• No results found

NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST"

Copied!
69
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST

Bakalářská práce

Studijní program: B7506 – Speciální pedagogika

Studijní obor: 7506R012 – Speciální pedagogika předškolního věku Autor práce: Petra Fuksová

Vedoucí práce: Mgr. Eva Dousková, Ph.D.

Liberec 2014

(2)
(3)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(4)
(5)

Poděkování

Děkuji paní Mgr. Evě Douskové, Ph.D. za ochotný a vstřícný přístup při vedení mé bakalářské práce a za neocenitelnou, nezištnou pomoc a cenné rady.

Též děkuji mateřským a základním školám, díky kterým jsem mohla uskutečnit výzkum potřebný pro realizaci této práce. Taktéž děkuji rodičům za ochotu při vyplňování dotazníků.

V neposlední řadě děkuji své rodině, zejména mému manželovi za podporu, pomoc, rady a trpělivost při psaní této práce.

V Liberci dne ……….

(6)

Název bakalářské práce: Narušená komunikační schopnost Jméno a příjmení autora: Petra Fuksová

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Eva Dousková Ph.D.

Anotace:

Bakalářská práce byla zaměřena na narušenou komunikační schopnost. Cílem práce bylo zjistit jednotlivé typy narušené komunikační schopnosti a její četnost u dětí předškolního a mladšího školního věku.

Teoretická část byla věnována, s využitím odborných zdrojů, popisu základních pojmů narušené komunikační schopnosti.

V empirické části byl za pomocí dotazníků zjišťován výskyt narušené komunikační schopnosti u dětí předškolního a mladšího školního věku, dále souvislost s častějším odkladem školní docházky a častějším výskytem narušené komunikační schopnosti i u dalších členů rodiny.

Klíčová slova:

Narušená komunikační schopnost, vada řeči, typy narušené komunikační schopnosti, odklad školní docházky, předškolní a mladší školní věk.

(7)

Title of the bachelor thesis: Disturbed communication skill Author: Petra Fuksová

Academic zdar of the bachelor thesis submissiom: 2013/2014 Supervisor: Mgr. Eva Dousková Ph.D.

Abstract:

This bachelor work was concentrated on the disturbed communication skill. The aim of this work was to find out types of the disturbed communication skill and its frequency in preschool children and primary school children.

The theoretical part was dedicated to the disturbed communication skill. Special professional resources that describe the basic terms were used.

In the empiric part, the occurrence of the disturbed communication skill in preschool and primary school children was found out via questionnaires. Other facts examined were the connection of this problem with a more frequent postponement of the school attendance and a more frequent occurrence of the disturbed communication skill in other family members.

Key words:

Disturbed communication skill, speech impediment, types of disturbed communication skill, postponement of school attendance, preschool and junior school children.

(8)

7

Obsah

Seznam tabulek ...9

Seznam grafů ... 10

Úvod ... 11

Teoretická část ... 12

1 Vývoj řeči ... 12

1.1 Podmínky vývoje řeči ... 13

1.2 Předřečové období vývoje řeči ...18

1.3 Vlastní období vývoje řeči ... 18

2 Narušená komunikační schopnost ... 21

2.1 Etiologie narušené komunikační schopnosti... 21

2.2 Klasifikace narušené komunikační schopnosti ...22

2.2.1 Vývojové poruchy řeči ... 22

2.2.2 Poruchy výslovnosti... 25

2.2.3 Poruchy zvuku řeči ... 32

2.2.4 Poruchy plynulosti řeči ...33

2.2.5 Afázie ... 35

2.2.6 Mutismus ... 35

2.3 Logopedická prevence ... 36

2.4 Systém logopedické péče v České republice ... 37

Empirická část... 39

3 Cíl empirické části... 39

3.1 Výzkumné hypotézy ... 39

3.2 Použité metody ... 39

3.3 Předvýzkum...40

3.4 Popis zkoumaného vzorku ...41

4 Vyhodnocení průzkumu problematiky NKS ...42

(9)

8

5 Shrnutí výsledků... 54

Závěr ... 56

Navrhovaná opatření ...58

Seznam použité literatury... 59

Seznam příloh ...60

(10)

9

Seznam tabulek

Tabulka 1: Význam jednotlivých etap reflexního okruhu (Sovák 1984, s. 42)... 14 Tabulka 2: Hellwagův trojúhelník (Škodová, Jedlička 2007, s. 336) ... 29 Tabulka 3: Přehled vývoje artikulace (Škodová, Jedlička 2007, s. 334) ... 29 Tabulka 4: Přehledné rozdělení českých souhlásek (Škodová, Jedlička 2007, s. 344)... 30 Tabulka 5: Přehled počtu dětí v jednotlivých ročnících, MŠ – ZŠ 1. třída ... 42 Tabulka 6: Přehled dětí v jednotlivých ročnících, ZŠ 2. třída – TŠ 4. třída... 43

(11)

10

Seznam grafů

Graf 1: Rozdělení zkoumaného souboru na chlapce a dívky [počet] ... 43

Graf 2: Rozdělení zkoumaného souboru dle jednotlivých tříd na chlapce a dívky [počet] ... 44

Graf 3: Rozdělení dětí dle jednotlivých tříd [počet] ... 44

Graf 4: Odklad školní docházky chlapci/dívky [počet] ... 45

Graf 5: Důvody odkladu školní docházky s rozdělením na pohlaví [počet] ... 46

Graf 6: Začátek vývoje řeči dívky/chlapci [počet] ... 46

Graf 7: Narušená komunikační schopnost v závislosti na rozdělení dívky/chlapci [počet] ... 47

Graf 8: Druh narušené komunikační schopnosti [počet]... 47

Graf 9: Četnost upozornění na obtíže v řeči [počet] ... 48

Graf 10: Četnost zjištění NKS v rozdělení na věk [počet] ... 49

Graf 11: Četnost logopedických odborníků [počet]... 50

Graf 12: Četnost návštěv u logopedických odborníků [počet] ...50

Graf 13: Četnost procvičování logopedických cvičení [počet] ... 51

Graf 14: Vzdálenost logopeda [počet] ... 51

Graf 15: Četnost způsobu vyhledávání odborníka [počet]... 52

Graf 16: Četnost výskytu NKS u jednotlivých rodinných příslušníků dítěte [počet] ...52

Graf 17: Četnost složitosti nalezení kvalitního logopeda [počet]... 53

(12)

11

Úvod

Tématem předložené bakalářské práce je narušená komunikační schopnost. Toto téma bylo zvoleno s ohledem na narůstající výskyt narušené komunikační schopnosti u dětí.

Cílem bakalářské práce je zjistit jednotlivé typy narušené komunikační schopnosti a její četnost u dětí předškolního věku a mladšího školního věku.

Předmětem bádání bakalářské práce je zjištění četnosti jednotlivých typů narušené komunikační schopnosti v závislosti na pohlaví u dětí předškolního a mladšího školního věku. Dále pak souvislost odkladu školní docházky s výskytem narušené komunikační schopnosti a v neposlední řadě výskyt narušené komunikační schopnosti u dalších rodinných příslušníků.

Bakalářská práce vychází z hlavního předpokladu, že narušená komunikační schopnost se častěji vyskytuje u chlapců, nežli u dívek.

Pro ověření jednotlivých předpokladů byl pro předloženou bakalářskou práci zvolen kvantitativní výzkum. Konkrétně jím byl dotazník s využitím uzavřených i otevřených otázek určen pro rodiče dětí předškolního a mladšího školního věku.

Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části bakalářské práce se autorka zabývá vymezením základních pojmů jako je vývoj řeči, etiologie a klasifikace narušené komunikační schopnosti. Dále pak logopedickou prevencí a systémem logopedické péče v České republice. V praktické části bakalářské práce se autorka zaměřila na analýzu a interpretaci výzkumného šetření.

Práce je prvotně určena pro studijní účely, ale může být pomocníkem při orientaci v oblasti narušené komunikační schopnosti.

Smyslem a účelem předložené bakalářské práce je zmapování logopedické péče z pohledu rodičů a následná možnost zkvalitnění logopedické péče.

