• No results found

PRINCIPY A PRAXE PALIATIVNÍ PÉČE

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "PRINCIPY A PRAXE PALIATIVNÍ PÉČE"

Copied!
94
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

PRINCIPY A PRAXE PALIATIVNÍ PÉČE

Bakalářská práce

Studijní program: B7508 – Sociální práce

Studijní obor: 7502R022 – Sociální pracovník Autor práce: Michaela Šefčíková

Vedoucí práce: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.

Liberec 2014

(2)
(3)
(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Děkuji paní PhDr. Heleně Kalábové, Ph.D., která mi byla po celou dobu nesmírně nápomocná a především za její velmi užitečnou metodickou pomoc při zpracování bakalářské práce.

Také bych chtěla poděkovat svému manželovi a své rodině za morální podporu a pomoc, které si velice vážím.

To závěrečné, velmi zasloužilé díky patří občanskému sdružení „Cesta Domů“

a ostatním zařízením hospicového typu.

Michaela Šefčíková

(6)

Název bakalářské práce: Principy a praxe paliativní péče Jméno a příjmení autora: Michaela Šefčíková

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2012/2013 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D

Anotace:

Bakalářská práce na téma Principy a praxe paliativní péče se zabývá péčí o klienty hospiců na sklonku jejich života. Teoretická část uvádí základní definice a principy paliativní péče a empirickou část tvoří dotazníkový výzkum zabývající se kvalitou poskytované péče v hospicích v Moravskoslezském kraji.

Klíčová slova:

Zdravotnický personál, zdravotnická/paliativní péče, klient, hospic, život, smrt.

(7)

The bachelor thesis: Principy a praxe Paliativní péče Author: Michaela Šefčíková

Academic year of the bachelor thesis submission: 2012/2013 Supervisor: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D

Summary:

The bachelor´s thesis on Principles and practice of palliative care is concerned with the care of hospice clients at the end of their life. The theoretical part provides basic definitions and principles of palliative care and the empirical part consists of survey research studies on the quality of care provided by hospices in the Region Moravian- Silesian.

Keywords:

Medical staff, health/palliative care, client, hospic, life, death.

(8)

- 7 -

OBSAH:

1. ÚVOD ... - 11 -

I. TEORETICKÁ ČÁST ... - 13 -

2. PÉČE O DUŠI - EPIMELEIA... - 14 -

2.1. PÉČE O DUŠI A TĚLO ... -15-

2.2. DUŠE A DŮSTOJNOST ... -16-

3. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE ... - 18 -

3.1. PALIATIVNÍ PÉČE ... -18-

3.2. CO JE ZDRAVÍ A CO NEMOC ... -19-

4. LÉČBA V ROVINĚ HYGIENSIS A IATREUSIS ... - 21 -

4.1. POTŘEBY NEMOCNÉHO A DOSTUPNOST PALIATIVNÍ PÉČE ... -22-

4.2. KOMUNIKACE ZÁKLAD INTERAKCE ... -23-

5. TERMINÁLNÍ FÁZE ONEMOCNĚNÍ ... - 27 -

5.1. VHODNÉ POSTUPY VTERMINÁLNÍ FÁZI A ZÁSADY PALIATIVNÍ PÉČE: ... -28-

6. BOLEST ... - 29 -

6.1. VNÍMÁNÍ BOLESTI ... -30-

6.2. VÝŽIVA A VYHUBLOST ... -31-

6.3. DUŠNOST ... -31-

7. SOCIÁLNÍ SMRT ... - 33 -

7.1. ÚSTUP ZE ŽIVOTA ... -33-

8. SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA PALIATIVNÍ PÉČE ... - 35 -

8.1. ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA V PALIATIVNÍ PÉČI ... -35-

8.2. OTÁZKY EUTANAZIE... -36-

9. ZTRÁTA BLÍZKÉHO ČLOVĚKA A PROŽÍVÁNÍ ZÁRMUTKU ... - 38 -

9.1. KDE A KDY NASTÁVÁ SMRT ... -38-

9.2. OKAMŽIK SMRTI ... -38-

9.3. MEDICÍNSKÝ A PRÁVNÍ KONTEXT SMRTI ... -39-

10. ETICKÉ PRINCIPY V PALIATIVNÍ PÉČI ... - 40 -

11. PRAXE KRIZOVÉ INTERVENCE ... - 42 -

12. LEGISLATIVA HOSPICOVÉ PALIATIVNÍ PÉČE... - 44 -

12.1. LEGISLATIVNÍ ZAKOTVENÍ HOSPICOVÉ PALIATIVNÍ PÉČE ... -44-

II. EMPIRICKÁ ČÁST ... - 46 -

13. HOSPIC FRÝDEK-MÍSTEK ... - 50 -

13.1. HOSPICOVÁ PALIATIVNÍ PÉČE ... -52-

13.2. POBYTOVÉ ODLEHČOVACÍ SLUŽBY ... -53-

13.3. SOCIÁLNÍ LŮŽKA SOCIÁLNĚ ZDRAVOTNÍ SLUŽBY ... -53-

13.4. DALŠÍ LÉČEBNÉ METODY... -54-

14. HOSPIC SV. LUKÁŠE OSTRAVA - VÝŠKOVICE ... - 56 -

14.1. CHARITNÍ STŘEDISKO SV.KRYŠTOFA - MOBILNÍ HOSPIC A OŠETŘOVATELSKÁ SLUŽBA ... -56-

(9)

- 8 -

15. CHARITA OSTRAVA ... - 58 -

16. VÝZKUMNÁ ČÁST ... - 60 -

16.1. SMÍŘENÍ S (NE)KVALITOU ŽITÍ NA KONCI ŽIVOTA - KAZUISTIKA ... -65-

17. DISKUSE ... - 70 -

18. ZÁVĚR ... - 72 -

19. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH ZDROJŮ ... - 74 -

20. SEZNAM PŘÍLOH ... - 77 -

(10)

- 9 -

Seznam tabulek, grafů a obrázků

Schémata a tabulky:

Schéma č. 1 - Organizační struktura Hospic Frýdek-Místek (str. 49)

Tabulka č. 1 - Fáze smiřování se se ztrátou podle Elisbeth Kübler-Rossové (str. 23) Tabulka č. 3 – Počet respondentů dotazníkového výzkumu (str. 47)

Tabulka č. 4 - Dotazník pro pacienty a rodinné příslušníky (str. 58)

Grafy:

Graf č. 1 – Počet respondentů dotazníkového výzkumu (str. 47) Graf č. 2 – Dotazník pro pacienty a rodinné příslušníky (str. 59) Graf č. 3 – Délka pobytu pacientů v hospicích (str. 60)

Graf č. 4 - Využíváte některý z vedlejších léčebných programů, včetně bohoslužeb?

(str. 60)

Graf č. 5 - Využili vaši příbuzní možnost noclehu s vámi na pokoji? (str. 61)

Graf č. 6 - Dokázali byste lékaři (zdravotnímu personálu) přesně vyslovit svoje požadavky např. co vás bolí, trápí apod.? (str. 61)

Graf č. 7 - Máte nějaké záliby, koníčky? V poznámce uveďte jaké? (str. 62)

Obrázky:

Malý průvodce na cestách domů, aneb je možné dobré umírání (Příloha č. 2). (str. 76-81)

Hospic Frýdek – Místek (str.93)

(11)

- 10 -

„Pokud jste už někdy byli u umírajícího, pak víte, že člověka, který stojí blízko smrti, bereme vážně. Nasloucháme-li slovům umírajícího, nejsou už naše reakce tak povrchní a nerozvážné a při čtení závěti, do níž člověk tváří v tvář poslednímu velkému kroku vložil své myšlenky a poslední vůli, se ztišíme. A tušíme něco z velikosti každého bytí. Vidíme člověka ve světle, v jaké jsme ho ještě nikdy neviděli. Zapadající slunce může všední scénu proměnit v nesmazatelnou vzpomínku.“

Reinhold Stecher

(12)

- 11 -

1. Úvod

Pro populaci je běžné oslavit narození člověka, ale pochopit jeho myšlenky a poslední přání při odcházení na „onen svět“ je stále nepřijatelné a někdy vůbec nepochopitelné. Tato práce obsahuje fakta z těch nejvrcholnějších fází života, opatřených pečetí smrti. Hospicová péče a její „vlastní dcera“ paliativní péče, jsou v současné době velmi diskutovaným tématem. Jedná se přeci jen o důstojný odchod lidí z toho světa. Pro mnohé nepředstavitelná myšlenka a jakési tabu.

