přestože měl tento učenec pozitivní přístup ke sportům, zavrhoval všechny sporty, které byly spojeny se sázením a hazardem (McGrath, 1990).
6.3 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech
V tomto období bylo obvykle zařazení tělesné výchovy ve vzdělávacích kurikulech zdůvodněno tím, že budování tělesné síly umožňuje bránit regionální práva. Tělesná výchova měla pomoct zejména chlapcům zvyknout si na těžkou fyzickou námahu a utrpení, se kterým by se pravděpodobně setkali ve válkách. Ovšem našli se tací, kteří obhajovali více mírumilovný přístup k tělesné výchově. Jedním z nich byl také španělský filozof Luis Vives (1492–1550), který prohlašoval, že účelem her není vytvořit z chlapců divoké a agresivní jedince, ale spíše podpořit zdravý vývin těla. Podle názoru tohoto filozofa by měly všechny vzdělávací procesy probíhat ve formě hry (Mechikoff, 2006).
Dalším známým propagátorem tělesné výchovy ve školách byl anglický rodák Richard Mulcaster (1531–1611). Mulcaster působil dlouhá léta jako ředitel jedné z londýnských škol.
Napsal dvě literární díla o vzdělávání, ve kterých tvrdil, že v tělesné výchově by měl být kladen důraz na aktivity, které rozvíjejí přirozený talent dítěte, schopnosti, které nebyly dány dítěti od přírody, a také obnovují správné tělesné funkce, jež utrpěly kvůli nemocem nebo byly zanedbány. Mulcaster také věřil, že vysoká fyzická zdatnost pomáhá zlepšovat intelektuální učení. Detailně shrnul pohybová cvičení, která považoval za nejlepší pro rozvoj dětí. Mezi tato cvičení patřily například plavání, běhání, chůze, bojová umění, zápas a šerm, střelba, tanec, jízda na koni nebo míčové hry. Tento propagátor tělesné výchovy byl také pokrokový tím, že se zajímal o vzdělávání dětí z chudších rodin a schvaloval vzdělávání dívek, přestože preferoval vzdělávání dívek spíše doma než ve školách (Mechikoff, 2006).
6.4 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti
Během historického období renesance došlo ke změnám ve struktuře provozování sportu a pohybových aktivit obecnou populací. K tomuto faktu přispěla ve velké míře migrace obyvatel z vesnických a zemědělských oblastí do velkých měst. Dalšími faktory byly například ritualizace některých sportů, vliv puritánství a vývoj sedavých zaměstnání.
Aristokratická vrstva obyvatel stále věnovala velké množství volného času pohybovým aktivitám a sportům jako v předešlém historickém období. V mnoha sportech tohoto období došlo k posunu od použití hrubé síly k použití obratnosti a šikovnosti; také byl kladen větší důraz na celkovou vizuální podobu daného sportu. Sociální vrstva obyvatel byla poměrně důležitým faktorem v provozování mnoha pohybových aktivit, protože určovala, jaký sport byl vhodný pro danou část populace. Provozování některých pohybových aktivit bylo vymezeno jen pro jedince adekvátního společenského postavení, zatímco jiné aktivity byly považovány za nevhodné pro jedince urozeného původu. Mezi oblíbené sporty provozované zejména šlechtickou vrstvou obyvatelstva patřil lov, plavání, běh, tenis, raná forma badmintonu nebo například tanec. Obyvatelé střední a dělnické vrstvy strávili velké množství času chůzí, která byla jednou z hlavních pohybových aktivit. Obyvatelé nižších společenských vrstev také trávili svůj volný čas různými formy fotbalu, a to zejména v Anglii, a také venkovním tancem kolem májky při různých slavnostech (Shephard, 2015).
