• No results found

KRIZE VZDĚLANOSTI MODERNÍ EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI OD POČÁTKU 20. STOLETÍ PO

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "KRIZE VZDĚLANOSTI MODERNÍ EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI OD POČÁTKU 20. STOLETÍ PO"

Copied!
51
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

KRIZE VZDĚLANOSTI MODERNÍ EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI OD POČÁTKU 20. STOLETÍ PO

SOUČASNOST VE FILOSOFICKÉ REFLEXI

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7507R041 – Německý jazyk se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Tomáš Alexandrov

Vedoucí práce: doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.

Liberec 2014

(2)
(3)
(4)

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Dovoluji si touto cestou poděkovat doc. PhDr. Naděždě Pelcové, CSc. za vedení a podnětné připomínky při zpracování závěrečné práce.

(6)

Anotace

Bakalářská práce analyzuje důvody krize vzdělanosti moderní evropské společnosti od počátku 20. Století po současnost ve filosofické reflexi. Tato krize je kriticky analyzována z pohledu vybraných autorů. Text dále ukazuje, jak se krize vzdělanosti vyvíjela v průběhu historických a politických změn.

V práci jsme došli k závěru, že v dnešní době se opravdu nacházíme v krizi vzdělanosti v důsledku kulturních, sociálních a politických proměn v Evropě.

Klíčová slova: industrializace vzdělání, dělník vědění, krize kultury, vzdělanost, osvícenství, polovzdělanost

(7)

Summary

The bachelor’s thesis analyses the reasons of The Crisis in the Education of the Modern Europian Society from the Beginning of the 20th Century to the Present in the Philosophical Reflexion. These reasons are analyzed from a point of view of chosen experts for this problematic.

The thesis also shows the Crisis in the education in its historical, political and changes from the Beginning of the 20th Century.

The thesis hac come to the conclusion, that at the present time we have crisis in the educational europian system, because of fast political, cultural and social changes in Europe.

Key words: industrialisation of education, worker of knowledge, cultural crisis, wisdom, enlightenment, half-education

(8)

7 OBSAH

1 Úvod ... 8

2 Proč neustále reformujeme vzdělání? ... 10

2.1 Původní význam reformy ... 11

2.2 Pravý cíl reforem ... 11

2.3 Únik elity ... 13

2.4 Klasická teorie elity v kontextu vzdělanosti ... 14

2.4.1 Nietzsche a vůle k moci ... 15

2.4.2 Kritika demokracie Gaetana Moscy ... 17

2.4.3 Paretova kritika klasického demokratického modelu ... 18

3 Vědění společnosti vědění ... 20

3.1 Celoživotní vzdělávání jako úděl doby ... 21

3.2 Osvícenské ideály a dnešní společnost ... 22

3.2.1 Michel Foucault a osvícenství ... 23

3.3 Osvícenství a moderna... 24

3.4 Lyotardova postmoderna a vědění ... 25

3.5 Postmoderní vědění ... 26

3.6 Řečové hry ... 28

3.7 Postmoderní společenská vazba ... 28

4 Proměna univerzity v Evropě ... 30

4.1 Dekonstrukce, jako základ pro nová humanitní studia ... 30

4.2 Konec práce, konání bez práce ... 31

4.3 Nová humanitní studia ... 32

5 Polovzdělanost v padesátých letech dvacátého století ... 34

5.1 Kritika odlidštění společnosti ... 33

5.2 Popularizace vzdělání jako krize kultury... 35

5.3 Demokracie jako pseudodemokracie ... 37

6 Česká vzdělanost první poloviny dvacátého století v Evropě ... 40

6.1 Patočkovo pojetí celoevropské vzdělanosti ... 41

6.2 Sociopolitická rovina jako jeden z ukazatelů stavu naší vzdělanosti ... 42

6.3 Patočkovo východisko z krize vzdělanosti ... 43

7 Závěr ... 45

8 Seznam literatury ... 48

9 Další zdroje ... 50

(9)

8

1 Úvod

U zrodu většiny společenských změn několika posledních století stáli učení a vzdělaní lidé, kteří si uvědomovali naléhavost řešení sociopolitických problémů své doby. Právě jejich vzdělání a inteligence jim pomohly prohlédnout skrze různé propagandy, ideologické fráze a státní cenzuru, stejně tak i analyzovat společnost své doby a beze strachu se postavit za svou pravdu proti neaktivním masám, které se vzdaly svéprávnosti a navykly stávající stav společnosti. Na takovéto osobnosti ostatní vzpomínali s úctou jako na učence, myslitele, mudrce a lidi velkého ducha, jejichž společnou vlastností nebyla jenom jejich schopnost obecného rozhledu a praktického uvažování, ale i jejich vzdělanost a zanícenost pro pravdu.

Dnešní volání po takovýchto osobnostech, elitách, se nám v posledním půlstoletí až století jeví jako nový fenomén, který nejen že zaznamenává absenci takovéto vzdělané elity osvícenského typu, ale naznačuje i možné zmasovění univerzitního vzdělání, které by mělo reflektovat stávající stav společnosti a její směřování. Jakoby dnešní doba kladla veliký důraz na formu a nikoli na obsah. Jakoby postupně došlo ke zpovrchnění našich životů.

Jakoby vládla prázdná slova a otřepané fráze.

Můžeme namítat, že v dnešním věku společnosti vědění, či jak chybně titulujeme naši společnost - v informačním věku, si přeci vše můžeme zjistit a dohledat a na základě těchto informací se rozhodnout, co je pravda a co nikoli. Abychom tak ale mohli učinit co nejobjektivněji, měli bychom znát co nejvíce souvislostí, které však nenajdeme za pár minut či hodin na internetu, ale z velké části je vyčteme spíše z knih během několika měsíců či let usilovného studia daného problému. Nemůžeme s čistým svědomím referovat o Goetheho Faustovi, pokud si přečteme pouze interpretaci díla, či shlédneme jeho filmovou adaptaci.

Voláním po kvalitě studia je dnes myšlen spíše důraz na kvalitu technických a ekonomických oborů, které nám sice zajišťují technologický a ekonomický pokrok, ale neposkytují rámec takového vzdělání, díky němuž bychom dokázali rozeznat správné od špatného, pravdivé od nepravdivého, apod. Technické a ekonomické obory se totiž aplikovaly stejně dobře v liberální demokracii, jako za nacismu či komunismu. Takové vzdělání plní účel, nic víc. Není již procesem, který formuje lidskou bytost. Abychom mohli pochopit tento problém krize vzdělanosti a její důsledky na společnost, nevyhneme

(10)

9

se kladení otázek, které nás nejenom bude nutit hledat správné odpovědi, ale udá i směr a hranice našeho zkoumání, naší analýzy: Dochází skutečně k tzv. industrializaci vzdělání a proč? Mění se svoboda a struktura školských institucí stejně, jako se mění naše společnost a kultura? Žijeme opravdu v takové společnosti, která se zásadně liší od té dřívější vyššími principy a hodnotami, na kterých nynější společnost stojí, nebo jsme pouze vynalezli nové technologie? A co je to vlastně vědění o kterém se neustále mluví a na kterém je naše společnost podle všeho postavena? Tyto a další otázky, které vyvstanou z kritické analýzy tohoto problému, se budeme snažit na dalších stránkách zodpovědět.

(11)

10

2 Proč neustále reformujeme vzdělání?

Po pádu železné opony dostaly postkomunistické země možnost uspořádat vlastní univerzity tak, aby tato instituce získala nepodmíněnou svobodu v původním slova smyslu.

