Posudek na diplomní projekt Terezy Čermákové.
Úvodem:
Terezina škola, její program a místo vychází z podmínek soutěže. Obě tyto věci nebudou předmětem mých názorů, snad jen vypíchnu ideu zadavatelů, která mě zaujala. Cituji: „škola má být místem pro architektonické myšlení a architektonické experimenty. Škola je laboratoř, do které je zváno město a cely svět a kde můžeme společně spolupracovat na vytváření inspirací pro architekturu zítřka“. Do jaké míry může být tato idea skutečná a živoucí je otázka, kterou nyní kladu. Ta otázka je důležitá a předhazuji jí i této komisi, vám všem i studentům. Neboť za sebe ( učil jsem na VŠUP, nyní na FA ČVUT ) mám pocit, že kvalitu školy neuděláte architekturou budovy. To, zda je škola skutečně laboratoř, do které je zván celý svět, je odvislé od lidí, kteří ji jako instituci tvoří. Myslím tím vyučující, zaměstnance, administrativní pracovníky a vedení. Také je důležité v jakém společenském kontextu škola funguje ( Evropa, Rusko, Indie, islámské země, Jižní Amerika, Japonsko ), za jakých vlád a v jaké době. Dnes jsme např. v Čechách svědky toho, že financování školy je odvislé od počtu studentů, kteří ji navštěvují. Dopad takového hloupého faktu asi nemusím rozvádět. Většina škol architektury, které jsem navštívil je stále virtuálním akademicko-laboratorním prostředí, do kterého realita nepronikla.
Možná je pro nás příliš banální, obyčejná, neleskne se, často ani nevoní, možná to ovšem z podstaty věcí tak má být neb akademická půda má být i jistou oázou a ostrovem. Většina věcí, které jsem se jako architekt naučil, se udála mimo školu a musím říci, že to občas bolelo. Ze všech těchto důvodů bych školy architektury jako vlivné instituce spíše nepřeceňoval, nezmění-li sami svou podstatu, nezareagují-li na svět venku za okny, zůstanou jen mezizastávkou.
K návrhu:
Urbanismus, kontext, místo.
Tereza navrhuje kompaktní dům, jehož podstata je spíše uvnitř. Je to čtverec položený do bývalého nákladového nádraží ( zatím krásného, charismatického, syrového, jehož potenciál je přímo cítit ve vzduchu ). Místo je podlažně a urbanisticky zónováno a protože jsem neměl k dispozici originální soutěžní podklady, neumím tento fakt více rozvést. Území je určeno k dalšímu rozvoji a navazuje na plánovanou rezidenční zástavbu. V severozápadní části jsou plánovány 6. podlažní objekty smíšených funkcí. Tím celá syrovost území zanikne a plocha se stane civilizovaným západoevropsky urbanizovaným lesklým místem s trávníky, chodníčky, bílými budovami a krásnými mladými lidmi.
Nekritizuji, jen konstatuji neb k této budoucí představě okolí mi navrhovaný výraz školy spíše sedne, dům je zvenku klidný, hladký, lesklý. Společné prostranství kulturního centra je hlavním vstupem do objektu, vstupy orientované jihozápadně ( u institutu for X ) navazují na podélnou linii naznačené cesty zelení ?
Koncept.
Uzavřený objem s prostorem uprostřed, provozy skládány kolem centrálního jádra. Takový princip ovšem neumožňuje případný růst, změnu. Tereza píše, že má jít o neustálou nedokončenost, továrnu.
Továrny nebývají centrální, ale spíše podélné neb technologie, výroba něčeho je lineární princip. Zde tedy polemizuji. Centrální princip je institucionální, vážící do středu, naznačující podřízenost okrajů vůči středu. Princip pouze dvou nadzemních podlaží je pro mne zajímavá úvaha, souhlasím, přijímám ji. Líbí se mi zdůraznění parteru. Ten je pro mne vzdušný a průchozí dispozičně, mírně méně už architektonicky kvůli tvrdosti fasády. Rozvrstvení provozů do 3 podlaží je vtipné, promyšlené. Dům vypadá ve výkresech ( zejména řezech ) opravdu továrně a industriálně, pro mne osobně už méně ve vizualizacích, kde je spíše dokončený, možná příliš jemný v detailu.
Konstrukce:
Princip je uvěřitelný, reálný, čtyři nosná jádra, světlík, příhrada a táhla svědčí o inženýrském myšlení, které je zde zároveň architektonicky krásné. Jak jsem však řekl, má kritika zde směřuje k určité
umělosti vytýčeného továrního designu. Skutečné tovární konstrukce bývají banálnější, utilitárnější, stropy v nich tak teatrálně v prostoru nevisí, železem se šetří, prostorem taky. Ale chápu záměr. Škola architektury asi má být ukázkou. Anebo nemá ?
Dispozice.
Řazení pomocných provozů, dílen a učeben kolem centrálního prostoru je velkorysé a monumentální.
Věřím, že by bylo krásné. Plýtvá se ale prostorem. Napadají mě blbé otázky typu akustiky, topení, chlazení a náročné výměny vzduchu. Ano, určitě jde řešit, za předpokladu ovšem, že budeme stále taková bohatá a zajištěná Evropa. Pokud se přes nás jednou přeženou vichry jiných kulturních oblastí ( čínských, islámských, indických ), můžou tyto budovy sloužit jako modlitebny nebo shromaždiště stěhujících se lidských zástupů.
Architektura, detail.
Vnitřek se mi líbí více než venek. Vizualizace shora je pěkná, budova zde vypadá krásně obyčejně, zblízka už je to pro mne více design. Ubral bych, zošklivil bych. Ale toť samozřejmě subjektivní názor.
Resumé.
Kdybych hodnotil prvotní dojem, dal bych A, přivádí mě to však k otázkám, které kladu sám sobě a zde si dovoluji i vám. Otázkám autentičnosti, syrovosti, levnosti a tak z tohoto pohledu navrhuji B.
Možná bych stavěl za méně peněz a přebytky, kterých evidentně jako civilizace generujeme stále hodně, bych věnoval vědě, hledání jiných zdrojů energie, uplácení míru a vývoji umělých potravin.
S vědomím, že Tereza je šikovná architektka, přeji jí více schopnosti odolávat architektuře a kriticky přemýšlet o současné Evropě. Tuto schopnost sám doposud plně neovládám, tedy jí přeji hodně zdaru.
2.2.2017, David Kraus.