(13)

12

Teoretická část

1 Vývoj řeči

Z fylogenetického hlediska byly prvními projevy zvuky vytvářené hlasem vyjadřující základní pocity jako bolest, radost, strach, hněv a hlad, v tomto stádiu ještě neurčené někomu jinému. Tyto projevy nalezneme i u zvířat. Dalším stádiem byly zvuky již cíleně směřované někomu dalšímu se snahou na něho působit, i tyto projevy můžeme najít u některých společenství zvířat. Následovalo stádium, které bylo charakteristické dorozumíváním se vydáváním zvuku za účelem sdělení myšlenek a též schopnost vnímat a pochopit to, co druhý sděluje. V řeči člověka se nacházejí citoslovce vyjadřující velké spektrum emocí, au, ach, ó, fuj, což odpovídá nižší nervové činnosti (pudy a afekty) a nadále zastupují projevovou složku. Vybavovací složkou u člověka jsou povely. Například slovní pokyny, jež vyžadují čin, např. stůj, nelez tam, neber to, dej mi to apod. Toto jsou reakce na úrovni první signální soustavy. Úrovni druhé signální soustavy odpovídá řeč sdělující myšlenky, které u nás vyvolávají představy věcí a jevů aniž jsme je kdy viděli, což je specificky lidská řeč. Zde se již jedná o abstraktní myšlení (Kutálková 2005, s. 36 – 37).

Klenková (2006, s. 32 – 33) uvádí, že vývoj řeči neprobíhá osamoceně, ale je ovlivňován dalšími procesy, vývojem senzorického vnímání, myšlení, motoriky a též socializací. Mnoho vědců, zahraničních i našich, se zabývalo vývojem řeči a myšlení, vztahem mezi rozvojem řeči a motoriky, řeči a zraku i sluchu.

Vygotskij je toho názoru, že vývoj myšlení a řeči probíhá do určitého věku nezávisle na sobě, teprve kolem 2. roku života dítěte se obě linie protínají, tímto protnutím se myšlení stává verbální a řeč intelektuální. Před tímto zlomem existují v myšlení předintelektuální stádia a v řeči stádia předřečová. Většina autorů se ztotožňuje s názorem, že je důležitý individuální přístup k dítěti v hodnocení řečového vývoje a je nezbytné připustit časovou variabilitu v jednotlivých obdobích (Klenková 2006, s. 32 –33).

(14)

13 1.1 Podmínky vývoje řeči

Vnitřní podmínky řeči

Mezi nejdůležitější faktory patří genetické dispozice, neporušenost centrální nervové soustavy (CNS), normální intelekt, zdravý vývoj zraku, sluchu, mluvních orgánů a též vrozená míra nadání pro jazyk. Neméně důležitý je i přiměřený fyzický psychický vývoj vzhledem k věku jedince (Škodová, Jedlička 2007, s. 90).

Vnější podmínky řeči

Proces vývoje řeči je velmi citlivý na působení prostředí, a to jak na pozitivní tak negativní vliv prostředí. Pokud je vliv prostředí, v němž dítě vyrůstá příznivý, okolí zohledňuje osobnost a potřeby dítěte, probíhá i jeho řečový vývoj přirozeně a včas.

V opačném případě, kdy se v prostředí působící na dítě objevují patologické vlivy, dochází v řeči k opoždění, omezení a různému narušení řečového vývoje.

Etapy reflexního kruhu (Sovák 1984) :

1. Na začátku jsou podněty vycházející ze společenského prostředí, patří k nim hlavně vzor chování podněcující k napodobování.

2. Jedinec vnímá svými receptory vhodné podněty, takové které v danou chvíli slouží k užitku organismu, eventuálně si vhodné podněty vyhledává.

V mezilidské komunikaci se to jeví jako komunikační pohotovost, jako změna chování v očekávání sociálního kontaktu. Dítě si přestává hrát a obrací se na matku či učitelku a očekává či se svým jednáním dožaduje komunikačního styku.

3. Přijaté podněty se vedou dostředivými drahami do CNS. Z převodních center má základní význam tzv. síťový útvar (retikulární formace), v němž se podněty upravují podle potřeb organismu, tj. vhodné se zesilují a škodlivé oslabují. Dále je to tzv. limbický systém, v němž vnímání nabývá citový přízvuk. Zde je důležité, že ještě nežli je podnět zpracován rozumově, prochází citovým filtrem, Cit je tedy prvotní funkcí, což se promítne do života jedince ve společenském styku, v rodině i ve škole.

4. V centrálním oddíle CNS se podnět zpracuje na úrovni některé ze tří dynamických systémů a pak přechází jako popud k motorickým centrům.

5. Motorická centra koordinují celkové výkony.

(15)

14

6. Výsledný výkon se realizuje v efektoru. Navenek se to projevuje hlavně jako hybný akt, jako změna chování.

7. Výkon jedince se zpětně zaměřuje do společenského prostředí. V něm vybaví reakci buď pozitivní jako pohotovost ke komunikaci, nebo negativní jako odmítavý postoj. Dítě, které se snaží o navázání kontaktu je přijato povzbudivě anebo odmítavě.

8. V případě, že je projev jedince pozitivně přijat a zpracován jako informace, následuje odpověď. Tímto se kruh uzavírá. Jedná se pak o ovlivnění, tedy o výchovné působení, jež může být živelné, záměrné či cílevědomé. Shrnutí jednotlivých etap reflexního kruhu viz Tabulka 1.

Tabulka 1: Význam jednotlivých etap reflexního okruhu (Sovák 1984, s. 42)

Etapa Funkce etap Pedagogické působení Poruchy

1 stimulace, vzor chování

podmětné chování (sociální apetence-touha)

patologie prostředí (nadbytek či nedostatek stimulace, nesprávný vzor)

2 aktivní vnímání výchova smyslová vady smyslové

3 citový filtr výchova citová poruchy citové

4 centrální zpracování

výchova rozumová (estetická, morální, etická atd.)

výchova řeči

vady rozumové a charakterové (morální), tzv. centrální poruchy řeči

5 centrální zpracování

výchova pohybová (pracovní)

vady hybnosti

(včetně poruchy laterality)

6 provedení akce výchova tělesná obrny, amputace

7 zpětná vazba sociální

pozitivní postoj k projevu individua

odmítavý postoj

8

zpracování projevu a odpověď

další rozvíjení, ev.

usměrnění projevů individua

nesprávná výchova až neurotizace

Mezi další oblasti ovlivňující vnější podmínky řeči patří dýchání, artikulace, smyslové vnímání, centrální nervový systém, motorika a pohybová koordinace.

(16)

15 Dýchání

Dýchacím orgánem jsou plíce, které se starají společně se soustavou svalů o výměnu vzduchu a tím zabezpečují okysličení celého organismu. Dýchání běžně probíhá bez naší vůle a automaticky se přizpůsobuje potřebě organismu. Dýchání dětí je oproti dospělému o něco rychlejší, ale jsou shodné v poměru 2:3. Nádech je o něco delší než výdech. V případě mluvení se tento poměr mění na 1:7 a v případě zpěvu dokonce na 1:12 i více. Délka výdechu bývá ovlivněna situací, v níž mluvíme. Mezi faktory, které ovlivňují již zmíněnou délku výdechu, patří: stres, nervozita, rozčilení, uvolnění, lidská povaha. Toto vše se dá do jisté míry ovlivnit vůlí, dech můžeme zatajit, prodloužit nádech i výdech, zrychlit dýchání. Základním znakem špatného hospodaření s dechem je trhaná mluva, zpomalování na nevhodných místech, kdy řeč působí přerývaně a neobratně (Kutálková 2005, s. 13 – 14). Důležité je hluboké dýchání nosem, správné hospodaření s dechem, což znamená zvládnout říkat různě dlouhé celky (věty, verše, zpěv), bez nevhodného nádechu na nepatřičném místě (Kubálková, 2011 s. 15). Dýchání, hlavně hrudní, má výraznou mimiku podle citových stavů např.

při rozrušení, radosti, smíchu či pláči (Sovák 1984, s. 86). Klidová poloha jazyka při dýchání je zuby u sebe, jazyk se celou horní plochou dotýká horního patra, špička jazyka je za dolními zuby (Kutálková 2011, s. 15). Respirační ústrojí se na mluvení podílí zejména výdechovým proudem vzduchu (Sovák 1984, s. 86).