Pojmem svobodná univerzita se myslí instituce, která bádá, vynalézá, tvoří a zároveň je politicky a ideologicky pluralitní. Bohužel, v dobrém úmyslu uspořádat vše jinak a lépe, než za minulého režimu, jsme se přiklonili k pouhému napodobení systémů školství, které fungovaly na Západě a které přitom také vůbec nebyly bezchybné. Ostatně existovala celá řada kritických názorů vůči trendu takzvané polovzdělanosti, industrializace vzdělání a omezeného pragmatického přístupu ke vzdělání vyžadující neustálé reformování již v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. 1 Přesto si žádný z postkomunistických států tyto kritiky nevzal ani trochu k srdci. Od komunismu se tyto státy přiklonily ke kapitalismu nejen uspořádáním trhu, ale i uspořádáním systému vzdělání. Vyvstávají otázky, zda se vzdělání stává dalším vzácným statkem, který vedle peněz, moci a prestiže hraje velkou roli ve společnosti a zda má rychlé reformování od počátku devadesátých let za cíl vylepšit chod systému vzdělání, nebo neustálým reformováním usiluje o privatizaci tohoto veřejného prostoru.

V dnešní společnosti se pojmy jako reforma, inovace, mobilita, flexibilita, objevují tak často, až se může zdát, že cílem není zvýšit vzdělanost nebo úroveň vzdělání, ale jen reformovat a inovovat. Heslem, které známe nejvíce ze šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století ze Západního Německa: Unter den Talaren- Muff von 1000 Jahren (Pod taláry čpí smrad tisíce let), se řídí dnes již celá reformní pedagogika a systém vysokých škol.2

Liessmann zastává názor, že jednou z definic tzv. společnosti vědění, jsou snahy reformátorů vzdělání, kteří oprošťují vzdělávací systém od veškerého ,,starého a těžkopádného“ balastu vzdělání, aby se dodalo pojmům jako mobilita, absolutní flexibilizace a neomezené kombinování studijních plánů většího prostoru.3 Zdá se,

1Frankfurtskou školou, která v již v šedesátých kritizovala kapitalistickou společnost, proces industrializace, rostoucí technologizaci a monopolizaci společnosti, se budeme zabývat později se zaměřením na Theodora W. Adorna a jeho kritickou teorii polovzdělanosti.

2LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 108‒119, ISBN 978-80-200-1677-5

3Ani Technická univerzita v Liberci není výjimkou, která by nezaložila takto flexibilní obory, jako jsou rekreologie, pedagogika volného času nebo sportovní management, které většinou nemají návaznost v rámci dalšího magisterského navazujícího studia a mají spíše charakter nástavby vyššího odborného studia.

(12)

11

že právě reformy jsou tím hlavním motorem, který pohání moderní společnost. Celá společensko-ekonomická restrukturalizace, která začala probíhat již na konci osmdesátých let dvacátého století, tedy s pádem komunismu, je charakterizována reformami, které vedly právě k odbourávání sociálního státu, privatizacím, liberalizaci ekonomických a tržních struktur a zavedení tzv. ,,podnikatelského hlediska“4, tedy obratu k trhu, jako nového světonázoru a ideologie.

2.1 Původní význam reformy

Liessmann se ve své Teorii nevzdělanosti snaží vysvětlit, že již samotné slovo reforma, nabylo v dnešní době absolutně opačný význam, než jaký původně mělo. Původní latinské slovo reforma, znamenalo navrátit zpět k něčemu, co se oddálilo původní formě.

Reformace Martina Luthera nechtěla založit novou církev, ale chtěla se navrátit k původním křesťanským hodnotám a ideálům. Reforma jako podstatné jméno nabylo později s příchodem osvícenství inovujícího významu, který však zdůrazňoval návrat k původní funkci.5

Dnes je slovo reforma chápáno také jako něco inovujícího, změna s výhledem do budoucna a směřující k lepším zítřkům, už se ale neohlíží po původní funkci. Reformní duch, jak ho nazývá Liessmann, je dobro, které samo sebe nemusí odůvodňovat, je obsaženo ve všech politických programech ať z levého, či z pravého rohu politického spektra, je ochranou před zlem a nevyžaduje žádné další podrobnosti, jak a za jakých okolností je třeba reformovat. Dnešní společnost se dostala do tzv. bludného kruhu reforem6, kdy je potřeba na každou reformu reagovat reformou další a navíc co nejrychleji, za cenu větší administrativní komplikovanosti a nákladů. Liessmann tvrdí, že každá nová reforma, neřeší problémy, které vyvstaly z původní reformy, ale ještě více destabilizuje rámcové podmínky instituce jako celku a tak zvyšuje chaos, který skoro zabraňuje smysluplné práci.

2.2 Pravý cíl reforem

Cílem reforem tedy není podpora odpovědnosti jedinců, ale spíše restrukturalizace stálých institucí, které jsou podle reformátorů příliš konzervativní a stálé a musí být nutně flexibilní, protože to hlásá reformní ideologie. Reformátoři nepřihlíží k obecnému názoru

4LIESSMANN, s. 108‒119

5Tamtéž, s. 113‒119

6S odkazem na Adorna a jeho Teorii nevzdělanosti

(13)

12

odborníků napříč vědami, že smysl institucí je poskytnout spolehlivé a stálé struktury, aby byla instituce schopná své činnosti a nebyla nucena se permanentně přizpůsobovat strukturám novým.7 ,,Především je začlenění do reformního procesu nejlepší možností, jak ochromit jakékoli myšlení. (…) Vědci jsou tedy placeni za to, aby instituci permanentně reformovali, místo aby svou energii věnovali výuce a výzkumu. Zároveň se jim však předhazuje, že investují do učení a výzkumu energie příliš málo8, pročež se musí univerzita rychle reformovat a tak dále.“9

Je zřejmé, že za reformami v moderním slova smyslu se s největší pravděpodobností skrývají zájmy různých skupin, které se snaží o privatizaci veřejného prostoru. Vzdělání se chápe jako veřejný statek a jeho postupná transformace na vlastnictví soukromé, kdy se jen iluzorně svobodné univerzity stávají hřištěm pro agentury, firmy a jiné investory, je očividná. ,,Res publica je pro reformátory nejlépe zajištěna, když se z ní stane res privata.“10

Zájmové skupiny pronikají do všech sfér veřejného života: od politiky, po vzdělání. ,,V tomto smyslu se ekonomický profit stal nadřazenou hodnotou veškerým sférám života. Všechno se řídí hesly autonomie a seberealizace, tím se ale nemyslí sebeurčení a svoboda, naopak se tím myslí kontrola a nemožnost volby.“11 Je opravdu dnešní hodnotou pouze ekonomický profit, jak tvrdí Liessmann a další odborníci, nebo je to pouze jednostranný úhel pohledu na tuto problematiku? Tuto odpověď se budeme snažit najít v analýze intelilektuální elity.

7 Ukázkovým příkladem mohou být reformy školství, vztahujících se ke správnému pravopisu,které se v německy mluvících zemích od roku 1996 do roku 2013 změnily celkem třikrát (http://www.schriftdeutsch.de/orth-akt.htm, cit. 17.

2. 2014). Tyto reformy vyvolávají u spousty odborníků (viz výčet článků obsažených na webu schriftdeutsch.de) další a další problémy a nesrovnalosti, které vyžadují další reformu. Třeba nejnovější vydání lingvistických preskriptivních knih DUDEN či Helbig-Buscha obsahují vzhledem k těmto nesrovnalostem německého pravopisu raději všechny verze toho ,,správného“ pravopisu- tedy neberou zatím v potaz raději žádnou reformu jako ,,konečnou“. Podle Liessmanna reformu pravopisu prosadili levicoví germanisté, kteří se snažili podpořit emancipaci a integraci sociálně znevýhodněných žáků a imigrantů skrze zjednodušení pravopisu jazyka. Je jasné, že jakákoli reforma, která vznikne z jediné ideologické pohnutky, nikoli na základě nějakého ideologického konsenzu nebude fungovat dobře. Dokonce se ani nezvýšila šance na vzestup těch vrstev, pro které byla reforma prakticky určena. Reforma nepřinesla žádná zlepšení, ale pouze nesrovnalosti a rozpory v rodném jazyce.(Liesmann)

Na reformy reforem v celoevropském měřítku můžeme narazit i na http://bologna.msmt.cz/bolonsky-proces/historie- bolonskeho-procesu, cit. 17. 2. 2014, kde najdeme celý vývoj boloňských kongresů.

