Poděkování
V první řadě bych chtěl poděkovat Mgr. Otovi Dymokurskému za veškerý čas, který mi věnoval, za cenné a podnětné rady, díky kterým jsem měl možnost se snadněji nad danou problematikou zamýšlet. Dále bych rád poděkoval za morální podporu a způsob vedení, které mi pomáhaly se nevzdat a motivovaly mne v průběhu tvorby této práce.
Děkuji také všem respondentům, kteří se mého výzkumného šetření s ochotou účastnili.
Jmenovitě Lence a Tereze, které mi bez sebemenších námitek poskytly rozhovor, při kterém se mnou otevřeně hovořily o osobních věcech.
Dále děkuji mé rodině, blízkým přátelům a také mému zaměstnavateli, kteří mě po dobu mého studia morálně podporovali a vyšli mi vstříc, pokud to jen bylo možné.
Anotace
Cílem bakalářské práce je analyzovat sportovní volnočasové aktivity dospívajících z hlediska prevence obezity. Specificky se práce zaměřuje na možnosti koučování při práci s lidmi ve vztahu ke zlepšování jejich zdravého životního stylu a korekce nadměrné hmotnosti ještě před vznikem obezity. Nejprve se práce zaměřuje na význam a vývoj volného času, období adolescence jak po stránce fyzické tak psychické. Dále se práce zabývá problematikou obezity. Posléze práce využívá kvalitativních metod zkoumání, zaměřených na problematiku obezity a životního stylu, konkrétně rozhovoru a analýzy sepsaného týdenního jídelníčku. U dvou vybraných respondentek proběhlo i bližší zkoumání jejich schopnosti zvládání regulace hmotnosti.
Klíčová slova
adolescence, obezita, zdravý životní styl, koučování, motivace, prevence
Annotation
The aim of the thesis is to analyze the sports leisure activities from the viewpoint of prevention of obesity in adolescence. Specifically, the thesis focuses on coaching options when working with people in relation to the improvement of their healthy lifestyle and weight management even before the onset of obesity. Firstly the focus is on the importance and development of leisure time, the period of adolescence from physical and mental viewpoint. Furthermore, the thesis is concerned with the issue of obesity. Lastly the thesis uses qualitative methods of research, focusing on the issue of obesity and lifestyle, namely an interview and an analysis of written food income of the informants. Two selected informants went under closer examination of their ability to control weight management.
Key words
adolescence, obesity, healthy lifestyle, coaching, motivation, prevention
Obsah
Úvod ... 12
1. Volný čas ... 13
1.1. Možnosti trávení volného času dospívajícími ... 14
1.2. Využití volného času dospívajícími... 17
2. Vývoj v období adolescence ... 20
2.1. Fyzický vývoj v rané adolescenci ... 22
2.2. Fyzický vývoj v pozdní adolescenci ... 23
2.3. Vývoj autoregulačních schopností v adolescenci ... 24
3. Obezita ... 26
3.1. Diagnostika obezity ... 27
3.2. Index tělesné hmotnosti v období růstu ... 27
3.3. Prevence obezity ... 28
3.3.1. Životní styl... 29
3.3.2. Výživa ... 30
3.4. Komplikace obezity v adolescenci ... 31
3.5. Psychologické aspekty terapie obezity ... 34
4. Koučování ... 36
4.1. Historie koučování ... 36
4.2. Definice koučování ... 37
4.3. Metody práce příbuzné koučování ... 38
4.4. Limity koučování ... 38
4.5. Systemické koučování ... 40
4.6. Motivace klienta ... 43
4.7. Nástroje koučování ... 44
5. Koučování jako nástroj prevence a terapie obezity dospívajících v rámci volného času ... 50
5.1. Lenka (15 let) ... 52
5.2. Tereza (16 let) ... 57
5.3. Lucie (16 let) ... 62
5.4. Charlotte (16 let) ... 66
Závěr ... 72
Seznam použitých zdrojů ... 75
Seznam příloh ... 80
Seznam grafů
Graf 1 Výskyt pohybové aktivity u 11letých a 15letých (Kalman 2011) Graf 2 Čas strávený u televize u 11letých a 15letých (Kalman 2011) Graf 3 Čas strávený u počítače u 11letých a 15letých (Kalman 2011)
Seznam zkratek
apod. a podobně
atd. a tak dále
atp. a tak podobně
BMI Body Mass Index, index tělesné hmotnosti
BMR Basal Metabolic Rate, bazální metabolický výdej
cm centimetr
Dr. doktor
et al. a další
kg kilogram
kJ kilojoule
kol. kolektiv
l litr
m metr
max. maximálně
např. například
popř. popřípadě
s. strana
Sb. Sbírka zákonů
SWOT Strengths – Weaknesses – Opportunities – Threats, silné stránky – slabé stránky – příležitosti – hrozby
tzv. tak zvaný
Úvod
Koučování je v dnešní době velice rozšířeným pojmem, pod kterým si mnoho lidí představí jen jiný název pro trenéra. Tak jsem jej zprvu vnímal i já. Při studiu na vysoké škole jsem měl možnost nahlédnout do problematiky psychologie motivace a osobnostního rozvoje. Motivace vlastní i motivování druhých mne zajímají již od střední školy, kdy jsem začal s úpolovými sporty. Od té doby jsem se vypracoval až na trenéra kick-boxu. Proto jsem si pro svou bakalářskou práci vybral téma z oblasti trávení volného času z hlediska zdravého životního stylu se zaměřením na prevenci obezity.
Prevenci obezity považuji za důležitou součást práce sportovních trenérů, koučů a učitelů. Myslím, že doba, kdy trenér či učitel vystačil se znalostí sportovní metodiky, je již za námi. S proměnami volného času se proměňují i požadavky na jednotlivé poskytovatele volnočasových aktivit. V oblasti sportu je to především posun od vnímání sportu jako prostředku dosahování fyzických výkonů či jako prostředku nezávazné relaxace především směrem k ovlivňování životního stylu, včetně prevence řady zdravotních komplikací, které z nesprávného životního stylu pramení.
Cílem práce je analyzování volného času z hlediska zdravého životního stylu, zejména při prevenci obezity. Práce představuje jeden z nových přístupů v prevenci obezity u adolescentů, který demonstruje na čtyřech vybraných respondentkách.
Nejprve se práce věnuje problematice trávení volného času z hlediska rozvíjení zdravého životního stylu. Následně předkládá důležité poznatky z vývojové a sociální psychologie ke zkoumanému věkovému období – adolescenci. Poté navazuje téma obezity, kterou vnímám v současné uspěchané době jako závažný problém. V další části práce představuje koncept koučování, který je soudobým silně působícím trendem v oblasti volného času a sportu. Nakonec je představena práce s vybranými respondentkami v oblasti prevence obezity při jejich koučování v oblasti nápravy jejich životního stylu směřujícího k efektivnějším strategiím kontroly své váhy.
1. Volný čas
Volný čas a jeho využívání patří v dnešní době mezi frekventovaně diskutovaná témata.
Toto téma zasahuje do řady oblastí a je problémem pedagogickým, psychologickým a sociologickým. (Hájek 1998)
Pojetí volného času a jemu přiřazená terminologie prošly od minulosti do současnosti značným vývojem, stejně jako se měnil jeho rozsah a obsah. To se týká zejména volného času dětí a mládeže, jenž se v poslední době dostal do centra pozornosti.
Z historického hlediska je vznik a rozvoj volného času spjatý se zkracováním pracovní doby u dospělých a jejího odstraňování u dětí a mladistvých. Zkracování pracovní doby1 dospělých, mládeže a dětí umožnilo změnu ze stavu nutnosti a podřízenosti na čas svobodné volby.2 Tento vývoj však nebyl z dlouhodobé perspektivy jednosměrný, neboť docházelo i k prodlužování pracovní doby.3 Jednoznačný pokles rozsahu pracovní doby můžeme sledovat ve 20. století, kdy se většina industrializovaných zemí dopracovala od šedesáti hodinového pracovního týdne ke čtyřiceti až pětatřiceti hodinovému pracovnímu týdnu. (Hofbauer 2004)
Volný čas se svým rozsahem a svou skladbou postupně dostal na pomyslné první místo týdenního časového koláče. Druhé místo zaujímá uspokojování základních životních potřeb a sféra práce se posunula ve struktuře života na třetí místo. „Volný čas se stal celoživotním fenoménem, jehož rozsah a význam dále roste.“ (Hofbauer 2004, s. 28) Již nepředstavuje jen prostor pro relaxaci a oddych, ale je složitým dynamickým systémem širokého dosahu. (Kraus, Poláčková, et al. 2001)
Volný čas současná odborná literatura definuje různě. Hofbauer (2004) vymezuje volný čas prováděním činností, které jedinec nevykonává pod tlakem závazků, jež vyplývají z jeho sociálních rolí, z dělby práce a nutnosti zachovat a rozvíjet svůj život, ale do nichž člověk vstupuje s očekáváním, účastní se jich na základě svého svobodného rozhodnutí, protože mu přinášejí příjemné zážitky a uspokojení.