Shrnutí
V tomto historickém období docházelo k obnovení zájmu o lidské tělo a také o pohybové aktivity. Sporty a pohybové aktivity se staly oblíbenou zálibou aristokratických rodin. Přestože se mnoho lékařů a učenců tohoto období nezajímalo o vliv provozování pohybových aktivit na zdraví člověka, našli se i takoví jedinci, kteří propagovali pravidelné provozování pohybových aktivit a zařazení tělesné výchovy do školních osnov.
7 Období osvícenství
V tomto období docházelo ke změnám postojů a názorů na zdraví a pohybovou zdatnost kvůli vlivu filozofie založené na rozumovém poznání a vlivu náboženství. Oba tyto vlivy byly formovány rychlým růstem měst, industrializací a ranou formou mechanizace. Za počátek této éry je obecně považováno období přibližně od roku 1650 do konce 18. století. V tomto období působilo velké množství známých myslitelů jako například Francis Bacon (1562–1626), René Descartes (1596–1650), John Milton (1608–1674), Voltaire (1694–1778), Isaac Newton (1643–1727), David Hume (1711–1776) nebo Jean Jacques Rousseau (1712–
1778). Tito myslitelé usilovali o nahrazení zažitých tradic, pověr a teologických příkazů logickým uvažováním. Tento nový přístup překonal teologickou nadvládu, která určovala pravdu, a umožnil nové objevy v oblastech zdraví a pohybové zdatnosti. Nové vědomosti v oblasti fyziologie člověka umožnily lepší porozumění krevního oběhu, respiraci a svalovým kontrakcím, což umožnilo výzkum vlivu pohybové aktivity na tělo člověka. Během osvícenství si začalo čím dál více vlivných jedinců jak v akademickém, tak církevním prostředí uvědomovat hodnotu vlivu pohybových aktivit na duševní rozvoj člověka a na optimalizaci zdraví. Většina lékařské společnosti byla spíše skeptická, přesto se našlo několik významných doktorů, kteří obhajovali význam aktivního životního stylu.
7.1 Názory lékařů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Během období osvícenství se také objevilo určité množství zastánců rozvoje a optimalizace zdraví pomocí pohybových aktivit mezi lékaři. Patřili mezi ně například Sydenham, Fuller, Cheyne, Heberden, Ramazzini, Hoffmann a Burette.
Jako první bude zmíněn skotský lékař George Cheyne (1671–1743). Cheyne se pokoušel navázat vztah se svými pacienty pomocí duchaplných konverzací, které se obvykle uskutečňovaly v místních hostincích a restauracích. Tento přístup měl ovšem svoji stinnou stránku a zanechal tohoto lékaře obézním. Cheyne se postupně dostal až na váhu kolem 200 kg. Z tohoto důvodu se rozhodl vyřadit ze své stravy bílkoviny živočišného původu. Jeho strava se skládala z mléka a zeleniny a částečně se mu podařilo obnovit své zdraví. Cheyne se díky této zkušenosti stal velkým zastáncem vegetariánství. Tento lékař propagoval pravidelné
denní cvičení, doporučoval pohybové aktivity jako jízdu na koni, chůzi, šerm, tanec, kulečník, tenis nebo kriket. Cheyne kladl důraz zejména na pohybové aktivity prováděné venku na čerstvém vzduchu – podle něj by se měly pohybové aktivity provádět uvnitř pouze za počasí, které nedovoluje provádět aktivity venkovní. Mezi pravidla, která Cheyne považoval za nezbytná pro udržení dobrého zdraví a dožití se vysokého věku, patřila pravidelná chůze, již považoval za nejpřirozenější a nejúčinnější formu cvičení. Pro posílení paží doporučoval hraní tenisu a pro zesílení nohou doporučoval fotbal. Cheyne také doporučoval pohybové aktivity dětí, přičemž tvrdil, že pohybové aktivity rozvíjejí zdraví dětí a posilují jejich svaly.