Paliativní péče je velmi moderní, v celém světě uznávaná a stále se rozvíjející metoda, která ve svém základu klade největší důraz na mírnění bolesti, chrání důstojnost člověka a je zaměřena na kvalitu života v pokročilém stádiu nevyléčitelných onemocnění.

Integrace lékařských, psychologických, ošetřovatelských, sociálních ale i spirituálních aspektů je to, co dělá paliativní péčí důstojnou. Nutno uvést, že již dle nových možností a literatury je paliativní péče brána z jiných oborů, které jsou příbuzné ošetřovatelství, jako jsou například historie, sociologie, sociální politika, antropologie a etika.

Bakalářská práce tedy zdůrazňuje fenomenologický kontext, či zkušenosti v poskytování i přijímání paliativní péče a také formuluje východiska pro změny a budoucí výzkum.

Autorka v přípravné – teoretické fázi – kumulovala výsledky poznání, které získala za dobu tříletého studia a dál v přípravné fázi této bakalářské práce, především při analýze a studiu doporučené literatury. V empirické části bakalářské práce shromažďovala potřebná data o daném výzkumném problému, a to již z podobných, ale souvisejících výzkumů o daném tématu, kterým jsou principy a metody paliativní péče. Současně vyhledávala dostupné zdroje pro provedení vlastního výzkumu, který by odpovídal stanovenému cíli práce, respektive sběru reprezentativního vzorku dat a informací, prostřednictvím nichž by dospěla k ověření stanovených hypotéz. Teoretické informace

(13)

- 12 -

a data byly syntetizovány společně s těmi „praktickými“), které přinesly vlastní výzkumy. Autorka dál provedla jejich analýzu, vyhodnocení a vzájemné propojení.

Výsledkem je závěrečná zpráva výzkumu. Hlavním cílem bakalářské práce je analýza a ověření problematiky paliativní péče v současných pečovatelských zařízeních z pohledu klientů a jejich rodinných příslušníků.

K jeho dosažení byly vytvořeny dílčí cíle, které byly stanoveny jako součást výzkumného úkolu. Existuje rozdíl v péči o pacienty (klienty) při aplikaci paliativní péče v hospicích, nebo v tzv. mobilních hospicích. Proč někteří pacienti (respektive jejich rodinní příslušníci) dávají přednost domácí péči před umístěním v hospici?

Na základě daných cílů byly vytvořeny dvě hypotézy, které budou v průběhu práce verifikovány.

H-1. Předpokládáme, že paliativní péče v hospicích je i podle názoru klientů (pacientů) kvalitní a dostatečná.

H-2. Předpokládáme, že péči v mobilních hospicích (domácí péči) dávají přednost a mají o ni zájem klienti, kteří jsou obeznámeni se svým vážným zdravotním stavem v terminálním stadiu. Přitom nacházejí dostatečnou podporu a zázemí ve svém soukromí.

Pro řešení a potvrzení výše uvedených skutečností autorka zvolila metodu dotazníkového šetření. Pro respondenty byly připraveny uzavřené otázky ve formě dotazníku. Průzkum byl veden v terénu ve třech hospicových zařízeních v Moravskoslezském kraji, která byla dopředu vytipována a jejichž vedení, pacienti a rod. příslušníci potvrdili účast.

Úkolem dotazníkového šetření bylo zjištění skutečného stavu spokojenosti s nabízenými službami v hospicích.

Druhou hypotézu stanovila autorka na základě poznatku, že je v Ostravě-Výškovicích rovněž mobilní hospic, který využívají klienti, dávající přednost nabízeným službám

(14)

- 13 -

přímo u nich doma. Úkolem bylo zjistit, proč se rozhodli právě tímto způsobem a nenechali se umístit do hospice s kumulovanými službami v jednom zařízení.

Výsledky a závěry výzkumu budou zveřejněny ve druhé, empirické části této bakalářské práce.

Téma bakalářské práce autorka zvolila nejen na základě souvislosti se studovaným oborem, ale i díky provázanosti s vlastním životem. Kromě nabývání nových zkušeností a kompetencí byla jedním z důvodů výběru tohoto tématu i možnost dalšího vzdělávání v dané zájmové oblasti.

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

Erich Maria Remarque

I. TEORETICKÁ ČÁST

(15)

- 14 -

2. Péče o duši - Epimeleia

Epimeleia je základní formou výchovné činnosti, jejíž cílem je dle Palouše „probudit duši člověka, uvolnit jeho možnosti, zabezpečit jeho bytí a přivést ho ke spolusdílení na bytí jsoucího.“

(Kalábová 2011, s. 8)

Člověk je vnímán jako individuální, jedinečná bytost s osobním a osobitým příběhem stonání, ne jako stroj, který lze rozebírat na jednotlivé části a popisovat funkce a spojení mezi nimi. Člověk je bytostí nadanou schopností vnímat řád světa, ptát se po pravdě a podstatě věci, které jsou mu přístupné prostřednictvím duchovního náhledu, tedy rozumem. „Platónská duše má podobu kruhů (různosti, totožnosti a šesterými pohyby), které byly do těla vloženy bohy. Tělo je plné trojúhelníků odpovídacích čtyřem živlům (země, voda, vzduch a oheň).“ (Kalábová 2011, s. 9)

Duše je brána vždy jako jednota trojího – rozumu, vášně a žádosti. Poznání nebývá výsledkem chladné analytické úvahy. Nejvyššího poznání může dosáhnout dle Platona jen ten, kdo je posedlý šílenstvím po pravdě – manike. (Kalábová 2011, s. 9)

Péče o duši zasahuje v prvním ohledu jako celek bytí, dále jako stát, který si podmiňuje jeho přestavbu a za poslední je péče brána jako sebepoznání, prohloubení a ovládnutí sebe sama. Sebepoznání, prohloubení a ovládnutí sebe samotné duše je pochopeno jen tehdy, pokud existuje bytí, které není fyzické, tělesné, není světem věcí a událostí kolem nás. Toto bytí sama duše odkrývá, je přístupné jenom skrze její vlastní pohyb, skrze myslící sebeurčování a je reflexí tohoto sebeurčování. (Patočka 1999, s. 143)

Příčiny jsou důvody, které samy vedou k původnějším, počátečním důvodům, jen tak můžeme odkrýt duši v její pravé podobě. Neboť ideové důvody jsou tou pravdou a duše je to, co skrze ní pravdou jest, proč se pravda zjevuje, je pak zobrazováno a vyslovováno = To je duše. Existuje její vlastní a pevná struktura zjevování, zobrazování a vyslovování, která je nepřevoditelná na nic jiného a tím možným je i přirozeně vztah zjevování k sobě samému. (Patočka 1999, s. 143 )

(16)

- 15 -

2.1. Péče o duši a tělo

Duše v pojetí Platona má ohňovou podobu, ostré plameny, které mají schopnost záře, tepla a světla. Znamená tedy, že ten kdo hoří, nemá pocit chladu, ostatní lidé kolem něj roztávají, mají možnost spočinutí a mají možnost poznání. Lidská bytost s ohňovou duší může zapalovat duši ostatním, ale také může být ohrožena vyhořením. (Kalábová 2011, s. 97)

Člověk byl zvěcněn, zabsolutizován ve své výlučné objektivní platnosti, došlo k zapomenutí, že člověk také cítí, je veden motivacemi spirituálního charakteru, jeho cítění, myšlení a chtění mají intencionální strukturu, a proto je člověk vždy jednotou, která tenduje k nějakému vlastnímu účelu života – (TELOS – účel života). Dojde-li k odcizení sobě samému, je problém pak ve všech rovinách existence, zvláště v okamžiku, kdy se člověk necítí zdráv a ztrácí svoji přirozenost pohybu. Náš vlastní pohyb je velikým nárokem po originalitě. Spojení péče o duši (EPIMELEIA) a péče o tělo (TECHNAI), jedná se o dvě stránky jednoho procesu, tento proces - cesta vedoucí k nejvyšší možné dokonalosti. (Kalábová 2011, s. 12)

Karteziánský pohled na svět s dělením na RES COGNITAS a RES EXTENSA ve vztahu na mysl a tělo, založil v medicíně, ale i v jiných oborech, veliký problém. Člověk byl proměněn na fungující stroj - „ozubená kolečka“, která musejí do sebe zapadat, drátky se nesmí nekřížit a kauzalita procesů musí odpovídat představě přírodních zákonů.