8 (např.: Rusnok: Vědci mrhají penězi. Výsledky Akademie věd jsou žalostné, vůbec nepřináší zisk http://zpravy.ihned.cz/c1-60936560-premier-jiri-rusnok-cesti-vedci-mrhaji-penezi-akademie-ved, cit. 17. 3. 2014)

9LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 112, ISBN 978-80-200-1677-5.

10LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 117, ISBN 978-80-200-1677-5.

11Liessmann, 108‒119

(14)

13

2.3 Únik elity

V dnešní univerzitě není možné zachovat stejnou míru elitního vzdělání, jako tomu bylo ještě začátkem devadesátých let. Narůstající počet studentů12 a proces globalizace v zásadě nenapomáhá rozvoji elitního vzdělání v klasické instituci jako je univerzita a proto se elitní vzdělání přesouvá jinam.13 ,,Poté, co byly univerzity reformami posledních desetiletí beznadějně zruinovány, musejí být znovuobjeveny pod jiným jménem.“14

V univerzitě, jako samostatné instituci, již nenajdeme elitní pracovníky, kteří by nepracovali pro další špičkovou instituci nebo organizaci, jež se zabývá výhradně vědou a výzkumem. Tyto výzkumné instituty již nejsou určené pro všechny, ale právě pro špičkové vědce, kteří se zabývají pouze svou prací a nemusí řešit administrativu, plánovat ani vypracovávat statistiky. V těchto zařízeních platí osvícenské heslo, že věda potřebuje svobodu a čas.15 Je tedy možné, že alespoň částečně dospějeme k humboldtovskému ideálu univerzity v jiné formě, jako samostatné a svobodné instituce, ačkoli její důležitost bude posuzována pořád podle ekonomické užitečnosti. Většina špičkových zařízení totiž spadá pod technické a přírodovědné obory, zatímco humanitní vědy, které vykazují menší efektivnost na trhu jsou v mimouniverzitních zařízeních zastoupeny méně 16 (Humboldtovským ideálem univerzity myslí Liessmann zejména univerzitu, která i přes svou snahu o osvícenké vzdělání zabředla do patosu vlastní dokonalosti.)

Zda je Liessmanova teze platná i pro ČR není jisté. Na stránkách českého statistického úřadu se nachází celkem rozsáhlý výzkum, který mimo jiné mapuje finance vložené do vysokoškolského výzkumu od roku 2005 do roku 2008. Technické vědní oblasti se dostalo v průběhu tří let skoro 3 miliard korun, přírodním vědám pak 1,9 miliard korun, lékařským vědám bylo uděleno 1,5 miliardy korun, sociálním a humanitním vědám 1,2 a zemědělství 0,5 miliardy korun. Z toho vyplývá, že ač sociální a humanitní vědy mohou v porovnání s technickými obory pracovat bez velkých materiálních nákladů, jsou nadmíru dobře

12 Počet vysokoškoláků se zvýšil. Trh práce na ně ale není připraven

http://www.lidovky.cz/pocet-vysokoskolaku-se-zvysil-trh-prace-na-ne-ale-neni-pripraven-phd- /veda.aspx?c=A131203_194949_ln_veda_sk, cit. 17. 3. 2014

13Liessmann, s. 87

14LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 87, ISBN 978-80-200-1677-5

15LIESSMANN,s. 88

16LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 86, ISBN 978-80-200-1677-5

(15)

14

finančně podporovány. Nikde však není uvedeno jednotlivé rozdělení financí mezi sociální a humanitní vědy, což by pro nás mělo větší výpovědní hodnotu.17

Je jasné, že pokud se jako společnost fixujeme na excelentní výkony, nelze je vytvářet v univerzitní instituci, protože univerzita již neposkytuje vhodné podmínky pro podporu elit.

,,Volání po elitě není jen projevem touhy po vysokoškolské špičce, indikuje také neradostný stav univerzit jako celku.“18 Původní osvícenskou ideu univerzity lze podle Liessmanna přesto zrealizovat, ačkoli se univerzita stala masovou. I na velkých univerzitách můžeme za předpokladu dobré a rovnoměrně rozdělené administrativní organizace, dostatku pedagogů a seminářů dosáhnout ideje Humboldtovské univerzity.19 Navíc mají masové univerzity možnost založit nový pluralismus metod a konceptů, které by daly vzniknout novým a neotřelým myšlenkám.20 Další výhodou masové univerzity je relativní anonymita, což minimalizuje možnosti kontroly nad svobodným rozvíjejícím se duchem.

,,Takové a další možnosti ovšem provozovatelé masových univerzit promarnili, protože sledovali jen jediný cíl- co nejhladší průtok velkého počtu studentů od imatrikulace po absolutorium. To se mohlo za daných okolností realizovat jen snížením náročnosti a vykoupit ztrátou věděckosti.“21 Univerzalita již nepatří univerzitám, ale elitním ústavům, které jsou více sepjaty s privátní sférou. Tento trend se v rámci Evropy projevuje čím dál tím více, ale naštěstí pořád existují státní instituce, které těmto vlivům odolávají. V ČR to je například Akademie věd ČR.

2.4 Klasická teorie elity v kontextu vzdělanosti

V této podkapitole si představíme tři klasické teorie elity22, které se pokusíme vztáhnout na pojem vzdělanosti, jako nástroje, jímž disponují jednotliví činitelé na poli vzdělání, zejména tedy vzdělanostní elita. Klasická teorie elity se totiž vztahuje zejména

17Web Českého statistického úřadu, Analytická část studie o vysokoškolském výzkumu a vývoji v ČR od roku 2005-2008, http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/analyticka_cast_studie_vysokoskolsky_vyzkum_a_vyvoj/$File/anal yticka_cast.pdf, s. 6, cit. 17. 3. 2014

18LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 86, ISBN 978-80-200-1677-5

19LIESSMANN, s. 89‒90

20Na interdisciplinaritu a pluralitu humanitních věd klade důraz i Derrida- viz.: Univerzita bez podmínky; Proměna univerzity v Evropě, kterou budeme probírat později.

21LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, str.: 90, ISBN 978-80-200-1677-5.

22JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 22‒32

(16)

15

k vlastnictví vzácných statků, kterými jsou již zmíněné hmotné statky (peníze, pozemky, atd.), moc (dle Webera schopnost prosazovat svou vůli na úkor vůle jiné) a prestiž (dobré jméno, reputace, úcta, kterou máme ve společnosti). My jsme ale na základě tvrzení autorů, které v této práci analyzujeme, nuceni připustit, že v průběhu rapidního technického pokroku a politického a ekonomického vývoje, dochází k industrializaci vzdělání, které se stává dalším vzácným statkem. Tímto statkem musí disponovat jakákoli významná instituce. Nevyhneme se používání takových pojmů, jejichž okruh budeme prakticky kritizovat.

Je očividné, že velmoci soutěží o nejlepší mozky a dochází k tzv. procesu brain- drain, tedy odlivu mozků do zahraničí, kvůli lepším platebním a životním podmínkám. Takovýto odliv inteligence zřetelně zaznamenává například Indie. Na dalších několika stránkách si tedy představíme Nietzschovu vůli k moci, teorii Gaetana Moscy a Vilfreda Pareta a pokusíme se je interpretovat z hlediska teorie vědění, jako vzácného statku.