Tento lékař také navrhoval určité podmínky pro optimální cvičení. Patřilo mezi ně cvičení na prázdný žaludek, přerušení pohybové aktivity předtím, než se jedinec dostane do stavu naprostého vyčerpání, a také navrácení se do teplé místnosti po skončení cvičení (Shephard, 2015).
Dalším zastáncem využití pohybových aktivit pro rozvoj zdraví byl William Heberden (1710–1801). Tento anglický lékař propagoval přínosy terapeutického cvičení. Heberden pečlivě popsal anginu pectoris a vztah této nemoci jak k pohybovým aktivitám, tak ke stravě.
Vyložil potenciální přínos rozsáhlého programu zahrnujícího pravidelné energické terapeutické cvičení pro pacienty, kteří trpěli tímto srdečním onemocněním. Tento program zahrnoval řezání dřeva pilou třicet minut každý den po dobu šesti měsíců (Shephard, 2015).
Bernardo Ramazzini (1633–1744) byl italský lékař, jenž se zaměřoval na studium zdraví a pohybové zdatnosti lidí v určitých pracovních profesích. Ramazzini zaznamenal, že zdravotní problémy, které se vyskytovaly u lidí vykonávajících sedavé zaměstnání (například ševci nebo krejčí), se nevyskytovaly u poslů zpráv, kteří museli při plnění této profese často běhat. Tento lékař podporoval pracovní přestávky na cvičení. Navrhoval, že lidé pracující v sedavých zaměstnáních by si měli udělat přestávky, ve kterých by se prošli nebo procvičili své tělo. Ramazzini poznamenal, že mlynáři mají tendenci trpět kýlou, protože přenáší nadměrné náklady. Naléhal, aby se zaměstnanci, kteří pracují v sedavých zaměstnáních, věnovali cvičení a pohybovým aktivitám ve svých volných dnech. Ramazzini předložil návrh nových ochranných opatření na pracovištích, například koupele, změny pracovních oděvů, přijetí správného držení těla u zaměstnanců, pohybová cvičení nebo ochranné příslušenství zakrývající ústa dělníků při práci v prašném prostředí (Bouchard, Blair, Haskell, 2012).
Dalším zastáncem přínosu pohybové aktivity pro zdraví byl profesor medicíny Pierre Jean Burette (1665–1747). Burette přednášel na téma sportů klasického Řecka. Napsal poměrně velké množství odborných článků, ve kterých popisoval pozitivní účinky na zdraví v určitých sportech. Mezi tyto sporty patřily běh, míčové hry, zápas, box, tanec nebo hod diskem. Burrete předpokládal, že rozvoj zdraví byl závislý na pohybu, a proto považoval za důležité, aby se tělo při cvičení pohybovalo co nejvíce. Tanec byl podle něj nejoptimálnější formou cvičení. Na druhou stanu Burette zmiňoval negativní důsledky, které měly na zdraví člověka některé sporty. Jako příklad uváděl atlety, kteří se věnovali hodu diskem, a kvůli tréninku této disciplíny u nich docházelo k nárůstu svalové hmoty, což omezovalo flexibilitu atletů a znemožňovalo jim otáčet hlavu doprava a doleva (Bouchard, Blair, Haskell, 2012).
7.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Jedním z myslitelů, kteří podporovali význam pohybových aktivit, byl anglický učenec Francis Bacon (1561–1621). Bacon je rovněž známý svou silnou podporou vědecké revoluce. V jedné z jeho esejí Bacon zmiňoval důležitost spánku, stravy a pohybové aktivity.
Bacon zejména doporučoval sporty jako bowling, střelbu, chůzi nebo jezdectví (Shephard, 2015).
