FLORBAL JAKO VOLNOČASOVÁ AKTIVITA PRO DĚTI NA DRUHÉM STUPNI ZŠ VE VĚKU 13 - 15
LET.
Bakalářská práce
Studijní program: B7505 – Vychovatelství
Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Martin Šír
Vedoucí práce: Mgr. Lucie Hromířová
Liberec 2014
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Rád bych poděkoval vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Lucii Hromířové za odborné vedení, cenné připomínky a za rady při strukturování práce.
Anotace
Bakalářská práce seznamuje s problematikou volnočasové náplně u dnešní dospívající mládeže a představuje florbal jako jednu z mnoha možností, jak volný čas kvalitně a hodnotně využít. Pozornost je věnována také osobnosti dospívajícího jedince, a to z hlediska psychologického, fyziologického a socializačního. Výsledným projektem a hlavním přínosem bakalářské práce je pak zhotovení metodických podkladů pro vedení volnočasového florbalového kroužku pro děti staršího školního věku.
Klíčová slova:
florbal, hra pohybová, motivace, osobnost dítěte, psychomotorika, trénink florbalový, věk starší školní, volný čas
Summary
This bachelor thesis deals with issues concerning the area of freetime activities for adolescents and introduces floorball as one of the variety of possibilities of high quality and beneficially spent free time. The paper also focuses on the personality of the adolecsent from psychological, physical and socializational point of view. The result and main contribution of the thesis are methodological bases for running a freetime floorball club for older school age children.
Key words:
floorball, motion game, motivation, child´s personality, psychomotorics, floorball training, older school age, free time
7
Obsah
ÚVOD ... 9
CÍL A ÚKOLY DP ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1. Osobnost dítěte staršího školního věku ... 11
1.1 Fyziologické hledisko... 12
1.1.1 Motorický vývoj dítěte ... 13
1.1.2 Pohybová aktivita dětí staršího školního věku ... 15
1.2 Psychologické hledisko ... 18
1.3 Socializační hledisko ... 19
2. Současná pedagogika volného času ... 21
2.1 Volný čas jako socializační a vzdělávací prostor ... 21
2.1.1 Instituce zabývající se volnočasovými aktivitami ... 24
2.2 Pohybové herní činnosti jako součást volného času mládeže ... 28
2.3 Realizace volného času ... 30
2.4 Pohybové a sportovní hry ... 31
2.4.1 Psychomotorická hra ... 32
2.4.2 Hra jako stimulační prostředek k pohybové aktivitě ... 33
3. Florbal a florbalová metodika ... 34
3.1 Stručná historie florbalu ... 34
3.2 Základní pravidla ... 35
3.2.1 Výstroj ... 36
3.3 Zásady v dětském florbalovém tréninku ... 36
3.3.1 Průběh dětského florbalového tréninku... 38
3.3.2 Motivace a zařazení zábavných motorických činností ... 40
3.3.3 Strečink ... 42
3.3.4 Vzorové rozvržení florbalové jednotky... 44
8
PRAKTICKÁ ČÁST ... 46
4. Příprava metodického materiálu ... 46
4.1 Vymezení herních cílů... 46
5. Dělení pohybových her podle jejich zaměření ... 49
5.1 TABULKA č. 1 – ZAHŘÍVACÍ HRY ... 49
5.2 TABULKA č. 2 – RELAXAČNÍ HRY ... 51
5.3 TABULKA č. 3 – FLORBALOVÉ HRY ... 54
6. Vzorový metodický plán ... 57
6.1 Lekce č. 1 ... 57
6.2 Lekce č. 2 ... 60
6.3 Lekce č. 3 ... 62
6.4 Lekce č. 4 ... 64
6.5 Lekce č. 5 ... 66
6.6 Lekce č. 6 ... 68
6.7 Lekce č. 7 ... 70
6.8 Lekce č. 8 ... 73
6.9 Lekce č. 9 ... 75
6.10 Lekce č. 10 ... 78
6.11 Lekce č. 11 ... 80
6.12 Lekce č. 12 ... 82
6.13 Lekce č. 13 ... 84
6.14 Lekce č. 14 ... 86
6.15 Lekce č. 15 ... 88
7. Realizace projektu a diskuze ... 91
7.1 Vyhodnocení herních cílů ... 92
ZÁVĚR ... 94
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ... 96
9
ÚVOD
Životní styl dnešní dospívající mládeže se stává stále rizikovějším, jak z hlediska nevhodného způsobu trávení volného času, tak i z nedostatku aktivní pohybové činnosti.
Dnešní děti se stále více věnují pohodlným aktivitám sedavého charakteru, které na ně nekladou téměř žádné motorické nároky. Výsledkem je pak pokles zájmu dětí a mládeže o sport i pohyb obecně, což s sebou nutně přináší i riziko vzniku nadváhy.
Pro děti školního věku, které jsou nuceny během dne trávit spousty hodin sezením ve škole nebo při plnění svých školních povinností, je nezbytný právě pohyb, který udržuje organismus v tělesné a duševní pohodě, a pedagog volného času je právě jedním z těch, kdo může výrazně ovlivnit přístup dětí ke sportu.
K tématu mé bakalářské práce mě přivedl zájem o tuto problematiku – tedy jak motivovat dnešní děti k pohybovým a sportovním činnostem. K těmto účelům jsem vytvořil vlastní metodický materiál, který by dětem nabídl zajímavý způsob, jak trávit volný čas, stal se adekvátní náhradou jejich dosavadní pasivní činnosti a představil sport a pohyb ze zcela jiné perspektivy.
Pohyb nemusí být jen nutným stereotypem, ale může být také zábavou. Věřím, že pokud děti dají sportu šanci, a vyzkouší si alespoň některé ze zábavných pohybových her, objeví v něm jeho kouzlo, a aktivní pohyb se stane součástí jejich každodenního života.
Se svou bakalářskou prací se obracím ke všem pedagogickým pracovníkům, kteří pracují s dospívající mládeží, ať už v rámci volnočasových organizací, v družinách, na dětských táborech nebo ve sportovní přípravce, abych jim představil metodický plán, jenž by se mohl stát kvalitní inspirací v jejich programovém plánování.
10
CÍL A ÚKOLY DP
CÍL
Cílem bakalářské práce je vytvoření návrhu metodického materiálu, který usnadní plánování vhodných postupů a metod pro vedení florbalového tréninku v rámci pololetního sportovně-zájmového kroužku pro žáky ve věku 13 – 15 let.
Výsledkem bakalářské práce bude vyhotovení metodických podkladů pro vedení pololetního florbalového tréninku v rámci volnočasových aktivit dětí staršího školního věku. Navržené pohybové aktivity autor osobně zrealizuje a ověří jejich funkčnost v praxi, své počínání zreflektuje a práci doplní i bohatou fotodokumentací.
ÚKOLY
Výchozím úkolem teoretické části bakalářské práce bude pohled na osobnost dítěte, a to hned z několika hledisek – psychologického, fyziologického a socializačního, i se všemi jejími specifiky.
Další oblastí, která bude v bakalářské práci představena, je problematika volnočasové náplně u dnešní dospívající mládeže.
Pozornost bude věnována také florbalu, jako jedné z možností, jak by děti mohly aktivně trávit volný čas. Kromě stručné historie a základních pravidel se autor zaměří především na zásady florbalového tréninku školních dětí.
Ústředním úkolem bakalářské práce pak bude prezentace jednotlivých zábavných pohybových aktivit a možných variant jejich zařazení do tréninkových lekcí florbalového kroužku. Výsledný vzorový metodický plán bude vyzkoušen v praxi a představen v rámci bohaté fotoprezentace a autorovy sebereflexe.
11
TEORETICKÁ ČÁST
1. Osobnost dítěte staršího školního věku
Obecně můžeme říci, že nástup do školy znamená pro dítě důležitý mezník v jeho sociálním vývoji. Vstupem na školní půdu se dítě stává školákem, a se svou novou rolí získává i mnohé další zkušenosti, a to nejenom na úrovni sociální, ale objevují se i nové požadavky školní. Nová role školáka s sebou nutně přináší i výrazné změny, a to jak v oblasti tělesného, psychického a sociálního vývoje, tak i ve sféře vývoje emočního, morálního a psychomotorického.