2.4.1 Nietzsche a vůle k moci

Za předpokladu, že jsme zcela seznámeni s Nietzscheho teorií vůle k moci, můžeme na ni nahlížet i z její sociopolitické roviny. Musíme však připomenout, že zejména Nietzscheho dílo Vůle k moci, není autentickým a původním autorovým dílem a nemusí zcela odpovídat Nietzscheovým idejím. Je totiž známo, že značnou část Nietzscheových poznámek, ze kterých pak vzešlo také dílo Vůle k moci, po autorově smrti upravovala a přepisovala jeho sestra Elisabeth. I přesto je politický dopad tohoto díla zcela jasný a plynule navazuje na Nietscheho dřívější spisy. Nietzsche jako filosof kultury kritizoval stav společnosti konce devatenáctého století a její tendenci k demokratizaci buržoazní společností, který je s ní úzce spjat. V rámci zachování některých idejí německé idealistické filosofie klade důraz na vznik nové elity, nové aristokracie, která je prodchnuta ideou vůle k moci jako její nejvyšší hodnotou. Pokud má být společnost zdravá a silná, musí se stát společností elitářskou. Dochází totiž ke krizi doby, jejíž společnost nemá pevné hodnoty, ve které věří. Proto se Nietzsche pokusil sestavit nový systém hodnot, který se oprošťuje od náboženství (resp. křesťanství), demokratických tendencí osmnáctého

(17)

16

století (zejména J. J. Rousseaua) a marxistického socialismu.23 Tyto teorie označoval jako ideologie mas, nástroje slabých, chudých a pokořených24 a neustále je odmítal.

Neexistuje lidská rovnost, je to největší lež osmnáctého a devatenáctého století, kterou se brání slabí proti nadvládě elity. Nerovnost lidí je totiž přirozená a o postavení člověka ve společnosti se rozhoduje tzv. kvantem moci25, jež se v lidech skrývá. Nietzsche pravděpodobně naráží na Machiavelliho učení o dvojím lidu, kdy ti, v nichž se kumuluje nejvyšší kvantum moci díky své převaze vůle, vědění, bohatství a vlivu manipulují s ostatními, s masou chudých, jako s nástroji. (Pojem kvantum moci se objevuje pouze v Jodlových sociologických interpretacích). Elita zůstává skryta veřejnosti: ,,Stranou od vládců, oproštěni od všech svazků, žijí nejvyšší lidé a vládci jsou jejich nástroji.“26 Správný nový aristokrat řídící se ideou vůle k moci by měl splňovat Nietzscheho popis chladného, tvrdého a osamělého člověka se silnou vůlí, který je neustále sám sobě soudcem a nepřítelem mas na život a na smrt. Veškeré hodnoty chudých mas, tedy demokracii, náboženství, socialismus však Nietzsche zcela nezavrhuje- tyto hodnoty totiž budou sloužit elitě jako nástroje manipulace. ,,Prolínání rovin skutečnosti a normy, filosofické extrapolace různých empiricky doložitelných jevů a naopak subsumování takových jevů pod apriorní filosofické konstrukce ztěžují konfrontaci Nietzschovy společenské koncepce. Nietzschův svět je specifickým světem, pro nějž jevová realita není to podstatné: ,,sein“ je vždycky méně než ,,werden“ a oblast werden je oblastí realizace vůle k moci“.27

Na základě této koncepce si dovolíme klást otázky, které vyvstávají z Nietzscheho odkazu a jež budou vztažené na vzorec vědění=moc. Dovolíme si tak činit po vzoru Derridovy dekonstrukce. Je samozřejmé, že existuje vzdělanostní elita, která disponuje věděním, tedy určitou mírou moci. Kdo ale za touto elitou stojí, kdo ji živí a tedy kdo s ní manipujuje? Je možné, že takovýto lidé jsou opravdou elitou společnosti, která vědění a jeho producenty

23JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 23

24Původní křesťanství mělo podle Nietzscheho revoluční charakter, protože hlásalo rovnost lidí před Bohem. V této koncepci se odráželo společenské postavení otroků a utlačovaných chudáků, tato koncepce se později v různé transformaci objevovala znovu a znovu. Z ní vzešel rousseaunismus, který je ztělesněním 18. století a jehož rovnostářství se udrželo i v kodexu hodnot 19. století. Dovršitelem této řady je socialismus; podobně jako křesťanství a rousseaunismus vychází z fiktivní představy dobrého člověka, který je kažen jedině špatným společenským řádem.

25JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 23

26MACHIAVELLI, Niccolò. Vlády a státy: úvahy o jejich vznikání, trvání a upadání. Překlad St Janderka. Zlín: Tisk s. s r.

o., 1939, s. 35‒64 Zkušenosti věků, Sv. 1.

27JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 24

(18)

17

využívá jako nástroje své vlastní vůle k moci? Nemají být právě producenti vědění, vzdělanci, tou poslední skupinou lidí, která této elitě bude odporovat? Nepodařila se Nietzscheho koncepce těmto opravdovým elitám alespoň částečně zrealizovat?

Odpovědi na tyto otázky budeme hledat v dalších částech této práce pomocí kritické analýzy dalších vybraných autorů.

Mnozí budou namítat, že Nietzscheho koncept vůle k moci nelze vztáhnout na sociopolitickou rovinu a poukázat na zřetelnou podobnost s dalšími teoriemi elit.

Nietzscheho díla mají samozřejmě ryze filosofický charakter, jehož dopad na společnost může být velice diskutabilní. Pokoušíme se zde pouze naznačit možné průniky této filosofické koncepce s dalšími teoriemi elit, které vznikaly začátkem dvacátého století zejména v románském prostoru.

Vyvstává další otázka, zda je dnešní intelektuální elita opravdovým nepřítelem demokracie či socialismu, či náboženství. Z Nietzscheho konceptu vůle k moci, který jsme pojali jako koncept vládnoucí skryté elity, je zřetelné, že se autor snaží o charakteristiku takové elity, která je pravým nepřítelem demokracie a dalších státních uspořádání, jež podporují slabé masy.

Dnes je však zřejmé, že pokud mluvíme o intelektuální elitě, není v žádném případě nepřítelem demokracie a naopak je možná jejím největším přítelem, jejím zrcadlem, ve kterém se odráží a modifikuje. Nietzscheovy ortodoxní zastánci však mohou namítnout, že tento fakt Nietzscheho teorii nijak nevyvrací, protože je vcelku možné, že pravá mocenská elita opravdu zůstává skryta a intelektuálové jen přispívají k udržení iluze optimálního státního uspořádání.

2.4.2 Kritika demokracie Gaetana Moscy

Gaetano Mosca byl jedním z prvních zakladatelů teorie elitismu a kritiky klasického demokratického modelu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Spolu s dalšími kolegy, mezi něž patří Georges Sorel, Robert Michels či Vilfredo Paret, reagoval na sociopolitické proměny buržoazní společnosti. Proces realizace demokratických prvků dle Rousseauova modelu se stal hlavním tématem své doby, které šlo ruku v ruce s politickým a sociální napětím před první světovou válkou. Imperialismus velkých mocností se střetává s liberálním pojetím demokracie. Rozpory mezi klasickou demokratickou teorií a politickou a sociální skutečností byly očividné i přes silnou cenzuru a cílenou propagandu států. Mosca se i přesto snaží o objektivní analýzu společnosti

(19)

18

a jejích problémů skrze tzv. historickou metodu, která podle něj dochází k odhalení velkých psychologických zákonů, které se zrcadlí v historii jednotlivých národů a mimo jiné se týkají i přístupu ke vzdělanosti.

Mosca rozděluje společnost na dvě skupiny: ti co vládnou (elita), a ti co slouží. Politická elita je málo početná, vysoce organizovaná skupina, která disponuje veškerou mocí státu a využívá jejích výhod pro libovolné účely. Většinová třída ovládaných elitě poskytuje další vzácné statky, aby mohl politický systém dobře fungovat. Demokracie je pouze formálním zřízením, nikoli realitou28, a proto se ji Mosca snaží odkrýt a vyvrátit.