Artikulace

Artikulační (hláskotvorné) ústrojí je uloženo nad hrtanem. Toto ústrojí je složeno ze třech částí, nejdůležitější je dutina ústní, za ní pak dutina nosní a následně dutina hltanová. Prvotní funkcí tohoto ústrojí je přijímání potravy (ústy) a nasávání vzduchu (nosem). Tyto dvě cesty se kříží v dolní části dutiny hltanové. Druhotně tyto orgány slouží k rezonanci hlasu a následně k artikulaci, tvoření hlásek. (Sovák 1984, s. 87-88).

V dutině ústní se podílejí na vzniku řeči rty, tváře, horní a dolní čelisti, zuby, tvrdé a měkké patro a nejpohyblivější sval v těle jazyk. Dutina nosní se skládá z nosních otvorů, ústících do nosní dutiny, kterou rozděluje nosní přepážka. Na artikulaci má vliv zkrácená podjazyková uzdička, která může znemožňovat, či omezovat pohyby jazyka.

Při vypláznutí jazyka se na konci netvoří špička, ale srdíčko (Kutálková 2005, s. 16 – 17). Dále je důležitá velikost a pohyblivost jazyka, tvar zubů, pro artikulaci není rozhodující, ale v některých případech ji může nepříznivě ovlivnit. Správný tonus

(17)

16

orofaciálního svalového systému – tzn. svaly v obličeji, musí mít správné napětí.

Narušení mohou způsobit opakované rýmy, či zvětšené nosní mandle, kdy dítě dýchá pusou a svaly přitahující dolní čelist v jejich důsledku povolují. Jazyk se následně posunuje vpřed mezi zuby. Po zvládnutí infekce či odstranění nosní mandle tyto obtíže přetrvávají, jelikož povolení svalů trvá (Kutálková 2011, s. 16).

Smyslové vnímání

Kubálková (2006, s. 19 – 21) uvádí, že je sluch pouze jiná podoba hmatu. Sluch je schopnost vnímat jemné záchvěvy hmoty a plynů. Odborníci udávají dva prahy slyšení.

Spodní práh, kdy je zvuk velmi slabý, ale lze jej zaslechnout a horní práh, kdy síla zvuku již působí bolest. Bolest je varovným signálem, že je potřebné sluch chránit, aby se předešlo poškození. Ucho se dělí na zevní ucho, střední ucho a vnitřní ucho.

Do zevního ucha patří ušní boltec, zevní zvukovod a brvy, které se starají o čistotu zevního zvukovodu. Vnitřní ucho se skládá z bubínku a z kůstek (třmínek, kladívko a kovadlinka). Dutina středního ucha je spojena s nosohltanem Eustachovou trubicí, která má za úkol vyrovnávat tlak ve středoušní dutině. Vnitřní ucho je nejcitlivější částí ucha a je uloženo uvnitř pevné kosti skalní. Skládá se z několika částí: polokruhovité chodbičky, hlemýždě a předsíně – těmto částem se říká labyrint.

Labyrint je naplněn tekutinou (zevní mízou) a vlákny, které předávají informace smyslovým buňkám a ty dál do mozkových center (Kutálková 2005, s. 19 – 21). Zevní zvukovod, může být ucpán mazovou zátkou, která způsobuje přechodnou ztrátu sluchu.

Tomuto problému lze předejít čištěním uší pouze na okraji, jelikož zvukovod má díky brvám schopnost maz posouvat směrem ven. Záněty zvukovodu a záněty středouší jsou spojeny s rýmou a nemocemi horních cest dýchacích. Aby se předešlo poškození sluchu, je vhodné těmto nemocem předcházet, jelikož zánět zvukovodu, může bez včasného zásahu lékaře skončit i samovolným prasknutím bubínku, na němž se utvoří jizvička. V případě opakování zánětu zvukovodu či středouší vznikají na bubínku srůsty, které mohou zhoršovat sluch.

Kvalitu sluchu může dále zhoršovat adenoidní vegetace (zvětšená nosní mandle), kterou je v některých případech nutné odstranit. Je dobré regulovat hlasitost v domácnosti, televize, vysavač, digestoř, pračka, dále bydlení v rušné části města apod., jelikož i toto způsobuje poškození sluchu, zejména u dětí. Sluchové vnímání je důležité rozvíjet od útlého dětství formou různých her a činností, jelikož je sluchové vnímání jedním

(18)

17

ze základních pilířů správného vývoje řeči. Neverbální komunikace je založena na zrakovém vnímání, proto je i zrak důležitý pro vývoj řeči. Mnohdy nám gesta, mimika a postoje sdělí více, než samotné slovo. Koordinace očních pohybů ovlivňuje například plynulé čtení (Kutálková 2011, s. 16 – 17).

Centrální nervový systém

Centrální nervová soustava se skládá z míchy, mozkového kmene, mozečku a velkého mozku. Všechny tyto části jsou tvořeny nervovou tkání, v níž rozeznáváme šedou a bílou hmotu. Šedá hmota je soubor nervových (gangliových) buněk, bílá hmota je složena z výběžků neboli vláken nervových buněk (nervových drah) (Sovák 1984, s. 25). V CNS se též nacházejí gliové buňky podílející se na biochemiku mozku.

Základní jednotkou funkční činnosti CNS je reflex jako projev dráždivosti (Sovák 1984, s. 25). CNS zpracovává a zapamatovává smyslové podměty, jako je sluch, zrak, hmat, chuť a čich. Dále soustředění, které se mění během vývoje a je možné jej zásadně ovlivnit výchovou. Napodobovací reflex je základním a nejspolehlivějším prvkem v učení dítěte předškolního věku. V případě jeho oslabení se celkový vývoj, a jakýkoliv nácvik včetně logopedického, velmi komplikuje. Pravolevá orientace nesouvisí pouze s převažujícím používáním jedné ruky, ale i s orientací v prostoru. Dále souvisí s postupným vyzráváním mozku, je možné ji podpořit pomocí některých her.

Nedostatky se projevují zejména ve výuce čtení a psaní. Důležité je naučit se vnímat, chápat a udržet v paměti neverbální informace, jako je výraz tváře, mimika, gesta postoje, melodii věty, ironii, citový podtext atd. Je důležité se těmto neverbálním projevům naučit rozumět, zapamatovat si je a dokázat je použít (Kutálková 2011, s. 16 – 17).

Motorika a pohybová koordinace

Motoriku lze rozdělit na hrubou motoriku, což je motorika velkých svalů (celková obratnost) a na jemnou motoriku, která zahrnuje ruce a mluvidla. Rozvoj pohyblivosti mluvidel-oromotoriky, je důležitý při nápravě NKS. Dále je potřeba pohybové koordinace, bez níž není ani velmi pohyblivý jazyk schopen přesných artikulačních pohybů. Koordinace ruka – oko je důležitá pro veškeré manuální činnosti (Kutálková 2011, s. 17). Grafomotorika je příprava na psaní, kdy je důležitý rozvoj jemné motoriky i koordinace ruky a oka.

(19)

18 1.2 Předřečové období vývoje řeči

Předřečové období vývoje řeči zahrnuje prenatální období až zhruba do jednoho roku věku dítěte. V prenatálním období se vyskytuje tzv. nitroděložní kvílení (vagitus uterinus). Dítě si cucá palec, polyká plodovou vodu. Po porodu je prvním projevem dítěte nejčastěji pláč (křik). Mezi druhým až třetím týdnem, je možné u dítěte zpozorovat mimický pohyb – úsměv. Kolem druhého, třetího měsíce se objevuje reakce na úsměv úsměvem. Zhruba od šestého týdne se křik pozvolna mění, dosahuje citového zabarvení, zpočátku vyjadřuje zejména nelibost, později i libé pocity. V tomto období hlasové projevy dítěte označujeme jako broukání (Klenková 2006, s. 34 – 36). Pudové žvatlání se projevuje vydáváním zvuků, které obsahují nejčastěji hlásky P, B, M, H, T a D (Kutálková 2011, s. 14). Děti od narození hluché žvatlají do půl roku věku. Žvatlání napodobivé začíná v druhé polovině prvního roku věku dítěte. Dítě začíná napodobovat svůj mateřský jazyk tím, že vlastní zvuky připodobňuje k hláskám svého mateřského jazyka. V této době se zapojuje vědomá sluchová a zraková kontrola. Kolem desátého měsíce věku dítěte, přichází období rozumění, kdy dítě ještě nechápe obsah slov, ale dokáže reagovat na melodii, na opakující se situace, např. udělej paci paci apod.

(Kutálková 2005, s. 38 – 39).