1 Např. ve Francii se mezi roky 1850 a 1990 zkrátila pracovní doba z 81 hodiny týdně na 38. (Hofbauer 2004)
2 Např. v Německu se od roku 1952 prodloužil volný čas dvou třetin obyvatel z původních 2,5 hodin na 5 hodin v roce 1990. (Hofbauer 2004)
3 Např. ve druhé polovině 18. století francouzský panovník Ludvík XIV. snižoval množství náboženských svátků, neboť jejich vysoký počet omezoval práci potřebnou k zajištění blahobytu Francie. (Hofbauer 2004)
Pávková (2002, s. 13) chápe volný čas jako opak doby nutné práce a povinností, tedy jako prostor „k reprodukci sil, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění“. To vše zahrnuje odpočinek, rekreaci, zábavu, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání, dobrovolnou, společensky prospěšnou činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené. Z hlediska dospívajících do trávení volného času nepatří vyučování, sebeobsluha, základní péče o zevnějšek a osobní věci a práce v domácnosti, jako je například umývání nádobí nebo úklid svého pokoje.
Každý člověk by měl umět trávit svůj volný čas jak aktivně, tak pasivně. Do pasivního trávení volného času může patřit např. spánek, četba knih, poslech hudby nebo hraní stolních her. Do aktivního trávení volného času patří naopak sport, studium atd. Pasivní trávení volného času má své opodstatnění pro odstranění únavy z vyučování a jako kompenzace jednostranného zatížení žáků ve škole. Adolescent unavený učením může vykonávat jinou činnost a tím únavu odstranit. Z hlediska aktivního trávení volného času je sportování či jiný druh pravidelného pohybu prostředkem rozvíjení fyzické zdatnosti, která je pro zdravý tělesný vývoj důležitá. Čas lze trávit i sebevzdělávací činností, která umožňuje lidem získat vědomosti a dovednosti mimo školní vzdělávání (Průcha, Veteška 2012, s. 280).
Volný čas je souslovím, které vyjadřuje určitý optimismus. Stal se hodnotou svobody jedince, kdy nemusí dělat, co je mu předepsáno, ale má prostor k vlastní realizaci.
1.1. Možnosti trávení volného času dospívajícími
Pro mládež se stal pojem volný čas jednoznačně synonymem zábavy. Z hlediska dnešní mládeže do volného času nepatří vyučování, sebeobsluha, základní péče o zevnějšek a práce v domácnosti.
Podle Pávkové (2002) je nejdůležitějším faktorem formujícím postoj jedince ke svému volnému času rodina. Rodina vytváří, nebo by alespoň měla vytvářet, prostředí, které nenahradí žádná jiná instituce. Když se dítě narodí, má už dané do vínku určité předpoklady, kterým říkáme vlohy. A je primárně úkolem rodiny umožnit jejich maximální rozvoj. Na rodinné působení navazují a doplňují jej předškolní zařízení a později škola jako jeden z významných výchovných činitelů. V době mimo vyučování se kromě rodiny na vedení dětí podílejí volnočasové instituce a další subjekty.
Rodina – jako primární sociální skupina je pro většinu mladých lidí také prvotním prostředím volnočasového života a výchovy, zásadně se podílející na formování jejich osobnosti. Vytváří hmotné podmínky a sociální ochranu, začíná s výchovou a vzděláváním, rozvíjí mezilidské vztahy a klade základy hodnotové orientace.
Na volný čas dospívajících jako zdroj pozitivních i negativních vlivů působí především objektivní podmínky života a výchovy v rodině: její velikost a úplnost nebo pozdější zakládání rodin. Přestože má rodina největší podíl na rozvoji mladistvého, nemůže zajistit jeho optimální vývoj v celém rozsahu a obsahu. Rodina například nemůže uspokojit potřebu mládeže sdružovat se v nejrůznějších vrstevnických skupinách.
Vrstevníci – vytváření vrstevnických skupin je často první formou dobrovolného sdružování. Vytvářejí je lidé blízkého věku a podobných zájmů, často také stejného pohlaví a blízkého sociálního statusu. Pomáhají překonávat jejich sociální izolaci a přispívají k jejich socializaci a osvojování pozitivních hodnot. Někdy však dochází k opačnému působení a důsledkem je asociální a delikventní chování (např.
drogové závislosti, agresivita, trestná činnost mládeže, šikana apod.).
Pozitivně zaměřené skupiny mohou podněcovat intenzivní zážitky, trvalé vzpomínky a hlubší osobní vztahy. Členům pomáhají osvojovat si způsoby samostatného jednání, přejímat a realizovat hodnoty v době, kdy roste individualizace volnočasového života mládeže. Vrstevnické skupiny zůstávají trvalou součástí života mladých lidí. (Hofbauer 2004)
Škola – očekává se od ní nejvýraznější vliv na rozvoj člověka. Dospívající se musí řídit odlišnými normami a pravidly chování, než jaké znají z domova, rozvíjejí si smysl pro řád, disciplínu, odolnost vůči frustracím apod. V tomto vývojovém období průběh a účinek socializace závisí na vedení školy, osobnosti učitele a postoji rodičů ke vzdělání.
Masmédia – informační prostředky všestranně působí na člověka. Skutečné modely napodobování, zejména rodiče a pedagogové, jsou stále více nahrazovány filmem, televizí a dalšími vizuálními médii. Důvodem je, že virtuální modely jsou zřetelnější a konkrétnější než rodičovské nebo pedagogické rady.
Dalším fenoménem současné doby jsou počítače a internet. Narůstá počítačová závislost, obecné odcizení a hodnotová jednotvárnost konzumentů virtuálních služeb.
(Cakirpaloglu 2012, s. 56-57)
Nezastupitelnou roli v trávení volného času dospívajícími hrají i instituce a organizace pro volný čas.
Základní umělecké školy – se svými hudebními, hudebně-pohybovými, výtvarnými a literárně-dramatickými obory připravují dospívající pro studium na středních a vysokých školách s uměleckým zaměřením.
Jazykové školy – plní funkci zájmového vzdělávání v oblasti výuky cizích jazyků.
Střediska pro volný čas dětí a mládeže – jsou jimi domy dětí a mládeže a stanice zájmových činností. Jejich posláním je naplňovat rekreační a výchovně- vzdělávací funkce širokou zájmovou působností. Jinou formou jsou stanice zájmových činností, které jsou specializované jen na konkrétní zájmové oblasti. Domy dětí a mládeže (vyhláška č. 74/2005 Sb.) uskutečňují především pravidelnou nebo příležitostnou výchovnou, vzdělávací a zájmovou činnost. Pravidelná zájmová činnost je organizována v zájmových útvarech, což jsou kroužky (menší zájmový útvar, jehož činnost směřuje zpravidla k vnitřnímu obohacení členů, zaměřuje se na vnitřní život útvaru – např. modelářský, rybářský, čtenářský), soubory (zájmový útvar, jehož činnost směřuje zpravidla k veřejné produkci výsledků činnosti – např. pěvecký, hudební, taneční, divadelní), kluby (zájmový útvar s volnější organizační strukturou a s možnou převažující receptivní činností členů – např. filmový klub), oddíly (zpravidla tělovýchovný a turistický útvar, který je součástí většího organizačního celku – např.
oddíl Junáků) a kurzy (útvar s vymezenou délkou trvání, jeho činnost směřuje k osvojení určitého množství vědomostí či dovedností – např. kurz výpočetní techniky, kurz účetnictví, kurz vaření). Zájmová činnost příležitostná zahrnuje nabídku organizovaných příležitostných nebo opakujících se akcí výchovně-vzdělávacího nebo rekreačního charakteru. Je organizována nebo řízena pedagogem a je časově vymezena (např. soutěže, turnaje, přehlídky, výlety, zájezdy, exkurze, divadelní představení).
Specifickou formou příležitostné činnosti jsou tzv. příměstské prázdninové tábory, což je nabídka řady akcí pro děti v určitém cyklu a má charakter sociální služby pro děti zaměstnaných rodičů o prázdninách.
Sdružování dětí a mládeže ve volném čase – o volný čas dětí a mládeže v naší republice pečují sdružení, která si podle svého zaměření kladou různé cíle vzdělávacího, výchovného nebo rekreačního zaměření (Pávková, et al. 2002), např. sdružení dětí a mládeže, Junák (český skaut), Pionýr, Česká tábornická asociace, Duha, Hnutí Brontosaurus, YMCA, občanská sdružení pracující s mládeží nebo tělovýchovné a sportovní organizace (např. Sokol, Český svaz tělesné výchovy).
Do trávení volného času lze také zahrnout individuální aktivity, které se dají provozovat samostatně, např. navštěvování posiloven, plaveckých bazénů, přírodních koupališť, sportovních stadionů, provádění turistiky, běžkování, sjezdového lyžování, snowboardingu, běhání, ježdění na kole a in-line bruslích atp.