Rousseauova teorie společenské smlouvy je podle Moscy naprosto irelevantní a podpořila pouze vznik anarchismu a marxistického socialismu. Tyto dva ideologické směry jsou pouze další formou iluze, kterou vytváří elita. Pokud se má však stávající elita udržet u moci, musí chtě nechtě alespoň formálně přizpůsobit svůj přístup k většinové společnosti. ,,Kritériem vládnoucí třídy je právě schopnost kontrolovat sociální síly, které jsou v dané historické situaci podstatné pro udržení moci“.29 Rozumějme tím tedy schopnost ideové adaptace elity na dobu a společenské změny.

2.4.3 Paretova kritika klasického demokratického modelu

Mosca definuje vládnoucí elitní vrstvu, jako špičkovou skupinu, která ovlivňuje dění ve společnosti jako celku a soustředil se na úkor úplného teoretického vymezení elity pouze na odkrytí iluzorní demokracie. Vilfredo Pareto se snažil naopak teorii elity více zkonkretizovat a socializovat na základě svébytné koncepce člověka, která je stejně jako u Moscy striktně duální. Paretovu koncepci člověka lze definovat jako antropologickou strukturu, ktreá tvoří základnu pomocí neměnných konstant a této struktury.30 To, co se mění, považuje Pareto za jakousi nadstavbu. Touto nadstavbou myslí Pareto rezdua, tzn.

konstantní jádra,která charakterizují hybné síly společnosti- lidské jednání, emoce ve společenském kontextu atd. Elitu se pak snažil změřit pomocí škály o deseti stupních: ,,Musíme vytvořit třídu těch, kdo dosahují nejvyšších indexů ve své oblasti činnosti, ty nazveme elitou (…) Tomu kdo dovede zíkat miliony, ať už poctivě, či nepoctivě, dáváme číslo 10 (…) tomu kdo získá tisíc franků, číslo 6 (…) kdo to svede stěží

28JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 25

29JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Vyd. 1. Praha:

Academia, 1968, s. 27

30Tamtéž, s. 29

(20)

19

tak, že nezahyne, číslo 1 (…) kdo musí být dopraven do azylu pro lidi bez přístřeší, číslo 0 (…)“31 Takovýto příklad jasně vysvětluje, že neexistuje pouze politická a mocenská elita, ale i elita, která se na základě dobrých sociálních podmínek, zdatnosti a vloh dokázala dostat do vyšší vrstvy společnosti, kterou můžeme označovat za elitní. Z toho tedy plyne, že existuje elita vládnoucí a elita nevládnoucí, které nemusí být ve vzájemném rozporu a dokonce mohou zrcadlit celkový stav společnosti.

Na existenci elity nemá dynamika společnosti žádný vliv, elita se naopak stále mění. Pokud dochází k degeneraci elity, tzn. že elita ztrácí své výjimečné vlastnosti například tím, že potomci pravé elity získávají stejný společenský statut, jako rodiče nebo že se elita humanizuje, tzn. není schopná použít vůci nepřátelským skupinám násilných prostředků, může dojít k vytvoření kontraelity, která se snaží převzat moc.32 Dějiny jsou neustálým koloběhem a proměnou elit. Paretovy teze je možné shrnout do několika definic: Existuje dualita ve společnosti, která je neměnná. O sklatbě společnosti rozhoduje typ elity, její cíle a nástroje prosazování moci. Masa, determinovaná svou průměrností, je nástrojem manipulace pro elitu a kontraelitu, jež vedou mezi sebou podle svých schopností neustálý boj o moc.

31Tamtéž, s. 29

32A = elita moci

B = kontraelita, která směřuje nahoru a chce vytlačit A

C = masy: neschopné a neenergické prvky obyvatelstva, které jsou manipulovány jak elitou, tak i kontraelitou

(21)

20

3 Vědění společnosti vědění

V rámci zachování všudypřítomné ideologie hlásající reformování a neustálý pokrok kupředu se celá společnost definuje jako postindustriální společnost vědění, aby se naprosto distancovala od společnosti dřívější, industriální, zaměřené zejména na průmyslovou výrobu. V této části se budeme zabývat tím, co to je společnost vědění,informační společnost a zda se v ní opravdu nacházíme. Liessmann si představuje, pod definicí společnosti vědění, že je racionální, sebekritická, věděcky zvídavá a schopná shromažďovat argumenty a hypotézy pro zásadní rozhodování, která mají vliv na budoucí stav společnosti. ,,Pohled na jakýkoli segment stávající společnosti však ukazuje, že vědění této společnosti nemá nic společného s tím, co se od antických dob asociuje s takovými ctnostmi, jako je rozum, úsudek, praktický důvtip a konečně moudrost.“33 Veškeré krize, chyby, přehmaty a omyly se dějí v naší společnosti minimálně stejně často, jako ve společnostech, od kterých jsme se distancovali. Navíc je podle Liessmanna velmi sporné, zda je alespoň všeobecný stav vzdělání vyšší, než tomu bylo v první polovině dvacátého století, protože ,,V této společnosti se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému. Neboť veškeré vědění rychle zastarává a ztrácí hodnotu.“34 Cílem je již pouze permanentní úsilí o získání vzdělání, nikoli však moudrost, vědění nebo porozumnění. I přes veškeré nedostatky naší společnosti zastáváme názor, že žijeme ve společnosti vědění či v informačním věku, což podporují rozsáhlé studie a bibliografie reformátorů vzdělání a jiných samozvaných managerů vzdělání.35

V dnešních médiích se často zaměňuje pojem společnost vědění s pojmem informační společnost, protože se zdá být více spjatý s interaktivními technologiemi, na kterých společnost stojí. Oproti tezi zastánců konceptu společnosti vědění, můžeme položit tezi o tzv. ,,společnosti nevědění“ nebo také dezinformační společnosti.36 Hegelova formulace, že to, co je známé proto, že je známé, není poznané, se v dnešní době stává stále

33LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, str.: 22, ISBN 978-80-200-1677-5

34Tamtéž, s. 22

35 Například teorie postindustriální společnosti známého sociologa a profesora Harvardovy univerzity Daniela Bella, kterou pak rozvinuli další teoretici tzv. konceptu společnosti vědění, se zakládá na čtyřech principech, jimiž jsou: 1) orientace v informačních zdrojích, 2) schopnost interpretace a vyhledání zdrojů, 3) schopnost informace tvořivě zpracovat a vytvořit z nich poznatky a 4) celoživotně se vzdělávat.

http://sreview.soc.cas.cz/uploads/19312e4bc874d3b9d93fde75d4b74099fc4fead2_533_413vesely16.pdf, cit. 25. 3. 2014 36 LIESSMANN,s. 23

(22)

21

aktuálnější. V naší společnosti totiž díky nárustu informačních a komunikačních technologií37, nedokážeme z kapacitních důvodů našeho mozku ,,odfiltrovat“ to důležité od toho nedůležitého. Důležitá informace je pro nás pak taková informace, která má na nás nějaký vliv. Televizní noviny jsou, snad kromě zpráv o počasí, které pro nás znamenají nějaký rozdíl, prakticky pouze zábava.