1.3 Vlastní období vývoje řeči

Lechta (2003, s. 32) toto období rozděluje do několika fází.

Období pragmatizace (0 – 1. rok) zahrnuje reflexní křik, který se objevuje hned po narození dítěte, následuje reakce sacími pohyby na hlas matky kolem třetího týdne.

V 6. týdnu vývoj pokračuje emocionálním křikem. Mezi druhým a třetím měsícem reaguje dítě úsměvem na úsměv. Ve třech měsících se objevuje komunikační křik (křik jako přivolání), pudové žvatlání (babling), broukání neboli prefonémy. Ve třetím až čtvrtém měsíci dítě odpovídá broukáním na promlouvání matky a začíná očima hledat zdroj zvuku. Mezi čtvrtým a pátým měsícem reaguje na zvukové zabarvení hlasu (zvláště matky). V šestém až osmém měsíci se objevuje napodobující žvatlání (lalling) neboli fonémy. V 10.měsících se vyskytuje „rozumění“ řeči , jedná se o správnou, obvykle motorickou reakci na pokyny, instrukce, zákazy apod., experimentování se zvuky (Lechta 2003, s. 32).

Období sémantizace (1. – 2. rok). V 1. roce se dítě vyjadřuje jednoslovnými větami s různou intonací v závislosti na emocionálně-volním záměru, často tvořené duplikací

(20)

19

jednoduchých slabik, dítě na požádání ukáže, kde má některé části těla. Toto se nejčastěji děje v souvislosti s obdobím, kdy dítě začne chodit, jde o souvislost s dozráváním nervových drah řídících motoriku, jelikož řeč je závislá na pohybových schopnostech. V 1. – 1,5. roce dává dítě určitým hláskám komunikační funkci, výrazně zapojuje prozodické faktory řeči, ale stále má mimořádný význam neverbálně-předverbální forma komunikace. V 1,5 – 2 letech dítě objevuje mluvení jako činnost, „hraje si“ se slovy. První věta vzniká v okamžiku, kdy dítěti již nestačí jednotlivá slova k vyjádření myšlenky a dítě začne slova spojovat. Začíná první věk otázek, (Co je to?, Proč je to?) jedná se o substanční věk, dále věty tvořené dvěma slovy telegrafickým stylem, polovinu verbální produkce tvoří podstatná jména. Dítě zná asi 200 slov a ukáže některé části těla i na své panence (Lechta 2003, s. 33).

Období lexemizace (2. – 3. rok). Ve věku 2 – 2,5 let dítě začíná pozvolna ohýbat slova, vnímá a diferencuje distinktivní znaky některých fonémů z hlediska znělosti (b – p), způsobu artikulace (k – o) a místa artikulace (f – g), upřednostňuje již verbální formu komunikace. Na konci tohoto období začíná dítě tvořit i víceslovní věty, při komunikačním neúspěchu je frustrované (pokud mu blízké osoby nerozumějí, či nemají čas komunikovat). Ve 2,5 – 3 letech většinou dokáže říci své jméno a příjmení, chápe pojmy „já - moje“ a rozdíl „malý–velký“, ovládá výslovnost asi 2/3 samostatných souhlásek. V tomto období se začínají vyskytovat velké rozdíly mezi dětmi, zejména mezi chlapci a dívkami, ale samozřejmě i mezi dětmi bez ohledu na pohlaví. Dívky bývají často napřed, mluví poměrně zdatně, chlapci s mluvou teprve začínají. Za hranici tzv. období fyziologické nemluvnosti se považuje věk kolem tří let. Do této doby se ještě nemusíme znepokojovat v případě, že dítě mluví málo. Dítě dokáže pochopit svou úlohu komunikačního partnera a reagovat, chápe pojmenování časových pojmů, zná přibližně 1000 nových slov (Lechta 2003, s. 33).

Období gramatizace (3. – 4. rok). Ve věku 3. – 3,5 let dokáže dítě říci jména svých sourozenců. Objevuje se zde výrazný kvalitativní pokrok – chápání obsahu slov. Druhý rok je charakteristický otázkami „proč?“ a „kdy“. Období věku 3,5 – 4 let je charakteristické markantním zkvalitněním morfologicko-syntaktické jazykové roviny.

Na konci tohoto období se již obvykle nevyskytují nápadné dysgramatismy. Dítě je schopné reprodukcí krátkých básniček a navázání konverzace se snahou ji udržet (Lechta 2003, s. 33).

(21)

20

Obrobí intelektualizace (po 4. roce života). Ve 4 – 5 letech by měly být verbální projevy gramaticky správné. Slovní zásoba obsahuje asi 1500 – 2000 slov.

Pro foneticko-fonologickou rovinu je charakteristické přetrvávání nesprávné výslovnosti některých hlásek. V řeči jsou obvykle zastoupeny všechny slovní druhy.

Mezi 5. – 6. rokem se verbální projev ve všech jazykových rovinách více přibližuje řeči dospělých. Dítě dokáže přiměřeně vysvětlit využití rozličných předmětů denní potřeby apod. Dítě dokáže interpretovat příběh, reprodukuje i poměrně dlouhou větu, výslovnost by měla být již správná. Též se ještě může vyskytovat fyziologická prodloužená dyslalie. Koncem předškolního věku zná dítě asi 2500-3000 slov. Po 6. roce verbální projev obsahově i zvukově odpovídá požadavkům běžné konverzační řeči, v dalším vývoji probíhá permanentní zkvalitňování. Zlepšuje se sémantická a pragmatická rovina jazyka. Dítě dokáže správně reagovat konverzací na své okolí i dění kolem něho dokáže ovlivnit. Osvojuje si grafické podoby řeči, čtení a psaní, později i cizích jazyků (Lechta 2003, s. 32).

(22)

21

2 Narušená komunikační schopnost

Definovat narušenou komunikační schopnost (NKS) lze dvojím způsobem. Zaprvé ji lze definovat jako odchylku od vžité (příp. kodifikované) jazykové normy v určitém jazykovém prostředí, v druhém případě, při jejím definování lze vycházet ze všeobecných východisek – z komunikačního záměru jedince (Lechta 2003, s. 17).

Jelikož je první definice příliš vázaná na prostředí, vymezení narušené komunikační schopnosti, které by bylo založeno pouze na něm, mělo by pouze částečnou platnost.

Z tohoto důvodu vycházíme z komunikačního záměru jedince a individuálně toto východisko rozšiřujeme o aspekt jazykové normy. Komunikační schopnost člověka je narušena tehdy, když některá rovina jeho jazykových projevů (příp. několik rovin současně) působí intervenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru (Lechta, 2003, s. 17).

2.1 Etiologie narušené komunikační schopnosti

Příčiny vzniku narušené komunikační schopnosti lze zkoumat z několika různých hledisek. Z hlediska času lze příčinu rozdělit na prenatální (v době před porodem), perinatální (během porodu) a postnatální (období po porodu). Zde připadá v úvahu mozková dysfunkce či poškození mozku, které zasahují tzv. řečové zóny levé hemisféry (Lechta 2003, s. 63). S genetickou souvislostí se mluví o tzv. vrozené řečové slabosti (Lechta 2003, s. 63). Patří sem genetické mutace, chromozomální aberace, orgánové poškození, vývojové odchylky, nepodnětné, nevhodné, nestimulující prostředí a narušená sociální komunikace.

Dále lze etiologii NKS zkoumat z hlediska stupně, což zahrnuje úplnou nemluvnost (např. hluboká mentální retardace) až po lehkou odchylku od normy. I v případech nejtěžšího stupně se nejedná o úplnou němotu, jedinec vydává zvuky s určitými signály, ale nejedná se o skutečnou řeč (Klenková 2006, s. 65).

Další způsob, jak zkoumat příčiny vzniku NKS, je z hlediska průběhu vývoje řeči. Patří sem opožděný vývoj řeči, kde příčinou může být dědičnost, opožděný vývoj centrální nervové soustavy, nedoslýchavost, nepodnětné nestimulující prostředí nevěnující pozornost neuropsychickému vývoji dítěte a vývoji řeči. V případě včasného podchycení a správného ovlivňování vývoje řeči dítěte je prognóza vývoje dobrá.

U omezeného vývoje řeči je příčinou zejména mentální retardace, dále těžší poruchy

(23)

22

sluchu a patologie sociálního prostředí. Prognóza je v těchto případech nepříznivá.