1.2. Využití volného času dospívajícími
Existuje jednoznačný vztah mezi dobou strávenou každý den u televize a obezitou.
V USA stráví děti a mládež do svých 17 let v průměru 15 000 až 18 000 hodin díváním se na televizi, což je o 5 000 hodin více, než kolik stráví času ve škole. Přestože v České republice může být situace odlišná, je třeba mít na paměti, že trend zvyšujícího se podílu volného času tráveného u televizní obrazovky (či jiných médií) nabývá na významu i u nás. Výrazně vyšší riziko rozvoje obezity hrozí dospívajícím, kteří mají ve svém pokoji vlastní televizi. Takoví mladiství se dívají v průměru o pět hodin týdně více na televizi ve srovnání se svými vrstevníky, kteří tuto možnost nemají. (Vítek 2008, s. 45)
V mezinárodním výzkumu Health Behaviour in School-aged Children, který byl uskutečněn v roce 2010, bylo zjištěno, že (Kalman 2011):
· velká část školáků je nedostatečně pohybově aktivní;
· téměř polovina mladých dívek se intenzivně pohybuje méně než 5 dní v týdnu;
· pohybová aktivita mladých dívek s rostoucím věkem klesá (v jedenácti letech se jí 5 a více dní věnuje téměř 50 %, v patnácti letech už jen něco přes 30 % a třetina patnáctiletých dívek je aktivní méně než 3 dny v týdnu);
· více než 80 % mládeže sleduje televizi do 5 hodin denně;
· v 11 letech stráví u počítače méně než 2 hodiny každá druhá dívka, v 15 letech už jen každá čtvrtá;
· v 11 letech stráví u počítače méně než 2 hodiny každý třetí kluk, v 15 letech už jen každý šestý až sedmý;
· 6 a více hodin stráví u počítače jen každá patnáctá 11letá dívka, ale v 15 letech už každá šestá;
· 6 a více hodin stráví u počítače každý šestý chlapec v 11 letech, ale v 15 letech už každý třetí.
Protože víme, že pohybová aktivita podporuje zdraví, zabraňuje vzniku řady nemocí (včetně obezity), zlepšuje společenskou konektivitu a kvalitu života, podívejme se na výsledky četnosti vykonávané pohybové aktivity u 11letých a 15letých (viz Graf 1). Při procházení výsledků je třeba si uvědomit, že dětství a dospívání jsou klíčovým obdobím, kdy dochází ke kontinuálnímu biologickému a psychologickému vývoji a utváření a formování vztahu a postoje dětí a mládeže k pohybové aktivitě. (Kalman 2011)
Graf 1 Výskyt pohybové aktivity u 11letých a 15letých (Kalman 2011)
A nyní se podíváme na výsledky vztahující se k pasivnímu trávení volného času.
Sledování televize spolu se sezením u počítače a při učení patří mezi nejčastěji uváděné inaktivní chování u českých adolescentů (viz Graf 2 a Graf 3). U nich se struktura sedavého chování za posledních 10 let změnila. Sledování televize bylo z části nahrazeno sezením u počítače. Nárůst času stráveného u počítače koresponduje s nárůstem domácností s počítačem a internetovým připojením. Přitom víme, že nepřetržité sledování televize či monitoru počítače by u dospívajících nemělo překročit 2 hodiny denně. (Kalman 2011)
Graf 2 Čas strávený u televize u 11letých a 15letých (Kalman 2011)
Graf 3 Čas strávený u počítače u 11letých a 15letých (Kalman 2011)
2. Vývoj v období adolescence
Ač se nám mohou některé problémy adolescentů zdát naivní až směšné, oni sami je vnímají jako zcela zásadní. Jedinci jsou v tomto období zvláště citliví na kritiku vůči vlastní osobě a na svůj vzhled daleko více, než v kterémkoli jiném období života.
Dospělí by k nim proto měli přistupovat citlivě, aby neohrozili jejich psychický vývoj.
„Termín adolescence pochází z latinského slova adolesco, které znamená dospívat, vyvíjet se a sílit. Celkově tedy představuje sled důležitých změn, začínajících pohlavní zralostí a končících zralostí duševní.“ (Kriegelová 2008, s. 49)
Období adolescence je chápáno jako období dospívání. Jeho délka se stále rozšiřuje, dříve začíná a později se ukončuje. Vágnerová (2005, s. 321-322) jej vymezuje věkem 10 až 20 let, a rozděluje ho na ranou a pozdní adolescenci. V této fázi vývoje dochází ke kompletní proměně osobnosti jedince v oblasti somatické, psychické a sociální. Tyto změny jsou podmíněny biologickými, psychickými a sociálními faktory, působícími ve vzájemné interakci.
„Dospívání představuje specifickou životní etapu, která má svoje typické znaky v rámci životního cyklu a svůj objektivní i subjektivní význam. Je to období hledání a přehodnocování, v němž má jedinec zvládnout vlastní proměnu, dosáhnout přijatelného sociálního postavení a vytvořit si subjektivně uspokojivou, zralejší formu vlastní identity“ (Vágnerová 2005, s. 321)
Adolescenti mají tendenci se snažit vyrovnat co nejrychleji dospělým. Chtějí co nejrychleji dospět, snaží se zbavovat nálepky „dítěte“. Snaží se získat co nejdříve možnost svobody rozhodování a větší práva. Oproti tomu jen neradi přijímají zodpovědnost a dané povinnosti.
Období dospívání má dvě fáze. První fází je raná adolescence zahrnující věk 11-15 let. Je nazývána pubescencí. V rané adolescenci dochází k výrazným tělesným změnám. Hainer (2011) uvádí, že toto období je z hlediska obezity rizikové zejména pro dívky. V důsledku hormonálních změn dochází ke zvýšení podílu tukové tkáně.
Dochází také ke změně ve způsobu myšlení, kdy je pubescent schopný uvažovat na abstraktní rovině. Pomocí hormonálních změn dochází ke změnám emočního prožívání, které mají za následek určité výkyvy v chování. Dospívající se začíná odpoutávat od svých rodičů. Značnou roli v jeho životě mají vrstevníci, které má za svůj vzor a snaží se s nimi ztotožnit. Také do tohoto období spadají první lásky. Pubescent se snaží odlišit jak od dětí, tak od dospělých např. stylem oblékání, zájmy, jiným životním stylem.
V tomto období se za určitý mezník považuje ukončení povinné školní docházky a další směřování. Díky proměnám, ke kterým v té době dochází, vzniká určitá zátěž, kterou by měl jedinec zvládnout, aby došlo k jeho osobnímu rozvoji. Učí se být samostatnější, což s sebou přináší i nejistoty. Snaží se o citovou akceptaci. Měl by mít větší možnost v rozhodování o sobě samém. Rozvíjí své kompetence a okolí i sobě dokazuje, že není v tak velké míře závislý jako dříve. Buduje si pozici ve společnosti. „Jedním z úkolů tohoto období je dosažení nové přijatelné pozice, a tím i potvrzení určité jistoty.“
(Vágnerová 2005, s. 323-324)
Druhou fází je pozdní adolescence. Zahrnuje věk 15 až 20 let. Zejména po stránce sociální a psychické je do značné míry individuální. Zahájení tohoto období je po biologické stránce vymezeno pohlavním dozráním. U většiny dospívajících dochází k první sexuální zkušenosti a pohlavnímu styku. „Pozdní adolescence je především dobou komplexnější psychosociální proměny, mění se osobnost dospívajícího i jeho společenské pozice.“ (Vágnerová 2005, s. 324) Adolescent se aktivně snaží o seberealizaci, experimentuje, hledá své maximální možnosti, které mohou být riskantní.
Pro řadu z nich není příliš lákavá vidina dospělosti a s ní spojená odpovědnost a životní stereotyp. Proto někteří z nich zaujímají postoj, který je nazýván jako adolescentní psychosociální moratorium, kdy dochází k určitému zbrzdění nebo zastavení a snaha o udržení si výhod adolescence. (Vágnerová 2005, s. 324-325)
V tomto období dochází k zastavení růstu a mírnému zpomalení metabolismu, což bez korekce energetického příjmu může vést k nárůstu hmotnosti. Adolescence je také význačná změnami v psychosociální rovině, které ve výsledku ovlivňují stravovací návyky – jedinec se vymaňuje z vlivu rodiny, která již nemá takový vliv na jeho stravování, častěji jí mimo domov, sám si vybírá potraviny nebo místa stravování. Fořt (2004) upozorňuje na působení sociálního klimatu, které může ovlivnit konzumaci nevhodných potravin, například internátní pobyt nebo vysokoškolský způsob života.
Studium střední popř. vysoké školy může být pro adolescenta zásadní ve změně životního stylu i v ohledu pohybových aktivit, poměru času stráveného studiem, četbou, prací s počítačem. To vše může u některých jedinců působit na rozvoj nadměrné hmotnosti v tomto období.