Dalším zastáncem aktivního životního stylu byl anglický básník John Milton (1608–
1674). Milton byl zastáncem rozvoje pohybové zdatnosti, ačkoliv na tento rozvoj pohlížel z puritánského úhlu pohledu. Milton navrhoval, že cvičení je vhodné, pokud zainteresovaná osoba může touto pohybovou aktivitou posloužit bohu nebo lidskému společenství. Milton byl bezpochyby do jisté míry ovlivněn jeho dětskými zážitky při studiu na St. Paul‘s school v Londýně, jejíž kurikulum sestavil propagátor tělesné výchovy z období renesance Richard Mulcaster. Milton doporučoval, aby chlapci strávili tři až čtyři hodiny denně výukou tělesné výchovy, zejména doporučoval výcvikové programy podobné vojenskému výcviku (Shephard, 2015).
Dalším myslitelem je nizozemský filozof Baruch de Spinoza (1632–1677). Spinoza byl vychován v židovské komunitě v Amsterdamu, ale později byl kvůli jeho odlišným názorům z této komunity vyloučen a následně musel opustit i Amsterdam. Spinoza silně oponoval názoru o dualismu těla a mysli. Považoval je za jeden celek, vysvětloval to tím, že když je tělo ve stavu aktivity, mysl je v tomto stavu také a naopak. Spinoza nepatřil mezi
filozofy, kteří pomlouvali seberealizaci skrze pohybovou aktivitu. Ve svém díle vyjádřil životní přístup založen na umírněném a příjemném jídle a pití, příjemném prostředí zelených lesů, muzice, sportu a cvičení (Nadler, 1999).
Mezi významné postavy osvícenství patřil anglický filozof a lékař John Locke (1632–
1704). Locke mnohokrát vyjadřoval svoji obavu kvůli špatné fyzické kondici britských aristokratů a připomínal důležitost dobrého zdraví a pohybových aktivit. Locke byl vychován jako puritán, což se projevovalo v jeho pohledu na pohybové aktivity a cvičení. Podle tohoto myslitele by mělo být cvičení přínosné pro zdraví jedince nebo by mělo jedince učit užitečné praktické činnosti. Pro udržování a optimalizaci dobrého zdraví stanovil Locke několik pravidel. Patřil mezi ně pobyt na čerstvém vzduchu, pravidelné cvičení, dostatek spánku, prostá strava a také vyhýbání se pití vína a silných alkoholických nápojů. Mezi sporty, které Locke doporučoval, patřilo plavání nebo jízda na koni. Podle tohoto filozofa mělo plavání schopnost zachránit mnoho lidských životů, pokud bylo učeno ve správném věku. Jízdu na koni považoval Locke za vůbec nejlepší cvičení pro zlepšení a optimalizaci zdraví. Mezi sporty, které nedoporučoval, patřil šerm, který byl podle něj vhodný pro udržování dobré fyzické kondice, ale zároveň nebezpečný pro život jedince, protože lidé, kteří trénovali šerm, se často dostávali do fyzických konfliktů. Locke byl také velkým zastáncem pohybové rekreace. V tomto období bylo na pohybovou rekreaci obvykle pohlíženo jako na rekonvalescenci po nemoci, avšak Locke na ni hleděl ve smyslu odpočinku, relaxace a osvěžení unaveného těla a mysli změnou provozované činnosti oproti běžnému pracovnímu vytížení (Shephard, 2015).
7.3 Názory církve na vztah zdraví a pohybové aktivity
Pohled církve na vztah zdraví a pohybové aktivity byl v tomto období do jisté míry pozměněn, a to zejména z důvodu vytvoření poměrně velkého množství nových křesťanských sekt, jako byli anabaptisté, kongregacionalisté nebo metodisté. Anabaptisté měli pozitivní přístup ke cvičení, zejména co se týkalo cvičení dětí. Avšak obvykle se jednalo o velice jednoduché hry, což pramenilo z touhy této sekty po jednoduchém životním stylu.
Kongregacionalistická církev neschvalovala takzvané lehkomyslné pohybové aktivity, jako je tanec. Tato církev obvykle neschvalovala takové pohybové aktivity a sporty, které sloužily k pobavení diváků. Jinak byla v mnoha pohledech na sport a pohybové aktivity poměrně