Přerušený vývoj řeči je zapříčiněn úrazy, těžkými psychickými traumaty a vážnými duševními onemocněními. V případech přerušeného vývoje řeči, může vývoj po přerušení pokračovat a lze dosáhnout normy, podmínkou je dobrý stav dítěte po odstranění problému přerušení vývoje. V případě nepříznivých podmínek bude další vývoj řeči charakteru omezeného vývoje. Příčinami odchylného vývoje řeči mohou být rozštěpy patra apod. (Kutálková 2005, s. 131 – 134).

2.2 Klasifikace narušené komunikační schopnosti

Klenková (2006, s. 54-55) uvádí, že se od 90. let již používá klasifikace narušené komunikační schopnosti podle symptomu, který je pro dané narušení nejtypičtější.

Uvádíme klasifikaci dle Lechty (2003), která je založena na definici NKS, jak je uvedena na straně 17: Komunikační schopnost člověka je narušena tehdy, když některá rovina jeho jazykových projevů (případně několik rovin současně) působí interferenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru. Dle této definice je NKS rozdělena do 10 skupin:

vývojová nemluvnost (vývojová dysfázie), získaná orgánová nemluvnost (afázie), získaná psychogenní nemluvnost (mutismus), narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie), narušení fluence, plynulosti řeči (koktavost, breptavost), narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie), narušení grafické stránky řeči, poruchy hlasu a kombinované vady a poruchy řeči (Klenková 2006, s. 54 – 55).

2.2.1 Vývojové poruchy řeči

Opožděný vývoj řeči

O opožděném vývoji řeči mluvíme v případě, že dítě kolem tří let věku nemluví, či mluví málo oproti jeho vrstevníkům. Do fyziologické nemluvnosti patří doba, kdy dítě prochází přípravnými, předřečovými stádii vývoje řeči. Do věku tří let se jedná o období tzv. prodloužené fyziologické nemluvnosti (Škodová, Jedlička 2007, s. 92 – 93).

Nejprve se hledají příčiny opoždění, dále je nutné provést diferenciální diagnostiku a absolvovat odborná vyšetření (foniatrické, ORL, neurologické, psychologické a další).

Tato vyšetření jsou důležitá k vyloučení sluchové či zrakové vady, poruchy intelektu, autismu či autistických rysů, vad mluvních orgánů jako jsou rozštěpy, akustické dysgnozie (neschopnost zapamatovat si slova a porozumět smyslu slov). Nejčastější etiologické faktory opožděného vývoje řeči jsou: nepodnětné nestimulující prostředí,

(24)

23

genetické vlivy, citová deprivace, lehká mozková dysfunkce, předčasně narozené děti (Klenková 2006, s. 66 - 67).

Opožděný vývoj řeči lze rozdělit na:

• opožděný vývoj řeči prostý (příčinou může být dědičnost, opožděné vyzrávání CNS, negativní výchovné vlivy, lehká porucha sluchu apod.);

• omezený vývoj řeči (příčinou bývá mentální postižení, těžší poruchy sluchu, extrémní patologické prostředí);

• přerušený vývoj řeči (vzniká po úrazech, nádorových onemocněních mozku, vážná duševní onemocnění, těžká psychická traumata);

• scestný vývoj řeči, projevuje se odchylkou od normy jen v některé z rovin řečového vývoje (Škodová, Jedlička 2007, s. 91 – 93).

Pokud dítě nemá žádné další obtíže, doporučuje se navštěvovat běžnou mateřskou školu. Děti s opožděným vývojem řeči je důležité podněcovat ke komunikaci. Vhodné je podporovat komunikaci neverbální, a tím podpořit chuť dítěte komunikovat.

Prostředí, v němž dítě vyrůstá, by mělo zajišťovat správný řečový vzor a poskytovat dostatek přiměřených řečových podnětů. V rozvoji vše závisí na opakování a upevňování. Je důležité, aby dítě slyšelo to, co již umí, a tím si toto upevnilo. Prvním prvkem, jenž dítě napodobí, je melodie řeči. Rozvoj probíhá od základního zvukového materiálu, až se upevní základ, přechází se především k rozvoji obsahové stránky řeči, následně stránky výslovnosti. U dětí s minimální slovní zásobou se nejprve začíná s nácvikem rozumění řeči a podporuje se zvídavost. Přechází se od jednoslabičných slov, haf, mňau, přes dvouslabičná, mama, baba, tata, a obměňování samohlásek, teta, babi. Začíná se vytvářet základní slovní zásoba obsahující, podstatná jména a slovesa.

Následují jednoduché věty, víceslabičná slova, popis děje podle obrázku, vyprávění jednoduchého příběhu, hovorová řeč a postupná úprava výslovnosti (Škodová, Jedlička 2007, s. 99 – 100).

Vývojová dysfázie

Jedná se o centrální poruchu řeči. Ve starší terminologii byla dysfázie označována jako sluchoněmota, alálie, dětská vývojová nemluvnost, afemie apod. Vývojová dysfázie

(25)

24

se projevuje ztíženou schopností či neschopností naučit se verbálně komunikovat, ačkoliv podmínky pro rozvoj řeči jsou přiměřené (Klenková 2006, s. 67 – 68).

Mezi symptomy vývojové dysfázie patří výrazný nerovnoměrný vývoj celé osobnosti a výraznější opoždění vývoje řeči. Vnější příznaky dysfázie se mohou projevovat jako výraznější „patlavost“, nesrozumitelný projev až úplná nemluvnost. Zde je vždy zásadním příznakem opožděný vývoj řeči. V hloubkové struktuře řeči může zasahovat do oblasti sémantické, syntaktické i gramatické, např. nesprávný slovosled, skloňování, vynechávání některých slov, omezení slovní zásoby a tvoření tří, dvou, ale i pouze jednoslovných vět.

Poruchy fonologického systému, v povrchové struktuře řeči, jsou na úrovni určování rozlišovacích rysů hlásek. Na poslech je řeč výrazně patlavá mnohdy až nesrozumitelná.

V těchto případech dochází k záměnám hlásek či jejich redukcím ve slově, nebo k jejich kombinaci, zejména u delších slov. Řečový projev dítěte může v některých případech působit jako plynulý řečový projev, ovšem zcela nesrozumitelný. Vzhledem k výše zmíněným projevům lze mluvit nejen o opožděném vývoji, ale i o aberantním (odchylném) vývoji řeči.

Příznaky v dalších oblastech mohou být: nerovnoměrný vývoj (nepoměr mezi jednotlivými složkami může být i v rozdílu několika let), nesoulad mezi verbálními a neverbálními schopnostmi. Úroveň verbálního projevu je oproti intelektovým schopnostem výrazně nižší. Narušení zrakového, sluchového vnímání. Narušení paměťových a motorických funkcí, orientace v čase i prostoru. Diagnostika je prováděna, lékaři, logopedy, psychology a speciálními pedagogy, kteří by měli spolupracovat. Zde je velmi důležitá včasná a správná diagnostika zejména z důvodu záměny za jinou poruchu řeči (Škodová, Jedlička 2007, s. 107). Děti s dysfázií mají často projevy lehké mozkové dysfunkce, dále mají v anamnéze údaje o rizikovém těhotenství, komplikace v období kolem porodu, nedonošenost, nízká porodní hmotnost, celková nevyzrálost apod. (Kutálková 2005, s. 137).

Terapie dysfázie je dlouhodobou záležitostí a nezaměřuje se pouze na řečový projev dítěte, protože jak je uvedeno výše, dítě nemusí mít problémy pouze v řečovém projevu.

V rozvoji řeči je důležité dítě motivovat k zájmu o komunikaci, rozvíjet pasivní slovní zásobu. Aktivní slovní zásoba se začíná rozvíjet pomocí přírodních zvuků, následují jednoslabičná slova a postupně se rozšiřuje. Postupuje od citoslovcí přes podstatná

(26)

25

jména ke slovesům, dále se objeví přídavná jména, předložky, příslovce, číslovky, jako poslední se většinou objevují zájmena. Toto pořadí se může individuálně lišit a vzájemně prolínat. Při narůstající aktivní slovní zásobě se postupně rozvíjí i věty, zpočátku jednoduché, často s nesprávným slovosledem. Dále se přistupuje k rozvoji popisu, zejména obrázku či situace v okolí, které dítě v daný okamžik vidí. V poslední řadě se přichází k rozvoji dialogu, zejména nácviku konverzaci v běžných situacích, v nichž se dítě ocitá. Náprava výslovnosti se provádí dle postupů vycházejících z metodiky pro dyslalie. Pořadí hlásek je v tomto případě změněno. Vychází se zejména z možností dítěte a z vyhlídek na pravděpodobný úspěch a rychlé změny ve srozumitelnosti (Kutálková 2011, s. 169 – 170).