Profesorka Vágnerová (2008, s. 79) rozděluje školní věk na tři hlavní věkové kategorie – raný školní věk, střední školní věk a starší školní věk. Raný školní věk, jenž začíná samotným nástupem na školní půdu, se odvíjí od školní zralosti a školní připravenosti dítěte. Odpovídá tedy věku od šesti až sedmi let do osmi až devíti let.
Raný školní věk plynule přechází v období „střední školní věk“, vymezený obdobím osmi až devíti let a trvajícím do jedenácti až dvanácti let, kdy dítě přechází na druhý stupeň základní školy a začíná dospívat. Zdeněk Matějček (2005, s. 281) upozorňuje, že se jedná o významnou vývojovou etapu, plnou zásadních zvratů a proměn, a právě střední fáze, charakteristická vyrovnaností a konsolidací, není obdobím přechodným, ale víceméně ustáleným.
A poslední věkovou fází školáka je starší školní věk, na který zaměříme naší pozornost především. Jedná se o období druhého stupně základní školy a trvá do ukončení povinné školní docházky, to znamená přibližně v patnácti letech.
12 1.1 Fyziologické hledisko
Dítě ve věku jedenácti až patnácti let se podle profesorky Vágnerové (2008, s. 100) nachází v počátečním období dospívání, které pojmenovává: raná adolescence.
Dospívání představuje velmi specifickou životní etapu, během níž je vyvíjející se jedinec nucen zvládnout vlastní proměnu a dosáhnout určitého sociálního postavení ve společnosti, a vytvořit si také vlastní zralejší formu identity. V průběhu celé proměny osobnosti dospívajícího jedince dochází k výrazným biologickým změnám, které jsou však v úzké interakci s faktory psychickými a sociálními.
Období dospívání představuje podle Vágnerové (2008, s. 101) důležitý biologický mezník, kdy se dítě mění v člověka schopného reprodukce. Hlavní podstatou puberty je tedy dozrávání pohlavních orgánů a zahájení jejich činnosti. Tělesné dospívání se vyznačuje mnohými výraznými znaky, s nimiž se dospívající jedinec musí vyrovnávat.
Urychluje se růst postavy a celkově se mění proporcionalita těla.
Klidné a pravidelné růstové tempo v období mladšího školního věku („asi o pět centimetrů ročně“1) je nyní vystřídáno zrychleným růstem, kdy dospívající jedinec povyroste přibližně o „sedm až dvanáct centimetrů za rok“2. Docentka Machová (2002, s. 219) nazývá tento věk „obdobím druhé vytáhlosti“.
Puberta je vyvolána zvýšenou hormonální aktivitou. Ke změnám hormonální produkce však dochází již před samotným obdobím puberty – přibližně o „dva až tři roky dříve“3.
Mezi chlapci a dívkami staršího školního věku se objevuje vývojová nevyrovnanost, která se postupem času ještě prohlubuje. Začátek puberty je u chlapců i u dívek různý. První známky puberty se u dívek objevují kolem „desátého roku věku“4, a u chlapců přibližně o dva roky později – tedy ve dvanácti letech. V důsledku rozdílného nástupu puberty u chlapců a dívek se mezi nimi vytvářejí výrazné diference, ať už na úrovni tělesného a psychického vývoje, tak i ve zdatnosti, ve způsobu uvažování nebo i v oblasti zájmů. Dívky jsou ve všech ohledech vyspělejší.
1 MACHOVÁ, J., 2002. Biologie člověka pro učitele. 1. vyd. Praha: UK, s. 226. ISBN 80-7184-867-0.
2 MACHOVÁ, J., 2002. Biologie člověka pro učitele. 1. vyd. Praha: UK, s. 219. ISBN 80-7184-867-0.
3 VÁGNEROVÁ, M., 2008. Vývojová psychologie pro obor speciální pedagogika – vychovatelství. 1. vyd. Liberec: TU, s. 101. ISBN 978-80-7372-306-4.
4 MACHOVÁ, J., 2002. Biologie člověka pro učitele. 1. vyd. Praha: UK, s. 219. ISBN 80-7184-867-0.
13
Prudký tělesný růst v počátečním období puberty (od deseti let u dívek, od dvanácti let u chlapců) vyžaduje velký přísun vyvážené stravy. Rychlý růst kostry a tkání klade zvýšené nároky na potřebu vitaminů, stopových prvků, ale také bílkovin, tuků a kvalitních sacharidů. Pokud není potrava svou kvalitou adekvátní, může se zpomalit tempo růstu i pohlavní dozrávání.
1.1.1 Motorický vývoj dítěte
Tělesné proporce dospívajícího jedince se proměňují komplexně. Na počátku puberty, v období nejvýraznějšího růstu, se ztenčuje vrstva podkožního tuku a narůstá především svalová hmota a tím také síla. Podle doktora Pastuchy (2011, s. 29) může vzhledem k prudkému růstu docházet ke krátkodobé pohybové neohrabanosti, která vymizí po adaptaci muskulo-skeletálního systému na probíhající změny.
Dospívající školák se postupně přizpůsobuje novým tělesným dispozicím a je schopen podávat výkony vyžadující sílu a obratnost ve hře, cvičení i v běhu. Pohybové dovednosti, kterých nabyl již dříve, většinou v období mladšího školního věku, dále rozvíjí a získává v nich neochvějnou jistotu. V tomto období se také upevňuje záliba dospívajícího dítěte v rozmanitých sportovních odvětvích, anebo naopak se záliby proměňují a objevují se nové. Dospívající jedinec již získal na základě zkušenosti povědomí o vlastních schopnostech a dovednostech na poli sportu a sám se nyní dokáže rozhodnout, čemu se chce do budoucna věnovat, a na jaké úrovni. Docentka Machová (2002, s. 219) upozorňuje, že nejdříve od deseti až jedenácti let je vhodné začínat se závodním sportováním.
Pohyb je umožněn funkcí řídicích systémů, svaly a podpůrnými systémy – skelet, klouby a vazy. „Pohybový systém člověka je koordinován centrální nervovou soustavou na třech úrovních – míšní, podkorové a korové.“5 Pro správnou realizaci motorické aktivity je nezbytné zvládnutí základních pohybových schopností – obratnostní, rychlostní, silové a vytrvalostní.
V období staršího školního věku se u dospívajícího dítěte mění proporce těla.
Zpočátku dochází u obou pohlaví k nárůstu aktivní svalové hmoty. U dospívajících
5 PASTUCHA, D., 2011. Pohyb v terapii a prevenci dětské obezity. 1. vyd. Praha: Grada, s. 33. ISBN 978-80-247-4065-2.
14
dívek se, podle doktora Pastuchy (2011, s. 48), postupem času zvyšuje procento tělesného tuku a začíná se projevovat typicky ženská motorika, kde převládá zaoblenost pohybu a plynulý přechod mezi jednotlivými pohybovými fázemi i celky. Na druhé straně pak vidíme rozdílnou typicky mužskou motoriku, kde je patrné narůstání silových schopností, pohyby však nejsou tak plynulé jako u dívek.
S přechodem do období staršího školního věku dítě začíná lépe zvládat dlouhodobé vytrvalostní aktivity. Pro trenéra nebo vyučujícího tělesné výchovy je také velice důležité vzít v úvahu zásadní výkonnostní rozdíly mezi dospívajícími chlapci a dívkami. Chlapci mají mnohem vyšší úroveň vytrvalostního využití svých sil oproti dívkám, které se rychleji unaví. Naproti tomu dívky převyšují chlapce v obratnosti.
Doktor Pastucha (2011, s. 48) dále uvádí, že dochází k přestavbě motoriky, která se projevuje nejvíce u obratnostních schopností. Jestliže dítě mladšího školního věku dosahuje vrcholu z hlediska zlepšení koordinace a rovnováhy, nyní, v období prepuberty a puberty, dochází u starších žáků k poklesu koordinační výkonnosti a jsou postiženy schopnosti prostorového vnímání a rovnováhy.
Vzhledem k růstové akceleraci v období prepuberty a puberty se zhoršuje kloubní pohyblivost a svalová elasticita. Pravidelně sportující děti si však díky pohybu udržují velkou pružnost a kloubní pohyblivost. Je důležité také neopomíjet nebezpečný fakt, že v tomto období dochází u mladých aktivních sportovců k entezopatiím6 (například u hokejistů nebo florbalistů), kteří jednostranně zatěžují svůj pohybový aparát.