2.1. Fyzický vývoj v rané adolescenci
V období rané adolescence nastávají ve fyzickém vývoji viditelné změny, které jsou ovlivněny produkcí hormonů již o dva až tři roky dříve. Mění se například proporce těla, objevují se sekundární pohlavní znaky, dochází k růstu postavy. Dozrávají pohlavní orgány, které umožňují reprodukci. Veškeré tělesné změny mohou u adolescenta vyvolat pocit, díky kterému je těžké tyto proměny, intenzivně prožívané, přijmout a ztotožnit se s nimi. „Zásadní a zjevná proměna těla může dokonce v krajním případě vyvolat pocit ohrožení integrity vlastní osobnosti a vést ke ztrátě sebejistoty.“
(Vágnerová 2005, s. 326)
Je tedy podstatné, jak se jedinec vidí a jakou má představu o svém zevnějšku a o tom, co považuje za ideál. Srovnává se s ostatními vrstevníky. Jedná se o subjektivní hodnocení, závislé na psychické vyspělosti a na sociálních reakcích, které dotyčného doprovázejí a ovlivňují. Výsledkem může být jednak kladné hodnocení, kdy je pubescent na sebe pyšný, nebo negativní hodnocení, kdy se za svůj zevnějšek stydí.
Vzhled je v podstatě první informace, kterou člověk o druhém získá.
V případě, že u adolescenta nastane proměna příliš brzy, může se stát, že se mu ji nepodaří přijatelně zvládnout. Jelikož u něj taková změna způsobí ztrátu jistoty, může dojít k popření reality. Raná adolescence je z hlediska zátěže obtížnější spíše pro dívky než chlapce, jelikož dívky dospívají v převážné většině dříve. V případě, že takováto změna nastane navíc s předstihem oproti vrstevníkům, jeví se ještě více nápadná. U chlapců v tomto období dochází především k růstu těla a svalů. Vyšší postava adolescentovi zajišťuje mezi vrstevníky lepší sociální postavení. Kladně vítána je i mezi dospělými. U dívek jde především o kvalitativní změny. Někdy se může stát, že reakce rodičů na brzké dospění dcer vedou k potlačení skutečnosti, tudíž působí negativně.
(Vágnerová 2005, s. 327)
Naopak u chlapců je oproti dívkám za zásadní problém považováno zpomalení tělesného dospívání. Takový chlapec nebývá příliš populární ani sebejistý, oproti svým vyspělejším vrstevníkům. Může na něj být nahlíženo jako na slabšího a mnohdy se stává obětí agresivního chování. Nevyspělá dívka není stejně tak ze sociálního hlediska atraktivní, ale projevy jejích vrstevnic nejsou tak agresivní.
Význam zevnějšku v období dospívání vystihuje Vágnerová (2005, s. 328) takto:
„Pochybnosti o svém zjevu mívají i ti nejatraktivnější dospívající. V této době už neberou svoje tělo jako danost. Už vědí, že by mohli vypadat i jinak, samozřejmě lépe.
Ke srovnání jim slouží vrstevnický standard atraktivity, který zahrnuje i úpravu zevnějšku. Tu je snadnější respektovat, oblečení i účes lze bez problémů přizpůsobit skupinovým požadavkům, vlastní tělo tak snadno změnit nejde.“
2.2. Fyzický vývoj v pozdní adolescenci
Tělesný vzhled hraje významnou roli i v pozdní adolescenci. Dospívající tráví mnohdy spoustu času pozorováním se a řešením své postavy a zevnějšku. V převážné většině se v tomto vývojovém období dá hovořit o pěkném těle. Adolescent často své tělo srovnává se vzhledem svých vrstevníků a soudobým ideálem krásy. V případě shody mu takové porovnání pomáhá zvýšit sebevědomí a dodává prestiž především u druhého pohlaví. U jedince, který je svým zevnějškem limitován (výška postavy, tělesná hmotnost), naopak dochází ke sníženému sebehodnocení a sebedůvěře. „Tělesná odlišnost může vyvolat různé obranné reakce.“ (Vágnerová 2005, s. 328) Tento svůj
„handicap“ dospívající chápe jako nespravedlnost. „Bude pociťovat zklamání, úzkost a napětí v situacích, kde má zevnějšek nějaký význam, popřípadě vztek a zlost, kterou si může různým způsobem ventilovat, někdy i autoagresí.“ (tamtéž)
Dospívající, který je atraktivní, naopak získá jenom na základě hezkého vzhledu lepší sociální status. Již od dětství mají hezké děti výhodu. Na druhou stranu, pokud se jedinec za atraktivního nepovažuje, to může mít vliv na jeho hierarchii hodnot a vést k osobnostnímu rozvoji, díky kterému kompenzuje své nedostatky (Vágnerová 2005, s. 330-331)
Především působením médií dochází u adolescentů k tzv. uniformitě, která tlumí vlastní diferenciaci. Podporuje však jejich jistotu, jelikož v případě odlišnosti riskují, že nebudou kladně ohodnoceni. Na sklonku rané adolescence mají různé vzory mezi zpěváky, herci, modelkami, sportovci atd., které napodobují. Na konci pozdní adolescence dochází převážně u inteligentnějších a vyrovnanějších jedinců k odpoutání od těchto vzorů a nalezení individuálního stylu. Tato skutečnost je chápána jako jeden z prvků zrání osobnosti. (Vágnerová 2005, s. 329)
Úpravou vzhledu a oblečením vyjadřují dospívající svou vlastní identitu a dávají tak okolí najevo, kým se cítí být. Většinou se jejich styl oblékání liší od oblékání dětí i dospělých. Dávají přednost takovému oblečení, které by si dospělý neoblékl. Stylizace jejich zevnějšku může poukazovat např. na příslušnost k určité skupině. Oblečení může zdůrazňovat jejich postavu a vyjadřovat i jejich sexuální identitu, nebo naopak pomocí
volného oblečení postavu zakrýt. Tím dávají najevo, že preferují jiné hodnoty, než je vzhled, nebo naopak takto vyjadřují svou nejistotu. Také výrazné líčení a přílišné zdůrazňování zralosti představuje nejistotu, kdy ještě dotyčný hledá svou identitu a snaží se na sebe, když nic jiného, alespoň upoutat pozornost. (Vágnerová 2005, s. 329- 330)
2.3. Vývoj autoregulačních schopností v adolescenci
Během rané adolescence se zlepšuje sebekontrola a pod vlivem dostatečné motivace také vytrvalost. V pozdní adolescenci se zvyšuje zodpovědnost za vlastní výkon a chování. Volní kompetence, kterých pubescentní jedinec nabývá, mohou být negativně ovlivňovány emočními výkyvy a citovou labilitou. Snadno tak pubescent reaguje nepřiměřeně a impulzivně. Ke změně dochází během starší adolescence, kdy nastává emoční zklidnění a tím se stabilizuje také sebekontrola. Na základě toho se dospívající umějí snáze ovládat i v emočně vypjatých situacích. Pokud je pro ně lákavá vidina nějakého cíle, jsou ochotni se vzdát aktuálního uspokojení. (Vágnerová 2005, s. 343- 344)
Mechanismy autoregulace jsou uplatňovány převážně pod vlivem zátěže.
„Jakoukoli zátěž může dospívající zpracovat jako výzvu, jako podnět aktivizující úsilí, směřující k jejímu zvládnutí, ale i jako ohrožení, vyvolávající obranné reakce.“
(Vágnerová 2005, s. 344) Odolnost vůči zátěži narůstá nerovnoměrně. „V období mladší adolescence roste význam určitých osobnostních vlastností pro zvládání zátěží.“
(tamtéž)
Mezi vlastnosti mladších adolescentů, které pomáhají zvládat zátěž, patří (Vágnerová 2005, s. 344):
· volní vlastnosti, jako je svědomitost, systematičnost a vnitřní disciplína,
· flexibilita, ochota přijmout novou zkušenost,
· vysoká emoční stabilita s převahou optimismu,
· citlivá asertivita,
· pozitivní sebepojetí a dostatečná sebedůvěra.
Adolescenti umějí dobře odhadnout, do jaké míry jsou schopni daný problém zvládnout, a následně je i pravděpodobnější, že zvolí co nejvhodnější strategii řešení.
Někteří hledají oporu ve svém okolí, jiní spoléhají raději sami na sebe. Bránit v použití efektivní strategie jim mohou negativní emoce, které jsou s věkem potlačovány. „Při zvládání zátěžových situací nejde jen o volbu dobré strategie, ale i o schopnost ji uplatnit. Dosažená úroveň autoregulačních schopností je z tohoto hlediska velmi důležitá.“ (Vágnerová 2005, s. 344-345)
3. Obezita
Definice obezity není jednotná. Podle Kytnarové (2002, s. 2) je obezita
„charakterizována nadměrným množstvím tuku v organizmu v poměru k ostatním tkáním.“ Dle Pařízkové (2007) je obezita provázena řadou hormonálních, funkčních, metabolických, nutričních, ortopedických, zdravotních a dalších změn. Podle Světové zdravotnické organizace je obezita klasifikována jako metabolické onemocnění, na jehož vzniku se podílí řada faktorů (Branca, Nikogosian, Lobstein 2007). Podobnou definici nalezneme u Aldhoon Hainerové (2009) – obezita je multifaktoriálně podmíněná metabolická porucha charakterizovaná zmnožením tělesného tuku společně v důsledku interakce genetických dispozic s faktory zevního prostředí.