2.2.2 Poruchy výslovnosti

Dyslalie

Dyslalie je neschopnost používat jednotlivé hlásky nebo skupiny hlásek v mluvené řeči dle stanovených ortoepických norem, hláska je tvořena na nesprávném místě (Škodová, Jedlička 2007, s. 328).

Dyslalie je též označovaná jako patlavost a vyskytuje se mezi poruchami komunikační schopnosti nejčastěji. Jedná se o poruchu artikulace, kdy je narušena výslovnost jedné nebo více hlásek, ostatní hlásky jsou vyslovovány správně dle norem rodného jazyka.

Jednotlivé hlásky mohou být vynechávány, zaměňovány či nahrazovány (Klenková 2006, s. 99).

Odborníci se shodují, že by dítě mělo mluvit srozumitelně a správně vyslovovat kolem sedmého roku věku dítěte. Řečový rozvoj souvisí s tělesným vývojem a zráním nervové soustavy dítěte. Do dosažení věku sedmi let je řeč přístupná změnám a ovlivnitelná, jelikož není trvale zakódována. Veškeré návyky získané do sedmi let se poté fixují.

Do sedmi let věku dítěte lze nesprávnou výslovnost považovat za vývojový jev a po sedmém roce již za vadu (Kutálková 2005, s. 87). Mezi nejčastější příčiny dyslalie patří vlivy dědičnosti, pohlaví dítěte, poruchy CNS, poruchy sluchu a zraku, riziková těhotenství, poškození při porodu a vliv prostředí (Škodová, Jedlička 2007, s. 328).

Dyslalii lze dělit z několika hledisek (Škodová, Jedlička 2007, s. 330 – 331):

Rozdělení dle vývojového hlediska:

(27)

26

• fyziologickou, jde o vývojovou dyslalii vyskytující se do sedmi let;

• patologickou, vyskytující se po sedmém roce a dítě není schopno si osvojit tvoření některých hlásek.

Podrobněji se rozděluje ještě na fyziologickou dyslalii, kde se uvádí věkové rozmezí do 4 let. Fyziologická prodloužená dyslalie do 5–7 let a pravá dyslalie od 7 let.

Rozdělení dle etiologie:

• funkční dyslalie, vyskytuje se u dětí s nedostatečnou vjemovou či motorickou schopností, příčinou jsou genetické dispozice, špatný mluvní vzor, minimální orgánové poškození;

• organická dyslalie vzniká narušením dostředivých a odstředivých nervových drah, narušením centra řeči a při anatomických a inervačních odchylkách mluvidel či poruchy sluchu.

Rozdělení dle místa poškození:

• akustická – odchylná výslovnost při vadách a poruchách sluchu;

• optogenní – podmíněné vadou zraku;

• centrální – vadná výslovnost při poruchách CNS;

• dentální – vadná výslovnost při anomáliích zubů;

• labiální – vadná výslovnost při defektech rtů;

• lingvální – vadná výslovnost při anomáliích jazyka;

• palatální – vadná výslovnost při anomáliích tvrdého patra;

• velární – vadná výslovnost při anomálií měkkého patra;

• nazální – při porušení nazality, mluvení nosem Rozdělení podle kontextu:

• hlásková – týká se izolovaných hlásek;

(28)

27

• slabiková – dochází k disimilaci;

• slovní – dítě vynechává slabiky ve slově, nebo je přesmykuje (Škodová, jedlička 2007, s. 330 – 331)

Rozdělení dle rozsahu:

• dyslalie levis (simplex) – porucha výslovnosti pouze jedné nebo několika vadných hlásek, není narušena srozumitelnost řeči;

• dyslalie gravis (multiplex) – rozsah vadných hlásek je větší, narušena je i srozumitelnost řeči, ale řeč je ještě srozumitelná;

• dyslalie universalis – narušena výslovnost skoro všech hlásek, řeč téměř nesrozumitelná (Krahulcová 2007, s. 42).

Základem diagnostiky dyslalie je logopedické vyšetření, které obsahuje rodinnou a osobní anamnézu, vyšetření sluchové percepce, fonematické diferenciace, vyšetření celkové motoriky, jemné motoriky a motoriky mluvních orgánů, vyšetření impresivní a expresivní složky řeči a laterality. Diagnóza je stanovena na základě vyšetření logopeda a dalších odborníků, foniatr, psycholog, neurolog a další. Logopedické vyšetření dítěte je vedeno formou hry s pomocí obrázků, které dítě pojmenovává.

Obrázky jsou voleny tak, aby sledovaná hláska byla nejprve na začátku slova, pak uprostřed a na konci. Dále by měl následovat rozhovor, aby bylo možné pozorovat mluvní projev dítěte v běžné řeči.

Krahulcová (2007, s. 48) uvádí, že průběh odstraňování dyslalie má pět fází:

• přípravná cvičení – rozvoj kognitivních motorických a senzorických schopností dítěte s návazností na potřeby artikulace;

• identifikace hlásky – sluchové, fonematické, hmatové, kinestetické a optické poznávání hlásky;

• vyvození hlásky – využití jedné či více metod logopedického vyvození nové hlásky;

• fixace nového mluvního stereotypu – upevnění nové osvojené hlásky a vytvoření správného artikulačního stereotypu;

(29)

28

• automatizace správné výslovnosti – automatizace správného artikulačního stereotypu v běžné mluvě;

Metody vyvozování hlásek a korekce nesprávně tvořených hlásek jsou dle Krahulcové (2007, s. 49)

• metody nepřímé – vyvození z onomatopoií, základem vyvození hlásky je hlavně přírodní zvuk či zvuky cíleně tvořené a evokující zvuk vyvozované hlásky;

• metody přímé – pomocí proprioceptivního, sluchového a zrakového napodobování, kdy se záměrně využívá napodobovacích mechanismů a je systematicky podpořeno vnímání pohybu mluvních orgánů a posílena sluchová identifikace;

• metody substituční – vyvozování pomocí hlásky podobné místem či mechanismem tvoření;

• metody mechanické – za pomoci nejrůznějších pomůcek a přístrojů, zejména při neobratnosti mluvidel a neúčinné verbální podpoře tvorby artikulace;

• metody globální – jsou vhodné za předpokladu, že dítě umí hlásku pouze v jediném artikulačním spojení;

Z terapeutických přístupů se nejvíce osvědčuje vyvozování nové hlásky, kdy se nesprávně vytvořená hláska neopravuje, ale vytváří se hláska nová. Tímto způsobem se vytvářejí nové stereotypy a vadné stereotypy se nechávají vyhasnout. Pořadí vyvozovaných hlásek lze stanovit několika způsoby (Lechta, a kol. 2005, s. 178):

• vývojové hledisko – využití přirozeného vývoje řeči, dítě si v určitém vývojovém období osvojuje určité hlásky, nejprve samohlásky viz Tabulka 2, dále pak souhlásky, neznělé před znělými atd., viz Tabulka 3;

• hledisko pravděpodobné úspěšnosti – pokud je možnost několika postupů, bere se v úvahu i rychlost, jakou se dítě zvládne dostat u jednotlivých hlásek k cíli;

• hledisko artikulační návaznosti – základem je hláska T a od ní se odvozují ostatní hlásky T-D-N, D-R, D-G-K, T-C-S-Z, T-Ť-Č-Š-Ž, Ť-Ď-Ň, T-K-CH.

(30)

29

• hledisko nevývojového směru – postupuje se od důležitosti jednotlivých hlásek, postupuje se od hlásek vyskytujících se ve jménu dítěte, dále se volí hlásky na začátku slov, jelikož jejich neporozumění vede k nesrozumitelnosti celého slova, pak se přechází k hláskám uprostřed a posledně k hláskám na konci slov, prioritní jsou nejpoužívanější hlásky, jako první se volí hlásky např. dobře odezíratelné (Lechta, a kol. 2005, s. 178 – 179).