,,Vědění má větší hodnotu, než informace. Umožňuje nám filtrovat důležité informace od nedůležitých a zároveň nám podává širší náhled na svět. Vědění je celkovou formou prozkoumávání světa- jeho poznávání, chápání, prozumnění.“38 Význam důležité informace spočívá v jejím rozdílu, který pro člověka něco znamená. Na druhou stranu vědění je neúčelové - o jeho účelu se nerozhoduje ve chvíli jeho osvojení- užitečné se stane v tu chvíli, kdy ho bude člověk potřebovat. ,,Vědění je ve společnosti vědění vyčleněné, externalizované vedění“39 Podle Liessmanna by měla informační společnost být nejenom více vzdělaná ve správném osvícenském smyslu, ale měla by také vykazovat takovou společenskou změnu, která je naprvní pohled patrná- nikoli tedy zaměření na těžbu surovin, produkce a obchod, ale na ,,získávání vědění a práce s ním.“ Je na místě, že se Liessmann zmiňuje dále o tzv. ,,dělníkovi vědění“, jehož koncept vycházel již z utopie průmyslového dělnictva a který samozřejmě ztroskotal, protože vědění nikdy nebylo důležitější, než výroba.40 ,,Z této utopie svobodného a individuálního přístupu k rozhodujícím zdrojům nové společnosti nezůstalo o moc víc, než ideologie celoživotního vzdělávání.“41

3.1 Celoživotní vzdělávání jako úděl doby

Každý se musí neustále učit a přeškolovat, aniž by věděl co a proč.42 Otázky co a proč se učit však nejsou natolik závažné, jako otázka, zda jsou lidé vůbec schopni v důsledku rychlých změn tržních vztahů celoživotního učení, které si neklade za cíl dosažení moudrosti, o kterou tak intenzivně usiloval antický svět. Za novodobý cíl celoživotního učení považujeme prostředek. ,,Teze o zastarávání a zároveň o razatním růstu našeho vědění, jíž se s oblibou operuje ve prospěch permanentního vzdělávání, v této výlučnosti

37 resp. přes veškeré vjemy, zvuky, čísla, obrazce a jinak kamuflované informace, které se dotýkají každého z nás

38LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 24, ISBN 978-80-200-1677-5

39Tamtéž, s. 24

40 Toto se snažil vyvrátit například světoznámý ekonom Peter F. Drucker, který předpovídal transformaci hospodářské soutěže, již označil za ,,postkapitalistickou“, protože vědění, resp. vzdělání může mít každý, čímž padají veškeré nerovnosti mezi vrstvami.

41 LIESSMANN, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, s. 26, ISBN 978-80-200-1677-5

42 LIESSMANN, 27

(23)

22

není pravdivá už faktograficky. Základy naší technokratické kultury vědění jsou mnohem starší a trvalejší, než předpokládá po změnách toužící duch doby, a bez těchto základů bude i nutné další vzdělání stát na hliněných nohou.“43 Liessmann zároveň odmítá zejména na základních školách propagované ,,učení se učení“. To je totiž opět produktem požadavku tržních mechanismů po flexibilizaci budoucích pracovníků, resp. dělníků vzdělání, či ,,věděckých pracovníků“, kteří zaručují, že díky jejich výzkumu a pokroku v oblasti technologií, atd. budou firmy více konkurenceschopné. Má-li podle Liessmana vystřídat společnost vědění průmyslovou společnost, musíme se skutečně nejdřív odprostit od ideologie flexibilizace a neustálých inovací a uvědomit si, že některé sektory, zejména ten vzdělávací, nelze hodnotit stejně jako podnik. Teprve potom můžeme přistoupit ke vzdělání jako ke svobodné možnosti a nikoli jako k nutnosti, která je implikovaná ekonomicky podmíněným cílem. Zároveň bychom neměli spoléhat pouze na rozvoj moderních věd, které se podle Liessmanna etablovaly stejně dobře v liberální Americe, tak i v nacistickém Německu či autoritativní Číně, a alespoň se pokusit dosáhnout vyššího ,,osvícenského“ vzdělání, které nám právě napomáhá odhalit pravou podstatu věcí.

3.2 Osvícenské ideály a dnešní společnost

Liessmann vychází z tradičního osvícenského pojetí vzdělání44, které nejlépe popsal Immanuel Kant ve svém krátkém pojednání v Berlínském Měsíčníku z roku 1784, jež se nazývá Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? Kant definoval osvícenství jako vykročení člověka z jeho nesvéprávnosti, kterou si sám zavinil tím, že nebyl schopen využívat svůj vlastní rozum samostatně a bez cizího vedení. To, že člověk není schopen vlastního úsudku přisuzuje nejhorším vlastnostem člověka: lenosti a strachu, které poskytují ostatním prostor pro manipulaci. ,,Být nesvéprávný je tak pohodlné!“45 Z této pohodlnosti je velice těžké se vymanit, jakmile ji člověk jednou okusil. Pohodlnost je pro člověka paradoxní druhou přirozeností a je velice málo lidí, kteří ji překonali.

43Tamtéž, s. 27 44 LIESSMANN, s. 91

45 KANT, I., Odpověď na otázku: Co je to osvícenství?, s. 1 https://docs.google.com/file/d/0B3pp9Xdhjj-

sNmM2NDg5OTQtZDVjZi00MmNiLTkwMzQtYzE3Njc4NWIyMzU2/edit?hl=en_US&authkey=CMv8pPkI, cit. 28. 3.

2014

(24)

23

Pokud však přemůžeme tuto druhou přirozenost, staneme se svobodní. Právě svoboda je základem osvícenské revoluce, resp. svoboda myslet a možnost užívat ve všem veřejně svého rozumu.46

Svoboda je pro Kanta zbraní proti všem, kteří se snaží z pozice moci podmanit si ostatní.

Veřejné užívání vlastního rozumu je nezbytné pro vznik osvícenství. Soukromé užívání rozumu, které se vztahuje spíše k sféře pracovní, zejména na úřadech, atd., kde je nutné poslechnout v zájmu celku nějaký rozkaz, je nutně nesvobodné, protože by to bránilo prospěchu všech. Zároveň bychom se měli vyvarovat vzniku takové moci, instituce nebo vrstvy, která by chtěla zakonzervovat dobu, ve které se nachází, a zabraňovat její proměně.

To je dle Kanta zločin proti lidskosti, zločin proti lidské přirozenosti.47 Pravý osvícenec se právě publikováním, diskuzí, tedy veřejným a svobodným užíváním vlastního rozumu zasluhuje o vývoj vpřed. ,,Klade-li se otázka, zda nyní žijeme v osvícenském věku, odpověď zní: ne. Jistě ale žijeme ve věku osvěcování.48

Proces osvěcování naznačuje, že pozvolna ubývá lenosti a strachu a na druhou stranu přibývá svobody, která se exponenciálně stále zrychluje. V tomto ohledu tedy můžeme mluvit o věku osvícenském, ve kterém neustále spějeme k vytyčenému cíli. Kant vysvětluje, že tohoto osvícenství, této svobody, se jakákoli státní moc, pokud svobodě neklade překážky, nemusí bát, protože přispívá k pozvolnému a přirozenému vývoji lidstva a nemá charakter násilné revoluce.49

3.2.1 Michel Foucault a osvícenství

Michel Foucault, představitel postmoderní filosofie a filosofického strukturalismu, reaguje svými články50 na I. Kanta a do jisté míry jej upravuje na současnost. Podle Foucaulta se Kant táže po imanentní teleologii samotného průběhu historie a vztahuje ji nejenom na současný stav společnosti, ale i na to, co vlastně tato současnost (přítomnost) je, resp.: ,,Co v přítomnosti má aktuální smysl pro filosofickou reflexi“51 Kant podle Foucaulta hledá odpověď na otázku, kde a za jakých okolností je možné svobodně myslet

46 Tamtéž, s. 1

47KANT, I., Odpověď na otázku: Co je to osvícenství?, s. 1 https://docs.google.com/file/d/0B3pp9Xdhjj-

sNmM2NDg5OTQtZDVjZi00MmNiLTkwMzQtYzE3Njc4NWIyMzU2/edit?hl=en_US&authkey=CMv8pPkI, cit. 28. 3.