Starší žáci, kteří se pravidelně věnují pohybovým aktivitám, si udržují vysokou pohybovou výkonnost. Chápou již jednotlivé složky tělesné zdatnosti a zvládají dovednosti, které jim umožňují účastnit se různých sportů, tanců, gymnastických sestav a aktivit v přírodě.
Naopak dospívající děti s nedostatečným pohybovým zázemím a s chybějícími základními pohybovými vzorci, často se jedná o jedince s nadváhou či obezitou, nenacházejí ve sportovních aktivitách zálibu a uplatnění, a začarovaný kruh se tak uzavírá.
6 entezopatie, onemocnění šlach z přetížení
15
1.1.2 Pohybová aktivita dětí staršího školního věku
Pohybová aktivita patří k základním a přirozeným potřebám jedince, avšak můžeme říci, že v posledních desetiletích se potřeba pohybu rapidně snižuje, a to především v důsledku změny životního stylu. Ve skutečnosti však samotná potřeba pohybu zůstává, ale její realizaci se nedostává adekvátního naplnění, což s sebou nutně přináší řadu komplikací. A jsou to právě děti a dospívající mládež, kdo je nejvíce ohrožen.
Populace dnešních dětí dalece nedosahuje doporučené úrovně pohybové aktivity a jejich volnočasová náplň nabývá spíše pasivní podoby.
Přirozený pohyb a rozmanité motorické činnosti by se měly stát trvalou součástí života každého vyvíjejícího se jedince, neboť mohou zamezit nežádoucím postižením pohybového aparátu, a v neposlední řadě působí také jako prevence problémů s nadváhou.
Přední odborník působící na Klinice tělovýchovného lékařství v Olomouci, MUDr. Pastucha (2011, s. 9), potvrzuje, že pro obě věkové kategorie – mladší školní věk i starší školní věk – je doporučována minimální délka fyzické aktivity v rozsahu jedné hodiny denně, za týden tedy celkově sedm hodin.
Skutečnost je však naprosto odlišná. Jestliže děti v raném školním věku dosahují svou pohybovou aktivitou doporučených hodnot alespoň částečně, ve skupině starších školáků je situace velmi nepříznivá. Doktor Pastucha (2011, s. 9 – 10) uvádí, že dospívající školní děti se intenzívnější fyzické aktivitě věnují v průměru jen čtyři hodiny a čtyřicet minut týdně a doporučených sedm hodin týdně splňuje pouze 25%
dospívajících dětí.
Dítě v období staršího školního věku, které postrádá dostačující a pravidelnou pohybovou aktivitu, je ohroženo rizikem vzniku nadváhy. A z tohoto hlediska je období dospívání kritické. Starší školáci si již přinášejí pohybové návyky a vzorce z předešlých let a nyní je pro rodiče, pedagogy či trenéry o mnoho obtížnější motivovat je k provozování sportovních aktivit. Navíc jedinec se nyní dostává do období, pro které je typická vzdorovitost, nekompromisní nutnost samorozhodování, a vrcholí také jeho projevy kritičnosti ke svému okolí. Všechny tyto okolnosti znesnadňují jakoukoliv činnost s dospívajícím a na trenéra nebo pedagoga vznikají vysoké nároky z hlediska kreativity a tvůrčí vynalézavosti.
16
S přibývajícími školními nároky začíná u dospívajícího jedince postupně klesat pohybová aktivita, v souvislosti s dlouhotrvajícím sezením ve škole i doma u televize nebo počítače. Proto bývá toto období podle doktora Pastuchy (2011, s. 29) nejrizikovějším z hlediska počátku nadváhy nebo obezity a vzniku četných poruch pohybového aparátu – funkčních poruch páteře, vadného držení těla (například skoliózy7, kyfózy8, lordózy9) a dalších.
Dalším výrazným problémem u žáků na druhém stupni základní školy, je dobrovolná absence sportovních aktivit v denním režimu. Mezi tělesnou výchovou a mimoškolní či školní činností po vyučování se začíná prohlubovat propast.
Sportovním aktivitám se ve volném čase věnuje čím dál méně dospívajících. Děti staršího školního věku by podle doktora Pastuchy (2011, s. 48) měly sportovat denně minimálně třicet minut.
Toto doporučení se však dostává do rozporu s požadavky a nároky školní docházky, kdy je potřeba pohybu u starších žáků výrazně omezena, ať už dlouhodobým sezením ve školní lavici, nebo sezením doma během plnění domácích úkolů.
Pohybová aktivita provozovaná dospívajícím jedincem pouze dvakrát týdně prostřednictvím hodin tělesné výchovy se podle doktora Pastuchy jeví jako nedostačující. Velkým problémem dnešní dospívající mládeže bývají nevhodně zvolené volnočasové aktivity. Děti velmi často dávají přednost zábavným činnostem, které na ně kladou jen minimální motorické požadavky. Vedle dlouhých hodin strávených sezením ve školní lavici, tráví spoustu času sledováním televize nebo počítačovými hrami.
Uspokojení z fyzického pohybu se zaměnilo za virtuální realitu, avšak s minimálními energetickými nároky. Obezitolog, doktor Marinov (2012, s. 25) upozorňuje, že únava a příjemný pocit po tříhodinovém hraní počítačových her je srovnatelná s pohybem nebo sportovním utkáním trvajícím stejně dlouhou dobu, a dále uvádí, že 25% starších českých dětí prosedí u počítače (nebo televize) téměř tři hodiny denně.
V souvislosti s dlouhým sezením mohou u jedince školního věku vznikat, kromě rizika nadváhy, i svalové dysbalance a nerovnováhy pohybového aparátu.
Jistým preventivním opatřením by mohlo být navýšení počtu vyučovacích hodin školní tělesné výchovy, nebo navštěvování sportovních kroužků, které by nebyly
7 skolióza, scoliosis – chorobné obloukovité vychýlení páteře do strany. Skolióza může být vrozená nebo způsobená vadným držením těla, popř. různými onemocněními páteře, zádových svalů nebo nervů.
8 kyfóza, vyklenutí hrudní páteře v předozadní rovině dozadu.
9 lordóza, vyklenutí krční a bederní páteře v předozadní rovině směrem dopředu.
17
zaměřeny na výkon nebo bodové hodnocení, ale na pestrost pohybových aktivit a na probouzení radosti dětí z pohybu. Z tohoto důvodu je také důležité koncipovat zájmové sportovní kroužky takovým způsobem, aby byly reálné pro všechny děti, tedy i pro pohybově méně nadané.
V této věci má velký význam podpora sportovních činností dospívajícího dítěte ze strany rodiny. Je důležité, aby rodiče své děti vedli k pohybovým aktivitám co nejdříve, a později jim dopřáli možnost vyzkoušet si různé typy sportovních aktivit a her, a také možnost zvolit si pak pro ně ten nejvhodnější sport. Kladný přístup a pochvala rodičů pak dospívající děti motivuje a dále pozitivně směruje.
Mezi nejoblíbenější sportovní aktivity u dospívajících chlapců patří především fotbal, florbal, lyžování a míčové hry, a dívky nejčastěji volí jako sportovní aktivitu tanec nebo aerobic.
Tělesnou zdatnost dítěte podporuje právě pohyb, a pokud je pohyb zvolen vhodně a dítě se mu věnuje pravidelně, je jeho přínos na rozvoj ohebnosti a všestranné pohyblivosti nezpochybnitelný. Odborníci však upozorňují, že pro vyvíjející se organismus školáka nejsou v žádném případě vhodná pohybová cvičení, která jednostranně zatěžují pohybový aparát. Velmi žádoucí je takový sportovní trénink, který v sobě zahrnuje pestré motorické aktivity, a který je zaměřen na mrštnost, ohebnost a obratnost. Po motivační stránce mohou být pro děti přitažlivé skupinové hry nebo aktivity s využitím netradičního náčiní, s důrazem na spolupráci s vrstevníky – tedy opět v rámci skupiny, na kterou je dospívající jedinec vázaný nejvíce.
Sportovní aktivity, ať už volnočasové nebo provozované v rámci tělesné výchovy, vedou děti k takovým významným společenským hodnotám, jako je disciplinovanost, solidarita, týmový duch, tolerance a zásady fair play.