Tabulka 2: Hellwagův trojúhelník (Škodová, Jedlička 2007, s. 336)

Samohlásky Přední Střední Zadní Čelistní úhel

Vysoké i, í u, ú Nejmenší

Střední e, é o, ó Střední

Nízké a, á Největší

Pomůcky důležité při reedukaci jsou: zrcadlo, sondy a špátle, umožňující korigování artikulačního postavení jazyka, rotavibrátor vytváří podobné vibrace jako při vyslovení hlásky R, diktafon, indikátor, videozáznam, počítačové logopedické programy.

Tabulka 3: Přehled vývoje artikulace (Škodová, Jedlička 2007, s. 334)

Věk Vývoj artikulace

Od 1 do 2,5 let b, p, m, a, o, u, i, e

j, d, t, n, l – artikulační postavení se upravuje po třetím roce věku dítěte a ovlivní vývoj hlásky r

Od 2,5 do 3,5 let au, ou, v, f, h, ch, k, g, Od 3,5 do 4,5 let bě, pě, mě, vě, ď, ť, ň Od 4,5 do 5,5 let č, š, ž

Od 5,5 do 6,5 let c, s, z, r

Od 6,5 do 7 let ř a diferenciace č, š, ž a c, s, z

Přehledné rozdělení českých souhlásek viz Tabulka 4. Souhlásky lze rozdělit dle způsobu tvoření, podle místa tvoření, dle sluchového dojmu, podle druhu artikulujícího orgánu a dle tvrdosti souhlásky. Dále rozdělujeme souhlásky znělé a neznělé. Všechna cvičení při vyvozování, fixaci a automatizaci upravených hlásek je potřeba provádět přiměřeně k věku klienta. V předškolním věku pomocí vhodných her, říkadel, básniček, obsahující danou hlásku nebo kombinaci již fixovaných hlásek. Ve školním věku provádíme veškerá cvičení též pomocí výše zmíněného a navíc ještě pomocí čtení eventuálně psaní. U dospívajících a dospělých je dobré využít vlastní motivaci jedince, řečové hříčky apod. Také se u nich nedoporučuje použít stejné metody jako u dětí (Škodová, Jedlička 2007, s. 354).

(31)

30

Tabulka 4: Přehledné rozdělení českých souhlásek (Škodová, Jedlička 2007, s. 344) Podle místa tvoření

Dásňové Reto-

retné

Reto-

zubné Přední Zadní

Tvrdo- patrové

Měkko- patrové

Hrta- nové Podle způsobu

tvoření

N Z N Z N Z N Z N Z N Z N Z

Podle sluchového

dojmu

Ústní p b t d ť ď k g

Závěrové

Nosní m n ň

Polozávěrové c, č

Výbuchové

Středové f v s z š ž j ch h

Bokové l

Úžinové

Kmitavé r, ř

Třené

Podle tzv. tvrdosti Tvrdé Měkké Tvrdé

Podle druhu

artikulucího orgánu Retné Jazyčné Hlasiv-

kové Pozn.: N – souhláska neznělá, Z – souhláska znělá.

Dysartrie

„Dysartrií nazýváme poruchy motorické realizace řeči na základě organického poškození nervové soustavy“ (Lechta a kol. 2005, s. 283). Mimo celkových poruch hláskování jsou zde přítomny i poruchy respirace, rezonance, fonace a prozódie.

Příčinou je porucha CNS, kdy vzniká porucha procesu artikulace. Etiologie může mít různé příčiny, pre-, peri- nebo postnatální. Mezi prenatální příčiny může patřit nedonošenost, Rh-inkompabilita, infekční onemocnění matky během těhotenství apod.

(Klenková 2006, s. 118).

Dysartrii dělíme na vývojovou a získanou. Vývojová dysartrie vzniká vrozenou lézí nervové soustavy, nejčastější příčinou je syndrom dětské mozkové obrny (DMO), dále vrozené vady, degenerativní onemocnění a infekční onemocnění mozku v nejranějším období života. Získaná dysartrie vzniká v průběhu dětství, dospělosti či stárnutí a jedná se zejména o traumata na bázi úrazu mozku u dětí ve věku od dvou let, či nádory mozku. U dospělých lidí je příčinou hlavně cévní mozková příhoda, nádory na mozku a stavy po operacích mozku v důsledku úrazu apod. (Lechta, a kol. 2005, s. 284 – 286).

Dysartrii lze rozdělit podle Klenkové (2006, s. 120-121) na:

• kortikální (korovou) dysartrii – vzniká poškozením monoických korových oblastí mozku, porucha se vyskytuje zejména u delších větných celků, artikulace je nejasná, zastřená;

• pyramidovou dysartrii – vzniká porušením pyramidové dráhy od buněk v mozkové kůře k jádrům mozkových nervů v bulbu, jedná se o spastickou

(32)

31

obrnu svalstva mluvidel, řeč je tvrdá, je zvýšená nosovost a hlas mění svojí intenzitu v důsledku slabého proudu vydechovaného vzduchu;

• extrapyramidovou dysartrii – poruchy podkorových ganglií mají za následek vliv na motorické dráhy a svalový tonus dýchacího, řečového a hlasového systému;

• bulbární dysartrii – vzniká následkem poškození jader motorických nervů v bulbu, výskyt při DMO, po úrazech či nádorech mozku, objevuje se otevřená huhňavost;

• cerebelární dysartrii – vzniká při poškození mozečku a jeho drah, narušena je koordinace pohybů svalů hrtanu a artikulačních orgánů, artikulace hlásek je nepřesná, často se vyskytuje otevřená huhňavost;

• smíšenou (kombinovaná) dysartrii – v praxi je častý výskyt, čím je rozsáhlejší poškození nervové soustavy, tím větší počet hybných řečových komponentů je ovlivněno.

Diagnostika dysartrie se skládá ze stejných vyšetření, které se používají při diagnostice dyslalie, vývojové dysfázie a opožděného vývoje řeči. Cílem diagnostiky je vyloučení jiného druhu narušené komunikační schopnosti (Klenková 2006).

Při terapii by měl logoped znát stav rehabilitační léčby a využít jejích výsledků pro logopedickou práci. Logopedickou péči lze propojit s fyzioterapií, jejíž nejvíce používané rehabilitační metodiky jsou: Bobathova metodika, metodika reflexní lokomoce, Kabatova metodika, metoda Castillo-Morales, Myofunkční terapie (Škodová, Jedlička 2007, s. 315 – 316). Zásadní podmínkou pro úspěšnou terapii je včasný začátek terapeutického procesu. Důležitá je komplexnost rehabilitační péče (Klenková 2006, s. 122 – 128). Logopedická terapie řečových schopností spočívá ve stimulaci spontánních motorických řečových schopností, což zahrnuje vytvoření a udržení očního kontaktu, rozvoj napodobování motorických činností, masáže mluvidel, snaha o aktivní napodobování artikulačních pohybů, rozvoj impresivní slovní zásoby, spojování zvukových a slovních projevů s jazykovým obsahem, využití motivace ke komunikaci atd. (Lechta, a kol. 2005, s. 295 – 296).

(33)

32 2.2.3 Poruchy zvuku řeči

Rinolalie

Též označovaná jako huhňavost postihuje zvuk řeči i artikulaci. Zvuk hlasu jedince je ovlivněn individuální mírou nazální rezonance. K narušení rovnováhy ústní a nosní rezonance, dochází vlivem získaných poškození velofaryngeálního závěrového mechanismu či vrozenými orgánovými poruchami v oblasti orofaryngeální.

K poruchám dochází pokud se prostory dechové trubice (nosohltan a dutina nosní) podílejí na rezonanci, příliš silně či naopak málo. Nosově se v českém jazyce vyslovují tyto hlásky: N, M, Ň, (NG) tzv. s nazální rezonancí.

V případě, kdy se nazalita zvýší u orálních hlásek a naopak sníží u nazálních hlásek, dochází k narušení oronazální rovnováhy. Rinolalie se dělí na hyponazalitu, kdy je patologicky snížená nosovost, nazalita. Často se užívá termín zavřená huhňavost či hyporhinolalia, ale termín hyponazalita je mezinárodně uznávaným termínem. Je podmíněna minimálně jednou mechanickou překážkou v dutině nosní, která se staví do cesty výdechovému proudu. Dle umístění překážky rozlišujeme nazalitu přední a zadní (Klenková 2006, s. 130 – 131). Škodová a Jedlička (2007, s. 213) uvádí že

„Hypernazalita nastává při patologickém zvýšení nosovosti, nestačí-li patrohltanový uzávěr zabránit úniku vzduchu do rezonančních dutin a je charakterizována silným nosním zabarvením všech orálních hlásek“.