(Kalábová 2011, s. 13)

Tělesnost je pozorována, pokud je spolupociťována a spoluzakoušena ve styku s věcmi a jeví se přitom jako věcná, spřízněná a spjatá s věčností; to je bráno jako s tím co je v ní neurčité a neohraničené. Neurčitost a neohraničenost tělesnosti ve vztahu k duši se projevuje v rozporuplném spojení slasti a strasti, odmítáním a obrany na straně jedné, touhy a nasycení na straně druhé. To vše je v neustále se obnovující žádosti a je v jejím požadavku stupňováno a prodlužováno bez hranic. Tendence života v úpadkové hranici je brána jako sebezapletení do této monotónní nekonečnosti a je o to nápadnější,

(17)

- 16 -

intenzivnější ve svodech slasti a tlaku bolesti. Nikoliv tělesno, ale tělesný život v touze a bolestech k bezprostřednímu ukojení je v podstatě brán jako úpadek sám. Zbavit se tohoto podlehnutí, této pasivity, těchto neustálých svodů je možné pouze s tělesným životem. Nezávislostí na tomto všem je smyslem filozofické péče o duši. Proto v tomto směru musíme hledat „osvobození“ od tělesna a to ve směru smrti. (Patočka 1999, s.

145)

Boj proti tělesnosti, vůle být bez těla, není pouhý metafyzický přelud, nýbrž má prožitkový základ, jenž je nepopiratelný. Je to bráno jako základní naladění svobody – osvobození od reálna, od obsahu světa vůbec, toto naladění přesto naladěním nicoty, nýbrž bytí jež je bráno za hranicí reálna jako „pozitivní“, tak i „negativní. Důkazy nesmrtelnosti souvisejí s tímto bytím duše na hranici s jejím sepětím s nereálnem, které není ovšem žádným nejsoucnem, nýbrž tím, co nepomíjí, co nás od základu již před zrozením určuje. Člověk se tedy v podstatném smyslu stává duší, jež má nový význam.

Je to „nesmrtelná“ duše, která má bytostný vztah k nikdy nezanikajícímu. Původní otázka mezi dobrem a zlem se stává péčí o duši. Tato péče brzy přijala dvě podoby:

1. člověk pečuje o duši, aby v poznání mohl setrvávat u celku (Demokritos)

2. člověk se snaží poznávat, ptát se a zkoumat, aby si zajistil duši nejvyšší, nebo bytí nejvyšší (Sokrates – Platon). (Patočka 1999, s. 147)

2.2. Duše a důstojnost

Pouze ta duše, která o sobě ví, může porozumět důstojnosti. Pokud poznáme vlastní důstojnost, můžeme poznat důstojnost u jiných lidí. V dnešní době je velmi těžké žasnout nad důstojností něčeho nebo někoho. Vše je již dávno pro nás známé, nic nás nepřekvapí. Důstojnost, ve které stojíme užaslí před něčí velikostí, to je něco co se jaksi do naší doby nehodí, vždy v naší době musí být v první řadě rovnost. Tam, kde chybí úcta a důstojnost, tam chybí duch. (Hogenová 2008, s. 159)

Lidský život není předmět ležící v nepohnutosti a není popsaný vědeckými metodami.

(18)

- 17 -

Je v něm ,,ýsis-9uorg", a to je ten zázrak, který se zpečeťuje fyzicky i technicky. Co je vlastně život? Je to růst až do konce, není to jen vývoj, je to něco mnohem hlubšího, dá se to nazvat fysis. Ano, právě fysis v sobě obsahuje růst a rašení, a v růstu je vždy něco navíc než jen pohyb, zvětšování. Aristoteles má čtyři druhy pohybu (genesis a ftóra, audzesis a ftisis, metabole, fóra). My uvádíme jen ten poslední – fóra = nesení, to je například pohyb z místa na místo nebo v čase. Život je pohyb. A směr života je dvojí – aktuální a habituální. První, aktuální, je vědecky dobře popsatelný, dokonce je měřitelný, ale horší je to s tím druhým – habituálním. Ten je skryt a velmi často i svému vlastnímu nositeli. Tento směr se prodírá k tomu směru v procesu, jemuž říkáme již přes dva tisíce let sebepoznání (gnothi seautonl). Tento směr života (dle Heideggera) je obsažen v okolním světě, ve světě sdílení, ve vlastním světě. Habituální směrování není v životě bohužel nikdy zcela dokončeno, to je asi zdroj víry v další život a v posmrtný život. (Hogenová 2008, s. 163)

Vlastní svět (Selbswelt) netvoří člověka. Je to i svět sdílení s druhými (Mitwelt) a také okolní svět (Umwelt). Fenomenoglicky řečeno všechny tyto tři světy zakládají něco, co se dá nazývat „Svět života“ (Lebenswelt). V tomto okamžiku se ukazuje, jak je důležité mít „nadhled“ nad těmito světy, mít schopnost teoretického vhledu, přesněji řečeno:

„Vbliknutí“. (Hogenová 2008, s. 164)

Důstojnost nejen člověka se nedává na odiv, důstojnost se neprosazuje, nepotřebuje být zviditelňována. Důstojnost se nehodí do dnešní doby. Proto je důležité připomenout si tato slova: „Čím jste ušlechtilejší a lepší, tím bytostnější budou vaše zkušenosti, jež na vás čekají. Ale nepoddávejte se této bolesti, přemáhejte ji činy! S touto bolestí se počítá, je pojata do plánu na zlepšení lidstva. Stát a naříkat nad zkažeností lidí, kteří nehnou ani prstem, abychom ji zmenšili ji babské. Trestat a tupit, aniž lidem řekneme, jak mají být lepší, je nepřátelské. Jednat!

Jednat!“ (Hogenová 2008, s. 167)

(19)

- 18 -

3. Základní terminologie

3.1. Paliativní péče

Jednoznačná definice paliativní péče neexistuje. Definice Světové zdravotnické organizace z roku 2002 zní: „Paliativní péče je přístup zlepšující kvalitu života pacientů a jejich rodin, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožující nemocí, prostřednictvím předcházení a zmírňování utrpení pomocí včasného zjištění, vyhodnocení a řešení bolesti a dalších fyzických, psychosociálních a duchovních potíží“. (Světová zdravotnická organizace 2013)

Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života zaměřená péče poskytovaná pacientům, kteří trpí nevyléčitelnou, smrtelnou nemocí v pokročilém nebo terminálním stadiu. Jedná se o soubor opatření poskytovaných nemocnému v případě, že cílem léčby již není a nemůže být uzdravení, opatření jsou orientována na tělo nemocného (léčba, mírnění bolesti), jeho psychiku (psychologická, psychiatrická pomoc), sociální prostředí (pomoc v sociální oblasti, rodina, rodinné vztahy) a na duchovní stránku jeho osobnosti (na jeho duši).

Nejvyšším cílem paliativní péče je zaručit nemocnému nejlepší možnou kvalitu života, zajistit mírnění bolesti, zabránit tělesnému a duševnímu strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Paliativní péče pomáhá nemocnému, aby mohl až do konce svého života vést podle svých možností aktivní život, a také poskytuje útěchu jeho rodině v průběhu onemocnění a v období smutku.

Paliativní péče - chápe umírání jako součást lidského života a vychází z toho, že každý člověk tuto závěrečnou část svého života se všemi jeho fyzickými, psychickými, sociálními, duchovními a kulturními aspekty prožívá zcela individuálně. Chrání důstojnost nevyléčitelně nemocných a klade hlavní důraz na kvalitu života. Vychází

(20)

- 19 -

důsledně z přání a potřeb pacientů a jejich rodin a respektuje jejich hodnotové priority.