Hodiny tělesné výchovy umožňují dítěti rozvíjet motorické dovednosti, kterých je zapotřebí k následnému provozování pohybových a sportovních aktivit. Lekce tělesné výchovy naučí žáky základům lokomočních dovedností, a tím i vhodně nasměrují jejich zájem k další pravidelné účasti na pohybových a sportovních aktivitách.
18 1.2 Psychologické hledisko
Celková proměna zevnějšku, s jakou se dospívající jedinec potýká, se stává součástí jeho nové identity. Pubescent se adaptuje na svou tělesnou proměnu a na základě okolností ji také subjektivně interpretuje, může se za ní buď stydět, nebo naopak být pyšný.
Tělesná proměna je provázena také změnou chování. Vzhledem k tomu, že dívky dospívají přibližně o dva roky dříve, nežli chlapci, vnímají pak opačné pohlaví jako dětinské či zcela infantilní. Pubescenti se také více zaměřují na své tělo, a tím také přisuzují svému zevnějšku větší význam. Jejich vzhled je nyní součástí vlastní identity, jejímž vyjádřením se stává specifické oblečení a úprava zevnějšku.
Pro chlapce hraje významnou roli především výška postavy a fyzická síla. Obojí posiluje sebevědomí dospívajících hochů a potvrzuje jejich rovnocennost autoritě.
Dospívající pubescent se nyní svou výškou i fyzickou silou mnohdy vyrovná dospělému jedinci. Malí a slabší chlapci mívají nižší sociální status, od čehož se pak nutně odvíjí jejich sebehodnocení a omezenější sebedůvěra.
V období staršího školního věku se celkově proměňuje způsob uvažování. Piaget (2010, s. 120) nazývá toto období „stádiem formálních logických operací“, kdy je dospívající jedinec schopen svým uvažováním přesáhnout rámec konkrétní reality.
Oproti mladším školákům, kteří vnímají skutečnost a okolnosti v jejich přítomné realitě, starší školák dokáže uvažovat i v hypotézách, tedy jaká jiná skutečnost by mohla nastat.
Pracují tedy s různými možnostmi a s mnoha hledisky nahlížení na daný problém.
Logické myšlení nabývá na důležitosti před mechanickým způsobem uvažování a podle Čápa (2007, s. 232) jsou metody myšlení natolik vyspělé, že se v podstatě neliší od myšlení dospělých. Pubescent je nyní schopen logického uvažování, abstraktního myšlení, i analytických a syntetických schopností. Avšak, jak píše Vágnerová. (2008, s. 105), je myšlení dospívajícího jedince v zajetí emocionality. Velmi vyspělé rozumové schopnosti jsou ovládány nevyrovnanou osobností.
Po klidové fázi mladšího školního věku dítěte, přichází, z hlediska citového prožívání, období plné neklidu, přecitlivělosti, náladovosti a impulsivnosti. Jak upozorňuje docentka Machová (2002, s. 221), rozkolísaná emocionalita je odrazem náhlých hormonálních změn souvisejících s pubertálním vývojem.
Dospívající bývají nadměrně kritičtí a mají sklon polemizovat s autoritou.
Odlišný názor vnímají jako projev neochoty, a tudíž jej neuznávají.
19
Citové prožitky bývají podle Vágnerové spíše krátkodobého trvání, avšak jejich intenzita je hluboká.
Výkyvy nálad a zhoršení chování bývají rušivé pro okolí pubescenta a jsou vnímány spíše negativně. Proměny nálad jsou většinou matoucí i pro samotného dospívajícího jedince a nedokáže si vysvětlit jejich příčinu. Záporné emoce jako je rozmrzelost, neklid, náladovost či impulsivnost proto pubescent překonává hněvivostí, vzpurností, odmlouváním a projevy nesouhlasu. Všechny tyto znaky mohou mít za následek výkyvy ve školní práci a zhoršení prospěchu. Docentka Machová (2002, s. 219) píše o tomto vývojovém období jako o „období druhého vzdoru“.
1.3 Socializační hledisko
Ze socializačního hlediska je pro celé období školního věku obecně důležitý vstup na školní půdu. Nová role školáka představuje výraznější odchýlení od vlivu rodiny a podřízení se školní instituci. Školní věk tedy můžeme charakterizovat jako období přípravy na život ve společnosti a na budoucí profesní roli.
Pokud máme na mysli starší školní věk, mohli bychom vyzdvihnout dva důležité momenty – dva významné sociální mezníky v životě dospívajícího jedince, které starší školní období zároveň časově vymezují. Prvním z nich je přechod na druhý stupeň základní školy a tím druhým je pak ukončení povinné školní docházky a volba dalšího profesního směřování.
V období mladší adolescence se mění a formují vztahy s lidmi, s dospělými i s vrstevníky. Sociální vývoj je ovlivňován začleněním dospívajícího jedince do kolektivu třídy, nebo i do skupin mimoškolních organizací či zájmových skupin. Docentka Machová (2002, s. 221) upozorňuje, že nedostatek zájmů a nuda mohou negativně poznamenat sociální vývoj pubescenta.
Dospívající chlapci i dívky se od sebe diferencují a vytvářejí samostatné skupiny. Dospívající navazují vzájemně nová přátelství, ale poznávají také konkurenci v kolektivu, kde je nutné obstát a být přijímán.
V období dospívání se mění také vztahy k dospělým, které pubescent mnohdy vnímá jako nežádoucí autority. Dospívající jedinec podřízené postavení odmítá, a zavrhuje tím tak nadřazenost autorit, jako jsou rodiče nebo učitelé.
Názory a rozhodnutí autorit nepřijímá bez výhrad, jako tomu bylo u mladšího školního
20
věku, ale přemýšlí o nich a diskutuje. Nekonečnou polemikou s názory dospělých potvrzuje hodnotu vlastních schopností.
21
2. Současná pedagogika volného času
Pojem volný čas vysvětluje Jiřina Pávková (2002, s. 13) jako opak času naplněného povinnostmi. Rozhodující je svobodná volba. Člověk se sám rozhoduje, jaké činnosti jsou mu příjemné, jaké mu přinášejí radost, pobavení, odpočinek, jaké rozvíjejí jeho tělesné nebo duševní schopnosti. Jiří Němec (2002, s. 17) uvádí, že je to doba, v níž je člověk sám sebou a koná svobodně a dobrovolně činnosti pro sebe, popřípadě pro druhé, ze svého vnitřního zájmu.
Němec (2002, s. 17) ještě rozšiřuje definici volného času, když uvádí, že volný čas nemá jen dimenzi člověka-jednotlivce, ale zahrnuje v sobě také rozměr sociální.
Mnoho volnočasových činností má společenský význam, neboť člověk je koná ve skupinách, organizacích a s povědomím určitých sociálních vazeb.
Pod pojem volný čas se běžně zahrnují: odpočinek, rekreace, zábava, zájmová činnost, dobrovolné vzdělání a dobrovolná společensky prospěšná činnost.
U dětí a dospívající mládeže mají volnočasové aktivity specifickou zvláštnost, a tou je pedagogické působení a ovlivňování ze strany autority. Je žádoucí, aby kvalifikovaný pedagog dopomohl dětem ke správné orientaci v různých oblastech zájmové činnosti, a zajistil jim také citlivé a nenásilné vedení a vhodně motivovanou pestrou nabídku aktivit, z nichž si budou moci dobrovolně vybrat.
2.1 Volný čas jako socializační a vzdělávací prostor
Pro děti a dospívající mládež znamená pojem volný čas především dobu mimo povinné vyučování. Je to čas, který nabízí dětem pestré možnosti zábavných aktivit či zájmových činností nebo i dobrovolné vzdělávání. Podstatou opět zůstává svobodné rozhodování, děti si tedy vyberou činnost, kterou ony samy chtějí dělat, což je opakem povinné školní docházky, kdy jsou na děti kladeny nároky a ony musí plnit zadané úkoly. Proto nabývá volný čas u dětí a mládeže na atraktivitě, a děti jej většinou upřednostňují před školními povinnostmi.