Smíšená huhňavost, též smíšená nazalita, vzniká za předpokladu, že je patrohltanový uzávěr nedostatečný a současně je patologicky zmenšený prostor rezonančních dutin (Škodová, Jedlička 2007, s. 213). Příčiny vzniku mohou být vrozené i získané. Dále příčiny mohou být organické, kdy jde o blokádu výdechového proudu vzduchu různými překážkami v přední či zadní části nosohltanu. Mezi přední blokády patří rýma, polypy, vybočení nosní přepážky. Naopak mezi zadní blokády patří vrozená atrozie, hypertrofická nosní mandle, nádory nosohltanu či fibrom v oblasti nosu či hltanu.

V diagnostice je důležité nalezení příčiny rinolalie, kde spolupracují odborníci lékařských i nelékařských oborů. Terapie rinolalie spočívá ve spolupráci lékařských i nelékařských odborníků (Klenková 2006, s. 131).

Palatolalie

Příčinou palatolálií jsou orofaciální rozštěpy. Tato porucha je někdy řazena mezi rinolálii. Dnes se oproti minulosti používají termíny rozštěp primárního patra, rozštěp

(34)

33

sekundárního patra či orofaciální rozštěpy. Orgánové anomálie postihují pevné útvary oddělující dutinu ústní od dutiny nosní a orgány potrohltanového závěru. Změny působí nositeli závažné funkční i nápadné estetické nedostatky. Příčiny rozštěpů nejsou doposud objasněny, lze je rozdělit na vnitřní (genetické) a vnější (působení škodlivin).

Palatolalie je vada řeči vznikající v důsledku rozštěpových vad v případě, že nejsou rozštěpy operovány a v případech, kdy operovány byly, ale nepodařilo se operací sekundárního patra vytvořit dostatečný velofaryngeální závěr. Diagnostika se skládá z vyšetření lékařských i nelékařských odborníků. Je potřeba zajistit komplexní rehabilitační péči, na níž se podílí mnoho odborníků, jejímž cílem je minimalizace následků (Klenková 2006, s. 138 – 142).

2.2.4 Poruchy plynulosti řeči

Koktavost

Diagnostika koktavosti je složitá. Koktavost též balbuties je předmětem zájmu mnoha oborů jak lékařských, tak i psychologie, lingvistiky, logopedie a dalších (Klenková 2006, s. 153). Koktavost je považována za syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení. Charakteristickým příznakem koktavosti je nedobrovolné a nekontrolovatelné narušení fluence řečového projevu, kdy dochází k nadměrné námaze při artikulaci a psychické tenzi, související s realizací komunikačního záměru (Lechta, a kol. 2005, s. 239 – 240).

Mezi příznaky patří opakování celých slov, opakování prvních či posledních slabik (klony), protahování slabik, tlak na první slabiku (tony), vzájemná kombinace obojího (tonoklony), nádechy na nesprávných místech (nejčastěji uprostřed slov), slovní vmetky (užívání nenápadých slov na místech kam nepatří) a neposledně souhyby a součiny (rudnutí, blednutí, zatínání pěstiček, dupání, pohyby v obličeji či na těle). Velmi důležitá je podrobná anamnéza, která se zaměřuje zejména na dosavadní vývoj a okolnosti, které mohli vést k narušení plynulosti řeči. Postup je rozdílný při prvních příznacích a v okamžiku, kdy si je dítě své poruchy vědomo.

Koktavost vzniká zejména při dispozici ke koktavosti a traumatu. Může vzniknout náhle, následkem úleku, šoku, ale mnohem častěji vzniká pozvolna. Dispozice ke koktavosti mohou být: prenatální, perinatální, rizikové těhotenství, těžký porod, dále nezralost nervové soustavy, povahové rysy – úzkost, nejistota, nesmělost, sociální nezralost a nízké sebevědomí. Výskyt koktavosti v rodině znamená silnou dispozici.

(35)

34

Mezi traumata, která by mohla být příčinou koktavosti, se nemyslí pouze úrazy, patří sem leknutí, ale i silné pozitivní emoce, nevhodné výchovné postupy, nemoc, neshody či rozvod v rodině atd. Terapie koktavosti je velice individuální v závislosti na okolnostech. Nejdůležitější je odstranění příčin nebo alespoň jejich částečné odstranění. Je důležité dítě nenutit a nepřetěžovat. Mezi základní schéma terapie u rozvinuté koktavosti patří zaměření na dechová a rytmizační cvičení, dále hlasová, uvolňovací artikulační cvičení, cvičení plynulosti mluvy, automatizace techniky plynulé řeči pomocí čtení, využívání nových návyků v rozhovoru a uplatňování návyků v dalších situacích. Při terapii je důležitá spolupráce s dalšími odborníky, psychology (Kutálková 2011, s. 131 – 138).

Breptavost

Škodová a Jedlička (2007, s. 288) uvádějí, že breptavost též tumultus sermonis, je narušená komunikační schopnost, o níž existují protichůdné názory z hlediska definování, názoru na výskyt a terapii. Kutálková (2005, s. 122) uvádí, že se jedná o poruchu plynulosti řeči a český název této poruchy vystihuje její podstatu. Breptavost je typická zrychlováním mluvy, která se stupňuje k nesrozumitelnosti až k tzv. polykání koncovek. Dříve se odborníci domnívali, že se jedná o neurózu řeči, až později přišel v úvahu organický původ poruchy, kdy se nalezl drobnější nebo až abnormální nález EEG. Etiologie onemocnění není známa. V posledních letech se prosazuje názor, že klinický obraz breptavosti je značně podobný symptomům lehké mozkové dysfunkce (LMD) (Kutálková 2005, s. 122 – 123).

Kutálková (2005, 123) uvádí, že breptavost je považována za jeden z projevů LMD.

Jedinci s breptavostí jsou zbrklí, mají horší výkony ve vnímání, pozornosti, pravolevé orientaci, často jsou temperamentní a impulzivní, ale též mohou být velmi rozvážní, klidní a manuálně zruční. Diagnostika se provádí formou rozhovoru, kdy je potřeba rozlišit breptavost od koktavosti. Terapie je v některých částech stejná jako u koktavosti. Spolupráce jedince s logopedem, může být složitá, jelikož si sám neuvědomuje svojí poruchu, tudíž ani nemá motivaci k nápravě. Oproti terapii koktavých zde můžeme použít pokyn, aby jedinec s poruchou mluvil pomalu. Dále je možné zvolit signál pro zpomalení mluvy, kterým mohou být při proslovu druhou osobou upozorněni na zpomalení, aniž by byli přerušeni (Kutálková 2005, s. 122 – 123).

References

Related documents

2 ukazuje výsledky zkoušek akustického vnímání (úkol 4 – verbálně akustická diferenciace, zjišťovaná na dvojicích srozumitelných slov, úkol 5 –

Především se zaměřujeme na přípravné třídy, které tyto děti navštěvují a které se velice osvědčují hlavně jako nástroj prevence vzniku komunikační bariéry u dětí

Cílem předložené bakalářské práce je charakterizovat problematiku narušené komunikační schopnosti u dětí předškolního věku, zmapovat u předškolních dětí,

Hlavním přínosem práce bylo porovnání školní zralosti u dětí s narušenou komunikační schopností a u dětí bez narušené komunikační schopnosti. Práce vyústila

Komunikace patří mezi stěžejní funkce, které člověk má. Jelikož se jedná o vývojově nejmladší funkci, někdy dochází k jejímu narušení. Příčin bývá několik. Velkou měrou se

Nastane-li situace, ţe se dítě nejeví po dovršení šesti let po všech výše uvedených stránkách (fyzické, psychické a sociální) dostatečně vyspělé pro

(dále jen OLV). OLV se skládá z dílčích zkoušek, jehož součástí jsou např. zkouška sluchu, vyšetření mluvidel, zkouška dýchání, zkouška laterality, zkouška

Jednotlivá vyšetření probíhala individuálně za pomoci obrázkového materiálu, knihy – Diagnostika předškoláka (Klenková, aj. 2002), zrcadla, kostek, kolíčků, krasohledu,