Slovo obezita znamená dobře živený, tučný. Je odvozeno z latinského slova obesus. Obezitou se nerozumí nadměrná hmotnost jedince, ale nadměrné nakupení tukové tkáně větší než 25 % u mužů a 30 % u žen. (Pastucha, a kol. 2011)
Hort (2000) uvádí, že za obezitu v dorostovém věku označujeme hmotnost, která převyšuje ideální váhu určenou na základě výšky, věku, pohlaví a dalších stanovených kritérií.
Podle Světové zdravotnické organizace nabyl výskyt nadváhy a obezity u dětí a mládeže ve vyspělých zemích epidemických rozměrů (Currie, et al. 2008; Janssen, et al.
2005). Obezita v dětském a adolescentním věku má závažné zdravotní dopady na kosterní a svalový systém a způsobuje psychické změny, které mohou vést až k depresivním stavům. Obezita je podmíněna geneticky a způsobem životního stylu a stravovacího režimu. (Vignerová, et al. 2006)
Kytnarová (2002) uvádí, že v České republice je asi 10 % obézních dětí a mladistvých. U 70 – 80 % z těch, kteří jsou obézní v dětském věku, přetrvává nadměrná hmotnost i v dospělosti. V roce 2006 realizovala Česká lékařská společnost a Česká obezitologická společnost studii prevalence obezity, jejíž cílovou populací byli dospívající ve věku 13 – 17 let. Hlavním zjištěním bylo, že v rámci dané populace trpí nadměrnou hmotností 11 % jedinců, nejvyšší výskyt nadměrné hmotnosti byl zjištěn u populace patnáctiletých (16 %). Podle Hainera (2011) asi 30 % dospělých žen a 10 % mužů udává počátek vzniku obezity v období adolescence.
3.1. Diagnostika obezity
Pro diagnostiku obezity existuje řada metod, od antropometrických, kam zařazujeme stanovení tělesných obvodů nebo měření kožních řas kaliperem, přes metody bioelektrické impedance, kde se využívá vodivosti těla ke stanovení jeho složení, až po metody referenční jako je např. pletismografie, počítačová tomografie či magnetická resonance (Hainer, a kol. 2011). Nejjednodušší metodou, která je dostupná v terénním šetření, lze na základě daných údajů stanovit index tělesné hmotnosti (Body Mass Index – BMI), jenž je běžně užívaný po celém světě, a to nejen v lékařství.
BMI byl zaveden v roce 1863. Je znám také pod názvem Queteletův index a je nejčastěji využívaným indexem pro klasifikaci obezity. Výpočet indexu tělesné hmotnosti je nenáročný: BMI = hmotnost (kg) / výška2 (m)
Jak uvádí Kunešová (2004), BMI je základním a dostatečně přesným ukazatelem obezity. Nerozlišuje však podíl jednotlivých složek těla, proto může vést k individuální chybné pozitivní diagnóze u robustních osob, které mají vysoký podíl svalové hmoty (např. sportovci). U těchto jedinců vytváří nadprůměrnou hmotnost svalová hmota, nikoli přebytečný tuk.
V České republice se používají národní standardy BMI u dětí a mládeže ve věku 7 až 18 let. Hodnota BMI nad 97. percentilem znamená obezitu. Za optimální stav je považována hodnota BMI v rozmezí 25. až 75. percentilu. (Janssen, et al. 2005)
3.2. Index tělesné hmotnosti v období růstu
BMI je u dětí a dospívajících v pohlavním dozrávání a celkovém tělesném vývoji pro posouzení složitější než u dospělých, protože vztah mezi hmotností a výškou se výrazně mění. (Fraňková, Odehnal, Pařízková 2000) Po narození zhruba do jednoho roku věku dítěte BMI roste. Poté do 6 až 7 let index tělesné hmotnosti klesá – hovoříme o období první dětské vytáhlosti. (Fraňková, Odehnal, Pařízková 2000) Od tohoto období se BMI následně opět zvyšuje. Tento druhý vzestup je označován jako „adiposity rebound“.
Hainer (2011) uvádí, že právě předčasný nástup adiposity rebound je jedním z faktorů, které předpovídají rozvoj otylosti v pozdějším věku. Hainer (2011) cituje studie Prokopce a Bellisleho, které potvrzují, že u dětí, u kterých došlo ke zvýšení BMI předčasně (již okolo pěti let), byl v pozdějším věku pozorován zvýšený nárůst tělesné hmotnosti a rozvoj obezity.
V roce 1994 International Obesity Task Force uznala BMI jako standardní ukazatel míry obezity i u dětí a dospívajících (Aldhoon Hainerová 2009). V České republice byly na základě národních studií v roce 1991 sestaveny percentilové grafy.
V nich je doporučeno hodnotit BMI mezi 90. – 97. percentilem jako nadváhu a BMI vyšší než 97. percentil jako obezitu (Aldhoon Hainerová 2009; Hainer, a kol. 2011), a to vždy ve vztahu k věku a pohlaví jedince.
3.3. Prevence obezity
Díky vzrůstajícímu výskytu obezity v dětském věku a s tím spojeným jak zdravotním tak psychosociálním důsledkům se klade důraz na prevenci obezity především u dětí a mladistvých. Počátek prevence by měl začít již v raném dětském věku v rodině.
Následně by se měly zapojovat další subjekty, především školská zařízení. Zjistilo se, že preventivní programy dětí školního věku jsou úspěšné – díky nim poklesl BMI nebo tloušťka kožní řasy u sledovaných dětí. (Pařízková, Lisá, et al. 2007, s. 130-131)
K prevenci dětské obezity patří dodržování diety, která nemusí být tak přísná jak u dospělé populace. Je to proto, že velká většina diet podstatně omezuje některé složky potravy. Mohou to být cukry nebo tuky, ale někdy je omezen přísun vitamínů nebo vlákniny. Dětský organismus se vyvíjí a roste, a proto je nezbytné, aby v jídelníčku byly zastoupeny všechny základní složky potravy, kam patří bílkoviny, cukry, tuky, vitamíny a vláknina. Pokud by došlo k výraznému snížení jedné ze základních živin potravy za účelem snížené dodávky energie do dětského organismu, tak by mohl být narušen růst.
K nežádoucím efektům diet patří i ztráta výkonnosti a únava, což následně vede k negativnímu psychickému rozpoložení. Přísné redukční diety navíc mohou napomáhat ke vzniku poruch příjmu potravy (např. mentální anorexie). (Kytnarová 2009)
K dalším preventivním opatřením patří zkrácení doby pasivního odpočinku (sledování televize, sezení u počítače) a podpora pohybové výchovy zaměřené na fyzickou aktivitu. (Kytnarová 2009)
Prevence ve vztahu k obezitě je účinnější než její léčba. V květnu 2004 Světová zdravotnická organizace přijala Globální strategii o výživě, fyzické aktivitě a zdraví, v níž doporučuje prosazovat preventivní programy na úrovni rodiny (kojení, výchova v oblasti výživy a pohybu), školy (stravování, výchova ke zdravé výživě, pohyb) a jiných subjektů. Velkou úlohu by měl mít v prevenci obezity i stát, který pomocí své
legislativy může ovlivnit reklamu na potraviny, eventuálně i poskytnout finanční příspěvky na preventivní programy.
3.3.1. Životní styl
Životní styl představuje obsahově velmi rozsáhlou oblast. Podle Hodaně a Dohnala (2005) je životní styl v současnosti pojmem, který lze považovat za velmi složitý fenomén, jenž může být pojímán z hlediska sociologie, psychologie, ekonomiky, medicíny apod.
Duffková, Urban a Dubský (2008) uvádějí obecnou definici životního stylu jako způsobu žití lidí – tedy jak bydlí, stravují se, vzdělávají, chovají se v různých situacích, baví se, pracují, cestují, vyznávají různé hodnoty apod.
Hodaň (1997) popisuje životní styl jako soustavu činností ve všech sférách života, tvorbu a uspokojování životních potřeb, soustavu všech sociálních a životních vztahů lidí v průběhu svých vykonávaných činností, systém všech životních hodnot a idejí.
Podle Jansy (2005) je životní styl dynamický proces formy bytí jedince, předurčený geneticky (zděděné predispozice), etnicky (adaptace na rodovou kulturu), sociálně (životní úroveň rodiny), kulturně (tradice, návyky, mechanismy řešení krizových situací), profesionálně (volba povolání, změny zaměstnání) a generačně (odcizení mládeže světu dospělých).