22
Na volný čas dětí působí mnoho činitelů, neboli jinak řečeno, existuje celá řada těch, kdo se podílejí na náplni volného času dětí:
rodina
skupina vrstevníků
instituce se zprostředkovaným výchovným působením (společenské prostředí, občanská sdružení, soukromé subjekty ad.)
instituce s přímým výchovným působením (školy, školská zařízení jako například školní družiny nebo školní kluby, dále pak vzdělávací subjekty, církve apod.)
Existuje však zásadní rozdíl v možnostech, jak trávit volný čas. Mnoho dětí jej dokáže plnohodnotně zužitkovat a zúročit ve vlastní obohacení, avšak existuje i opačný případ, kdy děti svůj volný čas nedokážou kvalitně využít nebo jej prostě promrhají nevhodnými typy aktivit. Většinou se jedná o činnosti, které nejsou nijak organizované dospělými, probíhají živelně a mohou ohrožovat dospívajícího jedince i na zdraví (což souvisí se sociálně-patologickými jevy v chování).
Pedagogika volného času má z tohoto hlediska také funkci preventivní.
Děti a dospívající mládež často neumí s volným časem účelně nakládat, a právě pedagogika volného času jim má v tomto směru pomoci. Nadbytek volného času může přivést mladistvého do negativně orientovaných sociálních skupin, které se mnohdy vyznačují sociálně-patologickým chováním.
Bohužel nepopiratelným jevem dnešní moderní doby je narůstající ohrožení dětí a dospívající mládeže právě z hlediska sociálně-patologického chování. Z tohoto důvodu má organizovaný volný čas dětí a mládeže, jež zabezpečují různé dětské oddíly, kluby, kroužky či dětská sdružení, preventivní funkci takovýchto nežádoucích jevů v chování.
Děti získávají v rámci organizovaných volnočasových aktivit nové vědomosti, dovednosti, ale i schopnosti komunikovat s druhými, rozvíjejí porozumění jiným lidem, učí se poznávat svá práva, ale i povinnosti, a celkově rozvíjí své vnitřní kvality. (podle:
Krtička, 2004, s. 84 – 85)
Prevence sociálně-patologického chování by se měla zaměřovat na celou paletu těchto nežádoucích jevů. V odborné literatuře je nejčastěji zmiňována prevence šikany a prevence užívání drog. Existují však i mnohé další nežádoucí patologické jevy
23
v chování, před kterými lze děti účinně chránit, a to právě pomocí pedagogického působení v rámci organizovaných volnočasových aktivit.
Krtička (2004, s. 85) představuje přehled okruhů různých negativních jevů v chování dětí a mládeže:
drogové závislosti, alkoholismus, kouření
kriminalita, delikvence
virtuální drogy (počítače, televize, video)
patologické hráčství (gambling)
záškoláctví
krádeže
šikana
vandalismus a jiné formy násilného chování
xenofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus
Na pedagoga volného času jsou v tomto ohledu kladeny vysoké nároky. Pedagog se při práci s dětmi může setkat s některými z výše uvedených nežádoucích jevů v chování. Při jejich řešení se musí pokusit zjistit příčiny nevhodného chování, rozsah a stupeň, a následně podle toho zvolit adekvátní postup, avšak dostatečně citlivý s ohledem na individualitu dítěte.
Nejdůležitější je však již zmiňovaná primární prevence nevhodného chování, jejíž součástí je právě pedagogické působení, ať už ze strany trenéra, instruktora, vychovatele, nebo jakékoli osoby pracující s dětským kolektivem. Pedagog volného času vhodně ovlivňuje sociální prostředí, v němž se děti pohybují, stimuluje a rozvíjí zájem dětí o pestré zájmové aktivity, a vede děti k osvojování sociálních dovedností, ke kterým patří i sociální kompetence.
Krtička (2004, s. 91) shrnuje sociální kompetence, ke kterým se pedagog systematicky snaží děti vést, takto:
schopnost přijatelného vyjádření opačného názoru
schopnost požádat o laskavost osoby v sociálním okolí
schopnost zahájit rozhovor s vrstevníkem nebo dospělým
schopnost pozvat vrstevníka k účasti na herní činnosti
schopnost pochválit druhého
schopnost požádat o pomoc při řešení problému
24
schopnost odmítnout nerozumný návrh
schopnost odolat tlaku vrstevníků chovat se nevhodným způsobem
Během svého výchovného působení vybírá pedagog činnosti navozující radostnou atmosféru, a zároveň činnosti, ve kterých se uplatní všechny děti. I z tohoto hlediska je kladen velký důraz na kreativní myšlení pedagoga, na jeho fantazii a chuť pracovat s dětským kolektivem. Vždyť právě během zábavných volnočasových činností (pod odborným dohledem) se budují kvalitní sociální vztahy, a děti se učí empatii a toleranci. Velmi cennou složkou je tzv. zážitková pedagogika, která dokáže výrazně upevňovat zdravé sociální prostředí.
2.1.1 Instituce zabývající se volnočasovými aktivitami
Volný čas má rostoucí vliv na edukační utváření jedince a vytváří samostatnou oblast vlivu. Stává se zároveň součástí života a působení rodiny, školy a sociálního prostředí. Děti a dospívající mládež mají možnost účastnit se volnočasových aktivit v zařízeních a organizacích k tomuto účelu zaměřených.
Jiří Němec (2002, s. 21) k tomu dodává, že pedagogické ovlivňování volného času, a především výchova mládeže v době mimo vyučování, je významnou oblastí výchovného působení. Poskytuje tak příležitost vést jedince k vhodnému využívání volného času, formovat jeho zájmy, uspokojovat a kultivovat lidské potřeby, rozvíjet specifické schopnosti a žádoucí vlastnosti osobnosti.
Pedagog pracující s dětmi ve volnočasových zařízeních má za úkol vytvořit bezpečné prostředí a příjemnou a tvořivou atmosféru. Základním předpokladem práce mimoškolního pedagoga je vytvoření motivujícího prostředí, ve kterém bude pečovat o pestrost programu svých svěřenců, a kde bude podporovat zájmy dětí.
25
Dnes existuje pestrá paleta institucí a zařízení, které svou činností pečují o volný čas dětí a mládeže. (podle Němec, 2002, s. 21 – 23 a Pávková, 2002, s. 112 – 128)
1) Školní družiny
Jsou určeny dětem na prvním stupni základní školy. Zajišťuje jejich bezpečnost v době, kdy jsou rodiče dětí ještě v zaměstnání. Charakteristická je pestrost zájmových činností a pohybových aktivit. Školní družiny fungují přímo na základních školách.
2) Školní kluby
Pracují s dětmi středního školního věku, tj. s žáky druhého stupně základní školy. Kluby již neplní funkci sociální jako v případě družin, ale nabízejí dětem také pestrou škálu zájmových činností.
3) Střediska pro volný čas dětí a mládeže
Tato zařízení se specializují na zájmovou činnost pod odborným pedagogickým vedením. Organizuje zájmovou činnost sportovní, uměleckou, přírodovědnou, dále také dětské tábory, lyžařské zájezdy nebo různé soutěže.
4) Domovy mládeže
Tyto instituce zajišťují stravování a ubytování středoškolské mládeže. Mimoto realizují také zájmové kroužky pod vedením vychovatele.
5) ZUŠ
Základní umělecké školy jsou určeny pro děti a mládež s uměleckými zájmy a schopnostmi – rozvíjí hudební, výtvarné, taneční nadání dětí.
Kromě výše vyjmenovaných typů institucí ovlivňujících volný čas dětí a dospívající mládeže, fungují ještě mnohá další zařízení či sdružení, rozdělující se podle způsobu svého zaměření, neboli podle zájmové činnosti dětí. Liší se svými vzdělávacími cíli či výchovným nebo rekreačním zaměřením.
26 Přehled:
(podle: Pávková, 2002, s. 141 – 144 a Němec, 2002, s. 33 – 44)
1) Asociace turistických oddílů mládeže (ATOM)
Rozvíjí svou činnost v oblasti turistiky, tábornictví sportovních, kulturních, sociálních a charitativních aktivit. Především využívá pobytů a táborů v přírodě.
2) Česká tábornická unie (ČTU)
Jedná se o organizaci, v jejímž centru zájmu je tábornictví. Orientuje se na poznávání přírody, její aktivní ochranu a s tím spojený život v přírodě, a také sportovní vyžití v přírodě.