2014

48 Tamtéž, s. 5

49 Foucault připomíná navíc Kantovu reakci na Velkou francouzskou revoluci, kde se Kant znovu ptá po smyslu osvícenství, které je s revolucí spjaté

50 FOUCAULT, Michel. Myšlení vnějšku. Překlad Čestmír Pelikán. V Praze: Herrmann, 1996, 303 s.

51 FOUCAULT, Michel. Myšlení vnějšku. Překlad Čestmír Pelikán. V Praze: Herrmann, 1996, s. 228

(25)

24

jako učenec a zároveň jako jedinec, který je součástí nějakého společenského celku, za který částečně, v rámci své pozice ve společnosti, bere odpovědnost. To, že můžeme mluvit o přítomnosti nám podle Foucaulta poskytuje prostor pro to, abychom mohli osvícenskou epochu charakterizovat jako moderní. ,,Diskurs52 musí znovu brát v potaz svou přítomnost, jednak aby mohl nalézt své vlastní místo, jednak aby vyjádřil jeho místo, jednak aby vyjádřil jeho smysl, a nakonec, aby určil způsob jednání, které je schopen uvnitř této přítomnosti vykonávat.“53

To se povedlo osvícenství skrze sebepojmenování v historickém kontextu, které vychází z obecných dějin vědění a myšlení. Osvícenství se tedy snaží uchopit přítomnost s výhledem na budoucnost. Foucault necharakterizuje osvícenství jako nutnost učence, ale svobodnějším pojetí- jako životní postoj, který jde ruku v ruce s modernou. Pokud se lidstvo samo bude snažit oprostit od své druhé lidské přirozenosti, dospěje do stavu, kdy už bude naprosto přirozené, že ,,rozumování“ bude vést k dalšímu ,,rozumování“ a nebude vést k nějakému statickému cíli. Zároveň, pokud se budeme uchylovat k filosofickému bádání, musíme klást důraz i na reflexi vlastní přítomnosti, vlastního bádání.54 Na rozdíl od Kanta, který osvícenství chápe jako návrat, k pravé podstatě lidství, svéprávnosti, přistupuje Foucault k osvícenství více jako k události, která míří k pokroku lidstva, civilizace.55 Tento Foucaultův proces však není možné jakkoli sledovat, protože nemůžeme ani určit za jakých okolností, kde a kdy dochází k veřejnému užívání rozumu, které mění společnost v osvícenském ideálu. Není ani jasné, jak by moderní veřejné užívání rozumu vypadat. Kantův článek Odpověď na otázku: Co je to osvícenství, byl tedy původní nadčasový návrh, který jen částečně poskytl východisko pro řešení problému svobody a dynamické změny společnosti.

3.3 Osvícenství a moderna

Návaznost osvícenství osmnáctého a devatenáctého století na moderní společnost století dvacátého se zachovala nejenom ve svém reflektivním přístupu k přítomnosti, ale i v přístupu k učenci56, který je největším nositelem společenských a historických změn.

52 Rozumějme diskurs modernosti a o modernosti 53 Foucault, s. 230

54 Tato reflexe a kritika je lépe popsaná v rámci Derridovy dekonstrukční teorie, kdy se člověk táže po možnosti zpochybňování všech věcí.

55 Foucault, Myšlení vnějšku, 43

56 Učenec jako aktivní jedinec používající svůj rozum veřejně

(26)

25

Přesto moderna paradoxně odmítá tradici a klade důraz na novost. „Být moderní neznamená dívat se na sebe jako na někoho, kdo je obestřen proudem plynoucích okamžiků, nýbrž brát sebe sama jako objekt komplexního a nesnadného zdokonalování“57 Toto zdokonalování je tedy životním postojem pravého učence. Možná podobnost s osvícenstvím je tedy zřejmá- pokud porovnáme moderní pojetí rozumu s pojetím osvícenským, zjistíme, že tento důraz na novost a ,,závrať tváří v tvář míjejícímu okamžiku“ je shodný s požadavkem osvícenců na ,,svobodu zpochybňovat vše“.58 I přesto je moderna od osvícenství odlišná, protože poskytuje větší prostor pro subjektivní úsudky.

Kant se snažil říci, že je třeba se vzdát druhé přirozenosti (lenosti a strachu) v zájmu myšlení, ale Foucault nám poskytuje alternativu, která nám dává návod, co se musí překročit a přemoci v zájmu myšlení. Touha po znovunalezení svéprávnosti, ačkoli již byla minimálně v osvícenství dobře popsána, existuje přesto až do dneška. Autor také naráží na umělou pózu osvícenství, jejíž ideje se prosazovaly na úkor dalších svobod.

3.4 Lyotardova postmoderna a vědění

Jean-François Lyotard, představitel fenomenologické a postmoderní filosofie, vypracoval studii, která se zabývá situací vědění v nejrozvinutějších společnostech. Je jedním z prvních filosofů, kteří tuto společnost charakterizovali jako společnost postmoderní, nacházející se v tzv. narativní krizi vědy.

Věda jako taková od počátku byla v konfliktu s vyprávěním, které se v kontrastu s kritérii vědy jevilo jako bajka.59 Aby se věda mohla povznést nad toto vyprávění, musí bezpodmínečně neustále hledat svou legitimizaci. Takovéto neustálé hledání a filosofická sebereflexe je podle Lyotarda ,,příběh vyprávěný osvícenstvím“, který zároveň označuje jako moderní. Vědění moderní společnosti pak slouží dobrému eticko-politickému účelu a univerzálnímu míru. Pokud se tedy vědění legitimizuje v rámci takovéhoto metavyprávění, které zároveň implikuje i filosofii historie, můžeme se tázat po právoplatnosti institucí, které jsou řízeny společností a svou legitimizaci od ní stále požadují.60 Moderní společnost stojí a padá na formě tzv. metanarativních příběhů. Tyto metanarativní příběhy jsou možné náhledy na skutečnost, interpretace naší reality, které

57 FOUCAULT, M. Co je to osvícenství?. Filosofický časopis, roč. 41, 1993, č. 3, s. 371.

58 Nebudeme se zaobírat otázkami, které z tohoto tvrzení vyplývají, ale alespoň je zmíníme: Je novost(pocit nového) založen na rozumu nebo na našich pocitech a vášních?

59 LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu: Postmoderní situace. 1. vyd. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s. 97, ISBN 80-700-7047-1.

60 LYOTARD, s. 97

(27)

26

považuje společnost za obecně platné. Postmoderní společnost důsledkem rozvoje aplikovaných věd však těmto metavyprávěním již nedůvěřuje, omezuje se pouze na hranice vědy, a proto dochází dle Lyotarda ke krizi metafyzické filosofie a krizi univerzitní instituce ve své klasické formě. ,,Narativní funkce ztrácí své funktory, velkého hrdinu, velká nebezpečí, velká putování myšlenky a velký cíl. Rozplývá se ve shluky jazykových prvků, narativních, ale i denotativních, preskriptivních, deskriptivních, atd., přičemž každý z nich je nositelem pragmatických valencí sui generis.“61 Takovéto kombinace jazykových prvků pak nemusí být nutně jasné a pochopitelné.

Mnohost jazykových prvků označuje Lyotard jako řečové hry, jejichž každý prvek může mít mnoho významů.62 Ten správný význam určuje právě společnost, která cíleně zmnožuje svou moc a pomocí ní si vybírá takové významy, které vedou k optimálnímu a efektivnímu fungování společnosti. Postmoderní vědění tedy můžeme chápat jako nástroj upevňování moci. ,,Otázka, před niž jsme postaveni, je tato: může mít legitimizace společenských vazeb, může mít spravedlivá společnost za základ obdobný paradox jako věděcká aktivita? V čem by spočíval?“63

3.5 Postmoderní vědění

,,(...) vědění mění svůj statut současně s tím, jak společnosti vstupují do takzvaného postindustriálního věku a kultury do takzvaného věku postmoderního.“64 V rámci technologických proměn je vědění ovlivněno v svých dvou základních funkcích, jimiž jsou výzkum a předávání znalostí. My se budeme snažit Lyotardovy teze vztáhnout na současnost, jelikož se technologie, resp. obě funkce vědění od konce sedmdesátých let zásadně proměnily. Autor správně odhaduje, že stejně jako tomu bylo s vývojem dopravních prostředků a později médií, dojde i ke zmnožení informací, které ruku v ruce s cirkulací lidí, zvuků a obrazů zásadně změní povahu vědění ve společnosti. To vědění, které nebude převedeno v informační kvanta, s největší pravděpodobností tedy do elektronických formátů, nebude bráno v potaz, protože s ním umíme již těžko pracovat.