Životní styl zahrnuje formy dobrovolného chování v daných životních situacích, které jsou založené na individuálním výběru z různých možností. Můžeme se rozhodnout pro zdravé alternativy z možností, které se nabízejí, a odmítnout ty, které zdraví poškozují. Životní styl je tedy charakterizován souhrou dobrovolného chování a životní situace. (Machová, Kubátová, a kol. 2009, s. 16)
Během života jedince i sociálních skupin dochází ke změnám v oblasti životního stylu, které ovlivňují jejich tělesné, mentální a sociální chování a jednání. Životní styl má vliv na osobnostní vývoj a kompetence jedince, jeho výkonnost a identitu. Je podmíněný vnitřními vlivy, jako jsou např. věk, pohlaví, zdatnost, zdraví, a zároveň vnějšími podmínkami odrážejícími kulturní tradice, sociální, ekonomickou, politickou situaci ve společnosti atd. (Spirduso, Francis, MacRae 2005)
Pokud se člověk cítí dobře, je většinou se svým způsobem života spokojený a to i v případě, když se málo pohybuje, nezdravě se stravuje nebo kouří. Tato spokojenost ovšem trvá pouze do okamžiku, než se objeví zdravotní problém. Teprve bolest a jiné fyzické příznaky choroby jsou silnou motivací ke změně životního stylu. (Blahušová 2009, s. 4). Taková změna nejčastěji, ve vztahu k obezitě, zahrnuje pravidelnou fyzickou aktivitu, správné stravovací návyky, ovlivňování stresu apod.
3.3.2. Výživa
Téměř každý den se setkáváme s novými studiemi a výzkumy, které se týkají vztahu jídla ke zdraví. Výsledky a doporučení nám radí, která jídla jsou pro zdraví dobrá, a druhý den se o těch samých jídlech dozvídáme, že dobrá nejsou, a za několik týdnů se situace opakuje. Nelze se divit, že si často sami nevíme rady, a máme problémy s výběrem zdravého jídla.
Zjednodušený návod pro pochopení a vybudování si zdravých stravovacích návyků uvádí Blahušová (2009):
· střídmost při výběru jídla a pití,
· rozvaha při výběru druhu jídla a způsobu jeho úpravy,
· nezapomínat na vyváženost (čeho je moc, i když je to zdravé, toho může být příliš).
Výživa musí zajišťovat příjem energie pokrývající její denní výdej. Proto jsou energetické nároky u lidí, kteří vykonávají sedavé zaměstnání, nižší než u těch s fyzicky náročnou prací či u vrcholových sportovců. Při příjmu potravy energeticky převyšující nároky organismu se v těle ukládá zásobní tuk a vzniká nadváha a obezita. (Machová, Kubátová, a kol. 2009)
Strava by dále měla být vyvážená a pestrá pro zajištění dostatečného přísunu živin, vitamínů, minerálů a tekutin. Nevyvážené složení či jednostrannost výživy může být příčinou nedostatku některých živin a zvýšeného rizika řady onemocnění.
(Machová, Kubátová, a kol. 2009)
V průběhu posledních let je výživa ve vyspělých zemích charakterizována vzestupem spotřeby. Při hodnocení spotřeby je nutné brát v úvahu také zvyšující se
energetickou nerovnováhu, která je dána zejména sníženým energetickým výdejem v důsledku snižování tělesné aktivity populace. Racionální výživa znamená rozumnou výživu, která odpovídá potřebám našeho organismu, a to po stránce kvality i kvantity.
Moderní poznatky o vlivu výživy mohou být využity k prevenci řady chronických chorob a posilování zdraví. (Čermák 2002)
Výživa bezesporu náleží k významným ovlivnitelným faktorům životního stylu, které působí na zdraví člověka. Vedle pokrytí základních potřeb energie a živin nezbytných k životu je výživa spojena i s emocemi, pocitem uspokojení. Výživa jedince je určována především individuálním výběrem potravin, který je ovlivněn řadou faktorů. Mezi tyto faktory patří genetické dispozice, emoční naladění osobnosti (deprese, stres), fyzická a psychická únava, hlad a fyziologická potřeba organizmu (onemocnění, fyzický výkon, okolní klima), výchova (přejímání stravovacích zvyklostí z rodiny, náboženství), dosažené vzdělání a výživové znalosti z oblasti výživy a zdraví, životní styl, rizikové chování (kouření, drogová závislost) a reklama. Dalším kritériem je celková i finanční dostupnost potravin a kvalita nabídky stravování. (Müllerová 2003)
Pravidelná snídaně je velice důležitým aspektem zdravé výživy dětí a dospívajících. (Keski–Rahkonen, et al. 2004) Procento mladých lidí, kteří snídají, se s věkem snižuje, přičemž ve věku 6–11 let snídá 92 % dětí a ve věku 12–19 let snídá 77 % dospívajících (National Center for Health Statistics 2012). Nepravidelná snídaně vede ke zvyšování tělesné hmotnosti i hladiny cholesterolu a tuků v krvi (Resnicow 1991), přičemž vzniká u dětí vysoké riziko vzniku obezity. Častější vynechávání snídaně a posun posledního jídla do pozdních večerních hodin pozorujeme častěji u obézních dětí. Naopak u dětí, které snídají, je pravděpodobnost vzniku obezity nižší.
3.4. Komplikace obezity v adolescenci
Obezita s sebou nese řadu zdravotních a psychosociálních komplikací. Stojí také za výskytem četných onemocnění. Statistiky ukazují, že následky nadměrné hmotnosti jsou vážné – obezita je po kouření druhou nejčastější příčinou úmrtí, které lze řádnou prevencí předcházet. Zvýšená úmrtnost v důsledku obezity se pak nejčastěji připisuje diabetu, kardiovaskulárním onemocněním, některým nádorovým onemocněním a onemocněním žlučníku. (Hainer, a kol. 2011)
Komplikace spojené s tělesným zdravím
Podle Aldhoon Hainerové (2009) se dlouho předpokládalo, že zdravotní komplikace plynoucí z obezity se dospívajících netýkají. Nyní je zřejmé, že komplikace spojené s obezitou se objevují již u malých dětí, mohou ovlivnit jejich kvalitu života a významně snížit i jeho délku. Lékaři uvádějí, že řada zdravotních komplikací obezity u dětí, dospívajících i dospělých je shodná. Hainer (2011) uvádí přehled, v němž jsou zdravotní komplikace rozděleny do kategorií podle společných znaků na komplikace metabolické, endokrinní, kardiovaskulární, respirační, gastrointestinální, gynekologické, onkologické, ortopedické, anesteziologické a chirurgické. Aldhoon Hainerová (2009) dodává, že mnoho zdravotních komplikací v dospělosti nesouvisí tolik s aktuální hmotností, ale právě s hmotností v době dospívání.
Vedle komplikací společných pro děti, dospívající a dospělé uvádí Lisá (2004) zdravotní rizika specifická pro obezitu přítomnou v období neukončeného růstu, tedy v dětství a dospívání. Nadměrná hmotnost působí výrazné přetěžování kosterního a svalového systému a vede k ortopedickým problémům jako je kyfóza, skolióza, ploché nohy či porucha postavení kolenních kloubů. V důsledku zatížení cévního systému se již u malých dětí objevují křečové žíly, častá je také cholelitiáza, což je přítomnost kamenů ve žlučníku či žlučových cestách. (Aldhoon Hainerová 2009) Méně ohrožující, za to často citlivěji prožívaná, je přítomnost opruzenin, ekzémů a mykóz v místě, kde se tře kůže o kůži, vznik strií a celulitidy nebo častá zácpa. U jedinců s nadměrnou hmotností často dochází k narušení tělesného vývoje a hormonálním změnám. Při nižších stupních obezity dochází u dívek k urychlenému dozrávání, to znamená, že menstruace se objevuje předčasně a cyklus bývá nepravidelný. V tomto případě je i vysoké riziko vzniku polycystických ovarií, což je onemocnění charakterizované tvorbou cyst ve vaječnících, neplodností, vynecháním menstruace, výrazným ochlupením a hormonálními poruchami (Kopelman, Caterson, Dietz 2009).
V důsledku vyššího množství podkožního tuku se také předčasně aktivuje činnost hypotalamo-hypofyzárního okruhu, což vede ke stimulaci vaječníků a vyplavení gonadotropních hormonů, a tedy k předčasnému zvýraznění sekundárních pohlavních znaků (Turner, Helms, Bishop 1999). U chlapců s patologickým stupněm obezity bývá vývoj naopak zpožděn, vyskytuje se hypogenitalismus – jde o nedostatečný vývoj zevních pohlavních orgánů, který je navíc zvýrazněn zanořením genitálu do tukového polštáře. (Lisá 2004)
Komplikace spojené s duševním zdravím
S nadměrnou hmotností je spojena řada psychických a sociálních problémů, které jsou často odsunuty v důsledku medicínské orientace na toto onemocnění. Psychické obtíže vázané k obezitě jsou rozšířené i v populaci dětí a zejména pak u dospívajících.