3) Skautské hnutí – Český junák
Junák je největší skautskou organizací mládeže v ČR. Jedním z důležitých principů je družinový systém. Výchovné působení tak probíhá v malé skupině pěti až deseti dětí vedených dospívajícím rádcem.
4) Pionýr
Nyní je druhým největším sdružením pro volnočasové aktivity dětí a mládeže v ČR. Toto sdružení se zabývá kulturně-výchovnou a charitativní činností. Pořádá prázdninové aktivity a různé akce. Svůj program zaměřuje na oblast sociální, kulturní a sportovní.
5) Hnutí Brontosaurus
Svůj program orientuje na ekologickou výchovu a klade si za cíl vychovávat k takovému životnímu stylu, který nebude poškozovat životní prostředí.
6) DUHA
Hnutí Duha se vyznačuje výchovou, jejímž cílem je jedinec žijící v souladu s přírodním prostředím. Upřednostňuje ekologickou a globální výchovu.
27 7) Prázdninová škola Lipnice
Cílem sdružení je výchova vedoucí k všestrannému rozvoji osobnosti. Svou činností podporují u svých účastníků aktivní a odpovědný postoj k životu, společnosti a prostředí.
8) Asociace pro mládež, vědu a techniku
Kluby rozvíjejí specifickou zájmovou činnost u dětí a dospívající mládeže.
9) YMCA
Tato křesťanská organizace pořádá kurzy všeho druhu, vyvíjí publikační a přednáškovou činnost.
10) YWCA
Křesťanské sdružení mladých žen s obdobným programem jako organizace pro křesťanské mladé muže.
11) Liga lesní moudrosti (Woodcraft Indians)
Organizace, jež se svou činností orientuje na život v přírodě. Cílem jejího výchovného programu je život v přírodě a zároveň v souladu s přírodou.
12) Tělovýchovné a sportovní organizace
Naší nejvýznamnější tělovýchovnou organizací je Sokol, jenž si ve svém programu klade za cíl výchovu člověka dokonalého po stránce tělesné i duševní.
Pávková (2002, s. 145) ještě dodává, že o volný čas dětí a mládeže pečují také různá náboženská a charitativní společenství, jejichž činnost má buď charakter náboženské výuky zaměřené na děti z rodin věřících, anebo organizují i zájmovou činnost se silným sociálním rozměrem pro rizikové skupiny dětí a mládeže (například romské děti). Příkladem mohou být například salesiálnské domy se středisky mládeže.
28
2.2 Pohybové herní činnosti jako součást volného času mládeže
Sport a pohybové herní aktivity mají významné místo v oblasti volnočasového výchovného působení. Pávková uvádí (2002, s. 96), že patří k nejoblíbenějším činnostem ve volném čase. Ve vyšší míře se to týká dětí v mladším školním věku, ale i u starších školáků mají pohybové a sportovní hry své volnočasové zastoupení.
Sportovní a pohybové aktivity vykonávané v rámci mimoškolního času mají svá specifika v oblasti funkcí a cílů. Výchovné působení v rámci sportovních činností plní hned několik funkcí: výchovně-vzdělávací, zdravotní, sociální a preventivní.
Zdravotní funkce
Pozitivní účinky pohybových aktivit pro mladého člověka jsou bezesporu veliké. Pohybové aktivity a s nimi související pohybové hry poskytují příležitost k tolik žádoucímu pohybu, který je u dnešního dítěte značně omezen. Vhodně koncipované motorické aktivity motivují děti a dospívající k dalšímu pohybu, a probouzejí v nich i odhodlání k příštímu vykonávání sportovních činností.
Pohybové aktivity přispívají ke zdravému životnímu stylu. U dospívajícího jedince je to také prostředek k zajištění normálního tělesného vývoje.
Vhodný a pravidelný pohyb příznivě ovlivňuje růst a vývoj nervového systému, vývoj pohybového ústrojí a přispívá ke zvyšování svalové hmoty i ke správnému držení těla.
Vzhledem k častým pasivním formám volnočasových aktivit u dnešní mládeže, fungují pohybové činnosti jako prevence vzniku nadváhy.
Pro starší školáky, kteří denně tráví mnoho hodin sezením, ať už ve škole nebo doma při plnění školních povinností, znamená motorická aktivita jistou kompenzaci jejich pasivity. Zásadním cílem volnočasové výchovy se sportovním zaměřením je zatraktivnit pohyb a pohybové herní činnosti pro děti, aby se staly trvalou a pravidelnou součástí jejich života.
Funkce výchovně-vzdělávací
Pohybová aktivita je širší pojem, než sport a zahrnuje v sobě všechny (zábavné) motorické činnosti, jaké se dítěti v rámci volného času nabízejí. Patří sem různé formy cvičení nebo pestré motorické hry, ať už v tělocvičně nebo v přírodě, turistika, tanec, a mnohé další.
29
Herní pohybové činnosti jsou významným prostředkem nenásilného výchovného působení na děti a mládež, a současně také vhodnou příležitostí k jejich poznávání. Herní motorické aktivity působí na rozvoj všech stránek osobnosti dospívajícího jedince, a povzbuzují také jeho pohybovou činnost. Dítě tak získává v průběhu herní činnosti mnohé zkušenosti, dovednosti a nové poznatky, a to vše se děje nenásilnou formou, což je zásadní.
Zároveň také přinášejí možnost seberealizace jedince a získávání povědomí o vlastních dovednostech, a tím zvyšují i sebehodnocení dítěte o sobě samém.
Obecně tedy platí, že pokud dítě najde zalíbení v pohybové aktivitě, dostává se mu pocitu spokojenosti z vlastního úspěchu.
Hra je proto významným výchovným činitelem, neboť během hry si dítě mnohdy ani neuvědomuje, že se učí. Vše probíhá v radostné atmosféře, v plném zábavném zaujetí dítěte a především nenásilně. Stejně může působit i herní činnost pohybová.
Sociální a preventivní funkce
Hájek (2011, s. 72 – 73) píše, že sportovní zájmová činnost může do jisté míry fungovat jako prostředek pomoci dětem z málo podnětného prostředí.
Sportovně zaměřenou volnočasovou aktivitu lze chápat také jako kompenzační náplň mimoškolního času u dítěte, které se jinak pohybuje v problematickém prostředí.
Volnočasová sportovně zaměřená sdružení tak dítěti či mladistvému nabízejí alternativu jinak nepřínosného způsobu trávení času mimo školní půdu. Pohybové volnočasové aktivity tak přispívají k prevenci sociálně patologických jevů v chování dětí a dopívající mládeže.
Sociální funkce spočívá především v tom, že se mladý jedinec zařazuje do nového kolektivu svých vrstevníků, s nimiž jej spojuje stejný zájem a stejný cíl – zdokonalit své, v našem případě, sportovní či pohybové dovednosti. Starší školák získává novou sociální roli, navazuje nová přátelství se členy sportovního kolektivu a buduje si vztah s pedagogem či trenérem, vztah, který vychází ze vzájemného respektu a spolupráce.
Herní činnosti mají značný vliv na rozvíjení sociálních dovedností u dětí, neboť během her jsou děti v neustálé interakci s vrstevníky, a učí se tak vzájemné komunikaci.
O pohybových aktivitách a jejich příznivých účincích pro zdravý vývoj pohybového aparátu dítěte již bylo pojednáno výše. Provozování sportovních aktivit
30
ve volném čase dítěte a dospívajícího má i další klady. Děti se učí zapojit se do kolektivu a zakouší novou roli – člena sportovního týmu, která s sebou přináší i svá očekávání. Děti se učí podřizování pravidlům hry a respektování svých vrstevníků.
Pavel Říčan (2004, s. 176) píše ještě o dalších pozitivních účincích sportovně- pohybových činností na vývoj staršího dítěte. Při sportovních utkáních se vybíjí u dětí agrese, neboť tyto hry znamenají jakousi pomyslnou náhradu boje. Kolektivní sporty, ve kterých se hráči vzájemně utkávají, znamenají také trénink sociálních dovedností.
Spoluhráči sledují jeden cíl, a zároveň je také spojuje boj proti soupeři. Hráči jsou tedy na sobě závislí. Dítě se učí novým sociálním dovednostem, jako jsou například schopnost spolupráce, obětavost, neústupnost a vytrvalost, čestnost, nebo také schopnost přijmout prohru.