Dokáže úspěšně zvládat bolest a další průvodní projevy závěrečných stádií smrtelných onemocnění, neodstranitelnou bolest se snaží kompenzovat citlivým lidským přístupem a ke zmatenosti pacientů s onkologickým onemocněním přistupuje stejně citlivě a lidsky jako k léčbě bolesti. Je založena na týmové spolupráci a zahrnuje v sobě lékařské, psychologické, sociální a duchovní aspekty, nevytrhává nemocné z jejich přirozených sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby poslední období života prožili ve společnosti svých blízkých a v důstojném a vlídném prostředí. Paliativní péče nabízí všestrannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka. Vychází ze zkušenosti, že existuje zásadní rozdíl mezi špatnou a kvalitní péčí o umírající a prosazuje stálé sledování nejvyšší kvality této péče a nárok pacienta na tuto péči, naplňuje přání nemocného nebýt v posledních chvílích života sám. (Umírání 2013)

3.2. Co je zdraví a co nemoc

Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) definuje zdraví jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka. Pak právě dle této definice jistě nebude zcela snadné, jak se zdá, nalézt zdravého člověka. Ale paliativní péče zde není od toho, aby zkoumala rentgenové snímky nebo výsledky laboratorních testů. Paliativní péče je zde, aby dokázala zodpovědět jak se náš nemocný cítí.

(Payenová, 2012, s. 375)

Zdraví – ISONOMIA = dle starých Řeků, je tato myšlenka obsažená v tvrzení Hippokrata, Galéna a jiných velikánů. Ale existuje ještě starší myšlenka o tom, že zdraví je rovnováhou mezi člověkem a polis, mezi polis a kosmem. POLIS je, dle Heideggera, místo, pohyb, domov, kde je člověku velmi dobře. Na tomto tvrzení byly vybudovány teorie celostní medicíny. Stav zdraví lidské bytosti je trvalým pohybem a tento pohyb se podobá ohni, v němž se neustále něco ukazuje a zároveň něco zaniká – umírá. Lidský život je hořící oheň, v němž se díky spalujícímu dřevu neustále rodí nové plameny.

(21)

- 20 -

Udržovat tyto dva protiklady (vznikání a zanikání) je podstatou zdraví. (Kalábová 2011, s. 81)

Podstata správného zdravého způsobu života je péči o duši. Duše zakládá správnou péči o tělo. Nejedná se o zaručený konkrétní postup, jde o základní péči o duši a tělo v harmonii, které se říká KALOKAGATHIA. Zdraví není tedy stav fyzické, duševní a sociální pohody, ale je pohybem, úsilím a realizací. Arete vzniká, když se vnitřní a vnější účel navzájem prostoupí. Arete je pro každého člověka jako celek odlišný, jelikož u každého je TELOS něčím jiným, a v tomto spočívá originalita každého člověka.

(Kalábová 2011, s. 82)

Kalábová uvádí „Nemoc je neschopnost realizace v přirozenosti pohybu u daného člověka.

Každý ve své originální, jedinečné existenci je nenahraditelný ve své onticitě a ontologičnosti.

NE-MOCI se pohybovat na životní cestě znamená ztrátu možnosti přirozenosti a tedy i ztrátu zdraví“. Nemoc je tedy privací zdraví, smrt je privací života. Pokud nebude definováno co je zdraví, nemůže být jasné, co je nemoc. Dojde-li, že nebudeme znát existenci v rovině života, nemůžeme pochopit podstatu smrti. Ve smrti se otevírá zápornost bytí – života. Proto musíme pečovat o duši a starat se i o smrt. (Kalábová 2011, s. 83)

Nemoc člověka = ztráta jednoty. Zdravý člověk, kterému nic nechybí, existuje pouze v anatomických knihách. Jsou známí lidé, u kterých se po celá desetiletí neobjeví žádné nápadné symptomy a přece to nic nemění na faktu a zjištění, že také oni jsou nemocní a smrtelní. Být nemocný znamená stav nedokonalosti, náchylnosti, zranitelnosti, cestu smrtelnosti. (Thorwald Dethlefsen Ruediger Dahlke 2002, s. 72)

Život je brán jako cesta plná zklamání. Člověk je připravován o jeden klam za druhým tak dlouho, až dokáže unést pravdu. Ten, kdo se odváží v nemoci rozeznat chřadnutí a smrti nevyhnutelné a věrné průvodce svého bytí brzy zjistí, že toto poznání nekončí v žádném případě beznadějí. Ba naopak - najde v těchto průvodcích ochotné, moudré přátele, kteří mu pomáhají najít skutečnou léčivou cestu. (Thorwald Dethlefsen Ruediger Dahlke 2002, s. 75)

(22)

- 21 -

4. Léčba v rovině Hygiensis a Iatreusis

NE-MOC můžeme chápat jako nerovnováhu, která je způsobena neschopností prosazení celku do každé jednotlivé, konkrétní situace v životě. Celek – Arete - proniká každou konkrétní chvílí v životě člověka. Platon tvrdí, že: „Nemoc se nemá dráždit léky“, jelikož trojúhelníky každého z nás mají svůj vyměřený čas, nelze proti tomu vybojovat jiný čas života. (Kalábová 2011, s. 89)

Hygiensis a Iatreusis jsou dva způsoby léčby bolesti. Hygiensis léčí ve smyslu – léčby z motivu, jenž vedl ke vzniku nemoci. Iatreusis se zaměřuje na konkrétní místo bolesti či obtíže. Představuje léčení bez celkové intencionality, což vede k problému, že terapeut se netáže na podstatu nemoci. Pokud nám do života vstoupí nemoc, dostaví se ztráta svobody a možností.

Snažit se rozumět lidskému životnímu pohybu, znamená rozumět jeho ex-sistenci, to znamená vědět, kam směřuje, z čeho vychází, do jakých situací se dostává a jak řeší situační ataky. Nemoc s bolestí k lidskému životu patří, neumíme si představit žít bez- bolestně, neboť tato nepříjemná situace nám otevírá možnost k překonání, k posílení vlastní sebedůvěry, sebeschopnosti. (Kalábová 2011, s. 84)

Co vlastně ztrácí člověk při své ne-moci? Hogenová říká: „Pohyb není jen přemisťování z místa na místo, což označoval Aristoteles jakožto „nesení“ (fóra). Vedle tohoto pohybu rozeznáváme ještě: vznik a zánik, zvětšování a zmenšování a změnu. Tedy vznik nálady, myšlenky, citu atd., to vše je pohyb“. Hogenová dále říká: „Jak bychom pak chápali naše nemoci, které nejsou nic jiného než ne-moci se pohybovat po cestě životem. A cesta životem je vždy cestou k něčemu (telos-cíl cesty), z něčeho (arché-počátek), přes situace, kde se nám nabízejí různé možnosti (dynamis) a teprve po výběru možností se jedna z nich uskutečňuje. Tomuto uskutečňování říkáme „energia“ a výsledek je ergon.“ (Kalábová 2011, s. 44)

Ne-moc je tedy ztráta schopnosti jakéhokoliv pohybu, nejen ve smyslu těla, ale i ve

(23)

- 22 -

smyslu myšlení a to nejčastěji současně. (Kalábová 2011, s. 43 - 44)

4.1. Potřeby nemocného a dostupnost paliativní péče

Dle Svatošové jsou potřeby nemocného brány z hlediska biologického, psychologického a spirituálního. K biologickým potřebám nemocného patří všechno, co vyžaduje a potřebuje nemocné tělo pacienta. Jedná se o příjem potravin, který je upravený dle momentální potřeby a dle vylučování produktů vlastního metabolismu. Spánek v biologických potřebách sehrává též důležitou roli, jelikož posiluje pacienta.

Potřeby psychologické jsou založeny na respektu a důstojnosti nemocného. Nemocný člověk není pouhou tělesnou schránkou. Je jedinečnou bytostí, která má na zemi své poslání, úkol a nyní tyto formy završuje. Nemocný potřebuje cítit bezpečí, lásku nejen svým okolím, ale i s blízkými. V této potřebě hraje pravda velkou roli. Nemocnému sdělujeme jen to, co chce slyšet a pokud on to sám určí. Sociální potřeby vycházejí z toho, že nemocný člověk je tvor velmi společenský, který žije ve skupině lidí a stojí o své příbuzné, děti a přátele. Nejsilnější vazbu v tomto společenství hraje rodina.