(Aldhoon Hainerová 2009) Odborníci se shodují, že v adolescenci se u obézních jedinců nejčastěji objevují problémy v oblasti nízkého sebehodnocení, pocitů méněcennosti, negativního vztahu k vlastnímu tělu a problémy ve vrstevnických vztazích. (Aldhoon Hainerová 2009; Hort 2000)
Výskyt psychopatologie
Obezita nese řadu problémů, které ve svém důsledku vedou k narušení psychické rovnováhy. Pokud je nadměrná hmotnost přítomna v období dětství a dospívání, zasahuje do vývoje a podle Horta (2000) je osobnost takového jedince často nevyvážená, s infantilními rysy, se zvýšenou závislostí na blízkých vztahových osobách. Obézní dospívající mají také problémy v separaci a v průběhu získávání autonomie na původní rodině.
Obezita v dětském věku a v období dospívání vede k vyššímu výskytu psychických nemocí v dospělosti. (Kopelman, Caterson, Dietz 2009) To ve svém výzkumu potvrdili Mills a Andrianopoulosová (1993), kteří zkoumali dospělé obézní osoby pomocí dotazníku SCL – 90 (Symptom Checklist) a zároveň zjišťovali, v kterém období se u nich obezita rozvinula. Jedinci, kteří uváděli původ své obezity v dětství či dospívání, vykazovali větší míru emočního distresu a také větší míru psychopatologických příznaků nemocí než jedinci s obezitou získanou v dospělosti.
Autoři interpretují svá zjištění tak, že obezita s původem v dětství může sloužit jako ukazatel možných budoucích psychických komplikací u populace obézních.
Psychopatologii u obézních adolescentů se věnuje švýcarská studie (Buddeberg-Fischer, Klaghofer, Reed 1999), v níž se autoři zaměřili na vztah mezi tělesnou hmotností, výskytem psychiatrického onemocnění a vnímáním tělesného schématu u adolescentních dívek. Došli k závěru, že nadváha statisticky významně souvisí s negativním vnímáním těla a zároveň negativní vnímání těla statisticky významně souvisí s výskytem psychiatrické diagnózy.
Častou otázkou, kterou si výzkumníci pokládají, je vliv nadměrné hmotnosti na emocionalitu a prožívání jedince. U dospělé populace jedinců s nadměrnou hmotností je
častá a prokázaná komorbidita obezity a deprese, zejména u žen. Podle Hainera (2011) ze soudobých studií vyplývá, že obézní pacienti nevykazují vyšší psychopatologii než je v populaci s normální váhou. Současně ale připouští, že v některých škálách osobnostních dotazníků vykazují jedinci s nadměrnou hmotností zvýšené skóre úzkostnosti, depresivity, hypochondrie, závislého chování, vyšší nespokojenost se svým tělesným zdravím, sníženou sebekontrolu, snížený sociální zájem, nižší sebevědomí a negativnější vztah k vlastní osobě, i když je to ještě v rámci širších norem.
3.5. Psychologické aspekty terapie obezity
Pokud se jedinec setká se situací nebo úkolem, které subjektivně vnímá jako velmi obtížné a u nichž anticipuje možný neúspěch, má podle Výrosta a Slaměníka (2008) tendence sám sebe předem omlouvat nebo záměrně handicapovat, aby se situaci vyhnul, nebo omluvil případný neúspěch. Někteří obézní jedinci mají tendenci využívat svou nadměrnou hmotnost jako překážku, která jim poskytuje snadnou omluvu v situacích, kdy se předem obávají selhání – „nepůjdu sportovat, podívej se, jak vypadám“, „nechci jít do společnosti, všichni se mi budou smát“. Obezita jim slouží jako strategie pro redukci úzkosti a viny za osobní nedostatky. Jako sebehadicapující strategii poprvé tento jev v rámci obézní populace popsali Jones a Berglas (in Baumeister, Kahn, Tice 1990). Ve svém výzkumu pak tento fenomén potvrdili Baumeister, Kahn a Tice (1990), kteří došli k závěru, že obézní jedinci, kteří využívají obezitu jako sebehandicapující strategii a své nadměrné hmotnosti přisuzují řadu osobních problémů, mají významně vyšší úspěšnost v hubnoucích programech, protože daná atribuce zvyšuje jejich motivaci obezity se zbavit.
Cílem terapie obezity není pouze snížit tělesnou hmotnost obézního jedince, ale cílit léčbu komplexně, aby nedošlo k rychlému návratu původní hmotnosti, tedy k tzv.
jo-jo efektu. Podle Aldhoon Hainerové (2009) by na léčbě měli participovat vedle lékaře i dietní sestra, specialista na pohybovou aktivitu, psycholog, popř. psychiatr. Pro léčbu dětí a adolescentů je důležitá spoluúčast rodičů, protože děti a dospívající přejímají stravovací, pohybové i hodnotové styly svých rodičů a je velmi obtížné je měnit, pokud přetrvávají u blízkého okolí. Změna by se tedy měla týkat celého rodinného systému, důležitá je i podpora ze strany širšího okolí. Hort (2000) zmiňuje, že léčba mladistvých, jejichž rodiče jsou také obézní, je obecně méně úspěšná, než když rodiče mají hmotnost normální.
Úlohou psychologa při léčbě obezity je zjistit, zda její vznik, rozvoj či udržování nesouvisí s problémy v rodině či ve škole, zda obézní adolescent nevykazuje známky deprese, úzkosti nebo zda se u něj neobjevují patologické jídelní návyky, jako je bulimie, hyperfagie či syndrom nočního přejídání. Hainer (2011) uvádí, že obézní netvoří osobnostně homogenní skupinu, ale s vyšší pravděpodobností se u nich vyskytuje nižší sebehodnocení, pocity méněcennosti, studu, ztráty kontroly, sebetrestání, zloba, pohrdání vlastní osobou, izolace před okolím a pasivita. V rámci psychoterapie se nejčastěji využívá kognitivně-behaviorálního přístupu a v případě dětí a adolescentů je vhodnou volbou i terapie rodinná. (Aldhoon Hainerová 2009)
4. Koučování
Tato kapitola se zabývá historií a současnými přístupy a metodami koučování.
Koučování je vymezeno jako pojem i oblast volnočasového působení, včetně limitů, které tento obor má.
4.1. Historie koučování
V historii můžeme nalézt první náznaky koučování již před dvěma tisíci lety u Sokrata.
Jedná se o jeho způsob vedení dialogu jako neustálého ověřování dosavadních poznatků a jejich srovnávání s jinými. (Blecha 1994) Termín koučování je odvozen od anglického slova „coach“ (kočár), které ve skutečnosti pochází z maďarštiny a v anglickém prostředí je doloženo až od roku 1556. Poprvé se pak slovo „coach“ jako označení soukromého opatrovníka univerzitních studentů objevuje roku 1848. (Fischer-Epe 2006) Pojem koučování je nejvíce spojen s oblastí sportu. Tento přístup původně popisoval situaci, kdy vedení sportovce musel převzít jiný trenér, který danému sportu nerozuměl. Nemohl svěřence trénovat a vést, ale musel se od něj nejdříve učit. Zajímal se o to, jak sportovec dosahoval výkonu, co pro něj dělal, co potřeboval k tomu, aby odvedl plnohodnotný výkon, atd. Posléze se ukázalo, že sportovec zvýšil svou výkonnost podstatně více než s předchozím trenérem. (Parma 2006)
Základy současného koučování položil tenisový odborník a učitel na Harvardu, Timothy Gallwey, který se v 70. letech 20. století začal intenzivně zabývat teorií výuky tenisu, lyžování a golfu. Soustředil se na to, co se v průběhu procesu učení odehrává v mysli a těle hráče. Podle něj je totiž stav naší mysli mnohem silnějším soupeřem, než je hráč na druhé straně dvorce. (Whitmore 2009)
V době, kdy vyšla první z Gallweyových knih, nenašly jeho průkopnické myšlenky většinový ohlas, přestože hráče a sportovce samé oslovily. Gallweyova myšlenka, že kouč má pomoci hráči odstranit vnitřní překážky, případně alespoň zmenšit jejich vliv, protože mu brání podávat dobrý výkon, a hráč se následně výrazně zlepší, přestože kouč nerozvíjí technickou stránku jeho hry, byla natolik kontroverzní, že se většina sportovních trenérů cítila spíše napadena a ohrožena. I v současné době lze říci, že sportovní koučování za koučováním ve sféře podnikového řízení zaostává zhruba o deset let. Při výuce sportu totiž stále převládají tradiční behaviorální modely a instruování. (Whitmore 2009) Příčinou je především neochota změnit léty zažité
používání starých modelů a neschopnost jejich inovace. Gallweye nicméně rozpaky ve sportovní sféře neodradily a transformoval své znalosti a zkušenosti do firemní praxe.