Sporty podněcují růst osobnosti dospívajícího, který se zkušeností učí, a zároveň si vytváří realistický sebehodnotící pohled, a získává zdravou hrdost i skromnost.
Podobně vysvětluje pozitiva sportovních her i Pávková (2002, s 40), když píše, že se podílejí na utváření charakterových a volních vlastností dospívajícího jedince.
Kvalitně vedený sportovní trénink pěstuje u dětí také dobrovolnou kázeň.
2.3 Realizace volného času
Zájmové činnosti dětí Němec (2002, s. 23) charakterizuje jako aktivity zaměřené na uspokojování a rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Podílí se na formování názorů, postojů a přesvědčení jedince. Hájek (2011, s. 167) ještě dodává, že zájmová činnost má na rozdíl od zábavy a odpočinku aktivní charakter.
Zájmová orientace dětí se většinou diferencuje podle jejich věku, vyspělosti jedince, ale i podle předchozích zkušeností. Zájmové činnosti mladších žáků nejsou ještě většinou vyhraněné, a proto je důležité, nabídnout jim pestrý výběr zábavných aktivit, ze kterých si budou moci později vybrat to, v čem dosahují dobrých výsledků.
S postupujícím věkem se zájmy dětí postupně diferencují. Dospívající mládež potřebuje poznávat svět a jejich zájmová orientace je proto velice rozmanitá. Děti tedy hledají takovou činnost, ve které by vynikly, a která by jim přinesla uspokojení.
Pro formování osobnosti je v období dospívání důležitý také zájem o sport a pohybové
31
herní činnosti. Kromě pozitivních účinků pro vývoj pohybového aparátu, vhodně stimulují u dospívajícího jedince také vlastnosti volní, citové a intelektuální.
Nepostradatelná je činnost vedoucího kroužku, pedagoga, trenéra, nebo instruktora, neboť je to právě on, kdo vypracovává plán činností, tedy cíle a obsah zájmových aktivit, ale také zajišťuje materiální a organizační zázemí pro jejich realizaci. Každý pedagog také sleduje předpoklady dětí, s nimiž pracuje, a podle toho promýšlí a strukturuje zájmový program.
2.4 Pohybové a sportovní hry
Obecně platí, že pohybové i sportovní hry, ať už v rámci tělesné výchovy nebo volnočasových aktivit, mají pozitivní vliv na osobnost člověka. Pohybová hra přináší dítěti, ale i dospělému, radost, pohodu, uspokojení i relaxaci a motivuje jej k dalšímu pokračování ve stejné činnosti. Zahrnuje v sobě však také prvek socializační, který funguje zároveň jako faktor motivační. Dospívající dítě se účastní hry, ve které vstupuje do sociálních interakcí i s dalšími dětmi, a vzniká tak radostné a pohodové prostředí.
Podle Ferdinanda Mazala (2007, s. 19) jsou hlavní a nepostradatelnou zásadou plnohodnotných her pravidla. Na pravidlech závisí i hry pohybové nebo sportovní a jejich účastníci jsou nuceni se jimi řídit.
Mazal (2000, s. 291) dále vystihuje hlavní rozdíly mezi hrou sportovní a hrou pohybovou. Říká, že ve sportovní hře jde především o dosažení co nejlepších výsledků, zatímco u her pohybových, které mají spíše charakter relaxační, jde o prožitek z vykonávané zábavné činnosti. Díky pohybovým hrám získává jedinec nejen pobavení a radost, ale také nové dovednosti, zlepšuje své schopnosti a učí se komunikovat a navazovat sociální vztahy.
32 2.4.1 Psychomotorická hra
Pohyb a sportovně-pohybové hry mají značný vliv na zdraví člověka, ale důležitý je také jejich psychosociální aspekt. Během motorické činnosti se dospívající jedinec dostává do nových společenských interakcí, učí se komunikovat a formovat sociální vztahy ve skupině. V určitých motorických činnostech se však nerozvíjejí pouze dovednosti sociální, ale také vlastnosti psychiky, jako jsou city, emoce, fantazie, obohacuje se představivost, zdokonaluje se paměť a zvyšuje se také koncentrace pozornosti. Zde je patrná úzká provázanost psychiky a motoriky, kterou Szabová (2001, s. 10) nazývá psychomotorika.
Souvztažnost psychiky a motoriky je patrná z chování a jednání člověka. Pohyb, držení těla nebo celkový výraz, značí určité psychické rozpoložení, v jakém se člověk právě nachází. U dětí a dospívajících je vzájemné ovlivňování psychiky a motoriky nejvýraznější. Podle tělesných signálů a motorického vyjádření dětí můžeme snadno odhadnout jejich emoce (psychické napětí, strach, únavu, vztek, radost, smutek a další).
Děti projevují radost spontánními projevy – skákáním, máváním rukama, hlasitým smíchem apod.
Marie Blahutková (2007, s. 4 – 5) přidává ještě další vysvětlení pojmu psychomotorika. Jedná se o motorickou aktivitu, která je zaměřená na prožitek z pohybu. A prožitek z pohybu navozují právě psychomotorické hry, během nichž jsou často využívány netradiční cvičební pomůcky nebo relaxační techniky.
Blahutková ještě dodává, že psychomotorická cvičení se mohou stát také vhodným pedagogicko-terapeutickým opatřením pro zlepšení pedagogického procesu u problémových dětí (například poruchy dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, syndrom ADH, ADHD ad.). Pomocí jednoduchých činností je možné rozeznávat vývojová opoždění nebo poruchy, a přitom je kladně ovlivňovat.
33
2.4.2 Hra jako stimulační prostředek k pohybové aktivitě
Vhodným motivačním prvkem v oblasti pohybové výchovy by se mohly stát psychomotorické aktivity a hry. Trenér nebo pedagog by se měl snažit je zařazovat do jednotlivých cvičebních lekcí, protože u dětí prohlubují prožitkovost z pohybové aktivity, čímž výborně stimulují jejich zájem.
V rámci psychomotorických her se většinou využívají netradiční cvičební pomůcky a náčiní, které výborně oživí a obohatí celou lekci. Vhodné zařazení zábavných pohybových prvků s využitím netradičních pomůcek pomůže navodit i pohodovou a radostnou atmosféru. Děti pak prožívají radost z prováděného pohybu, a jsou tak motivovány a vhodně naladěny k dalšímu cvičení.
Zábavné pohybové činnosti je možné uplatnit v celé struktuře výukové lekce.
Psychomotorické hry zařazené v úvodní části skvěle zafungují jako motivační stimul.
V hlavní části jich lze využít k nácviku a průpravě právě trénovaných herních dovedností, a v závěru napomohou k relaxaci a uvolnění.
Vzhledem k tomu, že cílem sportovně zaměřené volnočasové aktivity je šťastné dítě mající radost z pohybu, je vhodné zařadit psychomotorické herní činnosti do výukového rámce.
Psychomotorické zábavné aktivity mají také nezpochybnitelný sociální význam.
Pedagog má jejich prostřednictví moc pozitivně ovlivňovat vztahy v kolektivu, rozvíjet komunikace mezi dětmi, a celkově tak zlepšovat sociální klima skupiny. Během psychomotorických her spolu děti vzájemně komunikují – domlouvají se na vhodném postupu, aby dosáhly společného cíle – splnění herního úkolu. Tím se pak vytvářejí pozitivní kolektivní vztahy.
34
3. Florbal a florbalová metodika
Florbal je velice atraktivní kolektivní halový sport podobný pozemnímu hokeji a svou oblibu si získal u dospělých i mládeže. Možná je to z části i díky dostupnosti hry, protože k její realizaci hráči nepotřebují žádné náročné vybavení nebo speciální dovednosti, ale postačí jim florbalová hůl, míček, vhodný prostor ke hře a chuť vyzkoušet si zábavnou pohybovou hru.
I když se jedná o sport v České republice poněkud mladší, za krátkou dobu si získal svou popularitu i mezi dětmi, a v rámci tělesné výchovy nebo volnočasových aktivit se jedná o jednu z nejoblíbenějších sportovních her u dětí.