Spirituální potřeby byly, a někdy jsou, pro mnoho lidi tabu nebo znamenají uspokojování potřeb věřících. Tyto potřeby slouží spíše lidem, kteří byli nevěřící a otázky života začali řešit právě v průběhu vážného onemocnění. Měl můj život vůbec smysl? Odpustí mi někdo vše špatné, co jsem udělal? Naplnění přichází, pokud si nemocný uvědomí, že v každé životní situaci se dá žít smysluplně. Nemocný pacient dosáhl celkové spokojenosti, jen za předpokladu týmové spolupráce lékařů, pečovatelů, zdravotníků, sociálních pracovníků, duchovních aj.. Komplexnost této služby nacházejí proto lidé a nemocní pacienti právě v paliativní péči, v hospici, kde je připravený tým odborníků a specialistů, kteří spolu vzájemně spolupracují a nastavují nejlepší způsob léčby a péče pro nemocného. (Svatošová 2011, s. 23 - 27)

Důležitým aspektem v dostupnosti paliativní péče je systém zdravotní péče, financování zdravotní péče a jak se k tomuto aspektu staví politika státu nebo veřejná podpora lidí. Paliativní péče je ve většině zařízení, i když ne ve všech,

(24)

- 23 -

zaměřena především na pacienty nemocné rakovinou. Druhou velkou skupinu pacientů s přístupem k této péči tvoří ti, kteří jsou HIV/AIDS nebo s neuromotorickým onemocněním. Mezi největší překážky poskytování paliativní péče (mimo onemocnění rakovinou) patří nedostatečné financování a nedostatečná kvalifikace zdravotníků, kteří pracují v tomto odvětví zdravotnictví, odborné paliativní péči. (Payenová, et al. 2007, s.

112)

Proto stojí za zmínku uvést, že v ČR je několik neziskových organizací nebo občanských sdružení, které poskytují bezplatnou paliativní péči, ale i hospicovou. Tyto cílové organizace jsou věhlasné díky své praxi a dlouhodobé spolupráci s odborníky a lidmi na svém místě. Poskytují kvalifikovanou paliativní péči nejen lidem onkologicky nemocným, ale všem, kteří se nacházejí na pokraji svého života a, ať již oni nebo rodina, si přejí důstojný odchod z tohoto života.

4.2. Komunikace – základ interakce

Logos = sbírat, mluvit počítat… má velmi široký význam. Slovo, které je pro filosofické uvažování jako stvořené. Tento pojem uvedl do filosofie Hérakleitos z Efesu. Mínil jím patrně společný řád vesmíru, který člověk myšlením pouze odhaluje a odkrývá. Logos jako společný rozum popírá Sokratovu myšlenku, že logos je založený na skutečném poznání proti účelové řeči. Platón a jeho pojetí logos, které je spojené v úzkém vztahu k matematice, která se také nemění, na ničem nezávisí a nepomíjí. Co je tedy LOGOS?

Může to být také hlavní charakteristika člověka, což je „živočich, mající logos“. Cicero přeložil do latiny definici „animal rationale“, což ve volném překladu znamená „živočich vybavený rozumem.“ (Wikipedia, 2013)

Olejníčková říká: „Komunikace pochází z latinského slova „communicare“, tj.spojovat. Tento pojem je používán také v dopravní síti k přemisťování věcí, lidí a myšlenek. Komunikace je termínem, který je používán v mnoha vědních oborech a většinou jde o předávání informací mezi komunikátorem, tedy tím, kdo informaci sděluje, a komunikantem, tím kdo ji přijímá. Podstatou komunikace je umět jednotlivé zprávy a informace dekódovat, což zjednodušeně

(25)

- 24 -

znamená převést zprávy a informace do řeči, které komunikant dokáže porozumět. Jelikož si však informace dekódujeme na základě našich zkušeností, resp. nezkušeností, může lehce dojít k nedorozumění.“

Komunikace jako sociální interakce. Uvnitř zařízení odborné zdravotní péče je pacient brán jako rovnocenný partner. V rámci této interakce mohou být jak zdravotník, tak pacient potencionálními „experty“ na komunikaci. I když zdravotník sám osobně může mít rozsáhlejší znalosti v určitých oblastech, pacient je zase odborníkem na to, jak se cítí, co se mu přihodilo, o čem si přeje hovořit nebo čím se vlastně chce zabývat. (Payenová, et al. 2007, s. 167)

Je důležité udržovat uklidňující konverzaci mezi zdravotníkem (ošetřovatelem) a pacientem. Tento přístup konverzace může být i vůdčím principem a pro všechny se stane součástí jejich každodenních interakcí. Je ale i přesto žádoucí, aby zdravotníci dokázali s pacientem komunikovat i na mnohem hlubší úrovni (pokud si to pacient bude přát). Fischerová (2002) se domnívá, že pro odborníky pracující v paliativní péči jsou v komunikaci s pacienty zásadní následující tři oblasti schopností:

• Diagnostické a posuzovací schopnosti

• Kvalifikovaná reakce na pacientovy potřeby a pocity jako jsou potřeby reflektující zpětné vazby, napomáhání vyjadřování emocí, potřeba rozpovídat se, schopnost přijetí silných emocí, jako je zlost nebo sklíčenost

• Umění vyhovět jejich potřebě, být informován a mít odpovědi na jejich otázky.

(Payenová, et al. 2007, s. 155)

Uspokojení všech potřeb nemocného a vytvoření kolem něho atmosféru lásky, klidu a pokoje nelze očekávat jen od jednoho člověka, byť by byl kvalifikovanější. Týmová spolupráce, která by měla být ve složení lékařů, zdravotníků, psychoterapeutů, ale hlavně nemocného ve spojení s jeho rodinou a přáteli, je nejlepší kombinací. Každý v týmu je stejně důležitý, nikdo nepociťuje nadřazenost nebo podřazenost.

Pacient je právoplatným členem týmu, ale současně i jeho středem, hlavním

(26)

- 25 -

tématem zájmu. Cílem týmu je sledování dobra pacienta a to vždy. Vše, co by mohlo přispět ke zlepšení kvality života pacienta, je více než žádoucí. Naopak tím, co by pacientovi neprospívalo, jej neobtěžujeme. Předpokladem účinné a efektivní komunikace je aktivní a mlčenlivý posluchač. Bez umění mlčet a aktivně naslouchat by se žádná z pomáhajících osob neobešla. Důležitým faktem je vytvoření velkého prostoru na rozhovor na případné dotazy nemocného, které se ve většině případů neustále opakují. Je důležité empaticky přijímat jeho nejistotu, napětí a úzkost. (Sláma, et al.

2007, str. 33 - 37)

Tabulka č. 1 - Fáze smiřování se se ztrátou podle Elisbeth Kübler-Rossové:

FÁZE PROJEVY CO S TÍM

NEGACE

ŠOK, POPÍRÁNÍ

„Ne já ne, pro mne to neplatí.“ „To není možné“.

„To je určitě omyl.“

„Zaměnili výsledky.“

Neopustit, zůstat na blízku.

Navázat kontakt, získat důvěru.

AGRESE HNĚV, VZPOURA

„Proč zrovna já?“

„Čí je to vina?“

„Vždyť mi nic nebylo!“

Zlost na zdravé lidi, zdravotníky.

Dovolit odreagování, nepohoršovat se.

SMLOUVÁNÍ VYJEDNÁVÁNÍ

Hledání zázračných léků, léčitelů, diet. Ochota zaplatit cokoliv. Činí

velké sliby.

Maximální trpělivost. Pozor, nenaletět „uzdravovacím"

podvodníkům.

DEPRESE SMUTEK

Smutek z utrpěné ztráty.

Smutek z hrozící ztráty.

Strach o zajištění rodiny.

Trpělivě naslouchat, pomoci urovnat vztahy, pomoci

hledat řešení.

SMÍŘENÍ SOUHLAS

Vyrovnání, pokora, skončil boj. Je čas loučení.

„Dokonáno jest.“

„Do tvých rukou.“

Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku, utřít slzu.

Rodina možná potřebuje pomoc víc, než pacient!