61 Tamtéž, s. 97

62 Tímto problémem navazuje Lyotard zejména na Bertranda Russela a Ludwiga Wittgensteina a další jejich následovníky, kteří se zabývali logikou, filosofií jazyka a myšlení.

63 LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu: Postmoderní situace. 1. vyd. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s. 99. ISBN 80-700-7047-1.

64 LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu: Postmoderní situace. 1. vyd. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s. 99, ISBN 80-700-7047-1.

(28)

27

Dokonce i výzkum, jako druhá funkce vědění, se podřídí podmínkám strojového jazyka.65 To, co není převedeno do společného jazyka, jakoby nebylo a možná i toto je výsledek povrchnosti vzdělání. Množství informací ať je jakkoli velké, zaprvé nepojímá úplně všechny informace a za druhé, je rozložené na kvanta bez příslušného propojení.

V důsledku nadvlády informatiky se bude prosazovat nová logika, která je založená na výpovědích, jež mají povahu vědění, které se však vzdaluje pravému vědění svou provázaností. ,,Někdejší princip, podle kterého vědění je neodlučitelné od výchovy (Bildung) ducha, a dokonce i od výchovy osobnosti, se stává a bude se stále víc stávat přežitkem.“66 Touto tezí Lyotard parafrázuje Habermase a ostatní členy tzv. Frankfurtské školy a dále navazuje: ,,Vědění je a bude produkováno proto, aby bylo prodáváno, a je a bude konzumováno proto, aby bylo zhodnoceno v další produkci: v obou případech proto, aby bylo směňováno.“ (…) ,,ztrácí svou užitnou hodnotu“67 Stejně jako státní mocnosti odedávna soupeřily o vzácné statky a jejich prostřednictvím o moc, je jasné, že vědění, zejména lepší technologie, se stanou dalším nástrojem moci.

Absolutní vláda státu nad informacemi a věděním není možná, protože se vědění už nechápe jako něco veřejného, jak tomu bylo v osvícenství, ale jako produkt, který je soukromý. Díky tomuto pojetí vědění pak vzniká napětí mezi sférou státní a ekonomickou. ,,Proměna povahy vědění může tedy mít na stávající veřejné moci takový zpětný účinek, že je přiměje k revizi jejich právních i faktických vztahů k velkým podnikům a obecněji k občanské společnosti.“68 Pokud zmíníme společnosti jako Microsoft, Apple nebo vlastníky orbitálních satelitů, kterých je v dnešní době okolo 21000, je jasné, že se jedná právě o tyto nadnárodní kolosy, které již samozřejmě podléhají mezinárodním zákonům. Vědění tedy nebude šířeno již kvůli své výchovné hodnotě nebo jeho politickému významu, ale kvůli lepší konkurenceschopnosti. Informace se stanou další variantou statku jako jsou peníze které se užívají jako prostředek pro udržování každodenního života a zároveň jako investice, sloužící k navyšování peněz, resp. vědění.

65 LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu: Postmoderní situace. 1. vyd. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, s.

101, ISBN 80-700-7047-1.

66 Tamtéž, s. 101 67 Tamtéž, s. 101 68 Tamtéž, s.102

(29)

28

3.6 Řečové hry

Abychom mohli správně pochopit procesy, které do jisté míry mění vědění a jeho získávání a předávání, musíme si uvědomit, že vědění existuje v jazyce, který podléhá subjektivním zkušenostem a díky tomu ho i značně problematizuje z hlediska míry objektivity. Existují různé druhy výpovědí (od performativních a preskriptivních výpovědí po výpovědi literární atd.), které Lyotard označuje jako tzv. řečové hry. Každá hra má svá pravidla a stejně tak i každý typ výpovědi musí mít svá pravidla, která upřesňují způsoby a vhodnost její aplikace. Takováto pravidla by měla být sestavena na základě konsenzu (resp. implicitní úmluvy) všech jejích účastníků. Druhou podmínkou pro správné fungování je nemožnost změny pravidel v průběhu hry, nebo se minimálně musí brát ohled na to, že pokud se pravidla hry změní, původní výpovědi nebudou již dobře srozumitelné.

Poslední podmínkou je to, že každá výpověď musí být jednotlivými účastníky rozuměna jako určitý tah v této hře.

Mluvení znamená pro Lyotarda zápasení hráčů, jejichž cílem nemusí být pouze vítězství, ale třeba jen požitek ze hry ve formě literární činnosti. Zůstává však nezodpovězená otázka, zda si lidé, kteří disponují jakoukoli mírou vědění, uvědomují, že jsou ve hře, totiž, že (…) ,,společenská vazba, tak jak je přístupna pozorování, je utvářena řečovými tahy.“69

3.7 Postmoderní společenská vazba

Řečové hry jako rámec či pravidla, v nichž se pohybuje pojem vědění, jsou utvářeny v metodologickém rozštěpení, které má svůj původ v 19. století a jehož realizace se udála zejména ve století dvacátém.70 Metodologické rozštěpení došlo zejména v důsledku vzniku dvou hlavních ideologických směrů- socialismus a liberalismus. Pokud přestaneme akceptovat tato dvě paradigmata, musíme dojít k alternativě, kterou nám nabízí Lyotard.

Proměnou technologií dochází i k proměně funkce států, které, protože jsou závislé na informacích, jež jsou pro stát zasadním zdrojem moci, nutně musí zachovat alespoň funci regulační a reprodukční. Tato regulace a reprodukce vědění je svěřována automatům, které disponují takovým množstvím vědění, které jsou zásadní pro rozhodování států. O čistou produkci vědění se budou starat odborníci všeho druhu v rámci nových institucí.,,Vládnoucí třída je a bude třídou těch, co rozhodují. Netvoří ji už tradiční

69 LYOTARD, s. 109

70 Mluvíme o teorii společnosti jako funkčního celku (Parsons) a teorii duálně rozdělené společnosti (Adorno)

References

Related documents

Lovejoy sledoval vývoj myšlení na vzestupu evropské vzdělanosti a její dvoutisícileté tradici. Od Řecka k Augustýnovi, Tomáši Akvinskému, Leibnizovi, Spinozovi, k astronomii

Ve svém zamyšlení o dvacátém století jako době krize modernity píše Jaroslava Pešková o poválečném nadšení, neseném osvícenskou důvěrou v „dělatelnost dějin“

Příslušnost Provinění Datum rozsudku Rozsudek Poznámky Revize/odvolání Číslo kartonu Adámek, Josef 12.8.1910 česká?. hanlivé výroky

73 Masaryk píše: „Je chyba positivismu, že pro samou historii a samé počítání s fakty a dokumenty zapomíná na svědomí, jako by to nebylo faktem, nebylo

Mezi sledovanými trendy v této bakalářské práci v oblasti managementu byl také benchmarking, který ovšem nebyl ve firmě nikdy prováděn.. Proto byl v rámci této

Porovnáním této kapitoly s kapitolou 2.4.3, která se věnuje stejnému tématu, avšak v době středověku, je zřejmé, že v devatenáctém století bylo dětství již

Druhá část bakalářské práce je věnována výzkumu postojů současné společnosti k jedin- cům s tělesným postižením. Byl vybrán náhodný vzorek obyvatel, kterému byl

Tyto podmínky byly určeny především pro státy střední a východní Evropy, ale každý stát, který patří mezi kandidátské země, například Turecko, musí tato kritéria