3.1 Stručná historie florbalu
Vznik a počáteční vývoj florbalu byl nejvíce ovlivněn ze tří zemí. Samotné počátky florbalu bychom našli ve Švédsku pod názvem innebandy. Již od sedmdesátých let udává Švédsko směr florbalu. Postupně se florbal rozšířil také do Finska pod názvem salibandy, a také do Švýcarska, kde se tomuto sportu říká unihockey. Jednotlivé sporty se vzájemně lišily svými pravidly, například ve Švýcarsku hrál brankář po vzoru hokeje s hokejkou. (podle: Skružný, 2005, s. 13 – 14).
Táborský (2005, s. 58) ještě dodává, že florbalový míček nebyl vyvinut evropskými hráči florbalu, nýbrž baseballisty v USA, a to pro tréninkové účely.
V roce 1993 byl zorganizován první turnaj o Evropský pohár a v roce 1994 první ME pro muže. V roce 1995 následovalo první ME pro ženy. V roce 1996 pak MS pro muže a v roce 1997 MS pro ženy. Od roku 2001 se začala hrát také MS pro juniory (mladší 19 let).
V Česku se florbal objevil poprvé v roce 1984, šlo však ještě o sport neorganizovaný. Opravdový rozmach florbalu u nás nastal až počátkem devadesátých let minulého století. Ze Švédska se k nám dostávají první hokejky a první mantinely.
(podle: Táborský, 2005, s. 58).
V roce 1992 vznikla Česká florbalová unie a rozmach českého florbalu vyvrcholil o dva roky později, kdy se uskutečnil 1. ročník oficiální první florbalové ligy mužů. (podle: Skružný, 2005, s. 12)
35 3.2 Základní pravidla
Florbal je týmový sport provozovaný v hale, jejíž povrch bývá pokryt buď parketami nebo PVC. Velikost hrací plochy hřiště má 40 metrů na délku a 20 metrů na šířku a je ohraničena 50 cm vysokými mantinely. Branky jsou 160 cm široké a 115 cm vysoké, hluboké 65 cm v dolní části a 40 cm v horní části. (podle:
Skružný, 2005, s. 20)
Hrací čas činí třikrát 20 minut se dvěma desetiminutovými přestávkami, během nichž si týmy mění strany. Během čistého hracího času má každý tým nárok na jeden třicetisekundový time out.
Pokud po uplynutí hrací doby dojde k nerozhodnému skóre, nastává desetiminutové prodloužení formou náhlé smrti. Pokud v těchto deseti minutách není zápas rozhodnut, následuje trestné střílení, pro které každý tým vybere pět hráčů. Série trestného střílení se opakují, dokud nedojde ke konečnému rozhodnutí.
Každý tým může mít celkem dvacet hráčů zapsaných ve hře. Na hřišti má každý tým celkem šest hráčů, tedy pět hráčů v poli a jednoho brankáře v předepsané výstroji.
Během utkání může tým provádět libovolně střídání hráčů. Každý tým musí mít kapitána, kterému jako jedinému hráči týmu je povoleno mluvit s rozhodčím.
Ve florbalu jsou podle charakteru předchozího přerušení hry rozlišovány celkem čtyři herní situace: vhazování, následuje rozehrání, volný úder a trestné střílení.
Brankář může míček odrazit kteroukoliv částí těla a chytat míček do rukou, pokud se však dotýká velkého brankoviště. Spoluhráč nesmí nahrát svému brankáři a při výhozu nesmí brankář přehodit půlící čáru.
Hráči v herním poli odehrávají míček pouze florbalovou holí, zároveň také je možné míček zpracovat nohou, nikoli však nohou odehrát. Není také přípustné hrát holí nad úrovní kolen. Mezi přestupky patří hra hlavou nebo rukou, blokování soupeřovy hokejky, výskok, pobyt v malém brankovišti, tlačení do soupeře jinou částí než ramenem, hrubá hra, držení soupeře, zdržování hry, držení míčku brankářem déle, než tři vteřiny a mnohé další.
Přestupky jsou trestány buď rozehrávkou soupeřem, nebo menším dvouminutovým trestem nebo větším pětiminutovým trestem, osobním trestem v délce deseti minut, a poté už následuje vyloučení do konce utkání
36 3.2.1 Výstroj
Základní výstroj florbalového hráče tvoří kvalitní obuv, florbalová hůl, míčky, chrániče holení, a pro brankáře maska, speciální chrániče, rukavice a dres.
Hlavním kritériem pro výběr hole je její tvrdost a délka. Skružný (2005, s. 14) píše, že optimální délku hole zjistíme tak, že ji postavíme čepelí na zem, přičemž její konec by měl sahat do oblasti břicha. Délka hole se pohybuje v rozmezí 70 – 100 cm.
Výběr tvrdosti florbalové hole je čistě individuálním rozhodnutím hráče, ovšem doporučuje se, čím větší je síla hráče, tím tvrdší je hůl. Totéž platí i pro výběr čepele.
3.3 Zásady v dětském florbalovém tréninku
Děti, které se chtějí věnovat florbalu závodně, začínají s trénováním ideálně ve věku šesti let. Avšak i starší věk dítěte není překážkou, která by mu bránila začít s florbalem, i když o něco později. Mladší školní věk je charakteristický velkým nadšením dětských hráčů. Skružný k tomu dodává (2005, s. 96), že se jedná o vývojové období tzv. neklidu, kdy jsou děti v neustálém pohybu a mají potřebu stále něco dělat.
Proto je vhodné, aby trenér, či pedagog, volil takové hry a cvičení, při kterých jsou zapojeny všechny děti najednou a bez zbytečných prostojů.
Jak Skružný uvádí (2005, s. 97), hráči ve věku šesti až deseti let se nedokážou plně koncentrovat po dlouhou dobu (maximálně 4 – 5 minut), a tak je vhodné upustit od dlouhých výkladů.
Na přelomu mladšího a staršího školního věku, tedy mezi deseti až dvanácti roky věku dítěte, vrcholí fáze tzv. zlatého věku motoriky, kdy se děti nejsnáze učí pohybovým dovednostem, a je proto zásadní toto období využít pro častý nácvik florbalové techniky a rozvoj koordinačních schopností.
Při tréninku je důležité zvolit zábavnou a hravou formu, ze které budou mít děti radost, a která je zároveň motivuje k dalšímu pohybu. Nedoporučují se jakákoliv negativní hodnocení případných hráčských nezdarů u dětí, neboť ty by fungovaly přesně naopak. Zklamání a pocit neúspěchu by u dětí probudily spíše nechuť k dalšímu pokračování s tréninkem.
Také vlastní příklad trenéra je pro malé hráče velkou motivací. Školní děti jsou většinou schopny po kvalitní ukázce pohyb samy správně zopakovat.
37
Kolem třináctého roku věku dítěte začíná odeznívat fáze „zlatého věku motoriky“, během něhož docházelo ještě ke snadnému učení herních dovedností.
Do čtrnáctého roku věku dítěte Skružný doporučuje (2005, s. 97) věnovat se ve velké míře rozvoji rychlostních schopností.
Opět platí, že herní atmosféra během nácviku dovedností, ať už v rámci hodin tělesné výchovy, lekcí florbalového tréninku nebo zájmového florbalového kroužku, by měla být naplněna radostí a zábavnými motorickými aktivitami, které přinášejí začínajícím (nebo i pokročilým) hráčům potěšení a uspokojení.
Důrazně se nedoporučuje jakékoli kritizování dětí a jejich případných neúspěchů, ironizování na adresu dětí nebo jakékoli zesměšňování. Dospívající děti se v tomto věku stávají vnímavějšími a citlivějšími k podobným reakcím.
Na osobnost trenéra jsou proto kladeny nároky jak z hlediska florbalových dovedností, tak i z hlediska empatického přístupu k dětským hráčům. Trenér by měl rovněž disponovat schopností improvizovat, navrhovat různé herní modifikace a nabízet dětem rozmanité motorické aktivity, které v tomto případě opět fungují jako motivační prvky.
Trenér vystupuje v dětském herním kolektivu spíše jako starší a zkušenější rádce a přítel, než jako autorita, ovšem i přesto je důležitá disciplina a respekt jeho osoby.
Stejný respekt a úctu projevuje i trenér dětem.
Díky vhodnému přístupu trenéra k dětem se budují také kvalitní a přátelské vztahy, prohlubují se komunikační dovednosti a i samy děti se učí empatickému jednání.