Přestože jsou fáze seřazeny tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždy nutně zachovávat tento sled. Naopak, často se stává, že se některé fáze vracejí, různě se prolínají a střídají, třeba i tři v jednom dni. Některé mohou zase úplně chybět. Podobnými fázemi jako umírající, procházejí též jejich blízcí. Jejich rytmus vyrovnávání se s nemocí ale nebývá

(27)

- 26 -

obvykle stejný. Nemocný i pečující se mohou nacházet v různých fázích, i proto může být někdy vzájemná komunikace obtížná. Rodina nebo přátelé nemocného mohou trpět pocity viny, že nedokáží poskytnout všechno, co by měli. Někdo více pečuje a stará se o praktické záležitosti. Někdo si přichází s nemocným popovídat, zazpívat, předčítat mu z knihy. Při hovoru s nemocným je důležité, aby měl prostor mluvit o strachu, o fantaziích „co bude potom“, o poslední chvíli. Je dobré, když si každý z blízkých nemocného najde tu formu pomoci, která mu vyhovuje. (Umírání 2013)

Svatošová (2011) uvádí, že s nemocným je dobré hovořit o smrti, ale až tehdy, pokud sám pacient tento problém otevře a je připraven o něm hovořit. Pokud začne hovořit o bolesti, měli bychom hovořit o bolesti, když o strachu, tak o strachu. V tuto chvíli je důležité usednout a citlivě se zeptat, z čeho má pacient konkrétně obavy. Zda si chce ujasnit záležitosti kolem pohřbu nebo třeba sepsat závěť. V tuto chvíli je důležité umět podat pomocnou ruku a být na blízku. (Svatošová 2011, s. 17)

(28)

- 27 -

5. Terminální fáze onemocnění

Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je

pro člověka největším dobrem.“ Platón

V terminální fázi dochází u nemocných k nevratnému zhoršování nemoci a selhávání funkčních systémů. U pacientů onkologicky nemocných jsou lékaři schopni rozeznat a určit fázi, ve které se nemocný nachází, ale u jiných druhů onemocnění není zcela jednoduché, ba spíše obtížné, terminální stádium stanovit a to z důvodu kolísavého stavu nemocného.

Pokud odborník – lékař stanoví, že se nemocný nachází v terminální fázi, měla by okamžitě nastoupit terminální péče. Tato péče je součástí péče paliativní. Jedná se o péči o nemocného v posledních hodinách či dnech jeho života. Cílem a posláním léčby u nemocných je důstojné umírání, tzv. neprodlužování procesu umírání a maximální respektování jedinečnosti každého lidského života. Této fázi by měly být přizpůsobeny všechny ošetřovatelské i léčebné postupy. Důležitým článkem je komunikace s rodinou nemocného. Nemocný v tomto stádiu už ví, že nemoc je nevyléčitelná a konec života neodvratný. (Sláma, et al. 2007, s. 28 - 30)

Prognóza přežití v řádu několika týdnů, dnů a hodin u pacientů v terminální fázi, v posledních dnech a hodinách života je cílem léčby důstojného umírání. Cílem je minimalizace „dyskomfortu“, neprodlužování procesu umírání, maximální respekt k jedinečnosti konce lidského života. Tomu by měly být přizpůsobeny všechny léčebné a ošetřovatelské postupy. V případě akutních příhod (infarkt myokardu, trombembolická nemoc, infekce) obvykle není indikována intenzivní a resuscitační léčba. Je indikována symptomatická léčba (účinné mírnění bolesti, dušnosti atd.). (SVL 2011)

(29)

- 28 -

5.1. Vhodné postupy v terminální fázi a zásady paliativní péče:

• Respektujme důstojnost pacienta a važme si všech, kteří mu věnují péči.

• Buďme citliví k pacientovi i k jeho blízkým, mějme vždy na paměti jejich přání a řiďme se jimi.

• Při péči užívejme důsledně postupů, které si zvolil pacient, a se kterými souhlasí.

• Nikdy se neopomeňme ptát na bolest a mírnit ji, podobně ulevujme od dalších symptomů provázejících umírání.

• Buďme přichystáni rozpoznat včas psychologické, sociální a spirituální problémy pacienta či jeho rodiny a citlivě je zvládat.

• Pečujme o kontinuitu péče všech, kteří se o pacienta podle jeho přání starají.

• Pomozme zajistit každou terapii, která může pacientovi ulevit a zvýšit kvalitu jeho života, méně standardní postupy nevyjímaje.

• Zprostředkujme přístup k terénní i lůžkové specializované paliativní péči.

• Respektujme výsostné právo pacienta odmítnout léčbu.

• Respektujme rozhodnutí ošetřujícího lékaře o ukončení léčby, pokud je to přiměřené pacientovu stavu a přejí si to jak pacient, tak jeho rodina. (Umírání, 2013)

(30)

- 29 -

6. Bolest

„To, že dnešní lidé žijí déle, to ještě neznamená, že žijí zdravěji.“

Martin Heidegger

Bolest je velmi úzce spojená s blízkostí a vzdáleností. Tyto dvě veličiny tvoří jakousi

„cestu“, jelikož obě jsou základním metrem pro daný cíl. Bolest patří k životu, stejně jako k cestě patří bloumání a bloudění. Co nastává, pokud lékař chce odstranit bolest za každou cenu? Odstraňuje tím nemocnému i něco podstatného. Heidegger je přesvědčen, že člověku odebíráme možnost umírání. (Kalábová 2011, s. 79)

Chronická bolest je vytrvalá a urputná, nedovolí nemocnému myslet na nic jiného.

Tudíž v paliativní péči musí být snaha bolest bezpodmínečně zvládnout. Existuje mnoho příčin bolesti a tomu musí odpovídat i strategie léčby. Nejedná se jen o analgetika, kterými je možno bolest mírnit. Patří sem i některé operativní zákroky, ozařování, chemoterapie, léčba hormonální či léčba pomocí radioaktivních izotopů, blokády nervů, ale také láskyplná péče a pochopení a v neposlední řadě i jistota, že život má i v této situaci svůj smysl. ( Svatošová 2011, s. 11)

Bolest může být nebo zdá se být individuálním prožitkem, tento prožitek má komoční a senzorickou složku, má časové charakteristiky a co více - má neurčité hranice. Bolest lze rozdělit do dvou skupin. První pojednává o bolesti funkcionální neboli fyziologické bolesti. Druhá skupina vnímá bolest klinicky. Bolest funkcionální má v první řadě ochrannou roli, ta nás upozorňuje na hrozící nebo skutečné poškození a, aby takové poškození omezila na minimum, vyvolává koordinované reflexe a behaviorální reakce.

Tato první skupina nevyžaduje lékařský zásah. Kdežto bolest klinická zahrnuje dlouhodobě přetrvávající symptomy, které nepředstavují žádnou biologickou výhodu a způsobují pouze utrpení a stres. Klinická bolest může být přechodná, akutní, ale i chronická. Přechodná bolest se může vyskytnou, aniž dochází k poškození tkáně, ale

(31)

- 30 -

akutní bolest je již bolestí, která je předvídatelná a je spojena například chirurgickým zákrokem. Bolest chronická přetrvává mnohem déle i poté, co se napraví poškození tkáně. (Payenová, et al. 2007, s. 287)

Bolest je brána jako komplexní fenomén. Intervence k jejímu zmírňování se začaly provádět teprve před padesáti lety a v případě bolesti při rakovině se prosazovaly pod záštitou WHO. Nejvýznamnější vědecký pokrok, velmi ovlivnil dnešní chápání bolesti, bolesti při rakovině a kontroly bolesti, představuje teorie vstupní brány a vývoj metod využití a podávání opiátů. Cicely Saundersová v oblasti hospicové a paliativní péče, vedle úsilí při zvládání a hodnocení bolesti k odklonu od úzkého biomedicínckého zaměření k širšímu vztahovému rámci, v němž hrála hlavní klíčovou roli snaha porozumět individuálnímu prožívání bolesti a utrpení a uznává se její nenahraditelný přínos spolupracujícího multidisciplinárního týmu pro měření, hodnocení a mírnění bolesti. Bolest je dnes chápána jako „pátý znak života“. (Payenová, et al. 2007, s. 313) Doplňkovou terapií při chronické bolesti a bolesti při rakovině si velmi pozitivně získávají masáže, aromaterapie, reflexologie, hypnóza. Jejich cílem bývá přidat k farmakologickým přístupům zdroj úlevy a uklidnění. Světová zdravotnická organizace WHO a Evropská asociace pro paliativní péči (EAPC) doporučují, aby morfium bylo pokládáno za opiát první volby k zvládnutí bolesti u onkologicky nemocných pacientů, ale i u pacientů trpících silnými bolestmi. Preferuje se podávání perorální, aby se dávky zvyšovaly, dokud se nenajde taková dávka, která trvale tlumí bolest. Cílem této léčby je, aby pacient bolestí vůbec netrpěl. Vhodné je bolesti předcházet preventivně. S podáním požadované dávky opiátu by se tudíž nemělo čekat, až začne mýt pacient bolesti (Payenová, et al. 2007, s. 303)