V Česku se koučování začalo rozvíjet v 90. letech 20. století s tím, jak se otevřely hranice západním směrem. K zatím největšímu rozkvětu došlo v prvním desetiletí 21. století. S příchodem nadnárodních společností na český trh se do jejich dceřiných firem začaly přenášet praktiky používané v zahraničí a s nimi i koučování zaměstnanců. Současně se začala rozvíjet síť profesionálních koučů, kteří se nejdříve vzdělávali v zahraničí, aby se následně i v Česku vybudoval systém vzdělávacích organizací a kurzů.
4.2. Definice koučování
V odborné literatuře můžeme nalézt velké množství definic koučování. V obecné rovině jej lze chápat jako poskytování rad a instruování. Whitmore (2009) píše, že koučování pomáhá osvojit si a rozvíjet ty nejlepší lidské vlastnosti, kterých se jedinci nedostává.
Koučovaný nezískává fakta od kouče, ale s pomocí kouče je sám nalézá.
Bělohlávek, Košťan a Šuleř (2001) řadí koučování mezi metody vzdělávání.
Popisují jej jako systematický rozvoj dovedností a zkušeností účastníka, kterého řídí kouč plánovitým zadáváním úloh a průběžným hodnocením. Hlavní oblast využití koučování je tedy v rozvoji dovedností druhých. Podle Horské (2009) je koučování definováno jako nedirektivní způsob řízení (vedení) lidí, které je protipólem přikazování a kontroly. Koučování je specifická a dlouhodobá péče o člověka a jeho růst v profesionálním i osobním životě. Birch (2005) popisuje koučování jako systematickou snahu zlepšovat koučovaného pomocí otázek a rad zaměřených na změny, které povedou ke zlepšení jeho současné výkonnosti až k cílové úrovni. Maren Fischer-Epe (2006) pod pojmem koučování rozumí kombinaci individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku.
Přestože je definic mnoho, podstata zůstává stále stejná. V koučování jde o rozvoj člověka v kterémkoliv myslitelném směru díky vzájemnému vztahu mezi koučem a koučovaným.
4.3. Metody práce příbuzné koučování
Poradce (konzultant) je expertem na práci s informacemi a na řešení specifických otázek a problémů souvisejících s okruhem jeho působnosti. Vychází ze znalosti určitého oboru a poskytuje odbornou radu. Poradce podobně jako kouč pomáhá klientovi v tom, aby si ujasnil, čeho přesně chce dosáhnout, jaké zdroje má k dispozici a jak může tyto zdroje co nejlépe a nejefektivněji využít. Používá k tomu ale jiné nástroje než kouč a jeho práce bývá většinou jednorázová. (Horská 2009)
Trenér se zaměřuje na rozvíjení konkrétních dovedností klienta. Navrhuje tréninkový plán a dohlíží na jeho plnění. Klient zlepšuje svůj výkon neustálým opakováním, revidováním a korigováním. Odhalovat jeho nedostatky mu pomáhá trenér, kterého klient využívá k získávání nových zkušeností. (Horská 2009)
Mentor je primárně zaměřen na předávání vlastních zkušeností v určité oblasti či profesi, modelů, postupů a přístupů vlastních dané organizaci. Primárně nabízí vlastní pohled a zprostředkovává vlastní zkušenosti. Jeho hlavním úkolem je provést svěřence úskalími dané profese či oboru a jeho výkony hodnotit. (Horská 2009)
Kouč je odborník na motivování lidí a strukturování jejich zkušeností.
Koučování se od jiných forem práce s klienty odlišuje především v tom, že kouč neposkytuje odborné rady a nehodnotí, ale pouze ulehčuje a strukturuje proces myšlení.
(Horská 2009)
Kdybychom měli provést jednoduché shrnutí, pak poradce je zaměřen na obsah, trenér je zaměřen na výkon, mentor je zaměřen na správnost provedení a kouč se zaměřuje na proces.
4.4. Limity koučování
Bez určitých rizik a bariér se neobejde ani koučování. Mezi tři největší úskalí koučování patří (Suchý, Náhlovský 2007):
· dávat rady,
· nedostatek času na straně koučovaných,
· odpor ke změnám.
Sklon kouče dávat rady – tato bariéra má původ v domněnce, že kouč je ten, kdo si ví se vším rady. Jak jsme ale uvedli výše, smyslem koučování je pomoci koučovanému, aby si s každým úkolem dokázal vyhovujícím způsobem poradit sám.
Tím rozumíme, že je koučovaný schopen úkol vyřešit, nebo se rozhodne, že se úkolem zabývat nebude a buď jej předá někomu jinému, nebo jej odloží. Zkušenosti mnohých koučů sice dokazují, že pokud věnují dobré radě potřebné úsilí, tak většinou u klienta vede k řešení, problémem ale bývá, že nemusí platit pro jiné prostředí a pro jinou situaci. Kouč totiž nikdy nemůže dokonale poznat vnitřní svět koučovaného. Chce-li se tedy vyhnout tomuto úskalí koučování, musí se držet kladení otázek a poskytování stimulů rozšiřujících zorný úhel koučovaného.
Existují i důvody, proč by se měl kouč vyhnout tendenci dávat rady:
· Kouč dá koučovanému radu, ten ji uskuteční a dostaví se úspěch. Co bude následovat? Kouč nabude dojmu, že je neomylný a že jeho rady jsou vždy správné a účinné, což samozřejmě není pravda.
· Koučovaný stejně rozhoduje sám, jakou cestou se vydá. Ve skutečnosti možná ani o žádnou radu nestojí.
· Kouč dá radu, ale koučovaný ji není schopen zrealizovat.
· Kouč klientovi poradí, koučovaný ji uskuteční, ale věc dopadne špatně. Viníkem nezdaru je kouč.
· Koučovaný mnohdy nezmíní všechny významné informace o problému, ke kterému žádá od kouče radu. Některá jeho sdělení mohou být mimo to subjektivně zkreslena. V takovém případě, kdyby chtěl kouč dobře poradit, musel by si sám zjistit všechny chybějící údaje od koučovaného, což ale obyčejně přesahuje jeho časovou kapacitu.
Nedostatek času – může se stát, že koučujeme skupinu osmi lidí, přijdeme na dohodnutou schůzku skupiny a máme před sebou pouhé tři lidi. To není pro nikoho příliš povzbudivé. Prevencí těchto problémů je zásada, že čas a den schůzky si určují sami koučovaní po dohodě s koučem. Koučování pak může začínat časně ráno, jindy až třeba v odpoledních hodinách. Kouč se musí přizpůsobit. Kdo tvrdí, že na koučování nemá čas, ve skutečnosti signalizuje, že nemá zájem. Kdo má zájem, má koučování jako prioritu a čas si většinou najde.
Odpor ke změnám – všude kolem nás jsou síly podporující změny a síly působící proti nim. Všichni jsou těmito silami ovlivňováni. Vzájemným působením těchto sil pro a proti vzniká pravděpodobnost úspěchu. Z hlediska koučovaného jednotlivce jsou důležité především jeho vnitřní motivy ke změně a jeho schopnost uvědomit si je a působit na ně (Suchý, Náhlovský 2007):
· Má člověk vstupující do koučování dostatečně silnou motivaci měnit sám sebe a své jednání k lepšímu?
· Jak silné jsou u každého koučovaného síly působící proti jeho pozitivním změnám? Těmito jsou například pohodlnost, pasivita, snaha nevybočovat z řady nebo nepochopení smyslu osobního růstu.
· Do jaké míry prostředí, v němž koučování žijí, podporuje a odměňuje osobní růst?
· Do jaké míry dokáže kouč získat koučovaného pro sebezdokonalování a osobní růst?
4.5. Systemické koučování
Nejpočetnější skupina koučů v České republice využívá v praxi systemické koučování.
Vedle toho má mnoho koučů kombinované vzdělání a čerpá tak z dalších zdrojů (psychologie, management). (Koučink centrum 2009)
Charakteristika systemického koučování podle Petra Parmy (2006), který je považován za zakladatele tohoto směru koučování, je, že pravidla moderní doby jsou složitá a proměnlivá. Jednoduché modely, které fungovaly dříve, už nejsou nyní použitelné. Vznikají nové modely v pohledu na svět, vztahy, člověka. Mění se myšlení a vznikají nové obory, které se vzájemně ovlivňují. Tyto trendy se projevují i v koučování.
Systemické koučování je reakcí na nově vznikající problémy moderní doby, kdy řešení těchto problémů souvisí s tím, co přinesla minulost. Nabízí se nové pohledy na to, co už vzniklo, případně vznikne, a je třeba se naučit s těmito novými skutečnostmi zacházet. (Parma 2006)
Samotné systemické koučování však může někdy trpět tendencí být příliš racionálním. Inspiraci si proto koučování bere například z moderní Gestalt terapie, která říká, že naše prožitky a vnímání reality jsou vymezeny našimi potřebami, tedy