6.1. Vnímání bolesti

Bolest vnímá každý jinak, a proto je nutno nemocnému věřit. A nejen věřit. My jsme

(32)

- 31 -

povinni respektovat pacientovo rozhodnutí i v případě, že se vědomě a svobodně rozhodne bolest až do určité míry snášet. Jednoduše řečeno: pokud odmítne léky proti bolesti, i když bolest má. Vnímání bolesti je takové vědomí, které bývá vyvoláno škodlivým faktorem, podnětem. Mohou to být například zranění, nemoc a jiné spouštěče. Bolest je tedy percepční jev, který zahrnuje mechanismy vyšší centrální nerovové soustavy. Chování při bolesti je různorodé. Věci, které člověk dělá nebo nedělá v důsledku přítomnosti bolesti a v důsledku nebezpečí jsou různé. (Svatošová 2011, s. 11)

6.2. Výživa a vyhublost

Při těžkých onemocněních obvykle nastává ztráta chuti k jídlu, kterou často doprovází úbytek na váze. Jídlo, jak je známo nám všem, má pro nás velmi silný sociální význam.

Velmi závažné proto v rámci praxe paliativní péče je, že nemocný není schopen účastnit se těchto rituálů a sociálních procesů při konzumaci jídla. Proto existuje několik doplňků stravy, které jsou vyváženy všemi minerály a hlavně výživovými hodnotami, které těžce nemocný člověk potřebuje a není schopen je přijímat z potravy nebo sám. Je i mnoho jiných řešení, jak výživu a vyhublost v rámci paliativní péče řešit. (Payenová, et al. 2007, s. 266)

6.3. Dušnost

Dušnost je subjektivní pocit ztíženého dýchání, nedostatku vzduchu. Rozlišujeme dušnost námahovou, klidovou a záchvatovitou. Jako dušnost „ortopnoická“ se označuje dušnost s vynucenou polohou těla – v sedě s fixovanými pažemi - což umožňuje zapojení pomocných svalů dýchacích, upínajících se jednak na hrudník, jednak na pažní kost (Kalvach 2010). U pacientů, kteří potřebují paliativní péči, je dušnost velmi rozšířeným problémem. Protože jakékoliv problémy s dýchacím ústrojím jsou již jaksi nevratné. Dalším problémem při dušnosti pacienta je to, že mu bere hodně energie, jedince oslabuje a co nejvíce - přímo ho děsí. Dušnost je zásadním symptomem a velmi

(33)

- 32 -

často průvodním jevem umírání. (Payenová, et al. 2007, s. 269).

(34)

- 33 -

7. Sociální smrt

Mulkay (1993) tvrdí, že: „D)efinující charakteristickou sociální smrti je to, že člověk přestane být aktivním činitelem v životě jiných lidí… Sociální smrt je poslední událost ve sledu projevů upadající sociální angažovanosti, který spouští buď participantova příprava nebo reakce na blížící se biologickou smrt.“ (Payenová, et al. 2007, s. 371)

Představa sociální smrti sehrává v životě vážně nemocného člověka ústřední roli, jak při jeho chování, tak i ze strany zdravotních pracovníků. Kritéria sociální smrti mohou být:

celková neschopnost, ztráta kontroly nad tělesnými funkcemi, ztráta schopnosti porozumění, změny v osobnosti a hlavně neschopnost komunikovat. (Payenová, et al.

2007, s. 372)

Mnoho situací a řada okolností, které přispívají k nastolení toho faktu, že sociální smrt je na blízku také odhalují zkušenosti pacientů, kteří zdolávají tělesné a emoční dopady nemoci s dlouhým a často nepolevujícím průběhem, jako je rakovina. Cestu k sociální smrti může urychlit stigmatizující dopad diagnózy, izolovanost nemocného či úpadek jeho tělesných a sociálních funkcí, což může být důvodem institucionalizované péče.

Stav, který nazýváme „sociální smrtí“ může nastat v důsledku toho, že pacient který se sám připravuje na smrt, opustí své kontakty a své prostředí. Může docházet také k postupnému a zákeřnému opomíjení pacienta ze strany zdravotního personálu, který se s ním již nechce sociálně, osobně a někdy též fyzicky stýkat. Tento stav ale může navodit i sám pacient také z důvodu špatného chování okolí.

7.1. Ústup ze života

Pokud vážně nemocný člověk ví o blížící se smrti může to vést také k tomu, že se začne postupně dlouhodoběji stahovat ze sítě každodenních sociálních vztahů a vyvazovat ze společenských rolí. Je to z toho důvodu, že on sám rezignuje na svou roli vůči ostatním lidem. Tento ústup můžeme považovat za přirozenou reakci, kdy se vážně nemocný

(35)

- 34 -

člověk cítí být méněcenný. (Payenová, et al. 2007, s. 379)

Kasuistika výpovědi dcery, které umírá matka na rakovinu plic. Matce byl předpovězen rok života a v důsledku toho je pro ni velmi těžké plnit svou roli a své povinnosti v rodině. Dcera cítí, že se matka dobrovolně vyhýbá životu a ztrácí vůli či motivaci:

„Jako by ji žádná z těch věcí, které dělají matky, nezajímala. Víte, matky se o vás a to, co děláte, tak zajímají, ale to je prostě pryč, a myslím, že za to může ta nemoc. Víte, formálně se sice zeptá, ale na očích jí poznáte, že nic vědět nechce – to ta nemoc, to, jak se s tím vším vyrovnává, to je to těžké. Když člověk ví jaká je prognóza, nic s tím nenadělá. Víte, posledně jsem jí řekla, že doufám, že myslí na Vánoce. Protože jestli prostě prohlásí, že mi žádný dárek nekoupila, protože si myslela, že tu nejspíš na Vánoce nebude, tak tím mi vážně radost neudělá. Člověk ji musí pořád tlačit dopředu do budoucnosti, protože ona si myslí, že to všechno skončí příští týden“. Za těchto okolností by se pečující a personál měli co nejvíce snažit, aby nemocného přiměli jít dál tváří v tvář budoucnosti, která už podle něj nemá cenu ani smysl. Pokud obě strany mají odlišné priority nebo potřeby, které nelze uspokojit, může dojít k emočnímu konfliktu. (Payenová, et al. 2007, s. 379)

(36)

- 35 -

8. Sociální problematika paliativní péče

Pokud jsme právě my pečující personál nebo pracujeme v instituci, kde pečujeme o nemocné v terminálním stádiu života, nevyhnutelně stojíme před závažnými etickými problémy. Mnohdy musíme přijímat důležitá rozhodnutí, týkající se rolí pacientů, rodin a nás - pečujících. Můžeme si klást otázky: Co by měl nemocný vědět? Co by měli vědět rodinní příslušníci nebo přátelé nemocného? Lze nemocnému umožnit, aby odmítal léčbu, která mu prodlouží život? Jak lze omezené zdroje, které jsou k dispozici, spravedlivě rozdělit? Na tyto otázky se snažíme odpovídat stále dokola. (Payenová, et al. 2007, s. 407)

Součástí psychosociální intervence je psychosociální podpora nemocného a jeho rodiny.

Patří sem provázení nemocného a jeho rodiny v náročné životní situaci a také doprovázení (pomoc pozůstalým…) pozůstalých v případě potřeby do jednoho roku od smrti blízké osoby. Toto poradenství vede pacienta k získání informací ohledně dostupných zdravotně sociálních služeb. Dále by rodina a nemocný měli disponovat dostatečnými, kvalitními a srozumitelnými informacemi ohledně možností čerpání dostupných služeb a příspěvků, které jim nabízí stát. (Sláma, et al. 2007, s. 333 - 334)

8.1. Role sociálního pracovníka v paliativní péči

V paliativní péči je důraz kladen především na multidisciplinární tým, který poskytuje péči umírajícímu a jeho rodině. Kvalitní a koordinovaná paliativní péče je podmíněna spoluprací zmíněného týmu včetně kvalitní týmové či individuální supervize. Takový tým je složen z lékařů různých profesí, zdravotní sestry, sociálního pracovníka, rehabilitačního pracovníka, duchovního, (ale především je jeho součástí, středem, pacient, jeho rodina a přátelé). Sociální pracovník je tedy rovnoprávným členem multidisciplinárního týmu pečujícího o umírajícího a jeho rodinu. Hlavním zájmem sociálního pracovníka v paliativní péči se stává zlepšení kvality života umírajícího

(37)

- 36 -

a jeho rodiny v kontextu psychosociálním a to nejen v období před smrtí umírajícího, ale také po jeho smrti v rámci pomoci pozůstalým. Klíčovou rolí sociální pracovníka jsou tzv. čtyři rámcové oblasti do kterých patří vytvoření plánu pro život s terminální nemocí, doprovázení umírajících a jejich rodin v náročné životní situaci, přípravy na smrt a pomoc pozůstalým. (Umírání, 2013)

V hospici a paliativní péči může pracovat člověk – pomáhající pracovník, který má skutečně a bezvýhradně rád lidi a je vyrovnán se svou vlastní konečností a vlastní smrtelností. V neposlední řadě by to měl být člověk, jenž umí průběžně doplňovat vyčerpanou energii a umí nabývat ztracenou lásku. Doprovázení lidí na konci jejich života bere hodně síly, ale na druhou stranu dodává obrovský kus moudrosti a zralosti.

(Svatošová 2011, s. 119)

Dle zákona č. 108/2006 Sb., je sociální pracovník brán jako jedinec, co vykonává sociální šetření, zajišťuje a zabezpečuje sociální agendy. Řeší sociálně právní problémy v zařízeních poskytujících služby sociální péče a sociálně právního poradenství. Dále zajišťuje analytickou, mefitickou a koncepční činnost v sociální oblasti a odborné činnosti v zařízení poskytujících služby sociální prevence. (MPSV, 2013

8.2. Otázky eutanazie

Etickým problémem není jen paliativní péče, ale i eutanazie. Tento pojem doslovně znamená: „dobrá smrt“ a pochází z řeckého slova eu - dobrý a tanatos - smrt.

V 19. století byla eutanazie brána jako sebevražda za asistence nebo jako sebevražda, při které je umírajícímu podáván smrtící lék. Eutanazie je tedy aktivní, chtěný a záměrný zásah, zapříčiněn zájmem jiné osoby a nemocný své usmrcení musí požadovat. Žádost musí být dobrovolná a nesmí být na pacienta vyvíjen žádný nátlak; jeho rozhodnutí musí být respektováno. V České republice je eutanazie brána jako trestný čin. Povolena je v Nizozemsku a Belgii. (Payenová, et al. 2007, s. 408 - 410)

Nevyléčitelně nemocné, kteří se dříve nedali léčit a způsobovali u pacientů a lékařů

(38)

- 37 -

bezmocnost, dnes léčit lze. Stále však existují nemoci a choroby, co jsou nevyléčitelné a zde je potom možnost využít paliativní péče. Paliativní péče život neprodlužuje, ale zlepšuje kvalitu života a umožňuje vytvořit podmínky pro základní životní funkce.

V tomto případě platí, že když se nesnesitelné stává snesitelným, člověk nevyhledává eutanazii. (Payenová, et al. 2001, str. 5)

Eutanazie je výraz, jenž nejen v nás vyvolává spory. Někdo ji chápe jako právo, neboť pro něj znamená důstojnou smrt a důstojné umírání za okolností, které neumožňují důstojný život. Někteří ji přímo zavrhují jako samotný protiklad paliativní péče, jako opak uctivého a starostlivého zacházení s umírajícími lidmi. V důsledku všech těchto skutečností panuje zmatek. Jak tedy eutanazii brát vážně? Co je tedy vlastně eutanazie?

Eutanazie a její široká definice: „Záměrný medicínský akt nebo opomenutí, které zkracují život pacienta; tento účinek v podobě zkrácení života je akceptován nebo zamýšlen dotyčným lékařem“. Máme také definici přímé eutanazie: „Záměrem a přímým účinkem léčby je smrt pacienta“. A co nám nabízí nepřímá eutanazie: „Smrt pacienta je předvídaným, ale nezáměrným vedlejším účinkem zmírňování bolesti nebo symptomů“. Tolik možných náhledů na eutanazii samotnou. Co nám ale nabídla dobrovolnost, tedy otázka dobrovolného pohledu na eutanazii? „Život pacienta je zkrácen ve shodě s jeho vůlí.“ (Payenová, et al.

2001, str. 410)

(39)

- 38 -

9. Ztráta blízkého člověka a prožívání zármutku

9.1. Kde a kdy nastává smrt

Schopnost zdravotníků a jiných specialistů poskytnout péči v době smrti je ovlivněna tím, kdy v jakém prostředí (lékař, rodina, přátelé, blízcí) a na jakém místě (hospic, domácí prostředí) ke smrti dochází. Jedním z důležitých faktorů této schopnosti je vědět, že člověk umírá a také, kdy smrt pravděpodobně nastane. Glasser a Strauss (1965) zjistili, že má-li být nemocniční personál schopen naplánovat terminální péči, musí umět předpovědět, kdy by ke smrti mohlo dojít. Takové předpovědi jsou však složité a je třeba je upravovat a dokonce i znovu dojednávat. Oba autoři rozdělili tyto předpovědi do třech hlavních typů:

1. Zjistili, že v některých případech je v podstatě možné s jistotou říci, kdy smrt nastane.

2. U pacientů, u nichž nebyla doba smrti jistá, bylo možné stanovit, kdy v budoucnu ji bude možné určit s jistotou.

3. Pacienti, u nichž byla nejistá nejen doba smrti, ale nebylo ani jasné, kdy ji bude možno s jistotou předpovědět. Jinými slovy, existovali pacienti, u nichž nebylo pravděpodobné, že zdravotníci budou umět předpovědět dobu smrti.

9.2. Okamžik smrti

Tento okamžik a jeho význam vycházejí najevo na několika různých úrovních:

medicínské, právní, duchovní, kulturní, ale i sociální. To, co nastává v okamžiku smrti, umožňuje zčásti pochopit, jak lidé prožívají zármutek. Institucionální a sociální praxe vyžaduje v okamžiku smrti jednání, které často vyplývá z profesionalizace smrti. Snad není na překážku vědět, že lidé, co mají být v okamžiku smrti přítomni a dělat ty

„správné“ věci, pociťují značnou úzkost. To ale také přináší pracovníkům, že se mají

References

Related documents

Pro žáky druhého stupně základní školy jsme připravili pracovní listy, které obsahují ukázky z díla Pavla Šruta. Pracovní listy jsou rozděleny podle

Člověk přijímá svůj absurdní úděl, přičemž si nemůže zvolit svět bez absurdity, nemůže si zvolit existenci bez absurdity, neboť nic takového není

V práci jsou vymezeny základní a dílčí cíle, které jsou v koncepci práce patřičně rozpracovány.. Cíle jsou

Celkově ale podle Næsse změn nelze dosáhnout bez změn politických a ekonomických. To, jak se podaří hlubinné ekologii nejvíce uspět, závisí na tom, jak jeho

Hodnocen´ı navrhovan´ e vedouc´ım diplomov´ e pr´ ace: velmi dobře Hodnocen´ı navrhovan´ e oponentem diplomov´ e pr´ ace: velmi dobře?. Pr˚ ubˇ eh obhajoby diplomov´ e

Forma zpracování bakalářské práce: tištěná/elektroniclcí. Seznam odborné

Nyní byla provedena simulace pro různý čas konečného zpracování TO, měnil se i počet upravujících strojů (6-8ks). Nastavení výrobních linek bylo konstantní. 2.4) jsou

Cílem dotazníku bylo zjistit, jaká je znalost programu Work  Travel, jaké sluţby studenti, kteří se zúčastnili, v rámci svého cestování po Spojených